Každý zapřísáhlý mexikofil zjihne, když má před sebou kolekci dobře vytrněných a tvrdě pěstovaných Gymnocalycium cardenasianum var. armatum. A to mluvím o sbírce a ne o lokalitě. Sice jsme již  viděli záběr na rostliny v přírodě pořízené šťastnějšími kamarády, ale pro většinu to bude premiéra, těšíme se jako malí kluci a při tom naše nenasytné pohledy budou klouzat po skalnatých svazích nad Pajchu nejdříve za 12 hodin.

V Iscayachi, výchozím místě tohoto výletu doplňujeme zásoby a vyrážíme na sever na San Antonio. Terény jsou zde ploché a kamenité, ale už z cesty vidíme, že je potřeba zastavit. Lákají nás barevné, sytě žluté květy trsů Opuntia sulphurea a stejně žluté květy Lobivia pugionacantha a kopečků Cumulopuntia rossiana, které nejsou zcela otevřené. K našemu údivu není tato populace jednotná, mezi žlutě kvetoucími je celá řada rostlin s květy výrazně červenými. Tu a tam rostou až metrové  sloupky Oreocereus celsianus a trsovitě rostoucí, drobnější Oreoceus trollii. Oreocereusy jsou již odkvetlé, ale plody nemají ještě zralá semena. 

Rychle fotíme, nasedáme do aut a po pár stech metrech odbočujme dolů do údolí, brodíme mírně rozvodněnou říčku, míjíme budovu šlechtitelské stanice a pomalu stoupáme do svahů pohoří Sama. Další zastávka je po pár kilometrech, ale stojí za to. Nedaleko cesty, v kamenitém výchozu objevujeme kvetoucí kaktusy.

Sulcorebutia tarijensis v. churuchumayensis na stanovišti (1)

Sulcorebutia tarijensis var. churuchumayensis (f. vinotintorada) je druh, který jsme viděli v horách severně San Lorenzo při cestě k Rio Pilaya. Ale tam kvetly červenou, červenohnědou barvou a říkali jsme jim varieta pilayensis. Netušili jsme, že varieta bude popsána p. Augustinem et all. v roce 2007 jako v. churuchumayuensis.

Sulcorebutia tarijensis var. churuchumayensis na stanovišti (2)

Purpurové kvetoucí rostliny s květy barvy tmavého červeného vína, byly z kultury známy jako varieta vinotintorada, jen se nevědělo, kde rostou. Tak jsme je našli, skutečný barevný skvost, lahůdka pro fotografy a zpestření každé sbírky.

Rebutia minutissima na stanovišti (1)

Rebutia minutissima: Na stejném místě, dokonce promíšeny se sulkorebuciemi, rostou a kvetou Rebutia minutissima. Tento taxon vidím poprvé v životě, ani ve sbírkách nejsou tyto drobné a nenápadné rebucie z podrodu Aylostera rozšířené.

Rebutia minutissima na stanovišti (2)

Na první pohled je zřejmá jejich příbuznost s Rebutia spegazziniana, které jsme potkali na Abra de Sama nad Iscayachi.

Oxalis spec.

Aby barvy nebyly tak fádní, doplňují spektrum fialovo-bílé květy Oxalis spec., jejich květní stvoly se proplétají porostem trav, bylin i nízkých keříků.

Rebutia minutissima na stanovišti (3)

Každá rebucie má několik květů barvy rumělkové červeně, dlouhé žlutobílé tyčinky s prašníky téže barvy, trny dosti dlouhé bělavé až krémově hnědé. Rostliny velmi často odnožují.

Rebutia minutissima na stanovišti (4)

Zajímavé bylo, že na rostlinách kopulovalo několik párů blanokřídlého hmyzu a nepochybně současně opylovalo rostliny.

Opylovač na květu Rebutia minutissima

Skalní podklad se začal rychle měnit kompaktní druhohorní sedimenty, přešly do jiné typu sedimentů, světle šedých rozpadavých opuk. Při studiu satelitních map je zřejmé, že velká oblast mezi san Lorenzo na východě, Cieneguillas na západě a El Puente na severu  je tvořena stejnými sedimenty. Pro kaktusáře je to dobrá zpráva, v takových místech roste vždy velké množství nejrůznějších kaktusů, často subterestrických druhů.

Pohled do údolí Pajchu (1)

Údolí Pajchu - celá tato oblast je pokračováním pohoří Sama na jihu, odkud stéká několik nenápadných říčních toků. Rio Pajchu, které se v deštivém období rychle plní srážkovou vodou, erodují měkké sedimenty, odnášejí je dál na sever až do blízkosti Rio Pilaya.

Pohled do údolí Pajchu (2)

V údolí vznikla soustava vesnic, kde domorodci využívají úrodné nánosy k pěstování tradičních zemědělských plodin. Říční soustava a obydlená území jsou známy jako Údolí Pajchu, Pajchu Sud, Pajchu Centro a Pajchu Nord.

Pohled do údolí Pajchu (3)

Místo je pro kaktusáře zajímavé od doby nálezu prvních silně vytrněných gymnocalycií, popsaných posléze jako Gymnocalycium cardenasianum var. armatum. A tady je místo, kde rostou ta nejkrásnější tmavě otrněná „armáta“. Přesně ta, po jakých touží téměř každý kaktusář bez ohledu na věk a pěstitelské zkušenosti.

Libor a Liščí ocas – Cleistocactus tupizensis

Musím přiznat, že nejsem výjimkou, chtěl jsem si ty militantní gymna nafotit a sebrat něco semínek, ze kterých bych vypiplal stejně krásné kulturní kytky. Projeli jsme několik kilometru údolím až do pasu severního uzávěru údolí. Bedlivě jsme sledovali okolní svahy, ale mimo několika kleistokaktusů jsme nic kulatého a píchavého nespatřili.

Mladý Cleistocactus tupizensis a Trichocereus werdermannii

Až v samém průsmyku bylo všechno jinak. Ze suti a skalních výchozů koukaly chomáče trnů, promíchané s drobnými suchomilnými keříky. Těla byla dokonale zasypána a maskována kameny i sutí. Na stanovišti jsem viděl možná stovky dospělých rostlin o průměru 6-10 cm, ale žádné mladé rostlinky -semenáče. Fotoaparáty se nezastavily a vlastně ani nikdo z nás. Snažili jsme se nalézt nějaký zralý plod, protože populace byla po odkvětu, bohužel do zralosti měly plody dost daleko. Naštěstí nebyli mravenci tak pilní, a zanechali několik loňských plodů, seschlých, ale přece jen s nemnoha zrníčky.

Gymnocalycium cardenasianum var. armatum na stanovišti Další obrázky ve fotogalerii (celkem 5)

Pro milovníky armát bude muset tato fotogalerie stačit. O podrobnosti požádejte některého se specialistů. Při pozdějším, již domácím studiu známých lokalit v oblasti Pajchu jsem zjistil, že stanovišť je v této končině mnohem více a že armáta zřejmě okupují každý z výraznějších kopců v okolí této lokality. Je to podobně jako je tomu s výskytem Gymnocalycium cardenasianum a samozřejmě valné většiny kaktusů, počet lokalit se zvětšuje úměrně nachozeným kilometrům.

Okolí kempu u Cana Cruz (1)

Blížil se večer a nutnost založit kemp. Vhodné místo jsme nalezli nedaleko rozcestí Cana Cruz. Noc byla příjemná, ale ráno velmi nízká oblačnost zahltila krajinu do mlžného oparu. Vycházející slunce vykreslilo světla a stíny, takže nastala mimořádně příznivá situace pro fotografické kompozice.

Ráno nad kempem u Cana Cruz

Cereusy, nádherné Parodia maasii, P. obtusa a P. maxima (comutans). Paráda. Nějak nejde na rozum, jak se ti ozbrojenci množí.

Parodia maxima (comutans)

CHARAKTER SUTĚ, ve které rostou, zdánlivě vylučuje dostatku vláhy pro klíčení relativně drobných semen a hlavně pro zdárný vývoj semenáčů. Ale zdání klame. OPUKA JSE SCHOPNÁ UDRŽET OHROMNÉ MNOŽSTVÍ vody i pro období beze srážek. JE TO SKVĚLÝ SUBSTRÁT I PRO SBÍRKY. My, co žijeme na české křídové tabuli, máme své zkušenosti.

Kemp u Cana Cruz

Poslední fotky a poslední obdivné pohledy, je čas k návratu. Projedeme svahy nad vesnicí až do zatáčky pod hřbitovem - ten se rýsuje na plošině ca 200 m vysoké, protože při cestě tam jsem zaregistroval, jakési zbytnělé křoví.

Hřbitov v Pajchu

Jakmile jsme zastavili, bylo jasno. Před námi byla celá neskutečně početná populace pachykaulní Jatropha pachypoda. Jsou to nádherné exempláře, račte se přesvědčit.

Jatropha pachypoda v údolí Pajchu Další obrázky i s detaily rostlin ve fotogalerii (celkem 5)

Rostliny kvetly a měly množství plodů, které se ukázaly bohužel nedozrálé. Nad námi se třepotaly nazdobené hroby vesničanů, vrcholily totiž oslavy Svátků mrtvých.

Už jsem se v tomto seriálku pokusil popsat co pro Bolívijce znamenají Svátky mrtvých a jak probíhají, ale o tom nejzajímavějším, co nás potkalo 3. listopadu ve vesnici Palca Grande, bych měl psát příští měsíc. Snad mi odpustíte, když v listopadovém vyprávění předběhnu chronologií událostí. V Palca Grande jsme se účastnili aktivně i pasivně události, které říkám Pohansko - křesťanské oslavy svátků mrtvých. (A bylo to asi tak, jak je dále popsáno v samostatném článku). 

Cieneguillas

Příště: Cieneguillas, kargliany a blonďatá armáta… 

TOULKY BOLÍVIÍ

Část 1.| 2. | 3.| 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18.