|
Do kopců za Sulcorebutia x
erinacea a na další stanoviště jižně Aiquile
Ráno jsme posnídali, my, pes i vepř z blízkého stavení,
zbalili a vyrazili zpět směrem na Mizque. Láďa znal
stanoviště Sulcorebutia x erinacea, museli se
k němu propracovat náročným výstupem do prudkých kopců nad
jednou z finek v údolí u cesty. Měl jsem pocit, že jsem tady
už byl před 11 lety, ale všechna hospodářská stavení kolem,
políčka a kopce jsou si tak podobné. Teprve na nejbližším
kopci jsem si byl jistý, že tady naše bohaté stanoviště
Sulcorebutia mentosa v. flavissima (SE 124) z
roku 1997 není, ale leží o něco blíž Aiquile.
 |
|
Odpočinek na
stanovišti S. x erinacea |
Svahy kolem původního statku měly políčka
obdělaná až na samé temeno kopce a osázená brambory. Na
úzkých mezích kolem políček rostly stovky zlatých „flavissim“,
některé doslova pár centimetrů od brambor, aniž by je
domorodci likvidovali. Tenkrát jsme to ocenili, aniž bychom
tušili, jak se za pouhých 11 let situace změní a kolik
stanovišť nalezneme zdecimovaných člověkem, jeho zvířaty a
pastevectvím. Kolik kaktusů zmizí, protože tady jsou
kamenité svahy měkké, nestabilní a drobivé. Dílo zkázy
dokončí první mimořádné srážky.
Také kopec, do kterého se drápeme, byl před pár lety plný „flavissim“,
doprovázených Echinopsis obrepanda. Dnes je plný
kravských a kozích stezek a taky exkrementů volně pasených
domácích zvířat. Kaktusy někam zmizely, ale není tomu tak,
jako jinde. Nejsou zatažené suchem pod zem. Zmizely. Byly
vyhubeny. Nalezli jsme jen pár Sulcorebutia
mentosa v. flavissima a ještě méně Echinopsis
obrepanda, z nichž jedna právě kvetla sytě růžovým
květem a byla z poloviny zaplácnutá mocným kravincem. Jiné,
jinak silně otrněné rostliny, zejména ty větší nesou známky
poškození okusem, nebo rozšlápnutí kopyty zvířat.
Ještě jeden sestup a následný výstup na kamenitý hřbet před
námi podél vedení vysokého napětí a byli jsme na místě. Osm
párů očí se zabořilo do země. Pomalu jsme postupovali svahem
a podél kamenitých výchozů. Nenašli jsme jednu jedinou
rostlinu, jeden jediný živoucí důkaz, že právě tady příroda
začarovala a vytvořila populaci přírodních hybridů mezi
Sulcorebutia mentosa a Sulcorebutia albissima.
Zatímco většina výpravy odpočívala na kamenech, chytala
dopolední slunce a kochala se pohledy, rychlá rota, tvořená
sportovcem Luďkem, oběhla nejbližší kopečky, aniž by utrpěla
úspěch. Nikde ani památky po „mentózách“, „flavissimách“ a „erinaceích“.
Tak neslavně skončila dopolední výprava. Ale bylo tam
krásně.
Vrátili jsme se zpět do Aiquile a po pár stovkách metrů
silnice směr Sucre, jsme odbočili mezi keři na nenápadnou,
úzkou a nekvalitní cestu, přejeli první potok mezi
roztroušená stavení, o nichž jsme dosud neměli ani tušení.
 |
|
Malé pradlenky |
Údolí se rozšířilo, zdálo se, že je tam
úrodná půda a příznivé klima, ale během stoupání přibylo
kamení a suchých neobdělávaných ploch. Na jeden příhodný
kopec jsme vystoupali, už už se zdálo, že zbytečně, když se
objevila velmi výrazná populace Lobivia draxleriana,
bohužel bez květů, ale se spoustou malých poupat. Rostliny
měly velikost 5 – 10 cm a byly krásně a silně vytrněné. Na
temeni kopce to přišlo. Desítky a stovky koláčů malých
bílých hlaviček. Některé trsy měly 60-100 hlaviček o
velikosti 1-2 cm, a průměr trsů mnohdy více než 20 cm.
Rostliny byly velmi seschlé, nekvetly, takže se nedalo s
určitostí stanovit, zda se jedná o stanovištní formu
Sulcorebutia albissima, nebo o záhadný „nový“ druh,
který se má tady vyskytovat. Do budoucna je úkol zřejmý.
 |
|
Sulcorebutia
albissima jižně Aiquile |
Nejen pro mne, ale pro nás všechny zůstalo
velkou neznámou, kde rostou populace původních
Sulcorebutia albissima, objevených H.Swobodou a Karlem
Kníže, rostlin mohutných a hrubě otrněných.
Oběd v Aiquile, aneb, proč je zelenina nezdravá…
Na další cestu jsme se posilnili v jedné z jídelen, kterých
je na hlavní třídě plno. Není sice výběr jako u nás, ale
jako obvykle jsme byli spokojení. Řízek, steak, pečené kuře,
jako příloha smažené nebo vařené brambory, hranolky a rýže,
volské oko, zeleninová obloha z čerstvé růžové cibule,
rajčat, salátu. Každý si vybere a za 15,- Bs si nacpe
břicho, k tomu vychlazené pivo, pohoda. Pivo přišlo na stůl
první, v kuchyni mezi tím zavládl čilý ruch. Napadlo mě
zajít do kuchyně a podívat se, jak postupují práce. Na jedné
pánvi se smažily brambory, na druhé řízky. Na velkém smolně
černé dřevěné desce klepala mladší žena další kusy masa na
tenké plátky oblým kamenem, zabaleným do igelitového
pytlíku. Oloupané cibule byly připraveny na krájení a salát
ve velké míse. Na kuchyni bylo vidět, že se zde vaří již
mnoho let. Na pracovní desce, černé jak smola, bylo
naklepáno hodně řízků, naporcováno tisíce kuřat a nakrájeny
metráky zeleniny. Opatrné porovnání s úzkostnými evropskými
standarty kulhalo na obě nohy a hygiena v našem
přecitlivělém pojetí? Vidíte sami.
Zeleninu, zejména listy zeleného salátu,
doporučuji po zkušenostech pečlivě oddělit od zbytku tepelně
opracovaných potravin a myslet na to, kolik obsahuje
vitamínů a kolik nepřátelských bakterií. Bakterií, které se
tetelí na okamžik, kdy se zabydlí se ve Vašem trávicím
traktu a způsobí zde revoluční změny. Nikdy nevíte, jakou
vodou byl salát omyt, ale s jistotou můžete tvrdit, že
krájecí prkno nebylo myté vůbec, snad setřeno umolousaným
kusem hadru…
Bolivie je sice jedna z nejchudších zemí kontinentu, ale
nikdo tady hlady neumírá (to neznamená, že není chudoba a
žebráků!). Jak primitivní zemědělské metody v horských
údolích, tak zejména latifundie na východě země kolem Santa
Cruz produkují více základních potravin, než může být
spotřebováno, zpracovatelský průmysl v horách pochopitelně
chybí, vývoz čerstvých produktů je z technických i
ekonomických důvodů vyloučený. Do nejbližšího přístavu u
Tichého oceánu je to 2 000 km,
k Atlantiku dokonce 4 000 km.
Mimo to, všechny jihoamerické země produkují více potravin,
než sami spotřebují. Obchoduje se všude, na tržnicích, na
ulicích, v každém třetím domě. Jídlo na ulici, připravené
jako jednoduché a rychlé občerstvení pro kolemjdoucí, je
zcela běžná praxe.
 |
|
Rychlé občerstvení
na ulici |
|
