Návštěvy hřbitovů jsou i dnes společenskou událostí, kdy se staré zvyky mísí s moderními formami  trhu a zábavy všeho druhu a  bohaté konzumace alkoholu.

Na mysl se mě vkrádalo mnoho otázek, na které se těžko hledá uspokojivá odpověď.  První je, jak a proč  tradiční domorodé zvyky a jejich zevní projevy splynuly s křesťanskými svátky zesnulých, když  obsah oslav má stále stejný, poněkud rituální význam. Druhé zamyšlení se váže spíš k nedávné minulosti. Během oslav Svátků mrtvých, kdy převážná část obyvatelstva byla imobilizována nadstandardní konsumací alkoholu, proběhlo mnoho vojenských převratů, občas krvavých vůči poraženým, ale milosrdných k prostým lidem. Když totiž vystřízlivěli, zjistili, že ve Spáleném paláci (tradiční sídlo presidentů v La Pazu) sedí jiní generálové. Změnila se vláda,  ale život daleko v horách  probíhá dál v zaběhaném a po staletí neměnném rytmu.

Kalíšek singáni patří ohni

Na naší poslední cestě jsme koncem října a počátkem listopadu  nahlédli na mnoha místech do druhé části oslav Svátků mrtvých, která spočívá v návštěvě předků na hřbitovech, výzdobě hrobů a slavnostním chvílím domácích. Jeden den,  se přihodila  situace,  kdy my, cizinci, byli přizváni k účasti na zcela mimořádné, nám neznámé třetí části oslav Svátků mrtvých. Představovala vyjádření úcty k zesnulým a následné požehnání živým a hlavně ještě nenarozeným.

Odtud má výhled

3. listopadu v podvečer jsme dorazili do malé obce Palca Grande, asi 10 km jižně od města Camargo v provincii Nor Cinti. Majitel rent-a-carové společnosti se tady narodil a vybudoval zde malý hotýlek, který je bonusem pro jeho klienty při cestách dolů, na jih země. 

Zdobím symbolický hrob

Na náves se právě scházely davy dospělých i dětí, každý držel k ruce malé množství suchých větviček a současně několik živých květů. Na vybraném místě  přinesené, většinou aromaticky vonící dřevo, zapálili. Dospělí  konzumovali přinesenou pálenku singani a každý z nich do ohně nalil nejméně jednu dávku.

Rozlévání singáni ze džbánku

Vysoko šlehající plameny obveselovaly přítomnou mládež, která nakonec uhasila poslední uhlíky na ohništi a zahájila druhou část oslavy. Hned vedle ohniště byl vyměřen malý symbolický hřbitůvek, kde mládež vysázela přinesené květy  a každý svůj pomyslný osázený hrob ohraničil kamínky. Dospělí hrobečky pečlivě zalili chichou a kořalkou singani, v závěru pak pitnou vodou.     

Tahle klebasa pojme tak 2 litry, náčelník z ní bude pít chichu

Ale ani symbolický hřbitov dlouho nevydržel, také ten byl rozmetán na všechny strany, když si stavitelé hrobů vzali zpět živé květy a obdarovali jimi své blízké dospělé z rodin, ale nejen je, i nás (z jejich pohledu stárnoucí)  cizince. Ten dar se slušelo přijmout, stejně jako nabízené kalíšky singani a sklenice, nebo kalebasy s chichou.

Mladíkovi chicha chutnala

Kalebasu dostal náčelník, ale jakkoliv má trénovaný splávek, tahle bečka ho zaskočila. Nenápadně přehrál kalebasu s nápojem dvěma klukům, kteří si hravě poradili s úkolem uctít své předky.

Ohromná kaleba s chichou byla i na Láďu moc

Byli jsme přijati za „své“, dospělí i děti s námi (po pravdě řečeno hlavně s Liborem) hovořili o svém životě, o obřadu samém, o naší cestě i jejich životě a každodenních starostech. Dost často se hodně mluvilo a málo rozumělo, souviselo to nepochybně s úrovní znalostí španělštiny, a to nejen naší, protože hlavním jazykem je tady kečua.

Libor vede konverzaci

Té poslední, a ve své podstatě nejdůležitější části oslavy,  jsme se již aktivně neúčastnili. Byla jen pro místní. Už dříve, ještě než přišel rychlý tropický soumrak, jsme si všimli, že mnohé ženy drží na rukou zavinovačky, v kterých však nebyly děti. Najednou se ženy a muži začali řadit do zástupu a přistupovat k muži, zahalenému do bílého pláště, který symbolizoval kněze. Možná to byl nějaký místní zapomenutý kouzelník. Každopádně měl mezi vesničany velkou úctu.

Vše je třeba zdokumentovat

Vzápětí se ukázal obsah zavinovaček, kde místo dítěte leželo pečivo velikosti a tvaru novorozence. Jednotlivé páry přistupovaly ke knězi, který s nimi promlouval, zapisoval si do notýsku poznámky, nebo naopak, četl  úkoly a sliby z loňského roku. Chvíli to bylo vážné, chvíli vypukalo bujaré veselí na obou stranách, v zástupu čekajících i mezi přihlížejícími.

Kněz, čaroděj nebo starosta

Vše, co se zde dělo, souviselo evidentně s očekáváním dalšího dítěte do rodiny a nebo s přáním další dítě mít. Od symbolického kněze se dostalo budoucím rodičům poučení, ale hlavně požehnání jejich přání. Na nás to působilo toto pokračování jako oslava budoucího života.

Dospělí spálili vonná dřívka a podali singání svým mrtvým. Jejich děti vyjádřili svou úctu prarodičům a předali štafetu svým rodičům. Symbolický kněz (v předkřesťanské době to byl jistě čaroděj, jeden z místních yatirijů, dnes možná starosta, pan učitel) požehnal těm kteří spatří světlo světa v příštím roce, nebo budou počati,  a jejich rodičům předal hlavní zásady pro výchovu. Kruh se života a smrti se tak uzavřel.

I podoba se dědí