Jak jsem naznačil v minulém díle,
cesta z Tarija do Iscyachi měří 53 km. Právě tolik
nám ukázal tachometr při naší první cestě v roce
1997. Tentokrát jedeme opačným směrem a Iscayachi je
cílové město.
 |
|
Předměstí Tomatitas |
Vyrážíme z předměstí Tomatitas a po
kontrole u budky policajtů míříme do svahů západně
od Tarija. Dlouho nic zajímavého, několik krátkých
vstupů do okolí cesty žádné překvapení nepřineslo.
Jen na jednom mírném svahu nalézám technickou
specialitu na záznam GPS do snímku. Těším se, jak
Mirek koupí něco do krku, protože tohle drahé
udělátko je jeho. Doháním ho u zpustlého hřbitůvku a
bez okolků vracím posmutnělému kamarádovi, ani
nečekám na děkovačku, sám vím dobře jak by taková
ztráta bolela.
 |
|
Hřbitůvek uprostřed hor (2.11. 2009) |
Silnice se pomalu šplhá dál do kopců.
Vyhlížím pomníček u cesty, protože tam už bude zajímavo.
 |
|
Hluboké zářezy do svahů pohoří Sama
(foto 1, 2) |
Zastavujeme na krajnici a ve stěnách
nad sebou už vidím hledané. V suché trávě svítí
jasně červené květy první rebucie po dlouhé době.
Květy patří Rebutia pseudoritterii SE 65.
Některé rostliny jsou jednotlivé,
jiné mírně obrážejí. Podobně se chovají i v kultuře.
Hned vedle kvete další druh Rebutia vulpina
(SE70). Tyhle rostliny jsou pravidelně solitérní,
mají průměr 2-4 cm, mladé pak pochopitelně o něco
méně.
 |
|
Rebutia vulpina (foto 1-3) |
Oba druhy jsou v našich sbírkách
vzácnými hosty. A o kus výše je celý trs
Sulcorebutia tarijensis (SE 72). Tak už je to
tady, typové stanoviště je o pár set metrů výš až v
samém průsmyku.
 |
|
Květy
cibulovin |
Těšíme se na záplavu květů, která se
nakonec nekoná, porovnávám podmínky na tomto
stanovišti s těmi na typovém stanovišti. Příliš se
neliší, na obou lokalitách rostou mezi kameny v
poměrně výrazné jílovité, značně vápenité půdě.
Rostliny jsou často doslova obleny vápenitou krustu.
Na obou lokalitách jsou kaktusy doprovázeny skromnou
travní vegetací, mechy a lišejníky, tu tam vykouknou
květy nějakých cibulovin.
 |
|
Na
stanovišti Sulcorebutia tarijensis |
Ve srovnání se stanovištěm o několik
set metrů níž, kde rostou světle zelené rostliny,
před 10 lety jsem jim dal samostatné studijní číslo
SE 173.
 |
|
Sulcorebutia tarijensis SE 173 |
Za pár let se ukázalo, že zdánlivé
rozdíly ve tvaru a barvě stonků se v kultuře rychle
ztratily a bylo obtížné obě studijní čísla odlišit -
podobně jako u jiných ekotypů zůstala spolehlivou
odlišností jmenovka. Proto i nová lokalita typových
Sulcorebutia tarijensis nemá samostatnou
sběrovku - není co odlišit.
Vždy obdivuji sytou barvu květů. Květy typových
Sulcorebutia tarijensis patří mezi mezi
nejsytěji vybarvené v rodině Sulcorebutia.
Každý rok je obdivuji ve sbírce, kam před mnoha roky
našly cestu semenáče se sběrů A. Laua a později
další sběrovky. Kontroluji plody, ale ty mají do
zralosti ještě daleko.
 |
|
Lobivia chrysochetae var.
tenuispina SE 212 (foto 1, 2) |
Pohled mě sklouzl vedle trsu sulek a
já zůstal doslova paaf. Ze země vyrůstaly syté
oranžovočevené květy patřící evidentně nějaké
lobívii. Těla byla velmi seschlá a hluboko zatažená.
Nejdříve fotodokumentace, pak dohadování, co jsme
vlastně právě fotili. Nejsme tu poprvé a tak po
krátké uvaze bylo vyřčeno i jméno Lobivia
chrysochetae var. tenuispina (SE 212).
 |
|
Lobivia chrysochetae var.
tenuispina SE 212 (foto 3, 4) |
Krásné rostliny a skvělé květy.
Semena jsem přivezl již před několika lety a květ
vidím poprvé. Na lokalitě jsou relativně hojné,
největší dosahují možná 25 cm v průměru. Ne vždy
rostou v hluboké půdě, viděl jsem i mohutné hlavy
zarostlé do dřevního
mechu llareta mezi mohutnými balvany kolem
cesty. Už se těším, až drobné semenáčky doma
dorostou alespoň 10 cm a zakvetou. Ale dost možná,
že to nebude stačit. Semenáčky Lobivia
chrysochetae ze sběru W. Rausche z Argentiny
poprvé zakvetly ještě o něco větší. Nezbude, než se
do té doby těšit z nafocených květů ze svahů pohoří
Sama.
 |
|
Stanoviště Rebutia fusca |
Reserva biological de Sama
Celé pohoří včetně přilehlých oblastí na východ i
západ je začleněno do přírodní rezervace Reserva
biologica de Sama. Celá tato chráněná oblast se
vyznačuje drsným podnebím, připomínajícím bolívijské
Altiplano, rovněž flora i fauna jsou Altiplánu
blízké. Zvláště bohaté jsou populace ptactva.
Například na jezerech Tajsará mezi Iscayahi a
Yunchará žijí 3 ze 4 bolivijských druhů plameňáků.
Pro kaktusáře je podstatné, že podmínky přejí
výskytu vysokohorskýh miniatur rodů Rebutia,
Sulcorebutia a Lobivia.
 |
|
Rebutia mamillosa var. australis
SE 63 v kultuře |
Cesta začíná pozvolna klesat do
údolí nad vesnicí Iscayachii. Známe tady ještě
několik zajíamavých stanovišť, kde roste zase něco
jiného, než další další druhy rodu Rebutia.
Mezi kameny se tu a tam nalezne Rebutia mamillosa
v. australis. Té jsem dal studijní číslo SE
63. Nebo tady kvetou nádherné miniatury Rebutia
iscayachensis SE 64.
 |
|
Rebutia iscachensis SE 64 v kultuře |
Asi v polovině cesty dolů, kde cesta
nad skalnatou stěnou, ve které roste Rebutia
fiebrigii aff. SE 68, před řadou let ji
objevil Josef. Kvete jasně červeným květem, má
hojné, dlouhé a píchavé trny, její tělo připomíná
seschlou Rebutia violaciflora. Patří však
zřejmě do rodiny R. fiebrigii, snad je blízká
rostlinám, které ve sbírkách známe jako R.
fibrigii castanea.
 |
|
Rebutia fiebrigii aff. SE 68 v
kultuře |
Další průzkum terénu nic nového
nepřináší, přesto tady rostou další druhy rebucií
(nejméně 10 dalších druhů). Pohoří Sama je velmi
rozlehlé a horské hřebeny jsou brázděny mnoha
strmými roklinami a kamenitými hřebínky.
 |
|
Pohoří
Sama - v průsmyku Abra de Sama (1) |
Třeba se některému z kaktusářů
podaří v přírodě zachytit Rebutia colorea,
gavazii, crasa nebo legendární Ritterovy
R. densipectinata z příbuzenstva R.
heliosa nebo třeba jen tu správnou R.
fibrigii a nebo nafotí a identifikuje řadu
lobívií, které zde rostou, ale nám květy odmítly.
 |
|
Pohoří
Sama - v průsmyku Abra de Sama (2) |
Posledních pár kilometrů zastavujeme
ve vesnici Iscayachi, abychom doplnili zásoby a
poobědvali v místní restauraci. Před deseti a šesti
lety jsme tu nocovali jednak v hotelu Bello
Horizonte, ale dnes máme namířeno do oblasti Pajchu
Sud, kde bude nocleh pod hvězdami.
Kam pojedeme příště? Na návštěvu k ozbrojeným
gymnocalyciím
a do houštin parodíí a cereusů u Cieneguilliaas.
