Sukulentní bonsaje Jana Gratiase (56)

Sesamothamnus lugardii N. E. Br. ex Stapf (1906)

má zajímavou etymologii, neboť jméno Sesamo upozorňnuje na blízkou příbuznost se známou olejninou sezamem (Sesamum indicum) a thamnus je z řeckého „thamnos“ = keř. Takže volný překlad by mohl znít „sezamový keř lugardův“ (viz: Frederick John Dealtry Lugard (1858 – 1945), britský voják, průzkumník Afriky a později koloniální úředník, m.j. též generální guvernér Nigérie (1914–1919), na jeho počest bylo pojmenováno mnoho druhů rostlin z různých čeledí).

Sesamothamnus lugardii je v přírodě Zimbabwe nebo v okolních zemích tropické Afriky trnitý keř nebo strom s výrazně tlustou bází pachykaulního kmene. Na webu i v literatuře se uvádějí shodné údaje v tom smyslu, že rostlina může dorůst do výšky až 5 m a kmen může mít u země až 2 m v průměru (!), jen Eggli (2002) uvádí méně nápadný průměr, a to pouze 1 m.  Již mladé výhony jsou otrněné, listy jsou oválné, až 2,5 cm dlouhé, šedozelené, za sucha rychle vadnou a opadávají. Velmi zajímavé jsou květy, které jsou v našich sbírkách pravděpodobně neznámé, takže jeden detail květu, který jsem získal při fotografování 3 m vysokého exempláře rostoucího v ukázkové „sbírkové“ části pěstírny Van den Linden Cactus and Succulents Nursery (www.cactuslinden.nl) přikládám jako motivační dokumentaci. 

Květ je opravdu nápadný, neboť má až 10 cm dlouhou korunní trubku na konci přecházející v 5 krémově bílých lístků, takže ho v žádném případě nelze přehlednout.
Sesamothamnus patří do čeledi Pedaliaceae, tedy m.j. do příbuzenstva unkarin, které mají podobné a rovněž velmi výrazné květy. Bohužel, nelze říci, že by se Sesamothamnus pěstoval stejně snadno, jako některé unkariny. Je to rostlina teplomilná, choulostivá na kombinaci vlhka a chladu, i když údajně v Desert Botanical Garden v Phoenix (Arizona) snáší ve volné kultuře několik hodin trvající ranní mráz.
V našich sbírkách je vzácná, i když znám několik pěstitelů, kteří úspěšně udržují při životě starší rostliny a snaží se je tvarovat do podoby sukulentních bonsají. Já se mezi tyto borce nemohu hlásit, protože prakticky stejná rostlina (6 let stará), jako je ta na zde přiloženém snímku ze sbírky P. Říhy v Č. B., mi letos odešla do věčných lovišť a předtím jsem udržel sazenice vždy jen 3 až 4 roky.  Jde to na vrub mé lenosti poslechnout zkušenější a pěstovat takový druh v čisté pemze a ne v nějaké směsi s humusem.