Toulky Bolívií (26)

V minulém díle jsem se zmínil o Sulcorebutia tarabucoensis a její varietě aureiflora na jejich přirozených nalezištích. Našel jsem ještě 2 digisnímky Sulcorebutia tarabucoensis v. aueiflora na kopcích západně Tarabuco. Zase nekvetou, protože ty kvetoucí mám kdesi na diákách.

Sulcorebutia tarabucoensis v. aureiflora na typovém stanovišti

Na tomto místě bych rád reagoval na poznámku P. Pavlíčka o barvě květů. Podle mých pozorování má tato varieta květy žlutočervené, někdy je červeně méně, někdy více. A mimo to starším květům červeně přibývá. Porovnání nových sběrů s původními WR 479 vede ke zjištění, že typové rostliny měly převážně barvu žlutou až oranžovou. Já se tím netrápím, neb se jedná o dílo přírody, ne člověka a příroda nemá žádnou možnost, jak svou tvůrčí činnost přizpůsobit přání člověka. Prostě si tu škatulku zvětším.

Jak jsem nastínil dříve, Zudañez je jiný svět, jiná Bolívie. Od Tarabuco je městečko vzdáleno 43 km. Jedna z nejzajímavějších partií je průjezd soutěskou v rozestupujícím se pohoří Sierra de Mandinga. Zastavujeme jen krátce, spíš ze zdravotních důvodů. Stěny soutěsky jsou porostlé suchomilnou vegetací, broméliemi, tilandsiemi a samozřejmě kaktusy. Jim vévodí keře Cleistocactus spec. A parodie, snad P. zudanensis a idiosa.

Parodia idiosa MU 123.1, Tarabuco, foto A. Mucha

Na protějším, zcela nepřístupném svahu je to podobné, ale někde tam mají být další blosfeldie. Dole totiž teče nějaký nepříliš vydatný potok, v době sucha téměř vyschlý, ovšem mikroklima pro blossfeldie je právě ideální. Nám místní klima pozdního odpoledne nesvědčí. Je kolem +35 °C a slunce pálí jak o život. A to ještě nevíme, že na pivo si počkáme o 2 hodiny déle.

Před námi se objevuje závora a uzavřená silnice. Cesta někde mezi soutěskou a Zudañez se opravuje, tabule hlásá, že otevřena bude v 18 hodin. To je za 4 hodiny. V případě, že se závora zvedne, nebo taky zítra, či některý den po neděli. Uzavřený úsek musíme objet, ale nevíme kudy. Nám známé cesty nepomůžou. Musíme riskovat. Vracíme se pár km zpět a odbočujeme jižním směrem podél nějaké říčky, do jednoho z četných údolí v Sierra de Mandinga.

Tilansie nad Zudañez

Cesta tudy vede, nevypadá zle. Několikrát sice lehce brodíme, zahýbáme a vracíme se, protože cesta se ztrácí někde na druhém břehu. Na jednom místě projíždíme kaňonem řeky, krátká zastávka ukazuje stěny porostlé skupinami parodií, s červenavým otrněním, zřejmě se jedná o formu Parodia idiosa, která je v okolí Zudañez dosti rozšířená. Žízeň nás žene vpřed, auta se škrábou nepříjemným stoupáním do pasu pobočného pohoří, kde zastavujeme. První, co nás zaujalo, byly četné trsy nějaké tilandsie na skalách okolo cesty. V odpoledním slunci září a jsou obletovaným fotomodelem.

Průzkum svahu nad cestou přináší záhy zjištění, že zde rostou nějaké Sulcorebutia. Mají drobné a silně seschlé hlavičky, stěsnané do malých skupinek. Některé však rostou i jednotlivě, nekvetou a ani plody nejsou. Potřebovaly by zavodnit stejně jako my. Chvíli se dohadujeme o jejich zařazení, a jsme názoru že zde je malá populace nějaké formy Sulcorebutia tarabucoensis, jakých jsou v Sierra de Mandinga desítky. Je to však populace, velmi blízko Zudañez, jak brzy zjišťujeme pouhých 5 km od centra městečka a nejbližší hospůdky. Tam se konečně hydratujeme a dostáváme původní tvary. Slunce pomalu zapadá za Cordillera Mandinga a je nejvyšší čas najít kemp. Na hlavní ulici, téměř v centru, znám docela příjemný Hostal de Bolivia, kde jsme před pár roky spali.

Hostal de Bolivia v Zudañez a výhled na kopce severně od města

Dnes nás čeká vůně eukalyptů v hájku těsně za obcí. Očista těla se bude konat někdy později. Den zakončíme tradiční polévkou, pivem v plechovce a pár deci vína z Tarija. Je dobré skoro jako argentinské, zítra musíme doplnit zásoby. Usínáme s pohledy upřenými na protější kopec. Někteří ho již znají, protože absolvovali těžký výstup do prudkého svahu.

Je to Cerro Ayrampo, nejvyšší ze 4 vrcholků horského hřebenu nad Zudañez. Kdysi na něj vylezl Walter Rausch, aby zde objevil jednu z nejelegantnějších sulkorebucií v Bolívií. Později ji Frank popsal po nálezci Sulcorebutia rauschii.

Sulcorebutia rauschii na stanovišti (1)

Cerro Ayrampo:
Ještě před pár roky bylo nutné vystoupat na Cerro Ayrampo buď přímo z obce do prudkého svahu, nebo na východě obce zdolat méně prudký svah a na stanoviště dojít po hřebenu. Nyní je situace příznivější, protože na C. Ayrampo byl vybudován vysílač pro mobilní telefony, a k němu musela být zřízena i přístupová cesta. O pohodlí si sice můžeme nechat zdát, ale zdolat horu terénním autem je mnohem snazší, než se škrábat pěšo. Alespoň pro mne, kterého zdravotní hendikep přinutil odmítnout jak výstup jižní stěnou, tak vzdát snazší východní cestu.

Sulcorebutia rauschii na stanovišti (2)

Po půl hodině jsme na vrcholu a hrneme se na temeno kopce. Jsou tam a jsou zahaleny do květů, světlé magenta barvy. Píšu-li zahaleny, tak doslova. Noční déšť vykonal své a poupata a květy poničil a přilepil na těla rostlin. Možná kolem poledne oschnou, pletiva získají svůj obvyklý turgor a budou zdobit.

Sulcorebutia rauschii na stanovišti (3)

Kamenné výchozy na Cerro Ayrampo. Fotíme, zejména se snažíme podchytit stanovištní variabilitu druhu, která je známa jako nevšední. Už v prvních sběrech Waltera Rausche byly rostliny s různě tónovanou pokožkou a různě barevnými trny. Také květy druhu ve sbírkách jsou poněkud variabilní, takže se dá vytvořit celá kolekce raušek.

Sulcorebutia rauschii MU 461.3 na stanovišti, foto A. Mucha

Ale odchylky byly zřejmě už vysbírány. Nic zajímavého není na dohled. Pokožka od štikově zelené až po fialově červenou, ve všech myslitelných odstínech a sytostech barev, trny tmavé až černé pektinátní, přilehlé. Nádherná rostlina.

Lobivia zudanensis

Doprovodná kaktusová vegetace velmi slabá, vlastně jediným dalším kaktusem, zde rostoucím je Lobivia z okruhu cinnabarina, která zde dostala své jméno Lobivia zudanensis. Také jejich poupata čekají na dávku hřejivých slunečních paprsků.

Pohled dolů - pod námi je Zudañez

Vzpomínam na situaci před 11 lety, kdy stádo nenechavých koz před našimi zraky spáslo rozvité květy i poupata populace Lobivia zudanensis na nedalekém kopci. Byly tak hbité, že ani svižný běh Josefa, doprovázený šťavnatými nadávkami, květy nezachránil.

Libor u svého překvapivého nálezu nové Sulcorebutia maxirauschii

Jedinečný úspěch zaznamenal Libor, protože nalezl rostliny, kterým hned na místě dal jméno. Sulcorebutia maxirauschii. Své přátele a známé šťastný nálezce informoval o nálezu formou novoročenky PF 2011. Byla pro mě čest tento nevšední nález zvěčnit na fotografii.

Skupinka Sulcorebutia maxirauschii

Náš program velí k návratu. Velitelský vůz mizí v serpentinách cesty ve svazích Cerro Ayrampo, zbytek se vrhá do prohlídky kopečku na temeni pohoří v naději, že najdeme ohlášenou 2. sulku z okruhu S. tarabucoensis, která zde má někde růst. Bylo by jistě zajímavé porovnat oba taxony a zjistit, jak je to s jejich společnými znaky.

Na východ se vypíná Cerro Calle Calle

Na jih je Cordillera Mandinga

Musím na tomto místě poznamenat, že rekombinace S. rauschii k S. tarabucoensis se mě moc nezamlouvá. Vždy jsem měl za to, že druh je blízký okruhu S. pasopayana a S. pulchra. Řazení k okruhu tarabucoensis nepovažuji ani za šťastné ani za rozumné. Ale názory taxonomů jsou vrtkavé, vyčkáme věcí příštích. Na další taxon Sulcorebutia nemáme štěstí ale nalézáme velkou populaci Parodia idiosa, s oranžově červenými květy, také umlácenými nočním deštěm.

Parodia idiosa

Poslední foto na Cerro Ayrampo a rychle za velitelským vozem. Vidíme jak se jeho osádka řadí za příkopem před statným trsem Trichocereus tephracanthus v plném květu. Samozřejmě z cesty nevidíme skupiny echinopsis pod pichlavými keři akácií, a tak se skupina řadí pod ramena ceresu s bílými květy. Je to rozlučková fotka na památku.

Na památku dobití Cero Ayrampo prvovýjezdem severní stěnou

Zudañez
Vracíme se do městečka natankovat vozidla i sebe, čeká nás náročné odpoledne. Když jsem naznačoval, že Zudañez jiný svět než Tarabuco, musím objasnit, proč to tak vidím. Život v Zudañez je nepochybně náročnější, než v Tarabuco. Chybí zejména velké plochy zemědělsky obdělávané půdy, které jsou k vidění východně od Tarabuco. Tady jsou políčka malá, těžce vyrvaná přírodě. Jejich závlaha je obtížná a obdělávání převážně ruční. Zde nevidíte ani volky zapřažené do rádel a vesničany sázející a osévající políčka jak za krále Holce. Na všechno tady musí stačit motyky a mozolnaté ruce campesiños.

Ženy v Tarabuco i Zudañez mají podobné kroje

Ale toto není to podstatné. Pro nás jako turisty je důležité chování a vstřícnost místních, od dětí, až po vysloužilé babky na tržnici. A žádné kradmé pohledy úkosem přes rameno. Tady nepochybně už lépe pochopili, že turismus je pro ně velmi užitečný a může je živit. Zatím je to patrné v obchodech a ve službách kulturně restauračních.

I mladé tarabuceños mají své kroje

Třeba za 10 let naši následníci najdou v Zudañez (a v Tarabuco a vůbec v celé Bolívii) perfektní ubytovací kapacity a vzkvétající turistický průmysl. Jen jsme se stačili posilnit, už je zřejmé, že na ulicích se něco děje.

Mladí umělci - nositelé tradic

Jsou plné dospělých s malými dětmi, starými campesiños a hlavně zde proudí skupiny školáků v tradičních místních krojích, kteří i tančí a hlavně hrají na hudební nástroje. Převládají různé flétny a zampoňe a píšťaly, ovšem muziku jako vždy tvrdí bicí. Poptáváme se, o co se tady jedná. Nakonec se ukazuje, že i tady v Zudañez dbají na tradice.

Oslavy v Zudañez (1)

Jaime de Zudañez
To je to jméno, kvůli kterému se sem sjeli děti a jejich učitelé ze širokého okolí, aby předvedli své umění a vztah k vlasti. Tak trochu to připomíná dobu minulou, zdá se, že i tady revoluce lehce skomírá pod tlakem tvrdého byznysu s nerostnými surovinami. Je třeba odhodlání manifestačně podpořit oslavou nějakého významného muže historie, vojevůdce, politika.

Oslavy v Zudañez (2)

Jaime de Zudañez je významná postava Bolívijských dějin a boje za nezávislost.
Narodil se v La Plata (dnes Sucre) a svůj život zasvětil vzdělávání mládeže a boji proti kolonizátorům. Byl lidovým ochráncem domorodců. Hned v počátečních dnech revoluce po 25. květnu 1809 byl zajat a uvězněn, proti čemuž zaprotestovala zejména mládež z university v Sucre. Jaime de Zudañez byl totiž jejich rektorem. Kupodivu vojáci se zalekli, a místo obvyklé rychlé popravy bez soudu, rektora propustili.

Oslavy v Zudañez (3)

Bylo to významné vítězství nastupující osvobozenecké revoluce, a pan rektor se vrátil nejen na universitu, ale dál bojoval i za nezávislost Bolívie a dalších španělských držav v Jižní Americe.

Oslavy v Zudañez (4)

Bolívijci jsou velmi vděčný národ. Nejen, že postavili Jaime de Zudañez bronzový pomník na jedné z hlavních tříd v Sucre, pojmenovali po něm celou provincii i město, ale v Sucre se každoročně pořádají oslavy spojené s jeho jménem. Školáci z jeho Zudañez a okolí mu každoročně vzdávají poctu přehlídkou o nejlepší dětský hudební a taneční soubor. Proplétali jsme se mezi zástupy dětí i dospělých a vstřebávali tu zvláštní atmosféru města a charakteristickou hudbu mladých indiánských muzikantů a tance mladých děvčat, nositelů tradice zvyků a úcty k dávno mrtvým předkům.

Oslavy v Zudañez (5)

Mládež sledovaly i jejich rodiny a sourozenci, kteří se sem vypravili z dalekých vesniček v horách i hlubokých údolích. Snad nebude čtenářům proti mysli, když tenhle zážitek zprostředkuji několika momentkami.

Sulcorebutia tarabucoensis v. callecallensis L 389

Další část dne je věnována průzkumu Cerro Calle Calle. Kdysi do tohoto pohoří vystoupal Alfred Lau a jeho mladí indiánští pomocníci. Nalezli tu malé, svěže zelené a zlatě kvetoucí kaktusky, které označili akronymem L 389. Později byly popsány jako Sulcorebutia tarabucoensis v. callecallensis.

Sulcorebutia tarabucoensis v. callecallensis LH 1056 ve sbírce (1)

Po páteru Lauovi sem vystoupalo mnoho dalších milovníků kaktusů a zjistilo, že tyhle miniatury kvetou všemi možnými barvami květů, od žluté až po magenta odstíny a jejich kombinace. Zejména p. Johan de Vries shromáždil ohromnou a ojedinělou kolekci, která dokumentuje variační šíři druhu.

Sulcorebutia tarabucoensis v. callecallensis LH 1056 ve sbírce (2)

Zdolání cesty zatesané do skalní stěny bylo pro všechny náročné až nebezpečné. Těšili jsme se, že pokvetou, ale člověk míní a příroda mění. Bylo tak neskutečné sucho, že drobné rostlinky byly beznadějně zatažené do slabé vrstvy půdy mezi pískovcovými kameny a po květech ani památky. Navíc slunce tak pálilo, že ani fotky se nedařily. Snad fotografie ze sbírky budou dostatečně dokumentovat jedinečnost a krásu tohoto druhu.

Sulcorebutia tarabucoensis v. callecallensis LH 1056 ve sbírce (3)

Další výlet byl naplánován na stanoviště Sulcorebutia hertusii, Cerro Savintayoj Khasa. Historii nálezu této vlasaté rostliny popsal dostatečně L. Horáček ve své knize, netřeba opakovat.

Pod Cerro Savintayoj Khasa

Výstup na vrchol hory, kterou ještě před pár roky nikdo neznal, je fuška, ale odměna je sladká. Vlasaté hlavičky rostou jednotlivě nebo v malých trsech a jsou kouzelné. Bohužel doba květů je dávno pryč, ale plody právě pukají a ukazují tmavá semena.

Sulcorebutia hertusii f. brevispina na stanovišti (1)

Sulcorebutia hertusii f. brevispina na stanovišti (2)

Snažíme se najít mezní formy, ale populace je značně uniformní, tmavotrné formy se nekonají. Nedaleko hlavního hřebene začíná populace krátkotrné formy (požívám pracovní jméno f. brevispina).

Sulcorebutia hertusii na stanovišti (1)

Je to přesně 30 kroků od těch vlasatých. W. Gertel píše o 100 m, ale je to blíž. Bez bližšího vyhodnocení tyto rostliny připomínají Sulcorebutia crispata – a taky za ně byly zpočátku považovány. Podobná krátkotrná populace roste totiž i na úpatí hřebenu.

Sulcorebutia hertusii na stanovišti (2)

Sulcorebutia hertusii na stanovišti (3)

Dnes je tento druh považován za subspecies druhu S. tarabucoensis, byla provedena i formální rekombinace. Vlasatou krásku z Cerro Savintaoyoj Khasa potkal stejný osud jako její ještě krásnější sestřenku Sulcorebutia patriciae z hor severně od Presto, asi 70 km vzdušnou čarou daleko.

Sulcorebutia hertusii SE 183 ve sbírce (1)

Sulcorebutia hertusii ve sbírce (2)

Dnes je jisté, že naši kolegové nebyli první, kdo tuto populaci v přírodě našel a pozoroval. Ale byli první, kdo ji pojmenovali, a to po kamarádovi Pavlovi Heřtusovi.

Při cestě po hřebenu pohoří byly nalezeny i další populace podobných rostlin, stejně tak jako v pohoří Sierra de Mandinga. Tam se vypravíme někdy příště, abychom si vychutnali různá překvapení, která nás v této chudé a drsné krajině potkala.

Sulcorebutia tarabucoensis v. patriciae v přírodě, foto L. Kasperski

Sulcorebutia tarabucoensis v. patriciae ve sbírce

Po návratu z výletu za heřtuskami doplňujeme zásoby, tankujeme a vracíme se na noc do míst, která už máme odzkoušená. U čerpací stanice nás čekalo malé překvapení, po cestě, po chodníku, prostě všude lezly stovky velkých hnědých brouků s výrazným výrůstkem na hlavě. Když obtížně vzlétli, bručeli jak malé helikoptéry. Naštěstí netankovali a na nás zbylo dost benzínu.

Brouk nosorožík u pumpy v Zudañez

Ačkoliv památník udatným bojovníkům za nezávislost na náměstí v Tarabuco je morbidní, ani Zudañez nezaostává. Na stěnách posledních domků registruji naivní kresby, zachycující děj v období boje za samostatnost. Nejsou o nic méně působivé.

Naivní malby v Zudañez

Smrtící paprsky, aneb co dovede slunce

Dnes snad nikdo nepochybuje o tom, že nepřiměřené slunění škodí zdraví. Ovšem vědí to také indiáni z hor Bolívie? Možná, ale spíše tuší, protože život je naučil pozorovat přírodu a hlavně ji respektovat. Ale o řádné poučení rozhodně nejde, zajištění zdravotní péče je v zemi na velmi nízké úrovni a její dostupnost je pro indiány opravu mizivá. Proto i možnost terapeutického zásahu v případě onemocnění jakýmkoliv rakovinným bujením je více méně hypotetická.

Zatímco turista z Evropy se raduje, že nachytá sluneční paprsky před dlouhou zimou a trochu se opálí, domorodci mají na hlavách nejrůznější typy pokrývek. Aymarové na Altiplánu nosí i v parných dnech typické pletené čepice, kulichy, nebo plstěné klobouky se širokou střechou.

Aymarové – pokrývky hlavy všeho druhu

Indiáni z oblastí obývaných Kečua upřednostňují klobouky a baseballové čapky. Má to jediný účel ochranu hlavy, uší krku a tváří před jedovatým slunečním zářením. Podobně jsou vymóděny ženy a děti, i když právě u dětí je pokrývka hlavy vidět snad nejméně. Než jsem navštívil tuto zemi, málo jsem bral plně na vědomí skutečnost, co dovedou vražedné sluneční paprsky vysoko v horách.

Pastevci v horách se chrání před sluncem

Přestože mezi čtenáři je mnoho cestovatelů, kterým není třeba připomínat, jak se mají chovat na expedici, najdou se jistě i takoví, které snad poučí pár zkušeností a postřehů.

Příklad první: zkušený cestovatel v Chile podcenil okolnosti a kolem 14 hodiny, v době kdy vychází slunce, měl temeno hlavy již tak spálené, že jeho kůže na hlavě mi připomínala zprudka upečený kus bůčku. Léčení těžkých popálenin trvalo do konce pobytu a další týdny doma.

Příklad druhý: jistý Venca Walker, pozor nezaměňovat se známějším Honzou Wolkerem, ani zapomenutým básníkem Jiřím nedbal mých dobře míněných rad a za pouhého půl dne si tak spálil pravý boltec, že před vykrvácením ho zachránilo jen hojné zasypání poloproduktem pro výrobu Traumacelu, který z vlastních zásob uvolnil Snr. Semtex. Ani toto ucho se do konce expedice nezhojilo. Další zkušenosti mají řidiči - spálené ruce od zápěstí po ramena jsou daní za mylnou představu, že autosklo UV záření nepropouští. Propouští a ochotně !

Oba příklady hovoří o přímých spáleninách sluncem, v přímořských a horských podmínkách tropů, kam my kaktusáři tak rádi jezdíme. Na každou cestu vozím ochranné krémy s vysokým faktorem i pro ty, kteří na tuhle drobnost zapomenou. Některé človíčky musím vlastnoručně mazat, jiní tak činí již sami, když jim ten krém vnutím.

Joe Halda a jeho dobře chráněná budka

Joe Halda si kritická místa natřel tak silnou vrstvou, že připomínal spíše zednického přidavače, než botanika v terénu. Přestože na štukování padlo půl tuby krému, podstata byla neozářena a nespálena. Já sám také nepatřím k těm, kdo nosí na cestách na hlavě klobouček, ale přetření krémem o faktoru 25-30 hned po ranní hygieně, neopomíjím. A k tomu nějaký ten betakarotén, nebo multivitmín a antioxidačními vitamíny a mikroprvky, to je určitá jistota. Aby se bolívijské sluníčko nevyrazilo někdy později jiným a nežádoucím způsobem.

Mirek se chce líbit i v divočině, ale před sluncem se chrání

Zajímavé zjištění bylo, že nejvíc postižených lidí jsem zaregistroval v okolí Tarabuco, Presto a Zudañez, nikoliv na Altiplanu, kde bych tento problém spíše očekával.

Václav Šeda