 |
|
Padilla |
Padilla – směr neznámo
Než
jsme opustili okresní (spíše provinční) městečko Padilla a natankovali
u svérázné čerpací stanice, procházíme pomalu se probouzející
ulice. Obchodníci otevírají své krámky, zedníci nedaleko náměstí
bourají první patro domku a žvýkají svou ranní dávku listů koky. Volně
pobíhající prasátka se vyhřívají na slunci a užívají svobody. Zvolna se
rozbíhá život na ulicích.Takové téměř nedělní ráno. Pomalu máme
doplněné zásoby a pořizujeme poslední fotografie před odjezdem do
nepoznaných krajů.
 |
|
Čuníci v Padilla |
 |
|
Tři druhy paprik na trhu |
Fenomén zvaný koka
Nebyl
jsem jediný, kterého překvapilo, kolik lidí tady na východě žvýká koku.
Vysoko v horách a při těžké práci v dolech je to normální a běžné, ale
tady, ve městě, které hlásá odluku od centrální vlády v La Pazu? Na
zdech volají obyvatelé „Autonomía sí“ a hlásí se k samostatnosti po
vzoru provincií Santa Cruz, Tarija, Beni a Acre, ale ještě to není tak
jednoznačné. Časté modro-černo-bílé trikolóry a vlaječky stoupenců MÁS
ukazují na plichtu. Ostatně, president Evo Moráles na předvolebních
bilboardech slibuje vážná jednání k novému statutu východních
provincií. Ale vraťme se k fenoménu, zvanému koka. Byl jsem
několikrát tázán, jak to s tou kokou v Bolívii vlastně je. Co já na to,
jako lékárník. Pokusím se v krátkosti shrnout, jak to vidím Pak
se budu zase věnovat kaktusům.
|
„Coca no droga“
Trička, plakáty a nápisy na zdech domů, vše vyjadřuje postoj Bolívijců k problému koky a drog.
„Lístky
koky nejsou drogou, je to tradiční nutriční doplněk a přírodní lék,
zahání hlad a žízeň, pomáhá překonat bolest a dřinu při těžkých pracích
a léčí různé neduhy. Jsou součástí kulturní identity Indiánů a
vesnického obyvatelstva. Nyní jsme koku vložili i do naší Ústavy. V
jednom z článků nové Ústavy byla vyhlášena za kulturní a historické
dědictví bolivijské republiky. Také se tam potvrzuje, že v jejím
přírodním stavu nejde o žádnou drogu ani omamnou látku, že není zdraví
škodlivá.“
Tak nějak bránil koku president Juan Evo Morales
Ayma na jarní konferenci Komise OSN o narkotických drogách (CND) ve
Vídni, demonstrativně žvýkal list koky a byl za to pranýřován. Bolívie
se totiž, spolu s dalšími zeměmi zavázala před mnoha lety k výraznému
snížení produkce do roku 2000 a svůj závazek neplnila. Do téhož roku
dostávala příspěvek 100 mil,USD na boj s ilegálními pěstiteli.
Byl
to boj krutý, likvidoval nejen plantáže, ale i lidi. Hodně se střílelo,
na obou stranách. Obvykle bez výstrahy a ne do vzduchu. V Chaparé a
Yungas zůstalo mnoho vdov a ještě více sirotků, aniž by to mělo
jakýkoliv vliv na produkci a vývoz čistého kokainu a kraku do USA.
Plantáže v Peru, Kolumbii, severní Brazílii a Venezuele to lehce
nahradily. Oficiálně je tvrdě stíhána výroba a vývoz kokové pasty,
kokainu a kraku. Jako turisté jsme vždy pečlivě prohledáni a očicháni,
nejsou tolerovány ani lístky koky, s výjimkou zpracovaných do
exportních čajů Windsor. Kontroly byly a stále jsou přísné. Prodej pro
domácí spotřebu je neomezený, i v době pokusů o eradikaci koky se
prodávala kdekoliv.
 |
|
Prodej koky na tržnici |
S lístky koky se v Bolívii setkáte na
každém kroku. Evropanovi nabídnou čaj z koky hned po příletu na El
Alto, miliónové předměstí La Pazu, na nejvýše položené letiště světa (4
100 m). Pomůže překonat příznaky soroche, výškové nemoci, kterou zde
trpí téměř každý cizinec. La Paz, i všechna velká města Bolívie jsou z
našeho pohledu moderní a civilizovaná. Jakmile však opustíte jejich
lůno a začnete se rozhlížet, neunikne Vám, že nejméně 2/3 mužů nosí v
ruce, nebo za pasem zelený igeliťák, z kterého postupně vytahuje a do
úst vkládá zelené lístky. Tvář má vyklenutou do velikosti pingpongového
míčku a neustále žvýká svou dávku. Tu a tam přidá do úst trochu
rostlinného popela, nebo kousek legía, nebo jen popele z bolaxu
(Azorella compacta), merlíku (quinoa), nebo bramborové nati pro
dokonalejší uvolnění kokainu.
 |
|
Prodej popele |
Popel i legía se prodává na každém trhu
ve svém sladkém (achura) a slaném (cuta) provedení. Přídavek popele má
zničující účinek na zuby, starší campesiňos je mají černé, vykotlané a
vypadané. V naprosté většině případů jsem nepozoroval příznaky
předávkování, s výjimkou souběžné konzumace alkoholu. Stačí k tomu i
větší ranní dávka chicha, pivo a víno se tady moc nepije.
Alkohol,
obvykle ředěný bramborový (prodává se za babku, v koncentraci 95%,
spotřební daň stát nezná…), pijí Bolívijci jen při příležitosti svátků
a slavností, Těch se ovšem v zemi slaví velké množství. Občas můžete
vidět předávkované řidiče kamiónů, kteří často jezdí v noci. Koka totiž
mimo jiné zmenšuje strach z výšek a propastí pod cestami, často jen o
málo širšími, než je vozidlo. Někdy se kamión valí proti Vám, řidič má
za tváří pingpongový míček, vytřeštěný pohled a pak jde doslova o
život, protože je jen na Vás, kam se na úzké cestě uklidíte.
 |
|
Prodej nezdaněného alkoholu |
Listy
rudodřevu obsahují vedle kokainu dalších 13 alkaloidů a další pozitivně
působící látky, takže rozdíl mezi drogou a kokainem nepochybně je.
Pěstování, distribuce i prodej je podroben poměrně přísným pravidlům,
tak to tvrdí nejen sami prodejci, ale zejména vláda Bolívie. Současný
president země, Evo Morales je nejen Aymará, kontroverzní politik a
velkopěstitel koky, cocalero, ale i ochránce tradic. Mezi svými lidmi
má přímo neskutečnou podporu, stojí za ním skoro 70% obyvatel. Mám
dojem, že za jeho vlády se počet coqueros zvýšil. Morálesovi příznivci
nosí sáček s listy koky jako znamení příslušnosti k vládní straně MÁS
(Movimiento al Socialismo), stejně jako černo-modro-bílou vlaječku.
Tradice žvýkání koky z andských zemí hned tak nezmizí.
Keříky
koky se pěstují v Yungas a Chaparé snad 4 000 let a patří skutečně ke
kulturní identitě a životu Indiánů. Má i tradiční náboženský význam,
vždyť jedno z hlavních božstev se jmenuje Mama Coca a je dcerou
Pachamamy, bohyně Matky Země. Bolívijci volají „Coca no droga“ a žádají
vyškrtnutí listů koky ze seznamu nebezpečných drog. Problém je kokain a
jeho deriváty pro tzv. civilizovaný svět. Jen USA mají 15 miliónů
kokainistů, kteří spotřebují 80% světové (nelegální) produkce kokainu.
Poptávka vyvolává nabídku…
 |
|
Prodej ligía na tržnici |
Mimochodem,
lístky koky chutnají jako zapařené seno. Nacpat si do úst obvyklou
dávku 35-40 lístků, a nezadávit se při tom, zvládne jen trénovaný
jedinec. Výsledkem snažení jsou lehce zmrtvělé dásně a dřevěný jazyk.
Do kopce se šlape lépe, hlad a žízeň se také někam vytratily…, funguje
to. Denní dávka lístků stojí 5 Bs, asi 15 Kč… To je asi tak polovinu
toho, co by člověk zaplatil za jídlo a pití.
|
Na východ od Padilla
V bezprostředním okolí města jsme několikrát
prozkoumávali příhodné terény, ale krajina je dost intenzivně
zemědělsky a pastevecky využívána. Jen na nemnoha místech nalézáme
rostliny z okruhu Lobivia cinnabarina, které, podle mého názoru dobře
zapadají do variační šíře druhu.
 |
|
Lobivia cinnabarina od Padilla |
Právě tady má být typové stanoviště
Rauschovy Lobivia cinnabarina v. grandiflora. Některé rostliny
zastihujeme v květu, ale na většinu je ještě brzo. Jsou hluboko
zatažené do země, která je zde písčito-hlinitá. Odborníci jistě najdou
rozdíly v jednotlivých populacích, ve velikosti těl, otrnění a květech,
ale všichni máme pocit, že se stále jedná o jeden druh, kterému byly v
minulosti přiřazeny podle stanovišť různá druhová jména. Lobivia
cinnabarina rostou po celém departementu Chuquisaca a zasahují i do
oblastí sousedních.
 |
|
Lobivia cinnabarina od Padilla |
Prašná
cesta do Monteagudo pomalu stoupala a vinula se jihovýchodním směrem
až do pasu v nadmořské výšce kolem 3300 m. Na návětrné straně pohoří se
vegetace prudce změnila. Jak cesta klesala do hlubokých a sevřených
údolí, přibývalo zeleně a okolí se stávalo neprostupnou houštinou.
Téměř hodinu jsme objížděli mohutnou horu s téměř kolmými stěnami,
kamenitými suťovišti a vrcholem, kde byla jen nepatrná vegetace. Možná,
že tam by nějaké kaktusy mohly růst… jen by to chtělo mít na chvíli
místo Nissanů Patrol malou helikoptéru.
 |
|
Z cesty na Monteagudo 1 |
Za tímto velikánem se
objevilo několik řad pohoří, táhnoucích se severojižním směrem.
Předhůří Cordilliera Oriental. Vše bylo hustě zarostlé, jen v údolích
u malých říček bylo tu a tam stavení, obklopené divokou tropickou
vegetací, drobnými políčky v říčních nánosech a velkými trsy
banánovníků, papájí a stromy manga. Několikrát jsme se protáhli do
dalších, východnějších údolí, na několika místech vegetace slábla,
objevovaly se traviny, broméliovité, na stromech nečetné epifytické
kaktusy, v porostu kleistokaktusy a na kolmých skalách červenokvěté
šlahouny Bolivicereus sp.
 |
|
Z cesty na Monteagudo 2 |
Teplota
venku stoupala a klimatizace aut přestala fungovat. Po 4 hodinách se
před námi objevily strmé, téměř holé hřebeny, které slibovaly možný
výskyt kulovitých kaktusů. Terénní výzkum to potvrdil, na úzkých
teráskách, tvořených šikmo loženými deskami pískovců, jsme objevili
první rostliny, které jsme dosud znali jen z obrázků na internetu a
popisu rostlin v odborném periodiku.
 |
|
Z cesty na Monteagudo 3 |
Sulcorebutia roberto-vasquezii
Nalezené
rostliny byly jednotlivé, ojediněle trsovité, při čemž některé trsy
vznikly evidentně po okusu nenechavými kozami z nedalekých
hospodářství. Velikost jednotlivých hlav nepřesahovala 5 cm, většina
byla drobnějších. Na stanoviště jsme přijeli v časném jaře, přesto byly
rostliny dávno odkvetlé. Na druhou stranu to přineslo nález několik
zralých ovocí a možnost jejich rozmnožení v kultuře. Skály, kde jsme
rostliny nalezli, jsou šedivé, porostlé skromnými lišejníky a jinými
průkopnickými rostlinami, ve štěrbinách je téměř čistý, bílý a poměrně
hrubý křemičitý písek s minimální příměsí organických součástí. Celé
stanoviště je intenzívně osluněné téměř po celý den a teploty kolem
poledne vyšplhaly na neuvěřitelných 48 stupňů!
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia roberto-vasquezii |
Rostliny
Sulcorebutia roberto-vasquezii popsali pánové Diers a Krahn v roce 2005
a pojmenována byla na počest jednoho z nejvýznamnějších znalců
bolívijské kaktusové flóry, pana Roberto Vasqueze. Podle popisu kvete
asi 85% populace bílými květy, zbytek v barvě lila, při čemž vnější
okvětní lístky mohou mít barvu lehce narůžovělou, nebo nažloutlou. Bílá
barva květů, která je dominantní u většiny populace, je u rodu
Sulcorebutia zcela neobvyklá, proto i vzácná a vyhledávaná. U mnoha
druhů rodu byly v přírodě pozorovány ojedinělé bělokvěté odchylky,
třeba u nejbližší příbuzné, Sulcorebutia crispata, ale my jsme neměli
čest takovou vzácnost v přírodě potkat.
 |
|
Sulcorebutia roberto-vasquezii na stanovišti |
Na
závěr tohoto dílu seriálu také trochu potěšení, nejen popis bělokvětého
zástupce rodu Sulcorebutia. Před třemi roky jsem koupil dvě rostliny
Sulcorebutia roberto-vasquezii, s autentickým studijním číslem WK 995,
letos vykvetly.
Je to taková vánoční hvězda mezi kaktusy a
současně mé skromné přání krásně prožitých Vánoc a všeho nejlepšího do
roku 2010 všem čtenářům, přátelům a příznivcům.
 |
|
Sulcorebutia roberto-vasquezii v kultuře |
V příštím pokračování se vypravíme z Padilla na jih departementu Chuquisaca,
směr Sopachuy, Tarvita a Azurduy. 
|
