Toulky Bolívií (11)

Sopachuy má jednu hlavní a současně průjezdnou ulici od severu k jihu. Na ní se odehrává i většina života a obchodu, jsou zde skoro v každém domu obchůdky, na ulicích pouliční prodavači a korzující mládež. Také několik jídelen, nebo, chcete-li, vyvařoven, kam se stavujeme na jídlo. Před pár lety jsme takhle zastavili u jedné z nich a vstoupili v pravé poledne s úmyslem poobědvat. Okamžitě přiběhl starý, téměř bělovlasý muž a začal organizovat přenášení stolů a židlí, zahvízdal a vykřikl cosi do suterénní kuchyně a po chvíli jedna z žena začala přinášet chlazená vařená a poptávat se, co si dáme.

Hospůdka v Sopachuy

Výběr byl klasicky jednoduchý. Kuře pečené, nebo steak, k tomu rýže, hranolky a pro zájemce i volská oka. Objednali jsme a zatím, co po dvoře honili kuřata, tloukli do masa a rozpalovali olej, starý muž se rozpovídal o sobě a své rodině. O synovi, co je architektem v Cochabambě, o druhém, který cosi studuje i sám o sobě: Položil nám otázku, abychom hádali jeho věk. Prohádal jsem 4 roky, většina mnohem víc. Bylo to k neuvěření, ale tomu muži bylo podle jeho slov 86 let ! Zajímavé bylo i vybavení jeho hospůdky a zejména její výzdoba. Spousty obrazů nějakého domácího malíře ve stavu rozpolcené mysli, nemocného schizofrenií. Aspoň já takové obrazy viděl u kamaráda psychiatra.

Hospůdka v Sopachuy

Před rokem tomu bylo v Sopachuy zcela jinak. Do městečka jsme dorazili v pozdním odpoledni, ulice byly plné trhovců a místních obyvatel. Všude hory zeleniny , ovoce a jiných potravin. Zdálo se nám, že dát si oběd nebude žádný problém. Ó, jak jsme se mýlili !! Marně jsme běhali od hospůdky k hospůdce, nikde nic, ani polévka. Nezájem. Nic nemáme. Jen na jednom místě se nám uvolili udělat rýži a volské oko. Naštvali jsme se a odjeli z města ven, do přírody, zakempovat a uvařit oblíbenou polévku. Je to k nepochopení, že neseženete teplé jídlo, ačkoliv všude kolem se doslova válí metráky základních potravin.

Prostě, není zájem o obchod. Dnes máme totiž vyděláno, tak zase až zítra… Hluboko je zakořeněná vlastnost indiánských prapředků-vypěstovat a vyrobit jen tolik, aby to stačilo k obživě mě i mojí rodiny. Nejenom v Sopachuy, ale v celé Bolívii je to podobné. Tržnice přetékají ovocem a zeleninou, je evidentní přetlak nabídky nad poptávkou, ale trhovkyně mají své stálé ceny. Žádné slevy, žádné doprodeje, žádné akce, žádné smlouvání. Ber, jak nabízím, nebo nech být. Nemám rád marketingové triky u nás doma, založené ve své podstatě na lidské hamižnosti, ani nemiluji podlézavost trhovců orientálního typu. Trochu obchodního ducha by však Bolívijcům neškodilo pro jejich život i pohodlí turistů.

Den před tím jsme byli v malé vesničce Tarabuquillo, kde nám řekli, že do Tarvita má zítra přiletět president Evo Moráles. Teprve doma jsem se na internetu dočetl, že návštěva měla být v Sopachuy, ale nakonec z ní sešlo…

Jedeme na setkání s presidentem

V blízkém okolí městečka jsme žádné kaktusy neviděli, okolní stráně jsou zelené a osázené stromy. Pár kilometrů na jih se nám podařilo najít cestu na druhý břeh řeky a tím i možnost prozkoumat hory východně našeho údolí. Cesta byla dokonale krytá pobřežní vegetací a teprve po několika kilometrech začalo stoupání po úzké a kamenité cestě. Na vrcholu se před námi rozvinula široká náhorní plošina s roztroušenými staveními a rozlehlými poli a pastvinami. Vše bylo pečlivě obdělávané, nikde žádné kamenité plochy, kde by se mohly vyskytovat kaktusy. Jen na jedné louce rostlo několik nepříliš vzhledných Echinopsis spec.

Rozpadlý kostelík

Narazili jsme na oblast, kde se po staletí hospodaří, protože je zde dostatek srážek a půda, která tolik nepodléhá vodní erozi a vyplavování živin z půdy během tří měsíců (leden až březen) vydatných srážek a krátkého období před a po deštivé sezóně. Za rok ( (tedy vlastně půl roku) tady spadne kolem 900 mm srážek, v údolích kolem 750 mm. To je právě dost na ničící záplavy v údolích, vodní erosi v mírných svazích a vyplavení živin z půdy všude. Asi po půl hodině jízdy jsme to vzdali, další východní hřeben s možným výskytem kaktusů je tak 2 hodiny jízdy daleko. Vrátili jsme se k téměř rozbořenému kostelíku z nepálených cihel, nedaleko kterého byla zánovní internátní škola.

Rostliny od školy

Vyučování právě končilo a děti se rozcházely do svých domovů v údolí řeky i na náhorní planině. Jeden z odvážnějších chlapců naznačil, že ví, kde rostou malé kaktusy a že nás tam zavede. Sjeli jsme 2 km k řece a s chlapcem v čele vystoupala skupina do svahu, jak se ukázalo, jen pár desítek metrů od školy, kde jsme stáli… Na kamenitém podkladu rostly skupinky drobných rostlin, které měly znaky všech 3 popsaných druhů, které se v této oblasti mohou vyskytovat, totiž Sulcorebutia crispata, ayurduyensis a roberto-vasquezii. Zbytky odkvetlých květů dávaly tušit magenta odstín. Tak, musím se přiznat, že tenhle výšlap jsem neabsolvoval, protože jsem dal přednost máčení nohou v řece a pozorování tropické pobřežní vegetace.

Ulice v Tarvita

Villa Oreas, nebo Tarvita?
Cesta pokračovala dál na jih, do asi 80 km vzdáleného městečka Tarvita, údolím zde již široké řeky. Svahy kolem jsou zarostlé bujnou vegetací bez sebemenší naděje na nějaké kaktusy. V této části země je vysoká vzdušná vlhkost, jedno nocování venku pod stanem znamenalo silnou ranní rosu a totálně mokré stany, jindy jsme spali na plácku u řeky, kde se po setmění vznesli tisíce svatojánků a konkurovali hvězdné obloze nad námi. Městečko Tarvita bývá někdy, zejména německými kaktusáři označována jako Villa Oreas (včetně místopisu v oficiálních popisech rostlin), stejné informace naleznete i na některých mapách, nebo informačních serverech. Neznalé to poněkud překvapuje, zkušené podstatně méně. Takových rozporů mezi informacemi, mapami a skutečností je Bolívii mnoho.

Ulice v Tarvita

Faktem zůstává, že všechno, co ve městě může a má být označeno jménem místa, nese název Tarvita ( potvrdili nám to i místní lékař se sanitou). I ta měla velký nápis „Emergencia Tarvita“.

Pohled na městečko Tarvita

Dokoupili jsme zásoby, natáhli vůni probouzejícího se městečka a hurá do hor jihovýchodně města. Stoupání je značné a cesta je zahloubena do prudkých svahů, které jsou více hlinité, než kamenité. Před pár roky tady při našem průjezdu pršelo a ze svahů valilo bláto a kamení, úzká, rozbahněná cesta pěkně klouzala. Zvládli jsme to, ale strach byl. Zdejší hory jsou domovem nejméně 2 druhů nedávno popsaných Sulcorebutia, při čemž na jednom svahu rostou jen pár set metrů od sebe.

Pohled na městečko Tarvita

První výšlap patřil Sulcorebutia azurduyensis. Asi po kilometrovém stoupání jsme nalezli první rostlinky, drobné, seschlé sušinky, ne větší 1 cm. Byl jsem z nich zklamán, v bílém vypáleném kamení se navíc špatně fotografovaly.

Sulcorebutia azurduyensis u Tarvita

Naštěstí se s tímto druhem můžeme setkat ještě na mnoha místech, popisy a tvrzení nálezců jsou pravdivá. Pochodovali jsme asi 1 km po hřebeni, ale žádné další, nebo jiné, jsme nenašli. Není divu, celý svah je ostnatým drátem obehnaná pastvina, hranice jdou přesně po hřebenu a kolem plotu je vše vyšlapáno pasoucím se skotem. Tu a tam rostly velké rostliny z okruhu Lobivia cinnabarrina, ale květy byly spasené dobytkem, nebo se teprve objevovala poupata. Uprostřed svahu, na nevýrazném kamenitém hřbetu, jsme pak nalezli hotový poklad, kvetoucí Sulcorebutia tarvitaensis.

Tyhle rostliny se zcela vymykají zdejším schématům. Rostliny svěže zelené, obvykle v trsech rostoucí, trny tmavé, až černohnědé, květy v odstínu magenta. Kdyby mě toto kdokoliv ukázal ve sbírce, budu typovat do okruhu Sulcorebutia frankiana. Tyto jsou ovšem mnohem drobnější. Stanoviště jsem navštívil opakovaně po roce a mohu zde snad zmínit, že druhá návštěva byla o poznání méně radostná. Viděli jsme větší množství mumií, rostlin okousaných skotem, vyvrácených a rozšlapaných. Jestliže se chov skotu a jeho pastva na lokalitě zásadně nezredukuje, je zřejmé, že počet jedinců Sulcorebutia tarvitaensis bude v blízké době kriticky ohrožen. Zbývá jediná naděje, totiž, že příroda byla natolik rozumná, že tento druh nevysadila jen na toto malé stanoviště.

Sulcorebutia tarvitaensis na stanovišti

Autoři popisu uvádějí, že Sulcorebutia azurduyensis roste na mnoha místech mezi Tarvita a Azurduy. Hledali jsme proto další vhodné terény k průzkumu. Takových je v okolí Tarvita mnoho, ale to by znamenalo pobýt tady alespoň týden a každý den pokořit jeden horský hřeben. Po svých. Takže někdy jindy.

Sulcorebutia tarvitaensis na stanovišti

Obdivuji majestátnost a nekonečnou rozlehlost zdejších hor. Miluji to ticho kolem sebe, někdy se neženu hledat další a další rostliny, prostě si sednu na kámen a pozoruji tu nádheru kolem sebe. A aby se neřeklo, že mařím čas, hledám ve svazích cesty, kterými bychom se do hor dostali. Pak je jen důležité najít správnou odbočku, protože ta může být hluboko v údolí.

Hory východně a jižně Tarvita

Zdálo se, že vhodné komunikace do hor západně i východně hlavní cesty do Azurduy existují. Další 3 hodiny jsme hledali, až jsme našli. Co jiného, než další stanoviště Sulcorebutia azurduyensis. Měli jsme smůlu, květy to měly za sebou. Snad je uvidíme kvést dole nad městečkem Azurduy. Všechna stanoviště mají podobný charakter, jsou to holá místa, prakticky bez doprovodné vegetace, skalnaté výchozy, hřebeny hor, prostě tam, kde je zajištěn rychlý odtok srážek. Když dnes studuji snímky z přírody, hodnotím odlišnosti populací z těch několika severních stanovišť za zcela bezvýznamné. Na rozdíl od jiných druhů rodu se zdají být velmi uniformní, jen květy nemohu soudit, neznáme je a ještě mnoho roků se budeme těšit jen z fotografií přírodních populací.

Hory východně a jižně Tarvita

Cesta na jih již neběží podél řeky Rio Sopachuy, která si někde v údolí Tarvita zkrátila cestu do Rio Pilcomayo odbočkou na jihozápad. Proplétali jsme se po svazích hor i údolími podél malých potůčků. V jednom úzkém údolí, za nepříliš širokým korytem potoka, rostou na skále nějaké rebucie. Poprvé jsem je viděl asi před 6 roky, ale nikdy tak, abych je mohl vyfotografovat. Až vloni se prozradily i na svahu nad silnicí, kvetly a podařilo se je nafotografovat. Bylo evidentní, že patří do skupiny Rebutia pseudodeminuta, zpočátku jsem je řadil jako blízké k Rebutia robustispina.

Rebutia nogalescens (?)

Dva dny brouzdání literaturou a po internetu mě napověděly. S nejvyšší pravděpodobností se jedná o rostliny, které F.Ritter poslal do Evropy jako Rebutia nogalescens FR 768. Píšu pravděpodobně, protože nevím, zda ten potok podél cesty se jmenuje Rio Nogales a hlavně, zda někde v blízkém okolí se nachází vesnice (rozuměj pár domů) s názvem Nogales. Nic takového jsem nezaznamenal. Taky odtud nikdo žádné rebucie nehlásil, ačkoliv kolem musel projet jistě několik desítek kaktusářů. Ale slibuji, že budu pátrat dál a čtenářům předložím názor světových kapacit na rod Rebutia.

Rebutia nogalescens (?)

Příště konečně dorazíme do městečka Azurduy, které se mě tolik zalíbilo během první návštěvy před 4 lety. Města, kde si ženy zdobí klobouky kyticemi umělých květů,
města na konci světa, kde dosud neznají čerpací stanici.