Toulky Bolívií I.

1. Úvod
Co bylo první, vejce, nebo slepice? Touha po záhadných dálkách, nebo touha spatřit v přírodě kaktusy? Jako kluk školou povinný jsem o prázdninách lezl na hanbálka, kde byla stará červotočivá truhla, v ní štůs Rodokapsů, které si kdysi kupoval a čítával táta. U strýce jsem se dovolil a z jeho knihovny si půjčil několik cestopisů Hanzelky a Zikmunda, z kterých mě nejvíc zaujala „Přes Kordillery“ a „Tam za řekou je Argentina“. K těm jsem se později znovu a znovu vracel, aby ve mně vzbudily touhu a představivost a abych načerpal inspiraci k cestě, o které jsem dlouhé tři desítky let jen snil. Podobně jako Crkalův „Lovec kaktusů“ a jiné knihy. Nějak souběžně s tím přišly kaktusy, první fóliovník, pak větší a větší…, však to znáte.

Před 12 lety mě zavolal Josef Odehnal: „Chystej se, pojedeme do Argentiny a Bolívie, na 6 týdnů!“ Po vyřízení potřebných povolení v rodině i na úřadech, jsme vyrazili a prožili jednu z nejkrásnějších dovolených (pro mne i proto, že první taková v pořadí). Později jsem navštívil země Jižní Ameriky ještě několikrát, ale žádná z cest už nebyla tak fantastická a plná dojmů a překvapení ze střetu s tvrdou realitou.

2. Předehra
Kdo chce jet za kaktusy do Bolivie v partě s Láďou Horáčkem, musí být připravený zejména
na to, že hlavním cílem budou stanoviště sulcorebucií a ostatní kaktusy budou jenom přívažek na zpestření cesty. Mě to celkem vyhovuje, protože můj zájem je blízký, ne-li totožný. I když k takové cestě patří i vše ostatní, živé i mrtvé, lidé, zvířata, ptáci, kytky i krajiny, památky a zbytky starých civilizací, národní parky, obyčejní campesinos i puls velkých měst.

Motto poslední cesty bylo „Nalézt a nafotit zbytek“. Zbytkem se rozumí posledních šest taxonů z rodu Sulcorebutia, které jsou už popsané, ale které jsme v přírodě dosud marně hledali a chtěli jsme je uvěznit na paměťovou kartu fotoaparátů, nejlépe kvetoucí.

Větší část dosud nedopadených druhů bydlí v horách Cordilliera Oriental, v posledních pásmech horských hřbetů před žhnoucími nížinami severního a středního Chaca, v oblasti, kde jaro začíná o 1-2 měsíce dřív, než ve střední Bolívii. Vyrazíme tedy dřív, nějaké pozdní květy nafotíme, a když bude štěstí, přivezeme i pár zrnek.

Odlet je plánován na středu večer, sraz na Ruzyni máme v šest večer. Jsme natěšení a plní
odhodlání překonat dlouhou cestu i čekání v transitech. Ještě netušíme, že naše letadlo
odletělo právě před hodinou. Prodejce letenek to nedal vědět. Láďa běhá a zařizuje
přebukování letenek u letecké společnosti Al Italia a současně i u AeroSur. Exkluzivitu na
prodej letenek AeroSur má pro Evropu pouze Aeroflot, Stojí nás to dalších 75 USD, a to jsme už dopláceli i další sumu peněz, když AeroSur zrušil již zaplacené letenky vnitrokontinentálních letů. Nocujeme na účet Al Italia v hotelu Mariot naproti letišti Ruzyně, je to hezký hotel, ale raději bychom spali již v letadle při cestě přes oceán. V koutku duše tuším, že problémy ještě nekončí, i když ty největší snad máme za sebou.

V 13:30 hodin odlétáme do Říma a odtud ve 22:00 směr Sao Paulo. Jediné pozitivum je, že
letíme v Businnes class. V pohodě spíme na širokých koženkových posuvných sedadlech, máme hojnost pití i jídla. V Sao Paulo jsme v 7:15 místního času, doma je čtvrt na jedenáct. Více jak 8 hodin čekání na odlet do Santa Cruz de la Sierra je k nepřečkání, za 3 hodiny, v šest večer jsme tam (časový posun je pouhých 5 hodin).


1. den v Bolívii
Nastává další kolo komplikací, přes usilovná jednání se nedaří. Prý není letenka dál do Cochabamby, až další den, tedy v sobotu, ve 13 hodin. Odjíždíme taxíkem do města, je to
skoro 30 km, nocujeme v Hostal Turismo. Večer jdeme na jídlo a pivo do mexické restaurace. Udivuje nejen mě, kolik restaurací, barů a klubů je zaměřeno na mexická jídla, speciality a hudbu. To jinde v Bolivii neznám. Noc je dusná a horká.

2. den, Cochabamba, konečně v terénu
Města se plní vesničany, celá Bolivie je v pohybu. Dobrý mrav velí alespoň jednou do roka
přijít za svými předky, přinést květiny, nebo spíš křiklavě barevné papírové věnce a třpytivou výzdobu na hrob, zavzpomínat na zesnulé a na jejich počest u hrobu pojíst a popít. Veškeré ubytovací kapacity jsou v tyto dny plně obsazené. Po ránu obhlížíme okolí ze střechy hostalu, Santa Cruz de la Sierra má více obyvatel, než Praha, a je to jedna velká placka.

Cochabamba, Cristo de la Concordia

V dáli na severozápad se rýsují oblé hřbety hor. Tam někde je Národní park Amborró, ptačí
ráj. Marně sháníme masitý oběd. Podává se až po jedenácté. Rychle na letiště Viru Viru, před polednem máme konečně letenky do Cochabamby. Úředník na přepážce je udiven, proč jsme neletěli už včera, v letadle ze Sao Paulo byla prý volná místa (!) až do Cochabamby. Už ani nemáme sílu se rozčilovat nad zbytečně ztraceným dnem. Toto je pro Bolivii (ale i pro jiné jihoamerické země) typické a pro práci společnosti AeroSur také. Dvěma slovy, neskonalý bo*del.

Siesta v Hostal Jardin, Cochabamba

Do Cochabamby je to 350 km, za slabou hodinu jsme na letišti, zavazadla jsou s námi. Jarka s Helenou čekají na nás, podle domluvy opatřily nějaké zásoby, Čekají také 2 auta, bílá Toyota Cruisier a stříbrný Nissan Patrol. Platíme auta, loučíme se s Jarkou a ihned vyrážíme do přírody. Cestou na periférii sháníme plnou plynovou bombu, u jednoho krámu Láďa šlápl do čerstvého betonu, s omluvným úsměvem umělecky zahladil a zednickou lžící vymaloval do betonu svou vizitku „LH 2008“. Na věčné časy.

Lago Angostura

Odjíždíme podél říčky, vytékající z Lago Angostura. Břehy jsou plné lidí, kteří se koupou,
odpočívají, kempují a jedí vedle jiných, kteří ve stejné vodě myjí svá auta. Cesta vede kolem jezera, kolem hotýlků a ubytoven, z nichž mnohé inzerují svůj specifický účel. V celé Jižní Americe je to podobné. MOTEL.

Trichocereus taratensis

Po jižní straně horami ohraničené cochabambské kotliny (je to oblast velká asi 1000 km
čtverečních, intensivně zemědělsky využívaná), dojíždíme do Tarata, před mostem odbočujeme do koryta řeky a dál do hor. Tu a tam rostou asi 100-150 sm vysoké Trichocereus taratensis, některé mají již poupata, jedna z rostlin právě vykvetla z temene ohromným, asi 25 cm dlouhým bílým a jemně vonícím květem.

Austrocylindropuntia vestita

V nižších polohách rostou i keře Eriocereus tephracanthus, zvaný „jabčák“ (pro své velké plody), ale poupata jsou ještě malá. V suchém porostu se tu a tam objevují kvetoucí Austrocylindropuntia vestita.

Ostnatý mák u Anasaldo

Chvíli před setměním zastavujeme, poprvé se chystáme na noc v přírodě, na osvědčeném
místě několik kilometrů severně od Ansaldo. V noci je přijatelně, ale jezdí nezvykle mnoho
aut To jsou ty Dušičky. Bolivie se stěhuje za svými zesnulými. Nad hlavou září nádherná jižní hvězdná obloha.

Ansaldo

Ansaldo - kostel

Ansaldo - místní přeprava všeho druhu

Ansaldo - nákup před cestou

Ansaldo - obchodníci

3. den je neděle
Ráno vaříme čaj, snídáme zásoby z domova a už po půl osmé odjíždíme na stanoviště
Sulcorebutia verticillacantha v. minima. Před rokem tady Mirek při průzkumu terénu nalezl
několik zubožených miniaturních trsů rostlinek, o nichž jsme soudili, že jsou to dlouho a
marně hledané Sulcorebutia verticillacantha v. minima. Letos jsou kytičky v lepším stavu, než vloni, ale i tak nalézáme stěží desítku trsů, které opět nekvetou.

Na stanovišti Sulcorebutia verticillacantha v. minima

Sulcorebutia verticillacantha v. minima

Stanoviště je na hraně skalnatého výchozu a částečně na pěšině mezi kdysi obdělávanými
políčky. V eukalyptovém lesíku, přímo u cesty, je populace Lobivia acanthophlegma, na
některých rostlinách se objevují první poupata.

Lobivia acanthophlegma

Na protějším severním kopci není zhola nic. Zato u cesty posedává asi 30 campesinos,
autobus odmítl spolupráci. Zvědavě si nás prohlížejí. Abych čtenáře neochudil o hezké zážitky z kvetoucích rostlin, vrátím se ještě o rok zpátky, kdy naše cesta pokračovala dál do hor, na jih, až na severní břeh Rio Caine.

Soutok Rio Caine a Rio Acasio

Cesta od Ansaldo na jih se kroutí po úbočích horských hřbetů. Dlážděnka se dávno změnila na prašnou, ale obstojně sjízdnou cestu. Na samém vrcholu stoupání znám lokality Sulcorebutia verticillacantha v. taratensis, které jsme náhodně objevili s Josefem v roce 2004. Rostliny nalézáme, jen květy letos nejsou. Jsme zde přece jen o pár dnů dřív. Můj pohled patří výhledu na nekonečné hřebeny hor jižně od Rio Caine.

Sulcorebutia verticillacantha v. taratensis

Také tam plánujeme cestu. Je to oblast námi dosud nenavštívená, v okolí Acasio, kde rostu jistě další zajímavé kytičky. Ale o tomto výletu někdy příště. Vracíme se zpět. Zastavujeme na každém příhodném místě a nalézáme další a další kvetoucí Sulcorebutia verticillacantha v. taratensis, dokumentujeme fotografiemi i poznámkami.

Sulcorebutia verticillacantha v. taratensis

Byl to krásný výlet, jen málokdy se zadaří objevit tolik kvetoucích rostlin a tak rozšířit
poznání, na jak velkém prostoru se jednotlivé populace vyskytují. V Ansaldo dáváme jednoho poledňáka a pokračujeme dolů do Tarata (hezký kostelíček se 2 bílými věžičkami, místo folklorních slavností), otáčíme na východ do Cliza, Punata a Arani. Všechna městečka jsou dnes prorostlá do jedné velké aglomerace, a jak už bývá bolivijským zvykem, směrovky i místní označení chybí. Dál chceme pokračovat směr Misque, ale jinou, „třetí“ cestou. Podle mapy tam přes hory vedou tři cesty, dvě krajní známe, několikrát jsme po nich jeli do Misque, nebo zpět. Nikdo nám nedovede poradit výjezd do hor. Nakonec jedeme známou dlážděnkou směr Lago Vacas.