Toulky Bolívií (4)

Centrální vysočina večer

Centrální vysočina večer

Ze stanoviště Sulcorebutia mizquensis pokračuje cesta nejprve jihozápadním, později západním směrem a je vylámaná do příkrého svahu (cuesta) horského hřebene. Když jede proti auto, je problém. Hluboko dole, v údolí, jsou stavení a hospodářství venkovanů a jejich skromná políčka kolem říčních koryt. Krajina tam dole je zelenější, ale při pohledu z auta, skákajícího po úzké kamenité cestě, se trochu svírá hrdo. A taky se hůř dýchá. Po půl hodině jsme kodrcání jsme minuli kamenitý hřbet, kde jsme před rokem objevili populaci Sulcorebutia markusii var. tintinensis.

Několik kilometrů před Tin Tin se cesta rozdvojila, zamířili jsme do prava, objeli horký hřeben a vraceli se severozápadně, zpět směrem na Arani. Tak to je ta střední cesta mezi Mizque a cochabambskou kotlinou…Výtečný pomocník, přijímač GPS, ukázal, že do Arani to je 40 km vzdušnou čarou. Daleko bychom nedojeli, slunce se rychle padalo k hradbě hor. Bylo třeba nalézt místo pro kempování. Velitelský vůz vyrazil rychle do předu. Druhé auto jelo pomaleji a tak jsme uviděli ve stráni cosi červeného. Rychlá obhlídka ukázala další stanoviště Sulcorebutia markusii var. tintinensis. Prohlédneme si je zítra, stejně jako kytičky o dalších pár kilometrů, které se také prozradily červenou barvou květů.

Před námi se otevřela jiná krajina. Připomínala mě mnohočetné Krkonoše, mohutné oblé kopce, tu a tam se zářezy údolí. Žádné strmé svahy, tu a tam sporadické skalní výchozy. Vrstvy starých a pevných usazenin prvohorního stáří jsou téměř vodorovně uložené. Políčka indiánů jdou často až k temenům hor, každá rovnější plocha je obdělávaná.Typický obraz Centrální vysočiny.

Uvítací výbor

Uvítací výbor

Vedle cesty byly zbytky nějaké stavby a kolem pastvina a políčko mnoho let neobdělávané. Tady budeme kempovat. Jen jsme stačili postavit stan a připravit kuchyni a už tam byli campesinos. Dvě ženy, starší muž a mladý chlapec s kolem. A že tam nemůžeme být, protože ten dům (rozuměj ta ruina) a políčko kolem někomu patří. Tváříme se co nejpřátelštěji, ale jsou neoblomní. „Musíte pryč, tady pro vás není místo.“ Hovor je zpočátku z naší strany přátelský, ale po 20ti minutách už vázne, tón hlasu i dikce dialogu se mění. Zkouším, zda zabere malá pozornost. Dvoulitrovka Coca Coly mění majitele. Dar je přijat, načat, úlitba Pačamamě. Oba muži i ženy se postupně napili. Zdálo se že jsme trochu vylepšili skóre, ale náš uvítací výbor zasedl opodál, neustále něco remcal a nepřívětivě se na nás koukal.

Tady spát nemůžete!

Tady spát nemůžete!

Uvařili jsme večerní polévku, najedli se a jasně dali najevo, že pryč pojedeme až ráno. Najednou zmizeli, byli pryč, po tichu a bez rozloučení. Měli jsme trochu obavy. Není dobré kempovat tam, kde nemáte dostatečně vyjádřený, byť tichý souhlas. Naše poslední slova byla, že určitě brzy ráno odjedeme. V noci se přihnala bouřka, blesky bily kolem nás a osvětlovaly kulisu okolních hor a temných mračen. Vizitace s klacky a kameny v noci nepřišla. I tak se nespalo dobře, ještě jsme se neaklimatizovali. Za rozbřesku jsme vstali. Drobně pršelo a mraky se plazily po zemi. V nejbližší zatáčce stál chlapec s kolem. Sliby se musí plnit. Trochu jsme posnídali, sbalili mokré stany a vyrazili dál.

Ráno v Centrální vysočině
Ráno v Centrální vysočině
Ráno v Centrální vysočině

Ráno v Centrální vysočině

Počasí se postupně vylepšilo, ale cesta dál a pak zpět do Mizque byla neplánovaná. Zaplnila by celý den. Podle GPS jsme 17 km jižně od Vacas, někde v údolí se schovávají sídla se jmény Allalay a Ayapampa.

Údolí Alalay

 Údolí Alalay

Prostřední cesta Mizque - Arani

Prostřední cesta Mizque - Arani

Jak se to zdálo nepravděpodobné, tady vysoko v horách jsme objevili osamělé směrníky i s kilometráží! Příště se snad podaří na tuto cestu vyjet už v Arani a podíváme se, jaká tajemství hory skrývají.

Tady bydlíme - Centrální vysočina
Tady bydlíme - Centrální vysočina
Tady bydlíme - Centrální vysočina

Tady bydlíme - Centrální vysočina

Otočili jsme směr Mizque. Zastavili jsme postupně na dvou nově zaznamenaných stanovištích Sulcorebutia markusii var. tintinensis, i na stanovišti, které známe z dřívějška. Rostliny na nových stanovištích slušně kvetly, některé rostliny byly solitérní, jiné v drobných trsech. Připomínaly mě rostliny, které znám z kultury jako Sulcorebutia markusii var. tintinensis HS 57. Takové drobné, vesměs světle otrněné, ale tělem tmavé rostliny, s výrazným bordově zabarveným květem a typickými červenými tyčinkami.

Sulcorebutia markusii var. tintinensis
Sulcorebutia markusii var. tintinensis
Sulcorebutia markusii var. tintinensis

Sulcorebutia markusii var. tintinensis

Na stanovišti Sulcorebutia markusii var. tintinensis

Na stanovišti Sulcorebutia markusii var. tintinensis

Byly poněkud rozdílné od prvého stanoviště. To leží pouhých 5,1 km vzdušnou čarou od stanoviště Sulcorebutia mizquensis. Těch 5 km však znamená obkroužit dva horské hřebeny a ujet 15 km! Tady rostly rostliny sjemnějším a hustším výrazně pektinátním otrněním. Některé z rostlin již připomínaly Sulcorebutia mizquensis, jen trsy nebyly tak rozsáhlé, jednotlivé hlavy byly větší a nad zem vyrůstající.

Sulcorebutia markusii var. tintinensis
Sulcorebutia markusii var. tintinensis
Sulcorebutia markusii var. tintinensis

Sulcorebutia markusii var. tintinensis

Podle předběžného vyhodnocení se zdá, že rostliny popsané jako Sulcorebutia markusii var. tintinensis rostou na hřebenech hor, táhnoucích se od Tin Tin na západ, při čemž rostliny na východě výskytu jsou bližší Sulcoreburia mizquensis, zatím co na západě spíš Sulcorebutia markusii, které rostou roztroušeně na velkém území dál k Arani, Sivingani a jižně do oblasti Villa Villa a po pásmech hor až nad Ansaldo a k Tarata. Celé toto území je tvořeno velmi starými sedimenty, je běžně obděláváno i ve vrcholových partiích. Původní životní prostor drobných kaktusů se působením člověka výrazně zúžil.

Cesta do Mizqe trvá asi hodinu. V pozdním odpoledni je město unavené a ospalé po právě ukončených oslavách Svátků zemřelých. Vše bylo snědeno a vypito, přišla únava. Také my jsme vyprahlí, doplňujeme tekutiny i zásoby na večer. Na rohu náměstí stála osamocená žena a na malém stolečku měla několik sklenic s nápoji. Byla to chicherina, žena, která prodává chichu, a prodávala poslední zbytky svých výrobků.

„Nejlepší chicha je ze Punaty…“

Nevím, zda nejlepší je z Punaty, ale četl jsem to v jedné knize. V celém cochabambském údolí, nejen v Punatě, ale i jinde, prakticky v celé oblasti střední Bolivie, se s chichou setkáváte. Minimálně registrujete, že je všude kolem Vás. Na první cestě, když pro mne bylo ještě vše nové a nepoznané, říkal Josef: „Až uvidíš u domu bílou vlaječku, tak zastavíme a dáme si chichu“. Těch vlaječek bylo nekonečně mnoho, jen tu odvahu jsme nesebrali hned. Ochutnávce tohoto typického bolivijského nápoje jsme věnovali jeden celý večer v Aiquile a byl to večer, na jaký se nezapomíná.

Trocha teorie nikoho nezabije… takže do toho. Chicha de jora není to specialita Bolivie, ale v různých obměnách (kvašená, nebo též nekvašená a dobře vychlazená), se připravuje ve většině jihoamerických zemí). „Chicha – pivo Jižní Ameriky“. To je název publikace z roku 1947, pod kterou je podepsán m.j. Martín Cárdenas. Porovnávat chichu s pivem není přesné, protože dnes se v Latinské Americe vaří poměrně slušná piva plzeňského typu (ale také příšerná silná černá a sladká lokální piva). Chicha je kvašený nízkoalkoholický nápoj, připravený obvykle z kukuřice, kukuřičné mouky, někdy z různých plodů, nebo hlíz manioku (kassava), rýže, brambor, či jiných, místně dostupných plodin a plodů.. K tradiční přípravě se používá světle žlutá odrůda kukuřice „jora“, výsledný produkt má bělavou, až nažloutlou barvu, je mírně nakyslý a obsahuje 1-3% alkoholu. Kvašení trvá obvykle týden, podle ročního období a teploty uvnitř obydlí. Vykvašený nápoj se musí rychle zkonzumovat, podléhá zkáze.

Podobně, jako při výrobě piva, musí být nejprve kukuřice naklíčena, škrob fermentován na jednoduché cukry, maltózu (slad), které se teprve přemění kvašením na alkohol. Tradiční postup je poněkud drsný, ale historicky doložený. Staré bezzubé ženy seděly kolem velké kádě, rozmělňovaly nezralá zrna kukuřice žvýkáním a vyplivovaly je do kádě. Ve slinách obsažené trávící enzymy (alfa-amyláza, nebo-li ptyalin), rozkládají kukuřičný škrob na sladové cukry. Tato hmota se zředí vodou a směs se nechá kvasit. Současný způsob přípravy je pro zhýčkaného Evropana přijatelnější. Zrna kukuřice se přelijí horkou vodou a ponechají se 2-3 dny naklíčit. Pak se uvaří, scedí a tak se získá jakási „sladina“, která kvasí 7-8 dnů…

V Brazilii se připravuje podobný nápoj z banánů a kořenů kassavy (maniok, yuca), které obsahují velké množství škrobu. Postup se žvýkáním omytých oddenků je prý stále aktuální…rozklad škrobu kořenů je totiž mnohem obtížnější, než je tomu u zrn kukuřice. Podobné postupy byly známy u mnoha starých civilizací od pradávna a používaly se při výrobě kvašených nápojů. Chicha může být konsumována mladá a sladká, s nízkým obsahem alkoholu, nebo naopak vysoce vykvašená, silná a zralá, připomínající jablečné pivo.

Chicha morada se připravuje v Bolivii z jiného druhu kukuřice, choclo morado.. Povařením nachových palic kukuřice s kůrou ananasu a skořicí vznikne purpurově zabarvená tekutina, která se podává jako studený, výživný a osvěžující nápoj. Tyto nápoje, často s kousky vařeného ovoce, se nabízejí na každém rohu, na ulicích, v jídelnách. Přiznám se, že jsem zatím odolal pokušení tyto pouliční nápoje ochutnat…Třebaže je to zdravé, v posledních letech byl prokázán příznivý účinek nachové kukuřice na zbytněnou prostatu a vysoký krevní tlak.

Ve Venezuele se prý připravuje chicha de arroz s listy cocy, ale také s ananasem, v Chile se používá k výrobě podobného nápoje vinné hrozny, jablka, nebo jiné ovoce, v Kolumbii podle sezóny použijí kukuřici, quinoa ( semena merlíku, specifické jihoamerické plodiny), ananas, brambory, rýži, nebo yuku). V mnoha dalších zemích Jižní a Střední Ameriky se připravují podobné kvašené, nebo nekvašené osvěžující nápoje z nejrůznějších plodů země. Zajímavou místní specialitou z oblasti Huanta (Peru) je chicha de molle, do které se přidávají červené plody pepřovníku (Schinus molle). Z nachové kukuřice (maiz morado) se v Peru, na rozdíl od Bolivie, kvasí nápoj a chiche podobné nápoje se plní i do lahví a prodávají v obchodech.

Chicha je typický místní nápoj, který se konzumuje obvykle tam, kde vznikl. Patří ke koloritu a zvyklostem zemí Jižní Ameriky, ve své podobě a způsobu přípravy a konzumace je právě Bolivie zemí, kde se tradice stále udržuje.
Chichu můžete ochutnat a budete překvapeni, jak je osvěžující. Snad jen na ulici je lépe koupi a konzumaci z hygienických důvodů vynechat. Samozřejmě musíte mít na paměti, že způsob přípravy a mikrobiální nezávadnosti produktu závisí na nezávadnosti pitné vody, která je použita, na kvalitě ostatních vstupních surovin, na čistotě kvasných nádob i prostředí, kde chicha kvasí. Co pije a jí domácí bez újmy na zdraví, může Evropanovi způsobit zažívací potíže. Chichu tradičně připravují i prodávají ženy a jejich receptury zůstávají tajemstvím rodiny. Příprava chicha je považováno za umění a ženy (la chichera), které ovládají příprav dobré chicha, jsou respektovány a společensky uznávány.

Až budete v Bolivii, zajděte do chicheria a nechte si donést džbánek chlazeného nápoje a sklenice. Nebo kalebasu, nádobku z půlky sušené dýně, z té pijí domácí. A nezapomeňte, první doušek nápoje patří Pachamamě ! Domácí Vás budou po očku pozorovat a tento úkon, projev úcty k bohyni Matce.

 

Krajina západně od Aiquile

Krajina západně od Aiquile

Z města jsme vyjeli po novém mostě. Z toho starého zbyly v řečišti Rio Mizque jen mohuné betonové pilíře, podemleté a z části povalené do koryta. Síla vodního přívalu je zničující. V Bolivii se tahle situace rok co rok opakuje. Lidé přes zimu opraví cesty a silnice, prudké deště v létě opravené odnesou, nebo v lepším případě poškodí. To je také jeden z důvodů, proč v Bolívii prakticky nefungují železnice. Podél cesty, údolím mezi Mizque a Aiquile, vede závěrečná část železnice, vystavěné mezi Cochabamba a Aiquile. Nepodařilo se mi zjistit, kdy byla postavena, jen na některých mostech jsem viděl letopočet 1946. Koleje nikde nechybí, ale přírodní živly dráhu neustále narušují, zasypávají a podemílají. Snad ještě po trati jezdí několikrát týdně vehikl, kterému se říká ferrobus. Pojme kolem 30 osob a je to takový hybrid, kolečka jako vagón, kabina autobusu. Nikdy jsme to neviděli, ale koleje jeví známky občasného používání. Žádná sláva to s dopravou železnicí nebude. Nádraží v Aiquile vypovídalo názorně. Prodloužení železnice až do Santa Cruz bylo sice plánováno, ale skutek utek.

Na nádraží Aiquile
Na nádraží Aiquile

Na nádraží Aiquile

Pro botaniky a lovce kaktusů měla dřív železnice zcela zásadní význam, nám zůstanou v paměti některé zastávky, ztotožněné s lokalitami Tarata, Cliza, Sacabamba, Villa Villa, Cruce, Tin Tin, Mizque… Dnes se veškerá doprava žene auty do slušně zpevněné a dlážděné silnici, za hodinu a půl dojíždíme až do Aiquile.

Aiquile

Aiquile
 

Zemětřesení:
Aiquile (Bolivie) 22. 5. 1998, 78 mrtvých
L’Aquila (Itálie), 6. 4. 2009, 294 mrtvých

Obě města dělí 5 časových pásem, cca 10 000 km a 11 let od katastrofy, která změnila tvář obou měst. Spojuje je zničující zemětřesení, ohromné škody a mnoho mrtvých. Zatímco prvé datum se v našich sdělovacích prostředcích scvrklo na několik řádek informací o zničených městech Aiguile a Totora ve střední Bolívii, italská tragédie je blíž, takřka na dohled, téměř 2 měsíce plní stránky tisku.

22. 5. 1998 se 48 minut po půlnoci otřásla zem ve střední Bolívii a zemětřesení s epicentrem u Pampa Grande, 16 km jihovýchodně od Totora, v hloubce 13 km a o síle 6,8 podle Richterovy stupnice poničilo stavby v okruhu 100 km a dokonce se projevilo až v okrajových oblastech 130 km vzdálené Cochabamby pod Monte Tunari. V Totora bylo zcela zničeno 70% domů, další byly vážně poškozeny, zejménba staré, historické stavby ve staré zástavbě. Jejich rekonstrukce je náročná a trvá dosud. Tři roky lidé žili pod stany a přístřešky nedaleko hřbitova, kam pochovali své tragicky zemřelé. Třítisícové městečko Totora je vystavěno v značně členitém terénu, snad proto bylo zničeno tolik domů.

Aiquile, které má téměř 11 000 obyvatel, naproti tomu leží v rovině, nicméně výsledek byl podobný. Totálně zničeno 46% domů, váženě poškozeno a neobyvatelných dalších 29%. Některé části města, zejména severní okraj a katedrála Sv. Petra ze 17.století ve stylu mestic-baroka (samozřejmě z nepálených cihel) zcela zmizely. Dnes již stojí nové Aiquile, nové domy mají železobetonové skelety, některé opravené jsou zpevněné, ale na jižním konci je několik původních, neopravovaných, původní technologií vystavěných domečků, nebo spíš chýší. V roce 1997 jsme nocovali v Alojamiento Los Escudos, i ten byl zemětřesením částečně poškozen, ale nikdo z domácích nezahynul.

 


Alojamiento Los Escudos po rekonstrukci

Alojamiento Los Escudos po rekonstrukci

Patnáct měsíců před touto katastrofou jsme zašli do chicherie nedaleko katedrály. Sedli jsme si ke stolu v rohu místnosti, nechali si přinést chicherinou skleněný džbánek chichi a sklenice. U vedlejšího stolu seděli dva, nebo tři starší muži a rozprávěli, na podlaze byly stopy chichi, daru pro Pachamamu a pod nohama nám běhala hubená a chabě opeřená kuřata a hledala něco do zobáku. Ve vedlejší místnosti, spíše v kuchyni, seděla skupina mladých lidí v povznesené náladě, popíjela nápoj a dobře se bavila.

Najednou se ozval výrazný dívčí zpěv, který narušil klid podvečera. Melodie písně a motiv se stále opakoval, přerušován hovorem a smíchem přítomných. Opatrně jsem spustil kameru a několik minut vše potajmu natáčel. Mladou ženu v nízkém kloboučku a silným, černým copem do pasu, pár mladých mužů a hrající si děti. Ale naše přítomnost i kamera byly brzy prozrazeny a kouzlo přirozenosti se rozplynulo v lámané konverzaci (tu jako nejzkušenější a nejváženější vedl Josef) a posléze v předvádění se domácích v hudebních a pěveckých výkonech. Po zemětřesení chicheria zmizela. Jak skončili ti šťastní lidé? Kdo přežil, koho zavalily trosky? Často jsem vzpomínal na tu partu, mladou ženu a její dokola opakovaný nápěv a neuvěřitelně podmanivý hlas. Bylo to poprvé (a naposled), co jsem slyšel campesiños zpívat. Volně, svobodně a pro radost ze života.

Ve městě stojí dnes nová katedrála Svatého Petra. Netradiční, odvážně pojatá železobetonová skořepina lodi, bohatě zdobený moderní portál, dvě sólo věže se zvony, navozující vzpomínku na původní věže katedrály. Někdo z našich mladých cestovatelů přirovnal na webu svůj dojem k papírové kulise… docela výstižně.

Katedrála Sv. Petra v Aiquile

Katedrála Sv. Petra v Aiquile

Katedrála Sv. Petra v Aiquile

Katedrála Sv. Petra v Aiquile

Katedrála Sv. Petra v Aiquile

Aiquile je dnes nově vystavěným městem s téměř 11 000 obyvateli, převážná část z nich jsou mestikové a potomci španělských dobyvatelů, menší část má rysy původního indiánského etnika. Snad proto se Aiquile stalo městem charakteristických kytar, charango. Ty tady mají dokonce svůj památník, zde se vyrábí a prodávají, je tady škola hry na charango a vždy v listopadu pravidelné „Festival National de Charango“, které se staly známé po celém světě. Charango tak trochu připomíná mandolínu, má 10 strun a původně se tělo charango vyrábělo z krunýře pásovce a dřeva citroníku. Na své první cestě jsem takové nástroje viděl, dnes pronikla ustanovení mezinárodní úmluvy CITES i do Aiquile a už se krunýře pásovců nepoužívají. Navštívili jsme jednu z prodejen a obdivovali různorodost tvarů, barevnost a dokonalost provedení všech těch charango, jedna z nich nakonec odjela s námi domů.

Malý hráč na charango

Malý hráč na charango

Ale do Aiquile jezdí kaktusáři hlavně z jiného důvodu. V okolí rostou jedny z nejkrásnějších a nejbarevnějších druhů rodu Sulcorebutia. Jako první z nich byla objevena a popsána Sulcorebutia mentosa, jejíž typové stanoviště leží na jižním okraji městečka, v nadmořské výšce cca 2 400 m. Rostliny mezi kameny a v puklinách statečně odolávají každodenním nájezdům koz a ovcí, které jsou schopné kytky vykousnout. Jen některé zůstávají solitérní a lze jen těžko určit, zda většina trsů není důsledkem pasty zvířat. Trny jsou v odstínech od světle hnědých po černohnědé, květy v naprosté většině světlé magenta, jen některé se světlými, až bílými středy. Před pěti roky, kdy jsme do města dorazili večer před volbami, a nuceně jsme zde pobyli 2 dny (byl vyhlášen zákaz pohybu, jen na speciální propustky vystavené ministerstvem vnitra), jsme celé jedno odpoledne věnovali průzkumu terénu západně od města. Terény jsou velmi podobné typovému stanovišti, a také tam rostou stejné Sulcorebutia mentosa.

Sulcorebutia mentosa
Sulcorebutia mentosa

Sulcorebutia mentosa

Aiquile leží v pohoří Sierra de Catariri, mezi Sierra Central a Sierra Oriental. Pohoří je tvořeno horninami z období starších třetihor (miocén), půdy na nich vzniklé, jsou při dostatku srážek úrodné. Ovšem dešťové srážky právě tady bývají nepravidelné, zimní období dlouhé a suché. Podle domácích se zimní suché období v posledních letech prodlužuje. Pitná i užitková voda je problém a v suchém období je doslova nad zlato.
Město má systém studní, zásobujících obyvatele, i tak je voda v zimě na příděl. Aiquile je i správním centrem provincie Campero, a hrdina a voják, generál Narciso Campero, po kterém má provincie jméno, má svou bronzovou sochu na náměstí před katedrálou Sv. Petra.

Generál Campero

Socha generála Narciso Campera

Několik kilometrů severozápadně směr Mizque je kopec se jménem Cerro Orkho Abuelo, vysoký asi 2 650 m. Zde byly poprvé objeveny Sulcorebutia mentosa var. flavissima, prostě po kaktusářsku „flavissima“, zlatě otrněné koule, nepříliš odnožující, opět s typickými fialově červenými květy, a často světlým, až bílým středem. Na tomto kopci lze najít i světle hnědě otrněné Sulcorebutia mentosa, které, na rozdíl od rostlin z typového stanoviště, mají fialové nitky květů.

Stanoviště Sulcorebutia albissima, vzadu Orkho Abuelo

Stanoviště Sulcorebutia albissima, vzadu Orkho Abuelo

Výsev semen z těchto rostlin nahlodal mé skálopevné přesvědčení, že oba druhy jsou samostatné. Ve velkém množství semenáčů se objevilo několik málo žlutých jedinců, a naopak. Bohužel, byla to semena F1, z kultury, kdy takový výsledek nemá správnou vážnost. Rostliny z Orkho Abuelo se chovají podobně, jako sběry H. Swobody pod označením HS 104 a, z míst severovýchodně od Aiquile, kdy se ve výsevech objeví asi 1/3 žlutých a 2/3 hnědých jedinců. Ovšem tyto rostliny jsou mnohem jemnější a spíš již připomínají Sulcorebutia mentosa subsp. swobodae.

 Pohled ze stanoviště Sulcorebutia mentosa v. flavissima
 Pohled ze stanoviště Sulcorebutia mentosa v. flavissima

Pohled ze stanoviště Sulcorebutia mentosa v. flavissima

Po pár kilometrech směr Mizque je několik dalších stanovišť Sulcorebutia mentosa var. flavissima, ale na nich se nevyskytují žádní jedinci s hnědými trny. Populace Sulcorebutia mentosa var. flavissima se zde také zmenšují, souvisí to s extensivní formou zemědělství, kdy jsou obdělávány stále nové a nové plochy ve svazích kopců, aby po několika letech byly jako zcela neúrodné opuštěny. Samozřejmě i s pastevectvím, zde navíc s chovem skotu, který napáchá možná ještě větší škody, než kozy a ovce. Viděl jsem to na jiných místech, kde byly skromné populace kaktusů doslova vydupány kopyty volně se pohybujících krav.

Sulcorebutia mentosa var. flavissima
Sulcorebutia mentosa var. flavissima
Sulcorebutia mentosa var. flavissima

Sulcorebutia mentosa var. flavissima

Konečně, třetím druhem z blízkosti Aiquile, je Sulcorebutia albissima, která také roste na několika stanovištích v okolí města. Jedna z nich je v bezprostřední blízkosti Cerro Orkho Abuelo. Ještě před 11 lety zde rostly možná tisíce trsů rostlin, jejichž trny měly nejen křídově bílou barvu, ale byly narůžovělé, béžové, s odstíny hnědé. To už není pravda. Za kopcem je hospodářství a kopec sám se stal pastvinou skotu. Stačily dva suché roky, kopyta skotu, a populace Sulcorebutia albissima výrazně redukovala.

Echinopsis obrepanda
Echinopsis obrepanda

Echinopsis obrepanda

Sulcorebutia albissima z tohoto stanoviště je zcela jiná forma, než kterou našel a začal do Evropy šířit Karel Kníže a později H. Swoboda a jiní. Jejich nálezy byly mohutné rostliny, hrubě otrněné a teprve ve vyšším věku odnožující. Na tomto stanovišti rostliny obrážejí již v mládí a jen výjimečně měří jedna hlava víc než 4 cm v průměru. Také pektinátní a přilehlé uspořádání trnů je zcela jiné, než u původních nálezů. Co z toho vyplývá? Je třeba pokračovat v terénních průzkumech kolem Aiquile.

Sulcorebutia albissima
Sulcorebutia albissima
Sulcorebutia albissima

Sulcorebutia albissima

Den se pomalu chýlí ke konci. Musíme najít místo pro odpočinek a spánek. Příští den nás čeká náročný výstup a prohlídka stanoviště Sulcorebutia x erinacea, jak byl popsán údajný přírodní hybrid mezi Sulcorebutia albissima a mentosa. Na stanovišti jsem dosud nebyl a rád bych tu „kuchyni a zázrak přírody“ viděl v domovině na vlastní oči. Pak se přesuneme dál na východ.
 

Václav Šeda

Text Václav Šeda
Foto (C) Václav Šeda
E-mail: vaclav(at)lekarnaVM(dot)cz
 

TOULKY BOLÍVIÍ


Část 1.| 2. | 3.| 4.

 

zpět