 |
|
Centrální vysočina
večer |
Ze stanoviště Sulcorebutia mizquensis
pokračuje cesta nejprve jihozápadním, později západním
směrem a je vylámaná do příkrého svahu (cuesta) horského
hřebene. Když jede proti auto, je problém. Hluboko dole, v
údolí, jsou stavení a hospodářství venkovanů a jejich
skromná políčka kolem říčních koryt. Krajina tam dole je
zelenější, ale při pohledu z auta, skákajícího po úzké
kamenité cestě, se trochu svírá hrdo. A taky se hůř dýchá.
Po půl hodině jsme kodrcání jsme minuli kamenitý hřbet, kde
jsme před rokem objevili populaci Sulcorebutia markusii
var.
tintinensis.
Několik kilometrů před Tin Tin se cesta
rozdvojila, zamířili jsme do prava, objeli horký hřeben a
vraceli se severozápadně, zpět směrem na Arani. Tak to je ta
střední cesta mezi Mizque a cochabambskou kotlinou…Výtečný
pomocník, přijímač GPS, ukázal, že do Arani to je 40 km
vzdušnou čarou. Daleko bychom nedojeli, slunce se rychle
padalo k hradbě hor. Bylo třeba nalézt místo pro kempování.
Velitelský vůz vyrazil rychle do předu. Druhé auto jelo
pomaleji a tak jsme uviděli ve stráni cosi červeného. Rychlá
obhlídka ukázala další stanoviště Sulcorebutia markusii var.
tintinensis. Prohlédneme si je zítra, stejně jako kytičky o
dalších pár kilometrů, které se také prozradily červenou
barvou květů.
Před námi se otevřela jiná krajina. Připomínala mě
mnohočetné Krkonoše, mohutné oblé kopce, tu a tam se zářezy
údolí. Žádné strmé svahy, tu a tam sporadické skalní
výchozy. Vrstvy starých a pevných usazenin prvohorního stáří
jsou téměř vodorovně uložené. Políčka indiánů jdou často až
k temenům hor, každá rovnější plocha je obdělávaná.Typický
obraz Centrální vysočiny.
 |
|
Uvítací výbor |
Vedle cesty byly zbytky nějaké stavby a
kolem pastvina a políčko mnoho let neobdělávané. Tady budeme
kempovat. Jen jsme stačili postavit stan a připravit kuchyni
a už tam byli campesinos. Dvě ženy, starší muž a mladý
chlapec s kolem. A že tam nemůžeme být, protože ten dům
(rozuměj ta ruina) a políčko kolem někomu patří. Tváříme se
co nejpřátelštěji, ale jsou neoblomní. „Musíte pryč, tady
pro vás není místo.“ Hovor je zpočátku z naší strany
přátelský, ale po 20ti minutách už vázne, tón hlasu i dikce
dialogu se mění. Zkouším, zda zabere malá pozornost. Dvoulitrovka Coca Coly mění majitele. Dar je přijat, načat,
úlitba Pačamamě. Oba muži i ženy se postupně napili. Zdálo
se že jsme trochu vylepšili skóre, ale náš uvítací výbor
zasedl opodál, neustále něco remcal a nepřívětivě se na nás
koukal.
 |
|
Tady spát nemůžete! |
Uvařili jsme večerní polévku, najedli se a
jasně dali najevo, že pryč pojedeme až ráno. Najednou
zmizeli, byli pryč, po tichu a bez rozloučení. Měli jsme
trochu obavy. Není dobré kempovat tam, kde nemáte dostatečně
vyjádřený, byť tichý souhlas. Naše poslední slova byla, že
určitě brzy ráno odjedeme. V noci se přihnala bouřka, blesky
bily kolem nás a osvětlovaly kulisu okolních hor a temných
mračen. Vizitace s klacky a kameny v noci nepřišla. I tak se
nespalo dobře, ještě jsme se neaklimatizovali. Za rozbřesku
jsme vstali. Drobně pršelo a mraky se plazily po zemi. V
nejbližší zatáčce stál chlapec s kolem. Sliby se musí plnit.
Trochu jsme posnídali, sbalili mokré stany a vyrazili dál.
Počasí se postupně vylepšilo, ale cesta dál
a pak zpět do Mizque byla neplánovaná. Zaplnila by celý den.
Podle GPS jsme 17 km jižně od Vacas, někde v údolí se
schovávají sídla se jmény Allalay a Ayapampa.
 |
|
Údolí Alalay |
 |
|
Prostřední cesta
Mizque - Arani |
Jak se to zdálo nepravděpodobné, tady vysoko
v horách jsme objevili osamělé směrníky i s kilometráží!
Příště se snad podaří na tuto cestu vyjet už v Arani a
podíváme se, jaká tajemství hory skrývají.
Otočili jsme směr Mizque. Zastavili jsme
postupně na dvou nově zaznamenaných stanovištích
Sulcorebutia markusii var. tintinensis, i na stanovišti, které
známe z dřívějška. Rostliny na nových stanovištích slušně
kvetly, některé rostliny byly solitérní, jiné v drobných
trsech. Připomínaly mě rostliny, které znám z kultury jako
Sulcorebutia markusii var. tintinensis HS 57. Takové drobné,
vesměs světle otrněné, ale tělem tmavé rostliny, s výrazným
bordově zabarveným květem a typickými červenými tyčinkami.
 |
|
Na stanovišti
Sulcorebutia markusii var. tintinensis |
Byly poněkud rozdílné od prvého stanoviště.
To leží pouhých 5,1 km vzdušnou čarou od stanoviště
Sulcorebutia mizquensis. Těch 5 km však znamená obkroužit
dva horské hřebeny a ujet 15 km! Tady rostly rostliny sjemnějším a hustším výrazně pektinátním otrněním. Některé z rostlin již připomínaly
Sulcorebutia mizquensis, jen trsy
nebyly tak rozsáhlé, jednotlivé hlavy byly větší a nad zem
vyrůstající.
Podle předběžného vyhodnocení se zdá, že
rostliny popsané jako Sulcorebutia markusii var. tintinensis
rostou na hřebenech hor, táhnoucích se od Tin Tin na západ,
při čemž rostliny na východě výskytu jsou bližší
Sulcoreburia mizquensis, zatím co na západě spíš
Sulcorebutia markusii, které rostou roztroušeně na velkém
území dál k Arani, Sivingani a jižně do oblasti
Villa Villa
a po pásmech hor až nad Ansaldo a k Tarata. Celé toto území
je tvořeno velmi starými sedimenty, je běžně obděláváno i ve
vrcholových partiích. Původní životní prostor drobných
kaktusů se působením člověka výrazně zúžil.
Cesta do Mizqe trvá asi hodinu. V pozdním odpoledni je město
unavené a ospalé po právě ukončených oslavách Svátků
zemřelých. Vše bylo snědeno a vypito, přišla únava. Také my
jsme vyprahlí, doplňujeme tekutiny i zásoby na večer. Na
rohu náměstí stála osamocená žena a na malém stolečku měla
několik sklenic s nápoji. Byla to chicherina, žena, která
prodává chichu, a prodávala poslední zbytky svých výrobků.
|
„Nejlepší
chicha je ze Punaty…“
Nevím, zda
nejlepší je z Punaty, ale četl
jsem to v jedné knize. V celém
cochabambském údolí, nejen v
Punatě, ale i jinde, prakticky v
celé oblasti střední Bolivie, se
s chichou setkáváte. Minimálně
registrujete, že je všude kolem
Vás. Na první cestě, když pro
mne bylo ještě vše nové a
nepoznané, říkal Josef: „Až
uvidíš u domu bílou vlaječku,
tak zastavíme a dáme si chichu“.
Těch vlaječek bylo nekonečně
mnoho, jen tu odvahu jsme
nesebrali hned. Ochutnávce
tohoto typického bolivijského
nápoje jsme věnovali jeden celý
večer v Aiquile a byl to večer,
na jaký se nezapomíná.
Trocha teorie
nikoho nezabije… takže do toho.
Chicha de jora není to
specialita Bolivie, ale v
různých obměnách (kvašená, nebo
též nekvašená a dobře
vychlazená), se připravuje ve
většině jihoamerických zemí). „Chicha
– pivo Jižní Ameriky“. To je
název publikace z roku 1947, pod
kterou je podepsán m.j. Martín
Cárdenas. Porovnávat chichu s
pivem není přesné, protože dnes
se v Latinské Americe vaří
poměrně slušná piva plzeňského
typu (ale také příšerná silná
černá a sladká lokální piva).
Chicha je kvašený
nízkoalkoholický nápoj,
připravený obvykle z kukuřice,
kukuřičné mouky, někdy z různých
plodů, nebo hlíz manioku (kassava),
rýže, brambor, či jiných, místně
dostupných plodin a plodů.. K
tradiční přípravě se používá
světle žlutá odrůda kukuřice „jora“,
výsledný produkt má bělavou, až
nažloutlou barvu, je mírně
nakyslý a obsahuje 1-3%
alkoholu. Kvašení trvá obvykle
týden, podle ročního období a
teploty uvnitř obydlí. Vykvašený
nápoj se musí rychle
zkonzumovat, podléhá zkáze.
Podobně, jako
při výrobě piva, musí být
nejprve kukuřice naklíčena,
škrob fermentován na jednoduché
cukry, maltózu (slad), které se
teprve přemění kvašením na
alkohol. Tradiční postup je
poněkud drsný, ale historicky
doložený. Staré bezzubé ženy
seděly kolem velké kádě,
rozmělňovaly nezralá zrna
kukuřice žvýkáním a vyplivovaly
je do kádě. Ve slinách obsažené
trávící enzymy (alfa-amyláza,
nebo-li ptyalin), rozkládají
kukuřičný škrob na sladové
cukry. Tato hmota se zředí vodou
a směs se nechá kvasit. Současný
způsob přípravy je pro
zhýčkaného Evropana
přijatelnější. Zrna kukuřice se
přelijí horkou vodou a ponechají
se 2-3 dny naklíčit. Pak se
uvaří, scedí a tak se získá
jakási „sladina“, která kvasí
7-8 dnů…
V Brazilii se
připravuje podobný nápoj z
banánů a kořenů kassavy (maniok,
yuca), které obsahují velké
množství škrobu. Postup se
žvýkáním omytých oddenků je prý
stále aktuální…rozklad škrobu
kořenů je totiž mnohem
obtížnější, než je tomu u zrn
kukuřice. Podobné postupy byly
známy u mnoha starých civilizací
od pradávna a používaly se při
výrobě kvašených nápojů. Chicha
může být konsumována mladá a
sladká, s nízkým obsahem
alkoholu, nebo naopak vysoce
vykvašená, silná a zralá,
připomínající jablečné pivo.
Chicha morada
se připravuje v Bolivii z jiného
druhu kukuřice, choclo morado..
Povařením nachových palic
kukuřice s kůrou ananasu a
skořicí vznikne purpurově
zabarvená tekutina, která se
podává jako studený, výživný a
osvěžující nápoj. Tyto nápoje,
často s kousky vařeného ovoce,
se nabízejí na každém rohu, na
ulicích, v jídelnách.
Přiznám se, že jsem zatím odolal
pokušení tyto pouliční nápoje
ochutnat…Třebaže je to zdravé, v
posledních letech byl prokázán
příznivý účinek nachové kukuřice
na zbytněnou prostatu a vysoký
krevní tlak.
Ve Venezuele
se prý připravuje chicha de
arroz s listy cocy, ale také s
ananasem, v Chile
se používá k výrobě podobného
nápoje vinné hrozny, jablka,
nebo jiné ovoce, v Kolumbii
podle sezóny použijí kukuřici,
quinoa ( semena merlíku,
specifické jihoamerické
plodiny), ananas, brambory,
rýži, nebo yuku). V mnoha
dalších zemích Jižní a Střední
Ameriky se připravují podobné
kvašené, nebo nekvašené
osvěžující nápoje z
nejrůznějších plodů země.
Zajímavou místní specialitou z
oblasti Huanta (Peru) je chicha
de molle, do které se přidávají
červené plody pepřovníku (Schinus
molle). Z nachové kukuřice (maiz
morado) se v Peru,
na rozdíl od Bolivie, kvasí
nápoj a chiche podobné nápoje se
plní i do lahví a prodávají v
obchodech.
Chicha je
typický místní nápoj, který se
konzumuje obvykle tam, kde
vznikl. Patří ke koloritu a
zvyklostem zemí Jižní Ameriky,
ve své podobě a způsobu přípravy
a konzumace je právě Bolivie
zemí, kde se tradice stále
udržuje.
Chichu můžete ochutnat a budete
překvapeni, jak je osvěžující.
Snad jen na ulici je lépe koupi
a konzumaci z hygienických
důvodů vynechat. Samozřejmě
musíte mít na paměti, že způsob
přípravy a mikrobiální
nezávadnosti produktu závisí na
nezávadnosti pitné vody, která
je použita, na kvalitě ostatních
vstupních surovin, na čistotě
kvasných nádob i prostředí, kde
chicha kvasí. Co pije a jí
domácí bez újmy na zdraví, může
Evropanovi způsobit zažívací
potíže. Chichu tradičně
připravují i prodávají ženy a
jejich receptury zůstávají
tajemstvím rodiny. Příprava
chicha je považováno za umění a
ženy (la chichera), které
ovládají příprav dobré chicha,
jsou respektovány a společensky
uznávány.
Až budete v
Bolivii, zajděte do chicheria a
nechte si donést džbánek
chlazeného nápoje a sklenice.
Nebo kalebasu, nádobku z půlky
sušené dýně, z té pijí domácí. A
nezapomeňte, první doušek nápoje
patří Pachamamě ! Domácí Vás
budou po očku pozorovat a tento
úkon, projev úcty k bohyni
Matce. |
 |
|
Krajina západně od
Aiquile |
Z města jsme vyjeli po novém mostě. Z toho
starého zbyly v řečišti Rio Mizque jen mohuné betonové
pilíře, podemleté a z části povalené do koryta. Síla vodního
přívalu je zničující. V Bolivii se tahle situace rok co rok
opakuje. Lidé přes zimu opraví cesty a silnice, prudké deště
v létě opravené odnesou, nebo v lepším případě poškodí. To
je také jeden z důvodů, proč v Bolívii prakticky nefungují
železnice. Podél cesty, údolím mezi Mizque a Aiquile, vede
závěrečná část železnice, vystavěné mezi Cochabamba a
Aiquile. Nepodařilo se mi zjistit, kdy byla postavena, jen
na některých mostech jsem viděl letopočet 1946. Koleje nikde
nechybí, ale přírodní živly dráhu neustále narušují,
zasypávají a podemílají. Snad ještě po trati jezdí
několikrát týdně vehikl, kterému se říká ferrobus. Pojme
kolem 30 osob a je to takový hybrid, kolečka jako vagón,
kabina autobusu. Nikdy jsme to neviděli, ale koleje jeví
známky občasného používání. Žádná sláva to s dopravou
železnicí nebude. Nádraží v Aiquile vypovídalo názorně.
Prodloužení železnice až do Santa Cruz bylo sice plánováno,
ale skutek utek.
 |
 |
|
Na nádraží Aiquile |
Pro botaniky a lovce kaktusů měla dřív
železnice zcela zásadní význam, nám zůstanou v paměti
některé zastávky, ztotožněné s lokalitami Tarata, Cliza,
Sacabamba, Villa Villa, Cruce, Tin Tin, Mizque… Dnes se
veškerá doprava žene auty do slušně zpevněné a dlážděné
silnici, za hodinu a půl dojíždíme až do Aiquile.
 |
|
Aiquile
|
|
Zemětřesení:
Aiquile (Bolivie) 22. 5. 1998,
78 mrtvých
L’Aquila (Itálie), 6. 4. 2009, 294
mrtvých
Obě města
dělí 5 časových pásem, cca 10
000 km a 11 let od katastrofy,
která změnila tvář obou měst.
Spojuje je zničující
zemětřesení, ohromné škody a
mnoho mrtvých. Zatímco prvé
datum se v našich sdělovacích
prostředcích scvrklo na několik
řádek informací o zničených
městech Aiguile a Totora ve
střední Bolívii, italská
tragédie je blíž, takřka na
dohled, téměř 2 měsíce plní
stránky tisku.
22. 5. 1998 se 48 minut po půlnoci
otřásla zem ve střední Bolívii a
zemětřesení s epicentrem
u Pampa Grande, 16 km
jihovýchodně od Totora, v
hloubce 13 km
a o síle
6,8 podle Richterovy stupnice
poničilo stavby v okruhu 100 km
a dokonce se projevilo až v
okrajových oblastech 130 km
vzdálené Cochabamby pod
Monte
Tunari. V Totora bylo zcela
zničeno 70% domů, další byly
vážně poškozeny, zejménba staré,
historické stavby ve staré
zástavbě. Jejich rekonstrukce je
náročná a trvá dosud. Tři roky
lidé žili pod stany a přístřešky
nedaleko hřbitova, kam pochovali
své tragicky zemřelé.
Třítisícové městečko Totora je
vystavěno v značně
členitém terénu, snad proto bylo
zničeno tolik domů.
Aiquile, které má téměř 11 000
obyvatel, naproti tomu leží v
rovině, nicméně výsledek byl
podobný. Totálně zničeno 46%
domů, váženě poškozeno a
neobyvatelných dalších 29%.
Některé části města, zejména
severní okraj a katedrála Sv. Petra ze 17.století ve stylu
mestic-baroka (samozřejmě z
nepálených cihel) zcela zmizely.
Dnes již stojí nové Aiquile,
nové domy mají železobetonové
skelety, některé opravené jsou
zpevněné, ale na jižním konci je
několik původních,
neopravovaných, původní
technologií vystavěných domečků,
nebo spíš chýší. V roce 1997
jsme nocovali v Alojamiento Los
Escudos, i ten byl zemětřesením
částečně poškozen, ale nikdo z
domácích nezahynul.
|
 |
|
Alojamiento Los
Escudos po rekonstrukci |
Patnáct měsíců před touto katastrofou jsme
zašli do chicherie nedaleko katedrály. Sedli jsme si ke
stolu v rohu místnosti, nechali si přinést chicherinou
skleněný džbánek chichi a sklenice. U vedlejšího stolu
seděli dva, nebo tři starší muži a rozprávěli, na podlaze
byly stopy chichi, daru pro Pachamamu a pod nohama nám
běhala hubená a chabě opeřená kuřata a hledala něco do
zobáku. Ve vedlejší místnosti, spíše v kuchyni, seděla
skupina mladých lidí v povznesené náladě, popíjela nápoj a
dobře se bavila.
Najednou se ozval výrazný dívčí zpěv, který
narušil klid podvečera. Melodie písně a motiv se stále
opakoval, přerušován hovorem a smíchem přítomných. Opatrně
jsem spustil kameru a několik minut vše potajmu natáčel.
Mladou ženu v nízkém kloboučku a silným, černým copem do
pasu, pár mladých mužů a hrající si děti. Ale naše
přítomnost i kamera byly brzy prozrazeny a kouzlo
přirozenosti se rozplynulo v lámané konverzaci (tu jako
nejzkušenější a nejváženější vedl Josef) a posléze v
předvádění se domácích v hudebních a pěveckých výkonech. Po
zemětřesení chicheria zmizela. Jak skončili ti šťastní lidé? Kdo přežil, koho zavalily trosky? Často jsem vzpomínal na
tu partu, mladou ženu a její dokola opakovaný nápěv a
neuvěřitelně podmanivý hlas. Bylo to poprvé (a naposled),
co jsem slyšel campesiños zpívat. Volně, svobodně a pro
radost ze života.
Ve městě stojí dnes nová katedrála Svatého Petra.
Netradiční, odvážně pojatá železobetonová skořepina lodi,
bohatě zdobený moderní portál, dvě sólo věže se zvony, navozující vzpomínku na původní věže katedrály. Někdo z
našich mladých cestovatelů přirovnal na webu svůj dojem k
papírové kulise… docela výstižně.
|
 |
|
 |
|
 |
 |
|
Katedrála Sv. Petra v Aiquile |
Aiquile je dnes nově vystavěným městem s téměř 11 000
obyvateli, převážná část z nich jsou mestikové a potomci
španělských dobyvatelů, menší část má rysy původního
indiánského etnika. Snad proto se Aiquile stalo městem
charakteristických kytar, charango. Ty tady mají dokonce
svůj památník, zde se vyrábí a prodávají, je tady škola hry
na charango a vždy v listopadu pravidelné „Festival National
de Charango“, které se staly známé po celém světě. Charango
tak trochu připomíná mandolínu, má 10 strun a původně se
tělo charango vyrábělo z krunýře pásovce a dřeva citroníku.
Na své první cestě jsem takové nástroje viděl, dnes pronikla
ustanovení mezinárodní úmluvy CITES i do Aiquile a už se
krunýře pásovců nepoužívají. Navštívili jsme jednu z
prodejen a obdivovali různorodost tvarů, barevnost a
dokonalost provedení všech těch charango, jedna z nich
nakonec odjela s námi domů.
 |
|
Malý hráč na charango |
Ale do Aiquile jezdí kaktusáři hlavně z jiného důvodu. V
okolí rostou jedny z nejkrásnějších a nejbarevnějších druhů
rodu Sulcorebutia. Jako první z nich byla objevena a popsána
Sulcorebutia mentosa, jejíž typové stanoviště leží na jižním
okraji městečka, v nadmořské výšce cca 2 400 m. Rostliny mezi
kameny a v puklinách statečně odolávají každodenním nájezdům
koz a ovcí, které jsou schopné kytky vykousnout. Jen některé
zůstávají solitérní a lze jen těžko určit, zda většina trsů
není důsledkem pasty zvířat. Trny jsou v odstínech od světle
hnědých po černohnědé, květy v naprosté většině světlé magenta, jen některé se světlými, až bílými středy. Před
pěti roky, kdy jsme do města dorazili večer před volbami, a
nuceně jsme zde pobyli 2 dny (byl vyhlášen zákaz pohybu,
jen na speciální propustky vystavené ministerstvem vnitra),
jsme celé jedno odpoledne věnovali průzkumu terénu západně
od města. Terény jsou velmi podobné typovému stanovišti, a
také tam rostou stejné Sulcorebutia mentosa.
 |
 |
|
Sulcorebutia mentosa |
Aiquile leží v pohoří Sierra de Catariri,
mezi Sierra Central a Sierra Oriental. Pohoří je tvořeno
horninami z období starších třetihor (miocén), půdy na nich
vzniklé, jsou při dostatku srážek úrodné. Ovšem dešťové
srážky právě tady bývají nepravidelné, zimní období dlouhé a
suché. Podle domácích se zimní suché období v posledních
letech prodlužuje. Pitná i užitková voda je problém a v
suchém období je doslova nad zlato.
Město má systém studní, zásobujících obyvatele, i tak je
voda v zimě na příděl. Aiquile je i správním
centrem provincie Campero, a hrdina a voják, generál Narciso
Campero, po kterém má provincie jméno, má svou bronzovou
sochu na náměstí před katedrálou Sv. Petra.
 |
|
Socha generála
Narciso Campera |
Několik kilometrů severozápadně směr Mizque
je kopec se jménem Cerro Orkho Abuelo, vysoký asi 2 650 m.
Zde byly poprvé objeveny Sulcorebutia mentosa var. flavissima,
prostě po kaktusářsku „flavissima“, zlatě otrněné koule,
nepříliš odnožující, opět s typickými fialově červenými
květy, a často světlým, až bílým středem. Na tomto kopci
lze najít i světle hnědě otrněné Sulcorebutia mentosa,
které, na rozdíl od rostlin z typového stanoviště, mají
fialové nitky květů.
 |
|
Stanoviště
Sulcorebutia albissima, vzadu Orkho Abuelo |
Výsev semen z těchto rostlin nahlodal mé
skálopevné přesvědčení, že oba druhy jsou samostatné. Ve
velkém množství semenáčů se objevilo několik málo žlutých
jedinců, a naopak. Bohužel, byla to semena F1, z kultury,
kdy takový výsledek nemá správnou vážnost. Rostliny z Orkho
Abuelo se chovají podobně, jako sběry H. Swobody pod
označením HS 104 a, z míst severovýchodně od Aiquile, kdy se
ve výsevech objeví asi 1/3 žlutých a 2/3 hnědých jedinců.
Ovšem tyto rostliny jsou mnohem jemnější a spíš již
připomínají Sulcorebutia mentosa subsp. swobodae.
 |
 |
|
Pohled ze stanoviště Sulcorebutia
mentosa v. flavissima |
Po pár kilometrech směr Mizque je několik dalších stanovišť
Sulcorebutia mentosa var. flavissima, ale na nich se
nevyskytují žádní jedinci s hnědými trny. Populace
Sulcorebutia mentosa var. flavissima se zde také zmenšují,
souvisí to s extensivní formou zemědělství, kdy jsou
obdělávány stále nové a nové plochy ve svazích kopců, aby po
několika letech byly jako zcela neúrodné opuštěny.
Samozřejmě i s pastevectvím, zde navíc s chovem skotu, který
napáchá možná ještě větší škody, než kozy a ovce. Viděl jsem
to na jiných místech, kde byly skromné populace kaktusů
doslova vydupány kopyty volně se pohybujících krav.
Konečně, třetím druhem z blízkosti Aiquile,
je Sulcorebutia albissima, která také roste na několika
stanovištích v okolí města. Jedna z nich je v bezprostřední
blízkosti Cerro Orkho Abuelo. Ještě před 11 lety zde rostly
možná tisíce trsů rostlin, jejichž trny měly nejen křídově
bílou barvu, ale byly narůžovělé, béžové, s odstíny hnědé.
To už není pravda. Za kopcem je hospodářství a kopec sám se
stal pastvinou skotu. Stačily dva suché roky, kopyta skotu,
a populace Sulcorebutia albissima výrazně redukovala.
 |
 |
|
Echinopsis obrepanda |
Sulcorebutia albissima z tohoto stanoviště je zcela jiná
forma, než kterou našel a začal do Evropy šířit Karel Kníže
a později H. Swoboda a jiní. Jejich nálezy byly mohutné
rostliny, hrubě otrněné a teprve ve vyšším věku odnožující.
Na tomto stanovišti rostliny obrážejí již v mládí a jen
výjimečně měří jedna hlava víc než 4 cm v průměru. Také
pektinátní a přilehlé uspořádání trnů je zcela jiné, než u
původních nálezů. Co z toho vyplývá? Je třeba pokračovat v
terénních průzkumech kolem Aiquile.
Den se pomalu chýlí ke konci. Musíme najít místo pro
odpočinek a spánek. Příští den nás čeká náročný výstup a
prohlídka stanoviště Sulcorebutia x erinacea, jak byl popsán
údajný přírodní hybrid mezi Sulcorebutia albissima a mentosa.
Na stanovišti jsem dosud nebyl a rád bych tu „kuchyni a
zázrak přírody“ viděl v domovině na vlastní oči. Pak se
přesuneme dál na východ.
|
