Toulky Bolívií (25)

Sulcorebutia vasqueziana var. losenickyana

Máme naplánovaný výlet na klasická stanoviště Sulcorebutia vasqueziana var. losenickyana, do hor severozápadně od Sucre. Byly doby, kdy byly tyto hory intenzívně prohledávány, a to jak Waltrem Rauschem, tak zejména Heinzem Swobodou.

Sulcorebutia vasqueziana var. losenickyana

Sulcorebutia christiae (1)

Posledně jmenovaný nalezl na svazích hor nad letištěm rozsáhlou populaci Sulcorebutia vasqueziana v. losenickyana, která byla tak variabilní, že zde Swoboda označil asi 12 sběrovek jejichž potomci dosud zdobí naše sbírky.

Sulcorebutia christiae (2)

Rostliny odtud se pyšní dvoubarevnými květy v odstínech červené a žluté barvy, ale některé populace mají květy krvavě červené až magenta. Všechny populace mají naježené, pektinátně uspořádané světle hnědé trny.

Sulcorebutia christiae (3)

Jsou skutečně nesmírně proměnlivé, v přírodě i ve sbírce, a projevuje se to zejména ve výsevech. Jednotlivých populací je na okolních kopcích a svazích nekonečné množství, a tak si každý přijde na své. Tento druh se ve výskytu táhne daleko na sever, až za městečko Ravelo, odkud byla popsána Sulcorebutia christiae. 

Nálezci se Sulcorebutia christiae

Protože i jiní lovci navštívili tyto končiny, existuje několik sběrovek velmi blízkých a podobných taxonů které naznačují že Sulcorebutia christiae je mohutná a hrubě vytrněná, dá se říci mezní forma S. vasqueziana v. losenickyana, s krásnými dvoubarevnými květy a mimořádně silným a dlouhým kořenem.

Láďa, Brian a Joe se Sulcorebutia christiae

Pokračujeme v cestě o průsmyku pod Cerro Chataquilla, protože tam mají růst ty nejmenší sulky z okruhu Sulcorebutia vasqueziana. Cesta se kroutí do svahu a my jsme netrpěliví, na jednom místě zastavujeme, protože se zdá, že právě zde je příhodný terén.

Cerro Chataquilla

Po malé chvilce hledání nacházíme několik mohutných rostlin, které kdysi objevil Rausch, dal jim studijní číslo WR 475 a jméno Sulcorebutia verticillacantha var. brevispina.

Kostelík v pasu pod Cerro Chataquilla

V pasu zastavujeme, jsme na místě. Před námi je poutní kostelík Panenky chataquillské. Sám vrchol Cerro Chataquilla je rozervané skalisko, kam je nebezpečno šplhat. Ale to je zcela zbytečné, protože na kamenitých svazích vidíme první skupiny drobných hlaviček Sulcorebutia vasqueziana v. chataquillensis. Jsou jen o málo větší, než všudypřítomné kozí bobky, mají jemné světlé pektinátně uspořádané trny, a tmavé magenta zbarvené květy. 

Sulcorebutia vasqueziana v. chataquillensis

Celá populace se mě jeví jako homogenní, rostlinky jsou sice mnohem drobnější, než ty ve sbírkách, ale zásadně stejných rysů. Vůbec ničím nejsou podobné předchozí populaci Sulcorebutia brevispina. Je zajímavé, že zde neroste žádná jiná doprovodná kaktusová vegetace, rostliny zaplňují spáry mezi kamennými plotnami a doprovází je jen mechy, lišejníky a drobná stébla trav.

Camino prehispanico - prastará cesta inských poslů na Chataquiulla (1)

Trochu se rozhlížíme kolem a zjišťujeme, že před námi je mimořádná vzácnost, kterou jsme dosud nepotkali. Silnici křižuje „Camino prehispanico“, prastará cesta Inků. Je to chodník vedoucí úbočími hor, přes průsmyky a skaliska. Takové cesty budovali kdysi dávno Inkové v celé své říši, od hor Ekvádoru až po Argentinu.

Camino prehispanico (2)

Tudy běhali poslové se zprávami i s čerstvými potravinami na stůl panovníků v Cuzku, tudy se přesouvali bojovníci, aby chránili celistvost území. Takové chodníky byly v moderní době často návodem, jak a kde budovat nové silnice, pro campesiňos dosud slouží pro rychlý a bezpečný přesun mezi jednotlivými sídly.

Camino prehispanico (3)

Protože nápis na skále říká, že do Chaunaca v údolí je 11 km, zkouším jít kousek mezi skalami po chodníku na nějakou vyhlídku kvůli fotografování. Cesta Inků dnes ale není v takovém stavu, jako před tisícem let, takže výšlap není zdaleka tak jednoduchý a bezpečný, jak jsem si představoval. Ze slibné fotovyhlídky není nic, tak bereme za vděk pózování na jejím začátku, abychom měli památku na umění starých indiánských civilizací.

Tam dole je Chaunaca

Je podvečer, na severu se objevují bouřkové mraky, je dusno až nedýchatelno. Vracíme se do bílého města s prejzovými střechami, tentokrát do hotelu, protože potřebujeme sprchu a hlavně dobít baterie foťáků a kamer, odeslat nějakou tu zprávu domů, doplnit zásoby a zajit na dobrou večeři. Fungují tu i naše mobily, nemusíme volat z telefonních budek. Tady jsou umístěny v břiše betonových dinosaurů.

Telefonní přístroj v útrobách betonového dinosaura

Bylo by nefér se nezmínit o jedné superspecialitě Sucre. Bolivijské městečko Sucre se může pochlubit originální zajímavostí. Nejsou jí ani architektonické zajímavosti, ani úžasná přírodní scenerie, ale obyčejné stopy v kameni. Tedy vlastně neobyčejné stopy pravěkých ještěrů, které tu byly objeveny a odkryty v roce 1994. 

Všudypřítomné autobusy zn. Dodge

Na kilometr dlouhé vápencové stěně se křižují stopy dinosauřích tlapek. Jásající odborníci spočítali, že na pět set šlápot způsobilo 320 různě velkých zvířat patřících čtyřem druhům ještěrů. Zvířata se chodila pást nebo lovit k jezeru a na jeho bahnitém dně zanechávala otisky svých tlap. Jezero poté vyschlo, bahnité dno ztvrdlo na kámen, stopy byly zaváty popelem z blízkých sopek a překryty dalšími nánosy. 

Brian Bates u své kolekce kaktusů

Během následujících milionů let se pohybem zemských desek celá oblast zvedla do svislé polohy, při těžbě vápence pro blízkou cementárnu byly stopy objeveny a staly se jednou z hlavních atrakcí města. Na jejich prohlídku v Parco Creatico se nedostaneme, stálo by nás to další den, takže někdy příště.  Dinosauři zanechali své stopy i jinde, a tak se ještě s nimi setkáme na severním předměstí, kde žije Brian Bates, krátce se u něho zastavujeme.

U hotelu v Sucre po bouři

Už na vjezdu do města, nedaleko moderního pivovaru, ve kterém vaří slušné pivo značky Sureña, se zvedá prudký vítr a začíná pršet. Vzápětí sypou kroupy. U hotelu je jich vrstva, květiny jsou roztřískané a pod broskvoní, která byla ještě v poledne obalená dozrávajícími plody, leží vrstva pobitých broskví.

Interiér hotelového pokoje

Na vybavení hotelových pokojů v Bolívii musí být snad nějaký předpis. Je prakticky všude stejně skromné Tenhle v Sucre je o poznání lépe vyhlížející, chybí výhled na hvězdné nebe nad hlavou! Také sprcha je podle jednoho mustru. Říkám jí Sing Sing. Dráty jsou zapojeny po sprchovací hlavy, kde topná spirála (zřejmě) ohřívá protékající vodu někdy víc, někdy méně. Na omytí prachu a špíny to stačí. Je třeba obezřetnosti, při neopatrném dotyku může život  uštědřovat  kruté rány. Voda je v Bolívii vzácná a drahá, o teplé to platí dvojnásob.

Sprcha zn. Sing Sing

Všichni jsme se dali do pořádku a chlapci odcházejí do města na večeři. Zůstávám doma, protože se cítím po náročném dnu dosti vyčerpán a potřebuji si odpočinout. Večeři nahrazuje pár sušenek a zteplalé pivo z odpoledne. Hotel nemá žádnou restauraci, ani zde nejde nic koupit, takže jíte a pijete, co si sami přineste.

Chtěl jsem někam zaskočit, ale v tu chvíli mě zaujal vzrušený hovor, který do 2. patra pronikal z haly v přízemí. Už po příjezdu jsem si všiml jedné skupiny hostů, nešlo jinak. Byly zvláštně oblečeni, jako by ze šatníku mého praděda a prabáby. Muži měli kalhoty z hrubé vroubkované látky s laclem a poctivé šle. Košile plátěné, možná flanelové, kostkovaného vzoru. Ženy a děti jako by vypadly z westernu o prvních přistěhovalcích na americký západ.  Šaty až na zem, z potištěné látky nenápadného vzoru. Blůzky bílé, s četnými volánky a šňůrkami, na hlavě pevně zavázané čepce z téhož materiálu, jako sukně. Na nohách pevné střevíce. Podobně postrojené byly i děti, zejména děvčátka.

Čtyři muži seděli uprostřed haly u masivního stolu a vedli rozhovor. Jeden hovořil zbývající tři naslouchali, po chvíli se vystřídali. Jejich hovor byl hlasitý a vzrušený, ale nehádali se. Bylo zřejmé že téma hovoru je vážné. Stále jsem nemohl rozpoznat řeč, kterou hovoří. Nebyla to španělština, ani žádný místní indiánský jazyk. Některá slova mi připomínala němčinu, jiná angličtinu, ale věty byly chrochtavě melodické, tím zase řeč připomínala holandštinu. V jeden okamžik jsem byl osvícen a už mi bylo jasné, s kým sdílíme ubytování na hotelu.
 

Další výlet  podnikáme  severním směrem k Los Alamos na lokalitu Sulcorebutia vasqueziana ssp. alba a Sulcorebutia frankiana. Stanoviště, na kterém byly před lety nalezeny Waltrem Rauschem, je zřejmě jediným místem Bolívie, kde dva taxony rodu Sulcorebutia rostou vedle sebe.

Sulcorebutia frankiana na stanovišti u Los Alamos

Sulcorebutia vasqueziana ssp. alba je na lokalitě málo, naštěstí průzkum nedalekého kopce ukazuje, že o osud druhu není třeba mít obavy. Populace je sice řídká, ale rovnoměrná, stejně jako u souputníka Sulcorebutia frankiana. Ty ovšem rostou na mnoha dalších lokalitách severně i východně, odkud byly popsány nové nálezy a nové variety.

Rovina východně od Tarabuco

Návrat do Sucre na severní okraj města je mnohem jednodušší, než nalézt správný výjezd ven z města. Dál se orientujeme podle typické siluety Cerro Churuquella, okolo kterého musíme projet, abychom nalezli výpadovku na Tarabuco.                                

Silueta Cerro Churuquella naviguje

Kopec máme neustále na očích, ale i tak je fuška se trefit na správnou cestu a zahnout na správné křižovatce. Jakmile minete benzínovou stanici na předměstí, je vyhráno. Před vámi je upalovačka (asfaltovaná silnice) až do městečka Tarabuco. Tam ovšem dnes nedojedeme.

Kemp U dvou žabiček

Zakempujeme na plácku vedle opuštěné venkovské školy, nebo-li v kempu U dvou žabiček. Pod domem je totiž vyhloubená prohlubeň, napajedlo, kde se zachycuje srážková voda a v ní žijí nějaké kuňky. Na snímku jsou dobře patrné. Jejich koncert začal se soumrakem a končil s východem slunce. Nikdy by mě nenapadlo, že budu poslouchat žabí koncert v nadmořské výšce 3200 m. Okolojdoucí vesničané nemají námitky, stavíme stany, vaříme polévku a plánujeme příští den.

Skalka - tady rostou Parodia yamparezii, Sulcorebutia canigueralii a Lobivia cinnabarina

Parodia yamparezii (1)

Ráno skončily žáby a my začali. Hygiena, snídaně, obhlídka okolí. Hned nad budovou je silnice a nad ní stará železnice ze Sucre do Tarabuco. Vedle železnice skalka a na ní kaktusy.

Parodia yamparezii (2, 3)

Rostou zde Lobivia cinnabarina, její populace se táhne až k Tarabuco, Parodia yamparezii a Sulcorebutia canigueralii. Všechny kaktusy kvetou, nebo mají velká poupata. Prohlížíme, fotíme tu parádu.

Sulcorebutia canigueralii u bývalé venkovské školy

Sulcorebutia canigueralii  - velký trs

Sulcorebutia canigueralii před Yamparez

Protože tady je jedno z mála stanovišť Sulcorebutia canigueralii, čekáme, až se květy rozvinou. Čekáme hodinu  a pak odjíždíme. Ranní nízké slunce se nám snaží udělat radost ale je po chladné noci stále ještě slabé. Na tomto místě spíme často, obvykle 2x za výpravu. Zažili jsme zde i chvíle neveselé a hlavně chladné, například, když nás nedaleko odsud stihla sněhová bouře.

Lobivia cinnabarina (1)

Pokračujeme až na okraj městečka Tarabuco. Je zde několik význačných míst, kde je třeba se podívat. Nad starým nádražím je typové stanoviště Lobivia cinnabarina, ovšem zatím se nám nikdy nepoštěstilo vidět lokalitu v květu. To by byla paráda

Lobivia cinnabarina (2)

Lobivia cinnabarina (3)

Na nejvyšším kopci severozápadně města stojí stožár vysílače a jeho těsném sousedství je typové stanoviště hned tří druhů: Sulcorebutia tarabucoensis, Rebutia brunescens a Rebutia fiebrigii v. brunispina n. n. s dlouhými hnědými trny, prostě takové 3 v 1, vlastně 3 na jednom.

Lobivia cinnabarina, Tarabuco

Vedle stožáru vysílače bydlí jeho údržba. Na plácku si tu pěstují brambory, rostlo tu několik Lobivia cinnabarina, které jsou nemilosrdně vyklučeny a shozeny na silnici, nebo dolů ze svahu. Rozhlížíme se kde jsou ochránci ohrožených druhů, ale zdá se že intimita kanceláře nebo šero letiště tomuto druhu úředníka vyhovují mnohem víc.

Sulcorebutia tarabucoensis na typovém stanovišti

V Tarabuco je vždy na co koukat a co fotit. Doplňujeme zásoby a PHM v jednom z domků nedaleko náměstí. Jak jinak, než přeléváním z kanystru, či spíše torza kanistrů, tedy nádob, které vznikly odřezáním horní části kanistru, nebo z konví. Už nás to nijak nepřekvapuje, hlavní je, aby benzín vůbec byl. Polévka vařená v občerstvovně na náměstí bodne.

Úklidová četa, zuby času

Na dvorku mete úklidová četa s posledními zuby v ústech. Být starý v Bolívii není žádný med. Ani babči na tom nejsou lépe. Obvykle se živí prodejem všeho druhu.

Každý něco prodává

Hned se lepší nálada. Je třeba proběhnout náměstí a pokusit se zvěčnit campesiños v tradičních oblecích a kožených helmách montera. A taky nezapomenout na sošky Calisaya a  Carilla v tradičních krojích z Tarabuca.

Calisaya

Kdo byly živé předlohy se mi nepodařilo zjistit, ale pravděpodobně souvisí s osvobozeneckým bojem. Tradiční trh v Tarabuco je vždy v neděli. A zažil jsem ho jen jednou  to hned na první cestě s Josefem a Oldou. Městečko bylo plné campesiños, mužů žen i dětí, a hlavně rozmanitého zboží a turistických suvenýrů.

Carillo

Tarabuco je vyhlášené tkalcovské sídlo, a je to vidět i na místních. Vedle kostela na náměstí je kamenný obchůdek s výrobky tradičního typu. Bohužel je otevřený jen v den trhu, což se nikde nedozvíte. Samozřejmě, většina výrobků se prodává přímo na chodníku.

Kostel v Tarabuco

Tradiční ponča a přehozy aguayo jsou tkané z vlny barvy červené hnědé a žluté. Muži k tomu nosí světlé plátěné kalhoty sahající jen pod kolena, mladší mají na hlavě naraženou basebalovou čapku, ti starší se více drží tradic. A nosí na hlavě monteru, na nohách mají místní specialitu - sandály zhotovené ze starých ojetých pneumatik.

Tradiční kroje

Na tržišti jich můžete vidět celé hromady. Naproti tomu montera je kožená helma, a zvyk ji nosit vznikl po bitvě u Tarabuco, jak bude uvedeno dál. Dnes si nikdo nepamatuje, proč tomu tak bylo, a hlavně si nepřipouští skutečnost že montera je výrazem posměchu kolonizátorům a conquistadorům, jejichž vojsko místní campesiňos porazili a pobili do posledního muže.

Mladá máma v Tarabuco

Na lavičkách kolem náměstí sedí a odpočívají trhovkyně aktivní i nakupující, jsou tady mámy se svými malými ratolestmi i staří lidé. Někteří muži mají na hlavě místo montery hornickou přilbu. Jeden ze staříků na mě vystartoval, když jsem ho fotil pod sochou carilla. Byl dost hbitý a málem jsem dostal šutrem do budky.

Odpočinek na náměstí

O svolení s foto žádám zcela výjimečně a obvykle jen gestem. A stává se jen výjimečně, že se setkám s nesouhlasem a nevolí. Je to spíš o ekonomice. Stává se dosti často, že natahují ruce a žádají peníze. Tenhle pohyblivý dědek peníze nechtěl ale nechtěl tady ani nás.

Dvojice místních lilputánů

Vztah k turistům je dosti často poznamenán vztahem indiánů k bělochům a severoameričanům zejména. Naštěstí konflikty tohoto druhu jsou spíš výjimkou potvrzující slušné chování a pohostinnost campesiňos, s kterou se setkáte naštěstí mnohem častěji.

Před pomníkem vítězům

Bitva u Tarabuco a pomník vítězům na náměstí
Boje za nezávislost Horního Peru byly dlouhé a mnohdy i kruté. Každou porážku vojáků  zaznamenala paměť národa jako významnou událost, na kterou je třeba být hrdý. Jednou z takových bitev byla i bitva u Tarabuca, kde malá skupina nevycvičených ale odhodlaných  indiánů pod vedením ženské vojevůdkyně Juany Azurduy de Padilla na hlavu porazila a pobila batalion vojáků. Jak byla řež krutá ukazuje monumentální pomník, vybudovaný na počest vítězů na náměstí v Tarabuco.

Pomník vítězů - horor na náměstí

Pomník představuje  vítězného indiána a poraženého vojáka. Ten leží v prachu na zemi a na jeho rozpárané hrudi stojí jednou nohou vítěz. V jedné roce drží roh skotu jako pohár naplněný krví poraženého, v druhé ruce má srdce vojáka, vytržené z jeho hrudi. Výraz vítěze je dostatečně vypovídající a děsivý

Gesta vítěze (1)

Vymalování sochy a krev na těle obou postav je natolik naturalistická že je až děsivá ve světě bylo postaveno mnoho soch, symbolizujících vítězství, ale ta z Tarabuco je nejděsivější co znám.

Gesta vítěze (2)

Bojovný duch Tarabuceños přežívá až do současnosti. Pohledy místních na náměstí a zejména na venkově jsou nepříjemné a většinou nepříliš přátelské. I jejich chování je na náš vkus příliš provokativní a bojovné. O tom by ostatně mohla lépe vyprávět skupina turistů, která byla uprostřed noci v divočině přepadena, zajata a po několika hodinách propuštěna. Nedošlo sice k žádnému zranění, ale rány a kopance byly. Zachránil je postoj místních žen a pana učitele, výmluvnost vyjednávačů a tučné výkupné. Ale přepadení turistů nemá vždy tak šťastný konec, bývají i mrtví. Nenávisti a bojovnosti Tarabuceños i jiných indiánských kmenů umě využívají politici, dříve i nyní na prosazení svých zájmů.

Tarabuco

BLOQUEO - zbraň chudých a utlačovaných
Chudí campesiňos z hor a chudinských předměstí  nemají moc možností, jak se bránit, před zvůli mocných. Ale jednu z nich využívají rádi, často a úspěšně. Je to bloqueo, nebo-li blokáda dopravních komunikací.

Bloqueo u Tarabuco

Zažil jsem v Bolívii tři takové akce, a byl jsem rád když jsme z nich vyvázli živí a zdraví. Celý princip je jednoduchý. Nejste spokojení s jednáním vlády, utiskují vás zaměstnavatelé, je vláda zkorumpovaná. Řešení se nabízí. Obsadíte nějakou komunikaci, nejlépe strategicky důležitou a navalíte a nanosíte  tam kamení a větve píchavých keřů. Organizátoři tam naženou obyvatele okolních sídel, někdo vystoupí na bednu, pronese řeč k přítomným. Když se organizátorům zdá, že posluchači nejsou soustředění, přetáhnou pár očumujících lidí holí a připomenou jim, co se sluší a patří.

Bloqueo u Sucre (1)

Ale všichni musí jíst pít a žvýkat koku, takže takové shromáždění je pro podnikavější ekonomicky přínosné. Vždy je tam jednoduchá polní občerstvovna, prodej nápojů a lístků koky. Je to primitivní ale účinné. Efektní i zneužitelné současně. Ani levicová vláda nemá vždy podporu všech. Ale brání se stejně jako jiné vlády, Evropu nevyjímaje. Tvrdé zásahy vojáků a policejních těžkooděnců končí těžkými zraněními a rozbitými hlavami. Jednou jsme se nachomejtli k takovému místu na cestě mezi La Paz a Cochabamba. Demonstrující horníky, kteří obsadili mýtnici na důležité křižovatce, krutě rozehnali policejní nindžové. V době našeho průjezdu se všude kolem povalovalo rozbité sklo, kusy oblečení a spousta krve na asfaltu.

Bloqueo u Sucre (2)

Bloqueo je tím nejhorším, co vás může potkat. Demonstranti vás v žádném případě nepropustí, protože nepropustí ani policisty, a dobře vědí, že čím větší potíže turistům způsobí, tím lépe pro ně a hůř pro vládu a politiky. Máte několik možností. Čekat, blokádu objet, nebo se vrátit a najít jinou cestu. Každé takové řešení je nebezpečné a časové náročné. Jeden rok, bylo to v období před důležitým hlasování o ústavě, jsme zažili v první den 2 blokády. Tu první u Tarabuca jsme objeli po staré, příšerné cestě horami, od té druhé před Sucre jsme se stejnou cestou vrátili a do Chochabamby jsme jeli přes Valle Grande, což zabralo 2 dny času. Ale pořád jsme na tom byli lépe, než auto turistů, které jsme potkali v Zudañez. Těm chudákům letělo druhý den letadlo…

Zudañez - stejná krajina, zcela jiný život
Je-li Tarabuco cílem turistů, pak Zudañez je na tom podobně, v posledních 30 ti letech je pravidelným cílem botaniků a lovců kaktusů. Byly zde učiněny takové objevy, že vynechat zdejší oblast prostě nejde.

Nákladní doprava přes hory

Z Tarabuco do Zudañez není daleko, asi 40 km po zpevněné cestě, která se občas opravuje, rozšiřuje, prostě často je neprůjezdná. Nebo je průjezdná až v noci a pak se dějí věci, v obou směrech se hrnou fronty nákladních aut a kamionů, doplněných osobními a terénními vozy. V takovém případě je lépe se vrátit a objet uzavřený úsek. Volíme objížďku, vracíme se na cestu vedoucí do údolí nějaké říčky, která pramení na jihu v Sierra de Mandinga. Není jednoduché sledovat v tomto terénu správnou cestu. Párkrát se vracíme a trochu bloudíme, ale vše nakonec zvládáme.

Sulcorebutia tarabucoensis nad Zudañez

Zastavujeme u skalní stěny porostlé  trsy tilandsií a na protějším svahu nalézáme dokonce populaci nějakých sulkorebucií. Jsou v dost zbědovaném stavu, přeschlé, nenapité a samozřejmě nekvetoucí. Ale zdá se, že jsme narazili na populaci nějaké formy Sulcorebutia tarabucoensis.

Sulcorebutia tarabucoensis v. aureiflora MU 123.3, Caracota

Po asi 2 km jsme přímo na hlavní třídě v Zudañez, nám známá osvěžovna na nás už čeká. Tam se rozhodujeme, zda půjdeme na noc do hostelu, třeba hostelu Bolívia, který znám už z dřívějška, nebo bude noc pod širákem v eukalyptovém hájku před městem. Vítězí druhá varianta, je sice méně komfortní, za to s výhledem na Cerro Ayrampo, kam se vydáme ráno a s Vámi čtenáři za měsíc.

TOULKY BOLÍVIÍ

Část 1.| 2. | 3.| 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. 21. | 22. | 23. | 24.