Toulky Bolívií (12)

Severně Azurduy

Měli jsme před sebou dobré 2 hodiny jízdy z kopců jižně od Tarvita do nejjižněji
položeného bodu provincie Chuquisaca, městečka Azurduy. Ještě před pár lety nikoho z kaktusářů ani nenapadlo cestovat 2 dny jízdy od Sucre a hledat daleko na jihu nové a neznámé rostliny. Existují nejméně 2 základní trasy, po kterých se expedice pohybovaly
a kde našly kaktusy dosud nepopsané. První cesta, pohodlnější, vede přes Tarabuco,
Zudanez, Tomina, Sopachuy, Tarvita do Azurduy. Druhá, podle mne podstatně náročnější, odbočuje v Tarabuco do pohoří Sierra Mandinga, obce Icla, dál na Cantar Gallo a do cílového místa Cunka Cancha. Odtud návrat, nebo přes vysoké, vlhké a studené hory do Tarvita a dál do Azurduy.

Past na řidiče

První desítky kilometrů cesty se motají ve svazích zelených úbočí podél řek, kde je
vegetace spíš tropického charakteru. Na jednom z příhodných míst jsme již před řadou
let pozorovali rebucie na nepřístupných skalních stěnách (viz Toulky 11), teprve vloni
jsme je měli možnost zdokumentovat. Ještě dál na jih cesta překračuje nepříliš široký
potok, nebo říčku. V době sucha nenápadný brod se za deště stává nebezpečnou pastí.
To jsme na vlastní kůži zažili před několika roky. Nebýt zcela náhodné přítomnosti
cestářů a jejich těžkého auta, tak tam jsou naše 4x4 byly zapadlé ještě dnes.

Azurduy

Krajina se začala rychle měnit a zelené vegetace výrazně ubylo. Údolí se do široka otevřelo. Objevila se první xerophytní vegetace, reprezentovaná Cleistocactusy, ale tam nahoře, 150 až 250 m vysoko, jsou holé skály. Tam určitě rostou… Před námi se objevila širší rovina, obdělávaná a osetá políčka, první roztroušená obydlí. V širokém říčním údolí před námi leželo Azurduy.

Azurduy

Vjezd do městečka samého se nejdřív ztratil v množství rovnocenných odboček mezi
kamennými zídkami. Jakkoliv se to zdá nemožné, skutečný vjezd do města se skrývá v úzké uličce bez jakéhokoliv označení, ale za to Vás dovede rovnou do centra, do nákupní
zóny a „benzínové stanici“. Ta je v těchto končinách veledůležitá, pokud chcete projet
blízké okolí a bezpečně se vrátit na sever. Benzín se totiž nakupuje v jednom z koloniálů, v kanistrech a nádobách bez uzávěru, a prodává se, když je co prodávat. V posledních několika letech není co obchodovat, takže jsme značně rozladěni doplnili zásoby jídla a vody a na velké projížďky kolem města a dál k Rio Pilcomayo nebylo ani pomyšlení.

Na náměstí

Město je téměř ze všech stran obklopeno horami, ale my nevěděli, na kterou stranu se
vydat a kde pátrat. V takovém případě se někdy vyplatí vyzpovídat domorodce. Zajeli
jsme na hlavní náměstí, kde se obvykle shromažďuje nejvíce lidí. Bylo krátce před
polednem a místní odpočívali na lavičkách, ale hlavně pohodlně rozloženi na chodnících.

Na náměstí

Muži obědvali koku, jiní klimbali, nebo si povídali. Na první pohled tady bylo něco jinak.
Ano, byly to klobouky většiny žen, většinou široké a ploché, vyzdobené hojnými pestrými, ale umělými květy.

Květinová máma

Květinová dáma

Některé měly za stuhu zastrčené živé květy, ale těch byla naprostá menšina. Takové
nazdobené pokrývky hlav jsme dosud nikde neviděli. Každá oblast Bolívie má své
zvláštnosti v odívání, ale zejména ve tvaru, velikosti, barvě a způsobu nošení klobouků.
Zkušený cestovatel snadno pozná, kde byla která fotografie pořízena a ke kterému
etniku domácí patří.

Květinová dívka

Zatím co se Láďa s Pavlem pokoušeli vyzvědět, kde tady rostou malé kaktusy, zbytek
expedice fotil venku, nebo, po americku, přímo z auta. Snad čtenáři přiblížím tu
uvolněnou atmosféru alespoň několika snímky.

Odpočinek

Po delší době se jeden mladých rozpomněl, že u jeho domu za městem roste mnoho
kaktusů a že tam bude určitě to místo, které hledáme. Svah to byl pěkný, zakončený
skalnatou stěnou, ze které vlály praporce Tillandsia usneoides a kde bylo už z dálky
vidět sloupky Cleistocactus, se zelenými květy.

Svahy nad městem

Během výstupu jsme nalezli množství kulovitých Echinopsis sp. s ostrými žebry,
dlouhými trny a bílými květy. Nevím, o jaký se jedná druh, a nevědí to zřejmě ani jiní,
větší odborníci, protože je u příslušného studijního čísla uvedeno vždy jen „Echinopsis
sp. Azurduy“. Po malých kaktusech ani stopa.

Echinopsis spec.

Chtělo by to jít do svahu na jistotu, tak jsme se znovu pokusili získat jiné informace.
Tentokrát to bude třeba přesnější. Jeden z místních udal směr výstupu, nedalo se jinak,
než to zkusit. Kousek za poslední kamennou zídkou rostly nádherné sloupy Trichocereus
sp., některé nasazovaly na květ, jinde byl poupata značně vyvinutá, ale květy jsem za
celou dobu nepotkal.

Trichocereus sp.

Výše ve svahu jsme spatřili mezi kameny, často zcela ve stínu, drobné Rebutia fiebrigii,
formu s oranžovočervenými květy. Na některých místech jich rostlo velké množství.

Rebutia fiebrigii form

Teprve na samém vrcholu, mezi kameny, na skalnatém plató, rostly toužebně očekávané Sulcorebutia azurduyensis, a kvetly!!

Sulcorebutia azurduyensis

Tedy, poslední zbytky květů, za pár dnů by bylo pozdě. Naproti tomu se radujeme ze
zralých semínek. Rostliny vytvářejí obvykle mnohohlavé trsy, jednotlivých rostlin je
minimum. Otrnění lehce variabilní, některé rostliny mají méně početné, ale silnější
pokroucené trny, většina pak tenké, k tělu přilehlé, ale také pokroucené. Všechny květy
byly červené, se žlutým středem.

Sulcorebutia azurduyensis

Vesnice u Azurduy

Na polích v údolí pod městem začínaly jarní práce. I tady, na úrodných a velkých lánech,
používají campesinos tradiční způsob obdělávání polí. Dva volci, táhnoucí dřevěné rádlo, muž a 1-2 ženy, které sejí ve špetkách zrníčka. Jen pár kilometrů od města jsme narazili na vesnické obydlí, jaká jsme dosud viděli jen vysoko v horách. Zdivo z neopracovaných kamenů, střecha z trávy. Ani stavení u velkých polí nesvědčí o přílišném bohatství.

Úrodné údolí

Jarní práce

Byl krásný den, příjemné teplo, šmolkově modrá obloha, svěže zelená příroda. Život
tady plynul v takovém zvláštním poklidu. Krásné chvilky odpočinku, ani se mě nechtělo
odjet. Všechno je jednou poprvé, a poprvé bývá nejkrásnější. Při další naší návštěvě
byla zima, pršelo a v koloniálu nebyl ani hlt benzínu…

Jarní práce

Na mule

Na náměstí u nás zastavil motocykl. Jak se vzápětí ukázalo, seděl na něm místní
starosta. Osoba nejkvalifikovanější. Otázka první – kdy bude benzín. Neví. Otázka
druhá – pokračuje odtud cesta dál na jih ? Ne, nikam dál se nedostanete, ale přes Rio
Pilcomayo se staví most a za ním cesta až do Camargo. Kdo ví, za kolik roků tomu tak
bude. Ale možná, že Azurduy už dlouho nebude městem na konci světa a provincie
Chuquisaca bude spojena s provincií Nor Cinti a Sud Cinti na východě území. Výstavba
nových klíčových komunikací probíhá v Bolívii neobyčejně rychlým tempem. Mohou za to
„gasdolary“, které vláda má a využívá je pro rozvoj infrastruktury země. Za rok, za
dva si budoucí expedice ušetří 4 dny času při cestě na jih.

Jarní práce

Autor děkuje Josefu Odehnalovi a Jirkovi Justovi za fotografie,
které pro tento seriál poskytli.

Příště se musíme vráti zpět na sever. Most přes Rio Pilcomayo ještě nestojí.
Ale dost možná, že zkusíme jet cestou nepoznanou.