Tento díl bych rád věnoval jednomu z nejkrásnějších národních parků, které jsem v Bolívii navštívil. Je zde zajímavo, nejen z hlediska kaktusů, ale zejména pro případné zájemce o paleontologii.
 |
Údolí NP Torotoro
|
Parque National de Torotoro je nejmenším národním parkem
Bolivie, má rozlohu 16 500 ha, ale patří rozhodně mezi
nejkrásnější a nejzajímavější místa země. Leží již v departementu
Potosí, provincie Chargas (přirozenými hranicemi mezi departementy
Cochabamba a Potosí je údolí Rio Caine) a je zajímavé, že od Potosí je
tato provincie zcela odříznuta a nevede tam jediná sjízdná cesta, snad
staré indiánské stezky. Park byl potvrzen zákonem asi před 20 lety a
zřízen za vydatné pomoci Španělska. Na rozdíl od jiných míst, je zde
udržován pořádek a přísné předpisy, spolu se zaměstnanci a průvodci,
bez kterých nelze prohlídku uskutečnit, jsou přírodní krásy aktivně
chráněny.
Ostatně, bez průvodců jen těžko naleznete ty pravé
klenoty NP. Těmi jsou zejména bohatá paleontologická naleziště, která
na relativně malém území představují 350 miliónů let staré
prvohorní zkameněliny (Quebrada Thajo Khasa, Cerro de las Siete
Vueltas), více jak 2 500 stop nejrůznějších dinosaurů
z období před 130 milióny let, z nichž největší mají až
60 cm délku a jsou 20 cm hluboké. Unikátní želví hřbitov
(Cementerio de Tortugas) z období starších třetihor.
 |
Želví hřbitov
|
 |
S průvodcem u jeskyně Humajalanta
|
Všechna tato naleziště jsou dnes chráněna plotem a přístupna jen s doprovodem. Mimo to, v blízkém
okolí jsou četná archeologická naleziště pre-inkajských kultur
(Llama Chaqui Ruins), zcela ojedinělá jeskyně Gruta de Umajanta, 4,6 km dlouhá a 140 m hluboká, největší jeskyně v Bolívii.
 |
Vstup do jeskyně Humajalanta
|
Dále jsou zde 100 až 150 metrů hluboké kaňony s četnými vodopády (Huacasenq’a, El Vergel), které připomínají světoznámý Grand kaňon severní Ameriky.
 |
Kaňon El Vergel
|
Je to prostě místo, kde by se slušelo pobýt ne hodiny,
ale dny. Je to ráj pro fotografy, kteří zde nacházejí stovky, možná
tisíce zajímavých pohledů, které se navíc mění a nabývají na
dramatičnosti v průběhu dne nebo před bouří.
 |
Rio Caine hluboko v údolí
|
Cesta tam patří mezi ty dramatické, z Cochabamby je
to kolem 200 km, ale musíte počítat se 4 až 5 hodinami kodrcání po
úzké prašné cestě, a to zejména v druhé polovině cesty. Rozcestník
na 65. km od Cochabamby, na cestě Tarata, Ansaldo a dál do údolí
Rio Caine, je rok od roku rezavější a méně čitelný.
 |
Jízda v náklaďáku je doslova o život
|
 |
Vesnické obydli pod Cerro Huayllas Orckho
|
Odbočením vlevo postupně klesáme podél Rio Jaya
Mayu, o téměř 1800 m níže, po obou stranách lemují řeku
(resp. prázdné koryto) téměř kolmo stojící a nepřístupné skalní štíty,
mnohobarevné, stejně jako kopečky kolem řeky. Rio Caine si za miliony
let rozšířilo průrvu v pohoří na cca 80 m šíře, přes koryto
řeky dnes vede kvalitní betonový most.
 |
Údolí Rio Jaya Mayu
|
Vzápětí se řeka rozlévá do skoro 1 km širokého
údolí, které je na všech vhodných místech zemědělsky využíváno. Krátce
zastavujeme ve vesničce La Viña, abychom se alespoň pokochali pohledy
na daleké a vysoko položené hroty skal, kde rostou Sulcorebutia breviflora a Sulcorebutia breviflora v. laui. Naše cesta vede dál údolím, v poslední třetině musíme zdolat četnými serpentinami více jak 1000 m vysoký hřeben, před námi se otevírá údolí NP Torotoro.
 |
Skalní štíty v údolí Rio Jaya Mayu
|
Stejnojmenné městečko s necelým tisícem obyvatel
leží uprostřed údolí lemovaného zvláštními světle zbarvenými štíty
(Serrania Huayllas na severu a Serrania de Condor Khaka na jihu).
Uzávěr údolí je tvořen výrazně červenými pískovci. Máme tentokrát
(2008) málo času, takže jen prolétneme městem kolem želvího hřbitova do
červených skal. Právě zde byly před několika lety nalezeny našimi
přáteli rostliny popsané jako Sulcorebutia torotorensis (Cárdenas) F. Brandt a pojmenované podle stanoviště Torotoro.
 |
Lobivia caineana v údoli Rio Caine
|
Jedná se rostliny kulovité, obvykle neodnožující, teprve
ve stáří vytvoří větší skupiny. Jednotlivé mohou být až
100 mm vysoké a 150 mm široké, se zakrnělým řepovitým
kořenem, přecházející ve výrazné provazcovité kořeny. Areoly jen
protáhlé, spíš oválné, trnů je 10 až 20, jsou rozprostřené,
odstávající a píchají. Okrajové a středové trny se dají odlišit jen
obtížně, mohou být až 25 mm dlouhé, nažloutlé, s tmavší
patou. Poupata vyrůstající z areol v blízkosti temene nebo na
boku. Květy jsou malé, do 30 mm, barvy cihlově červené nebo
červené, častěji světle fialové, často se žlutavým až bílým středem.
Tyčinky bělavé nebo slabě růžové, čnělka nazelenalá, ramena blizny bílá
nebo nažloutlá. Plod nazelenalý až načervenalý, o průměru 5 až
6 mm, ve zralosti zasychá a obvykle nepuká. Semen je v plodu
málo a jsou drobnější, než u jiných sulkorebucií.
 |
Sulcorebutia torotorensis LH 1261 v pískovcových skalách
|
Rostliny popsal prof. Cardenás (MC 6328) již v roce 1951 a od té doby se vedou spory, zda tyto rostliny patří do rodu Weingartia nebo Sulcorebutia. F. Ritter vytvořil pro podobný typ rostlin nový rod Cinnabarinea, ten však není botaniky uznáván (ačkoliv je dnes více takových sporných druhů, než tomu bylo v roce 1980).
 |
Soutok Rio Caine a Rio Acacio
|
V roce 2008 jsme navštívili stanoviště v červených
skalách, jihovýchodně ToroToro, stanoviště LH 1261. V terénu
je vidět důsledek loňských vytrvalých dešťů, skály jsou relativně
měkké, snadno podléhají vodní erozi, spáry mezi kameny jsou hluboko
vymlety a mnohé rostliny byly přívaly deště odneseny nebo bylo narušeno
jejich kořenové zakotvení. Rostliny měly zavadlé květy,
vyrůstající téměř z temena rostlin, výrazně cihlové barvy. Trny
byly výrazně žluté a dlouhé, v temeni se proplétající.
V roce 2004, když jsme s přáteli pobyli v NP celé dva dny, jsme Sulcorebutia torotorensis
našli na zcela jiném místě. Rostliny rostly roztroušeně podél říčky Rio
Rodeo, v těsné blízkosti vjezdu do města, v areálu největšího
výskytu dinosauřích stop.
 |
Dinosauří stopy
|
Rostly mezi trsy trávy ve skalních puklinách byly ve velikosti 3-5 cm v průměru, otrnění stejné jako u rostlin v kultuře ze sběrů H. Swobody a Roberto Vasqueze.
 |
Sulcorebutia torotorensis u městečka
|
Květy jsme neviděli, rostliny měly jen zaschlé, prázdné
květy. Bylo zajímavé, že na této lokalitě rostly sporadicky i jiné
rostliny, připomínající některé sběry H. Swobody a patřící již do
okruhu Sulcorebutia verticillacantha Ritter subspec. cuprea (Rausch ) Slaba.
 |
Sulcorebutia verticillacantha subsp. cuprea HS 235
|
S popisem
rostliny odkazuji čtenáře do monotematického článku R. Slaby, zde
jen uvedu, že typové rostliny s číslem WR 476 vytváří stonky,
které obvykle tvoří malé trsy, jednotlivé hlavy jsou vyšší, než
širší, přecházejí do řepovitého kořene, odděleného zřetelným
zaškrcením, pokožka je charakteristicky načervenale hnědá, až měděně
zbarvená. Areoly až 6 mm dlouhé, výrazné, s bílou vlnou, trny
až 13, 5-6 párů a jeden směřující dolů. Květy vyrůstají
z areol na bázi hlav, jsou až 45 mm široké a 30 mm
dlouhé, jasně rumělkově červené s oranžovým jícnem, nažloutlou až
růžovou čnělkou a bílými rameny blizny. Plod dozrává obvykle pod úrovní
okolního terénu, semena jsou velká jako u variety verticillacantha.
 |
Sulcorebutia torotorensis Koehres 07 v kultuře
|
Různí botanici a sběratelé v minulosti nalezli
v oblasti NP Torotoro mnoho stanovištních forem obou rostlin,
nejvíce jich najdeme ve sběrech H. Swobody, např. HS 221, 221A,
235, 272, 273, 274 nebo RH 1680, 1682, 1683, 1684, 1686, 1685,
Köhres 07, L 327, WR 464b, HS 139, 139a,
KK 1593, z novější doby pak ještě KA 212, IF 17,
18, JK 325, 484 a 485.Jako Sulcorebutia torotorensis
fa. je označen i sběr L 327 od Minas Asientos. To je
relativně blízko, ale terén je v podstatě neprůchodný a
neprozkoumatelný jinak, než pěšky, mimo to Minas Asientos leží na levém
břehu Rio Caine.
 |
Sulcorebutia torotorensis L 327
|
Mnohé z těchto sběrů mají typické vybarvení epidermis, jiné jsou více méně zelené, případně s měděným
odstínem epidermis na osluněné straně. Také jejich těla bývají ploše
kulovitá a méně ochotně odnožují, květy mají podobné odstíny barev,
jako substecies cuprea, ale obvykle jsou světlejší. Přesná místa těchto nálezů nejsou známa, strohé údaje hovoří o západní části NP Vzhledem k obtížnému přístupu na skalní plošiny lemující NP, i vzhledem k poměrně
přísné ochraně NP, bude jen obtížně možné znovu provést podrobný
průzkum a botanické vyhodnocení celého prostoru ToroToro.
 |
Sulcorebutia verticillacantha subsp. cuprea aff. od vesnice
|
Jen pro přesnost uvádím, že na stanovišti Sulcorebutia torotorensis LH 1261 byly před několika roky nalezeny společně rostoucí Sulcorebutia verticillacantha subsp. cuprea LH 1262.
 |
Sulcorebutia torotorensis východně od města
|
V roce 2008 jsme přes usilovné hledání nenalezli ani
jedinou rostlinu. Přičítám to půdní erozi a odplavení rostlin
v deštivém roce 2007. Jaký je osud rostlin v blízkosti města,
na lokalitě se stopami dinosaurů, nemohu potvrdit, protože celý prostor
je oplocen a dostupný jen s průvodcem.