|
Rod Discocactus PFEIFF.
Sákryš, to je teda strašně starej rod, pokud stanovil jeho
diagnosu už pan Pfeiffer a zatím nikdo z likvidátorů či
terminátorů ho ještě nepřekombinoval třeba k echinocereusům,
nebo tak někam. Ba ne, tohle se asi hned tak nestane a má to
jeden velice závažný důvod, a to sice ve způsobu růstu a
pozdějším rozlišení růstové a plodné zóny. Obecně – pokud se
podíváte třeba na notokaktus nebo gymnokalycium, tedy
rostou, sílí a z nejmladších areol k naší radosti i kvetou.
A tak porád dokola až ad ultimo.
A to diskokaktusy né, oni mají úplně jiný způsoby. Oni sice
rostou a rostou, ale pak si najednou vzpomenou a na temeni
začnou vytvářet tzv. cefálium (tohle se úplně bojím
zkusit přeložit do češtiny, musel by to bejt děsnej výraz).
Prostě útvar jakýsi polokulovitý, který vytvořen z vaty a
štětin pod tím vším nese plodné areoly – tedy ty, co
vykvetou a přinesou po sprášení plody. Tudíž se vám nestane,
i když v přírodě je možné asi opravdu všechno, že by se na
žebru diskokaktusu mezi trny objevilo poupě a rostlo a
rostlo a vykvetlo. To ne. Květy se tvoří pouze v těch
terminálních aureolách v cefaliu. Takových kytek je víc –
třeba melokaktusy, ale ty dnes propagované „diskáče „ mají
tu krásnou vlastnost, že vytvořením cefalia nepřestanou růst
vegetativní, čili více méně zelené části rostlin. Takže u
tohoto rodu se můžeme dočkat i docela pěkných kousků – 20 cm
v průměru není u některých druhů až tak moc.
Květy co do barevnosti poměrně nudně a neochvějně bílé,
poměrně veliké a velmi zvláštně stavěné. Ale jednu společnou
vlastnost mají všechny – vstoupíte –li do skleníku, bezpečně
poznáte, že vám kvetou diskáče, i kdyby byla tma jak v ranci
a ony byly až úplně vzadu na polici. Tak silná, těžká
vanilková vůně provází jejich rozkvět. A tma tam asi bude,
neb oni pacholci kvetou v noci, takže na focení si je musíte
vzít někam na světlo. A s ránem či dopolednem je koneček a
zvoneček. Zaplať pámbu kaktusářském kvetou opakovaně a často
více květy, takže si to klidně u starších rostlin užijete.
Ale hlavně je po vyfocení nezapomeňte dát někam zpátky do
skleníku ( pokud tam už rovnou nebydlíte), protože spát v
jedný místnosti s rozkvetlým diskokaktusem asi nelze, a
pokud, tedy ráno silně kruté a poopiční.
 |
|
Discocactus horstii (foto
© Karel Krbec) |
Co do kultury jsou to ortodoxní brasileños,
rostou na brazilské centrální vysočině a podle fotiček asi
ve většině případů v čistém křemičitém písku. S kapkou
rašeliny namíchaném ten píseček jest substrátem fungujícím,
hlavně pozor na teplo – diskaktusy tvrdě trvají na teplé
kultuře a teplém zimování – pod 15°C to nezkoušejte, pokud
je opravdu chcete pěstovat, víc je ovšem líp. Vysévat mně
šly bez problémů a rostly rychleji než echinopsisy. Vody,
mají – li teplo, snesou dost a pokud tedy to teplo, tak jsou
to rostliny nenáročné, rostou skvěle a není s nimi problémů,
až na pár výjimek samozřejmě. A jsou mezi nimi i výjimky,
jako ostatně ve všem. Takové poklady, jako Discocactus
horstii, brederooianus, araneispinus,
albispinus – na ty stále stojí fronta a nikdy jich
nebude dost. Ale ono jich vůbec nějak není moc, a o ty
zelené se lidi nijak neperou a jaký jsou to, prosím pěkně,
krásně vytrněný kytky. Inu, byly v módě a už nejsou a možná,
že zase jednou budou.
 |
|
Discocactus horstii (foto
© Karel Krbec) |
Ač mě třeba melokaktusy nechávají chladným, na tyhle kytky
se těším, až si je jednou budu moci dovolit vzhledem k
teplotním poměrům ve sbírkovém foliáku. Ale vidím je před
sebou jak živý – já už to totiž jednou viděl kdesi v jižních
Čechách – nějakejch 6 – 7 m2 dospělejch
diskokaktusů s cefalii – neuvěřitelném pohled. A tak si
říkám, že se toho jednou chci dočkat, esli se mi povede
postavit ten teplej skleník nad stodolou. A mám se pořád na
co těšit.
Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 |
2 | 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8
9 |
10 |
11 |
12 |
13|
14 |
