Často
vzpomínám na svou úplně první cestu za kaktusy před deseti lety
s Pepou a Oldou. Všechno bylo nové, neokoukané, nevšední a plné
překvapení. Vyprávění Josefa, který zde rok před tím procestoval stopem
a po svých skoro celou Bolívií, ve mně vzbuzovalo oprávněný respekt,
uznání a obdiv a touhu vidět aspoň letmo vše co spatřil Josef.
Hned
po přejezdu hranic mezi Argentinou a Bolívií to byla klasická
bolívijská tržnice v La Quijaca, následovaná nezapomenutelným
noclehem v hotelu Bello Horizonte v obci Iscayachi cestou do
Tarija. A pak na sever směr Camargo. Počkejte až přijedeme na
Cieneguillas, to teprve něco uvidíte. Josef měl pravdu!
 |
|
Cieneguillas (1) |
Cieneguillas
Každá
země, kde rostou kaktusy, má místa, kde jsou enormně velké porosty
kaktusů jednoho, nebo více druhů. Takovým místem je i Cieneguillas,
místem kterým musí projet každý návštěvník země při cestě
z Argentiny do střední a severní Bolívie.
Jako
výchozí bod cesty bereme vesnici Iscayachi ležící západně od pohoří
Sama a jižně od jezera Tajsara, které patří do přírodní reservace
Reserva Biological National de Sama. Kvalitní ubytování zde nehledejte,
ale jste-li alespoň mírně dobrodružné povahy, zkuste slibně pojmenovaný
hotel Bello Horizonte přímo na malém náměstíčku. Čeká Vás spánek na
rozvrzaných postelích, místo stropu chatrný látkový strop, kterým
můžete v noci sledovat hvězdy jižní polokoule.
 |
|
Cieneguillas (2) |
Chcete-li
něco teplého k večeři doporučuji zajít do jiného zařízení, takových je
tady několik. V jednom takovém jsme byli svědky prodeje domácí
zemědělské produkce, v tomto případě cibule. Jeden
z campesinos uzavřel obchod s řidičem kamionu, směřujícího na
východ do Tarija. Za pytel o váze cca 25 kg inkasoval 5
boliviano (asi 1 USD) a zdálo se, že byl nadmíru spokojen. Za
tuhle cenu si koupíte polévku a dva chlebíky, nebo denní dávku
listů koky, nebo litr a hlt benzínu (373 boliviano / litr = pevná cena
benzínu u naprosté většiny benzínek v zemi), případně deset kousků
chlebových placek.
Mají ti vesničané
v horách opravdu nelehký život a za svou neskutečné dřinu si mohou
o slušném výdělku nechat jen zdát. A to v této oblasti
vypěstují mimo cibule třeba i mrkev a trochu ječmene, bobů,
brambor a quinoa, takže alespoň netrpí hladem, Také se věnují
pastevectví, obvykle chovají kozy, tu a tam vidíte vyhublé ovečky a
skot.
 |
|
Oreocereusy, Cieneguillas |
Obec
Iscayachi plynule přechází do dalšího sídla, jménem San Antonio,
i to je jméno obce, které kaktusáři znají jako lokalitu.
V San Antonio podél cesty na sever je pár nových domků a zejména
místa, kde se očekávalo, že vzniknou další. Proč? TAKOVÁ JE BOLÍVIE?
Protože v rámci mezinárodní pomoci v akci „Agua potable y banos“
zde byla rozvedena pitná voda, vybudovány žlaby
s vodovodními kohoutky, zděné záchody (samozřejmě suché) a
také u každé takové stavebné parcely je sloup elektrického vedení
s elektroměrem (kdyby náhodou někdy byla dokončena elektrifikace).
Ale zdá se, že campesinos se do stavby svépomocí nehrnou a sveřepě lpí
na svých chaloupkách (lépe řešeno chýších rozesetých kolem zdrojů vody
a ve svazích hor, odkud to mají pár kroků ke svým zvířatům i na
těžce vydobytá políčka.
TAK TOHLE JE VYSNĚNÁ BOLÍVIE… Nechce
se mi stále uvěřit že Taková je Bolívie, ale během dalších dnů a týdnů
se znovu a znovu přesvědčujeme, že celá země je nesmírně chudá a
zaostalá a že Iscayachi a San Antonio je toho jen malou ukázkou.
 |
|
Cumulopuntia rossiana severně od Iscayachi |
Hned
za posledním domkem vesnice zastavujeme, v suchém a kamenitém poli
nebo snad pastvině vidíme žluté květy. Ano patří kaktusům, i když
těm z opovrhovaných. Právě kvetou Opuntia sulphurea, celé
plochy jsou zarostlé trsy této všudypřítomné opuncie. Mezi nimi jsou
ale i drobné trsy malých opuncií, žlutě i červeně kvetoucích,
později jsou identifikovány jako Cumulopuntia rossiana.
 |
|
Lobivia pugionacantha severně od Iscayachi |
Rostou společně s již odkvétajícími lobíviemi (žlutokvětá forma Lobivia pugionacantha). Je to již několikáté místo, kde na Cumulopuntia narážíme a máme štěstí, že právě kvetou.
 |
|
Oreocereus celsianus |
 |
|
Oreocereus celsianus - květy |
Jsou zde i sloupovité kaktusy zastoupené Oreocereus fossulatus a slušně velké trsy kouzelných Oreocereus trollii, tentokrát s červenými středovými trny (v Argentině u Humahuaca mají trolíci žluté píchavé trny).
 |
|
Oreocereus trollii u Iscayachi |
Některé
z oreocereusů ještě kvetou, ale objeveno je i několik zralých
plodů. Na tomto místě bych rád podotkl, že sbírat plody a vyklepávat
semínka z plodů oreocereusů je snadná a radostná práce, plody mají
velikost větší feferonky, či malé papriky a zrní v nich je suché,
čisté a bez oplodí.
 |
|
Kvetoucí Oreocereus trollii (1) |
Paráda!
Jen se člověk musí brzdit a mít na paměti, že oreocereusy nepatří mezi
oblíbené kaktusy našich sbírek a piplání se s krásnými semenáčky
je dost časově náročná zábava. Přesto je mám moc rád.
 |
|
Kvetoucí Oreocereus trollii (2)
|
Asi
po 2 km je odbočka do údolí Pajchu. A hele! Hned u křižovatky
vyrostl zbrusu nový kostelík, z kamenného zdiva a s klenutou
zvonicí, stavebním stylem dosti připomíná kostel u Inca Huasi, za
Culpina, který opět uvidíme za pár dnů.
 |
|
Kostelík v pustině blízko San Antonio |
Ale
ještě před kostelem si prohlížíme nové vystavěnou vesnici - shluk
ubytoven pro dělníky, kteří opravují a budují nové silnice. Hned vedle
vyrůstají haldy drceného kameniva. Tak nová silnice je na dostřel,
protnula Camargo, Villa Abecia, El Puente a míří dál na jih
k hranicím. V Iscayachi bude velká odbočka na východ směr
Abra de Sama, Tarija a Villa Montes. Postupně se propojí sever
s jihem a východ se západem země. Zlepší se dopravní obslužnost,
napomůže se obchodu a zničí se spousta lokalit kaktusů, stejně jako
kdekoliv jinde v zemi bolívijské, stejně jako v Argentině
nebo Mexiku (viz jinde v I. N.).
 |
|
Lesy oreocereusů, Cieneguillas (1) |
Je
to daň pokroku, nebo zánik tradiční bolívijské společnosti a staletí
budovaných pospolitostí? To ukáže budoucnost. V každém případě mám
za to, že takto vynaložené peníze získané vládou z těžby ropy a
zemního plynu na východě země jsou správně investovány (pozor - je to
můj osobní názor, který může být v protikladu s názory
čtenářů).
 |
|
Lesy oreocereusů, Cieneguillas (2) |
Kousek
dál na sever se cesta začíná pomalu stáčet v serpentinách a nám se
otevírá pohled na svahy porostlé sloupovitými kaktusy. Jen vlevo od
cesty se ve svahu krčí pár domků. Tak to je to Cieneguillas. Vlastně
ne. Kaktusářské Cieneguillas je všude před námi a kolem nás.
Desetitisíce sloupků Trichocereus werdermannianus a hlavně oreocereusy.
 |
|
Ruda Slaba oreocereusy miluje |
Nepřeberné
množství, velikost, barva ostnů a vlasů, od sněhově bílých až po
kakaově hnědé. Běháme v tom pralese, taháme zánovní oblečení o
všudypřítomné trny, a hlavně fotografujeme a sbíráme semena.
 |
|
Oreocereus s čokoládově hnědými vlasy |
Pečlivě,
každý typ zvlášť. Honě si slibuji od těch s čokoládově hnědými
vlasy. Teprve po mnoha letech se ukáže, že barva vlasů není dědičná -
nevypěstoval jsem jeden jediný semenáč s tak krásnými vlasy. Aby
les kaktusů nebyl tak jednotvárný, tak všude, ale doslova všude rostou
tisíce nádherně vytrněných Parodia maxima – commutans. Už jsou dávno odkvetlé a zrní dozrálo. Nádherné sloupky, pravidelné, s báječnými zlatožlutými trny až po temena.
 |
|
Parodia maasii, Cieneguillas |
Taky je zde neskutečně velké množství různých forem Parodia maasii (v. iscayachensis? - ty ještě kvetou) a Parodia obtusa.
Je to podobná sestava parodií jako v údolí Pajchu. Jen tady jich
je několikanásobně více. Je to taková nádhera, že se dá jen obtížně
popsat.
 |
|
Cleistocactus tupizensis |
Ale jsou zde i další kulovité kaktusy, zejména statné Lobivia ferox a trsy mohutného Oreocereus trollii (v. mayor?), vše doplněno kvetoucími polštáři Opuntia sulphurea.
 |
|
Cleistocactus tupizensis - květ |
Houštinu oreocereusů doplňují trsy výrazných Cleistocactus tupizensis,
zvaných „liščí ocas“. Je to skutečně výstižné jméno pro tuto
rostlinu, šavlovitě zahnuté výhony se zrzavě hnědými trny skutečně
navozují představu vztyčeného liščího ocasu.
 |
|
Svah plný „liščích ocasů“ (Cleistocactus tupizensis)
|
Do
setmění už mnoho času nezbývalo, když mě zrak padl na svah, na kterém
rostlo množství trsů, do kterých se opíralo zapadající slunce. Liščí
ocasy v protisvětle - parádní záběr (bohužel mám na klasickém
dia). Tímto pomyslným vyvrcholením končíme prohlídku oblasti
Cieneguillas a vydáváme po nepříliš dobře sjízdné cestě na stanoviště
dvou subterestrických druhů.
 |
|
Cesta na kargliany |
Parodia slabaiana a Weintgartia kargliana
Mám
slabost pro kaktusy, které svá těla ukrývají více nebo méně pod zem.
Většinou totiž patří mezi druhy miniaturní a svůj subterestrický růst
do značné míry kopírují i ve sbírce. Mají mohutné kořeny, kterými
se zatahují v přírodě pod úroveň okolního terénu, v květináči
někdy dost hluboko pod jeho okraj. Rostou pomalu a člověka nenutí
stavět nový skleník. Mezi parodiemi rostou subterestricky zejména
rostliny z okruhu Parodia subterranea (např. P. slabaiana, P. occulta, P. ladae). Někteří znalci dokonce hovoří o jediném značně rozmanitém druhu Parodia subterranea, který roste na různých stanovištích a v různých podmínkách.
 |
|
Tady všude rostou Parodia slabaiana a Weintgartia kargliana |
K suterestrickým weintgarciím patří Weintgartia neumanniana
se svými varietami ze Salty v Argentině a z jednoho
stanoviště na pomezí Argentiny a Bolívie, dále sem patří výše uvedená W. kargliana a Ritterův druh W. minima
popsaný podle rostlin nalezených v oblasti Mal Paso. Oba tyto
posledně jmenované druhy bývají zpochybňovány, jsou často řazeny jen
jako formy W. neumanniana. Je nejspíš na taxonomech, aby
tento problém rozhodli. Ale z hlediska kaktusáře, který měl
možnost oba tyto druhy pozorovat v přírodě, pěstovat je a množit
v kultuře, soudím, že je třeba opatrnosti v závěrech. Lze totiž
předpokládat, že budou objeveny další lokality a další ekotypy (druhy,
variety) protože všechny tyto rostliny rostou ve velmi podobných
podmínkách a jsou si opravdu velmi blízké. Příkladem budiž popis Weintgartia amerhauseri, nalezené v povodí Rio Pajchu, která je velmi blízká W. kargliana, ale kvete oranžově-červeně (vzpomeňme W. neumanniana a její varietu aurantiaca).
 |
|
Stanoviště Parodia slabaiana a Weintgartia kargliana |
Na lokalitu, kde byly nalezeny W. kargliana a Parodia slabaiana
je to z Cieneguillas jen pár kilometrů kamenitou cestou.
Stanoviště bylo dobře popsáno ve specializovaných článcích jako mírný
svah pokrytý kamenitou sutí - směsí rozpadlé břidlice (opuky a štěrku
červenohnědé barvy). Je to ideální prostředí, kde jednotlivé rostliny
úspěšně splývají s terénem a je obtížné je objevit. Musíte dostat
do oka, co je hlava kaktusu a co hnědočervený kámen. Pak už stačí jen
prohlížet, fotit a hledat případná semínka.
 |
|
Parodia slabaiana na stanovišti |
U Weintgartia kargliana je to jednodušší, protože plody jsou relativně velké a po několika na každé rostlině, zatímco u Parodia slabaiana
se semínka ze zralých plodů rychle uvolňují a mizí ve vatě na temeni
(v lepším případě) nebo se sypou a jsou splavována do okolního
substrátu, kde jsou základem pro další generace. Tohle mě
s oblibou činí i ve sbírce, což má jednu velkou výhodu. Po
roce nalézáte v květináči docela slušně velké rostlinky.
V přírodě, pravda, jsem žádné malé semenáčky v paždí rostlin
nenašel. Vysvětluji si to tak, že semena klíčí až koncem místního léta
nebo snad až příští rok. Je to jedna z otázek, které zatím nikdo
nezodpověděl.
 |
|
Weintgartia kargliana na stanovišti (1) |
Weintgartia kargliana
je v přírodě snáze k nalezení, už i proto, že rostliny
jsou výrazně větší než parodie. Trny jsou relativně mohutné, silné, do
oblouku (k temeni se sklánějící) prohnuté a dost nepříjemně
píchající. Doprovodná kaktusová vegetace na stanovišti chybí, ale
v bezprostředním okolí jsou bujné porosty Trichocereus werdermannianus, Oreocereus fossulatus, Lobivia ferox, Cleistocactus tupizensis a Opuntia sulphurea.
Z další doprovodné vegetace je třeba zmínit mechy a lišejníky.
Přesto lze nejčastěji rostliny nalézt jako samostatně rostoucí.
 |
|
Weintgartia kargliana (2) |
Semena Weintgartia kargliana
SE 160, která jsem sebral v roce 2000, jsem doma vysel. Semenáče
jsem následně narouboval, dobře prosperují, roubované již po třech
letech bohatě kvetou a plodí. Pravokořenné vytvořily mohutný řepovitý
kořen o délce 6-8 cm a průměru hlaviček 1-2 cm.
I tyto rostlinky několik sezón kvetou.
 |
|
Weintgartia kargliana (3) |
V
roce 2004 jsme měli více času na průzkum stanoviště i jeho okolí,
zejména pak bezprostředního okolí vádí Rio Tomayapu. Zjistili jsme
výskyt obou druhů na poměrně rozsáhlém území mimo oblasti typového
stanoviště. Také zde rostou oba druhy společně, substrát je tvořen
rozpadlou šedou břidlicí (opukou).
 |
|
Údolí Rio Tomayapu |
Ani
zde jsme nenalezli žádné semenáče, přesto je jisté, že populace je
vitální a nehrozí jí nebezpečí zániku. V údolí řeky rostou
keřovité i stromovité akáciovité, které jsou spásány kozami.
Zaznamenal jsem několik rostlin W. kargliana poškozených okusem, resp. vyhrabáním celých rostlin, kterým ta věčně hladová zvířata sežerou kořeny.
 |
|
Parodia maxima, Tomayapu |
Vracíme
se na hlavní cestu, která se vine svahy a údolími podél říčních toků
(přítoků Rio Camblaya) až k El Puente s výraznou siluetou
místní vápenky a dál na sever podél Rio Chico až do údolí Camarga. Po
několika kilometrech odbočujeme východním směrem do údolí říční
soustavy Rio Tomayapu abychom pozdravili zde rostoucí nádherné rostliny
Gymnocalycium cardenasianum v. armatum, které zde mají hlavy zabalené do světlých žlutavých dlouhých trnů.
 |
|
Gymnocalycium cardenasianum var. armatum blond (1) |
Blonďaté sestřenice tmavotrnných armát z údolí Tomayapu. Specialisty na gymna odkazuji krásný článek př. Tvrdíka (http://www.gymnocalycium.cz/bach/bach13.htm), ale neodpustím si publikaci několika vlastních fotek a něčeho k tomu.
Přestože
Josef věděl, kde rostliny hledat, stalo se, že jsme stanoviště přejeli
a zabloudili daleko do kopců za vesnicí Tomayapu. Cestičky jsou tady
zatraceně úzké a křivolaké, takže otáčení auta je vždy tak trochu
hororový zážitek. Pojíždíme a otáčíme se více jak hodinu a když už
vzdáváme hledání, vidíme přímo nad vesnicí v břidlicovém svahu
několik statných Parodia maxima (commutans) a v jejich těsné blízkosti nějaké nízké keříky.
 |
|
Gymnocalycium cardenasianum var. armatum blond (2) |
Z těch se vzápětí vyklubaly až 20 cm široké hlavy Gymnocalycium cardenasianum var. armatum
- blond (větévky keříků se ukázaly jako divoké a dlouhé trny
gymnokalycií). Radost byla ohromná, následovalo mnoho sólo portrétů
i skupinové foto. Rostliny byly bohužel nejen po odkvětu, ale
i plody byly vesměs sklizeny nenechavými, ale přičinlivými
mravenci. Mnoho nám těch zrnek nenechali.
 |
|
Gymnocalycium cardenasianum var. armatum blond (3) |
Jednu
výhodu to pojíždění po úzkých cestách mělo. Zjistili jsme, že do
Tomayapu lze jet i cestou přímo od El Puente, což ovšem v praxi
mnoho výhod nepřináší. Zajímavé jsou stráně a svahy, na kterých
blonďatá armáta rostou. Jsou velmi podobné těm, na kterých rostou tmavá armáta u Pajchu - totiž rozpadlá břidlice (opuka). Díky tomu je většina rostlin velmi zaprášená.
 |
|
Lobivia lateritia nad El Puente |
Máme
před sebou cestu k vytouženému noclehu se sprchou v Palca Grande.
Vracíme se na hlavní cestu a zastavujeme až před El Puente, kdybychom
odbočili vlevo, přijedeme až k vesnici Carrizal, kde rostou typová G. cardenasianum a celé údolí žlutokvětých Lobivia lateritia. Když zahneme doprava, nalezneme ve svazích velké populace Weintgartia cintiensis. Touha nafotit weintagarcie protentokrát zvítězila. Byla to krátká, ale krásná zastávka.
 |
|
Weintagartia cintiensis u El Puente |
V příštím díle: Konečně dorazíme do hotýlku v Palca Grande, užijeme si
sprchy i spánku
v opravdové posteli. Zažijeme poněkud nevšední oslavy Svátků mrtvých (popsáno v minulém díle)
a vypravíme se do Camarga na tržnici a za kaktusy nad San Pedro.
