Projeli
jsme po okruhu nad východním okrajem Potosí, dotankovali a doplnili
zásoby u budky policajtů zaplatili další část mýtného. Ten jejich
systém asi do smrti nepochopím - v podstatě je to tak, že se
zaplatí za projetý úsek silnice, lístky se pečlivě schovají a na další
mýtnici se předloží ke kontrole. Kdybychom nějaký lístek ztratili,
zaplatíme znovu i ten ztracený lístek. Většinu plateb za obě auta
vyřizuje šéf, protože velí a řídí 1. auto. Po levé straně silnice je
letiště města Potosí, které slouží vnitrostátním letům. Po pravé straně
se daleko táhnou zpracovatelny rud, jezírka chemikálií, haldy hlušiny a
rud. Je to dost neutěšený pohled na ochranu životního prostředí
uprostřed 5000 m vysokých hor.
 |
|
Josef Odehnal na stanoviští své Rebutia |
Musíme dolů k řece, přebrodit ji a vylézt do skalní stěny. Právě tam je stanoviště Rebutia odehnalii, krásné růžově kvetoucí miniatury, o které západní odborníci tvrdí, že to není nic nového než Rebutia violascens,
a to 2. stanoviště, které našel kdysi Fr. Ritter. Rostlina odtud je prý
jeho sběr FR 352. Proto tento krásně růžově kvetoucí druh není
evropskými specialisty uznáván.
 |
|
Rebutia odehnalii na stanovišti (1) |
K tomuto problému (R. violascens) proběhla svého času dosud neuzavřená diskuze započatá nad u nás dostupným rostlinným materiálem R. violascens. Prostým porovnáním popisů nelze totiž dojít k jednoznačnému závěru.
 |
|
Rebutia odehnalii na stanovišti (2) |
Jako
jeden z autorů popisu si stojím za tím, že se jedná o dva rozdílné
taxony, ale konečný závěr nechť udělají generace příští. Faktem
zůstává, že „Digitorebutia“ odehnalii (studijní čísla SE
109, LH 969), je v kultuře vděčný druh, snadno se množí výsevy a
rostlinky kvetou záhy na jaře, pří čemž se poupata objevují již v
průběhu zimních měsíců.
 |
|
Rebutia odehnalii ve sbírce |
Nemáme štěstí, rostliny nekvetou a jsou hluboko zatažené do hlinité výplně skalních puklin. Společnost těmto kytičkám dělají Lobivia pugionacantha v. rossii, které jsou také dávno odkvetlé a mají zrající plody, nad námi na skále rostou další Rebutia, tentokrát z okruhu R. pygmaea ale nikomu se nechce drápat hore.
 |
|
Lobivia pugionacantha v. rossii |
Vracíme
se k autu na polní cestu, opatrně obcházíme políčko brambor, ale stejně
dochází ke střetu s místním rolníkem. Má pocit, že mu jednak ničíme
osázené pole, jednak že mu tam krademe kaktusy. Abych se ho zbavil a
hlavně ho uklidnil, otevírám fotobrašnu ukazuji co tam je a navíc jsem
se rozhodl udělat dobrý skutek. Šláhl jsem do kapsy, a podal tomu
človíčkovi 4-5 drobných bolíviánů. Ale jak se u nás říká - každé dobro
musí být po zásluze potrestáno. Ten človíček po mě ty peníze hodil a
ječel, že to není ani pro jeho psa. To neměl dělat. Jak jsem klidný a
mírumilovný člověk, tak ve mě chytly saze, skočil jsem za volant a
křiknul na kluky ať nasedají a domorodce, ať se klidí z cesty, nebo ho
přejedu. Kupodivu rozuměl výhružce v češtině stejně dobře jako já
nadávkám v jazyce aymará. No, nevím jak by to dopadlo, kdyby rychle
neuskočil mezi brambory. Asi bych právě neseděl u PC ale hnil
někde v Amazonii v base. Vše dopadlo dobře, jen mě mrzí, že jsem
chlapíka neviděl, jak ty drobné hledá v brázdách mezi brambory.
 |
|
Hory u Betanzos |
Vrátili
jsme se na asfaltku vedoucí do Sucre, Po 15 km zastavujeme v Betanzos,
malé vesnici na úpatí mohutných horských hřbetů vulkanického původu.
Důvod je prostý, přední sedačka velitelského vozu nejde sklopit a je
třeba nějakého domácího šikuly. Bylo jich tam hned několik a ačkoliv
byla neděle, směle se dali do díla. Šroubovali, povolovali lámali a
ohýbali sedačku všemi směry, ale to nedělní ráno zůstali bez výdělku.
Každý se ve volné chvilce nějak zabavil, někteří okukují terén, jiní
zlobí místního psa, mě fascinují mohutné skalní stěny pohoří, na kterém
vykouzlilo dopolední slunce světly a stíny zajímavé pohledy.
 |
|
Hory u Betanzos – mohutné skalní stěny |
Před
námi je 150 km cesty po silnici, která ještě nedávno byla jedinou v
zemi s živičným povrchem. Kvalita vozovky odpovídá našim silnicím po
zimě, je však jeden rozdíl. Zatímco u nás jsou krajnice zdobeny
tabulemi s nápisem „Zde stavěla SKANSKA, tady je napsáno Zóna geological inostable.
A skutečně občas máme pocit že jedeme po mořských vlnách a řidič musí
dávat permanentní pozor, aby nás nějaká ta vlna nevynesla mimo
vozovku.. Úsek silnice horami do Sucre se neustále mění, prohýbá a
hroutí, a je jedno, že cestáři neustále praskliny a výmoly
opravují. Tak nějak si lze představit dřinu Sisyfa. Věčná práce, kde
její výsledek může být zničen za jedinou noc. Silnice se vine kopci a
úbočími, kde je hlavní hornina měkká a nestabilní břidlice, která při
dešti nabobtná a klidně o několik metrů ujede, s ní pak i vozovka.
V okolí postupně přibývá a ubývá zeleně, stromů a keřů na svazích z
šedivé břidlice.
Dalším naším cílem je obec Milliares a kaktusy zde rostoucí
Jedeme
stále níž až do vesničky Milliares, ležící na břehu jednoho z pravých
přítoků Rio Pilcomayo. Tady před lety Josef, známý gymnofil, hledal
stanoviště Gymnocalycium millaresii, jednoho z pohledných bolívijských gymen typu „saglion“.
Ač nejsem gymnofil, saglionovitá gymna mě berou od dob, kdy jsem si
prvé přivezl od pana Vojty z Pardubic. Protáhli jsme auto křivolakými
uličkami až na břeh řeky.
 |
|
Most pro pěší v Milliares |
Přes
řeku jsou dnes dva mosty, první vysutý pro pěší a domácí dobytek, druhý
železobetonový pro automobilovou dopravu. Před 12 lety jsme přešli
houpavým krokem na druhý břeh a tam všude kolem nás byly stovky
gymnocylicií velkých jako talíř, možná že měly více jak 25 cm v
průměru.
 |
|
Weingartia pilcomayensis |
Doplňovaly je další stovky Weingartia cumingii, které tady dostaly platné jméno W. pilcomayensis. K tomu nějaké ty echinopsisy a hned vedle mostu ve skalních puklinách celá hejna Blossfeldia sp.
 |
|
PBlossfeldia sp. Millares (1) |
Je to třetí místo, kde tyto mrňousky vidím, to první bylo ještě v Argentině, druhé na skalním ostrohu nad řekou, kde rostou G. cardenasianum.
Zajímavé setkání, zajímavé kaktousky, žijící jen z nebohaté mlhy a
vodních výparů v blízkosti řek. Proto se taky tak dobře množí a drží
pří životě v našich sbírkách.
 |
|
Blossfeldia sp. Millares (2) |
Osud G. millaresii
na tomto stanovišti se zdá být zpečetěn. Základy pro nový most bylo
třeba vyhloubit právě na místě jejich přirozeného stanoviště a téměř
vše skončilo někde v navážce, nebo možná dole v řece.
 |
|
Echinopsis sp. u Millires |
Myslím,
že někde proti nebo po proudu řeky rostou další, ale druhé známé
stanoviště leží přímo v obci Millares, na skále nad domy. Tam most
stavět nebudou, tak snad vydrží.
Ano, takto jsou dnes chráněny kaktusy na svých přirozených stanovištích!!!
 |
|
Punte Mendez - původní řetězový most |
Pokračujeme
k Rio Pilcomayo, abychom zde obdivovali původní řetězový most Punte
Mendez. Tak trochu připomíná tajemný hrad z pohádky.
 |
|
Punte Mendez - nový železobetonový most |
SUCRE - dříve
známé jako Charcas, La Plata a Chuquisaca, je oficiální hlavní město
Bolívie a hlavní město departementu Chuquisaca. Je sídlem Nejvyššího
soudního dvora, Ústavního soudu, Soudní rady a Hlavní republikové
prokuratury, vláda však sídlí v La Pazu administrativním hlavním městu.
Sucre, které má v současnosti asi 230 000 obyvatel, se nachází ve
středu jižní části země v nadmořské výšce 2790 m, což z něj činí jedno
z nejvýše položených hlavních měst na světě. V roce 1991 bylo zařazeno
do Seznamu světového dědictví
UNESCO.
 |
|
Pohledy na Sucre – severní předměstí |
Město
založil 29. září 1538 Pedro de Anzures, který je pojmenoval Ciudad de
la Plata de la Nueva Toledo (Město Stříbra z Nového Toleda), poté se
začalo užívat zkrácené jméno La Plata (Stříbro). Zdejší území obývali
Indiáni Charcas kteří však Španělům nekladli žádný odpor.
 |
|
Sucre - pohled na starou část města |
Záhy
město nabylo velké důležitosti díky blízkosti dolů v Porco a v Potosí.
Roku 1559 zřídil v La Platě král Filip II. Královský soud Charcas (Real
Audiencia de Charcas) s působností nad oblastí pokrývající dnešní
Paraguay, jihovýchodní Peru, severní Chile a Argentinu a velkou část
Bolívie. V roce 1609 bylo ve městě založeno arcibiskupství a v roce
1624 Universidad Mayor Real y Pontificia de San Francisco de Xavier de
Chuquisaca, jedna z nejstarších univerzit na americkém kontinentu. Do
18. století byla La Plata soudním, kulturním a náboženským centrem
regionu.
 |
|
Pomník Jaime de Zudanez na jedné z hlavních tříd v Sucre |
25.
května 1809 vyšli studenti univerzity, následovaní občany města, do
ulic s požadavkem o propuštění Jaimeho de Zudáneze, jenž byl toho
dne obviněn a uvězněn za „spiknutí“, a odstoupení Ramóna Garcíi de
Leóna y Pizarra, předsedy Královského soudu Charcas. Ještě téhož
dne byl Jaime de Zudánez propuštěn. Chuquisacká revoluce, známá jako
První osvobozenecký výkřik v Americe, byla podle některých historiků
jiskrou, jež zažehla boj za nezávislost v Latinské Americe.
 |
|
Casa de Libertad |
Roku
1825 bylo podpisem v zámečku Casa de la Libertad (Dům svobody) stvrzeno
založení Bolivijské republiky. Poté, co se město stalo metropolí
Bolívie, bylo v roce 1839 na počest hrdiny bojů za nezávislost Antonia
Josého de Sucre překřtěno na Sucre. Po ekonomickém úpadku Potosí Sucre
ztratilo svůj dřívější význam, což bolivijskou vládu motivovalo k tomu,
aby roku 1899 přemístila své sídlo do La Pazu.
 |
|
Sucre - historický střed |
Sucre
je jedním z měst s nejlépe zachovalou španělskou architekturou v
Americe. Nachází se zde náměstíčka, zahrady a parky se žulovými
kašnami, tvořící dohromady harmonický celek. Zdi většiny budov jsou
bílé, díky čemuž získalo Sucre přezdívku Bílé město. Navíc téměř každý
dum má červenou prejzovou střechu, což vytváří s nabílenými stěnami
domů ladný a estetický celek.
 |
|
Františkánský klášter La Recoleta |
Nejkrásnější
pohled na bílé město la Plata a jeho historické centrum je z některého
vyvýšeného místa, například od františkánského kláštera La Recoleta,
nebo oken centrálního tržiště.
 |
|
Cerro Churuquella průhledem podloubí kláštera La Recoleta,
vpředu kostel San Francisco |
Na
jednu stranu historická La Plata, na druhou výhled na Cerro
Churuquella, kam chodil františkánský mnich Canigurell, díval se po čem
šlape a za to se mu dostalo pocty, že kaktus dostal jméno po něm. Cerro
Churuquella je typovým stanovištěm Sulcorebutia canigueralii.
 |
|
Sulcorebutia caniguerallii |
Několikrát
byly tyto rostliny hledány, ale marně. Na typovém stanovišti už nejsou,
ale další populace byly objeveny dál na východ od Sucre, na kamenitých
skalkách až po Yamparez. Některé populace kvetou typickým žlutočerveným
květem, ale někde jsou květy fialové s bílým středem.
 |
|
Cero Churuquella z východní strany od Yamparez
|
K
církevním stavbám patří kostel svatého Lazara z roku 1544, kostel
Milosti, klášter svatého Františka Xaverského a katedrála, jež se
začala stavět v roce 1571.
 |
|
Kostel sv. Františka Xaverského |
Mezi
další významné památky se řadí budovy nemocnice (1544), arcibiskupství
La Plata (dnes Chuquisaca), univerzity a Nejvyššího soudního dvora.
 |
|
Nejvyšší soudní dvůr na náměstí 25. máje - Plaza de 25. de Mayo |
 |
|
Tuto katedrálu stavěli 100 let |
Tisíce
turistů, kteří každoročně navštíví Sucre, obdivují především jeho
historické jádro, ale velkému zájmu se rovněž těší paleontologické
naleziště Cal Orko, nacházející se několik kilometrů od města. Jedná se
soubor několika stovek stop dinosaurů, ve vápencové stěně u cementárny.
Jsou tu i různé archivy a historické dokumenty, Casa de la Liberta a
universita.
 |
|
Národní knihovna |
Národní
knihovna uchovává více než 100 000 svazků vydaných od roku 1493. Cílem
turistů je také františkánský klášter La Recoleta, jenž stojí na úpatí
kopce Cerro Churuquella.
 |
|
Trh se suvenýry v podloubí La Recoleta |
 |
|
Výrobce a prodavač zároveň žije v nedalekém městečku Tarabuco |
 |
|
Otec se synem - odpočinek a něco na zub (koka) |
V
Sucre je tolik zajímavostí a památek, že by zde člověk mohl strávit
řadu dní, aniž by se nudil. Na to ovšem nemáme čas. Doplníme zásoby,
navštívíme Briana Batese v jeho domku na severním předměstí a pak
rychle do terénu.
 |
|
Svatba před la Ricoleta |
Máme v plánu výlet na severozápad za kaktusy,
ale tam se spolu podíváme až za měsíc…
