Brána Slunce
Stojí v severozápadním sektoru Tiwanaku, a je považována
za nejcennější nález Jižní Ameriky. Je to monolit
o rozměrech 3x4 m s vytesaným otvorem o šířce 80 cm,
který má jasný tvar veřejí. Čelní stěna je zdobená
ústředním antropomorfním motivem, snad nejvyšším
božstvem, to drží v rukou zřejmě oštěpy zdobené
kondořími hlavami.
 |
|
Brána
Slunce |
Postava nese i zdobení
v podobě lidských lebek a celý motiv je doplněn
trojpásem běžících postaviček zoomorfního typu, asi
symboly okřídlených pum a kondorů. Z hlavy ústředního
motivu vystřeluje cosi, co kdysi evokovalo naznačené
sluneční paprsky a tedy i název celého monolitu. Byly
však nalezeny i šperky s touto symbolikou, kde tyto
paprsky byly osázeny drahými kameny a tak byla představa
symboliky slunce zpochybněna. Monolit brány Slunce
v minulém století praskl, buď samovolně, vahou, nebo
působením tektonických sil.
 |
|
Detail
Brány Slunce |
Celá plocha Kalasasaya
pusobí jako terasa, úroveň podlahy byla vyrovnána
nanošením asi 4000 m3 materiálu. V rohu proti Bráně
slunce jsou umístěny vykopané sochy, z nichž nejznámější
je stéla vousatého božstva Kon Tiki, zvaná též Mnich -
El Fraile. Název Kontiki proslavil nikdo menší, než Thor
Hayerdal, který jméno použil pro vor zvázaný z jezerního
rákosu totora, kterým chtěl dokázat svou teorii migrace
lidí mezi kontinenty.
 |
|
Stéla
El Fraile - Mnich |
Stéla představuje
motiv vousatého člověka který v rukách drží nějaké
předměty. Dokonce je znám i názor, že jeden z předmětů
je jakási tabulka s hieroglyfy! Potvrzuje to fakt, že
conquistadoři a jejich následníci se snažili do
indiánských tradic zamontovat co nejvíce křesťanských
prvků. Spolu s fantaziemi E. Doenikena a jeho stoupenců
i vliv mimozemských civilizací a návštěv. Ovšem seriózní
badatelé dokázáli, že postava nemá vousy, ale má
nasazenou rituální masku a odtud pramení druhé jméno El
Fraile - Mnich. Ale i toto jméno je zavádějící a se
skutečným mnichem má málo co společného. Co, respektive
koho zobrazuje zůstává tajemstvím.
 |
|
Jedna z
posledně objevených stél |
Uvnitř plochy v Kalasasaya
byly odkryty základy menší stavby, která může
vysvětlovat zabudované odtokové kanálky v západní stěně.
Je jisté že celý objekt měl duchovní, náboženské a
astronomické úkoly. Stavba je velmi přesně orientována
podle světových stran. O jarní a podzimní rovnodennosti
lze pozorovat východ slunce přesně uprostřed překladu
vstupní brány. V moderní době využil mystičnosti místa
bolívijský president Evo Morales jehož slavnostní
inaugurace proběhla právě zde za přítomnosti tisíců
indiánských obyvatel Bolívie.
 |
|
Boční
vstup do Kalasasaya |
V severní stěně je
boční vstup do areálu, který nepochybně sloužil ke
vstupu hodnostářů. Vedle schodiště je v kamenném kvádru
otvor šnekovitého tvaru, u kterého je velmi zřetelně
slyšet hovor lidí z prostoru uvnitř. Takový Velký bratr
v tiwanackém provedení.
 |
|
Model
starého Tiwanaku |
Ke komplexu Akapany
patří i objekty ležící severně od Kalasasaya a těmi jsou
Kheri Khala a palácový komplex Putuni. Obojí je
viditelné z pyramidy, ale návštěva se z časových důvodů
neuskutečnila
 |
|
Pohled na Puma Punku |
Puma Punku – Brána
pumy
Je druhým centrem starého Tiwanaku. Rozkládá se na mírné
vyvýšenině severozápadně Akapany. Je zde neuvěřitelné
množství monolitů, neopracovaných a více nebo méně
opracovaných. Je to město kamenných bran,ležících a
připravených ke vztyčení a zabudování do budoucích
staveb. Je to změť stavebních prvků a důkaz umění
primitivně vybavených kameníků, dokonale opracované
kamenné bloky, hladké stěny kamenů a přesné hrany
kvádrů. Leží zde největší kamenné bloky, jaké zde můžete
vidět, ty největší váží údajně 130 až 147 tun.
 |
|
Brány
na Puma Punku |
Otázky, na
které se obtížně hledá správná odpověď
Otázka 1: Odkud a jak se sem kamenné bloky
dostaly? Část kamenů jsou červené pískovce, které
pocházejí z lomu 10 až 15 km jižně Tiwanacu. Pískovec
byl materiál, používaný v počátcích historie. Novější
stavby a stavební součásti jsou z andezitu, vyvřeliny
typické pro Andy. Po dlouhém pátrání bylo zjištěno, že
identický kámen se těžil u městečka Yunguyo na šíji
spojující poloostrov Copacabana s peruánským břehem.
V lomu a na cestě k břehu jezera je dodnes mnoho kamenů,
kterým se zde říká unavené kameny (piedras cansadas). Ty
potvrzují doměnku, že kamenné bloky se dopravovaly po
vodě cestou, která byla více jak 60 km dlouhá.
 |
|
Obří
kamenné prvky na Puma Punku |
Jak a na čem? Rákosové
čluny mohly přepravit možná menší balvany, nikoliv
ohromné stotunové bloky. V úvahu připadají vory z
balzových kmenů. Balzové stromy rostou v tropických
údolích, odkud musely být k jezeru dopraveny – doneseny.
Údolí Caranavi, kde nejblíže rostou, je od jezera asi
140 km.
 |
|
Na
140 tunovém kamínku |
Transport pískovcových
bloků se děl stejným způsobem, jako transport kamenných
bloků při stavbě pyramid - vlečením živou silou. Stavba
tedy představovala neobyčejně náročnou činnost na
organizaci, počty dělníků i zajištění jejich obživy. Je
tedy zřejmé, že takovou stavební aktivitu si mohl
dovolit jen všestranně vyspělý celek typu městského
státu.
 |
|
Vykopávky na Puma Punku |
Otázka 2: Opracování kamenů - v době
budování Tiwanaku byla společnost na úrovni doby kamenné
s postupným rozvojem znalostí získání kovů, mědí a
bronzu a dalších slitin. K dovednosti výroby tvrdých
bronzových slitin se však tiwanačané dopracovali až ke
konci existence společnosti. Naprostá většina opracování
kamenů se tedy děla kamennými nástroji.
 |
|
Expozice keramiky v muzeu |
Otázka 3: Keramika a další užitkové a
ozdobné předměty. Dosáhla značného umění i kvality, přes
to, že obyvatelé neznali hrnčířský kruh. Dekor nádob,
byl většinou vyrývaný, ale byly použity i barvy. Nálezy
keramiky jsou dnes uchovávány v muzeu a současně jsou
i vzorem pro výrobu keramických suvenýrů. Dekor je
převážně geometrický, antropomorfní a zoomorfní,
prakticky chybí rostlinné motivy
 |
|
Expozice kovových výrobků v muzeu |
Otázka 4: Kdo byli staří tiwanačané a jak se
jejich město a stát jmenovaly. Má se za prokázané, že
původními obyvateli, zakladateli a staviteli Tiwanaku
byli Aymarové, kteří v úpadkovém období odcházeli do
nových, někdy i vzdálených lokalit, šířili tak nejen své
náboženství, ale i hospodářské, kulturní a umělecké
dovednosti. Pro znalce řeči (aymará) je to jednodušší
nalézt i v současných pomístních názvech stopy staré
civilizace. Pro kaktusáře jsou známá místa Purmamarca,
Catamarka v severní Argentině nebo Copiapo v Chile.
Tivanačané také zřejmě odcházeli a zakládaly nová sídla
na pobřeží Pacifiku od jižního Peru až po Ekvádor. Je
rovněž velmi pravděpodobné, že část odešla na sever od
Titicaca a založila zde v údolí Cuzca Říši Inků, před
příchodem Španělů největší, nejmocnější a nejbohatší a
nejznámější civilisaci a Jižní Ameriky. Není známo, jak
se Tiwanaku a jeho město ve skutečnosti jmenovalo.
 |
|
Rákosový člun v muzeu Tiwanaku |
Když jsme odcházeli
z areálu pyramidy Akapana k muzeu, všimli jsme si, že
udusaná cesta je plná střípků keramiky, většinou barvy
přírodní pálené hlíny. Našim trénovaným očím to nemohlo
uniknout. Tak jsme si několik střípků sebrali na
památku. Zákony Bolívie zakazují vývoz vykopávek, ale
toto byl zřejmě roztroušený materiál vyvážený
z vykopávek a rekonstrukcí pyramidy Akapana. Snad nás za
to nebude nikdo pranýřovat.
 |
|
Václav a Láďa před muzeem Tiwanaku |
Muzeum Tiwanaku
Uvítalo nás u vchodu člunem z jezerního rákosu a
několika kamennými sochami. Uvnitř je rozsáhlá expozice,
všeho, co se zde našlo a co souvisí s kulturou Tiwanaku.
Keramika, kamenné reliéfy, kovové nástroje, modely
areálu, kolekce násilně deformovaných lebek, historie
andských kultur.
 |
|
SF16
Deformované lebky v muzeu |
Tady by zájemce
o historii mohl strávit hodiny a dny a stále by nacházel
nové a zajímavé skutečnosti. Muzeum Tiwanaku mě trochu
připomínalo slavné Antropologické muzeum v Mexiko City,
prostě je to místo obdivuhodné, když si uvědomíte fakt
všeobecné chudoby země.
 |
|
Suvenýry |
Vedle muzea je
restaurace a právě k ní přijížděl autobus s turisty,
podle všeho se jednalo o Francouze. Vyhrnuli se ven,
rozebrali balíčky s jídlem a vodu a nahrnuli se do
restaurace zasednout ke stolům. Něco jako zájezdy Čechů
počátkem 90. let. Tak tímhle způsobem, Frantíci domácí
ekonomice opravdu nepomůžete!
 |
|
Suvenýry a jejich prodavačka |
Kolem muzea a podél
železniční trati bylo množství stánků se suvenýry, mezi
kterými převažovaly umně vytvořené repliky tiwanacké
keramiky a zdrobnělé sochy. S ohledem na jejich váhu
jsem se musel spokojit s fotografií suvenýrů, jejich
pilné prodavačky a keramickou replikou rituálního nože.
 |
|
Kostel v Tiwanaku |
Město Tiwanaku
Město leží severně historického Tiwanaku a je známé
zejména kostelem sv. Petra a Pavla, který byl postaven
převážně z kamenů, dovezených od zřícenin a který má
před vchodem dvě ohromné kamenné hlavy světců, které
nepochybně byly také původně součástí starého města.
Mnoho dalších staveb obsahuje stavební prvky
z vykopávek, na řadě z nich je dobře patrná i původní
sochařská výzdoba. Už nikdy se tyto artefakty nedostanou
tam kam patří - do muzea, nebo objektů starého Tiwanaku.
 |
|
Jedna
z kamenných hlav před kostelem |
Po ulicích se toulají
skupiny domorodců i turistů a panuje zde jakýsi
starobylý poklid, typický pro městečka na Altiplanu.
 |
|
Ulice
současného Tiwanaku |
Tiwanaku je jediné
místo v Bolívii, kde na nás místní teenageři pokřikovali
„Gringos“ a odmítali komunikaci. Asi mají s gringy své
špatné zkušenosti, budiž. Na náměstí v Tiwanaku jsem
vyfotil jednu opravdu starou dámu, jen o něco málo
mladší, než slavné zříceniny Tiwanaku.
 |
|
Jen o
něco mladší než vykopávky |
Jezero Titicaca
Tak na toto kultovní místo zbývá jen par řádků, stejně
jako nám na něj zbylo jen pár desítek minut. Projeli
jsme podél jižního břehu a pokoušeli se alespoň na dálku
uvidět lákadla typu Ostrov Slunce, Ostrov Luny,
Copacabanu, tiquinskou zátoku, ostrov z jezerního
rákosu, kde žijí idiáni Uruové, rákosové čluny.
 |
|
Jezero Titicaca a okolí |
Vítala nás blankytně
modrá hladina jezera, porosty rákosu a stáda lam, koz a
ovcí. Vše ostatní zůstalo utajeno. Škoda, ale za ty roky
jsem si přivykl skutečnosti, že náš čas je vždy krátký a
nedostatečný na všechnu tu nádheru a tajemství této
indiánské země…
 |
|
Stádo
ovcí u jezera Titicaca a rákos totora |
Asta Luego Tiwanaku, Asta Luego
Bolívia!
Zarostli jste do mého srdce navždy!
Dočetli jste 43. pokračování Toulek Bolívií, poslední ze
seriálu zážitků z cest po poslední indiánské zemi, která
přináší stále mnoho zážitků každému návštěvníkovi.
Pokusil jsem se zprostředkovat dojmy z hlavních
turistických destinací, přiblížit část z národních parků
a reservací a zážitků z volné přírody a hor.
Vždy mě zajímala příroda kytky a samozřejmě kaktusy,
proto je velká část textu věnována nálezům a hodnocení a
popisům jejich různých přirozených stanovišť. Zvolil
jsem styl popisů obvyklý i u jiných cestopisů
s kaktusovou tématikou. Pokusil jsem se Bolívii
přiblížit i z turistického pohledu, ale nečinil jsem
proto, abych nahradil chybějící specializovanou
cestopisnou literaturu. Popisovaná fakta a zážitky se
opírají o poznámky v cestovním deníku z osmi cest, které
jsem do srdce Jižní Ameriky v průběhu třinácti let
podnikl.
V textu jsem nepoužil žádné odkazy na citovanou
literaturu, proto tak činím na samý závěr. Informací a
literatury o Bolívii od českých autorů je zatraceně
málo. Mimo již dříve zmiňované knihy „Tiwanaku - klenot
And“ od Václava Šolce mě zaujala i kniha Jana Kovandy
„Amulet z Bolívie„ a oba cestopisy.
Skvělým pomocníkem na cesty i pro doplňování zápisků
z cest je specializovaná publikace „Lonely planet –
BOLIVIA“ autorů Andrew Dean Nystroema a Morgana Konna.
V neposlední řadě je velmi užitečné pilně naslouchat
nekonečným debatám přátel a kamarádů. A samozřejmě kniha
Ladislava Horáčka „Kouzelná Bolívie“. Mnoho faktů v
seriálu jsem konfrontoval s internetovými zdroji,
zejména pak s údaji z Wikipedie. Bylo to zejména proto,
že by mě netěšilo uvádět nepřesné údaje a nutit čtenáře
k jejich ověřování.
Fotografická dokumentace vychází z mých vlastních
zdrojů, případně se jedná o foto mých přátel. Snažil
jsem se k cizím fotkám doplňovat i autory, přesto se
několikrát stalo, že autorství uvedeno nebylo, nebo bylo
s chybami. Nechci se vymlouvat, protože v konečné
odpovědnosti je to MEA CULPA MAGNA.
Chtěl bych tímto poděkovat zejména Laďovi Horáčkovi,
Mirkovi Sochůrkovi, Václavu Richterovi, Pavlovi
Heřtusovi a Jirkovi Justoví a Josefovi Odehnalovi, kteří
mi své fotografie pro tento účel poskytli stejně
ochotně, jako já poskytl svůj soubor jim.
Zvláštní poděkování na tomto místě patří Andrzeji
Muchovi skvělému kamarádovi a fotografovi z Gdaňska a
současnou omluvu témuž, za to, že u jeho fotografií
v posledních čtyřech dílech Toulek Bolívií se mou vinou
stalo, že u nich nebyl uveden jako autor. Rozhodně jsem
si autorství těchto foto nechtěl přivlastnit. Stalo se
tak nedopatřením a v časové tísni. Pro čtenáře - jedná
se o část fotografií z přírody – okolí solní stezky
Salar Uyuni-Tarija, u brázků z hlavních měst Sucre a La
Paz. Myslím, že Andrzejovy fotky byly nejlepší. Čtenář
zaslouží i v internetovém povídání ty nejlepší záběry,
které jsou k disposici.
V paměti i v cestovním deníku zůstává mnoho zajímavých
míst, která jsme s přáteli navštívili a na která se v
Toulkách nedostalo. Budu se snažit se jim věnovat
v příštích měsících ve formě volného pokračování v rámci
internetových novin I. N. Cact.cz.
Na závěr bych rád pozval všechny milovníky přírody a
dobrodružství k návštěvě Bolívie, skutečného srdce Jižní
Ameriky. Zažijete to, co v Evropě již zcela zmizelo.
