Toulky Bolívií (18)

V pohoří Sama

Jak jsem naznačil v minulém díle, cesta z Tarija do Iscyachi měří 53 km. Právě tolik nám ukázal tachometr při naší první cestě v roce 1997. Tentokrát jedeme opačným směrem a Iscayachi je cílové město.

Předměstí Tomatitas

Vyrážíme z předměstí Tomatitas a po kontrole u budky policajtů míříme do svahů západně od Tarija. Dlouho nic zajímavého, několik krátkých vstupů do okolí cesty žádné překvapení nepřineslo. Jen na jednom mírném svahu nalézám technickou specialitu na záznam GPS do snímku. Těším se, jak Mirek koupí něco do krku, protože tohle drahé udělátko je jeho. Doháním ho u zpustlého hřbitůvku a bez okolků vracím posmutnělému kamarádovi, ani nečekám na děkovačku, sám vím dobře jak by taková ztráta bolela.

Hřbitůvek uprostřed hor (2.11. 2009)

Silnice se pomalu šplhá dál do kopců. Vyhlížím pomníček u cesty, protože tam už bude zajímavo.

Hluboké zářezy do svahů pohoří Sama (foto 1, 2)

Zastavujeme na krajnici a ve stěnách nad sebou už vidím hledané. V suché trávě svítí jasně červené květy první rebucie po dlouhé době. Květy patří Rebutia pseudoritterii SE 65.

Rebutia pseudoritterii SE 65
Další obrázky ve fotogalerii (celkem 7) 

Některé rostliny jsou jednotlivé, jiné mírně obrážejí. Podobně se chovají i v kultuře. Hned vedle kvete další druh Rebutia vulpina (SE70). Tyhle rostliny jsou pravidelně solitérní, mají průměr 2-4 cm, mladé pak pochopitelně o něco méně.

Rebutia vulpina (foto 1-3)

Oba druhy jsou v našich sbírkách vzácnými hosty. A o kus výše je celý trs Sulcorebutia tarijensis (SE 72). Tak už je to tady, typové stanoviště je o pár set metrů výš až v samém průsmyku.

Květy cibulovin

Těšíme se na záplavu květů, která se nakonec nekoná, porovnávám podmínky na tomto stanovišti s těmi na typovém stanovišti. Příliš se neliší, na obou lokalitách rostou mezi kameny v poměrně výrazné jílovité, značně vápenité půdě. Rostliny jsou často doslova obleny vápenitou krustu. Na obou lokalitách jsou kaktusy doprovázeny skromnou travní vegetací, mechy a lišejníky, tu tam vykouknou květy nějakých cibulovin.

Na stanovišti Sulcorebutia tarijensis

Sulcorebutia tarijensis
Další obrázky ve fotogalerii (celkem 8)   

Ve srovnání se stanovištěm o několik set metrů níž, kde rostou světle zelené rostliny, před 10 lety jsem jim dal samostatné studijní číslo SE 173.

Sulcorebutia tarijensis SE 173

Za pár let se ukázalo, že zdánlivé rozdíly ve tvaru a barvě stonků se v kultuře rychle ztratily a bylo obtížné obě studijní čísla odlišit - podobně jako u jiných ekotypů zůstala spolehlivou odlišností jmenovka. Proto i nová lokalita typových Sulcorebutia tarijensis nemá samostatnou sběrovku - není co odlišit.

Vždy obdivuji sytou barvu květů. Květy typových Sulcorebutia tarijensis patří mezi mezi nejsytěji vybarvené v rodině Sulcorebutia. Každý rok je obdivuji ve sbírce, kam před mnoha roky našly cestu semenáče se sběrů A. Laua a později další sběrovky. Kontroluji plody, ale ty mají do zralosti ještě daleko.

Lobivia chrysochetae var. tenuispina SE 212 (foto 1, 2)

Pohled mě sklouzl vedle trsu sulek a já zůstal doslova paaf. Ze země vyrůstaly syté oranžovočevené květy patřící evidentně nějaké lobívii. Těla byla velmi seschlá a hluboko zatažená. Nejdříve fotodokumentace, pak dohadování, co jsme vlastně právě fotili. Nejsme tu poprvé a tak po krátké uvaze bylo vyřčeno i jméno Lobivia chrysochetae var. tenuispina (SE 212).

Lobivia chrysochetae var. tenuispina SE 212 (foto 3, 4)

Krásné rostliny a skvělé květy. Semena jsem přivezl již před několika lety a květ vidím poprvé. Na lokalitě jsou relativně hojné, největší dosahují možná 25 cm v průměru. Ne vždy rostou v hluboké půdě, viděl jsem i mohutné hlavy zarostlé do dřevního mechu llareta mezi mohutnými balvany kolem cesty. Už se těším, až drobné semenáčky doma dorostou alespoň 10 cm a zakvetou. Ale dost možná, že to nebude stačit. Semenáčky Lobivia chrysochetae ze sběru W. Rausche z Argentiny poprvé zakvetly ještě o něco větší. Nezbude, než se do té doby těšit z nafocených květů ze svahů pohoří Sama.

Stanoviště Rebutia fusca

Rebutia fusca
Další obrázky ve fotogalerii (celkem 5)   


Reserva biological de Sama
Celé pohoří včetně přilehlých oblastí na východ i západ je začleněno do přírodní rezervace Reserva biologica de Sama. Celá tato chráněná oblast se vyznačuje drsným podnebím, připomínajícím bolívijské Altiplano, rovněž flora i fauna jsou Altiplánu blízké. Zvláště bohaté jsou populace ptactva. Například na jezerech Tajsará mezi Iscayahi a Yunchará žijí 3 ze 4 bolivijských druhů plameňáků. Pro kaktusáře je podstatné, že podmínky přejí výskytu vysokohorskýh miniatur rodů Rebutia, Sulcorebutia a Lobivia.

Rebutia mamillosa var. australis SE 63 v kultuře

Cesta začíná pozvolna klesat do údolí nad vesnicí Iscayachii. Známe tady ještě několik zajíamavých stanovišť, kde roste zase něco jiného, než další další druhy rodu Rebutia. Mezi kameny se tu a tam nalezne Rebutia mamillosa v. australis. Té jsem dal studijní číslo SE 63. Nebo tady kvetou nádherné miniatury Rebutia iscayachensis SE 64.

Rebutia iscachensis SE 64 v kultuře

Asi v polovině cesty dolů, kde cesta nad skalnatou stěnou, ve které roste Rebutia fiebrigii aff. SE 68, před řadou let ji objevil Josef. Kvete jasně červeným květem, má hojné, dlouhé a píchavé trny, její tělo připomíná seschlou Rebutia violaciflora. Patří však zřejmě do rodiny R. fiebrigii, snad je blízká rostlinám, které ve sbírkách známe jako R. fibrigii castanea.

Rebutia fiebrigii aff. SE 68 v kultuře

Další průzkum terénu nic nového nepřináší, přesto tady rostou další druhy rebucií (nejméně 10 dalších druhů). Pohoří Sama je velmi rozlehlé a horské hřebeny jsou brázděny mnoha strmými roklinami a kamenitými hřebínky.

Pohoří Sama - v průsmyku Abra de Sama (1)

Třeba se některému z kaktusářů podaří v přírodě zachytit Rebutia colorea, gavazii, crasa nebo legendární Ritterovy R. densipectinata z příbuzenstva R. heliosa nebo třeba jen tu správnou R. fibrigii a nebo nafotí a identifikuje řadu lobívií, které zde rostou, ale nám květy odmítly.

Pohoří Sama - v průsmyku Abra de Sama (2)

Posledních pár kilometrů zastavujeme ve vesnici Iscayachi, abychom doplnili zásoby a poobědvali v místní restauraci. Před deseti a šesti lety jsme tu nocovali jednak v hotelu Bello Horizonte, ale dnes máme namířeno do oblasti Pajchu Sud, kde bude nocleh pod hvězdami.


Kam pojedeme příště? Na návštěvu k ozbrojeným gymnocalyciím
a do houštin parodíí a cereusů u Cieneguilliaas.

Václav Šeda

Text a foto © Václav Šeda
E-mail: vaclav(at)lekarnaVM(dot)cz
 

TOULKY BOLÍVIÍ


Část 1.| 2. | 3.| 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17.

 

zpět