|
Rod Encephalocarpus BERG.
 |
|
Encephalocarpus strobiliformis |
Mexiko
je plné prapodivných kaktusků, které jsou tvarově velmi bizardní a
velikostí se rozhodně mezi elitu nederou. Je to stejně zajímavý kus
světa, jestliže na území jednoho státu najdeme obří cereusy (např. Pachycereus), obrovitánské koule až válce hrozivě vytrněné (Echinocactus či Ferocactus) a někde mezi nimi prťavoučcí prťavci prťaví, jako je právě tahle kytička – Encephalocarpus strobiliformis BERG. Přestože se nám ji „moudré hlavy“ pokusily nacpat k podobným gigantům z rodu Turbinicarpus, stejně se všude ve sbírkách vyskytují pod jménem uvedeným v názvu článku.
A stojí za to je ve sbírce mít a dočkat se u nich květů. Barvou a velikostí se příliš neliší od další krasavice Pelecyphora asseliformis.
Obrovské ( v porovnání s velikostí stonku) svítivě červenofialové květy
prostě nejdou přehlédnout a do epidemie sulkorebucií patřily v našich
sbírkách k nejnápadnějším. Ale jen tam, kde je umí udělat. Ona to zas
taková legrace není, tedy pokud prcka nenaroubujete na masivní E. jusbertii
a nevyrobíte z něj kytku standardní prodejní velikosti průměr 10 cm.
Ale pokud se s nimi pipláte od semínek pěkně na vlastních nožičkách
(mimochodem silně mizerných a choulostivých), pak se při úsporném
zacházení s vodou a naopak vydatném plýtvání sluncem a teplem dočkáte
za pár let plochých dvoucentimetrových hlaviček, které pokvetou těmi
svými neony.
Všimněte si, pořád je v sortimentu dostatek
kaktusů, které, ač jsou v kultuře řádku let, stále jsou v kurzu a
většinou se hrozně blbě shánějí. Specielně encefíci mají jednu hnusnou
vlastnost, pro kterou se asi ti pravokořenní nikdy plevelem nestanou:
zvládnout pravokořennou kulturu – proč ne, dočkat se květů a radovat se
z nich – samozřejmě, vatičkou zafušovat Stvořiteli do byznysu – s
radostí, jenže, sakrafix, kde jsou ta semena??? No jasně – maličké
plody s pár semínky jsou dokonale ukryté v husté bílé vatě na temeni a
hledat se dají jen hmatem. Pokud se v tom temínku budete šťourat
pinzetou, asi se vám podaří do kytky píchnout a nebo ulomit nějakou tu
mamli, neřku – li poškodit vegetační vrchol a deformovat tak další růst
rostliny. Velmi nepravděpodobné jest, že nahmátnete zralý plod, který
tak akorát ještě bude držet pohromadě a způsobně vám odevzdá svých
několik semínek v původním balení. Daleko spíš narazíte na šlupičky
plodu rozpadlého, odkud se semínka vesele vysypala mezi ploché, opravdu
šiškovitě k sobě přitisknuté mamle a můžete čekat na přirozený způsob
samovýsevu – až za pár let příslušná mamle odroste k bázi rostliny
a odschne, semínko se vysype na zem a slavnostně vyklíčí. Ale masivní
sběr kulturních semen bez poškození rostlin zřejmě žádá naprosto
specifickou technologii, kterou každý majitel encefíků vyvinul pro sebe
podle své šikovnosti a míry trpělivosti.
K výsevu nic
převratného, snad jen, že tihle špunti preferují neutrální až slaboučce
zásaditý substrát. Čerstvá semínka s klíčivostí nic moc, příroda nám
svým nakládáním s nimi napovídá, že poležet někde v chladu a suchu pár
let jim vůbec neublíží. Pozor – pocházejí spíše z teplejších, níže
položených oblastí, takže si je neplést s horskými kytkami. V sezoně
teplo, slunce a opatrnou nárazovou zálivku, přes zimu raději světlo, a
tepleji, rozhodně nad 10° někde pod sklem na polici jim bude tak
akorát.A pozor s vodou na jaře – oni si o ni řeknou sami, až se jim
bude chtít.
No, teď se mně to píše o teplém zimování, když
máme venku -14°a já se můžu strhat, jak lítám ke kotli, aby kluci
dožili jara. Tak vám přeji krásné svátky, pokud možno bezztrátové
zimování a hodně zdraví a chuti do kaktusaření i v příštím roce. A v
lednu zahájíme další skupinkou mexických krasavic. Tak zatím nashle.
Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 |
2 | 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8
9 |
10 |
11 |
12 |
13|
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
