 |
|
Trichocereus
taratensis mezi Arani a Vacas |
Vacas
Z hor nad Arani jsme se přesunuli po pohodlné dlážděné cestě
asi 20 km východně k jezerům u Vacas. Cesta
kopírovala mírné svahy okolních hor téměř po vrstevnici, vystoupali jsme k cíli cesty jen 200 výškových metrů
(na 3400 m n. m.). Tu a tam rostly a kvetly
Trichocereus
taratensis.
 |
|
Vacas |
Vacas leží východně a severně od poměrně
rozsáhlých bezodtokových jezer a je to jedna ze zemědělsky a
pastevecky rozvinutých komunit Centrální
vysočiny, s mírným klimatem a stálým zdrojem vody. Stálá
voda v lagunách,
to je mimořádné v této části země.
 |
 |
|
Krajina u Laguna Acero Cocha |
Přírodní síly po miliony let modelovaly krajinu tak, že
bohaté letní srážky neodtékají bez užitku. Severní
jezero, Laguna Parco Cocha je rozlehlejší. Po západním břehu
jižněji položeného a menšího Laguna Acero Cocha vede
naše dlážděnka do Misque. Nedaleko laguny je jedno příhodné
místo, kamenité tak, že se zde udržely kaktusy.
 |
|
Počátkem jara je Laguna Acero Cocha polovyschlá |
Prozatím vzdorují jak zásahům člověka, který zde vysazuje
eukalypty, tak pravidelným nájezdům koz a skotu.
Možná, že jméno Vacas (= krávy) vzniklo podle skotu, který
často brodí mělké vody lagun a spásá šťavnaté
bahenní rostliny. Soustavu mělkých jezírek doplňují další 3
menší laguny, z nichž jedna pravidelně vysýchá.
Abychom je spatřili, museli bychom lézt přes okolní kopce,
raději jsme šli za kaktusy.
 |
|
Laguna Acero Cocha - políčka na břehu jsou osázena |
První, co jsme nalezli, byly velké Lobivia acanthophlegma,
rostliny mnohem větší, než na typovém stanovišti u
Ansaldo, některé o průměru až 20 cm. Tedy upřímně řečeno,
měl jsem za to, že tyto rostliny jsou Lobivia
acanthophlegma v. oligotricha.
 |
|
Znalec a fotograf Ruda
Slaba |
Ale Ruda Slaba je ve svém speciálu označil jako L. acanthophlegma, i když kvetou tmavě červenými, až
bordovými květy, poupata jsou zabalená to tmavých chlupů a
vyrůstají z horní třetiny těla. Trny jsou
mohutné,více méně přímé, zatím co u typu jsou k tělu
přilehlé, méně početné a o poznání slabší.
Měl jsem štěstí a nalezl jsem zajímavou barevnou odchylku,
rostlinu s květy téměř bílými. Všichni se seběhli s
foťáky a vytvořili krátkou frontu. Tak to bývá vždy, když
někdo objeví něco mimořádného a neobvyklého.
 |
|
Lobivia acanthophlegma f. Vacas s velmi světlým (téměř
bílým) květem |
Mimo tyto Lobivia, podobně jako nad Arani, rostou zde
rostliny o chlup vyšší, s rovnými, vzpřímenými trny,
holými poupaty a vínově červenými květy. Weingartia jarmilae.
Lépe, než popis, nebo mnou vypíchnuté a možná
nepodstatné rozdíly, hovoří snímky ze stanoviště, včetně
porovnávacího snímku typové Lobivia acanthophlegma
od Ansaldo. Zamítnout, nebo podpořit existenci Weingartia jarmilae? Jsem
jen laik a kaktusový nadšenec. Máme na to
profesionály.
 |
|
Porovnávací snímek Lobivia acanthophlegma od Ansaldo |
 |
|
Weingartia jarmilae u Vacas |
Roste tady také zajímavý Tephrocactus spec.,
má cihlově červené nebo krvavě červené květy.
 |
 |
|
Tephrocactus spec.,
Vacas |
Mezi kameny, ve spárách, ale často přímo v sprašové půdě na
jednotlivých teráskách, jsme hledali a nalezli Sulcorebutia steinbachii v.
violaciflora. Tak jsme zde
rostoucí rostliny totiž identifikovali, protože stanoviště
této variety je v popisu vyznačeno jen zcela neurčitě. Pokud
rostliny nekvetou, jsou obtížně k nalezení. My měli
vždy štěstí. Fialové květy prozradily jinak drobné a tmavě
zabarvené hlavičky rostlin a dokázaly tak, že populace
je stále bohatá a dynamická. Léto 2007 bylo mimořádně
deštivé. Srážky způsobily hnilobu a zánik stovek lobivií.
 |
 |
|
Sulcorebutia steinbachii v. violaciflora |
Sulcorebutia steinbachii v. violaciflora také utrpěla. Voda
rostliny uvolnila a obnažila silné a dlouhé řepovité
kořeny. Překvapila mě délka a síla kořenů, respektive poměr
hmoty stonku a kořene rostlin. Vytrnění rostlin bylo
méně výrazné, většinou zůstávaly jednotlivé, drobné shluky
hlav jsem typoval spíše jako následek okusu zvířaty,
než vlastnost rostlin. Slabé otrnění, to je také jeden z
hlavních rozdílů oproti jiným populacím Sulcorebutia
steinbachii.
 |
 |
|
Sulcorebutia steinbachii v.
violaciflora s obnaženým kořenem |
Cesta pokračuje jihovýchodním směrem a mírně stoupá, v
širokém údolí neubývá obdělávaných políček a
venkovských stavení. Na skalnatém kopečku nedaleko Rodeo
jsme zastavili a pozorovali populaci Sulcorebutia
steinbachii, formu s typickým hrubým otrněním a obvykle
vícehlavými těly. Květy opět v tónech světlé
fialovorůžové. Lokalita je zatížená pohybem a pastvou
zvířat, je plná vydupaných kozích stezek. Naštěstí skalní
podloží je pevné a nedrobivé, škody jsou minimální.
 |
 |
|
Sulcorebutia steinbachii f.
u Rodeo |
V jednom místě jsme viděli mohutné a majestátní rostliny
Puya raimondii. Udrželo se jich jen malé množství.
Není divu, co lze zorat, je zoráno, osázeno a zaseto. Výskyt
Puya raimondii mě překvapil. Obvykle se literatura
zmiňuje o jediném stanovišti v Peru. V Bolivii existuje
lokalita na Altiplanu, u obce Camancho, asi 35 km
jihozápadně od La Paz. Takže tady, v Centrální vysočině, na
nevelkém území při cestě z Rodeo do Misque,
rostou tyto majestátní rostliny také. Pršelo a jako obvykle,
byla časová tíseň. Fotodokumentaci poskytnout nemohu…
Queviña Khasa, vesnice vybudovaná díky dotacím vlády i
mezinárodních organizací, leží ve vlhkém údolí a
zřetelně dobře prosperuje. Vystoupali jsme ještě pár
kilometrů uměle zalesněným úbočím svahu (klasické
eukalypty a především rychle rostoucí borovice) a v pasu
jsme zastavili. Na malé ploše, kamenité a zarostlé
vysokou trávou, jsme prohlédli nevelkou populaci
Sulcorebutia mariana v. prantnerii, na některých rostlinách
ještě dokvétaly fialové a žlutočervené květy.
Rostliny jsou to úctyhodné velikosti, v dospělosti 8 až 10 cm v
průměru, ploché a dobře vytrněné, pokud se neschovávají v
husté trávě.
Další cesta vede úbočím dlouhého
horského hřebenu, v údolí pod námi jsou
postaveny stožáry vysokého napětí. Tak jsme se stali svědky
elektrifikace země, jako nutné podmínky jejího
dalšího rozvoje. Do odlehlých částí země ještě elektřina
nedorazila, nebo se vyrábí lokálně v malých elektrárnách
a je k dispozici třeba jen ve dne.
Štětovaná cesta stoupá až ke Kuri. Tady někde, v nejvyšších
polohách, rostou typové Sulcorebutia mariana. Po
prudkém klesání a nebezpečných serpentinách, kde je cesta
doslova zadlabaná do kolmé skalní stěny (abra je
výraz pro strmou stěnu hor a hřebenů, vzniklých zlomem a
vertikálním posunem zemské kry) jsme přejeli kaňon
Rio Kuri a zaslavili na vyhlídce nad Puente de los
Libertadores, na oddech a povinnou fotodokumentaci.
 |
|
Vyhlídka na Puente de los Libertadores |
Podle historických pramenů tudy prošel Simon Bolivar
Osvoboditel, když dorazil do Vysokého Peru (pozdější
území Bolivie) a cestoval z Villa Oropeza (Cochabamba) do
Ciudad de la Plata de la Nueva Toledo (v roce 1839
přejmenovaného na Sucre, na počest maršála José Antonio
Sucre).
Ještě 45 minut a 1700 výškových metrů. Láká mě průrva,
kterou teče Rio Kuri, než se vlije před Mizque do
stejnojmenné řeky. Na takových místech rostou totiž Rebutia,
ale jak jsem se přesvědčil, často na zcela
nedostupných skalních výchozech a malých plošinkách. Vidíte
je, ale jen z dálky. Pár nálezů z okolí Mizque hlásil
pan Karel Kníže.
V Mizque bylo horko v zalknutí. Třítisícové město leží
pouhých 2000 m nad mořem, v rozsáhlé a ploché
kotlině, protkané meandry mnoha řek, říček a dočasných
potoků. V keřích drčely cikády a orientace na polních a
samozřejmě neznačených cestách byla velmi obtížná. Přerušení
„výpadovky“ výkopem a objížďka téměř
nenarušenou buší v podhůří hor byla malým zpestřením
poledního času. Ještě před tím jsme zastavili na malé
občerstvení. Taquiña export bear, obsah 620 ccm, byla dobře
chlazená. Někteří zvládli i 2 kousky.
|
Svátky mrtvých v tradici a současnosti
Oslavy dnů mrtvých je prastarý zvyk a největší svátek Aymarů,
Indiánů z Altiplana, zvyk starý tisíce let Přežil
staré andské indiánské civilizace, nadvládu Inků,
conquistadory, španělské místokrále, vojenské junty i
nastupující demokracii. Oslavy probíhají několik dnů, vždy s
příchodem jara a před prvními jarními pracemi,
začátkem listopadu.
V dnešní době oslavy splynuly s křesťanskými svátky
zesnulých, ale tradiční průběh těchto oslav má trochu jiný
průběh, než známe z Evropy. Lidé tam vysoko v horách, jsou přesvědčeni, že mrtví žijí a mají každý rok právo
se vrátit mezi své nejbližší. Chtějí pobýt se svými dětmi,
sdílet jejich radosti a smutky, promluvit a postěžovat
si, pobýt s nimi. Nasytit se, napít se a odpočinout si.
Přípravy na oslavy začínají s velkým předstihem, stavení a
jeho okolí se uklízí, hospodyně čistí a připravují
slavnostní oblečení, kónické čepice ljuču a ponča pro muže,
bohaté sukně, halenky a klobouky pro děti, zdobí domácí
zvířata barevnými střapci, leští staré stříbrné předměty
hovořící o vážnosti a postavení rodin. V domě připravují
symbolické hroby, které zdobí slavnostními přehozy,
zapalují svícny, chystají slavnostní hostinu z toho
nejlepšího, co země dává. Nesmí chybět vybrané lahůdky a
hojnost nápojů. Kraluje jim chicha z Punata , víno, pálenka
singání z Camarga. Pro zesnulého je připraveno to
nejlepší místo u stolu, jako první dostane od hostitele
nejlepší jídlo a pití. Celé oslavy a přijímání mrtvých v rodinách je doprovázeno hojnou konzumací jídla a zejména
alkoholu.
Další dny oslav dnů mrtvých patří návštěvě hřbitovů, kdy
rodiny přicházejí oplatit mrtvým návštěvu, pojíst a
popít s nimi, pohovořit o problémech. Hroby jsou slavnostně
vyzdobeny věnci a kýčovitými kyticemi z barevných
a lesklých staniolů, kde převažuje blankytně modrá a
stříbrná barva. Pozůstalí často ponechávají na hrobech
láhve s vodou, ale zdaleka ne vtakovém množství, jako je
tomu v sousední Argentině.
Návštěvy hřbitovů jsou i dnes společenskou událostí, kdy se
staré zvyky mísí s moderními formami trhu a
zábavy všeho druhu, včetně bohaté konzumace alkoholu.
Jsou tady nejméně dva zajímavé náměty, nad kterými se můžeme
zamyslet, ale pro které Evropan těžko hledá
uspokojivé vysvětlení. První je, jak tradiční domorodé zvyky
a jejich zevní projevy splynuly s křesťanskými
svátky zesnulých, zatím co obsah oslav má stále stejný,
trochu rituální význam. Druhý problém se váže spíš k nedávné minulosti. Během oslav svátků mrtvých, kdy převážná
část obyvatelstva byla imobilizována
nadstandardní konsumací alkoholu, proběhlo mnoho státních
převratů, občas krvavých vůči poraženým, ale
milosrdných k prostým lidem. Když vystřízlivěli, zjistili,
že ve Spáleném paláci (tradiční sídlo presidentů v La
Pazu) sedí jiní generálové. Změnila se vláda, život daleko v
horách probíhá dál v po staletí zaběhaném rytmu.
Tak mě napadá, kolik trápení bychom byli ušetřeni u nás…
|
Při sjezdu do Mizque mě Láďa ukazuje na nejvyšší vrchol
protějšího hřebene: „Tam rostou misquenzisky, tam
se budeme škrábat“. Sám je hledal pětkrát, marně. Teprve
šestý pokus byl úspěšný. V takové chvíli si člověk
uvědomí, jak obtížné je nalézt v přírodě kytku a neznat
naprosto přesné a spolehlivé údaje o jejím stanovišti.
Zavádějících informací je mnoho, času na průzkum žalostně
málo a draze zaplaceného. Nálezce Sulcorebutia
mizquensis, W. Rausch, tvrdil, že rostliny rostou na
nejvyšším kopečku u města Mizque. Zapomněl upřesnit.
„Kopeček“ je hora 800 výškových metrů, a „ u města“ znamená
20 km daleko.
 |
|
Dole v širokém údolí je Mizque |
Vyrážíme údolím na jihozápad, do hor. Nalézt správnou cestu
ven z města dá zabrat i tak zkušenému řidiči,
jako je Láďa. Výjezd „tam“ vede kolem hřitova, přes náměstí,
kde se odehrávají trhy domácích zvířat, ale i
předvolební agitace. V roce 2006 nebyl žádný problém, v roce
2008 konec jízdy. U hřbitova je jarmak, tržnice,
fiesta a oslava svátků mrtvých zároveň. Vše na počest
zemřelých předků, ve jménu staré tradice a také
křesťanských svátků zesnulých. Jsme nemilosrdně vyhnáni na
polní cestu, pak na objížďku, už to vypadalo, že se
ztratíme. Orientačním bodem byl vzdálený vrchol, halící se
do modrého oparu, a kakofonie z hudebních produkcí
na náměstí u hřbitova.
Chvíli jsme se motali z kopce do
kopce v předhůří, pak se cesta zvolna obrátila do hor.
Od aut stoupáme přímo do svahu víc jak kilometr. Před 3 lety
následovaly fotoorgie. Celá lokalita rozkvetla.
Menší, i velké trsy rostlin bohatě kvetly. Někde vyrůstaly
květy přímo ze země. Na malé ploše stovky kvetoucích Sulcorebutia mizquensis. Nádhera! Jak prohlásil jeden
přítomný doktor medicíny, „nefalšovaný kaktusářský
orgasmus!“
Před 2 lety to bylo jinak. Na tomtéž místě a téže lokalitě
po usilovném hledání nalezeny asi 3 rostliny. Vloni
podobně. Žádný květ, žádné focení, žádné orgie, zklamání.
Člověk by snadno podlehl nihilismu a snad by i věřil,
že rostliny zahynuly, nebo byly zničeny. Jsou tam. Hluboko
zatažené pod zem, zasypané prachem, čekají na svůj
déšť. Pak se zase ukáží v plné kráse.
Měli jsme před sebou cestu na Tin Tin, prohlídku několika
nových stanovišť a hledání vhodného místa pro kemp.
O tom
všem a také o nových kvetoucích rostlinách
v příštím
pokračování Toulky Bolivií (4).
|
