Toulky Bolívií (17)

Tarija

Nejjižnější z velkých bolívijských měst je současně jedno z nejbohatších městských center v zemi. Založeno 1574 a pojmenováno San Bernardo de la Frontera de Tarija. Leží v hluboké kotlině, pouhých 1860 m nad mořem, což přirozeně vyniká, pokud se sem blížíte přes pohoří Sama. Nejvyšší bod kamenité a prašné silnice tady vyšplhá totiž do téměř čtyřkilometrové výše. Tam nahoře je chladno a větrno, dole, o téměř 2000 m níže, pekelné vedro.

Většina z téměř 160 000 obyvatel (tarijeños) jen málo připomíná převážně indiánské obyvatelstvo Bolívie, máte celkem oprávněný dojem, že jste hluboko v sousední Argentině. Tradiční oděvy indiánů ve městě spatříte zcela ojediněle, jen v chudších čtvrtích, převládá sice pestré, ale přece jen více evropské, nebo severoamerické oblečení, v centru, kde je velmi bohatá a výstavní architektura, bankovní domy, obchodní centra a jiné atributy spotřební společnosti, se mají za společensky únosné tmavé obleky, kravaty a perfektně vyleštěné boty.

Podobně, jako jinde, i v Tarija se najde během roku mnoho příležitostí k oslavám, tancům a hodování. Pak se objeví ženy ve slavnostních šatech, převážně v odstínech červenohnědé, a v bohatě zdobených kloboucích. Zažili jsem takovou všeobecnou veselici před 13 lety u příležitosti předvolebního boje, kdy se předvolební sliby draly z úst politiků do všudypřítomných amplionů, víno a alkohol tekl proudem a mnoho zmožených voličů trávilo podvečerní čas spánkem chodnících. Mládež naproti tomu vybíjela svou energii vrháním balónků, naplněných vodou, po každém, kdo se ocitl na dostřel, což bylo sice osvěžující, ale neprospívalo to vůbec fototechnice.

Bohatství departementu Tarija tkví ve velkých energetických zásobách zemního plynu a ropy, a nepochybně také v rozvinutém zemědělství, pěstují se zde všechny možné zemědělské plodiny, včetně rýže (z okolních na západ, sever a východ ležících hor stéká do kotliny několik vydatných řek) a stále rostoucího počtu pečlivě obdělávaných vinic. Víno z Tarija se svou kvalitou blíží vínům argentinským. Blízkost sousedních zemí znamená i ne vždy legální přesuny zboží a obchod s ním růst ekonomiky oblasti. Bohatství regionu vede k „neposlušnosti“ lokálních politiků. Tarija, jako 4. region Bolívie uspořádal referendum o autonomii, kterou obyvatelstvo podpořilo, ale centrální vláda odmítla. Podobně jako autonomii Beni, Santa Cruz a Pando. Všechny tyto regiony se brání přerozdělení zisků z těžby ropy a plynu ve prospěch chudých horských oblastí.

V Tarija a jejím okolí by bylo zajímavé strávit mnohem více času, něž máme. Vedle bohaté kaktusové flóry, je zde hned několik turisticky atraktivních oblastí a přírodními koupališti (Tomatas, Tolomosita, San Andres ), vodopády (Chorros de Jurina), hned 2 rozsáhlé národní parky, a množství výletních míst s kouzelnou přírodou, třeba pro víkendovou rekreaci (Canon del Alcon, Rincon de la Victoria…). Ve městě samém je známé paleontologické muzeum s mimořádně bohatými sbírkami zkamenělin a vykopávek. Jsou zde i pozůstatky bývalých vládců země, megaterií, glyptodontů a mastodontů. Ale na to čas zatím nikdy nezbyl.

V podvečer 2. listopadu, na závěr Svátků mrtvých, bylo město doslova mrtvé. Banky, supermarkety, tržnice i obchůdky zavřené.

Hřbitůvky - svátcích mrtvých v okolí Tarija

Tady žili, tady odpočívají

Byli jsme rádi, že jsme našli osvěžení na severním okraji města, na seřadišti kamiónů. Město je sice plné dobrých i kvalitních hotelů, hostalů, ubytoven a občerstvoven, ale v čase návštěv předků jejich rodinami nám nezbylo, než se uchýlit až k městečku San Lorenzo, asi 16 km na sever, najít místo pro stany a pokusit se přečkat další z tropických nocí.

Nocleh u San Lorenzo

Oprava auta a doplnění zásob na tržnici
Objevila se signalizace závady na jednom z aut. Nejméně hodinu trvalo, než jsme nalezli automechanika v použitelném stavu a s potřebným vybavením. Nakonec se ukázalo, že to byla jen vadná pojistka. Naštěstí.

Týpek na tržnici v Tarija

Vracíme se na severní okraj města, na Mercado campesiños, měníme peníze a doplňujeme zásoby. Záplava všeho, zeleniny, ovoce, brambor, vajíček, masa a všeho ostatního je tady ještě větší, než na jakou jsme zvyklí z jiných oblastí. Nakupujeme a fotíme, aby bylo na co vzpomínat (viz Fotografie z tržnice v Tarija…).

Fotky z tržnice v Tarija

Město plynule přechází do předměstí Tomatas, známé svými kaňony, které vytvořila řeka v měkkých hlinitých vrstvách nánosů.

Předměstí Tomatas (1)

Předměstí Tomatas (2)

Tu a tam je vidět zbytky kaktusů ve stěnách, či spíše na vrcholcích hliněných vyvýšenin. Také auta potřebují doplnit nádrže, zastavujeme u jedné z benzínek, moderně zařízené a s upraveným okolím. Tak to jsou Tomatas.

Předměstí Tomatas (3)

Směr Rio Pilaya na Leon Cancha
Zase se v čase přesuneme 10 let zpátky. Cíl jasný, cesta byla vymyšlena. Pojedeme do hor severně San Lorenzo. Roste tam jiná forma, možná dobrá varieta, nebo poddruh Sulcorebutia tarijensis, u nás dosud neznámá subspec. pilayensis. Aspoň tak se jí říká. Nevíme, kde přesně roste, snad někde v místech, kterým se říká Leon Cancha – volně přeloženo „lví trhy“.

První pokus nalézt správnou odbočku do hor nevyšel, cesta se brzy stáčí západním směrem a my potřebujeme jet na sever. Za půl hodiny jsme na správné kamenité cestě, terén postupně vysýchá, objevují se kamenité, bělavé skalnaté výchozy. Jak se později ukazuje, je to usazenina křídového stáří, kterou u nás nazýváme opuka. Tvrdý slínovec se značně vysokým obsahem vápence a jehlic mořských hub tvoří, jak zjišťujeme později, pohoří, údolí u suťové planiny na ohromné ploše jižní Bolívie, ohraničené na jihovýchodě severním výběžkem pohoří Sama, na severu údolím Rio Pilaya, na severozápad a západ tato formace tvoří hlavní horninu na Pajchu Sud, Tomayapo, Cieneguillias a dost možná sahá až ke Carrizal. Ze zkušenosti víme, že na takových terénech roste neuvěřitelně velké množství nejrůznějších kaktusů. Hned na první zastávce máme štěstí, nalézáme prvé jednotlivé, ale častěji v malých trsech rostoucí a právě kvetoucí rostliny.

Sulcorebutia tarijensis subspec. pilayensis
Napíšu o nich pár vět, protože tyhle rostliny jsou u nás stále vzácné, ještě vzácnější, než nominální rostliny Sulcorebutia tarijensis. Těla rostlin mají 30-40 mm v průměru, přecházející v mohutný řepovitý kořen, který mohutní stárnutím rostlin. Jak se těla sesedají a sesýchají, vytvářejí nepravý řepovitý kořen. Jednotlivé stonky jsou mírně protáhle kulovité, temeno mírně prohloubené, holé, ale častěji překryté propletenými trny. Epidermis světle zelená, až zelenošedá, žebra (8–10) rozdělené do hrbolů, 6–7 mm dlouhých a 1–2 mm vysokých, areoly se zbytky bílé plsti. Okrajových trnů do 10, jsou mírně přilehlé k rostlině, světle šedé, světle hnědé, výjimečně světlé žlutavé, nepíchavé, středové trny málo zřetelné, jen nepatrně delší, než okrajové.

Typové rostliny mají výrazně tmavší, sytě zelenou barvu epidermis, řídké otrnění. Květy jsou až 40 mm dlouhé a 25 mm široké, tmavě červené až krvavě červené, ale občas se vyskytují i mnohem světlejší květy v odstínech oranžové,červené, hnědočervené nebo cihlové barvy. Přestože jsou typové rostliny i tyto severně se vyskytující, i laik obě rostliny ve sbírce odliší, hlavně podle kadeřavého otrnění subspec. pilayensis.

Prohlédli jsme několik přírodních stanovišť v nadmořské výšce kolem 2850–2900 m. Všechna stanoviště byla velmi suchá a teplá, a vždy na místech s drolící se opukou. Doprovodná vegetace téměř chybí. Tu a tam nízké keříky a jednoleté z čeledi Asteraceae, na jednom ze stanovišť jsem našel drobnokvětou terestrickou orchidej. Vyšší stromy i keře chybí zde i na stanovišti typových rostlin v průsmyku Abra de Sama. Máme bližší údaje o čtyřech stanovištích, která jsou od sebe desítku kilometrů, a věřím pevně tomu, že je jen otázkou času a výdrže, aby byly nalezeny další a další stanoviště těchto krásných rostlin v horách severně San Lorenzo při cestě k Rio Pilaya.

Ještě pár vět k taxonomii druhu
Sulcorebutia tarijensis subsp. pilayensis zmiňuje Ladislav Horáček ve své monografii Sulcorebutia 2008 jako provizorní jméno. Rostlina nebyla nikdy platně popsána. Rakouští a němečtí kaktusáři, např. Augustin, Hentzchel, Gertel, Herzog aj. pro tytéž rostliny prosazuji jméno Sulcorebutia tarijensis v. carichimayuensis (s akronymy např. He 215, He 222, He 226, RH 950, RH 960, RH 971, KA 126 Prý podle místa nálezu. To jsem ovšem na žádné mapě nenašel, GPS údaj nemáme a tak jen těžko můžeme posoudit, do jaké míry jsou stanoviště blízká, či dokonce totožná.

Příště navštívíme jednu z nejzajímavějších oblastí jižní Bolívie.
Pohoří Sama a jeho svahy. Reserva biological de Sama.
Padesát tři kilometry z Tarija do Iscayachi.

Václav Šeda