Hřeben hor mezi údolím Inca Huasi a Camargo

Vyjíždíme z Palca Grande do Camargo, kde tankujeme a doplňujeme zásoby na dnešní den. Vracíme se po staré vozovce podél Rio Chico a přijíždíme po prastarém mostu nad San Pedro. Na cestu, která končí  za horami v městečku Culpina.

Údolí Rio Chico - Camargo

Kulisa nad Camargo

Kolem nás samé barevné vrstvy hornin a na nich přemnoho kaktusů. Dole je nejvíce Lobivia lateritia s dokvétajícími červenými květy, ale už kousek nad nimi začíná Weingartia cintiensis a Parodia roseoalba, jejíž trsy kvetou četnými červenooranžovými květy. Některé trsy parodií jsou o poznání světlejší a s delšími hákovitými trny - to jsou Parodia maasii var. albescens. Tu a tam vidím statné trsy Opuntia sulphurea.

Parodia roseoalba (1, 2)

Cesta se klikatí z jedné skalní plotny na druhou, na jednom místě vidíme stát terénní auto. Zastavujeme a užíváme si náhodného setkání s podobně vyšinutými lidmi, jako jsme my osádku vozu tvoří  pan Reiner Wahl s manželkou, kteří se vracejí z terénních průzkumů hor kolem Culpina, kde studovali populace různých druhů rodu Rebutia.

Ze setkání s Reinerem Wahlem

Chvíli povídáme abychom se posléze vydali každý za svými cíly. My se po půl hodině objevujeme téměř na temeni pohoří. Vedle cesty je polorozpadlá cedule s označením „Zona conserva de Tolombo“, aspoň tak jsem si to zaznamenal v deníčku. Všude kolem nás lesy cereusů, zejména oreocereusy a Trichocereus werdermannianus, některé kvetou ohromnými sněhově bílými květy.

Kvetoucí Trichocereus werdermannianus

Jejich podrost tvoří posupně mizící Weintgartia cintiensis a obě parodie. V hlubších stržích podél cesty vidíme mohutné porosty zemních tilandsií s modrými květy. Jinak nic, co by zde stálo za ochranu, ale kdo ví. To, že se mě nepodařilo objevit jakékoliv informace neznamená, že zde neroste nebo nežije něco vzácného, co opravdu stojí za ochranu. Bolívie má dnes téměř 500.000 čtverečních kilometrů rezervací, národních parků a chráněných oblastí. Některé spolu navštívíme později. Po pár minutách jsme v samém pasu, cesta se proplétá po holých opukových pahorcích a my víme že jsme na místě

Parodia ladae a Weingartia culpinensis
Právě tyto holé a rozpadlou opukou tvořené pahorky jsou domovinou dvou velmi zajímavých druhů: Weingartia culpinensis je mimořádně atraktivní rostlina, protože její tělo je zahaleno do dlouhých trnů v barvě slámově žluté až čokoládové barvy.

Weingartia culpinensis

Zejména ty tmavé jsou krásné. Ve své podstatě jsou tyto rostliny lokální formou Weingartia westii, ale z praktických důvodů je lépe je odlišit jménem a samozřejmě studijním číslem. Jedná se o rostliny poměrně velké, až 12 cm v průměru a stejně tak vysoké, velmi často obrážející a vytvářející rozsochaté trsy. Lokalitu jsem poznal poprvé před jedenácti roky a za tu dobu došlo ke značnému úbytku dospělých rostlin, přibylo mumií i vyvrácených rostlin, které již nerostou a vyčkávají na svůj definitivní zánik.

Na stanovišti Parodia ladae

Skutečným důvodem k zastavení a průzkumu lokality je Parodia ladae. Tato subterestrická parodie je skvost, který musíme velmi dlouho a usilovně hledat. Tak dokonale jsou zatažené do okolního štěrku, zasypané kamínky a zaprášené rozpadlou horninou.

Parodia ladae (1)

Specialisté na rod Parodia by lépe vysvětlili, jak to s touto skupinou rostlin je, ale zdá se že se jedná o jeden výrazně variabilní taxon odvozený od Parodia subterranea a Parodia occulta sensu Rausch (WR 630). Další poznámky viz Parodia slabayana na Ciennegulias. 

Parodia ladae (2)

Na stanovišti je rostlin poměrně velké množství, ale jejich hledání připomíná hledání bílých hříbků v lese, každá prohlubeň a zejména každé dolíček obvykle schovává jednu i více rostli. Jediné co mě mrzí, že jsem tuhle nádheru nikdy neviděl kvést v jejím přirozeném prostředí.

Parodia ladae (3)

Ale roste tady i plevel, žlutokvětá Opuntia sulphurea a zejména nádherné Lobivia ferox, doslova zamotané do šedočerných dlouhých trnů. U jedné z rostlin objevuji celou rodinu Parodia ladae, které zde využily alespoň mírného stínu a jsou výrazně větší než rostliny, které jinak rostou přímo na slunečním úpalu.

Lobivia ferox

František fotografuje Lobivia ferox

Culpina  je městečko střední velikosti, vystavěné na okraji rozlehlé saliny s asi 10.000 obyvateli, které musí projet každý turista při cestě z Camargo na východ. Oblast je známá jako největší produkční centrum cibule v Bolívii, snad více než 60% produkce pochází z Culpina. Pěstuje se zejména skvělá růžová a červená odrůda, vhodná pro přímou konzumaci i na vaření. Půdy jsou zde mělké, písčité až kamenité ale je zde hojnost spodních vod, díky nimž se zde cibuli a česneku velmi daří. Samozřejmě ze zde pěstují i další zemědělské plodiny, včetně brambor, nizoučkého obilí, kukuřice a tykvovité zeleniny.

Culpina - okolí

Zde se opět doplní pohonné hmoty a zásoby a můžeme jet na jih, směr Salitre, Yuquina a La Cueva, kde jsou hlášena stanoviště četných zajímavých kaktusů, zejména rodů Rebutia a Lobivia, nebo severovýchodním směrem na Inca Huasii, Vila Chargas a dál do pohoří Sierra de Tajsara i Tarachaca. Přímo na severním okraji Culpina je poměrně rozlehlá vodní nádrž (přehrada), ačkoliv městečko je jen nedostatečně elektrifikováno a elektrická energie se vyrábí  v dieselelektrárně dole v Camargo, nemá přehrada vodní turbínu a slouží jen k zadržování volních přívalů.

Vítejte v Culpina

Nad hrází  ve svahu vítá návštěvníky nápis „Vítejte v Culpina“ vyložený v terénu bílými kameny. Okolní terény pak vítají  návštěvníky výskytem Rebutia albopectinata a Rebutia cintiensis (tu jsem před 11 roky nalezl přímo na břehu odtokového příkopu přehrady). Mezi kameny pod přehradou rostou nepříliš hojně Parodia subterranea se smolně černými středními hákovitými trny a cihlově červenými květy.

Lobivia spec. u Culpina

My odjíždíme do Inca Huasi a ještě před obcí zastavujeme u zdánlivě holé plošiny. Přímo vedle cesty vidíme odkvétající Lobivia, spec. s krvavě červenými květy.

Na stanovišti Parodia culpinensis

Podle postavení květů a jejich barvy se zdá, že patří do okruhu Lobivia cinnabarina. Na holé plošině je několik skalních a kamenitých výchozů, kolem kterých rostou celé skupiny hákovitých Parodia culpinensis z okruhu Parodia subterranea.

Parodia culpinensis (1, 2)

Začínají fotografické žně, ale žádná z rostlin nekvete. I tak je to nádherný zážitek. Město Inca Huasii (Inkovo sídlo) má na náměstí budovu obecního úřadu, jednu střední internátní školu technického zaměření a bronzovou sochu věnovanou, komu jinému než samotnému Inkovi, a také zajímavý kamenný kostelík. Rychle dokumentujeme a odjíždíme do terénu.

Město Inca Huasii - náměstí se sochou Inky

Socha Inky

Tento rok nám štěstí moc nepřeje. Je deštivo, silnice je podemleta vodními přívaly a její patrné zbytky se ztrácejí v rozvodněných plochách, které zaplavují i skromná políčka domorodců.

Krajina mezi Inca Huasi a Villa Chargas

Villa Chargas

Někdy to dá fušku najít správný směr, občas točíme a pátráme na jednom nízkém pahorku vidíme jasně červené květy. Právě jsme dorazili na stanoviště kvetoucích Tephrocactus pulcherrimus. To je paráda, tolik květů na jednom místě se vidí jen zřídka kdy.

Stanoviště Tephrocactus pulcherrimus

Od doby, kdy byla rostlina popsána J.J. Haldou jako druh rodu Tephrocactus, se vedou spory, zda se vůbec jedná o příslušníka rodu Tephrocactus (nikdo ze specialistů popis neuznává), nebo zda je to Puna. 

Tephrocactus pulcherrimus (1, 2)

Odborníci tvrdí, že žádný Tephrocactus, ale Puna subterranea, forma, případně Cumulopuntia rossiana je správné jméno. Každopádně se jedná o půvabné rostlinky s květy ve všech odstínech červené a purpurové barvy, které jako jedny z mála rostlin této skupiny pravidelně zakvétají i v kultuře.

Tephrocactus pulcherrimus (3, 4)

Na jednom místě pozoruji červené květy jiného tvaru a jiného odstínu a při podrobnější prohlídce zjišťuji, že tady roste miniaturní Rebutia, trsovitá, s drobnými hlavičkami sotva jeden cm velkými. Později jsem ji identifikoval jako Rebutia schatzliana ze sekce Aylostera, poměrně vzácný druh. Po krátké chvíli odjíždíme k nedaleké skále, kde ve štěrbinách a puklinách nalézáme další drobné a nesmírně seschlé jedince Rebutia schatzliana.

Rebutia schatzliana na kopečku a na skále

Potřebujeme nalézt cestu do hor, které máme po levé ruce, protože tam mají růst Sulcorebutia camargoensis, cíl našeho výletu. Cesta je ve svahu daleko před námi dobře patrná, ale jedno je cestu vidět a druhé na ni vjet. Nakonec se podařilo a v četných serpentinách vyjíždíme do pasu. Na malé rovince zastavujeme a pozorujeme mohutné rostliny Weingartia westii s dlouhými světlými svazečkovitými trny a drobnou, téměř subteristrickou parodii. Připomíná  druh Parodia subterranea, ale má ostře žlutý květ. Bohužel žádná zralá zrníčka.

Rebutia schatzliana

GPS ukazuje, že na stanoviště Sulcorebutia camargoensis je to skoro 2 km vzdušnou čarou. To se v tomto terénu plném průrev a strží nedá překonat pěšky. Našli jsem cestu do pohoří, ale není to ta pravá. Jsme zklamaní, musíme hledat jinou a správnou cestu. Točíme. Za 20 minut jsme uprostřed planiny i proudících vod. Na jednom náplavovém ostrůvku zastavujeme, protože tam kvete žlutě nějaká velká rostlina. Brian Bates ji klasifikuje jako Lobivia chrysochete.

Lobivia chrysochete

Tak to je už 4. stanoviště, kde tento druh roste a kde lobivie kvete žlutě. Jinde jsou květy cihlově červené až purpurové. A hned vedle, zpoza větviček keříku, vykukují červené květy. Vyrůstají ze sivozelených drobných tělíček s lehce fialovou pokožkou. Není pochyb, tady roste Rebutia atrovirens var. huasinensis. Špatné světelné podmínky dovolují pořídit jen několik ilustrativních snímků a rychle pokračujeme zpět k Inca Huasi.

Parodia camargensis

A právě v této situaci se projevuje Láďova schopnost orientovat se nejen v terénu, ale i porozumění odpovědím campesiňos. Po jedné takové odpovědi se rozjel rovnou k úpatí pohoří a zastavil na nepatrném zářezu do terénu. To je ta správná cesta, vede do vesnice Jatun Huasi, kterou hledáme.

Pokračování touto cestou bylo skutečně na hranici života a smrti, ale nakonec jsme ji vyjeli až na samý vrchol, kde byly už jen vyježděné koleje v prachu a šotolině. Je tady zřejmě velmi drsné podnebí, objevují se různě velké trsy „dřevního mechu“ yareta.

„Dřevní mech“ yareta (Azorella yareta)

Byla to jízda strachu z propastí pod námi, který jsme se pokoušeli zahnat zpěvem. Moc to nepomáhalo, ale zvládli jsme to. Po několika km se před námi otevřelo široké údolí s několika staveními. Jatun Huasi. Jen jsme zastavili, od stavení se odlouply postavičky a během deseti minut bylo kolem nás hejno dětí se svými matkami. Pomohli nám hledat drobné a skoro neviditelné Sulcorebutia camargoensis a ještě hůře viditelné Cintia knizei.

Děti z Jatun Huasi

Tím výčet mrňousků nekončí. Rostou zde i drobné rebucie z příbuzenstva Rebutia steinmannii, pravděpodobně se jedná o formu Rebutia camargoensis s výrazným purpurovým květem. Sulcorebutia camargoensis byla prakticky odkvetlá, ale dala pár zralých semínek, stejně jako Cintia knizei.

Cintia knizei

Bylo to zvláštní setkání s cintiemi, jejichž typové stanoviště leží  kolem 50 km sz. u Padcoya. Znamená to, že mezi oběma krajními stanovišti se nepochybně nacházejí další stanoviště cintií a nejspíše i Sulcorebutia camargoensis, přesně jak uváděl šťastný nálezce druhu, švýcarský kaktusář a dobrodruh Hans Juergen Hilmann.

Sulcorebutia camargoensis

Bude třeba ještě hodně našlapat v horách a najít další přístupové cesty. Abychom viděli  podobnou krásu. Málem bych zapomněl, že na témže místě rostou i Lobivia spec. s magenta květy, které bych řadil nejspíš do příbuznosti L. lateritia.

Lobivia spec., Jatun Huasi

S novými zážitky a fotografiemi a kupou strachu se spouštíme dolů do údolí Inca Huasi, zastavujeme v Culpina na náměstí, prohlédneme si tržiště, prodej koky na ulici a zastavujeme na pozdní oběd.

Z náměstí v Culpina

Doplňujeme chybějící tekutiny a vzdáváme holt statečným a šikovným řidičům a jejich umění a děkujeme že zdrávi došli. Jsme všichni, včetně Briana Batese šťastní, že jsme nalezli tak krásné a vzácné rostliny. Při návratu na Palca Grande si ještě užíváme podvečerní bouře nad Culpinou s okolními horami.

Podvečerní bouře nad Culpinou

Pod střechu dojíždíme za sílícího deště a mohutného hromobití. Po návratu vaříme klasickou polévku a dlouho do noci povídáme. 

Před námi je poslední noc v posteli a pak cesta na sever ke Cucho Ingenio,
Potosí a pokud to vyjde, tak až do Sucre.

TOULKY BOLÍVIÍ

Část 1.| 2. | 3.| 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20.| 21.