Za stále horkou a vzácnou novinkou
jsem se chystal několik let. Když tuhle zlatokvětou
krásku před pár lety objevil Slávek a jeho kamarádi,
nechtělo se mě věřit, že na tak frekventovaném místě
jen pár metrů od hlavní cesty, lze nalézt na počátku
21. století zcela nový druh. Tím místem muselo
projet a projít desítky lovců kaktusů, profesionálů
a laiků a nikdo si této výrazné rostliny nevšiml?
Podle všeho tomu tak bylo. Lokalita je na skalách
nad říčkou pár desítek km od správního centra
Camargo, nedaleko osady Tocaquira. Nebo též na
západním okraji přírodní rezervace, která nese jméno
Reserva de Muiuquiri. Nevím co, tato reservace
chrání, ale předpokládám, že kaktusy, kterých tady
všude roste utěšené množství.
 |
|
Fotka
na památku |
Zastavujeme před mostem, dole pod
námi campesiňos perou v řece právě sklizenou úrodu
mrkve. A osamělý muž obdělává motykou v potu tváře
miniaturní políčka mezi řekou a skalní stěnou. Má je
zavlažované betonovým zavlažovacím kanálem a pěstuje
tam obvyklé plodiny – brambory, kukuřici, cibuli a
dýně. Nám zavlažovací kanálek slouží k rychlejšímu
přesunu podél skalní stěny. Již po pár metrech
vidíme první sytě žluté květy i první rostlinky
Rebutia malochii. Jsou to krátké válečky, jen
zřídka odnožující, které vyrůstají ze skalních
puklin a silné vrstvy mechů a lišejníků, které jsou
hlavními zástupci doprovodné vegetace.
Rebutia malochii není jedinou rebucií, která
zde vegetuje. Šťastný nálezce zde spatřil i bíle
kvetoucí jedince, což podporuje moji domněnku, že
R. malochii je příbuzná s Rebutia
leucanthema, a není třeba pro její zařazení
hledat jiné místo v taxonomickém systému. Dalším
zástupcem je růžově kvetoucí Digitorebutia
pygmaea, pravděpodobně se jedná o Rebutia
violascens, která má v těchto končinách typové
stanoviště. Na extrémně osluněných místech skal se
tisknou do puklin a mechu ploše kulovité Rebutia
cintiensis s oranžově červenými štíhlými květy,
přímo v balvanech vrcholové partie se vyjímají
nádherné a výstavní Weingartia lecoriensis.
Je to jejich nejižnější výskyt, epicentrum jejich
rozšíření je okolí obce Padcoya, ale tam se
dostaneme později.
Rebutia violascens mě mimořádně zajímala,
protože se ještě tento den setkáme u Cucho Ingenio s
rostlinami, rovněž růžově kvetoucími, které řadím k
R. pygmaea, zatímco němečtí kolegové tvrdí,
že se jedná o R. violascens. jsou to zde
rostliny drobné a křehké, vždy jednotlivě rostoucí a
barva květů není jen světlá růžová ale i v tmavších
odstínech červené a karmínové.
 |
|
Parodia roseoalba |
Fotíme, aby bylo co porovnávat a
sbíráme skromnou úrodu ovoce. Málem bych zapomněl,
že mezi balvany rostou i statné Parodia roseoalba
v. australis, které právě kvetou. To jméno je
od znalce parodií př. Andrzeje Muchy, já mám však
dojem že se od rostlin nad San Pedro neliší, snad
jen barevnějšími trny. Zaznamenávám i několik
dospívajících Trichocereus tarijensis s
výraznými šarlatovými poupaty. Hrozně mě mrzí, že
nevybyl čas na důkladnější vymezení výskytu
Rebutia malochii, protože údaj v popisu je více
nebo méně kvalifikovaným odhadem. Za zmínku u tohoto
stanoviště stojí, že řeka, zavodňovací kanál,
políčka i skály zřejmě vytvářejí příhodné
mikroklima, které umožňuje vegetaci kaktusů v
poměrně extrémních podmínkách horské pouště.
 |
|
Trichocereus tarijensis |
Ponecháváme žlutě kvetoucí krasavice
jejich osudu a odjíždíme dál na sever, směr Padcoya
a Lecori. Po pár minutách se ocitáme na na náhorní
plošině, která je jižním okrajem Pampa de Lecori
naši pozornost upoutaly mocné sloupky Oreocereus
fossulatus, některé kvetou, jiné mají zvolna
dozrávající plody.
 |
|
Oreocereus fossulatus, Pampa de
Lecori |
Objevujeme prvé nádherně vytrněné
Echinopsis lecoriensis, jejichž hlavní lokalita
je ještě o kousek severněji, je zde několik
dospívajících jedinců Neocardenasia herzogiana,
u kterých se fotíme a několik stromů trnitých
akácií, kde fotíme jejich zajímavé květy.
Jen pár minut před vjezdem do vesnice Padcoya je v
plochém a kamenitém terénu jedno ze stanovišť
Cintia knizei, druhu, který objevil pan Karel
Kníže, a který je neustále zdrojem vád mezi taxonomy,
kteří se přou o jeho zařazení do systému. Nejčastěji
je rod Cintia ztotožňován s rodem
Weingartia. Na planině rostou společně s
Weintgartia lecoriensis nějaké lobivie,
zřejmě formy Lobivia pugionacantha. Nikdy
jsem je neviděl kvést, plody byl prázdné a z
uvadlých květů se nedalo usuzovat na barvu květů.
Hledání Cintia knizei na stanoviští je
doslova hledáním pověstné jehly v kupce sena,
padnete na kolena a pomalým postupem vpřed se
snažíte odlišit rostliny od kamínků. Rostliny cintií
mají temeno a žebra rozpadlá do hrbolů a rostliny
dokonale mimikrují v kamíncích a drobných oblázcích
v terénu. Nepodařilo se mě nafotit žádnou rostlinu s
otevřeným květem, ale se štěstím jsem sebral něco
semínek.
 |
|
Trichocereus tarijensis |
Padcoya je malá obec na jižním
okraji Pampa de Lecori, kde roste neuvěřitelné
množství Weingartia lecoriensis, rostlin,
které rostou jako kulaté sloupkovité, nebo dokonce
ploše kulovité rostliny. A to nejen v břidlicích na
březích vyschlého potoka, ale doslova všude, kam se
podíváte.
 |
|
Pampa
de Lecori |
A aby jim tam nebylo smutno,
doprovázejí je snad desetitisíce Parodia maasii,
kterých je zde ještě víc, než kdekoliv jinde v
Bolívií. A že Parodia maasii patří mezi
plevelné kaktusy, které rostou v Bolívií téměř
všude. Ovšem jen obtížně hledáte nějaké rozdíly na
odlišení variet. Jedná se vždy o lokální stanovištní
fenotypy, přesto se nabídky semen vždy hemžily druhy
a varietami.
 |
|
Echinopsis lecoriensis na stanovišti |
Echinopsis lecoriensis – „ferokaktus
Bolívie“
Tak tuhle lokalitu si nenechám nikdy ujít.
Takové echinopsisy a tak dlouhé trny nikde jinde
nenajdete, však posuďte sami.
 |
|
Echinopsis lecoriensis |
Vzpomínám, jak se areolu s trny
snažil Jarda nacpat do prázdné konservy od
Coca-Coly, což se mu podařilo jen částečně, dobrých
5 cm trnů koukalo ven. Rostliny kvetou většinou
bílými, nebo mírně narůžovělými květy. Přestože
někteří znalci tyto rostliny považují za formu
Lobivia ferox, nebo severněji rostoucí
Lobivia potosina, přikláním se k názoru, že se
jedná o dobrý druh, který má jednu jedinou nevýhodu.
Semenáče rostou proklatě pomalu. Takže trny své
délky 20 cm dorostou, počítám tak za čtvrt století a
mě už těšit nebudou. Celá kotlina, ve které tato
nádhera roste, se táhne daleko na západ a na sever
až k vesnici Caiza. Scenérii pichlavých koulí
doplňují siluety četných oreocereusů, jejichž hlavy
září v zapadajícím slunci.
Projíždíme až do vesnice Caiza, a auta se proplétají
davem campesiňos, kteří prodávají, nebo nakupují na
místním trhu. Na některých je zřetelně vidět, že
konzumovali. My uděláme zastávku až v Cucho Ingenio,
kde máme vyhlédnutou restauraci Panamericana. Tady
dáme gáblík a pivečko, Ruda sní všechna volská oka
se slovy, že „vajíčka miluju, protože to jsou,
klucii… přece mladá kuřátka…“. Mladá kuřátka si dál
o té dovolené ještě vícekrát, dokonce raději než
tvrdé flaxy, které se tvářily jako bifteky.
 |
|
Echinopsis lecoriensis |
První Weingartia westii a
růžovokvěté rebucie
Jen pár set metrů za vesnicí je zajímavá formace
rozpadlých šedočerných břidlic. Zde vidíme velké
trsy rostlin Weingartia westii, krásně
vytrněné, žlutohnědé ostny se na temeni proplétají,
takže otevřené květy je obtížné zastihnout. Ostatně
je dávno po době květenství, což znamená že několik
plodů je zralých a obsahuje hnědočerná semena. Tento
ekotyp W. westii je zajímavý tím, že jeho
tělo, vystavované horskému slunci je zabarvené do
červena, což jiné místní formy tohoto taxonu nejsou.
Na toto místo mě zavedl před 11 roky Josef, tvrdil a
budoucnost ukázala, že tyto drobné stonky kvetou
růžově. Tenkrát jich zde bylo stovky a člověk musel
dávat pozor, aby některou nezašlápl do přemokřeného
substrátu. Tedy deštěm nasáklé rozpadlé břidlice,
kdy měl člověk pocit, že kráčí po mechu. Nyní je
však situace zcela jiná. Ty stovky rostlin se někam
ztratily a nacházíme sotva několik jedinců, většinou
ve spárách mezi balvany. Na volné ploše jsem našel 1
jedinou rostlinku. Bohužel nekvetou, ale znám je
dobře ze sbírky, kde jsem dopěstoval do květu 2
generace semenáčů a další kolegové rovněž. Průzkum
lokality a rostlin neobjasnil, zda se jedná o formu
Rebutia pygmea, nebo o jedno ze stanovišť
Rebutia violascens, jak tvrdí odborníci ze
západní Evropy. Proto doporučuji držet zvlášť s
označeným studijním číslem a čas třeba ukáže. Dokud
nebude možné porovnat všechny lokality přes GPS a v
kultuře, nelze nic jednoznačně stanovit.
 |
|
Parodia maasii |
Cucho Ingenio
Je to v podstatě neveliká vesnice se zhruba 1600
obyvateli. 2-3 restauracemi, jednou čerpací stanicí
v provozu a jednou v rozestavěném stavu. Přesto je
to důležité místo kvůli doplnění zásob a pohonných
hmot a konečně i kvůli občerstvení pro každého, kdo
cestuje z jihu na sever, nebo opačně. Před 11 lety
když jsme projížděli Bolívii osobákem Fiat Uno,
nevedl přes Rio Lava (protéká vesnicí) most, ale jen
brod, kde jsme samozřejmě uvízli. Ovšem Olda a já
jsme vyskočili hbitě z auta a rvali jsme ho ven z
řeky za strašného řevu motoru, který se Josef snažil
udržet v otáčkách a hlavně v chodu. Byli jsme po pás
mokří z ledové vody, promočení deštěm a sněhem a tak
jsme se zastavili v první hospodě, kterou jsme
uviděli. Horká polévka a hrnec kafe nám vrátili
náladu a chuť k další cestě. Dnes hospůdka nestojí,
ale nahradil ji restaurant Panamericana, kde docela
slušně vaří.
 |
|
Parodia maasii |
Cucho Ingenio (občas se setkáte i se
jménem Knucho Ingenio) leží na úpatí hor, které pod
Potosí začínají bohatou horou (Cerro Rico) a končí
nad jmenovanou vesnicí. Stěny a svahy hor zejména
nad Rio Lava, jsou provrtané štolami, možná několik
set let starými. Takže původní obyvatelé, byli zcela
jistě úzce spjati s dobýváním rud, které se drtili,
v řece plavili a čistili a následně zpracovávali na
čisté kovy). Odtud je jméno tohoto sídla!
Nad výše zmíněným stanovištěm rebucií a weingarcií
se cesta několikrát oblouky zařezávala do svahu a v
těchto mini údolíčkách rostlo mnoho kaktusů. Zejména
Lobivia ferox s velmi tmavými trny, dále
Lobivia potosina, která má trny světlé až
bělavé, a květy stejně bílými a velkými jako feroxy.
Laik by řekl, že se jedná o jeden taxon, ale vědci
rozhodli jinak, tak je budeme respektovat.
 |
|
Parodia maasii |
Tu a tam rostou sloupky oreocereusů
a Trichocereus tarijensis, které kvetou z
temena celým pugétem karmínových květů. Ale některé
kvetou žlutobílými květy jako Trichocereus
orurensis v okolí Oruro. Stará původní cesta
byla velmi výhodná pro vstup do terénu, dnes je vše
jinak. Jednou přijely těžké stavební stroje a bagry
a do svahu vyhloubily novou rovnou cestu. Vše co
překáželo, skončilo v korytu řeky a v údolí.
 |
|
Trichocereus orurensis |
S kamením a štěrkem skončily v řece
i tisíce kaktusů od miniatur až po úctyhodné sloupy.
Cesta je příjemnější pro řidiče a cestující, ale
špatná pro výstup do terénu. Občas je třeba lézt
jako horolezci, občas se i padá, naštěstí jen pod
svah na cestu, a ne dolů do řeky. Všude nás
doprovázejí Weingartia westii a mnohočetné
skupiny Parodia maasii s krásně zatočenými
hákovitými ostny. A a objevují se první jedinci
Lobivia pugionacantha v. versicolor se
žlutými květy.
 |
|
Cumulopuntia rossiana |
Ojediněle potkáváme Oreocereus
trolii, mohutné trsy několika hlav, mnohem
statnější než stejné na jihu u Iscayachia a San
Antonio je zde i mnoho trsů horských opuncií,
k nakousnutí jsou zejména zlatokvěté Cumulopuntia
rossii. Jejich trsy mají snad 30 cm v průměru a
desítky článků, z nichž si žádný nesmíme odlomit a
odvést domů.
 |
|
Cumulopuntia rossiana |
Zato vidíme celé hromady kaktusů,
které byly vykopány, když se před nedlouhou dobou
vztyčovaly sloupy elektrického vedení. Taková
ochrana chráněných druhů rostlin v jejich přirozeném
prostředí je ke spatření na celé řadě míst Bolívie.
|
|
|
Cumulopuntia rossiana |
Ve spárách skal objevujeme sytě
červené květy, které patří Rebutia cincinnata.
Jsou to drobné trsy, drobných tělíček, s
pokroucenými sklovitě bílými ostny, velmi dobře
ukrytých ve spárách nebo štěrku. Tyto rostliny jsem
našel už dříve (SE 105) stejně jako další varietu Rebutia
steinmannii v. parvula (SE 103), která se
liší jen neparně a to červenou barvou tyčinek. Měly
by tady růst i další druhy rebucií, ale nemáme
štěstí, nebo prohlížíme nesprávná místa.
 |
|
Trichocereus tarijensis |
Věnovali jsme této lokalitě několik
hodin a byli jsme odměněni neopakovatelnými záběry a
množstvím květů. Poslední foto kvetoucích
trichocereusů a poměřování objemu těl. Nasedáme do
aut a vydáváme se dál na sever do města Potosí.
 |
|
Láďa Horáček a Trichocereus tarijensis |
 |
|
Pavel
Heřtus - poměřování objemu těl
Trichocereus tarijensis |
Cerro Rico - Hřmící hora a Potosí, Bolívie
Neopomenutelným koutem jihoamerické Bolívie je město
Potosí. Toto město bylo založené roku 1545 na úpatí
hory Cerro Rico, což lze přeložit jako „Bohatý
kopec“, je s osudem této hory nerozlučně spjato.
Vděčí mu za svoji existenci i bohatství. Díky
bohatství místních stříbrných dolů mělo Potosí v
roce 1672 přes 80 kostelů a se svými 200 000
obyvateli bylo největším městem Jižní Ameriky. Dolům
v Cerro Rico vděčí Potosí za své bohatství a
monumentální stavby ale současně, ač se to zdá se to
zcela neuvěřitelné ale během let 1545 až 1825 v
těchto dolech zemřelo 8 miliónu indiánských a
černých otroků. Ale lidé zde umírají stále. Stříbrná
ruda byla prakticky vytěžena, zbývá něco zásob cínu,
zinku, mědi a olova.
 |
|
Cerro
Rico |
Dnes ve štolách Cerro Rico těží
horníci státní těžební společnosti Comibool a hlavně
skupiny horníků sdružených do družstev (copertivas,
které si pronajímají část hory a těží zde rudu),
obvykle zde pracují celé rodiny, včetně dětí a žen.
Kolem cesty se množí četné štoly vyhloubené do svahů
hor, četné výsypky hlušiny i hromádky vytříděné
rudy, na hromadách vidíme ženy i děti, kteří mají
tady své přidělené místo v dělbě práce. Otcové
rubají rudu pod zemí a hloubí štoly, starší chlapci
vynášejí pytle rudy na povrch, menší děti a ženy
kladívky roztloukají, vytěženou horninu třídí a
zbavují ji hlušiny. Večer svůj celodenní výtěžek
prodají společnosti, která rudu zpracovává, nebo si
odnesou s sebou, aby rudu prodali a vyměnili dole ve
městě za několik boliviánů na koupi dalších dávek
listů koky, patron dynamitu, alkoholu, cigaret a
něco jídla pro sebe a ty nejmenší. Tak běží život
horníků a jejich rodin na úpatí bohaté hory Cerro
Rico nad starodávným městem Potosí, v nadmořské
výšce více jak 4000 m nad mořem.
 |
|
Zařízení dolů na svazích hor |
Stříbro bylo objeveno na Cerro Rico
v roce 1544. Podle legendy to byla zásluha jistého
indiánského pastevce Diega. Ten jednoho dne ztratil
ze svého stáda dvě lamy. Šel je hledat, a když je do
setmění nenašel, rozdělal si na úpatí hory oheň, aby
se zahřál. Plameny rozpálily zemi a z té začalo
vytékat tekuté stříbro… Podle jiných legend, to byli
nocující vojáci, a některé údaje hovoří o tom, že o
stříbře v hoře věděli už Inkové, ale netěžili jej,
protože bohové jim řekli, že drahý kov je určen
jiným. Tak se stalo, že na Španěly zbylo více jak
45000 tun čistého stříbra (údajně by se z něho
vystavěl most mezi Amerikou a Španělskem, které
putovalo nejprve lamími karavanami do Ariky, a odtud
loděmi do Španělska. Celých 20% z těžby patřilo
přímo králi a financovalo stavbu světských statků,
kostelů a jiných duchovních staveb. Části stříbra se
zmocnili piráti francouzského a anglického původu,
část lodí se potopila a skončila na dně moří. Hřmící
hora bylo jméno domácí indiánské „Potojchii, které
znamená hřmící, podle častého hřmění, které bylo
tektonického původu a ozývalo se často z nitra
mohutné hory.
Pouhý rok po náhodném objevu bohatých stříbrných rud
Španělé založili na úpatí město, které nazvali Villa
Imperiál de Carlos. Později bylo přejmenované na
Potosí právě podle indiánského jména hory. Jestliže
život zde je těžký pro domorodé indiány, ani Španělé
to neměli zcela lehké. První živé dítě španělských
kolonizátorů se zde narodilo za 170 let od založení
města, do té doby těhotné ženy odcházely rodit do
níže položených měst. Když skončilo hlavní období
těžby stříbra v roce 1825, mělo Potosí pouhých 8000
obyvatel. Dnes patří mezi velká města Bolívie a žije
zde kolem 170 000 obyvatel, převážně indiánského
původu.
 |
|
Pohled
na Potosí |
Počátek výroby stříbrných mincí je
pak datován už koncem 16. století. Nejprve se za
pomoci koňské síly vyráběly na mohutných dřevěných
žentourech stříbrné pruty, z nichž se pak razily
mince. Kromě nich se ze vzácného kovu zhotovovaly i
krásné nádoby a ozdoby s nejrůznějšími dekorativními
motivy. Stříbro z Potosí vešlo ve známost po celém
světě. Přestože většina stříbra putovala do Evropy,
byly nemalé částky použity ke stavbě monumentálních
projektů v samotném Potosí. V době největšího
rozkvětu mělo město 200.000 obyvatel a bylo
největším městem na americkém kontinentu, mělo 80
honosných kostelů. Byla vybudována ve své době
největší budova, Casa Real de la Moneda, královská
mincovna, vše ve stylu tzv. kreolského baroka. V
královské mincovně byly z vytěženého stříbra raženy
mince, které putovaly z větší části do Španělska.
 |
|
Nové
Potosí a hornická předměstí |
Ačkoliv většina populace paběrkuje
ve vytěžených štolách zbytky rud, část obyvatel se
věnuje turismu. Organizují se návštěvy dolů i
návštěvy významných památek a míst v okolí Potosí,
např. Ďáblova rokle a zejména fiesty a originální
taneční průvody. Návštěva dolu je jistě zajímavá pro
poznání těch hrůz, které musejí horníci denně
překonávat, ale já to znám jen z vyprávění Josefa,
který takovou exkurzi absolvoval. Než se vydáte na
prohlídku dolů, musíte navštívit tržiště, jaké den
co den ožívá pod Cerro Rico, podobné byste sotva
našli kdekoli jinde. Vždyť kde jen tak koupíte
dynamit? Vidět ženy sedící na zemi s košíky plnými
výbušniny ve tvaru malých doutníků je přitom tady
každodenní realitou. U jiných koupíte lístky koky,
alkohol a cigarety, později poznáte, že toto všechno
je pro dělníky v dolech naprostou nezbytností. Pokud
sem zavítáte, na bezpečnostní opatření před vstupem
do štoly raději nemyslete, i když místní vám budou
tvrdit, že se nemůže nic stát. Vždyť doly přece
hlídá oběť, kterou horníci pravidelně odevzdávají
bohyni země Pachamamě a kdesi v podzemí i sošce
strašidelného bůžka El Thio. Tomu však nestačí jen
přízeň těch, kteří tu kutají, ale všech, kdo se do
nitra hory odváží vstoupit. Každý návštěvník mu
proto musí obětovat několik lístků koky, lihem polít
jeho přirození – neúměrně velké jakožto symbol síly
a moci – a nakonec se i silného alkoholu napít.
Jinak se prý odtud, alespoň jak tvrdí náš průvodce,
živí nevrátíte a stejný osud by vás nejspíše čekal i
v případě, že by vchody do všech štol nebyly potřeny
krví zabitých lam.
Uzounké chodby, vysoké ne více než průměrný indián
(tedy asi po krk průměrného gringa), nahrubo
vysekané do skály, vedou různě nad sebou a jsou
spojeny ještě užšími průchody. Horníci tu tráví i
dvanáct hodin denně. Těžba přitom probíhá bez
jakýchkoli průzkumných vrtů či sond, a kdybychom jí
dnes provedli pomyslný řez, připomínala by pořádně
provrtaný ementál. Horníci, kteří zde pracují,
umírají mladí, zcela výjimečně se dožijí 40 let,
umírají na silikózu ze všudypřítomného azbestového
prachu. Starší horníci obvykle hloubí štoly a
odstřelují horninu, na povrch ji ještě před nedávnem
nosili (a stále nosí) mladí chlapci ve věku do 16
let. Starší chlapci a dospělí muži nejsou schopni
takovou dřinu dlouhodobě vydržet. Mechanizace je v
dolech stále neznámým pojmem.
 |
|
Horníci odpočívající v družstevních
dolech v podzemí (foto Josef Odehnal) |
Za uplynulá staletí se tato práce
očividně nijak nezměnila. Co na tom, že Potosí po
dlouhá desetiletí vzkvétalo a plnily se kapsy
obchodníků stříbrem! Během 17. a 18. století se tu
těžila dokonce polovina světové produkce. A třebaže
nejslavnější éra těžby skončila už před více než 170
lety, ani dnes se zdejším mužům jiná možnost výdělku
nenabízí.
Zpracování rud je kapitolou pro samostatné
zamyšlení. Přímo nad městem jsou 2 ohromné nádrže na
chemikálie, které se používají v procesu získání
drahého kovu. Nikdy a nikde jsem se nesetkal s něčím
podobným. Představa, že dojde k porušení sypané
hráze tektonickým otřesem, nebo vlivem silných
srážek mě upřímně děsí. Znamenalo by to ekologickou
katastrofu pro celé město. Je to podobné, jako když
na západním úbočí vytéká z jedné ze zpracoven kovů
barevný a měnlavý potůček chemikálií přímo do říčky,
která složí nejen jako zdroj vody pro lidi, ale pro
vše živé a k zavlažování políček.
Původně soukromé doly byly v revoluční době
bolivijské minulosti znárodněny. Státní monopol na
těžbu před několika lety padl a horníci vytvořili
již zmíněná družstva. Štoly si pronajímají od státu
a jsou placeni podle množství a kvality vytěžené
rudy. O výdělek se obvykle dělí rovným dílem. Ti
nejšťastnější mohou narazit na vydatnou žílu rudy a
díky tomu i zbohatnout. Ti ostatní za cenu
obrovského rizika a podlomeného zdraví vydělávají
kolem třiceti dolarů týdně. V chudém kraji je to
však docela slušná částka, která dokáže zajistit
rodinám skromné živobytí. Podobně jako tomu bylo
kdysi dávno na Aljašce a Kalifornii i jinde, nejvíce
vydělávají ti, kteří prodávají zboží nutné pro práci
horníků, potraviny, koku, alkohol a cigarety.
Opět si kladu otázku, zda je na místě mít za zlé
vládě Evo Moralese, že brání zbytky nerostného
bohatství ve prospěch Bolivijců? Můžeme mít
připomínky ke způsobu, jakým to provádí, ale důvody
jsou jasné a zřejmé. A dokud hora nevydá poslední
kus horniny lesknoucí se vzácným kovem, nejspíše se
ani v životě většiny zdejších obyvatel nic nezmění.
