|
Tam u Rio Grande
Poslední kilometry cesty před mostem jsou vybudovány v
rozsýpavých sedimentech, připomínajících břidlici. Měli jsme
příležitost se přesvědčit, že jsou to velmi mladé a měkké
horniny, které s dešťovou vodou rychle vytvářejí mazlavou
hmotu. I čtyřkolka neudrží směr jízdy a začnou působit
fyzikální zákony. Auta se sunou ve směru působení gravitace,
je lepší zastavit a počkat, až déšť pomine, vykoukne slunce
a vodu vysuší.
Rio Grande připomíná s suchém období vypuštěný rybník.
Širokým řečištěm se klikatí potůček blátivé vody. V pozdním
jaru a vrcholícím létu to bývá zcela jiné. Vzpomínám na mojí
první cestu do Argentiny a Bolivie před 13ti lety, s Oldou a
Josefem a vypůjčeným Fiatem UNO.
 |
|
Řečiště Rio Grande
východně mostu |
Dodnes nemohu uvěřit tomu, jak se nám tu
zemi (Bolívii) podařilo projet bez ztráty kytičky. Silnice
byly v nesrovnatelně horším stavu, než dnes. Období dešťů
právě začínalo. Asfaltová silnice vedla pouze z Potosí do
Sucre ( 150 km) a z Cochabamby do La Pazu (250 km). Zbytek
bláto, výmoly, brody přes zaplňující se řeky. V paměti
zůstala zastávka u betonového mostu Puente Arce, na cestě
mezi Sucre a Aiquile. Řečiště Rio Grande bylo plné vody a
bahna, vyvrácených keřů a stromů, hladina dosahovala půl
metru pod mostnice. Nikdy v životě jsem neslyšel tak
rozzuřenou a řvoucí řeku. Pokud přijedete v jinou roční
dobu, z nebezpečné řeky je zase neškodně se klikatící
potůček.
 |
|
Skalní brána ze
západu |
Nepodařilo se mě zjistit, jak se tenhle nový
most jmenuje, ale stojí ne jediném možném místě, před
jakousi přírodní průrvou z tvrdých hornin, bránou, kudy musí
vody Velké řeky protéct, aby se znovu rozlily do širokého
řečiště a pokračovaly dál na východ a později na sever až do
Amazonky.
 |
|
Skalní brána z
východu |
Čekalo na nás asi 15 km cesty podél řeky, v
horkém vzduchu a bezvětří se za prvním autem zvedaly mraky
prachu, Zpomalili jsme a pozorovali vegetaci kolem cesty.
Roztroušeně tady rostou Eriocereus tephracanthus uprostřed
bujné a píchavé bylinné, až keřovité vegetace. Tyhle
rostliny rostou podél každé řeky a v údolích do cca 2000 m
nad mořem. Všechno je zaprášené, ani nezastavujeme.
 |
|
Údolí řeky |
Asi po 5 km se dole u řeky objevují svérázné
sloupky a keře Vatricania guentheri. Jsou endemickým
druhem, rostoucím právě v povodí Rio Grande, v nadmořské
výšce kolem 900 m. Sporadicky jsme je viděli i výše, na
levém břehu, při sestupu k řece. Nebudu rozebírat, zda to
jsou, nebo nejsou na východ zavlečené sestřenky rodu
Espostoa, či nikoliv. Na to jsou taxonomové. Každopádně
jsou to mé první kaktusy s bočním cefáliem a jsou velmi
něžné, i když pro pěstování ve skleníku méně vhodné. Škoda,
že nekvetly. Ale kolem poledne by jejich noční květy byly
stejně zavřené.
 |
|
Vatricania guentheri |
Po několika stech metrech cesta pozvolna
stoupá. Pátráme pohledy do svahu a máme štěstí. Jen kousek
od cesty, pod keři a dlouhou trávou, objevujeme celou
skupinu Gymnocalycium riograndense. Jméno používám
pro zjednodušení, správně jsou to Gymnocalycium pflanzii
subsp. zegarrae v. riograndense. Tahle Gymna
rostou v údolí Rio Grande na velmi rozsáhlém území. Skalní
stěny u Puente Arce, 60 km západně, jsou porostlé podobnými
rostlinami, s červenavou, až nafialovělou epidermis a růžově
bílými květy.
 |
|
Gymnocalycium
pflanzii subsp. zegarrae v. riograndense |
Tady dole jsou rostliny výrazně zelené,
lesklé a jejich květy jsou v odstínech oranžové. Přesně
takové, jaké mám doma ve skleníku 25 let. Jsou rok od roku
krásnější. Některé rostliny kvetly, jiné měly zralé, sytě
zelené a drobnější plody, jiné teprve své květy chystaly.
Čas koupele
Cestu křižuje malý potok s čistou a teploučkou vodou. Na
tenhle okamžik se těšíme jak malé děti, rychle svlékáme vše,
co máme na sobě a vrháme se do vody. Někteří narušují
paracně získanou ochrannou vrstvu na kůži mýdlem a drhnou se
kartáčem, jiní se nechávají omývat proudem čisté a teplé
vody, jako by to byl sám dar z nebes. A on také je, protože
podobných potůčků na své cestě potkáme, co by na prstech
jedné ruky spočítal. Voda v řekách po
přívalových deštích je sice teplá, ale špinavá od snesené
půdy.
Po nejpříjemnější půl hodině dne, umytí a přestrojení,
pokračujeme ve stoupání, z původních
920 metrů do 2600 m. vegetace se zase postupně mění,
pozorujeme, že tady spadne podstatně více srážek, než na
severním břehu řeky. Přibývají trávy a také uměle vysázené
lesíky jehličnanů, kde převažují rychle rostoucí borovice.
 |
|
Sulcorebutia
crispata severně Nuevo Mundo |
Sulcorebutia crispata poprvé
Vrcholky kopců jsou opět skalnaté a svahy kamenité. Nejvyšší
čas zastavit a vypravit se na průzkum. Vzduch byl příjemně
prosycen pryskyřicí, dusné údolní vedro bylo za námi, vál
příjemný a osvěžující větřík. Výprava na jeden ze skalnatých
svahů u cesty přinesla nález našeho prvého stanoviště
Sulcorebutia crispata, formy s kratšími a méně početnými
trny, formy vytvářející ohromující koláče rostlin. Největší
skupiny mají snad 100 hlav a půl metru v průměru. Máme
štěstí, objevujeme pár pozdních květů a současně i zralé
plody. Rostliny tady rostou v červené písčité půdě,
samozřejmě na nejsušších místech a mezi kameny, ale v
doprovodu mnoha bylin a keříků.
 |
|
Nebojte se hnojit… |
Nuevo Mundo
Ještě pár zatáček a byli jsme na jakési náhorní plošině, ze
které vyrůstaly nevelké, ale strmé kopečky. Krajina
zezelenala. Kolem cesty se objevují ojedinělá stavení
vesničanů a rozměrná obdělávaná pole a pastviny. Po levé
straně cesty je travnaté fotbalové hřiště, za ním začíná
nevelká vesnice. Nejospalejší vesnice, jako jsem kdy v
Bolívii navštívil.
 |
|
Nuevo Mundo |
Na návsi mají takovou zajímavost. Betonovou
zeměkouli na podstavci. Jinde najdete na náměstích a návsích
sochy vojevůdců a hrdinů, tady symbol Nového světa. Na
lavičce pod stromy seděla a kamsi do dáli hleděla žena
středního věku, kolem se batolilo něco lidské droboti, u
skromného kostelíku věčně hladová prasátka a pod stříškou
altánku pár postávajících výrostků. Klid.
 |
|
Čekání Nuevo Mundo |
Před krámkem, na podezdívce seděli tři muži
a malý chlapec. Zdálo se, že kluk vidí bílé a zarostlé muže
poprvé v životě. Na vlídné slovo nereagoval, ale české
bonbóny mu evidentně chutnaly. Po chvíli se tak osmělil,
přestal se schovávat za tátovy kalhoty a občas se i usmál.
Po chvíli kolem prošly tři mladé ženy, zřejmě učitelky z
nedaleké internátní školy, a několik děvčátek v bílých
blůzkách a modrých sukénkách. Všechny po nás nenápadně
pokukovaly a v jejich očích jsme četli otázku: „Co tady, u
nás, v Novém světě, daleko od civilizace ti muži hledají?“
Bylo krátce po jedné hodině a ti muži odpočívali po náročném
přesunu, pili jedno chlazené a vstřebávali atmosféru klidu a
míru v zapomenuté vesničce, daleko od civilizace a
globálních problémů světa.
 |
|
Kraj mezi Nuevo
Mundo a Villa Serrano |
|
