Povídání pro začátečníky, podle abecedy (41)

Rod Mammillaria HAW. (VI.)

Mammillaria rhodantha subsp. pringlei foto © Miloš Záruba

Sakra, sakra, to mně tohle téma nějak roste pod klávesnicí… Velice se omlouvám, leč mně tyhle kytky nějak přirostly k srdci a tak se jim to aspoň takhle snažím splatit. Mezi námi – už mně jeden čtenář IN psal, že díky tomuhle seriálku maličko pozměnil sortiment plánovaných výsevů – můžete mně říct, jakej větší metál bych mohl za tu práci dostat? A to prosím není nic proti tomu, k čemu mě vyprovokovali junáci na plzeňském webu – kdo se nebojí, ať nakoukne a vyděsí se sám…

Pro tohle pokračování jsem vám slíbil povídání o další skupině mamilárií, která je specifická dvojí tělní šťávou – pokud poraníte mamily – teče voda, pokud říznete do těla – už teče mléko. Není to tak vždy, ale jako prvotní vodítko se dá použít k stanovení.

Sekce Subhydrochylus
10. řada Heterochlorae
Skupina Rhodantha
No, mezi námi, kdo by se těmihle kytkami zabýval, že. Válcovité, nic moc vytrněné, tedy většinou, květy nijak dvakrát veliké a kytky až běda obyčejné. Joj, cigán – viděli jste někdy opravdu dobře narostlé, na volné kultuře vychované rhodanthy (Mammillaria rhodantha) a pringlejky (M. rhodantha subsp. pringlei)? Já jich kdysi viděl v miskách asi 40 – obrovský kytky kolem 10 až 15 cm v průměru, masivní válce s trny svítícími ranní rosou od jantarově žluté po tmavě rubínově červenou. A když pringlejky na podzim vykvetou, je to přeceť jen o radosti – nekvete toho už tolik.

Mammillaria rhodantha, foto © Stanislav Stuchlík

Skupina Discolor
No a tahle společnost je už úplně mimo mísu. Taxonomické zmatky, nedůvěra k nově popsaným rostlinám a jejich naprostá neznalost obecnou kaktusářskou veřejností z nich dělá špeky první třídy. Páni lumpeři by nejraději v této skupině viděli dvě rostliny: Mammillaria discolor a M. wiesingerii a vše ostatní nastrkat jako synonyma, aby těch jmen nebylo tolik.

Mammillaria discolor, foto © Miloš Záruba

Jenže ono to asi opravdu bude jinak a měli bychom spíš probrat nějaké dostupné sběry a porovnat trochu kvítí z různých lokalit, abychom si všimli, že jde opravdu o cosi výrazně jiného, a ne více či méně vytrněné varianty téhož druhu. Kromě jmenovaných sem patří M. mundtii a třeba M. apamensis, která je už opravdu od toho typu discolor na hony daleko.

Mammillaria mundtii, foto © Stanislav Stuchlík

Skupina Polythele
Skupina rostlin tak všestranně zahrnutá nezájmem a opovržením, že už je nemá snad skoro nikdo, pokud nepočítám beztrnnou formu M. hidalgensis – M. cv. ŠUBA. A přitom se donekonečna přeme, co je M. ingens nebo M. obconella, ale zrovna tyhle kytky moc vidět nejsou. Celkově kultura této řady jest nenáročná, výsevy v pohodě a výhodou jest, že třebas rhodanthy jsou nejvýše rostoucí mamilárie, tedy nám napovídají, že je klidně můžeme pěstovat nejlépe venku, nejvýše pod krytem proti dlouhým dešťům, vodou nešetřit a vůbec je nijak nehýčkat. Ony se nám odmění svou skromnou a nenápadnou krásou v malém, a úžasnou důstojností a barevností ve velkém provedení.

Mammillaria ingens, foto © Pavel Pavlíček

11. řada Polyacanthae
Tak tyhle rostlinky jsou ve sbírkách zastoupeny častěji, ale jen některé a pořád ještě, na to, jak jsou vděčné a bohatě a ochotně kvetoucí, pořád málo. Typické jsou pro ně dvoj nebo vícebarevné trny ve dvou až třech sériích v areole – kromě klasických okrajových a středových mají ještě cosi mezi tím a získávají tak převelice ježatý a štětinatý a především nesmírně barevný vzhled hlavně tím otrněním. Kvetou většinou velmi snadno (výjimky jsou i tady) a když, tak v pořádně nahuštěných věnečcích malých kvítků, takže to někdy vypadá, že ty kytky mají dva centimetry pod temenem upletenou červenou šálu.

Mammillaria backebergiana, foto © Stanislav Stuchlík

Skupina Gasterantha
Nejčastěji bývá vidět Mammillaria isotensis (Mammillaria sp. El Isote), jinak jsou to kytičky spíše řidší, bohatě kvetoucí a především teplé.

Mammillaria spinossisima, foto © Zdeněk Podešva

Skupina Spinossisima
Tato skupina už poskytuje daleko širší výběr od více méně nahatých M. backebergiana po úplně bláznivě štětinaté formy M. spinossisima ve všech možných barevných variacích. Zkuste tyhle kytky dát někam na vzduch a na plné slunce a maličko jim popřejte sušší kultury a uvidíte ty zázraky, kterých jsou schopny. Pokud totiž dostanou takovou tu „správnou mexickou kulturu“, silně zhoustnou, natáhnou trniska a jdou nahoru jen velmi a velmi pomalu, aniž by měly tendenci se kácet, ohýbat a vůbec všelijak hnusnět. Obecná nechuť k těmto rostlinám panuje z důvodu, že při klasické skleníkové kultuře hojnosti jejich pletiva pro samý růst a blaho nestačí utvrdnout a pak jsou výsledkem všelijak vyvazované pokroucené a nic moc otrněné podivnosti. Zkuste to s nimi na „plné palbě“ a uvidíte ten rozdíl.

Mammillaria spinossisima, foto © M. Slavík

Mammillaria rekoi, foto © Stanislav Stuchlík

Skupina Nunezii
Tak tady už najdeme trochu jinou společnost. Především jsou zde rostliny pěstitelsky nenáročné a více méně kopírující svými vlastnostmi předchozí partičku – Mammillaria nunezii, M. meyranii s var. michoacanensis, které v podstatě nečiní obtíží, dobře rostou, snadno kvetou a dobře klíčí.

Mammillaria rekoi subsp. aureispina , foto © Miloš Záruba

Pak je tu společnost háčkatých potvůrek kolem Mammillaria rekoi - M. pullihamata, aureispina, duoformis (erythrocalyx), leptacantha a další, které k tomu všemu potřebují trošku víc tepla a světla a rozhodně bych nijak neplýtval vodou – jsou trochu cimprlich na kořeny.

Mammillaria rekoi subsp. leptacantha , foto © M. Slavík

No a pak je tady docela problém – M. guerreronis – teplá kytka požadující dosti sušenou kulturu, kořeny jí odpadají úplně samy a kvést se jí moc v kultuře nechce a nechce. Takže semena nejsou a nejsou a kytek je v celé republice jen pár… Pochopitelně, že přitom je to krasavice veliká. A tedy špek první třídy s áčkem na zdůraznění.

Mammillaria duoformis (M. erythrocalyx), foto © Miloš Záruba

Mammillaria pullihamata, foto © Stanislav Stuchlík

Mammilaria dixanthocentron, foto © Miloš Záruba

12. Řada Elegantes
Dovolil bych si skromný názor – nejkrásnější mamilárie s nejmenšími květy a největším zmatkem v taxonomii. Asi nejlépe zastoupená bude M. dixanthocentron se svými barevnými formami (var. rubrispina), je dobře identifikovatelná a relativně často nabízená.

Mammilaria dixanthocentron var. rubrispina , foto © Karel Crkal

Ale jinak bych je rozdělil nevědecky do dvou skupin – na ty, co píchají – s vyvinutými středními trny – k té předchozí ještě formy Mammilaria haageana se subspecií schmollii, M. muehlenpfordtii a jim podobné, a potom ty co jenom škrábou – mají trnečky kraťoučké a pevné. Tam potom najdeme takové perly, jako je M. lanata, albilanata, reppenhagenii, tegelbergiana a další a další, přičemž synonymie a „synonymie“ bohatne a mate se každým zásahem.

Mammilaria haageana, foto © M. Slavík

Tu bych doporučil pozornost jednomu specifiku v distribuci těchto rostlin v přírodě – tvoří plody s velmi nepatrným množstvím semen a tak si každá z těch forem obsazuje vlastně jen velmi nepatrný areál zahrnující často jen jednu skalní stěnu nebo rokli, kde se opylují mezi sebou a vytváří naprosto uzavřené společenstvo bez jakéhokoli kontaktu s podobnými populacemi třeba o dvě údolí dál.

Mammilaria haageana subsp. schmollii, foto © Miloš Záruba

Proto bych doporučoval respektovat základní druhová jména a hlavně držet v kultuře pokud možno čisté linie dle sběrů a šmahem nestrkat všechny tyhle kytky do jednoho pytle. Ony by nám ty mikropopulace se svým specifickým vzhledem měly ledasco napovědět.

Mammilaria albilanata subsp. albilanata , foto © Miloš Záruba

A že jich ve sbírkách není? Inu, není. Jak stará je Mammillaria crucigera a kolik jste jich kde viděli, myslím ve výsevech? Nebo legendární M. huitzilopochtli s varietou niduliformis? Droboučké kvítky, pár semínek v plodu, pokud se povede opylení a tak řádečky těchhle rostlin v miskách se semenáčky vidět prostě nejsou, a je to velká škoda.

Mammilaria huitzilopochtli var. huitzilopochtli, foto © Stanislav Stuchlík

Mammilaria huitzilopochtli var. niduliformis, foto © Martin Chalupski

Co do kultury čeládka značně choulostivá. Pocházejí šmahem z jižních oblastí Mexika – především státy Oaxaca a Puebla, kořínky nic moc a spíš nic než moc, na vodu nejsou moc zvědavé zato slunce a světla nikdy dost nedostanou. A tak asi těsně pod sklem nebo pod stříškou na vzduchu, v mělké misce či květináči s dokonalou drenáží a velmi citlivou zálivkou, a zimování asi nejlépe na světle a trochu tepleji.

Mammilaria crucigera, foto © Karel Pavlíček ve sbírce Josefa Soukupa v Táboře

Odvděčí se vám kompaktním hustým tvarem, většina bohatou axilární vatou, a pokud jste viděli kvést takovou M. tegelbergiana – ze sněhobílé vaty a sklovitě zářivě bílých trnečků trčící sytě tmavě karmínové kvítky (nikdy jich není tolik, aby se jich člověk nabažil dosyta), pak víte, že tyhle kytky mít doma pro parádu opravdu stojí za to.

Mammilaria huitzilopochtli var. niduliformis, foto © Rudolf Šubík

Povídání pro začátečníky, podle abecedy: