 |
|
V Azurduy muži se
také zdobí (foto
© Josef Odehnal) |
Opouštíme městečko Azurduy. Dokoupili jsme
zásoby, pokud bylo co. Doplnili jsme vodu, nějaké ty čerstvé
chlebíky a zeleninu. S benzínem to bylo špatné, ale něco se
našlo. Staré zásoby došly a další budou snad za několik dnů.
Poslední chvíle pobytu patřily prohlídce náměstí, které je
uspořádano podobně, jako jiná v Bolívii. Bolívijci jsou
neskuteční patrioté, své hrdiny oslavují a opěvují po celá
staletí, prý si tím posilují svou národní sounáležitost a
sebevědomí, pošramocené z později prohraných válek se svými
sousedy. Sochy slavných generálů, osvoboditelů, nebo
místních rodáků zdobí obvykle centrum náměstí. Tady je to
podobné, náměstí vévodí monumenální bronzová socha ženy
bojovnice, vojevůdkyně a nezapomenuté latinskoamerické
hrdinky.
|
Juana
Azurduy – květ Vysokého Perú
Doňa Juana
Azurduy de Padilla je jednou z
významných osobostí boje za
svobodu a samostatnost Vysokého
Peru, které se odehrávaly v
letech 1809 – 1825. Kdo by si
představoval, že osvobozenecký
boj byl veden za svobodu a
nezávislost indiánských
obyvatel, nebo dokonce, že byl
veden hlavně samotnými Indiány,
hluboce by se mýlil. Boj vedli
naturalizovaní Španělé a zejména
významní zástupci bohatých a
úspěšných kreolů. Domorodí
Indiáni nebyli v čele
osvobozenecké války a dokonce
obvykle netvořili ani podstatnou
část vojenských jednotek.
Také o Juaně Azurduy se můžete
dočíst, že to byla běloška, ale
ve skutečnosti byla kreolka,
dcera Španěla a jeho indiánské
manželky, kterou přivedl do
bohaté rodiny v městečku Villa
Villar. Oba její rodiče byli
zabiti, takže od 12 let žila v
kláštěře, ale již v 17 letech z
kláštera odešla pro své buřičské
myšlenky a zahájila svou
vojenskou dráhu. Později se
provdala za Manuela Asention
Padillu , bolívijského
vojevůdce, maršála a oblíbence
venkovských indiánů. Juana
bojovala a vedla v letech 1809 –
1825 venkovskou guerilu. Její
vojsko porazilo Španěly u Cerro
Rico u Potosí a v řadě dalších
bitev, velela vojsku o 6000 mužů
a bojovala za svobodu severních
argentinských provincií. Jedna
ze slavných bitev, kterou Juana
Azurduy vybojovala se 170
indiánskými bojovníky v březnu
1816 u Tarabuco, vstoupila do
bolívijských dějin. Indiánské
vojsko rozdrtilo tehdy a na
hlavu porazilo batalión dobře
vycvičených „roajalistů“. Až
budeme v Tarabuco, tak se k této
události vrátíme.
Ztratila celou svou rodinu,
manžela a 4 syny a po ukončení
vojenské kariéry žila v
Chuquisaca (Sucre). Zemřela ve
věku 81 let.
Podobně jako jiní bolívijští
hrdinové, i Juana Azurduy de
Padilla je váženou osobou, po
které je nazván jižní cíp
provincie Chuquisaca, po jejím
manželovi, maršálu Manuelu
Padilla se jmenuje významné
město Padilla. Colegio mixto,
velká a moderní internátní
střední škola v Padilla, nese
jméno Juany Azurduy. Hrdinství,
skutky a vojenské zásluhy této
ženy bojovnice jsou i dnes
inspirací pro mnohé argentinské
i bolívijské hudební skupiny (
Gato Garbieri, Mercedes Sosa,
Grupo Ayra Boliviana). Rovněž v
sousední Argentině se těší úctě
a uznání, její jméno nese i
hnutí argentinských žen „
Národní program za rovnoprávné
postavení žen“, podobně i v
Bolívii se mnohé ženské spolky
zaštiťují jejím jménem. Více jak
200 let po jejím narození to je
jistě zcela mimořádné ocenění
mimořádné ženě.
|
Vyhodnotili jsme tedy zásoby benzínu a
informace o neznámé cestě do Monteagudo. Mělo by to vyjít,
ale….Risk bývá zisk.Vydali jsme se východním směrem po
cestě, která se zdála být pohodová. Pár kilometrů za městem
jsme si udělali piknik, rybičky z konservy, cibule, pepř a
čerstvé chlebíky, k tomu rajčata, papriky a lehce zteplalé
pivo. Před námi byla zcela neznámá krajina a cesta, která
není na žádné mapě, ani ji nelze vysledovat na satelitních
snímcích oblasti. Podle domorodců je to 8 hodin jízdy, ale
na jejich údaje se vždy spolehnout nedá.
 |
|
Tady rostou… |
Na kaktusy se žebříkem – Aylostera
azurduyensis
Ujeli jsme jen pár kilometrů, ale velitelské auto se už
stačilo odtrhnout. V odpoledním horku jsme projížděli
údolím, cestou podél úbočí hor. Někde dál, v některém ze
severo-jižních údolí, zahneme na sever, do hor. Cesta zatím
vedla pod kamenitými stěnami, většinou porostlými bylinnou
zelení, ze které žádný kaktus nekoukal. Jeden z téměř
kolmých a svislých skalních komínů neuhlídal své tajemství.
Mirek zahlédl cosi bílého, a vzápětí i oranžového vysoko nad
cestou, pod skalním převisem.
 |
|
Aylostera
azurduyensis |
Zastavili jsme a se zakloněnými hlavami jsme
s úžasem pozorovali celé hrozny drobných rebutií. Většina z
nich byla dobré 4 m vysoko, některé, a těch bylo většina,
kvetly oranžově, jiné měly sněhově bílé květy. Nebylo
pochyb. Právě jsme nalezli stanoviště bělokvěté Aylostera
azurduyensis a jejího souputníka, oranžově kvetoucí
formy Rebutia fiebrigii.
 |
|
Rebutia fiebrigii
form |
Alespoň pár detailních fotografií, ale na to
bychom potřebovali hasičský žebřík, moc by se hodil, ale ten
nepatří ke standartní výbavě žádné expedice! Krkolomný a
nebezpečný Mirkův výšvih znamenal možnost vyfotit zblízka
alespoň jednu bělokvětou krasavici, ale žádnou oranžově
kvetoucí, ty vykvétaly hodně vysoko nad našimi hlavami. Čas
vypršel, rozloučili jsme se s naším doposud nejvýznamějším
objevem a začali stíhat náčelníka.
 |
|
Rebutia fiebrigii
form |
Přes hory a doly
Vjeli jsme do prvního údolí, kolem kterého se vysoko
vypínala horská úbočí, dole hustě porostlá tropickou
vegetací, ale tam nahoře, 250 – 300 vysoko, byly temena
kopců holá. Nikde žádná obydlí, žádná políčka, žádná stáda
ovcí a krav, žádná potulná prasátka. Absolutní klid a
liduprázdná krajina. Vegetace kolem cesty představuje to
nejzajímavější, co můžete v horách východní Bolívie spatřit.
 |
|
Tillandsia
usneoides |
 |
|
Tillandsia
didisticha |
Neprostupná zapojená vegetace, liány,
epifyty, orchideje, neuvěřitelné množství terestrických
bromélií na téměř kolmých skalních stěnách, milióny
tillandsií jemných, hrubých, zelených i lehce stříbřitých.
 |
|
Foto z cesty na
sever 1 – 5 |
Mnohé z nich právě kvetly. Jen ojedinělé
jsou převislé, šlahounovité a svítivě červeně kvetoucí
kaktusy, na které bychom zase potřebovali požární žebřík.
Cesta vede stále kolem 2500 m nad mořem, takže vegetace
kolem je formace horského mlžného lesa.
 |
|
Skály porostlé
broméliemi |
Rychle se přiblížil večer. Sluníčko stálo
nízko nad horami a svým světlem umocňovalo jedinečnost
chvíle. Ale současně nás vyhánělo, abychom včas nalezli
příhodné místo na kemp. Tady by to nocovat nešlo. Po půl
hodině jízdy jsme se ocitli v širokém údolí, kde se konečně
objevili první lidé a jejich sídla. Tedy, neviděli jsme je,
spíš tušili.
 |
|
Skály porostlé
broméliemi |
Nedaleko potůčku jsme konečně nalezli rovinu
na postavení stanů a odpočinek. V čisté a teplé vodě, pod
kmeny rozložitých a epifyty porostlých stromů, jsme smyli
celodenní prach a pot. V nehluboké vodě se proháněly drobné
barevné rybky. Kdo ví, zda je akvaristé znají.
 |
|
Potůček s rybičkami |
Jak tak ubývalo denního světla, zvyšovalo se
množství bodavého hmyzu. Mimo komáry to byla zejména hejna
téměř neviditelných mušek, které nesnesitelně bodaly. Bylo
jasné, že šáhnu do tajné kapsy baťohu, kde mám účinný
repelent a taky do lékárničky pro antimalarika. Vnutil jsem
všem potřebnou dávku a přesvědčil kamarády, že nás to zcela
jistě ochrání před nepříjemnostmi, souvisejícími s malárií.
Měli jsme před sebou ještě 3 dny pobytu v malarické oblasti.
Sprej s repelentem byl vystříkán a k naší radosti se
ukázalo, že skutečně před dotěrnými muškami i komáry chrání.
 |
|
Slunéčko vychází |
Noc byla teplá, rosa minimální, hodinu po
východu slunce se teplota šplhala ke třicítce. Mimo obvyklé
ranní procedůry jsme se tentokrát věnovali i okolí kempu a
focení epifytů, orchidejí a tillandsií. Byly to znamenité
úlovky. Pár předkládám.
 |
|
Pohled do lesíka |
 |
|
Parazitická orchidej
se zaschlými květy |
 |
|
Oncidium |
 |
|
Tillandsia spec. |
 |
|
Tillandsia
tenuifolia |
 |
|
Tillandsia
tenuifolia alba |
 |
|
Jako na bidýlku |
 |
|
Miniaturní
Peperomia |
Vůbec jsme netušili, kde se nacházíme a jak
daleko je to do Monteagudo. Zásoba benzínu v nádrži se
povážlivě zmenšila. Cesta vede na sever, pak se vyšplhá
serpentýnami na východ, překročíme jedno pásmo pohoří, pak
druhé, třetí…. pro Boha, kolik těch hor ještě přelezeme…
Zastávky máme sporadické, je veliká nervozita z toho, co nás
čeká a jestli dojedeme. Včera jsme za 4 a půl hodiny
nepotkali ani živáčka, neminuli jediné auto. Dnes to není o
moc lepší, ale po 2 hodinách jízdy se objevila roztroušená
stavení, také vypálená místa, která se campesiňos pokusí na
rok, dva využít jako pole. Co bude dál je nezajímá, my
tušíme. Okolní vegetace a červenavá půda je dostatečně
výmluvná.
 |
|
Boj o půdu |
Míjíme jediné stavení, u kterého roste právě
kvetoucí Tabebuia chrysantha. Zápavu žlutých květů
nelze jen tak přehlédnout. Na okolních stromech rostou
zajímavé tillandsie, (podle Pavla Tillandsia duratii),
za kamenným plotem staku na nás vykoukla hlava hospodyně a
za chvilku i jeden z jejích potomků… K našemu úžasu má velmi
světlé vlasy a rysy bílé rasy, na což může být mnoho
vysvětlení… třeba je tady na prázdninách…
 |
|
Tillandsia
duratii |
 |
|
Tabebuia
chrysantha |
 |
|
Genetická záhada |
Konečně jsme se dostali do obydlenější
krajiny a na první křižovatku. Rafika ukazatele benzínu
téměř leží na nule. Vyprázdnili jsme rezervu v kanystrech na
střaše aut, ale před tím jsme museli trochu počkat. Teplota
vystoupala určitě na čtyřicítku a kanystry získaly podezřele
vypouklý tvar.. Po pár kilometrech jsme narazili na další
křižovatku, most přes řeku, a hlavně ukazatel „Monteagudo 22
km“.
 |
|
Zastávka autobusu
pro školní děti |
Městečko Monteagudo je kupodivu dost
rozlehlé sídlo již v rovině pod horami. Je tam plno
obloukovitých mostů přes suchá řečiště, která ze zřejmě v
době dešťů hojně zaplní vodou, možná, že zaplaví i část
města, jiný důvod nevidím. Měli jsme tady jediné tři úkoly.
Doplnit benzín, žaludky a vypocené tělní tekutiny. V čas
odpolední siesty se město vylidnilo a konzumace chlazených
tekutin byla tou nejrozumnější činností.
 |
|
Bromélie vydrží vše |
Na mapě je to jednoduché. Z Monteagudo
kousek na východ, pak se silnice stočí na jih a už frčíte
rovnou cestou na Camiri a dál do Villa Montes…Skutečnost je
trochu jiná. Klička na východ trvá skorto 2 hodiny, už máme
pocit, že jsme nějak zabloudili a vyjedeme kdesi na
hranicích s Brazílií. Najednou se silnice mění na asfaltku
(!), vjíždíme konečně na spojnici severně ležícího Santa
Cruz de la Sierra a městečka Yacuiba, které je skoro na
hranici s Argentinou. Vjeli jsme do nejbohatší oblasti
současné Bolívie, na ropná a hlavně plynová pole v okolí
Camiri. Silnice rovná, kvalitní, v podstatě upalovačka,
která po hodině jízdy přestane bavit, protože jízda rovinou,
suchou přírodou západního Čaka, se stále stejnou xerofytní
vegetací, prostě nudí. Jižně Camiri zastavujeme na
občerstvení, a jak se ukáže, nalezneme tady i místo pro
kemp.
 |
|
Bohatý kraj - bohaté
rodiny |
Autor na tomto místě děkuje Pavlu
Heřtusovi za vedení ruky při pojmenování Tillandsií, které
jsme na této cestě potkali a Josefu Odehnalovi za fotografii
parádivých mužů v Azurduy.
Před námi je více jak 350 kilometrů na jih. Všude kolem je
Chaco Boreal. Oblast, kde jsme nikdo nikdy nebyli a kterou
jsme chtěli poznat na vlastní kůži. Cesta do Villa Montes,
údajně nejteplejšího místa Bolívie a pak 270 km před hory a
údolí, do Tarija.
|
