Povídání pro začátečníky, podle abecedy (26)

Rod Gymnocactus Backbg.

Gymnocactus beguinii (PP)

Tak, rod Glandulicactus jsme probrali u Ancistrocactus, takže můžeme pokračovati v krasojízdě rodem v nadpisu. Nějak mě nenapadá nic jinak, než že panu Backebergovi porád zbývaly nějaké kaktusy, které nešly nahonem nikam vrazit, a tak pro ně vytvořil tenhle rod s tím, že s ním později něco provede. No, neprovedl, a tak se gymnokaktusy dostaly do sbírek celkem jako velmi oblíbené, nic moc jednoduše pěstitelné a obecně vyhledávané kytičky.

Až naši páni Václav John a Jan Říha v časopise Kaktusy (někde v sedmdesátých letech to bylo) provedli revizi rodu a celkem srozumitelně ho rozčlenili, respektive do jiných rodů rozházeli tuto pestrou společnost. Abych se přiznal, příliš si nepamatuji co kam, ale věc se zdála býti logickou a namnoze tak byla i přijímána…, jako obvykle až do chvíle, než se po dlouhých letech půstu najednou protrhl pytel s novinkami, které šmahem pojmenovávány rodovým jménem Gymnocactus.

Gymnocactus beguinii f. Novillos VZD 170 (sbírka a foto Z. Vaško)

Nafukovati se můžeme z toho důvodu, že většina nových objevů je výsledkem činnosti našich badatelů a kaktusářů, kteří neúnavně rejdí po severních státech Mexika a to nejenom tam, kde se ví, že rostou. Inu, i tací mezi námi jsou, že lezou někam, kde ještě nikdo nebyl a nebo byl , ale neměl čas, že ano. Popravdě – tento styl, kdybych se tam chystal, by mně asi byl bližší, než poznávací zájezd po známých lokalitách. Ono je pravda, že když tam za ty peníze jedu, tedy chci vidět a určitě uvidím tam, kde se ví, že rostou. Ale drát se na nějakej mrcha kopec, riskovati vlastní dršťky rozbití či řitě zedření jen pro zjištění, že teda nic a sem se už nemusí lézt, to je samozřejmě jiná. Leč asi právě i při takových akcích se dá najít mnoho nového.

Gymnocactus (Turbinicarpus) subterraneus subsp. subterraneus

No, to bylo o něčem jiným. Tedy já jsem velmi ochotně přijal oddělení G. roseanus, knuthianus a G. aguirreanus a překombinování těchto do rodu Escobaria. Dle mého tam sedí jak Na hrnci a nijak se neliší od ostatních eskobárií. Leč i tu se našli moudří a znamenití, kteří nás potěšili dalším superrodem Acharagma, která zdá se obsahovat právě tyhle tři eskobárie, takže já bych ho nějak škrtl či vynechal, že ano.

O těchhle kytičkách jsme si už povídali. Ale ten další spolek, to je jiná. Páni John a Říha šmahem další rostliny převedli do rodu Turbinicarpus a soudě podle plodu a semen by asi měli míti pravdu, leč vegetativní znaky těch rostlin jsou tak zvláštní a odlišné, že se mě to nikdy nějak nelíbilo, i ostatní jsem vedl dále jako gymnokaktusy. Ono mně nějak nejde do huby napsat Turbinicarpus horripilus, když to je kytka jako hrom (no tak to zas ne, ale tak z dvaceti turbiňáčků by se smontovat dala), zcela odlišnou stavbu trnů a navíc – většina turbiňáků vytváří dvojí otrnění – jako prťousci vypadají úplně jinak, než jako dospělý, obrovský dvoucentimetrový rostliny. Kdežto u gymnokaktusů toho není, trny než sílí a prodlužují se a toť vše. Takže pro mě gymnokaktusy a hotové.

Gymnocactus (Turbinicarpus) subterraneus var. zaragosae

Jako většina kytek z těch lepších mexických rodů, ani gymnokaktusy u mě nemají příliš velké zastoupení, ale z botanky si celkem dobře pamatuju ty základní: G. viereckii, beguinii a horripilus. K nim pak ještě G. gielsdorfianus. Všechno kaktusy menší až střední velikosti, nádherně vytrněný a krásně vybarvené květy. K turbiňáčkům asi spíš počítatelné jak velikostí, tak i stavbou stonku a vytrnění G. subterraneus a mandragora. No a pak kytky úplně odjinud – G. sauerii a ysabelae – ty mně spíš voněj telokaktusy než čím jiným. Šaškárna tu ukrytá panem Backebergem jest G. valdezianus – dnes Turbinicarpus, kdysi dokonce Pelecyphora (musím zjistit, jestli někde to jméno neumřelo úplně včetně tak typické rostliny , jako je P. asseliformis).

Gymnocactus (Turbinicarpus) nellisae (PP)

Slovem, společnost miloučká, při zachování základních pravidel pěstování mexičanů – tj. maximum slunce i světla, v sezoně teploučko, hodně čerstvého vzduchu a nárazová zálivka při zachování pravidla hodně propustného a snad i trochu alkalického substrátu – by tu neměl být žádný velký problém. Absolutně suché zimování a možná kapku teplejší ( já bych určitě pod 10°C neradil) a světlé a ani v té zimě by to nemělo bolet.

Gymnocactus (Turbinicarpus) septentrionalis, Caňon El Chico, Potrero Chico,
Nuevo Leon, foto J. Šnicer

Semínka klíčí v pohodě a při zachování opatrnosti a čistoty výsevů a kultury maličkých rostlinek ani s tímhle není problém, tak proč to roubovat, že ano. No jo, ale když oni se v poslední době objevili kytíci noví a je po nich sháňka veliká (nějak se mně vybavujou jména jako gonzalezii, septentrionalis…, ale nevím, jak si to s nimi stojí dnes, jsou–li to druhy či variety či co…, čert to vzal, viděl jsem prťavý kytičky a jsou nádherný), takže dokud jich není dostatek, tak tyhle proč ne, jen ať kvetou a sypou semínka, aby z nich byly co nejdřív běžně dostupný a nedrahý kytky. A že jsou ve sbírce o radosti, o tom vůbec nepochybujte a honem si nějaký zkuste vysít, pokud nemáte, protože rozhodně stojí za to jich pár na očumování ve skleníku mít.

Gymnocactus saueri subsp. gonzalezii

Další foto novinek z rodu Gymncactus viz Prosinec 2003 ve sbírce u Pavlíčků
http://www.cact.cz/noviny/2004/01/prosinec.htm

Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8
9 | 10 | 11 | 12 | 13| 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25

Pavel Urbánek
Jeřmanice
 

zpět