Tento díl Toulek
věnuji trase, kterou mnoho Čechů, a dokonce ani
kaktusářů obecně, neprojelo a botanicky neprozkoumalo.
Vydáme se po cestě v mapách je označena Ruta national
XX. Od El Punte k největšímu saláru v Bolívii do
městečka Uyuni.
 |
|
Ruta national XX se
proplétá horami |
Historická solná stezka
Stejně jako jinde na světě se od nepaměti žádná
civilizace neobešla bez soli a karavany obchodníků
vyšlapaly stezky od solných dolů hluboko do vnitrozemí,
křížem krážem kontinenty a tyto stezky byly vždy
základem budoucích obchodních cest a ty v moderní době
často základem moderních komunikací. Tak tomu bylo i se
solnou stezkou, kterou kopíruje dnešní Ruta National XX.
Je zajímavé sledovat trasy starých i moderních cest na
satelitní mapě.
Cesta přes hory a doliny kopíruje starou indiánskou
stezku vedoucí od Salar de Uyuni do úrodných údolí
u města Tarija na jihovýchodě země. Stovky, možná tisíce
let tu putovaly karavany lam, aby dopravily bloky soli
vytěžené v Saláru daleko do údolí Tarija, kde sůl
chyběla, a zpět do hor dopravila cenné zemědělské
produkty, které naopak potřebovali horalé. Jedna cesta
karavany trvala půl roku. Dnes se dá tato trasa
zvládnout za tři dny, nebo i rychleji.
Zvětšit mapu
Kdo mě nevěří, ať věnuje před cestou do Bolívie alespoň
jeden večer studiu satelitních map. Neubude to zmarněný
čas. Dokonce lze nelézt i opuštěné trasy původních
stezek. Nejvýraznější oblast najdete mezi Impora,
Carrizal a Abra de Sama. U Impora sestoupila karavana do
údolí řeky Rio San Juan del Oro, přebrodila ji a prošla
horami do oblasti dnešního Iscayachi, odtud vystoupila
do průsmyku Sama a oblast Tarija byla na dosah. Ovšem
o 2 000 výškových metrů pod nohama. Dnešní trasa
„moderní silnice“ je delší, protože kopíruje terén až
k El Puente, pak jižně do Iscayachi a odtud přes masiv
pohoří Sama mnoha serpentinami do Tarija.
Z Iscayachi k El Puente a do Villa Abecia
Obvyklý postup je napojení, nasycení doplnění zásob a
start do další etapy. Musíme okouknout lesy oreocereusů,
stanoviště Weingartia kargliana a Parodia
slabaiana. O tom již bylo referováno, tedy dál na
sever po téměř zánovní betonové dálnici, která spojuje
dnes Iscayachi a Camargo a která zanedlouho spojí sever
země s jeho jihovýchodem. Vláda Evo Moralese zde
investuje do dopravní infrastruktury ohromné sumy
dolarů, utržené za plyn v Chacu. Pro dopravu sice dobrá
zpráva, pro ochránce přírody a kaktusáře nikoliv.
Desítky zničených a zdevastovaných lokalit, zničené
přístupy do volné přírody, neustálé „derrumbe“, sesuvy
půd v okolí silnic a nesmírně náročné opravy. Zažili
jsme jich mnoho a ztráty času byly ohromné. Co jsme
ušetřili na opravených silnicích, to jsme ztratili
čekáním.
 |
|
Parodia
roseoalba u El Puente |
El Puente je skutečný
most přes Rio Camblaya a současně areál ohromné vápenky
a křižovatka cest. Kouřící komín vápenky je patrný na
velkou vzdálenost. U El Puente se i výrazně mění krajina
a vegetace. Okolní hory zčervenají, protože jsou tvořeny
sedimenty s obsahem železa, zelená vegetace je dosti
chudá, sukulentní připomíná severnější oblast Camarga.
Dokonce zde rostou i stejné druhy weingarcií a parodií.
Protože se zde výrazně méně práší, chceme něco nafotit a
tak odbočujeme těsně před El Puente na východ do strmých
kopců na cestu, kterou by se dalo dojet do Tomayapu a
Pajchu na armáta. My se spokojíme s fotografiemi
bohatých trsů Weingartia cintiensis a Parodia
roseoalba. Ale žízeň nás žene dál.
 |
|
Weingartia cintiensis u El Puente kvete |
Villa Abecia
Městečko Vila Abecia leží na cestě od El Punte do
Camargo a je na dlouhou dobu jediné, kde můžeme doplnit
zásoby a zahnat žízeň.
 |
|
Na trhu ve Villa Abecia |
Obcházíme trhovkyně na náměstí a
posléze obsazujeme jedinou hospůdku, kde rychle
likvidujeme zásoby studeného piva.
 |
|
Likvidace piva ve Villa Abecia |
Pak se vydáváme zpět
na jih, abychom v místě zvaném La Torre konečně zabočili
na Ruta national XX. do hor.
 |
|
Parodia
rubida u La Torre (1) |
Kousek za odbočkou
prohlížíme populaci Parodia rubida a další
rostliny Weingartia cintiensis. Rostou ve
společenství keřů rodu Prosopis, které mají
charakteristickou sivě zelenou kůru. V Bolívii se s Prosopis
setkáváme ojediněle, rozhodně méně často, než je tomu
v Argentině u Guilmess.
 |
|
Parodia
rubida u La Torre (2) |
Přesto je jejich
porost hustý a rozsáhlý a táhne se hluboko do údolí
řeky. Rozhlížíme se kolem sebe, ale Parodia
ritteriana, která zde podle informací Andreje Muchy
také roste, nevidíme. Nemáme štěstí, snad někdo jiný a
někdy jindy ho bude mít. Cesta pokračuje serpentinami do
hor k Impora.
 |
|
Parodia
rubida u La Torre (3) |
Impora
Leží v kopcích na levém břehu Rio San Juan del Oro.
Místní obyvatelé jsou, jak se zdá zemědělci, stejně jako
obyvatelé protějšího Carrizal, ovšem jejich políčka jsou
hluboko v údolí řeky. Vesnice je opravdu chudobná,
stavení chatrná.
 |
|
Impora (1) |
Nikde není vidět elektrické vedení,
skutečně žádná elektřina, žádná světla v oknech a nemrká
na nás ani modrá záře televizních obrazovek. Obyvatelé
v podvečer posedávají před domy, kouří, žvýkají koku a
popíjejí alkohol domácí provenience.
 |
|
Impora (2) |
Mladí se párují a
korzují. Dávají jasně najevo, jakou zábavu plánují na
noční hodiny. A dokazují, že život v této vesnici je
o základních instinktech a potřebách člověka. My se
nezdržujeme a míříme stále výše do hor. Cesta se klikatí
v nekonečných serpentinách.
 |
|
Impora (3) |
Rebutia lanosiflora - nález ztracené rostliny
Pozorně sleduji horské svahy, tvořené kameny, suťovisky
a porostlé drobnými keříky a travinami. Najednou vidím
výrazné ohnivě červené květy nějaké rebutia. Rychle ven
z auta a obhlídka nálezu. Rebucie ze sekce
Digitorebutia mají opravdu zajímavé květy, které
jsou navíc, stejně jako poupata porostlé hustou bílou
vatou. Kam je zařadit? Horečně přemýšlím a už to mám!
Objevili jsme jednu ze ztracených Rebutia, které
kdysi nalezl a popsal Fridrich Ritter, Rebutia
lanosiflora.
 |
|
Rebutia
lanosiflora |
Ritterem nalezená
jediná rostlina a popsaná, spolu s dalšími unikátními
nálezy se nikdy do sbírek nedostala a navíc se ztratila
i herbářová položka. Rostlin je na stanovišti jen pár,
zcela ne víc než 20. Všechny kvetou nebo se na květ
připravují. K mé lítosti nenalézáme žádný zralý plod. A
tak potvrzujeme, že Fridrich Ritter tyhle rostliny
potkal, jednu z nich sebral a popsal jako Rebutia
lanosiflora. Bohužel, prozatím zůstane ve sbírkách
prázdné místo, než někdo z botaniků zavítá na lokalitu a
přiveze pár zralých semen. Budu doufat, že se toho
dožiju.
 |
|
Weingartia pygmea |
Weingartia
pygmea a Rebutia graciliflora
Láďa před pár roky nalezl toto stanoviště další
Ritterovy zpochybňované rarity. Měli jsme možnost
prozkoumat ten nepatrný kousek skaly na kterém rostou, a
to velmi hustě nádherné Weingartia, podobné W.
kargliana, nebo neumanniana, jak je známe od
Cieneguilias a Berque. Kdysi nalezl Fridrich Ritter na
Mal Paso takové miniatury a popsal je jako Weingartia
pygmea. Nikdy se do sbírek moc nerozšířily a hlavně,
odborníci na rod Weingartia tento popis a tím i
druh zpochybňují a řadí tyhle kytky jako rovné s W.
neumanniana, podobně jako i W. kargliana.
 |
|
Weingartia pygmea kvete |
Podařilo se nám dovést
zralá semena a dnes pomalu dorůstá F2 generace. Tož
necháme se překvapit, ale podle dosavadních pozorování
je tato populace odlišná od W. neumanniana a
W. kargliana i od nového nálezu W. amerhauseri,
která byla nalezena u Pajchu Sud. Je zřejmé, že všechny
jmenované druhy tvoří blízce příbuzný okruh a je na
taxonomech a specialistech, jak problém rozlousknou.
 |
|
Weingartia pygmea s plody |
Prozatím máme právo
považovat nalezenou populaci miniaturních weingarcií na
Mal Paso za znovunález Weingartia pygmea Ritter.
 |
|
Rebutia
gracilispina |
Na stejném stanovišti
se nám podařilo objevit i několik rostlinek Rebutia
ze sekce Digitorebutia se zajímavými duhovými
červenými květy. Jedná se s největší pravděpodobností o
další Ritterův druh, Rebutia gracilispina, která
je ve sbírkách zastoupena velmi sporadicky a navíc s
nejistou identitou.
 |
|
Rebutia
rutiliflora (1) |
Rebutia
rutiliflora
Ale přehlídka šťastných náhod není u konce. Nalézám jen
pár km západněji hned u cesty, žlutokvěté
Digitorebutia, další nález F. Rittera. Rebutia
rutiliflora je žlutokvětá Rebutia z Mal Pasa,
jejíž identita bývá zpochybňována a druh je ztotožňován
s Rebutia diersiana. Ta však roste u La Cueva u Culpina.
Rostliny jsou ve sbírce obtížně odlišitelné a zdají se
skutečně totožné. Bude ještě třeba prozkoumat další
stanoviště a sběry. Např. na argentinských hranicích u Torquero,
byly nalezeny žlutokvěté digitorebucie, které se zdají
zcela totožné s R. diersiana.
 |
|
Rebutia
rutiliflora (2) |
Hory plné zlatých
květů, Lobivia kupperiana
Byl to zcela fantastický pohled. Všude kolem nás, kam až
oko dohlédlo, zlatožluté květy lobívií.
 |
|
Lobivia kuperiana (1) |
Na cestách
Bolívií jsem viděl dosti květů lobívií, ponejvíce
červených, které patří do okruhu L. cinabarina.
 |
|
Lobivia kuperiana (2) |
Žlutokvětých je výrazně méně, ale jsou z okruhu
Lobivia pugionacantha. Narazíme na ně u Cucho
Ingenio a u Potosí.
 |
|
Oreocereusy východne Tupiza |
Rozlehlá planina po obou stranách
silnice je porostlá různě vekými sloupky oreoceresů z okruhu celsianus a trolii.
 |
|
Kvetoucí
oreocereus východně Tupiza |
Není jich zdaleka tolik jako jižněji podél silnice z Cucho
Ingenio do Villazonu. Tam je porost pršáků velmi vydatný
a táhne se celých 150 km. Je to nejmasivnější populace
kaktusů, jakou jsem potkal, konkurovat jí může snad
jenom krajina severně Huasco v Chile. Mexiko neznám, ale
jistě má taky své lesy kaktusů.
 |
|
Oreocereus trolii východně Tupiza |
Je tam i něco trávy a četné keříky, mezi kterými se
ukrývá nepředstavitelné množství lobívií. Mají trny
světlé ale většinou hnědé až černé, dosti píchavé a
právě kvetou.
 |
|
Lobivia kuperiana (3) |
Kvetou v mnoha odstínech žluté, od sírově
žlutých, přes žloutkové a oranžové odstíny. Zcela
výjimečně nalézáme odstíny červené.
 |
|
Lobivia kuperiana (4) |
Tu a tam objevujeme
zralé plody, ale je jich ještě málo a tak se musíme
spokojit i s málem semínek, která dají doma základ celým
kolekcím kupperián.
 |
|
Červená
Lobivia kuperiana |
Lobivia kuperiana
rostou daleko na východ, hluboko do hor. A také vysoko.
 |
|
Lobivia kuperiana (5) |
Po celou cestu jsem sledoval GPSku a její údaje mě
překvapily. Kuperiany rostly a kvetly ještě v nadmořské
výšce 4 870 m!
 |
|
Stoupání
do Mal Paso |
Takže toto vysoké
stanoviště na Mal Paso je nejvýše položeným místem, kde
jsem viděl růst kaktusy. Ovšem tato místa byla obklopena
ještě vyššími kopečky, kam jsme v časové tísni
nevystoupali.
 |
|
Parodia
maasii Mal Paso (1) |
 |
|
Parodia
maasii Mal Paso (2) |
Při jedné ze
zdravotních zastávek jsme nalezli kvetoucí Rebutia
z příbuzenstva R. steinmannii, ale na jejich
bližší zařazení si netroufám.
 |
|
Rebutia
aff. steinmannii od Tupiza |
Žlutokvěté feroxy u
Santiago de Cotagaita
Odskočíme si kousek na sever, kde hned podél cesty
rostou jiné žlutokvěté lobivie. Já jich viděl kvést jen
pár a vyfotil je na diáky. Na fotkách můžete porovnat
vízor jednotlivých hlav a porovnat je i s hlavou Vaška
Richtera. Na první pohled je zřejmé, že číro na hlavách
lobívií je výraznější a tmavší.
 |
|
Václav
Richter a žlutokvětá Lobivia ferox u
Cotagaita |
Kytky jsou to ohromné,
o velikosti dětské hlavy, a s výraznými téměř černými
tvrdými trny. Konsilium kaktusářů se usneslo, že jim
budeme říkat Lobivia ferox. Konečně jsou feroxkám
velmi podobné a já nejsem odborník na lobívie. Podstatné
je, že jsme sebrali spoustu semen a že výsevy dospívají
do květuschopné velikosti. Vloni jsem dostal dvě
rostliny od Václav Richtera a byla to skutečná paráda,
když vysunuly své květy.
 |
|
Auto ráno
po bouři |
V této oblasti jsme
jednou prožili náročnou noc a bouři s kroupami. Tehdá
jsme jeli celý den až z La Paz a u Cotgaita jsme se
rozhodli zakempovat. Blížící se bouře nás zahnala do
suchého koryta nějaké říčky. Vše probíhalo vzorově, jako
na vojně…, stany, večeře…, seskupení se do hloučku,
povídání historek. Prohibice nebyla, takže jsme
vyprázdnili několik lahví, než jsme zalezli do spacáků.
Bouře mezitím spustila svůj program. Déšť plynule přešel
do krupobití a z okolních svahů valila kvalitní
kroupovoda (směs vody a krup). Spáči v autech na tom
byli lépe, do stanů se valila břečka. Do rána byla
opravdu dlouhá doba.
 |
|
Chlazení
hrnéčku |
Auta i stany zavaleny
pískem, blátem a kamením. V nánosu krup se chladil hrnek
s pitím. Za chvíli v něm byl horký čaj. Dáváme dohromady
zavazadla. Václav Richter se mě táže, zda jsem neviděl
jeho terénní obuv, kterou si v noci strčil pod auto. Ne,
neviděl. A podobné odpovědi dostává i od ostatních členů
expedice. Je to jasné, vodní příval odplavil boty kamsi.
Hledáme, ale marně. Nezbývá než se se ztrátou vyrovnat a
odhadovat, kudy botky právě plují, zda jsou ještě v
Bolívii, nebo už Argentině, nebo dokonce Brazílii. Podle
mapy plují do Atlantiku přes Argentinu. Ale třeba je
nějaký šťastný campesiňos vyloví.
Tupiza - skalní města a Valle de Penes
 |
|
Red Canyon |
Tupiza je městem,
které pro většinu lidí zůstane spojeno s filmovým (a
skutečným) neslavným koncem desperátů Sundance Kida a
Butch Kasidiho. Právě kvůli nim cestují na jih Bolívie
romanticky ladění turisté, navštěvují nejen Tupiza a
její okolí, ale i San Vincente, kde ti slavní lupiči
zahynuli v prudké přestřelce s policií a vojskem. A když
už jsou turisté zde, navštíví i nejznámější turistickou
atrakci Red Canyon.
 |
|
Skalní
města u Tupiza (1) |
My tam jen nakoukli,
ale úchvatná skalní města tvořená červenými pískovci,
jsme projeli, prošli a nafotili.
 |
|
Skalní
města u Tupiza (2) |
Kdybychom nebyli v
neustálé časové tísni byl by to skvostný zážitek. Takže
berte to jako výzvu a kdykoliv zavítáte na jih Bolívie,
udělejte si dva dny čas na neopakovatelné přírodní
scenérie.
 |
|
Skalní
města u Tupiza (3) |
Při cestě do Rudého
kaňonu musíte jet z města na jih, projet dlouhý tunel a
na jeho konci odbočit údolím Rio Tupiza na západ.
 |
|
Valle de
Penes (1) |
Valle de Penes
je další sledovanou atrakcí severozápadně od Tupiza.
Opět skalní město s četnými vypreparovanými pískovcovými
útvary, s tvary ohromných mužských údů.
 |
|
Valle de
Penes (2) |
Cesta, kterou jsme opouštěli město při cestě do Uyuni,
protíná toto svérázné údolí a tak jsme mohli obdivovat
miliony let práce erosivních sil a taky prošlápnout les
mohutných oreocereusů a sklidit něco žlutozelených lusků
se semeny.
 |
|
Valle de
Penes (3) |
Jižní altiplano
je neobyčejně nehostinná krajina, plná skal, kamení a
písku. Těžko se sleduje cesta, koleje jsou zasypány
pískem, nebo se ztrácejí v hrubém štěrku. Cesta necesta
vede často suchými nebo téměř suchými koryty řek a je to
cesta z rodu protivných a únavných.
 |
|
Z cesty k
Salar de Uyuni (1) |
Po pár desítkách
kilometrů máte téhle polopouště, plný zuby. Vegetace
téměř žádná, kaktusy žádné, lidé ani zvířata nejsou
široko daleko.
 |
|
Z cesty k
Salar de Uyuni (2) |
Tak čučíte alespoň na
erodované kopce a hory kolem cesty, případně pozorujete
osamělé vulkány daleko na obzoru.
 |
|
Volcan
Tunupa |
Zpestřením cesty je
občasný výskyt vody uprostřed zcela suché krajiny.
Určité množství srážek v okolních horách taje a voda se
tlačí vrstvami kamení a písku dolů a objevuje se
v proláklinách. Podél takových jezírek jsou patrné
usazené soli, takže názorně vidíme, jak to kdysi
vypadalo v celé oblasti a jak vznikly ohromné solné
pánve, ke kterým jedeme.
 |
|
Voda v
poušti |
Salar de Uyuni
Salar de Uyuni je největší solná poušť na světě s
rozlohou 10 582 km2. Nachází se v jihozápadní
Bolívii poblíž andského hřebenu, ve výšce 3 656 m nad
mořem. Před 40 tisíci lety byl prostor solné pláně
součástí obrovského prehistorického jezera Minchin (mělo
maximální hloubku 140 m). Když toto jezero vyschlo,
zůstala po něm dvě jezera, Poopó, Uru Uru a dvě solné
pláně, Salar de Coipasa a Salar de Uyuni.
 |
|
Salar de
Uyuni |
Salar je pokryt
několikametrovou solnou krustou, která má neobyčejnou
plochost s průměrnou výškovou amplitudou jednoho metru
v rámci celé obrovské plochy pouště. Tato krusta je
pramenem soli, zároveň je kryta tenkou vrstvou slané
vody, jež je mimořádně bohatá na lithium. Celý Salar
obsahuje 50 – 70% světové lithiové reservy, jež je
v procesu budoucího těžení (místní obyvatelé se bojí, že
jim toto naleziště život stejně nezlepší). Salar dále
obsahuje rozsáhlé množství sodíku, draslíku a magnézia,
vše v chloridové formě jako NaCl, KCl, LiCl a MgCl2,
no a také borax. Z těchto prvků je pravděpodobně lithium
tím nejvýznamnějším, neboť je nejdůležitější a zásadní
komponentou mnoha elektrických baterií. Hlavní
zastoupené minerály jsou halit a sádrovec. Pláň obsahuje
10 miliard tun soli, z čehož je 25 tisíc tun ročně
těženo společností Colchani. Těžaři pracují od rána do
večera bez odpočinku za pomoci žvýkání koky.
 |
|
Vytěžená
sůl na Salar de Uyuni |
Obrovská plocha, čistá
obloha a výjimečná povrchová plochost dělá Salar
ideálním objektem pro kalibraci altimetrů pozorovacích
satelitů Země (jednou toto místo posloužilo agentuře
NASA při kalibraci jejich družicového měření tloušťky
ledovce na severním pólu v programu Ice Cloud Land
Elevation Satellite, jako příklad rozsáhlé oblasti
s konstantní nadmořskou výškou). Jednou ročně zde
dochází k záplavám, solná pláň tím zvýší svoji
odrazivost, čímž se stane největším přirozeným zrcadlem
na světě. Salar nabízí významnou transportní cestu
napříč bolivijským Altiplanem a je největším plodným
územím pro několik druhů růžových plameňáků. Altiplano
je nejvýše položenou náhorní plošinou, která byla
zformována během vyzdvižení And. Celá náhorní plošina
zahrnuje sladko i slanovodní jezera a je obklopena
horami s neodvodněnými výpusti.
 |
|
Z okolí
Salar de Uyuni |
V aymarské legendě se
praví, že hory Tunupa, Kusku a Kusina, které obklopují
Salar, bývaly gigantickými lidmi. Tunupa si vzala Kusku,
který od ní utekl, ale s sebou unesl jejich dítě Kusinu.
Trápící se Tunupa začala plakat, protože nemohla kojit
svého syna. Její slzy se smíchaly s mlékem a tím došlo k
vytvoření Salaru. Mnoho místních má respekt k Tunupě
jako důležitému božstvu, proto tvrdí, že by se místo
mělo raději jmenovat Salar de Tunupa než Salar de Uyuni.
 |
|
Hřbitov
lokomotiv (1) |
Uyuni a hřbitov lokomotiv
Uyuni je městečko jak z divokého západu, dnes těžící z
turismu. Je zde množství hotelů a hotýlků a ubytoven, po
ulicích proudí auta a autobusy a stovky mladých turistů,
připomínajících želví nindži. Na zádech velký batoh, na
prsou menší a v rukou fotoaparáty a další zavazadla.
Všichni hledají v pozdním odpolední místo, kde přečkají
noc. Není jednoduché zde sehnat slušné a levné
ubytování. Všude je obsazeno a ceny vysloveně
nekřesťanské. A stravování - není se kam vrtnout a opět
nesmírná drahota. Spát venku, jak jsme zvyklí, je tady
riziko. Město je pověstné bezmeznou kriminalitou a noc
patří lupičským gangům. Nakonec se zadařilo, byla
zablešená postel a i něco do úst. Měli jsme toho po této
etapě opravdu dost. Absolvovali jsme celou solnou
stezku, z Tarija až sem do Uyuni, sice s noclehem v Tupiza.
Takže sprcha a hup do štípajících dek. Položit na ty
pelechy spacák, tak si vezete ty hladové potvůrky až
domů.
 |
|
Hřbitov
lokomotiv (2) |
Hřbitov vlaků Cementerio del trenes
Ráno po mizerné snídani vyrážíme na obhlídku mimořádné
atrakce. Tou je místní hřbitov vlaků v poušti za městem.
Za posledních 100 let odkládali Bolívijci vysloužilé
lokomotivy a vagony na slepé koleje, většina kolejí
stejně tak vlaků podléhá korozi a postupně mizí v písku
pouště. Jsou zde skutečné lahůdky, které, pokud by byly
udržované, by přilákali spoustu návštěvníků. Jednou z
největších atrakcí je zde starý hřbitov vlaků. Je
lokalizován 3 km za městem Uyuni a je napojen na staré
vlakové dráze. Město v minulosti sloužilo jako
distribuční střed pro vlaky dopravující minerály
k přístavu u Tichého oceánu. Tato trať byla postavena
britskými inženýry na konci 19. století a značně
přeměněna komunitou v Uyuni.
Inženýři byli pozvaní britským sponzorem Antofagastou a
bolivijskou vlakovou společností, která je dnes známá
jako Ferrocarril de Antofagasta a Bolivia. Stavba
železnice odstartovala v roce 1888 a dokončena byla
v roce 1892. Vše posvětil bolivijský prezident Aniceto
Arce, který věřil, že Bolívie tímto počinem bude jen
vzkvétat, ale celá stavba byla neustále sabotována
místními aymarskými domorodými indiány, kteří to
posuzovali jako narušení jejich životů.
 |
|
Maihueniopsis u hřbitova lokomotiv |
Vlaky byly nejvíce využívány těžařskými společnostmi.
V roce 1940 těžařské odvětví zkolabovalo, částečně kvůli
vyčerpání minerálů. Mnoho vlaků bylo odstaveno, což
zapříčinilo vznik vlakového pohřebiště. Existují návrhy
na vybudování muzea z tohoto pohřebiště. Vzpomněli jsme,
jak Chilané mají k takovým mašinám zcela jiný přístup a
pečlivě udržují a opatrují staré lokomotivy, třeba v Tal
Talu a Copiapo. Vlastně se není třeba čemukoliv divit,
přístup Bolívijců k památkám a přírodním divům, včetně
národních parků a reservací je neskutečně laxní a pro
Evropana obtížně pochopitelný. Když máme těch vraků
dost, rozhlížíme se po rostlinách. Nalézáme několik trsů
Maihueniopsis sp. Ale je to slabá náplast, jsme
poněkud zklamáni.
 |
|
Odvoz soli
na Salar de Uyuni |
Colchani město duchů
Prastaré a rozpadající se městečko horníků, těžících
sůl, leží přímo na břehu solného jezera. Většina domů je
opuštěná, jen v několika stojí a pracují mlýny na sůl.
Tu sem přivážejí náklaďáky z plochy saláru, kde se ručně
těží, suší a hromadí do úhledných kupek.
 |
|
Hotel ze
soli La Playa Banca (1) |
Návštěva Salar de
Uyuni pokračuje jízdou k jiné atrakci. Tou je hotel
Playa Blanca postavený cel ze solných bloků.
 |
|
Hotel ze
soli La Playa Banca (2) |
Stavba leží
asi 15 km od Colchani, jsme tam za chvilku, užíváme si
nejkvalitnější bolívijskou silnici.
 |
|
Interiér
hotelu ze soli La Playa Banca (1) |
Zastavujeme u hotýlku
Playa Blanca, který je celý ze soli, dokonce i interiér,
kdo má zájem, může si tady i přespat, pokud má
zbytečných 20 USD, ale prý je tady v noci strašná kosa.
 |
|
Interiér
hotelu ze soli La Playa Banca (2) |
Měli tady však šíleně drahé záchody, snad 15 Boliviánů,
to je opravdu síla. Bolívijci se totiž spoléhají na to,
že tady na soli se čůrat prostě nesmí a jen šílenec
riskuje vysokou pokutu. Raději počkáme, ostatně
všudypřítomná sůl zadržuje v těle vodu.
 |
|
Interiér
hotelu ze soli La Playa Banca (3) |
Prohlížíme stavbu
zvenku i zevnitř a litujeme, že nemáme s sebou vlaječku,
kterou bychom umístili venku u bazénku. Jsou tam vlajky
snad z celého světa, jen naše chybí. Uvnitř je zákaz
fotografování, který se mě podařilo mazaně obejít.
 |
|
Interiér
hotelu ze soli La Playa Banca (4) |
Potřeboval jsem nakoupit suvenýry domů, tak proč ne
tady. Odměnou mě bylo blahosklonné gesto, že foto ano,
jak je libo seňor gringo. Osvěžení jsme si odpustili,
žízeň uhasíme po cestě do Oruro.
Solná pláň je nekonečná, ale všude kolem se primitivně
těží sůl, ručně kupí na hromádky a následně se auty
odváží do mlýnů v Colchani.
 |
|
Solná
plocha je nekonečná - Salar de Uyuni |
Rádi bychom viděli
ostrov rybářů Isla de Pescadores, ale ten je nedaleko
západního břehu Salaru. A podle informací je to z Colchani
více než 150 km, tedy výlet na celý den, spíše dny dva.
Musíme oželet ohromné stromovité Trichocereus
orurensis a i menší druhy kaktusů. Karel Kniže tady
nalezl dokonce aylosteru. Kdysi jsem ji od něho měl, než
mi ji nezvaní návštěvníci spolu s mnoha dalšími raritami
ukradli. Snad bych za ni zaplatil ještě jednou, kdyby mě
ji zloději nabídli.
 |
|
Salt
museum, Salar de Uyuni |
Při cestě zpět do
vesnice pozorujeme dvě stavby ze soli. Jedna je muzeum
saláru, ta severnější nový solný hotel na břehu. Je to
neklamná známka, že místní podnikatelé v cestovním ruchu
nespí a mají odhad na požadavky turistů. Bohatí Japonci
a Korejci i další rádi zaplatí za ubytování v hotelu ze
soli. Ostatně, solné jeskyně jsou šlágrem na celém světě
a vzduch prosycený solemi má prokazatelně léčivý účinek
na civilizační nemoci. Doplnění zásob v Colchani
nepřipadá v úvahu, sami mají málo, jak praví klasik.
V blízkosti břehů pozorujeme poslední zvláštnost saláru,
tzv. oči saláru.
 |
|
Hot eyes
of Salar de Uyuni – oči saláru |
V podzemí se hromadí
množství vody, stékající z okolních hor. Spolu
s všudypřítomnou vulkanickou činností se jedná o vývěry
teplé vody, které na mnoha místech rozpouštějí mocné
vrstvy solí a vyvěrají na hladinu, tedy nad úroveň
solných desek a zaplavují tak salár i mimo období dešťů.
Čvachtání ve slané vodě nás neláká, takže odjíždíme na
sever směr Oruro.
Krajina podél saláru
je podobná té na jihu, skály a erodované vrstvy
sedimentů nás doprovázejí ještě desítky kilometrů. Na
úbočích hor se objevují stavení kampesiňos a jejich
hladová políčka osázená brambory a guineou, hlavními
plodinami vysokých hor. Stáda polodivokých lam, krotkých
s barevnými střapci v uších, hledají skromnou zeleň, Tu
a tam vidíme i divoké lamy huanaco, krásná a elegantní
zvířata - symboly Bolívie. Huanaka nejsou moc často ke
spatření, vidíme jich podstatně méně než v sousedním
Chile. Jediné, co mě mrzí, že jsem v divočině neviděl
jedinou vikuňu, nejmenší a nejvzácnější lamu Jižní
Ameriky.
 |
|
Stáda lam
krotkých a divoké huanaco |
Cesta na sever se zdá
nekonečná a krajina se zdá být nehostinná a mrtvá. Žádná
vegetace, žádné květy, žádné kaktusy, jen tu a tam se na
obzoru rýsují proti obloze siluety kandelábrů
trichocereusů. Na dohled cesty tančí mnohočetné vzdušné
víry. Blížíme se k městečku Challapata, kde se konečně
napojíme a zaženeme žízeň ze saláru.
 |
|
Vzdušné
víry na Altiplanu |
V okolí Chalapata je v
horách mnoho drobnějších kaktusů, rebucií a píchavých
Lobivia pentladii a ferox. Ale do Oruro je to
více než 100 km podél jezera Uru Uru, které je také
pozůstatkem puvodního jezera Minchin. Zastavujeme u
kopečku, který známe již z první cesty v roce 1997.
Vidíme, že populace Rebutia orurensis (SE 134) je v
pořádku a dostatečně vitální, stejně jako dlouze
vytrněné Lobivia pentlandii. Trichocereus orurensis se
chystá vykvést svými krémově bílými květy. Jsou to
nádherné rostliny, ale my je kvést letos neuvidíme.
 |
|
Trichocereus orurensis, foto L. Horáček |
Sedáme do auta a po
pár kilometrech vidíme, že je zle. Bloqueo -
neboli blokáda silnice, oblíbená zbraň campesiňos,
horníků a indiánů k prosazení jejich zájmů a protest
proti vládě. Je jedno, zda demokratické autokratické,
nebo socialistické. Zažili jsme takových akcí několik,
takže víme, že létají klacky, kameny a často teče krev.
Bloqueros jsou neoblomní, žádné auto nepustí. Kdyby to
udělali, jejich podobné protesty by ry
chle ztratily na
účinnosti. Pro nás to znamená nedobrovolné zdržení.
Vyjednáváme, nabízíme drobný úplatek, samozřejmě marně.
 |
|
Kvetoucí
Trichocereus orurensis, foto L.
Horáček |
Za námi se hromadí
další auta a autobusy. Některé otáčejí a sjíždějí
z asfaltky(!) na volné Altipláno a blokádu objíždějí.
Jeden z řidičů náklaďáčku nám dává znamení
k následování. Na rozmýšlení není čas, točíme a sjíždíme
na skutečnou polňačku, která se klikatí mezi políčky a
bažinami a posléze i domky domorodců. Občas se zařízneme
do mokřiny, ale auta před námi se držíme statečně. Po
asi dvou hodinách mizí vůdce mezi domky předměstí Orura,
ale před tím nám ukáže naši další cestu. Neztratili jsme
se a za pár minut vyjíždíme znovu na asfalt. Po levé
straně se rozprostírá polovyschlé Lago Uru Uru, před
námi je průmyslové a skladištní oblast hornického města
Oruro. Také oblast vojenských kasáren
Oruro je město slavné historie a nejasné budoucnosti.
Několik století se zde intensivně těžila stříbrná ruda,
pak cínová a další. Bohatství, které se zde vytěžilo,
mířilo železnicí do Antofagasty a odtud loděmi do Evropy
nebo Severní Ameriky. Ale cínovým baronům zůstalo dost
peněz na to, aby ve městě vznikly impozantní stavby a
nádherné honosné kostely. Jen na horníky a jejich rodiny
toho moc nezbylo. To vždy vedlo a stále vede k sociálním
bouřím, stávkám a protestům. Mnoho na tom nezměnila ani
vláda Evo Moralese, která proti stávkujícím nechá
zasahovat stejně brutálně jako vlády vojenských junt.
 |
|
Oruro -
Lago Uru Uru |
Viděli jsme na vlastní oči, důsledky zásahu policie a
vojska proti blokujícím horníkům na cestě mezi Oruro a
Cochabamba. Kaluže krve na asfaltu byly výmluvným
svědectvím boje demonstrujících a ozbrojené moci. Ovšem
byli jsme tenkrát tak vyjukaní, že jsme raději ani
nefotografovali. V takové situaci by to bylo zbytečné
riskování a nemístné hrdinství. Stejně tak útěk do bažin
před Orurem, mohl skončit nepatřičně.
V Oruru nalézáme ubytování v hotelu prakticky na hlavní
třídě. Není na výběr, horší je to s jídlem a pitím,
všude jen pochybné kořalny a tak se musíme spokojit
s tenčícími se zásobami z dřívějška. Dáme teplou sprchu
a hurá do kanafasu (vlastně pod mohutné a tlusté deky a
prostěradlo. Naše špatné dojmy jsou potvrzeny počasím.
Leje jak z konve. V noci se několikrát budím, když pod
okny hotelu, přímo prostředkem ulice hřmí těžce naložené
vlaky. Z deště taky moc radost nemáme. V roce 1997 taky
lilo a vody bylo nakonec tolik, že z ulic se staly
regulérní řeky, v kterých ovšem plavalo vše co na ulici
zůstalo. Bylo toho dost a samé fuj věci.
Ráno nad hornickým městem
Kluci, zavedu Vás na špecl místo, děl Josef a měl na
mysli hory nad Orurem, kde na své první cestě nafotil
neskutečnou paletu květů Lobivia pentlandii.
Nemusel nás moc ukecávat a tak jsme ani moc nevrčeli,
když se nedařilo vyjet z města ani na několikátý pokus.
Ale byli jsme šťastní, že neprší a prach z ulic zmizel.
 |
|
Svahy hor
západně od Oruro (1) |
Na x-tý pokus nalézáme
cestu do hor a brzy se škrábeme do kamenitých kopců.
Samozřejmě natěšení na pestrobarevné Lobívie. Nalézáme
je brzy, ale zjišťujeme, že se někde stala chyba. Kytky
jsou strašným způsobem seschlé a zatažené do země. Doba
květů je pryč.
 |
|
Lobivia
ferox od Oruro |
Vedle Lobivia pentlandii zde roste
Lobivia ferox, ale i tyto tvrdé kaktusy jsou
seschlé a v trsech trávy a pod kameny trčí chomáče
propletených ostnů. Zdá se, že alespoň semena budou.
Dolujeme plody, ale stalo se, že v tom suchu se špatně
odlišuje, co je pentladka a co feroxka. A tak se stalo,
že ze semen vyrostla doma směska, pár takových
zaručených pentlandek a xeroxů od Oruro jsem rozdal
přátelům, ale vděku jsem se nedočkal.
 |
|
Svahy hor
západně od Oruro (2) |
Hory, kde se stále
těží rudy, jsou jihozápadně města a mají dosti
charakteristický tvar. Ve svazích jsou patrné štoly a
hromady hlušiny, v dolních partiích kopců jsou kolonie
hornických domků.
 |
|
Hory u
Oruro, kde se stále těží rudy |
Jižní část města je
zastavěná skromnými obydlími těch nejchudších, některá
obydlí jsou zjevně na pilotech, protože jsou vystavěna
v ploše Lago Uru Uru, všude voda a bláto.
Nepředstavitelná bída kouká od každého domu a každé
uličky.
 |
|
Oruro,
předměstí chudoby - Lago Uru Uru |
Oruro je město
s 200 tis. obyvatel a když po ránu odcházíme na trh,
máme pocit, že se tady sešlo celé město. Indiánky
chystají své stánky, vykládají zboží z chatrných kárek.
Je zajímavé, že ženy v tomto městě nosí sukně a zástěry
ve výrazně šmolkově modrém provedení v kombinaci
s bílými blůzkami a na hlavě nosí černé tvrdé buřinky.
Každé město a každá oblast má své tipiko oblečení a
pokrývky hlav. Kuchařky žhaví dřevěné uhlí v grilech a
řezníci porcují maso. Nestoje hladové a turisti rovněž.
Najdeme si volné místo a snídáme klasicky kafe s mlékem
a čerstvé, ještě teplé chleby. Vedle stojící indiánka
prodává čerstvý sýr, bílá kolečka tvarohu, a nám se
sbíhají sliny. Ovšem červík pochybností je vytrvalý a
varuje nás před tímhle kulinářským zážitkem. A tak se
stalo, že sýr gringům ženy neprodaly a naše útroby bez
křečí. V tomhle prostředí je to jistější. Na tržnici,
která se rozprostírá kolem nás, se prodává všechno
potřebné k životu. Patřilo by se koupit ještě nějakou
hloupost na památku, ale tady není nic pro turisty.
|
|
Ilustrační
fotografie z festivalu
„La Diablada“, autor Laďa Horáček
(kliknutím na obrázek otevřete
fotogalerii) |
Kdybychom přijeli o půl roku později, bylo by to jiné
kafe. Město je narváno turisty, protože Oruro žije
největším a nejznámějším festivalem v zemi. Jmenuje se
„La Diablada“ (Ďáblův tanec), je údajně největší
bolívijský festival. Jako u většiny festivalů i zde jde
ústředním motivem boj dobra se zlem. Festival se
rozvinul do bombastické přehlídky tanečníků a kostýmů.
Dnes se na Diabladu každoročně před Velikonocemi sjíždí
tisíce lidí z celého světa, právě především díky
kostýmům. Typické vypouklé oči a divoké barvy masek se
dnes staly jedním ze symbolů Bolívie…
Příští díl přinese pár informací
a obrázků z hlavních měst Bolívie…
