|
Ve svahu Cerro Cantar Gallo |
Výprava za neznámou.
Kdo je ta neznámá? Před pár roky jedna z
nejžádanějších a nejvzácnějších - Sulcorebutia
juckeri. Rostlina silně připomínající Sulcorebutia
purpurea, s bohatým otrněním a ohnivě červenými
květy, kterou našel před několika lety Švýcar Hansjörg
Jucker, jehož jméno nese. Vím, že roste hluboko na
jihu pohoří Sierra Mandinga kdesi u vesnice se
jménem Cuncha Cancha, neboli „Prasečí Rynek.“
|
Stanoviště kytiček na Hoře zpívajícího kohouta
|
Po několik let vedly naše cesty do těchto míst. Vždy
marné, na rynku stojí internátní škola, okolo které
pobíhají neposedné děti, vrhají se nám na auta,
zatímco trneme hrůzou které z nich bude placaté.
|
Kohout zatoulaný až k Cuncha Cancha |
Ale než dorazíme na tato místa, zastavíme na jiném
zajímavém místě, kde byly před nedávnem objeveny
jiné sulkorebucie. Cerro Cantar Gallo - Hora
zpívajícího kohouta. Uznejte sami, že domorodci mají
opravdu smysl pro vymýšlení jmen hor, řek a vesnic.
My vidíme horu kamení, ale zpívajícího kohouta ne.
Oni ano. Kohouta uvidíme jinde, asi se zatoulal.
|
Z cesty mezi Tarabuco a Icla |
Před cestou do mohutného pohoří Sierra Mandinga
doplníme zásoby v Tarabuco, rozloučíme se pohledy s
jejich obyvateli, pomníkem vítězů a mladou sotva
patnáctiletou maminou, která cosi prodává před
kostelem. Načepujeme gazolinu u svérázné pumpy v úzké
ulici u náměstí, odkud nás hned vyhání snaživý, leč
zkorumpovatelný policajt, a vyrážíme na jih. Cesta
kopíruje suché koryto občasné řeky, které je hluboko
vykousané přívaly vody po prudkých deštích. Kolem
se objevují stavení a políčka campesiños.
|
Forma Sulcorebutia tarabucoensis u Candelaria (1) |
Těsně před vjezdem do hor je internátní škola, kolem
které pobíhá několik desítek chlapců a děvčat v
typických krojích tarabuceños. Nezastavuje a
nefotíme a mě to dodnes mrzí, protože jsem zde
později jel ještě dvakrát, ale děti už nikdy venku nebyly. Ve vesnici Candelaria odbočujeme východním směrem.
Prý tady rostou různobarevné populace Sulcorebutia
tarabucoensis.
|
Forma Sulcorebutia tarabucoensis u Candelaria (2) |
Je tomu tak, trsíky drobných hlaviček kvetou téměř
žlutými květy s červeným středem. Nádherná forma. Na
protějším svahu je zase jiná populace. Spolu s ní
matoucí květy Cumulopuntia rossiana, dílem s
magentou, dílem se žlutými květy.
|
Domorodec s námi cestoval do Icla
|
Vracíme se zpět do Candelaria máme před sebou
dlouhou cestu a ještě nás staví domorodý stopař.
Bereme ho doslova na klín, cestuje do městečka Icla.
|
Focení na památku |
Má na sobě zase ten typický kroj vesničanů od
Tarabuca, jemuž vévodí vyšívaná tornička na koku.
Později ve svazích nad údolím Icla si ho všichni
vyfotíme samého nebo jako nejlepšího kamaráda.
|
Políčka vysoko v horách |
|
Políčka campesiños v Sierra Mandinga |
Hory jsou rozpálené sluncem, skromná políčka
vysušená na prach. To bylo před pěti lety.
|
Pod námi je údolí Rio Icla |
Rok poté
jsme uvízli ještě před vjezdem do Sierra Mandinga v
rozvodněné říčce a horko těžko přebrodili na plácek,
kde se dalo zakempovat. Fotky z čekání na večeři
mluví o náladě samy za sebe
|
Čekání na večeři |
Zatímco kuchaři nadávali, že jim prší za krk, šéf
trénoval konverzaci s děvčaty, která nás míjela v
terénním voze, báchorku o kaktusech.
|
Šéf balí kočky |
Campesiños to
nebrali příliš vážně a po pár minutách zmizeli ve
vlnách a všudypřítomné mlze směr Tarabuco. My to
doklepali do rána a pak rychle mizeli na jih směr
Cantar Gallo.
|
Ledovka v létě (1) |
Ledovka v tropech v létě?
Co je jinde nemožné v Bolívii vždy najdete. I toto
je jeden z důvodů, proč se sem tak rádi vracíme. Tak
tuhle cestu jsem neabsolvoval, jen z vyprávění vím,
že ledovka a zamrzlá příroda nijak na náladě
nepřidají.
|
Ledovka v létě (2, 3) |
Těch pár fotek pořídil velký šéf. Ledovku
v začínajícím létě a v tropickém podnebím pásmu mi
věnoval, abych věděl, o co jsem přišel. Díky Láďo,
pohled je lepší než jedno chlazené. Já měl v té době
zcela jiné myšlenky.
|
Zaledněná příroda |
Na východě od horské cesty se vypíná mohutná zlomová
hora. Ještě to není Cerro Cantar Gallo, ještě jeden
příčný hřeben a jsme tam. Na západní straně údolí se
nad nepatrnou vesničkou vypíná vysoký hřeben Cerro
Cantar Gallo. Informace jsou nepřesné a tak podle
logiky růstu sulkorebucií šplháme na hřeben.
|
Lobivia chrysochete, forma Cantar Gallo (1) |
Mě to
po půl hodině přestává bavit, a tak se raději koukám
kolem sebe a studuji ohromné Lobivia chrysochete,
zlaté koule tak ohromné, že mohu směle prohlásit, že
tento druh je zcela jistě největším kulovitým
kaktusem Bolívie. Však se přesvědčte sami. Má někdo
z lobiviofilů vědomost, zda tyhle soudky mají své
jméno?
|
Lobivia chrysochete, forma Cantar Gallo (2) |
Na některých jsou uvadlé květy červené barvy, ale
plody jsou nezralé. Rozšíření bolívijských gruzónů
se zatím nebude konat. Je zajímavé, že stejná
rostlina roste v celé této oblastí daleko na jih,
ale nikde není tak mohutná. Když vyjedeme znovu na
náhorní planinu, vidíme je všude kolem cesty.
|
Rebutia atrovirens, nejsevernější lokalita druhu (1, 2) |
Tu a
tam vykukují červené květy Rebutia atrovirens.
|
Rebutia atrovirens (3) |
Nakonec hledání kaktusků zpívajícího kohouta
vzdáváme a jedeme dál na juckerky. Však se za 2 dny
budeme vracet.
|
Rebutia atrovirens (4) |
A za 2 dny se štěstí obrátilo na naši
stranu. Studovali jsme ty hory a kopečky kolem a
vyhodnocovali terén. Jako nadějné se zdály částečně
erodované pískovcové výchozy objevující se v horském
svahu i nedaleko cesty. A bylo to ono správné místo.
|
Stanoviště Sulcorebutia cantargalloensis -
pískovcové výchozy |
Po pár minutách byly naše, fotíme jak o závod. Drobné
kaktusky dokvétají žlutými, růžovými a magenta
květy, některé rostliny bychom mohli fotit přímo z
auta, tak jsou blízko.
|
Základní barevná škála květů Sulcorebutia
cantargalloensis |
Zase jedna ze záhad těchto
hor. Kolik lovců kaktusů tudy projelo, a přesto
tyhle mrňousky nevidělo. A jednou jedou kolem
Holanďané a tajemství hor padne.
|
Kvetoucí Sulcorebutia cantargalloensis (1, 2) |
Drobné trsy nedávno popsaného druhu mě připomínají
habitem drobné Sulcorebutia steinbachii, jsou
zabalené do hustých černohnědých trnů. Ale nemohu se
příčit názoru autorit.
|
Pod touhle horou budeme nocovat |
Rychle dofotit, přehoupnout se přes sedlo a pod
mohutnou horou najít místo na nocleh. Máme za sebou
zajímavý den. Na stanovišti sulek rostou i zajímavé
cibuloviny, připomínají mě Tigridia.
|
Tigridia spec. |
Do Cuncha Cancha je daleko. Přijíždíme na křižovatku
vysoko v horách. Směrník namalovaný na balvanu, leží
bezmocně pod cestou a rychlá rota musí zasáhnout a
správně zasadit kámen do terénu.
|
Povalený směrník |
Tak tohle je ta
mezinárodní pomoc rozvojovým zemím. Plazíme se
příšernou horskou cestou kolem kamenných domků
campesiños.
|
Zde žijí nejchudší z chudých |
Tak tohle je opravdu nejchudší kraj v Bolívii. Do hlavního města Sucre je to sotva 120 km.
|
Dobře odvětraná kuchyně |
Konečně se před námi otevírá hluboké údolí, Cuncha
Cancha. Mimo internátní školy a oprsklých harantů
tady nic zajímavého není. Nezbývá než hledat jinde.
Je vidět, že cesta šplhá horským svahem nad námi,
tak se tam vracíme. Stále nic.
|
Daleko na jihu je Cuncha Cancha |
Velitel je zdeptaný neúspěchem. Zastavujeme na mírně
rozšířeném místě. A velitel od nás odchází do
nejbližší zatáčky. „Kluci, až se vrátím, otočíme,
štěstí nám opět nepřeje.“
|
Stanoviště Sulcorebutia juckeri (1) |
Po dvaceti minutách vidíme jeho
postavu a zuřivá gesta. Zda se, ano, štěstí přeje
odvážným a vytrvalým. A takový je Láďa. Šťastný a
rozzářený a nevzdávající se. „Mám je!!!“
|
Stanoviště Sulcorebutia juckeri (2) |
Nasedáme do aut a za pět minut stojíme v osudové
zatáčce. Před námi je kamenitý svah a na pozadí
kulisa hor, pravého břehu Rio Pilcomayo. Mezi kameny
vidíme toužebně očekávané Sulcorebutia juckeri.
|
Sulcorebutia juckeri (1) |
Cihlově červené květy se nedají přehlédnout.
Fotografujeme a dokumentujeme rozsah stanoviště.
Jedno z nejmenších, jaké jsem v Bolívii viděl.
Plocha, na které Sulcorebutia juckeri rostou má
velikost maximálně 1 ha.
|
Sulcorebutia juckeri (2) |
Na vedlejších svazích, ač
se jim věnujeme stejně intenzivně, není ani kytička.
Jen nějaká Lobivia, která svým tělem sulky úspěšně
kamufluje.
|
Sulcorebutia juckeri (3) |
Jsme šťastní z toho, že jsme nalezli další taxon a
škrtli si další položku ze seznamu.
Loučíme se s juckerkami a vracíme se zpět na
rozcestí.
|
Rio Pilcomayo v hlubokém kaňonu |
Za devatero řekami a devatero horami je
Tarvita. Také tam máme úkoly, o kterých jsem psal
jinde. Auta se plazí po deštěm zmáčené cestě,
stěrače jen těžce pobírají přívaly deště a sněhu.
Venku jsou pouhé 4° C. Nějak se ani nechce do terénu.
|
Daleko před námi je Tarvita |
Horské hřbety jsou porostlé svěží travičkou a z mlhy
vykukují hlavy polodivokého skotu. Připadám si jak v
Alpách, chybí jen má oblíbená kráva Milka. Po pěti
minutách venku jsme zmrzlí jak drozdi a jsme rádi,
že si můžeme přitopit. Ani se to nezdá, ale jsme
4200 m nad mořem a do Tarvita nás čekají kilometry
klesání. Jediným zpestřením je vzrostlý a kvetoucí
keř nějakého trichocereusu. Šéf má takovou radost z
dnešního úspěchu, že se drápe do svahu nad silnicí a
dožaduje se fotografování. Natahujeme objektivy na
maximum, jen abychom mu splnili přání a nemuseli
mokrou buřinou nahoru za ním.
|
Pózování u kvetoucího klacku |
V příštím díle se vydáme hledat heliosoidesky, o
nichž taky moc nevíme. Přesvědčíme se o tom, že
domorodci mají smysl nejen pro kaktusy, ale hlavně
pro obchod.