Mojocoya
Dnešní Toulky věnujeme návštěvě třetí obce provincie
Jaime de Zudañez , která nese
jméno Mojocoya. Tato oblast je osídlena od nepaměti
Indiány, kteří patřili k říši Tihuanacu. Centrum
předincké říše Tiahuanacu leželo jižně od jezera
Titicaca na Altiplanu, ale její území se fakticky
rozprostíralo nejen v dnešní provincii la Paz ale
i v Cocabambě. Opevněné sídlo Umajalanta leží na
kopcích jižně silnice Cochabamba - Santa Cruz. Dosud
nebyl čas tuto zajímavou lokalitu navštívit. Traduje
se, že prastaré město Tiwanacu a pevnost Umajalanta
jsou (byly) propojeny podzemní chodbou. Expanze
obyvatel Tiwancu se nezastavila, ale pokračovala dál
na východ snad až k Samipatá nedaleko Valle Grande.
Indiánské kmeny osídlily přednostně úrodná údolí
podél řek, zejména Rio Mizque, oblast Omereque,
Sapina a další, které měly a mají společný název
Valles - Údolí a dodnes patří k zemědělsky
nejbohatším oblastem Bolívie.
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia gemmae |
Obyvatelé Valles si postupně
vytvářeli svébytná společenství a vznikaly tak
samostatné kultury, které byly s říší Tihuanaco
spojeny hospodářsky, méně pak kulturně a proto po
sobě zanechaly četné archeologické památky. Údolí s
obcí Mojocoya tak osídlila kultura Mojocoya. Oblast
leží severovýchodně Zudañez,
na jižním okraji Cordiliera Central a na západě je
ohraničena Rio Zudañez, na
severu Rio Grande a východě Rio Tomina.
Odbočka je na 13. km silnice Zudañez-
Padilla, nebo lze odbočit severně těsně před Villa
Tomina. Do Moyocoya je to 47 km, pak je třeba
pokračovat dalších 11 km na Redention Pampa, kam
vlastně jedeme obhlédnout tři druhy rodu
Sulcorebutia, které zde byly nalezeny před rokem
2000.
 |
|
Skupiny Sulcorebutia gemmae v
bílém křemičitém písku (1) |
Redention Pampa není vlastně údolím
v pravém slova smyslu, ale jedná se o náhorní
plošinu v nadmořské výšce 2343 m s rozáhlými
zemědělsky využívanými poli a velmi příznivým
klimatem. Průměrná teplota je 16°C a roční uhrn
srážek je kolem 600 mm, přičemž v zimních měsících
(květen až listopad) je to sotva 10 mm měsíčně, zato
od listopadu do února je zaznamenáno 10-125 mm
srážek za měsíc. Shluk domů zhruba uprostřed údolí
se jmenuje Villa Redention Pampa, domy zde i další
roztroušené v polích jsou ty nejchudší z chudých.
 |
|
Skupiny Sulcorebutia gemmae v
bílém křemičitém písku (2) |
Po roce 2000 zde botanizoval
holandský specialista na bolívijské miniatury pan
Johan de Vries spolu se svou manželkou Elizabeth.
Prozkoumal zde na třech stanovištích tři nové taxony
a od něho se tyto krásné miniatury rozšířily do
sbírek.
 |
|
Skupiny Sulcorebutia gemmae v
bílém křemičitém písku (3) |
Sulcorebutia gemmae
Tyto kytičky jsou nejmenšími, ze všech zde
rostoucích. Avšak tvoří celé rozsáhlé skupiny malých
hlaviček zahalených do pektinátních sklovitých trnů.
Stanoviště druhu je částečně erodovaný pískovcový
práh, táhnoucí se do vzdálenosti několika stovek
metrů. Kaktousky se zatahují do bílého křemičitého
písku, kde velmi dobře mimikrují.
 |
|
První
rostliny se objevují za kamennou mohylou
u křižovatky |
Doprovodnou vegetací jsou nečetné
byliny a keříky, z kaktusů lze nalézt Lobivia
spec. z okruhu Lobivia cinnabarina - zudanensis.
Prvními z botaniků, kteří rostliny na přírodním
stanovišti pozorovali, byli Italové Rovida a Mosti v
roce 2000. Druh dostal jméno po manželce Gianfranca
Rovidy, paní Gemmy. Jak výše uvedeno, po roce 2000
zde botanizoval Johan de Vries s manželkou Elizabeth
a taxon v roce 2004 platně popsal. W. Gertel uvádí,
že nalezl populaci čistě žlutě kvetoucích rostlin
mezi Redention Pampa a Willa Moyocoya (G 254).
 |
|
Sulcorebutia gemmae LH1125 |
Neměl jsem to štěstí vidět S.
gemae kvést, tak alespoň foto z kultury. Druh je
mimořádný tím, že kvete v odstínu magenta a
žloutkové žluti! Myslím, že dvě barvy květů v na
jediném stanovišti nemají v rodu Sulcorebutia
obdobu. Barevností může konkurovat snad pouze
Sulcorebutia tarabucoensis v. callecalensis
na Cerro Calle Calle. Jako by zde splynuly dva různé
druhy, na mysl se vkrádá magenta kvetoucí
Sulcorebutia augustini od Omereque a žlutě
kvetoucí miniaturní Sulcorebutia langeri od
Valle Grande.
 |
|
Sulcorebutia gemmae LH1125 - 1126 |
Příbuzenské vztahy nejsou prozatím
jisté, ovšem prvotní zařazení rostlin do
příbuzenstva Sulcorebutia caniguerallii, se
zdá nemožné a neodúvodnitelné. Pan W. Gertel
zahrnuje tyto rostliny do skupiny do skupiny tarabucoensis-rauschii.
Podle mého názoru i toto sdružení není ideální.
Možná že se v budoucnu najdou v horách jižně od toku
Rio Grande populace rostlin, které budou spojovat
rostliny z Redention Pampa se žlutokvětými
rostlinami od Pasorapa, případně s fialově
kvetoucími formami Sulcorebutia frankiana,
které rostou v horách severozápadním směrem od
Presto. Bohužel, kostičky taxonomického domina jsou
zatím neúplné.
 |
|
Pohled
z Bella Vista na Redention Pampa |
Bella Vista
Západně Redention Pampa zasahuje výběžek centrální
vysočiny, známý jako Cerro Naunaca, kde byly
nalezeny další dva zajímavé druhy.
 |
|
Sulcorebutia elizabethae na
stanovišti (1) |
Sulcorebutia elizabethae
Na samém jihovýchodním okraji (Bella Vista)
rostou nádherné žlutokvěté miniatury, které Johan de
Vrise pojmenoval po své manželce.
 |
|
Sulcorebutia elizabethae na
stanovišti (2) |
 |
|
Sulcorebutia elizabethae na
stanovišti (3) |
 |
|
Sulcorebutia elizabethae HR 103 v
kultuře |
Sulcorebutia naunacensis
Na severozápadním okraji Cerro Naunaca jsme
navštívili jedno z mnoha stanovišť posledního druhu
zde nalezeného, Sulcorebutia naunacensis. Ani
se nechtělo věřit, že sušinky zatažené do spár skály
jsou ještě živé. Na začátku listopadu je ještě
minimum srážek, ovšem populace již odkvetla a
připravila zralé plody.
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia naunacensis |
Na Cero Naunaca bylo nalezena vice
jak desítka podobných stanovišť, ale rostliny se od
sebe liší zcela zanedbatelně. Podle našich
pozorování se populace Sulcorebutia naunacensis
a S. elizabethae na některých místech
překrývají a může tedy docházet k přírodní
hybridizaci. Hlášené červeno(fialově) kvetoucí S.
elizabethae to potvrzují. Podle mého názoru však
tyto rostliny (S. naunacensis a S.
elizabethae) nejsou jedním druhem
s různobarevnými květy jako je tomu u
Sulcorebutia gemmae.
 |
|
Sulcorebutia.naunacensis na
stanovišti (1) |
Podmínky na stanovišti
Sulcorebutia naunacensis a S. elizabethae
jsou, jak jsem již naznačil, v době zimních a časně
jarních měsíců kruté, dramaticky suché, beze srážek.
Suchá perioda zasahuje i dobu kvetení. Rostliny
rostou obvykle ve skalních puklinách v substrátu,
který je tvořen zbytky a kořeny bylin, travin a
četných mechů. Obsahuje mnoho organických složek a
humusu. Ačkoliv řepovité kořeny rostlin jsou schopné
zatáhnout drobná tělíčka pod zem, děje se tak jen v
malé míře.
 |
|
Kvetoucí semenáč S. naunacensis
LH 1129 v kultuře |
Důvod je jednoduchý ve skalních
puklinách a a nedostatku půdní složky, není otázka
čím, ale do čeho se zatáhnout. Na druhou stranu má
tenhle substrát jedinečnou výhodu. Dokáže pojmout
každou kapku srážek a udržet i nepatrnou vlhkost po
dobu několika dnů, kdy se na seschlých rostlinkách
objeví jemné boční kořínky a rychle nasají něco
vláhy do těl. Centrální šroubovitě zatočený kořen má
za cíl rostliny ukotvit v zimním období a dodat do
vysýchajících těl poslední zbytky vláhy na přechodu
mokrého letního a suchého zimního období. Na
některých snímcích z přírody je patrné, že v
předjaří sucho vytlačí nad zem i staré a dospělé
jedince.
 |
|
Sulcorebutia.naunacensis na
stanovišti (2) |
V příštím pokračování se podíváme do
krajiny , zažijeme noční bouři na cestě do El Viklat
a navštívíme stanoviště úplně nového druhu
Sulcorebutia lamplochlora.
 |
|
Sulcorebutia crispata WF 030, Tomina
Padilla |
Přeji čtenářům hezké léto a vydatný letní
odpočinek jim i jejich kaktusům.
