 |
|
Hory u El Villlar |
V posledních letech se aktivity
botaniků přesouvají na východ, kde se v horách
Sierra Oriental objevují zcela nové druhy. Namátkou
Sulcorebutia langeri a S. wargasii od
Valle Grande, další stanoviště S. crispata a
bělokvěté S. robertovasquezii u Monte Agudo.
Je mnoho pohoří a kopců, kde se mohou schovávat
zcela nové druhy. Informace z doslechu říká že za El
Viklat byly nalezeny 2 zcela nové druhy.
 |
|
Cesta do El Villar |
Koho by to nelákalo, najít nové
taxony a pozorovat je na jejich přirozeném
stanovišti. Takže uděláme výlet za El Villar a
zkusíme to, hned příští den ráno v posledních
hodinách, které nám zbývají. Dnes máme právě tak čas
na zakempování, uvaření večeře a zaslouženého
odpočinku. Vhodné místo jsme nalezli kousek za
odbočkou na Villa Alcalla. Rovinka se pro postavení
stanů zdála vhodná, i pro rozvinutí polní kuchyně.
 |
|
Jen tak tak… |
Večerní přeháňka.
Kdo spal ve stanu, stavěl stan, zbytek připravoval
večerní polévku. Od východu se hnal černý mrak a
chvíle nadcházející bouře podmalovávaly blesky a
vydatné hřmění. Už už se zdálo, že vše dopadne podle
našich představ, když začaly padat první velké
kapky, vzápětí doprovázené drobnými kroupami.
Stanaři dokončovali stavby příbytků již v dešti a
některými stany počala protékat srážková voda.
Nejvíc trpěl Luděk, ale on je statečný, horolezec a
ještě stomatolog. Díry ucpával čím se dalo, ale voda
zvítězila. Zůstal ve stanu a hrdinně zalehl do
louže.
 |
|
Osiřelá večeře |
Z druhého stanu se ozývalo spokojený
hovor a smích. Jak se ukázalo mnohem později se
zavazadly putovala do stanu i lahvička bavička. Měli
a nedali!! My ostatní jsme se nacpali do aut a
pozorovali to boží nadělení.
 |
|
Stan s 13. pramenem |
Nejhůř dopadla večeře. Polévka byla
ředěna a ochlazována ledem z nebes, a nic se nedalo
dělat. Po asi 2 hodinách se bouře uklidnila a my
slyšeli, jak v dáli hučí přívaly vod. Všichni jsme
povečeřeli, jen dědci ze stanu vylezli až ráno. S
nimi vystoupila i láhev od 13. pramenu, čímž
vysvětlili svou veselou náladu. Taky jim poněkud
vyhládlo.
 |
|
Ráno chutná… |
 |
|
Minihygienická zastávka |
Ráno jsme přihřáli a dorazili
polévku, sbalili stále vlhké věci a vyrazili na
východ na
Villa Alcala. Už po stech metrech jsme uviděli tu
spoušť. Koryto potoka bylo zcela zaplněno kroupami z
večerní bouře.
 |
|
Kroupy jako pingpongové míčky |
Největší kusy ledu měly velikost
pingpongových míčků. S tím dostat do budky, tak
padnem. Stany i auto všechno vydrželo, ale od té
kupy ledu pod silnicí jsme se nemohli utrhnout. Byla
to mela a z pekla štěstí.
 |
|
Villa Alcalla s cestou do Padilla |
Slunce rychle vystupovalo a tak jsme
uháněli až k vesnici Villa Alcala, o které dosud
téměř nikdo neslyšel. Já věděl že se tam narodila a
žila Juana Padilla de Azurduy, a že tady
u příležitosti výročí osvobozenecké revoluce
probíhaly mocné oslavy. To nás nezajímalo,
potřebovali jsme se dostat nahoru na nějaký kopec.
Naštěstí vysílače mobilních operátorů jsou na
kopcích a nějak se k nim musí dojet. Bylo vyhráno.
 |
|
Nad Villa Alcata |
Domorodci žádní, jen tu a tam
vykoukla z porostu keřů hlava skotu. Vrcholová
partie ukázala, že kopec je z pískovce a nalézt
první Sulcorebutia crispata bylo otázkou několika
minut.
 |
|
Sulcorebutia crispata u Villa
Alcala (1) |
 |
|
Sulcorebutia crispata u Villa
Alcala (2) |
 |
|
Sulcorebutia crispata u Villa
Alcala (3) |
Podle prvotního posouzení populace
bylo jasné, že rostliny jsou velmi blízké těm na
stanovišti mezi Tomina a Padilla. Porostlé hustými
kadeřavými trny, hojně dnožující.
 |
|
Sulcorebutia crispata, Tomina -
Padilla |
 |
|
Sulcorebutia crispata WF 30,
Tomina - Padilla |
Také jsme našli důkaz, že krávy
neváhají ukousnout z trsu každou větší hlavu.
Naštěstí rostliny regenerují a dobře odnožují ze
zbytků těl i kořenů.
 |
|
S. crispata jsou šťavnaté… |
Na temeni kopce bylo množství
pískovcových výchozů u kterých rostly velmi velké
Lobivia z okruhu cinnabarina Tu a tam na
nich byly i zbytky karmínových květů.
 |
|
Vrcholové partie s pískovcovými výchozy |
 |
|
Výhled z kopce nad Villa Acala |
Návrat dolů, zavřít bránu a rychle
dál. No napoprvé jsme si vybrali špatnou cestu a po
půl hodině jsme u lokality S. crispata, kde
sbírali snad všichni lovci kaktusů před námi.
Procházíme v rychlosti stanoviště, fotíme ojedinělé
rozkvetlé kytky, točíme auto skoro na fleku a ve
Villa Alcalla odbočujeme na správnou cestu.
 |
|
Cesta nebo již řečiště… |
Už po malé chvíli je jasné, že
večerní bouře nám plány změní. Cesta je chvílemi
jako rozbahněné řečiště a skutečné řečiště má po
okrajích silnou vrstvu bahna, na obou březích stojí
auta a váhají, zda tam vjet. Také diskutujeme,
nakonec se nám zdá riziko problémů příliš velké,
takže se loučíme s vidinou nových populací a vracíme
se zpět, abychom se včas dostali do Cochabamba.
Příště si to rozdáme!! A jak jsme slíbili, tak jsme
učinili.
 |
|
Rozvodněná řeka za Villa Alcalla |
El Villar je takové pidiměstečko v
horách, kde jsem neviděl zhola nic zajímavého.
Další rok nebyl problém pokořit brod a vydat se dál
do hor. Cesta se vinula tropickou vegetací a nikde
ani vidu po skalnatém hřebenu.
 |
|
Erytrinea v květu |
Podnikáme několik průzkumných
výpadů, ale nic, kopce tady jsou sice kamenité, ale
celé červené od lateritové půdy, která vyplňuje
skalní pukliny. Na těchto půdách v Bolívii kaktusy
nerostou, to už víme. Jen nějaká Lobivie se tu a tam
splete.
 |
|
Cero Madidi, stanoviště Sulcorebutia
lamplochlora VZ 658 |
Najednou se před námi objevuje bílý
skalnatý kopec, když k němu dojedeme, je jasné, že
to je snad největší masiv pískovce, jaký jsme v
posledních týdnech spatřili. Pískovcový monolit, tu
a tam narušený vodní erozí. Tu a tam nějaký
vymodelovaný výchoz, jinak pískovec tvořený z
hrubých bílých zrn.
 |
|
Sulcorebutia lamplochlora na
stanovišti (1) |
Po dvaceti metrech vidíme první trs
sulek, pak další a další. Každé skupině vévodí
vedoucí hlava o průměru 5–6 cm a stejné výšce,
obklopená celou skupinou drobnějších hlav,
s největší pravděpodobností vyrůstajících z kořenů
nebo báze prvotní hlavy. Každý trs je ve velikosti
dvou dlaní a čítá několik desítek odnoží.
 |
|
Sulcorebutia lamplochlora na
stanovišti (2) |
Otrněním se zdá, že se jedná o další
formu S. crispata, ovšem pokožka je opravdu
tmavě zelená na osluněné straně načervenalá. Květy
jsou již uvadlé, ale měly jistě odstím červené, nebo
magenta.
 |
|
Sulcorebutia lamplochlora na
stanovišti (3) |
Daří se nalézt několik zralých
plodů, což nás těší nejvíce. Stanoviště
fotografujeme a dokumentujeme. Sledujem, kam se
klikatí cesta zpět a hlavně na jihovýchod do Monte
Agudo.
 |
|
Cesta do Monte Agudo |
Druhé stanoviště má být cca 2 hodiny
daleko, u zbytků Ruinas Incas, na to již ale není
čas. Zde roste druhá novinka z rodu Sulcorebutia,
popsaná jako S. atrispinosa VZ 657. Libor
ignoruje fyzikální zákony a dokumentuje vegetaci na
protější straně. Je ohromná výhoda, být mladý,
zdravý a nebojácný. Vše pak jde lépe.
 |
|
Někteří mladíci jsou jak kamzíci – Libor
Kunte |
V lednu 2011 dostávám zprávu od J.
de Vriese, že rostliny jsou popsány v Succulenta
jako Sulcorebutia lamplochlora a S.
atrispinosa. Ale Holanďané cestovali dále na jih
na Monte Agudo a nalezli v horách stanoviště, kde
rostou růžově kvetoucí S. robertovasquezii.
Za pár let budou známy všechny přechodové formy mezi
S. robertovasquezii a S. crispata.
Zase se potvrzuje, že terénní průzkumy jsou jako hra
v domino. Jednotlivé nálezy zaplňují prázdná místa
na taxonomických mapách. Jsem rád že tomu procesu i
my, nehodní chlapci z Čech, přispíváme.
 |
|
Kvetoucí Sulcorebutia lamplochlora
VZ 658, Vries 2011 (1) |
Na fotografiích je původní sběr
Holanďanů s akronymem VZ 658. Je to první
představení tohoto druhu českým kaktusářům, díky
majiteli těchto novin, který nešetřil na honoráři,
jen aby získal tuto prioritu!!
 |
|
Kvetoucí Sulcorebutia lamplochlora
VZ 658, Vries 2011 (2) |
Vážení čtenáři, neberte mě zcela
vážně. Faktem je že Pavlovi Pavlíčkovi bylo právě 65
let, a tyto fotografie jsou mým dárkem (jediným!) k
jeho jubileu.
