 |
|
V údolích
se drží věčná oblačnost (1) |
Ráno se vracíme přes
Totora do Epizány. Doplňujeme pohonné hmoty a zásoby.
Máme před sebou dlouhou etapu a množství zastávek.
Bohužel, počasí nám příliš přát nebude. Od samého rána
je zataženo tmavými dešťovými mraky a přes hory na
severu se tlačí klasická mlžná oblačnost, která sice
vyhovuje růstu kaktusů, ale lidi spíše otravuje svou
vlezlostí a nepříjemným chladem. Nashledanou lidičky v
Epizáně, nashledanou někdy příště, zase se zastavíme na
gáblík a pro čerstvé voňavé chlebíky.
 |
|
V údolích
se drží věčná oblačnost (2) |
Copachuncho
Na 107. km silnice Cochabamba - Santa Cruz je hlášeno
typové stanoviště Sulcorebutia tiraquensis v
kopcích jižně od obce Copachuncho. Je to jen shluk
několika horských stavení, kolem kterých pobíhají děti,
kozy a pohublý skot. Chce to intuici, za kterým domem
zahnout do hor.
Daří se to celkem bez problémů, za chvíli stoupáme po
příšerné cestě do blízkých kopců záhy a nalézáme i svah,
kde tyto skvosty rostou v početné populaci. Podobně jako
jiná stanoviště Sulcorebutia tiraquensis, rostou
zde rostliny otrněné tmavými hnědými až černými trny s
fialovočervenými květy, jejich ostny jsou dlouhé a
píchavé, celkový dojem je úchvatný. Bohužel, tušení
brzkého deště se právě teď naplnilo a během několika
minut leje jako z konve. Snažím se fotit, ale ze snímků
nic není, takže sorry přátelé. V populaci je ale i velké
množství rostlin se slámově žlutými ostny a oranžově
červenými květy. Pokud mohu soudit tato populace je svou
charakteristikou velmi blízká té u Monte Punku pár km
před Epizánou. Podařilo se mi ukořistit několik plodů,
ale semena mě nevylíčila. TO MĚ MRZÍ, protože
tirquensisky obdivuji a patří mezi mé nejoblíbenější
sbírkové kytky.
Pojo
a Sulcorebutia tiraquensis v. lepida
Pojo je malé městečko a rozprostírá se kolem silnice a
stejnojmenné říčky. U této říčky jsme jiný rok kempovali
a testovali poslední zbytky českých a moravských pálenek
na místním panu učiteli, který nás večer u řeky
navštívil. Horský hřeben jižně městečka skrývá populaci
Sulcorebutia tiraquensis v. lepida
(chcete-li Sulcorebutia lepida), které zde byly
sbírány F. Ritterem, Walterem Rauschem a mnoha dalšími
lovci kaktusů.
 |
|
Svahy nad
městečkem Pojo |
Na rozdíl od S.
tiraquensis, roste tento druh velmi roztroušeně mezi
kameny a trávou, kterou spásají celá stáda koní. Ostny
rostlinek jsou výrazně kratší, než u nominální variety,
obvykle barvy hnědé až černohnědé, květy výrazně vínově
červené. Pokud je pěstujete ve sbírce, snadno se zamění
se starými sběry Sulcorebutia totorensis, dokonce
se domnívám, že velká většina kulturních totorensisek
není nic jiného, než Sulcorebutia lepida. Oba
druhy se totiž do Evropy dostaly v podobném časovém
horizontu ze sběrů FR a WR.
Populaci S. lepida považuji za výrazně ohroženou,
navštívil jsem ji v roce 2000 a 2004, při čemž při druhé
návštěvě, jsem nalezl výrazně méně dospělých jedinců a
prakticky žádné mladé semenáče. Zřejmým viníkem je tady
člověk a jeho chov koní na stanovišti, kdy zvířata mnoho
rostlin rozšlapou a občas i zchroustnou místo tuhé
trávy.
 |
|
Stanoviště
Sulcorebutia tiraquensis v.
aquilarii |
Sulcorebutia tiraquensis
v. aquilarii
Nejvýchodnější výskyt rostlin z okruhu Sulcorebutia
tiraquensis je nedaleko vesnice El Churo, na samém
začátku horského mlžného lesa, asi 15 km východně Pojo,
na 200. km silnice Cochabamba - Santa Cruz. Rostliny
nesou jméno po svém objeviteli, bolívijském kaktusáři
Edgaru Aquilarovi.
 |
|
Sulcorebutia tiraquensis v. aquilarii
(1) |
Stanoviště je pár
desítek metrů od obývaných stavení na kamenitém a značně
suchém svahu. Rostliny rostou ve zbytcích hlinité půdy a
kamení v těsné blízkosti políček kampesiňos. Půda je
suchá, ale z hor na severu proudí neustálá vzdušná
vlhkost a cáry oblačnosti. Bohatá ranní rosa růstu kytek
nepochybně prospívá.
 |
|
Sulcorebutia tiraquensis v. aquilarii
(2) |
Otrnění var.
aquilarii je velmi husté a dlouhé, ostny barvy
krémové, žlutavé až hnědočerné, často štětinovité má
barva květů vesměs světlá fialová, ojediněle i tmavší.
Střed květů bývá světlejší až bělavý. Doprovodnou
kaktusovou vegetaci jsem nezaznamenal, ovšem okraj
stanoviště je lemován porostem, který je přechodem k
typické vegetaci pralesa. Na stanovišti jsou rostliny
výrazně, až mnohonásobně větší, než je známe ze sbírek,
obvykle rostou solitérně, ale časté jsou i mnohohlavé
trsy.
 |
|
Sulcorebutia tiraquensis v. aquilarii
(3) |
Ve sbírkách jsou
rozšířené zejména rostliny ze sběrů Heinze Svobody, HS
220, prakticky neznáme rostliny s akronymy Williho
Gertela a jiných. Výjimkou je sběr Ládi Horáčka LH 1473,
který v přírodě semínka nasbíral a kytky rozmnožil.
Bolívijská Sibiř – La Siberia -
horský dešný les
Jedním z mých přání při cestách do Bolívie
bylo nahlédnout do pralesa. Výlet do Amazonie nebyl
nikdy v cestovním plánu, ale horský prales (správně
horský mlžný les) jsme museli při cestě na východ, nebo
zpět, projet několikrát. Byl to nezapomenutelný zážitek,
kterému bych rád věnoval pár řádků.
 |
|
Poslední
sídlo před vjezdem do pralesa |
Dvakrát jsme tuto
oblast projeli, aniž bychom zastavili. Důvod jasný -
déšť a bláto. Dohlednost asi 10 metrů, dešťová clona ze
všech stran, bahna na silnici po kotníky. Kolem nás
zelená clona neprostupné vegetace, tu a tam zmoklé
stavení domorodců a promočený skot a kozy pasoucí se na
svěží zelené trávě. Teprve na potřetí bylo počasí
příznivější, takže jsme mohli zastavit, koukat po
kytkách a přírodě a fotit.
 |
|
Zelená
stěna s kapradinami |
Zastavení první -
Gumara v příkopech
Tak tuto parádu s ohromnými listy jsem nikdy neviděl,
ale milovnci trvalek mezi námi hýkali blahem a zuřili,
že tu nádheru nemohou odvést domů. Prý je to velmi
žádaný plevel a výrazný solitér do zahrady a k jezírkům.
Může být, listy na dlouhých řapících měly až metr v
průměru a mohou být ještě mnohem větší.
 |
|
Gumara
punicata |
Květenství moc
výrazná nebyla, ale prý se to od nich neočekává.
Gumara, to je skok do daleké historie země. Na
sklonku druhohor byla prý tahle kytka potravou
býložravých dinosaurů. Zajímavý salátek pěkně křupavý.
Dobrou chuť dinos.
 |
|
Zelená
stěna vegetace |
Zastavení druhé -
zelená stěna s liánami
Vstup do lůna pralesa je skutečně možný jen na
vyjímečných místech a nejlépe s ostrou mačetou v ruce.
Zelená stěna vegetace, keřů, stromů a vysoké trávy je
propojena mnohočetnými liánami, všude, kam se podíváte,
je vše porostlé mechem, lišejníky, broméliemi, mezi tím
poletují papoušci a pozorují dvounohé vetřelce s auty.
 |
|
Mutisia
spec. (1) |
 |
|
Mutisia
spec. (2) |
Těch ptáků je více a
není se čemu divit, po pár kilometrech začíná největší
ptačí reservace Bolívie, národní park Amboro, ptačí ráj.
Ale my registrujeme jen ty největší a nehlučnější, a
těmi jsou bezesporu papoušci. Tu a tam spatříme drobné
kolibříky, ale těch je kupodivu mnohem více v porostech
kolem řek dole v údolích. Ovšem z husté zeleně se ozývá
stále nějaké štěbetání.
 |
|
Lichořeřišnice (Tropaeolipictum spec.)
|
Zajímavou liánou s
výraznými oranžovými květ je Mutisia spec. z
čeledi Asteraceae, kde až 2 m dlouhé šlahouny
prorůstají bylinami, keříky a končí ve větvích stromů.
Podobně se chovají šlahouny jakési tropické
lichořeřišnice (Tropaeolipictum spec.), která má
květy početné, ale drobné.
 |
|
Rostliny s
typickými květy čeledi Solanaceae
|
Jsou zde zajímavé
keřovité rostliny s typickými květy čeledi Solanaceae
a červenokvěté Menispermum, žlutokvětá Brodeia
sp., hlíznaté Begonia, na sušších mistech
Oxalis spec.
 |
|
Menispermum spec. |
Na ztrouchnivělých
kmenech a pařezech porostlých silnou vrstvou mechů jsou
četné porosty drobných Peperomia spec., právě takových,
jaké se u nás tu a tam pěstují jako součást epifytních
skříní.
 |
|
Vrstvy
lišejníků jsou všude kolem nás |
Mohutné stromové i
pozemní bromélie, všude množství mechů, lišejníků a
kapradin a husté stále mokré trávy.
 |
|
Cortaderia sp. |
Na sušších místech
kolem cesty rostou ohromné trsy pampagrase (Cortaderia
sp.), kterou v Bolívii zase tak často nevidíte.
 |
|
Passiflora incarnata |
Na pokraji porostu se
objevují i liánovité mučenky (Passiflora spec.).
Krásně kvetou, ale zralé plody nemají. Tu a tam se
objevují orchideje. A na sušších místech divoké fuchsie.
 |
|
Passiflora spec. - květy |
 |
|
Passiflora spec. - nezralý plod |
Do tohohle porostu
opravdu bez mačety vstoupit nelze. Zkoušíme to korytem
potůčku, ale po patnácti metrech to vzdá každý.
 |
|
Koryto
potůčku dlážděné velkými kameny |
Zastavení třetí -
jsme v prvohorách - stromové kapradiny
Zastavujeme v nejbližším ohybu cesty s výhledem do nitra
pralesa. Daleko v uzávěru údolí jsou patrné jakési
listové vějíře, zdá se, že sou to palmy. Teleobjektiv
pomůže. Nejsou to palmy, ale četné a mohutné stromové
kapradiny. Takhle nějak to vypadalo na Zemi v době
karbonu, než se podobné kapraďorosty uložily do bahna a
založily tak na budoucí těžbu černého uhlí.
 |
|
Návrat do
pravěku - stromovité kapradiny |
Litujeme, že je mlžný
les tak neprostupný, každý by si rád prohlédl takovou
kapraď zblízka. Aby těch překvapení nebylo málo, na
příkopě, hned vedle cesty je hustý porost jakési
tropické brusinky, některé větvičky kvetou, na jiných
jsou drobné bílé plody, ale na jiných již dozrávají. Je
jich málo, ale zpestřují náš jednotvárný jídelníček.
 |
|
Tropické
brusinky |
Zastavení čtvrté –
stromy
Jak jinak, vysoké s korunami, které se košatí vysoko nad
našimi hlavami. Vše se vším se proplétá a šahá po
slunečním světle. Jen na okrajích a v blízkosti
nepočetných lidských sídel jsou i užitkové stromy. Velmi
časté jsou mohutné stromy bolívijského manga, dále
papaya (to je vlastně bylina) a občas skupiny
banánovníků. Vidíme plody, ale neloupíme. Raději za pár
šušňů koupíme na tržnici. Ostatně mango i papája se musí
jíst u dobrého zdroje čisté vody. Tady je vody sice
mnoho, ale ne na mytí upatlaných rukou a sladkých úst.
 |
|
Osamocená
papája v pralese |
Chtělo by to delší čas
a trpělivost. Flora horského mlžného lesa je zajímavá a
zcela jiná, než známe z dosavadních cest. Do deštného
tropického pralesa se již nepodívám, ale tato rostlinná
formace horského mlžného lesa mi ukázala to podstatné -
nesmírnou rozmanitost a biodiverzitu této formace.
Poznali jsme i porodnici bohaté ranní oblačnosti, která
po východu slunce přelézá hradbu východní Kordillery a
putuje po svazích hor na jih a přináší vlhkost populacím
kaktusů z okruhu Sulcorebutia tiraquensis, aby jejich
otrnění bylo, krásné, dlouhé a bohatě barevné.
 |
|
Závěsy
stromových mechů |
Matoral
Sotva vyjedeme z pralesa, rozevírá se před námi jen
mírně zvlněný až rovinatý terén s typickým porostem.
Všechno píchá, drápe a trhá nohavice, boty a každé
nechráněné místo těla. Tady v Bolívii tomuto ekosystému
říkají matoral, já tomu zatvrzele říkám buš a nebýt
kaktusů, nikdy bychom do těch houštin dobrovolně
nevlezli.
 |
|
Matoral u
Comarapa |
Houština kolem nás je
další ekosystém, se kterým se máme tu čest seznámit. Asi
správnější název je Suchý tropický les. Není to
jednotný ekosystémem. V závislosti na přírodních a
klimatických podmínkách se může jednat o les
stálezelený, poloopadavý nebo opadavý
- podle úhrnného množství srážek a délky suchého období.
Tento typ lesa je prakticky výhradně tvořen listnatými
stromy, jejichž koruny mohou, ale nemusí tvořit zápoj.
 |
|
Eriocereus tephracanthus a
Neocardenasia herzogiana u Comarapa
|
Stromy v suchém lese
nedosahují takové výšky jako v lese vlhkém. Opadávání
listů a tím i mnohem lepší průnik světla na povrch půdy
umožňuje často bohatý vývin keřového patra. Někdy keře
plošně i převládají nad stromy, někdy se jedná téměř
výhradně o křovinný porost.
 |
|
Matoral
kvete |
Takový ekosystém se v
Africe, na Madagaskaru a v Austrálii a severní Americe
nazývá buš. Keře a často i stromy mají silnou
borku, bývají trnité jako ochrana proti přílišnému
spásání zvěří a přílišnému odparu vody. Převažují trnité
druhy akácií, jejich trny hladce projedou i silnou
botou, nebo pneumatikou auta.
 |
|
Píchá, ale
kvete nádherně |
Bylinné patro je
vyvinuto různě intenzivně. V období sucha obvykle
zdánlivě úplně chybí, rostliny přežívají toto období buď
v podzemních orgánech (oddenky, cibule atd.) anebo ve
formě semen. V období dešťů se pak toto patro obvykle
velmi rychle regeneruje a často celá oblast suchého lesa
rozkvétá téměř před očima. Možná šťastná náhoda
nás přivedla do oblasti Comarapa právě v době po prvních
deštích, keříky mají čerstvé lístky a začínají bohatě
kvést růžovofialovými kvítky. Nádherný pohled, doplněný
siluetami stromovitých kaktusů, poznáváme náš oblíbený
Eriocereus tephracanthus a Neoraimondia herzogiana,
které nás doprovázejí celou Bolívií.
 |
|
Skupinka
Gymnocalycium comarapense |
V nejnižším vegetačním
patře objevujeme celé skupiny kvetoucích
Gymnocalycium comarapense, na sušších místech jsou
plody zralé a zabarvují se do fialova. Pro pořádek
sbíráme pár bobulí, které obsahují tolik drobných
černých semínek, že bude dost krmení pro domácí
hladovějící ptactvo i pro kamarády, kteří z toho prachu
vypěstují nádherné semenáče těchto bolivijských saglionů
(gymnofily prosím o pardon). Mám je rád, stejně jako
všechny ostatní bolívijské sagliony. Ve sbírce jsou
vděčné a překvapují množstvím květů. Jen ty semenáčky by
měly růst rychleji.
 |
|
Kvetoucí
Gymnocalycium comarapense |
Comarapa a Cerro
Tukiphala
Dojíždíme do města právě tak, abychom zdárně
rehydratovali sesýchající těla, doplnit zásoby a vzrazit
do hor na sever. 2280 m nad městem se táhne nekonečný
pás Kordilliera Orientál s výrazným vrcholem Cerro
Tukiphala. Naštěstí se tam dá vyjet terénním autem, je
jen třeba najít ve městě tu správnou uličku, do které je
třeba odbočit a cestou v korytě potoka dojet až k mostku
a doufat, že nás přenese.
 |
|
Vrcholové
partie Cerro Tukiphala |
Při jedné z výprav se
nám stalo, že místo mostku tam byla past na mamuty,
překrytá kusem rezavého vlnitého plechu. Naštěstí řídil
Pepík a byl ve střehu. Cerro Tukiphala jsme tenkrát
museli oželet, protože pěší výšlap do 2400 m výšky nás
nelákal. Pokud mostek funguje, cesta rychle stoupá v
mnohočetných serpentinách až na samý vrchol.
 |
|
Zhroucená
cesta z Cerro Tukiphala do sousedního údolí
|
Tam je třeba zastavit,
zabrzdit auto a vyrazit na průzkum. Cesta dál totiž
nepokračuje, i když tam jsou patrné její zbytky.
Sesunuté a sesypné dolů do údolí. Představa, kolik práce
a dřiny stála tahle zkratka zasekaná do téměř kolmé
stěny je ohromující. Je obtížně zvladatelná i pro pěší,
ale indiáni, jsou pružní a obratní. Pozoruji indiánku se
dvěma dětmi, obtěžkanou několika taškami a rancem na
zádech, jak si hravě poradila s nástrahami cesty a přes
kameny skáče jako kamzík.
 |
|
Vriesea
sp. na vrcholu Cerro Tukiphala |
Nejsem horal, ani
milovník obtížných terénů a vím jistě, že bych tam
dobrovolně nevlezl. Ještě musím uvést, že cesta na
hřeben od Comarapa končí skokem, který neradno
absolvovat, pokud nemáte auto půjčené od Fantomase a
neumíte plachtit. Hlavní hřeben se táhne snad 2 km. Ale
už po pár krocích nalézáme cíl naší cesty.
 |
|
Mohutné
Vriesea sp. na severní stěně Cerro
Tukiphala |
Sulcorebutia krahnii
Vzpomínám na dojem, který na mě udělala tahle kytka
kdysi u p. Hlineckého. Pichlavý sloupek obalený hnědým a
žlutohnědými ostny s celým věnečkem žlutých květů pod
temenem.
 |
|
Sulcorebutia krahnii v přírodě (1)
|
Připomínala spíše
Weintgartii a taky nesla výstižné provizorní jméno
Sulcorebutia weintgartioides. Odnož z této
první krahnii dávno nemám, ale mám jiné, vesměs z výsevů
dalších akronymů. Jejich ostny nejsou tak pestré,
převládá jedna základní barva, obvykle v odstínech
žluté, či jantarové.
 |
|
Sulcorebutia krahnii v přírodě (2)
|
A tady pod vrcholem
Cerro Tukiphala (2360 m nad mořem) jich vidím desítky,
možná stovky. Jsou většinou kulovité, nebo jen mírně
protáhlé. Obrážejících a trsovitých je minimum. Jasně
žluté květy vyrůstají z areol nizko nad zemí a není jich
zdaleka tolik jako na kulturních jedincích. Každý z nás
fotí jak o závod a hledá mezi trávou a kamením ty
nejkrásnější jedince. Máme z čeho vybírat.
 |
|
Sulcorebutia krahnii v přírodě (3)
|
Ale Sulky nejsou
jediné kulovité kaktusy, které zde rostou. Tu a tam se
objeví Weintgartia z okruhu cumingii a
zajímavý Echinopsis spec. Je jich málo, nekvetou
ani nemají plody. Charakteristickou rostlinou hřebene je
Parodia comarapana, široce kulovitá rostlina se
zlatými květy, tlačenými hluboko z temene.
 |
|
Parodia
comarapana |
I tady je hledání zrní
marné, ačkoliv by se pár semen hodilo. Druh totiž ze
sbírek takřka vymizel. Prohlížíme i skalní stěny
skloněné k severu. Tam se daří ohromným zemním broméliím
a také orchidejím s latami žlutých, mírně skvrnitých
květů.
 |
|
Orchideje
s latami žlutých květů |
Stejné rostou
epifyticky na stromech podél cesty. Jsou zde i červeně
kvetoucí terestrické orchideje. Údolí před námi je v
mlze a zalité deštěm. Je vidět vesnice, obdělaná pole
podél řeky, ale také suchá skalnatá místa ve svahu.
Patřila by se provést návštěva a botanický průzkum.
 |
|
Terestrická orchidej |
Na suchých místech, a
těch je samozřejmě blízko hřebenu poměrně dost,
vykvétají drobné Fuchsia spec. S výraznými
červenofialovými baňkami ještě neotevřených květů. Také
je zde množství drobných zakrslých keříků, které mají
vzhled přírodních bonsají.
 |
|
Pavel pod
vrcholem Cerro Tukiphala |
Být tak na chvíli
kondorem
Celé hejno pánů zdejších hor krouží nad temenem hory a
navazujícím severním udolím. Stojíme s Pavlem na samé
hraně skály, jen roztáhnout křídla a plachtit. Na chvíli
si připadáme jako místní horalé, kteří často stojí na
samém okraji propasti s pohledem do nekonečna.
 |
|
Údolí
severně od Cerro Tuciphala |
Můj zrak sklouzl po
stěně dolů a vidím tam nějaké výrazné červené květy. Na
skalním výstupku asi 5 metrů pode mnou. Teleobjektiv
potvrzuje tušení - tam dole je několik kvetoucích
Rebutia ze sekce Aylostera s plně rozvitými
květy. Kousek od mých nohou a přece tak daleko. Musím se
spokojit s fotodokumentací a dohady, co tady tak daleko
na severu roste. V paměti si vybavuji, že zde našel
nějaké Aylostera už Fridrich Ritter, později
Alfréd Lau a v moderní době pak R. Hilman. Nadmořská
výška těchto nálezů je uváděna kolem 2200 m n. m., tedy
o cca 300 m níže, než stojíme. Tedy někde jinde.
 |
|
Rebutia
(Aylostera spec.) na skalní římse na
Cerro Tukiphala (1) |
Do úvahy tedy
připadají Rebutia vallegrandensis a Rebutia
ithyacantha, neboli Rebutia fiebrigii
v. vulpes. Takže něco z okruhu R. fiebrigii,
tolik jde rozeznat na těch 5 metrů. Jsou to kytky velmi
variabilní, jen se mi zdá, že kytky jsou příliš bílé. To
by odpovídalo Lauově vallegrandensis, ale její
domovina a typové stanoviště je odsud nejméně 200 km JV
směrem. V přírodě jsem je neviděl, ačkoliv byly hlášeny
i z typového stanoviště Sulcorebutia vargsii od
Valle Grande. Když jsme konečně vargasky nalezli, žádné
doprovodné Rebutia tam nerostly. Hledal jsem je
marně… Typové stanoviště je 150 km jihovýchodně Valle
Grande, blízko cesty Pucara-Alto Seco u Candelaria
nedaleko Rio Pyraymiri.
 |
|
Rebutia
(Aylostera spec.) na skalní římse na
Cerro Tukiphala (2) |
Cesta dolů z Cerro
Tukiphala je za sucha bez problémů, pokud však prší,
mění se cesta na nepříjemnou skluzavku, kde kolečka
nezaberou a nezaberou. Sjíždění dolů se zablokovanými
koly je zážitek jen pro silné nátury. Tenhle adrenalin
mě stačil jednou v životě a spolu s ostatními dodnes
děkuji Jardovi Srníčkovi, že nás dosmýkal ve zdraví dolů
do města.
Po cestě se upřeně dívám do svahu, protože pohled na
druhou stranu vytlačuje žaludek do krku. Ty pohledy do
svahu mě ujišťují ve skutečnosti, že rozloha výskytu S.
krahnii je ohromná, všude vykukují ruzně velké sloupečky
se zlatými květy. Možná, že důkladný průzkum pohoří by
vedl i k nálezu fialově kvetoucích jedinců, jak o tom
referovali němečtí kolegové, ale i Ladislav Horáček.
Jistě by stálo za to navštívit i další hřeben položený
severně Cerro Tukiphala. Ještě mnoho výprav kaktusářů
bude mít možnost doplnit mapu výskytu kaktusů nejen tady
ve východní Kordilieře, ale v celé Bolívii. Stále
zůstává tolik bílých, neprozkoumaných míst na botanické
mapě této země.
V Comarapa se dál nezdržujeme a upalujeme po asfaltce do
městečka Mataral, kde je šikovný šenk přímo u křižovatky
na Valle Grande. Po pravé jižní straně jsou nevysoké
bílé kopce Sica Sica. Byly odsud hlášeny i nálezy
Slucorebutia, ale s náčelníkem není řeč. Takže třeba
někdy příště, ovšem beze mne. Člověk nemůže vidět
všechno, co by si přál. O tom co bylo tam a v okolí jsem
již referoval.
Příště vyrazíme přes Mal Paso do Tupiza a k Sallar de
Uyuni, obdivovat ohromné solné jezero, hotel ze soli a
muzeum starých lokomotiv.
