|
Rod
Leuchtenbergia HOOK.
 |
|
Leuchtenbergia principis (foto
archiv PP)
|
Protože o rodu Krainzia budu psát
u mamilárií, dostávám se k tomuto monotypickému rodu. Aspoň doufám, že
se ještě stále jedná o platné jméno, že nebyl překombinován do
pediokaktusů nebo někam tak podobně. A i kdyby, tohle by asi pánům
reformátorům neprošlo. Tak tedy Leuchtenbergia
principis HOOK.
O spoustě kaktusů se píše s přívlastkem „tajemný“. Myslím, že o
leuchtenbergiích to možná platí víc, než u jiných. Nějak si například
nejsem vědom, že by ji naši znalci Mexika někde v buši potkali a nějak
blíže popisovali její biotop, podmínky na lokalitě a tak. Přitom u
rostliny, která je známa tak dlouho, bychom ty informace měli mít
poměrně vyčerpávající. Ale nejsou, což, nejsou. Z čehož plyne, že jich
v tom Mexiku už asi moc není a pokud, přestěhovaly se asi někam, kde je
lidi nebudou otravovat.
Zmiňovat se o vzhledu těchto rostlin asi nebude úplně nutné. Pokud ji
neznáte, je to prapodivné, nicméně jest to rostlina naprosto
nezaměnitelná, snadno pojmenovatelná a naprosto nepodobná ničemu, co
bylo dosud vydáváno s jakýms takýms úspěchem za kaktusy. Tedy pokud
budu popisovat kořeny jako řepu pekelnou a tlustou, dobrá, to známe.
Ale nad zemí jest cosi naprosto nevídané. Pokračováním od země jest
tedy kmínek, a to že ne jen tak ledasjaký. Shazováním spodních mamil
nám leuchtenbergie tvoří krásný tlustý hrbatý kmen jako stvořený pro
milovníky bonsají. A nad ním – nádherně pravidelně uspořádaná
šroubovice dlouhých trojbokých mamil o délce klidně až
15–20 cm, s úžasně šedomodrou epidermis, nesoucí na
koncích areoly s neskutečně dlouhými, zkroucenými i rovnými
jakoby papírovitými trny. Ty mohou klidně délkou značně přesahovat
délku mamil a celkově rostlina, pokud již má cosi za sebou, působí
dojmem silně naježeného chundele jakýchsi smotků vláken. Však taky,
pokud opravdu něco pamatuje, zabere trochu místa, ale stojí to za to.
 |
|
Leuchtenbergia principis v
přírodě (foto Jiří Horal)
|
A to nemluvím o květech. Kdysi
se o kvetoucích leuchtenbergiích hodně mluvilo mezi lidem kaktusářským.
Hodně a dlouho, ale ne často. Nekvetly a tak i semen bylo velmi málo a
byla vzácná a drahá. Dneska je to jinak a tak mně kvetly už loni 4leté
semenáče jakoby nic. Obrovské žluté květy v odstínech medově žluté až
nahnědlé vyrůstají z vegetačního středu a málokdy jim okolní zježené
mamily a trny umožní rozvinout se úplně. Pokud se to povede, není deset
centimetrů v průměru zas nějaký bůhvíjaký výsledek.
Kdysi se kolem těchto rostlin malovaly v kultuře čarodějné kruhy a
jasně si vzpomínám na poznámku pana Jelínka v jeho krásné publikaci…
„pěstuje se jako ariokarpus“. Inu, pak není divu, že opravdu pěkných
leuchtenbergií, velkých a zdravých a dobře kvetoucích bylo v té době
jak šafránu a každá jednotlivá rostlina byla velice známá a pověstná.
Za tu dobu se v kultuře mnohé změnilo. Ono se jaksi zjistilo, že
leuchtenbergie (aspoň z mého pohledu) jsou jedny z nejsnáz
pěstovatelných kaktusů.
Největším úskalím je asi slunce. Pokud chcete mít opravdu modré
rostliny, tu bych asi sáhnul po vydatnějším stínění. Pokud jsou na
přímém slunci hned pod střechou skleníku, snadno se spálí a
přinejmenším jim zasychají konce mamil, což je činí poněkud nevzhledné,
leč přírodnější. Též barva epidermis nedosáhne oné šedomodré. Ale jinak
pohoda. Pokud mají leuchtenbergie dostatek tepla, jsou to v podstatě
vodní kytky a spotřebu vody mají opravdu fantastickou. A pokud ještě k
tomu mají dostatek živin, pak přirůstají naprosto neuvěřitelně a velmi
záhy začnou kvést, v kteréžto bohulibé činnosti jedou prakticky celé
léto stylem jeden květ za druhým. No a k podzimu omezíme zálivku a
můžeme – li rostliny zimovat trochu tepleji a světle, tu spatříme
úžasný mechanismus, který rostliny vyvinuly proti nadměrnému odparu
vody v období sucha. Původně do všech stran trčící mamily se pojednou
začnou tisknout k sobě a tvoří kompaktnější tvar, který omezuje výpar
vody, maximálně zastiňuje povrch sousedních mamil a tak rostlina ztrácí
méně a méně vody.
 |
|
Leuchtenbergia principis v
přírodě (foto Jiří Horal)
|
Též kolem výsevů se kdysi
čarovalo velice. Pan Pavlíček vyzýval po nevšedních výsevních metodách,
tedy jednu krásnou a možná trochu humornou vzpomínku:
Kdesi jsem již psal, že mé kaktusářské začátky jsou spojeny se jménem
hradeckého kaktusáře Ládi Davida. Báječnej chlap a byla s ním děsná
sranda. Jednou z jara jsem k němu zaběhl do skleníku a snažil
se ho na cosi ptáti, zkrátka ho přivést k řeči. Ale on nic, jen cosi
mlel v hubě a mlčky chystal krabičky na výsevy. Zpytoval jsem svědomí,
co jsem kde provedl, že se se mnou nebaví, ale najednou se kapku
nadýchl a mocným plivancem poslal obsah úst do důkladně zavlažené
krabičky od sýra… „seju leuchtenbergie a ty sliny je pěkně načnou,
takže holky jsou za pár dní venku“. Takže houby průšvih, ale
leuchtenbergie. A klíčily jak drn. Nechcete to někdo prověřit, zda to
funguje? Já se omlouvám, ale já leuchtenbergie strašně nerad (v
zubech), nemluvě o tom, že mně klíčej i bez žvejkání…
Povídání pro začátečníky,
podle abecedy 1 | 2 | 3
| 4
| 5
| 6
| 7
| 8
| 9 | 10
11
| 12 | 13| 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24
| 25
| 26
27 |
28
| 29
| 30 |
31 | 32
|
