Toulky Bolívií (34)

Jeden z prvních pohledů po příletu do Cochabamba patří horskému pásmu severozápadně od města. Čtyřvrcholové Cerro monte Tunari kraluje šedivým bazaltovým  horám jen o pár desítek metrů a láká návštěvníky k návštěvě.

Jezírko pod vrcholem Monte Tunari

Monte Tunari  je nejvyšší a nejmohutnější pohoří střední části And. Jeho značná část je dnes součástí Národního parku Monte Tunari, ale mimo rámec NP zde žije velké množství prapůvodních obyvatel tohoto území, potomků Indiánů kmene Aymará a jejich zaniklé říše Tiahuanaco od jezera Titicaca.

Cesta pod Cerro Tunari (2)

Do těchto nehostinných hor byli vytlačeni Indiány Kečua a jejich říší Inků zhruba před 1000 lety. Žijí tradičním způsobem života jako pastevci a zemědělci Chovají ovce kozy a lamy, pěstují brambory a oku na kamenitých políčcích skoro 4 km nad mořem.

Políčka brambor pod Cerro Tunari

Do velebných hor Monte tunami jsem se podíval poprvé v roce 2004 spolu s Josefem, Oldou a Leszkem. Přiletěli jsme do La Pazu, vyřídili auto Nisan Patrol s přídavnou nádrží a vydali se po Altiplánu na jih. Chtěli jsme navštívit městečko Kami a pokračovat dál až do Independencia.

Campesiños ze Santa Rosa

V jedné obci asi 20 km před odbočkou na Cochabamba se nám stala osudnou značka - směrník s ukazatelem Quime. Stalo se, že jsme Quime zaměnili za Cami, odbočili východním směrem a projeli dvě horská pásma a dvě náhorní plošiny, zažili větrnou bouři a četnými tornády na Altiplanu, a sněhovou daleko v horách.

Tornáda jsou na  Altiplanu všudypřítomná

Projeli jsme několik vesnic, které jsme dohledali na mapě, ale stále nám nedocházelo, že jedeme špatně. Až když jsme se dostali poněkud hlouběji do tropického údolí, kde jsme jen s největšími obtížemi otočili auto (naštěstí ne na střechu!) jsme lehli důsledněji do map a konstatovali, že směr byl správný, ale odbočili jsme na nesprávném místě. Takže zpátky.

Malá parádnice

Jde to pomalu a večer je na krku. Ve vesnici, kde jsme chybně odbočili, jsme našli „hotel“ s levnou cenou 5 Bo na osobu a noc. Nikdy dřív ani později jsme v podobné ubytovně nespali. Za ten den kodrcání a stále ještě neaklimatizovaní po trans-kontinentálním letu, jsme zalehli a spali až do rána. Ráno byl problém s baňo, až před odjezdem jsme zjistili, že pod každou postelí byl extra speciál smaltovaný nočník! Odměnou za to utrpení bylo seznámení s dětmi hospodského a jejich focení.

Dva kluci a jedna parádnice hostinského

Jeli jsme dál až do Cochabamby, zastavili jsme na zajímavých místech Altiplana i v horách a večer jsme zalezli do lepších postelí v hotýlku na předměstí Cochabamby. Druhý den ráno jsme vyrazili do pohoří Tunari. Vrátili jsme se asi 20 km na západ a odbočili na sever po kamenité a neupravené cestě směr Morochata. Kaktusy jsme nepotkali, jen několik houštin s mučenkami (Pasiflora), kde byly jak květy, tak nedozrálé plody. Tušili jsme, že někde tady rostou Sulcorebutia steinbachii v. tunariensis, ale protože nebyly k disposici přesnější údaje, vyšli jsme na prázdno.

Švýcarský motiv pod Cerro Tunari

Po 3 hodinách jsme dorazili pod masivy Monte Tunari. Odměnou nám byly nádherné výhledy na hory a údolí pod námi. Dvě jezírka se stády ovcí a lam a pestře oděnými indiánkami evokovaly švýcarské motivy, jen ty švýcarské hotely chyběly. Za to jsme zatavili nedaleko obydlí campesiňos a byli svědky stříhání lam a hlavně porážky a zpracování jednoho ze zvířat.

Kamenná ohrada pro lamy a zabíjačka

Stříhání a zabíjačka lam

Bylo nám i nabídnuto i maso k odkoupení, ale museli jsme k lítosti majitelky odmítnout. Tak jsme se ochudili o možnost ochutnat čerstvé lamí maso, které se dole v restauracích prakticky nenabízí.

Stříhání lam

Zabíjačka

Všude kolem nás se mezi tmavými kameny objevovalo množství různých drobných skalniček, z nichž by naše skalničkáře jistě zaujaly velké skupiny rosulátních violek.

Drobná kvítka rosulátní violky (1)

Drobná kvítka rosulátní violky (2)

Skalničky na Cerro Tunari

Kozinec (Astragalus spec.) na Cerro Tunari

Ale naše cesta pokračovala dál na sever, v divokých horách jsme se propracovali až do vesnice Tiquirpaya. Sjeli jsme do údolí a zakempovali na jediném možném malém plácku.
Kolem nás rostlo velké množství Parodia ayaopayana, Echinopsis cochabambensis a zejména mohutné trsy Trichocereus tephracanthus. Ten právě kvetl.

Květ Parodia ayaopayana

Trichocereus tephracanthus (1)

Trichocereus tephracanthus (2)

Všude na stromech kolem nás rostly tisíce bílých tilandsií, z nichž některé kvetly. Jak se ukázalo druhý den ráno, tilandsie byly všude, nejen na stromech ale i na obnažených skaliscích. Oči i fotoaparáty měly svátek.

Tiladsie na skále (1)

Tiladsie na skále (2)

Tiladsie na skále (3)

Závoje kvetoucích tilandsií

Přímo pod místem kempu bylo suché řečiště s mnoha přítoky z protějších hlubokých údolí. Později se ukázalo, že se jedná o Rio Santa Rosa, v jehož údolí dál na západ rostou Sulcorebutia arenacea.

Sulcorebutia candiae (1)

Objeli jsme příčný hřeben a vyrazili do terénu. Ano, byli jsme na správném místě, na jednom ze stanovišť Sulcorebutia candiae.

Sulcorebutia candiae (2)

Rostlin zde nerostlo velké množství, za to některé dokvétaly a jiné měly zralé ovoce. Při průzkumu terénu nedaleko Tiquirpaya jsme stále nalézali tyto rostliny, zvlášť když se k nám připojil jeden z domorodců, který zde pásl svá zvířata.

Sulcorebutia candiae (3)

Největší hlavy měly do 4 cm v průměru, ale většina z nich dosahovala sotva 2 cm. Barva těla byla klasický tmavě zelená, jen na exponovaných stanovištích se objevovaly tóny hnědočervené. Květy byly žloutkově žluté, některé lehce do oranžova. Takže vše jak známe ze sbírek a ze starých a původních sběrů.

Domorodec

Pak jsme dostali bláznivý nápad. Rozdělili jsme se na dvě party a sestupovali dolů k řece. Já šel s Oldou, mým andělem strážcem po pěšině pod vesnici Santa Rosa. Nic nového jsme nespatřili, až dole jsme narazili na hlubokou průrvu, kterou nebylo možné překročit. Stezka, po které jsme přišli, se záhadně ztratila v keřících. Ztratili jsme orientaci. Jen malé stádo hubených krav napovídalo, že někudy musí chodit domů do vesnice. Našli jsme kravskou stezku a po několika hodinách dorazili do Santa Rosa. A posléze k autu. Tam nás čekal Leszek. Sám. Josef se odloučil a zmizel někde ve svahu.

Nezbylo než čekat. Pak se objevila rodina kampesiňos, vypověděli jsme, co nás tíží a ti dobří lidé se rozběhli ve svých pneumatikových sandálech dolů. Za půl hodiny byl el Presidente objeven ve stínu stromu, kde čekal, až se sluneční svit zmírní. Byli jsme šťastní, odměnili tu dobrou rodinu a vrátili se zpět na známý kamp. Byli jsme vytrestaní za svou lehkomyslnost, ale vše dobře dopadlo. Jen ty S. arenacea museli chlapci objevit později.

Independencia

Další cesta vedla do městečka Independencia, kam jsme dorazili za poledne, v době siesty. Líné, ospalé městečko s netradičním moderně pojatým kostelíkem, obchody vystěhovanými na chodníky a přehřátými campesiňos, skrytými ve stínu domů a nemnoha stromů na náměstí.

Moderní kostelík v Independencia

Doplnili jsme zásoby a vyrazili zpět směrem na hornické městečko Kami. Chtěli jsme si spravit chuť na Sulco menesessii. Ale informace o stanovišti chyběly a tak jsme vyšli na prázdno. Kami samo, jak vidět ze snímků, je shluk domů přilepených na jihovýchodní straně horského masivu. Aby bylo chráněno před neustálými větry z hor. Prý vesnice a městečka v Tibetu jsou stavěna stejným způsobem Nevím, v Tibetu jsem nebyl, ale v podobných podmínkách lidé reagují podobně.

Kami

Druhá návštěva Siera de Monte Tunari
Na loňské poslední cestě do Bolívie, jsme plánovali mimo jiné i výlet na Monte Tunami. Duševně i fakticky jsem byl připraven na hory u Independencia a údolí Rio Cotacajes, ale výlet se nakonec scvrkl na neúspěšné hledání Sulcorebutia tunariensis. Do hor jsme se vypravili ne odbočkou na Morochata, ale přímo na sever z města Cochabamba.

Výhled na vrcholy Monte Tunari

Naše znalosti o stanovišti Sulcorebutia tunariensis nepokročily, jeli jsme naslepo a těžili z informací Luďka, který je před lety potkal na horolezeckém treku. Ale štěstí nás definitivně opustilo. Neuviděli jsme nic, ani trn, jen fascinující skalní bloky na hřebenech hor, vysokohorská jezírka a opuštěná stáda ovcí, lam a koní.

Koně se pasou 4450 m vysoko (1)

Koně se pasou 4450 m vysoko (2)

Zvláště ti koňové 4300 m nad mořem, statečně okusující miniaturní stébla trav mě doslova šokovali. Tu a tam nějaký větší květ skalničky a vysoké horské kostřavy. Nic, jen skály a kamení.

Sulcorebutia tiraquensis v NP Monte Tunari (1)

Poslední pokus Národní park Monte Tunari
Náčelník se rozhodl k poslednímu zoufalému pokusu. Zamířili jsme na východní okraj Cochabamby a odtud přímo na sever do areálu Národního parku Monte Tunari. Cesta ve skalách a ohořelým lesem nepatřila k nejkrásnějším. Výškové metry naskakovaly po desítkách, vyšplhali jsme více než 3200 m vysoko. Ve stráních kolem cesty nic k vidění, až na jednom místě hejno ostnatých kytek s otevírajícími se květy červené, fialové a žluté barvy. Zastavíme pří zpáteční cestě, teď je třeba dohnat náčelníka.

Sulcorebutia tiraquensis v NP Monte Tunari (2)

Po čtvrt hodině vidíme chlapce jak šmejdí v kamení nad cestou. Jsou tam rovněž. Bohužel plně rozvinutý květ není k mání. Je všeobecné nadšení, že Sulcorebutia tunariensis je naše. Chladím nadšené hlavy, protože tyhle kytky jsou sice krásné, ale nejsou to Sulcorebutia tunarensis. Ty dobře znám, pěstuji doma několik klonů, ze starých nálezů. Toto jsou jasné S. tiraquensis, nebo nějaká okrajová forma S. steinbachii.

Sulcorebutia tiraquensis v NP Monte Tunari (3)

Po návratů domů jsem si svůj názor ověřil u W. Geretela a J. Pota. Je to taková přechodová forma mezi S. tiraquensis a steinbachii. Je to pravděpodobné, protože ke známým stanovištím obou druhů je to přes kopec, nebo dva?  Mimochodem je moc hezká a tak budu doufat, že se něco ze semínek vykulí, vyroste a vykvete.

Pohled na město Cochabamba v ohromném stejnojmenném údolí.

Vracíme se dolů do města. Pod jižním okrajem NP je krásný výhled na město i na sochu Krista de la Concordia, Krista Usmíření. Ten nám napovídá, že je třeba se smířit s neúspěchem dnes a těšit se na úspěchy příštích výprav. Kéž tomu tak je kluci, budu na Vás myslet.

Lago Angostura

Rychle se stmívá, Hostal Jardin je obsazený, tak míříme k Lago Angostura. Nalézáme postel i vyvařovnu dole na břehu té příšerné louže, které domácí říkají Lago Angostura nebo Lago Eden. Našinec by do té vody nestrčil ani palec a domácí tam dovádějí a odpočívají. Ale paní hostinská s dítětem v nůši na zádech se umí otáčet. Pivo nanosila, steaky a pstruhy nasmažila a to mrně nakojila. To vše za půl hodiny. Na Bolívijce obdivuhodný výkon.

Výhledy na Cochabamba se sochou Kristo de la Concordia