No, tedy, když podle Backeberga, tak podle
Backeberga, i když i tak fundamentální splitter, jako jsem já,
tenhle rod považuje za součást rodu Rebutia, tak to už je co
říci. Naštěstí na jmenovky nepíšu rodová jména, takže je to vlastně
jedno, že…
Rod byl stanoven pro skupinu jihoamerických kaktusů, které se panu
Backebergovi čímsi zdály býti odlišné od ostatních drobných horských
kytiček, a to sice více méně protáhlými stonečky a vlasy na květní
trubce a semeníku. Považoval je za přechod od rebutií k lobiviím a
proto zvolil tohle jméno. Dnes ovšem víme, že tahle společnost,
která se od jeho časů silně, ba přímo drasticky rozrostla na jistě
aspoň stovku jmen, všelijak seřazovaných a podřazovaných, nicméně
dají se zde vysledovat tři velmi podobné skupiny rostlin, což už
dávno kdysi poznal Frič. A tak jsou tu Setirebutia –
společnost kolem R. aureiflora, Cylindrorebutia –
velice podivná partička kytiček okolo R. einsteinii a potom
ty ostatní – Digitorebutia. Mám jich požehnaně z
nejrůznějších… a velmi dobrých a povolaných zdrojů, též konzultací
jsem si s pány kapacitními užil dostatek a navíc jsem jich nasel a
přepíchal a vypěstoval opravdu slušnejch pár tisíc…, takže jsem měl
možnost je pozorovat celý čas vývoje od prdečku maličkého po
dospělou plně vyvinutou a krásně kvetoucí rostlinu.
 |
|
Mediolobivia (Rebutia)
diersiana foto © Pavel
Pavlíček
|
A tady jsem si na jejich fungování a nomenklaturu
učinil jakýsi názor, kterého se dost tvrdě držím, a zatím se mně ho
nikdo z povolaných ani nesnažil v diskuzi vyvrátit či opravit. Týká
se ovšem jen té poslední skupiny – netýká se ani aureiflor, ani
einsteinek. To je společnost dosti silně se odlišující od těch
ostatních. A sice v tom, že jsou cizosprašné a pokud se vám podaří
výsev většího množství semen, tedy během vývoje semenáčků můžete
sledovat docela slušnou vnitřní variabilitu ( mluvím samozřejmě o
výsevu semen poctivým sprašováním získaných či sebraných přímo u
zdroje.). Proto taky je takové haló kolem všech možných einsteinek,
co sběr, to nějak jiné kytičky a vlastně co kytička, to něco maličko
jiného. Totéž u aureiflor. Ale u těch ostatních to tak není
 |
|
Mediolobivia
pygmaea, foto © Josef Tichý
|
U ostatních mediolobivií a úplně stejně je to u
ayloster, je totiž vyvinuta samosprašnost, dle mého jako nejvyšší
stupeň specifikace rostlin na tu onu lokalitu a podmínky na ní.
Rostliny se samy izolují geneticky od svého okolí, a pokud měl
pravdu pan Ritter, který píše, že na jedné lokalitě pozoroval
několik druhů rodu, jak rostou mezi sebou a přitom nikde ani
stopička po přechodových formách, rostlinky si hlídají, aby kvetly
každá jindy a každá jen sama pro sebe, pak tedy by to bylo potvrzení
mého názoru. A sice, že co populace, to samostatný taxon, a to asi
nejspíše druh. Dnešní systematika uvádí spoustu rostlinek co variety
několika málo druhů, ale s tím se jaksi srovnat neumím. A praxí ve
výsevech a dalším pozorování jsem dospěl k následovnému:
-
vysejete–li tisíc semen jakéhokoliv gymnokalycia,
notokaktusu, telokaktusu, mamilárie či koryfanty , dostanete
více méně zástup velmi podobných rostlin, pokud ale budete
nimralové, vyberete si spoustu všelijakých divností, delší trny,
více žeber, silnější trny, barvu epidermis – kdo by to neznal,
že. Pokud vysejete tisíc semen ayloster nebo mediolobivií,
můžete si býti jisti, že budete mít tisíc stejných přes kopírák
kytiček. Pokud tam bude jedna jiná, tedy se vám tam zatoulalo
cizí semínko. A naopak, pokud se setkáte s odlišnými, jakkoli a
v čemkoli odlišnými rostlinami, je to cosi jiného. Pokud máte
dvě identické rostliny – je to jeden taxon a žádná velmi blízká
podoba. A málokteré rostliny se určují tak snadno a lehce, jako
právě rebutie, pokud máte kvalitní a dobře pojmenované obrázky…
prostě si najdete tu svoji a je to ona.
 |
|
Mediolobivia (Rebutia)
gracilispina FR 1118, Tupiza-Impora, Potosí, Bolivie,
foto © Martin Chalupski
|
Mediolobivie jsou dnes u našich kaktusářů ve velké
oblibě, i díky neutuchající práci našich velkých specialistů a
znalců rodu, jako je Slávek Fischer z Hořic, Václav Šeda z Mýta
Vysokého, Pepa Odehnal z Brna nebo Ota Šída z Tanvaldu a další a
další. Neúnavně vyjíždějí do Bolivie, hledají , pátrají a nalézají
další a další ostrůvky mediolobivií a publikují je jako nové nálezy
– dle mého právem. Jim dík za velkou popularitu, kterou tyhle
rostlinky u nás mají a tedy spoustě a spoustě kaktusářů doma dělají
velikou radost svou skromností,, nenáročností a krásou a bohatstvím
každoročního kvetení.
Aspoň ten zájem mohu na různých forech pozorovat – tato témata jsou
nejvíce diskutovanými vedle gymen a třeba ariokarpusů… Nejblíže mému
vidění rodu je práce Oty Šídy, kterou publikoval v knize Rod Rebutia
– systém a přehled a členění rodu , vše v jednom a krásně přehledně
seřazené. Mělo jsem ty knížky dvě a dostat do ruky toho, kdo mně od
nich pomohl a má je teď on, tak na něm nadělám škody tak za pět
měsíců nepodmíněně – a to jsem hodně při zemi.
 |
|
Mediolobivia (Rebutia)
pauciareolata, foto © Josef
Tichý
|
Sepisovat tady desítky a desítky druhů hodných
pěstění je nesmysl veliký, nemůžete šáhnout vedle, není mezi nimi
ošklivých jen trochu tíže pěstitelné jsou právě ty okruhy einsteinek
a aureiflor, ale ani ty nečiní velkých potíží. Propustný substrát,
spousta slunce, větru a vzduchu, nejlépe vůbec volná kultura od jara
do podzima, no a relativně chladné suché a pokud možno světlé
zimování, i když to tmavé jen oddálí kvetení. Semena tvoří snadno
samoopylením, výsevy jsou bez problémů a kytičky rostou jako z vody.
Jen pozor, patří k těm, které od malička jsou citlivé na nedostatek
světla a velmi rychle se vytahují do nevzhledných tyčinek barvy
hnusně světle zelené. Pokud se dočkají staršího věku, buď je saďte
hlouběji a nebo prostě seřízněte – obrazí a už budou růst normálně
přirozeně. V létě nemilují vysoké teploty a ve skleníku se jim
pranic nelíbí, chtějí ven a ven a ven a kdo nevěří, ať se na ně jede
kamkoliv, kde takhle rostou, podívat, uvidí sám. A pan webmaster
jistě najde spoustu fotiček krásných mediolobivek v archivu, aby tu
u toho čteníčka bylo naplno čím i očka napást.
 |
|
Mediolobivia
violascens FR 352, foto © Petr
Šustek
|
