Toulky Bolívií (6-1)

Botanická zahrada v Pulquina
Před pár roky jsem při průjezdu městečkem Pulquina zahlédl nevelkou ceduli se směrníkem v místní botanické zahradě. Nikde po cestách Bolívií jsem na nic podobného zatím nenarazil. Svou zvědavostí jsem nakazil i ostatní a tak bylo rozhodnuto o neplánované návštěvě „Jardine de las Cactaceas“.

Pulquina

Noc u Rio Mizque nedaleko Saipina byla neskutečně teplá a plná zvuků nočních tvorů. Komáři naštěstí neštípali, ale i tak jsme vstali po půl šesté, uvařili ranní kávu a čaj, sbalili tábor a vyrazili do Pulquina. Kolem kvetly Eriocereus (Harrisia) tetracanthus ohromnými sněhově bílými a jemně vonícími květy. Jeden pomalu dokvétající jsem položil na palubní desku. Tak 25 cm délka, 20 cm šíře, jemná vůně. Prašná cesta se vinula zpočátku kolem řeky, ale po chvíli zvolna stoupala po úbočí pohoří, které jsme museli překonat. Kolem bujná, ale na stovky metrů daleko od cesty zaprášená a neprostupná zeleň. Jedině dokvétající E. tetracanthus zářily bílými květy. Kaktusovité byly zastoupeny i trsy Cleistocactus spec. a Neocardenasia herzogiana, které na kopcích proti nebi vytvářely černé siluety mocných strážců údolí. Před 8 hodinou jsme byli v Pulquina (podle jiných údajů San Jose de Pulquina), hned za náměstíčkem nás poutač poslal ven z města a po pár stovkách metrů jsme stáli před mohutnou, ale zavřenou bránou s nápisem „Area protegida
Jardin de las Cactaceas de Bolivia“.

Botanická zahrada

Kus rezavého řetízku bez kladky nebyl velkou překážkou, ale i domek strážců zahrady byl prázdný, zavřený a bez jediné informace. Prohlídka tedy začala bez účasti průvodce i základních informací. Naštěstí jednotlivé rostliny, keře i kaktusy byly označeny vesměs ještě čitelnými cedulkami.

Cercidium praecox

Prosopis kunzei

Rostlo tam vše, co kolem a v okolním chaparralu roste a co tak píchá do nohou, trhá nohavice a propichuje pneumatiky. Vše je zdánlivě podobné, ale jen mezi keři je nejméně 10 různých druhů z několika čeledí. Bezpočetné, ale nepopsané akácie (Espinillo), jiné s cedulkou, například Bougainvillea spectabilis (Santa Rita de Monte), Prosopis praecox (Brea-Hinecillo), Jatropha excisa (Quebrantaro), Prosopis kunzei (Lanza-Lanza), Cridosculus tubulosus (Itapalla), Capparis atamisquera (Romerillo), ale i rostliny zavlečené, např. mexická Agavaceae Furcraea bedinghausi (Maguey).

Jatropha excisa

Cactaceae jsou zastoupeny mohutnými Neocardenasiana herzogiana, Eriocereus tetracanthus, Opuntia sulphurea, Echinopsis comarapana, Gymnocalycium comarapense, Cleistocatus spec. (bez označení), zuboženými Weingartia pulguinensis a kvetoucími keři Quiabentia verticillata.

Kvetoucí keře Quiabentia verticillata

Vylezli jsme na rozhlednu a pozorovali areál zahrady, nedaleké městečko i nekonečnou rovinu směrem na východ. Zrakové vjemy doprovázel nepřetržitý hlasitý koncert cikád. Celý areál zahrady asi vybudoval nějaký místní nadšenec a botanik, kdo ví. Vstupné nikdo nevybíral, možná, že to chtělo vyrazit za starostou, nechat se zapsat do knihy návštěv a zaplatit v podstatě symbolické vstupné. Někde to tak funguje. Co se týká kaktusů, viděli jsme v přírodě víc a v lepší kondici.

Chaparral u Pulquina

Návštěva botanické zahrady trvala slabou hodinu a před devátou jsme vyrazili severním směrem na asfaltku, spojující Cochabamba a Sanra Cruz de la Sierra. Všude kolem nás pokračovala polopouštní křovinatá vegetace, které se tady říká chaparral. Vlastně ani nevím, zda je to správný výraz, protože chaparral je terminus technicus pro rostlinnou formaci ve Středomoří, kde nepřevažují pichlavé keře, ani se nevyskytují kaktusy. V Severní Americe se tomuto typu vegetace říká xerofitní matoral.

Chaparral u Comarapa

Všude kolem silnice rostou vedle keřů i všechny druhy kaktusů, které jsme viděli v botanické exposici v Pulquina. Z kaktusářsky zajímavých jsou to tisíce jedinců Gymnocalycium comarapense (což je nejspíš jedna z mnoha forem Gymnocalycium pflanzii v. zegarrae, k tomu nechť se vyjádří specialisté na Gymna). Poměrně hojné jsou zde i Echinopsis comarapana (možná, že se jedná o druh Echinopsis bridgesii v. vallegrandensis, jak jej uvedl Ruda Slaba ve svém Speciálu). Tu a tam rostou pruty Cleistocactus candedilla s poměrně velkými červenými květy.

Gymnocalycium comarapense

Echinopsis comarapense

Cleistocactus candedila

Za slabou hodinu jsme byli v městečku Mataral, odkud odbočuje cesta do Vallegrande. Nastává čas na krátký odpočinek, doplnění vypocené vody a telefonování domů z pevné linky. Ačkoliv tato oblast patří k hustě obydleným, signál pro naše mobily není. Domácí mobily (cellular) jsou zařízeny na družice, evropské mobily slouží jen ve větších městech. Telefonování z pevné linky má ovšem své nepopiratelné výhody. Svou rodinu slyšíte jasně a zřetelně a nejvíc Vás překvapí cena telefonátu. Porovnávali jsme to s cenou telefonů z Čech do Bolívie. Volání k nám do Čech je 100krát (ne, nejde o překlep!) levnější, než volání z Čech do Bolivie. Tomu říkám tržní hospodářství bez přívlastků.

Ruta de Che

V roce 1995 penzionovaný generál bolívijské armády Mario Vargas prozradil místo, kde byly do dvou hromadných hrobů pohřbeni zabití kubánští revolucionáři. Označené místo na rozjezdové dráze letiště ve Vallegrande bylo prozkoumáno, a exhumováno 7 koster Jedna z nich měla amputované ruce v zápěstí a vedle byly nalezeny zbytly balíčku s lulkovým tabákem. Tak byla potvrzena identita ostatků Ernesta Guevary de la Serna. 13. července 1997 byly ostatky převezeny na Kubu a 17.10.1997 uloženy v památníku města Santa Clara, města, které kdysi Che osvobodil a rozhodl tak o vítězství kubánské revoluce.

Současná vláda, a dá se říci, současná Bolívie Che Guevaru oslavuje jako hrdinu a pořádá velkolepé oslavy nejen v říjnu, v době neslavného konce revolucionářů, ve městech Vallegrande, Pucara a La Higuera. Přijíždí sem množství turistů a tak je potřeba mít poslední úsek cesty v bezvadném stavu. Na bolívijské poměry je až neuvěřitelně udržovaná, rozšiřovaná a myslím, že se brzo dočká asfaltového, nebo betonového povrchu.

Jižní bod, začátek cesty začíná hluboko v Chacu, nedaleko města Camiri, jednoho ze současných středisek těžby ropy a zemního plynu. Farma Ňancahuazú, kde Guevarovi muži nějaký čas žili a cvičili se na partizánskou válku, leží 250 km jihozápadně od Santa Cruz. Celá Ruta de Che měří 815 km a končí v La Higuera u místní školy, kde Che trávil poslední hodiny svého života a kde byl odpoledne 9. října 1967 bez soudu zastřelen. Dnes je zde malé muzeum (původní budova školy byla stržena, ale po roce 1997 znovu vystavěna za peníze „Nadace Che Guevary“, stejně jako ohromná busta Che).

Ruta de Che je turistický projekt, který má přilákat cizí turisty. Ti mohou absolvovat celou trasu, pochodovat žhavým Chacem, jet na kole, plout lodí a na hřbetě mul. Nocují v přírodě, v zemědělských usedlostech a místních rodinách. O drsný turismus je zájem zejména mezi turisty ze sousedních zemí, ale také z USA a Evropy. Naši turisté se obvykle spokojí se závěrečnou částí cesty mezi Samaipata, Mataral, Vallegrande,
Pucara a La Higuera.

Zpět na noviny | Pokračování - Část 6-2

Václav Šeda

Text Václav Šeda
Foto (C) Václav Šeda
E-mail: vaclav(at)lekarnaVM(dot)cz
 

TOULKY BOLÍVIÍ


Část 1.| 2. | 3.| 4. | 5.

 

zpět