Toulky Bolívií (29)

Ve svahu Cerro Cantar Gallo

Výprava za neznámou. Kdo je ta neznámá? Před pár roky jedna z nejžádanějších a nejvzácnějších - Sulcorebutia juckeri. Rostlina silně připomínající Sulcorebutia purpurea, s bohatým otrněním a ohnivě červenými květy, kterou našel před několika lety Švýcar Hansjörg Jucker, jehož jméno nese. Vím, že roste hluboko na jihu pohoří Sierra Mandinga kdesi u vesnice se jménem Cuncha Cancha, neboli „Prasečí Rynek.“

Stanoviště kytiček na Hoře zpívajícího kohouta

Po několik let vedly naše cesty do těchto míst. Vždy marné, na rynku stojí internátní škola, okolo které pobíhají neposedné děti, vrhají se nám na auta, zatímco trneme hrůzou které z nich bude placaté.

Kohout zatoulaný až k Cuncha Cancha

Ale než dorazíme na tato místa, zastavíme na jiném zajímavém místě, kde byly před nedávnem objeveny jiné sulkorebucie. Cerro Cantar Gallo - Hora zpívajícího kohouta. Uznejte sami, že domorodci mají opravdu smysl pro vymýšlení jmen hor, řek a vesnic. My vidíme horu kamení, ale zpívajícího kohouta ne. Oni ano. Kohouta uvidíme jinde, asi se zatoulal.

Z cesty mezi Tarabuco a Icla

Před cestou do mohutného pohoří Sierra Mandinga doplníme zásoby v Tarabuco, rozloučíme se pohledy s jejich obyvateli, pomníkem vítězů a mladou sotva patnáctiletou maminou, která cosi prodává před kostelem. Načepujeme gazolinu u svérázné pumpy v úzké ulici u náměstí, odkud nás hned vyhání snaživý, leč zkorumpovatelný policajt, a vyrážíme na jih. Cesta kopíruje suché koryto občasné řeky, které je hluboko vykousané přívaly vody po prudkých deštích. Kolem se objevují stavení a políčka campesiños.

Forma Sulcorebutia tarabucoensis u Candelaria (1)

Těsně před vjezdem do hor je internátní škola, kolem které pobíhá několik desítek chlapců a děvčat v typických krojích tarabuceños. Nezastavuje a nefotíme a mě to dodnes mrzí, protože jsem zde později jel ještě dvakrát, ale děti už nikdy venku nebyly. Ve vesnici Candelaria odbočujeme východním směrem. Prý tady rostou různobarevné populace Sulcorebutia tarabucoensis.

Forma Sulcorebutia tarabucoensis u Candelaria (2)

Je tomu tak, trsíky drobných hlaviček kvetou téměř žlutými květy s červeným středem. Nádherná forma. Na protějším svahu je zase jiná populace. Spolu s ní matoucí květy Cumulopuntia rossiana, dílem s magentou, dílem se žlutými květy.

Domorodec s námi cestoval do Icla

Vracíme se zpět do Candelaria máme před sebou dlouhou cestu a ještě nás staví domorodý stopař. Bereme ho doslova na klín, cestuje do městečka Icla. 

Focení na památku

Má na sobě zase ten typický kroj vesničanů od Tarabuca, jemuž vévodí vyšívaná tornička na koku. Později ve svazích nad údolím Icla si ho všichni vyfotíme samého nebo jako nejlepšího kamaráda.

Políčka vysoko v horách

Políčka campesiños v Sierra Mandinga

Hory jsou rozpálené sluncem, skromná políčka vysušená na prach. To bylo před pěti lety. 

Pod námi je údolí Rio Icla

Rok poté jsme uvízli ještě před vjezdem do Sierra Mandinga v rozvodněné říčce a horko těžko přebrodili na plácek, kde se dalo zakempovat. Fotky z čekání na večeři mluví o náladě samy za sebe

Čekání na večeři

Zatímco kuchaři nadávali, že jim prší za krk, šéf trénoval konverzaci s děvčaty, která nás míjela v terénním voze, báchorku o kaktusech. 

Šéf balí kočky

Campesiños to nebrali příliš vážně a po pár minutách zmizeli ve vlnách a všudypřítomné mlze směr Tarabuco. My to doklepali do rána a pak rychle mizeli na jih směr Cantar Gallo.

Ledovka v létě (1)

Ledovka v tropech v létě?
Co je jinde nemožné v Bolívii vždy najdete. I toto je jeden z důvodů, proč se sem tak rádi vracíme. Tak tuhle cestu jsem neabsolvoval, jen z vyprávění vím, že ledovka a zamrzlá příroda nijak na náladě nepřidají. 

Ledovka v létě (2, 3)

Těch pár fotek pořídil velký šéf. Ledovku v začínajícím létě a v tropickém podnebím pásmu mi věnoval, abych věděl, o co jsem přišel. Díky Láďo, pohled je lepší než jedno chlazené. Já měl v té době zcela jiné myšlenky.

Zaledněná příroda

Na východě od horské cesty se vypíná mohutná zlomová hora. Ještě to není Cerro Cantar Gallo, ještě jeden příčný hřeben a jsme tam. Na západní straně údolí se nad nepatrnou vesničkou vypíná vysoký hřeben Cerro Cantar Gallo. Informace jsou nepřesné a tak podle logiky růstu sulkorebucií šplháme na hřeben. 

Lobivia chrysochete, forma Cantar Gallo (1)

Mě to po půl hodině přestává bavit, a tak se raději koukám kolem sebe a studuji ohromné Lobivia chrysochete, zlaté koule tak ohromné, že mohu směle prohlásit, že tento druh je zcela jistě největším kulovitým kaktusem Bolívie. Však se přesvědčte sami. Má někdo z lobiviofilů vědomost, zda tyhle soudky mají své jméno?

Lobivia chrysochete, forma Cantar Gallo (2)

Na některých jsou uvadlé květy červené barvy, ale plody jsou nezralé. Rozšíření bolívijských gruzónů se zatím nebude konat. Je zajímavé, že stejná rostlina roste v celé této oblastí daleko na jih, ale nikde není tak mohutná. Když vyjedeme znovu na náhorní planinu, vidíme je všude kolem cesty. 

Rebutia atrovirens, nejsevernější lokalita druhu (1, 2)

Tu a tam vykukují červené květy Rebutia atrovirens.

Rebutia atrovirens (3)

Nakonec hledání kaktusků zpívajícího kohouta vzdáváme a jedeme dál na juckerky. Však se za 2 dny budeme vracet. 

Rebutia atrovirens (4)

A za 2 dny se štěstí obrátilo na naši stranu. Studovali jsme ty hory a kopečky kolem a vyhodnocovali terén. Jako nadějné se zdály částečně erodované pískovcové výchozy objevující se v horském svahu i nedaleko cesty. A bylo to ono správné místo.

Stanoviště Sulcorebutia cantargalloensis - pískovcové výchozy

Po pár minutách byly naše, fotíme jak o závod. Drobné kaktusky dokvétají žlutými, růžovými a magenta květy, některé rostliny bychom mohli fotit přímo z auta, tak jsou blízko. 

Základní barevná škála květů Sulcorebutia cantargalloensis

Zase jedna ze záhad těchto hor. Kolik lovců kaktusů tudy projelo, a přesto tyhle mrňousky nevidělo. A jednou jedou kolem Holanďané a tajemství hor padne.

Kvetoucí Sulcorebutia cantargalloensis (1, 2)

Drobné trsy nedávno popsaného druhu mě připomínají habitem drobné Sulcorebutia steinbachii, jsou zabalené do hustých černohnědých trnů. Ale nemohu se příčit názoru autorit.

Pod touhle horou budeme nocovat

Rychle dofotit, přehoupnout se přes sedlo a pod mohutnou horou najít místo na nocleh. Máme za sebou zajímavý den. Na stanovišti sulek rostou i zajímavé cibuloviny, připomínají mě Tigridia.

Tigridia spec. 

Do Cuncha Cancha je daleko. Přijíždíme na křižovatku vysoko v horách. Směrník namalovaný na balvanu, leží bezmocně pod cestou a rychlá rota musí zasáhnout a správně zasadit kámen do terénu. 

Povalený směrník

Tak tohle je ta mezinárodní pomoc rozvojovým zemím. Plazíme se příšernou horskou cestou kolem kamenných domků campesiños. 

Zde žijí nejchudší z chudých

Tak tohle je opravdu nejchudší kraj v Bolívii. Do hlavního města Sucre je to sotva 120 km.

Dobře odvětraná kuchyně

Konečně se před námi otevírá hluboké údolí, Cuncha Cancha. Mimo internátní školy a oprsklých harantů tady nic zajímavého není. Nezbývá než hledat jinde. Je vidět, že cesta šplhá horským svahem nad námi, tak se tam vracíme. Stále nic.

Daleko na jihu je Cuncha Cancha

Velitel je zdeptaný neúspěchem. Zastavujeme na mírně rozšířeném místě. A velitel od nás odchází do nejbližší zatáčky. „Kluci, až se vrátím, otočíme, štěstí nám opět nepřeje.“ 

Stanoviště Sulcorebutia juckeri (1)

Po dvaceti minutách vidíme jeho postavu a zuřivá gesta. Zda se, ano, štěstí přeje odvážným a vytrvalým. A takový je Láďa. Šťastný a rozzářený a nevzdávající se. „Mám je!!!“

Stanoviště Sulcorebutia juckeri (2)

Nasedáme do aut a za pět minut stojíme v osudové zatáčce. Před námi je kamenitý svah a na pozadí kulisa hor, pravého břehu Rio Pilcomayo. Mezi kameny vidíme toužebně očekávané Sulcorebutia juckeri

Sulcorebutia juckeri (1)

Cihlově červené květy se nedají přehlédnout. Fotografujeme a dokumentujeme rozsah stanoviště. Jedno z nejmenších, jaké jsem v Bolívii viděl. Plocha, na které Sulcorebutia juckeri rostou má velikost maximálně 1 ha. 

Sulcorebutia juckeri (2)

Na vedlejších svazích, ač se jim věnujeme stejně intenzivně, není ani kytička. Jen nějaká Lobivia, která svým tělem sulky úspěšně kamufluje.

Sulcorebutia juckeri (3)

Jsme šťastní z toho, že jsme nalezli další taxon a škrtli si další položku ze seznamu.
Loučíme se s juckerkami a vracíme se zpět na rozcestí. 

Rio Pilcomayo v hlubokém kaňonu

Za devatero řekami a devatero horami je Tarvita. Také tam máme úkoly, o kterých jsem psal jinde. Auta se plazí po deštěm zmáčené cestě, stěrače jen těžce pobírají přívaly deště a sněhu. Venku jsou pouhé 4° C. Nějak se ani nechce do terénu.

Daleko před námi je Tarvita

Horské hřbety jsou porostlé svěží travičkou a z mlhy vykukují hlavy polodivokého skotu. Připadám si jak v Alpách, chybí jen má oblíbená kráva Milka. Po pěti minutách venku jsme zmrzlí jak drozdi a jsme rádi, že si můžeme přitopit. Ani se to nezdá, ale jsme 4200 m nad mořem a do Tarvita nás čekají kilometry klesání. Jediným zpestřením je vzrostlý a kvetoucí keř nějakého trichocereusu. Šéf má takovou radost z dnešního úspěchu, že se drápe do svahu nad silnicí a dožaduje se fotografování. Natahujeme objektivy na maximum, jen abychom mu splnili přání a nemuseli mokrou buřinou nahoru za ním.

Pózování u kvetoucího klacku

V příštím díle se vydáme hledat heliosoidesky, o nichž taky moc nevíme. Přesvědčíme se o tom, že domorodci mají smysl nejen pro kaktusy, ale hlavně pro obchod.

Václav Šeda

Text © Václav Šeda
 Foto © Václav Šeda, Josef Odehnal, Libor Kunte, Ladislav Horáček (LH)
E-mail: vaclav(at)lekarnaVM(dot)cz
 

TOULKY BOLÍVIÍ


Část 1.| 2. | 3.| 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20.
21. | 22. | 23. | 24. | 25. | 26.
27. | 28.

 

zpět