 |
|
Mezi Totora a Omereque (1)
|
Činíme poslední nákupy v Epizana,
loučíme se s prodavačkami chlebů a na křižovatce odbočujeme na jih.
Je to cesta do Totora a Aquile a dál do Sucre a na jih Bolívie.
Dnešní etapa končí jen pár kilometrů jižně Epizana, kde sjíždíme do
údolíčka téměř vyschlé říčky, abychom zde rozbili tábor a strávili
svou první noc v bolívijské přírodě. Nemusíme vařit, protože večeře
byla v Epizáně. Než přehrabeme a přerovnáme zavazadla přichází
rychlý soumrak a nebe plné hvězd. Spí se dobře, jen je nám poněkud
těžko z neuspořádaného stravování dne. Na okraji Cochabamba časný
oběd, pečené sele, pak dlouho nic až večeře v Epizana.
 |
|
Sušení stanů
|
Druhý den ráno zjišťujeme, že
čistá obloha přinesla tradiční mlžnou oblačnost z Amazonie a srazila
se všude a hlavně na našich stanech. Nastává sušení stanů, našich
dočasných ložnic. I když sluníčko vstalo také časně, ještě nemá svou
obvyklou sílu. Vaříme snídani a předtím zatoužíme se opláchnout ve
vodě potůčku. Při bližším ohledání je patrné, jak je ta voda „živá“.
Rejdí v ní mnoho komářích larev a asi nejen komářích. Kdyby zde žily
ryby, měly by vydatnou snídani. Vzhledem k tomu, že zde
pravděpodobně žijí i další miniaturní formy života, životu a zdraví
nebezpečné, vydávám doporučení vynechat hygienickou očistu na
příhodnější lokalitu. Přesto, někteří účastníci zájezdu máčejí v
živé vodě alespoň nohy.
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia
oenantha SE 127A
|
Sulcorebutia oenantha SE
127A
V roce 2000 jsem poprvé viděl lokalitu, kde rostou ohromné
Sulcorebutia oenantha. Není to sice typové stanoviště, ale
rostliny jsou velmi robustní a hlavně sloupečky těl jsou až 14 cm
vysoké. Rostliny které vyrostly ze semen zde sebraných mají akronym
SE 127A, jejich trny jsou hrubé a píchavé.
 |
|
Sulcorebutia oenantha SE 127A na stanovišti
(1)
|
Naproti tomu na stráních
východně od cesty, roste forma s mnohem jemnějším otrněním, té jsem
dal akronym SE 127B. Tentokrát míříme na svahy jižně původního
stanoviště. Už z dálky je patrné, že zde nedávno řádil požár.
 |
|
Vypálené stanoviště Sulcorebutia
oenantha SE 127A
|
Traviny, keříky i kytky jsou opálené nebo totálně spálené.
Populace není naštěstí vážně poškozena, některé rostliny mají zbytky
odkvetlých květů a některé i zralé ovoce.
 |
|
Sulcorebutia oenantha SE 127A na stanovišti
(2)
|
Trny pozorovaných rostlin jsou šídlovité, barvy žlutavé, medové až
světle hnědé. Pro přísné čtenáře uvádím, že tyto populace byly v
Evropě známé již dříve a svými nálezci byly řazeny do okruhu
Sulcorebutia tiraquensis a značeny jako S. tiraquensis v.
epizana. Květy těchto rostlin mají výrazně vínovou barvu (po
které dostal druh i své jméno).
 |
|
Sulcorebutia oenantha SE 127A na stanovišti
(3)
|
Totora
Zastavujeme v městečku Totora, jednom z měst zničených tragickým
zemětřesením v roce 1997. Dnes už stopy škod na domech nejsou
patrné, co mělo spdnout spadlo a zůstala zde proluka, nebo byly
vystavěny domy nové Do nich se vrátili lidé, kteří 5 let žili v
provizorním stanovém městečku na jižním konci města.
 |
|
Tortora
|
Dáváme jedno
chlazené děláme pár fotek a jedeme dál na jih. Měli bychom narazit
na další zajímavé lokality v oblasti Pampa Grande.
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia pampagrandensis SE 126
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 126
Představují rostliny blízce příbuzné Sulcorebutia oenantha.
Dokonce tak příbuzné, že někteří autoři je považují za pouhou
varietu S. oenantha. První takové místo jsem před lety našel
asi 26 km jižně Totora. Rostliny zde byly velmi světlé, s ostny
přilehlými k tělu. Byl jsem rád že po 14 letech jsem stanoviště
nalezl, z dřívější doby jsem neměl, nebo si nepamatoval až na
několik detailů charakter podmínek, v kterých SE 126 rostou.
 |
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 126
|
Rostlin zde bylo opravdu málo, mohl jsem je spočítat na prstech
jedné ruky. Kam se poděly ostatní? Vysvětlením muže být výskyt volně
se pohybujících koz a hromady materiálu - hlíny kamení a písku všude
kolem, které se tam zřejmě objevily po úpravě cesty.
 |
|
Lobivia obrepanda
|
Odnesly to i
Lobivia obrepanda, které kvetly cihlově červenými květy. Toto
zlikvidované stanoviště je jedním z mnoha, k jehož zániku přispěl
člověk.
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia
pampagrandensis SE 127
|
Další S. pampagrandensis SE 127 jsme nalezli na nízkém
hřebínku v těsné blízkosti cesty.
Materiál, který jsem kdysi dovezl, se rozšířil do sbírek z výsevů
semen, ovšem s chybnou identifikací SE 127 totorensis.
 |
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 127
- variabilita populace
(1)
|
Byl jsem přesvědčen, že jsme
tenkrát našli lokalitu S. totorensis, protože rostliny měly
dlouhé tenké píchavé ostny a tmavou barvu květů, Prostě se stala
chyba za kterou se všem, kdo akronym SE 127 pěstují omlouvám.
 |
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 127
- variabilita populace
(2)
|
V populaci se vyskytují jednak ty píchavé, žluté až tmavě hnědé
rostliny, ale i krátkotrnné, které jasně pasují do množiny S.
pampagrandensis SE 125, rostoucích o pár km jižněji.
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia
pampagrandensis SE 125
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 125
Byla prvou pampagrandensiskou kterou jsem viděl v přírodě na své
první cestě. Kopeček, na kterém rostou, je nedaleko Pampa Grande.
 |
|
Hřbitůvel u stanoviště Sulcorebutia
pampagrandensis SE 125
|
Nedaleko je prastarý hřbitůvek s několika značně poškozenými
mohylami.
 |
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 125
(1)
|
Rostliny SE 125, jsou typičtí
zástupci druhu, drobné, tvrdé hnědě zbarvené kaktusky, neodnožující,
s okrajovými ostny téměř pektinátními. Středové ostny málo vyvinuté
nebo chybějící.
 |
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 125
(2)
|
Kořen řepovitý, mohutný, hluboce zakotvený mezi
skalami a balvany. Květy typické růžově fialové až magenta barvy.
Bez doprovodné kaktusové vegetace.
 |
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 125
(3)
|
Pohled do okolí dává tušit, že podobných stanovišť může být kolem
Pampa Grande celá řada. A to jak západním, tak i severovýchodním
směrem.
 |
|
Okolí Pampa Grande
|
Pomníčky mrtvým
Kousek pod Pampa Grande se cesta dostává do svahů nad Rio Misque,
průjezd se stává nebezpečným dobrodružstvím. Cesta je tak úzká, že
je nebezpečná i pro jediné vozidlo. V jedné prudké zatáčce vidíme
pomníček s mnoha jmény. Tady se před necelým rokem zřítil do
propasti autobus se školními dětmi. Všichni, včetně učitelů, na
místě zemřeli.
 |
|
Pomník obětem havárie
|
Jen pár desítek metrů dál je jiný
pomníček, 4 jména patřila 4 členům rodiny, která zde tragicky
zahynula jen pár dnů před školáky. Také oni se zřítili do údolí
řeky. Hluboko pod námi protéká úzká stužka Rio Misque s bílým
betonovým mostem. Průrvou mezi horami je vidět město, které dalo
řece jméno. Jedeme opatrně zpět do Totora, odkud se vydáme
jihozápadním směrem na stanoviště Sulcorebutia tiraquensis v.
renatae.
 |
|
Most přes Rio Misque
|
Sulcorebutia tiraquensis v. renatae
Je to předposlední popsaná varieta S. tiraquensis, kterou
jedeme pozorovat do jejího přirozeného prostředí. Rostlinu před lety
objevil pan Willy Gertel a pojmenoval jí podle své manželky Renaty.
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia tiraquensis v. renatae
|
Rostliny známe se sbírek jako varietu, která je charakteristická
hustými píchavými trny medově žluté až čokoládově hnědé barvy.
Podobně jako populace u Monte Punku a další na východ od Epizana, je
charakterizována dvoubarevnými trny, což se ukazuje jako vlastnost
dědičná.
 |
|
Sulcorebutia tiraquensis v. renatae
(1)
|
Bohužel semena sebraná a roztříděná podle barvy ostnů
dávají potomstvo s barvou matečných rostlin, výsevy se neštěpí.
Květy má tato varieta v odstínu karmínu až magenta. Co se dá dělat,
sebrané plody i tak vzácné je třeba ihned pečlivě třídit.
 |
|
Sulcorebutia tiraquensis v. renatae
(2)
|
Rostliny jsou velmi seschlé a zatažené do kamenitého podloží. Žádné
ježaté koule, ale jen nepatrné chomáčky trnů ukazují, kde se
rostliny ukrývají. Rostlin je zde poměrně veliké množství a tak ani
špatný stav populace neznamená, že by populace byla ohroženo. Do
léta přijde několik vydatných lijáků a vše bude zase v pořádku.
 |
|
Sulcorebutia tiraquensis v. renatae
(3)
|
Oproti jiným formám a varietám S.tiraquensis je patrný jeden
zásadní rozdíl. Rostliny nevyrůstají z podloží, krytého mechem, ale
ze skalních puklin, kde je jen poskrovnu bylinné vegetace. Dalším
rozdílem je doba kvetení. V populaci je jen pár dokvétajících
jedinců, kvetou tedy dřív než jiné formy.
 |
|
Sulcorebutia tiraquensis v. renatae
(4)
|
Do Totory a směrem na Omereque
Obracíme, v Totora dáme další vařené a pokračujeme na jihovýchod
cestou, kolem které vede produktovod, zřejmě benzínovod. Máme pocit,
že skalp za nález S. totorensis by zdobil velitelské vozidlo.
V první vesnici vyzvídáme u campesiňos, ti nás posílají na cestu
vedoucí jižním směrem do hor nad vesnicí. Rostou tam nějaké kaktusy
a je to asi půl kilometru. Bylo to 2 km a rostly tam.
 |
|
Mezi Totora a Omereque (2)
|
Ovšem neukážu Vám je, protože v té
době jsem fotil na dia. Trny mají husté a píchavé, květy karmínové a
velmi tmavé. Velmi připomínají sběry W. Rausche. Semínek se podařilo
nalézt jen několik, ale snad se tento sběr rovněž podaří namnožit. V
pozdním odpoledni se poohlížíme po vhodném místě na zakempování.
Tentokrát to bude kousek od cesty a nedaleko produktovodu.
 |
|
Cestou necestou - nákladní
oslík
|
Nad kempen je malý eukalyptový
hájek a za ním několik popíček s brambory. Nedaleko našeho kampů je
obydlí místních campesiňos a hospodář s párem oslíků veze nějaké
zásoby. Vedle stavení je vidět pec na pečení s rozdělaným ohněm.
 |
|
Tady se bude se péci chléb
|
Zvědaví průzkumníci brzy nalézají roztroušené Sulcorebutia
pampagrandensis, které dostávají akronym SE 195. Jsou velmi
podobné těm SE 125, snad jsou ještě kompaktnější a seschlejší.
 |
|
Stanoviště Sulcorebutia pampagrandensis
SE 195
|
Ráno
k velkému úžasu nalézáme silnou populaci nedaleko kempu, přímo pod
trubkami produktovodu. Jsou jich desítk a všechny jsou zahalené do
otevírajících se tmavě karmínových květů. Stanoviště je stejně
hubené jako u renátek, ale kolem kytek se válí hromádky kozích
bobků. Možná přece jen jsou ty kozy na něco dobré. Okus rostlin jsem
nepozoroval.
 |
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 195 na stanovišti
(1)
|
Ráno slunce vstává brzy. Má práci rychle ohřát hory a zahnat noční
mlhy pět do Amazonie.
V ještě chladném vzduchu vyjíždí vrstva mlžné oblačnosti zpoza hor
na jih a když sluníčko zahřeje skály, mraky poslušně jako na povel
zalezou zpátky do pralesa. Když tenhle úkaz vidíte, pochopíte, proč
se pro tento okruh rostlin doporučuje polovolná kultura, vlhký
vzduch a mlžení. Tyhle faktory totiž v kultuře mohou za vývin
krásných a dlouhých ostnů, jen doma to musíte za sluníčko zvládnout
sami.
 |
|
Sulcorebutia pampagrandensis SE 195 na stanovišti
(2)
|
Po snídani vyrážíme na stanoviště další lahůdky: Sulcorebutia
augustini. Rostou na kamenité plotně v bílých pískovcových
kamenech a jsou rozkošné, i když nekvetou. Nalézáme i populaci,
která byla popsána jako var. jakubeci a má poněkud tmavší
otrnění. Soudím, že popis byl chybou, stejně tak nerespektuji řazení
rostlin do těsné příbuznosti Sulcorebutia tiraquensis.
 |
|
Stanoviště a rostliny Sulcorebutia augustini
|
V nevelké skalní stěně, fotografuji několik kvetoucích Rebutia.
Červené květy a dlouhé květní trubky je řadí někam do blízkosti
Rebutia vallegrandensis, resp. Rebutia epizanens n. n.
Knize. Jedná se jednu z nejseverněji rostoucích Rebutia,
severněji rostou jen rebucie na Cerro Tukiphala nad Comarapa.
 |
|
Rebutia spec. při cestě do Omereque
|
Asi kilometr dále nalézáme několik slušně velkých tmavých rostlin.
Jsou to Sulcorebutia heinzii, druh, který je rovněž stavěn
blízko S. tiraquensis.
 |
|
Sulcorebutia heinzii na stanovišti
(1)
|
Ale každý, kdo má v kolekci původní
Svobodův sběr HS 151, mi musí dát za pravdu, že druh výrazně
připomíná S. pampagrandensis, a to jak tělem, tak zejména
květy. Ty jsou sytě karmínové.
 |
|
Sulcorebutia heinzii na stanovišti
(2)
|
Rostliny sice nekvetou, ale doprovází je několik červeně kvetoucích
Lobivia pojoniensis.
 |
|
Lobivia pojoniensis
|
Po dojezdu do Omereque zjišťujeme, že nebude kde přespat a že v celé
vesnici probíhá jakási veselice před volbami. Vracíme se a po
několika km nocujeme v přírodě, v autě na kamení a Leszek na
autonosiči. Ráno jsme jak zpráskaní, ani skromná snídaně to
nevylepšila
Tak jsme zvládli krajinu kolem Epizána, příště se tam vrátíme,
abychom vyrazili na východ, zjistili, co je to bolívijská Sibiř a
nefalšovaný prales (horský deštný les) a jeho vegetace.
