No, konečně máme ty mamilárky za sebou a můžeme se
stěhovat zas do Jižní Ameriky, jmenovitě do Perú. Tam roste skupina
rostlin, kterou jedni přemoudřelí neustále strkají do rodu
Borzicactus – jejich problém, nějak se to ve sbírkách nechytilo
a šmahem odmítnuto, leč v pojednáních učených ledaskdo ještě
používá. Druhá skupina neméně moudrých je toho názoru, že pro těch
cca 20 druhů dlužno ustanovit neméně než 3 rody – a to sice
Matucana, Submatucana potažmo Eomatucana. Jako
klasický rebel proti učeným používám prosím pěkně, a kajícně se
přiznávám, jednoho jména – Matucana. Zatím jsem u návštěvníků
své sbírky nezaznamenal rozpaky, dotazy, též v diskuzích hned každý
věděl a nikdo nebyl v rozpacích. A tak je povedu i dále, co na tom
že ne v souladu s dnešními předpisy – hlavně , že ti, kdo chtějí,
vědí, oč jde.
 |
|
Matucana weberbaueri
PR 130, foto © Alain Geffroy-Lemoinex
|
Matukány jsou v literatuře prezentovány šmahem jako
horské rostliny, zvyklé na podmínky velehor, intenzivní sluneční
záření atd. Prosím, nadmořská výška ano, ale ne u všech.
Nezapomínejme, že množství populací roste v kaňonu řeky Maraňon –
jednoho z pramenných přítoků Amazonky, nu a tam patrně ty podmínky
budou asi poněkud jiné.
 |
|
Matucana tuberculata
z údolí řeky Maraňon v Peru, foto © R. Šubík
|
Bezpochyby byly matukány rozčleněny všelijakými
studiemi na jednotlivé skupiny či sekce či co, já to moc nestudoval
a snažil jsem se koukat na kytky a na to, co jim hoví. Tu bych
rozdělil matukány do tří skupin:
1. Rostliny s velmi řídkým otrněním, trny měkké a zahnuté,
epidermis v odstínech šedo- a modrozelené a většinou matná. Většinou
se jedná o rostliny z okruhu M. paucicostata, k nim ještě
M. tuberculata, M. krahnii a podobné. K nim pak ještě
okruh M. madisoniorum. Rostliny, které v kultuře vděčně
přijímají horské podmínky – volná kultura v pohodě, mají rády
občasné přihnojení a nijak není v sezoně třeba je sušit. Ale v zimě
chtějí sucho a relativně maličko tepleji – kolem těch 10°C.
 |
|
Matucana madisoniorum,
foto © Pavel Pavlíček
|
2. Rostliny nepříliš otrněné, trny rovné nebo
mírně zahnuté, epidermis zelená a lesklá
Rostliny z okruhu M. aureiflora, M. currundayensis,
M. bagalensis a nějak mně sem sedne i M. ritterii. Tady
bych už s tou volnou kulturou moc nechvátal a když, tedy s ochranou
proti srážkám. Také jejich epidermis je dosti citlivá na popálení –
opravdu není potíž s tím je spálit. Jinak také snesou přihnojení a
samozřejmě suché zimování s teplotami jako předchozí.
 |
|
Matucana aureiflora,
foto © Stanislav Stuchlík
|
3. Rostliny silně otrněné, epidermis většinou v nedohlednu,
trny silně propletené a husté. Patří sem okruh M. weberbauerii
a M. haynei. Tak tyhle rostliny opravdu se chovají jako
horské, jen zase opatrně s trvale mokrým substrátem. Snášejí plné
slunce na venkovním stanovišti, ale nějaký kryt za deště bych jim
dopřál. Z mých zkušeností jsou na vodu nejcitlivější. Zimování
snesou dosti chladné – klidně kolem těch 5°, ale v absolutním suchu.
 |
|
Matucana haynei -
rostlina sbíraná u Laguna Morococha mezi městy
Matucana a Oroya v nadm. výšce asi 4000 m, foto © R. Šubík
|
Všechny naťukány jsou nádherné rostliny, které,
pěstovány správně a v souladu se svými nároky, se nijak nederou
nahoru, tvoří polokulovité až zploštěle kulovité relativně středně
velké rostliny. Výjimkou jsou matukány z okruhu M. haynei, ty
zřejmě u nás světla a slunce nebudou míti nikdy dost, takže je spíš
vidíme ve formě krátkých zavalitách sloupečků velmi podobných
některým neoporteriím – multicolor, villosa,
gerocephala apod. Též jsou poněkud skoupější na květy, ale kdo
počká a příliš nechybuje, ten se dočká. A nádherné, většinou
korálově červené květy matukán za to stojí. Některé vykvétají už
třetím rokem po výsevu – M. paucicostata, u některých to trvá
déle. Abychom nebyli stále v červené, pak má pro nás skupina
aureiflora i weberbauerii spoustu dobrůtek v odstínech
žluté a oranžové barvy.
 |
|
Matucana variabilis,
na snímku Rudolfa Šubíka je rostlina pěstovaná
ve sbírce Karla Knížete v Cieneguilla v Peru
|
Psáti o substrátu se mně nezdá moudré, neb radost
udělám jen nemnoha a ostatní mě budou ostouzet, do jaké hrůzy chci
ty nebožky cpát. Je to tak, že každý má tu svou odzkoušenou a pokud
si ji odnese soused přes plot, tož to nejde, nejde a nejde. Ono by
to s tou směsí chtělo i tu sousedovu konvičku potom třeba. Nicméně
mně se osvědčila nazkoušená směs zahradnického substrátu s hrubším
betonářským pískem, kterou hodím přes hrubé síto nebo kauflanďáckou
přepravku, čímž odstraním to nejhrubší, ovšem to putuje do kbelíku
pro sázení větších rostlin, čili tak.
 |
|
Matucana weberbaueri
PR 130, foto © Alain Geffroy-Lemoinex
|
S výsevy matukán co do klíčení není problémů, jen
dvě poznámky: při výsevu se opravdu chovají jako horské rostliny a
tedy výsev poněkud chladněji. Dále jsou nesmírně chtivé světla a
čerstvého vzduchu už jako maličkaté rostliny, tedy co nejdříve
otevírám a po patřičném otužení dávám co nejsvětleji. Se zálivkou na
zeolitu mám vyřešeno a tak mrňavci rostou jako z vody a po
přepíchání s výjimkou skupiny haynei (to jsou opravdu citlivé mršky)
není problém. Spíš řidčeji píchat, neboť opravdu rostou velmi rychle
a utěšeně, takže vám brzo nastane problém s místem pro semenáčky. U
těch haynei jsem ten problém neviděl nikde. Ale ono zas
matukán není tolik, že by problém byl na burzách a výstavách
k neřešení – není ani těch matukán mnoho. Nádherné rostliny si rád
prohlédnu u Pavla Heřtuse v Sibřině – on je to pán, který o nich u
nás ví asi nejvíc a opravdu je umí – radost pokoukat. Tak si nějaké
taky pořiďte a pokud je neznáte, litovat nebudete…
 |
|
Matucana intertexta,
foto © Miroslav Veverka
|
