Toulky Bolívií (31)

Tento díl bych rád věnoval jednomu z nejkrásnějších národních parků, které jsem v Bolívii navštívil. Je zde zajímavo, nejen z hlediska kaktusů, ale zejména pro případné zájemce o paleontologii.

Údolí NP Torotoro

Parque National de Torotoro je nejmenším národním parkem Bolivie, má rozlohu 16 500 ha, ale patří rozhodně mezi nejkrásnější a nejzajímavější místa země. Leží již v departementu Potosí, provincie Chargas (přirozenými hranicemi mezi departementy Cochabamba a Potosí je údolí Rio Caine) a je zajímavé, že od Potosí je tato provincie zcela odříznuta a nevede tam jediná sjízdná cesta, snad staré indiánské stezky. Park byl potvrzen zákonem asi před 20 lety a zřízen za vydatné pomoci Španělska. Na rozdíl od jiných míst, je zde udržován pořádek a přísné předpisy, spolu se zaměstnanci a průvodci, bez kterých nelze prohlídku uskutečnit, jsou přírodní krásy aktivně chráněny.

Kamenné plató se stopami dinosaurů je dnes oplocené (vice fotografií…)

Ostatně, bez průvodců jen těžko naleznete ty pravé klenoty NP. Těmi jsou zejména bohatá paleontologická naleziště, která na relativně malém území představují 350 miliónů let staré prvohorní zkameněliny (Quebrada Thajo Khasa, Cerro de las Siete Vueltas), více jak 2 500 stop nejrůznějších dinosaurů z období před 130 milióny let, z nichž největší mají až 60 cm délku a jsou 20 cm hluboké. Unikátní želví hřbitov (Cementerio de Tortugas)  z období starších třetihor.

Želví hřbitov

S průvodcem u jeskyně Humajalanta

Všechna tato naleziště jsou dnes chráněna plotem a přístupna jen s doprovodem. Mimo to, v blízkém okolí jsou četná archeologická naleziště  pre-inkajských kultur (Llama Chaqui Ruins), zcela ojedinělá jeskyně Gruta de Umajanta, 4,6 km dlouhá a 140 m hluboká, největší jeskyně v Bolívii.

Vstup do jeskyně Humajalanta

Dále jsou zde 100 až 150 metrů hluboké kaňony s četnými vodopády (Huacasenq’a, El Vergel), které připomínají světoznámý Grand kaňon severní Ameriky.

Kaňon El Vergel

Je to prostě místo, kde by se slušelo pobýt ne hodiny, ale dny. Je to ráj pro fotografy, kteří zde nacházejí stovky, možná tisíce zajímavých pohledů, které se navíc mění a nabývají na dramatičnosti v průběhu dne nebo před bouří.

Rio Caine hluboko v údolí

Cesta tam patří mezi ty dramatické, z Cochabamby je to kolem 200 km, ale musíte počítat se 4 až 5 hodinami kodrcání po úzké prašné cestě, a to zejména v druhé polovině cesty. Rozcestník na 65. km od Cochabamby, na cestě Tarata, Ansaldo a dál do údolí Rio Caine, je rok od roku rezavější a méně čitelný.

Jízda v náklaďáku je doslova o život

Vesnické obydli pod Cerro Huayllas Orckho

Odbočením vlevo postupně klesáme podél  Rio Jaya Mayu, o téměř 1800 m níže, po obou stranách lemují řeku (resp. prázdné koryto) téměř kolmo stojící a nepřístupné skalní štíty, mnohobarevné, stejně jako kopečky kolem řeky. Rio Caine si za miliony let rozšířilo průrvu v pohoří na cca 80 m šíře, přes koryto řeky dnes vede kvalitní betonový most.

Údolí Rio Jaya Mayu

Vzápětí se řeka rozlévá do skoro 1 km širokého údolí, které je na všech vhodných místech zemědělsky využíváno. Krátce zastavujeme ve vesničce La Viña, abychom se alespoň pokochali pohledy na daleké a vysoko položené hroty skal, kde rostou Sulcorebutia breviflora a Sulcorebutia breviflora v. laui. Naše cesta vede dál údolím, v poslední třetině musíme zdolat četnými serpentinami více jak 1000 m vysoký hřeben, před námi se otevírá údolí NP Torotoro.

Skalní štíty v údolí Rio Jaya Mayu

Stejnojmenné městečko s necelým tisícem obyvatel leží uprostřed údolí lemovaného zvláštními světle zbarvenými štíty (Serrania Huayllas na severu a Serrania de Condor Khaka na jihu). Uzávěr údolí je tvořen výrazně červenými pískovci. Máme tentokrát (2008) málo času, takže jen prolétneme městem kolem želvího hřbitova do červených skal. Právě zde byly před několika lety nalezeny našimi přáteli rostliny popsané jako Sulcorebutia torotorensis (Cárdenas) F. Brandt a pojmenované podle stanoviště Torotoro.

Lobivia caineana v údoli Rio Caine

Jedná se rostliny kulovité, obvykle neodnožující, teprve ve stáří vytvoří větší skupiny. Jednotlivé  mohou být až 100 mm vysoké a 150 mm široké, se zakrnělým řepovitým kořenem, přecházející ve výrazné  provazcovité kořeny. Areoly jen protáhlé, spíš oválné, trnů je 10 až 20, jsou  rozprostřené, odstávající a píchají. Okrajové a středové trny se dají odlišit jen obtížně, mohou být až 25 mm dlouhé, nažloutlé, s tmavší patou. Poupata vyrůstající z areol v blízkosti temene nebo na boku. Květy jsou malé, do 30 mm, barvy cihlově červené nebo červené, častěji světle fialové, často se žlutavým až bílým středem. Tyčinky bělavé nebo slabě růžové, čnělka nazelenalá, ramena blizny bílá nebo nažloutlá. Plod nazelenalý až načervenalý, o průměru 5 až 6 mm, ve zralosti zasychá a obvykle nepuká. Semen je v plodu málo a jsou drobnější, než u jiných sulkorebucií.

Sulcorebutia torotorensis LH 1261 v pískovcových skalách

Rostliny popsal prof. Cardenás (MC 6328) již v roce 1951 a od té doby se vedou spory, zda tyto rostliny patří do rodu Weingartia nebo Sulcorebutia. F. Ritter vytvořil pro podobný typ rostlin nový rod Cinnabarinea, ten však není botaniky uznáván (ačkoliv je dnes více takových sporných druhů, než tomu bylo v roce 1980).

Soutok Rio Caine a Rio Acacio

V roce 2008 jsme navštívili stanoviště v červených skalách, jihovýchodně ToroToro, stanoviště LH 1261. V terénu je vidět důsledek loňských vytrvalých dešťů, skály jsou relativně měkké, snadno podléhají vodní erozi, spáry mezi kameny jsou hluboko vymlety a mnohé rostliny byly přívaly deště odneseny nebo bylo narušeno jejich kořenové zakotvení.  Rostliny měly zavadlé květy, vyrůstající téměř z temena rostlin, výrazně cihlové barvy. Trny byly výrazně žluté a dlouhé, v temeni se proplétající.

V roce 2004, když jsme s přáteli pobyli v NP celé dva dny, jsme Sulcorebutia torotorensis našli na zcela jiném místě. Rostliny rostly roztroušeně podél říčky Rio Rodeo, v těsné blízkosti vjezdu do města, v areálu největšího výskytu dinosauřích stop.

Dinosauří stopy

Rostly mezi trsy trávy ve skalních puklinách byly ve velikosti 3-5 cm v průměru, otrnění stejné jako u rostlin v kultuře ze sběrů H. Swobody a Roberto Vasqueze.

Sulcorebutia torotorensis u městečka

Květy jsme neviděli, rostliny měly jen zaschlé, prázdné květy. Bylo zajímavé, že na této lokalitě rostly sporadicky i jiné rostliny, připomínající některé sběry H. Swobody a patřící již do okruhu  Sulcorebutia verticillacantha Ritter subspec. cuprea (Rausch ) Slaba.

Sulcorebutia verticillacantha subsp. cuprea  HS 235

S popisem rostliny odkazuji čtenáře do monotematického článku R. Slaby, zde jen uvedu, že typové rostliny s číslem WR 476 vytváří stonky, které obvykle  tvoří malé trsy, jednotlivé hlavy jsou vyšší, než širší, přecházejí do řepovitého kořene, odděleného zřetelným zaškrcením, pokožka je charakteristicky načervenale hnědá, až měděně zbarvená. Areoly až 6 mm dlouhé, výrazné, s bílou vlnou, trny až 13,  5-6 párů a jeden směřující dolů. Květy vyrůstají z areol na bázi hlav, jsou až 45 mm široké a 30 mm dlouhé, jasně rumělkově červené s oranžovým jícnem, nažloutlou až růžovou čnělkou a bílými rameny blizny. Plod dozrává obvykle pod úrovní okolního terénu, semena jsou velká jako u variety verticillacantha.

Sulcorebutia torotorensis Koehres 07 v kultuře

Různí botanici a sběratelé v minulosti nalezli v oblasti NP Torotoro mnoho stanovištních forem obou rostlin, nejvíce jich najdeme ve sběrech H. Swobody, např. HS 221, 221A, 235, 272, 273, 274 nebo RH 1680, 1682, 1683, 1684, 1686, 1685, Köhres 07, L 327, WR 464b, HS 139, 139a, KK 1593, z novější doby pak ještě KA 212, IF 17, 18, JK 325, 484 a 485.Jako Sulcorebutia torotorensis  fa. je označen i sběr L 327 od Minas Asientos. To je relativně blízko, ale terén je v podstatě neprůchodný a neprozkoumatelný jinak, než pěšky, mimo to Minas Asientos leží na levém břehu Rio Caine.

Sulcorebutia torotorensis L 327

Mnohé z těchto sběrů mají typické vybarvení epidermis, jiné jsou více méně zelené, případně s měděným odstínem epidermis na osluněné straně. Také jejich těla bývají ploše kulovitá a méně ochotně odnožují, květy mají podobné odstíny barev, jako substecies cuprea, ale obvykle jsou světlejší. Přesná místa těchto nálezů nejsou známa, strohé údaje hovoří o západní části NP Vzhledem k obtížnému přístupu na skalní plošiny lemující NP, i vzhledem k poměrně přísné ochraně NP, bude jen obtížně možné znovu provést podrobný průzkum a botanické vyhodnocení celého prostoru ToroToro.

Sulcorebutia verticillacantha subsp. cuprea  aff. od vesnice

Jen pro přesnost uvádím, že na stanovišti Sulcorebutia torotorensis LH 1261 byly před několika roky nalezeny společně rostoucí Sulcorebutia verticillacantha subsp. cuprea LH 1262.

Sulcorebutia torotorensis východně od města

V roce 2008 jsme přes usilovné hledání nenalezli ani jedinou rostlinu. Přičítám to půdní erozi a odplavení rostlin v deštivém roce 2007. Jaký je osud rostlin v blízkosti města, na lokalitě se stopami dinosaurů, nemohu potvrdit, protože celý prostor je oplocen a dostupný jen s průvodcem.