Když otevřela šatník, pan Drozd aniž by o tom věděl,
na tom byl stejně jako paní Drozdová. Dobře věděl, že tady se nové
róby dlouho neohřejí, v nich se ani nestačí moly vylíhnout a jdou
z domu. „To si nějaké nemůžeš nechat? Třeba na památku, pro
vzpomínku, nebo jen tak, kdyby přišly znovu do módy? Za celá léta si
nepřibrala, do všeho by ses vešla, nakonec i do těch svatebních.“
Kolikrát pan Drozd zavzpomínal, jak se sestrou přehrabovali babiččin
a dědův šatníku, navlékali na sebe to vyšlé z módy a chechtali se.
Tady by nic pro zasmání nebylo. Nakonec ani pro vzpomínku. Tady
bylo, co zrovna frčí.
A nikdo by nemohl říct, že to paní Drozdové neslušelo, muselo, přece
doprovázela manžela, to velké zvíře, obchodního náměstka nadnárodní
firmy s prášky! Ale takto hanlivě si svůj mateřský podnik v duchu
jmenoval jen pan Drozd, už si potají neříkal léky ani potravinové
doplňky, sjednotil to na mizerné prášky, protože svého zaměstnání
mněl již plné zuby. Už to nebyl ten starý dobrý penicilin, co
opravdu zachraňoval, tohle byly kůly, co podpíraly strop nesmyslně
přetěžovaného skladu.
Věděl, že k úspěšné distribuci je třeba omílat: „zaneřádí se vám
žíly, když nevezmete tyhle bílé tabletky, zadřou se vám klouby, když
vynecháte červené“. I jako náměstek měl zakázáno vyslovit selskou
pravdu: „v jedné porci kysaného zelí, milá paní, je více užitečných
probiotik než v celém našem balení a ještě si k tomu pochutnáte.“
Takovými řečmi by ohrozil sebe, šatník paní Drozdové i nadnárodní
kolegy. Vyhodili by ho a co pak se šatníkem? Kam by v tom chodila,
už by přece nebyla paní náměstkovou. Co by si ta holka vzala na
sebe? Jistá paralela s jeho firmou tu byla. Paní Drozdová nejprve
koupila šaty a pak v jejich duchu vymýšlela společenskou akci. Ve
firmě zrovna tak. Kolikrát napřed vymysleli prášky a teprve potom
nemoc.
Nežli pan Drozd viděl to vesnické okno, co mu převrátilo život, ve
svém kaktusovém skleníku trpěl stejnou úchylku jako paní Drozdová
v šatníku. Samé novoty z posledních objevů. A ještě zařadil ty
japonské pařáty, co chrlí nekonečné množství úžasných novotvarů!
Při jedné delší takzvané „relax“ procházce však civěl do vesnického
okna v přízemí jako na orloj s šesti apoštoly. Okenní zahrádku
vysoko převyšoval prastarý Notocactus magnificus zlatá hlava na
dřevěném podstavci. Ke zlaté kštici se skláněla duhová roura
Mammillaria spinossisima, po jejím boku od deště zplihlá hahniana.
Nemýlil se, když v sousedním apoštolu po chvíli poznal Neoporterii
senilis, tu přece také míval.
A s tímhle věrným apoštolem začínal, echinopsis jako prase!
U posledního zaváhal, nějaká matucana či co? Najednou mu před oknem
bylo, jako kdyby seděl před pekáčem buchet od babičky, jako kdyby
kolem prošla spolužačka ze základní ve skládané sukýnce na modrých
teniskách. Jako kdyby nesl dědovi džbánek řezaného, „do prdele,
tohle přece je ten starý dobrý penicilin“.
Když se pak ve svém skleníku rozhlédl, neubránil se politování: „je
to tu jak ve firmě na prášky, jako v tom šatníku drahé chotě“.
Zadíval se na šperky poslední doby, na ty miniaturky, na kvetoucí
Aztekia valdezii, hitonii, „to ale milostivá v šatníku nemá, ba ani
ve šperkovnici, jak by to dopadlo, kdybych mezi tohle posadil
apoštoly z oka? Natož mezi tu japonskou bižuterii? Kaktusáři by si
řekli: „náměstek se z těch prášků zbláznil“.
Něco však nedalo Drozdovi pokoj, každou vycházku, kterých poslední
dobou přibývalo, prodlužoval k onomu oknu s pařezy. Jednou za nimi
postávala ženská, lekla se, když se podíval, chtěla zmizet, viděl
to, nakonec zůstala, pozdravila, což měl udělat on. Těkal z kaktusů
na ženu, pak se omluvil, „promiňte, já se juknutím na ty vaše
kaktusy vždycky uklidním“.
„Já už si jednou říkala, že se na ně díváte, jako by to byl spásný
glukosamin sulfát.“
„Co? I dejte s ním pokoj, za nic nestojí, snad si nemyslíte, že ta
hloupost někomu spraví klouby?“
„Nemyslím, ale my se přece známe, ne? Vy jste pan Drozd, náš
náměstek, nemýlím se?“
Drozd byl zaskočen, to co před chvílí řekl, by mohla být oprátka a
co pak se šatníkem milostivé? V čem by chodila? „Nevzpomínám si.“
„Vlastně se ani nedivím, jsem zespodu od kopírky, dveře číslo
osmatřicet, Sýkorová.“
„Osmatřicet, promiňte, nechodím tam.“
A bylo to. Cestou domů si nadával, „takhle hloupě se prořeknout, kdo
mohl vědět, že je ze stejného podniku? Jestli se pochlubí kolegyním,
že obchodní náměstek na veřejnosti vykřikuje, jak ty naše přípravky
jsou na nic, půjdu na nadnárodní kobereček, musela se tam
nachomýtnout?“
Hned po ránu zaklepal na dveře číslo osmatřicet. Ta úleva, když
překvapená pracovnice hlásila: „Adélka, tedy paní Sýkorová, má dnes
dovolenou“.
Pelášil nahoru, napsal služební cestu a vyrazil pod vesnické okno.
Věšela prádlo, samé dámské, byť nebyl záletníkem, na tohle měl oči.
„Jakpak asi vypadá šatník ženské od kopírky? Dala by se tam najít
nějaká historie, vzpomínka?“
Ustoupil pod okno, odkud jej nemohla vidět, a civěl na apoštoly. Je
tu kvůli nim, nebo aby napravil to hloupé podřeknutí? Zrovna teď,
když dávají na trh nový přípravek nadupaný koňskou dávkou toho
glukosamin sulfátu řekne cizí ženské, že je to k ničemu, natož
ženské z podniku! Stál pod oknem, jakoby čekal na almužnu. Okolo
hradby, kde věšela, šla parta lidí. Znala je, pozdravili se, uvolnil
jim chodník. Když jej hlouček míjel, Sýkorová se vyklonila a
zvolala: „pane náměstku, ten nový glukosamin sulfát co jste mi dal,
mně moc pomohl, koleno už nebolí!“.
Náměstek Drozd nezrudl ani se nachytil za hlavu, důstojně se podíval
na kolemjdoucí, pak zvolal, „nedával bych vám to, kdybych to
nevyzkoušel na sobě, paní Sýkorová“.
A paní Sýkorová se mohla potrhat smíchy. I Drozd se pousmál, „má
Filipa ta ženská od kopírky“.
Jeho postavení mu velelo: je to v suchu, pochopila to, už se s tím
dále nezahazuj. Nakonec popošel k hradbě. Prádlo viselo, ženská od
kopírky byla pryč. Chystal se odejít. Z okna však zaslechl prosbu,
„kdybyste ještě měl nějaký ten glukosamin sulfát, podělila bych
příbuzného! Pro bolesti v kloubech, už ani nechodí!“.
Drozd změnil směr, „opakovaný vtip není vtipem, Sýkorová,“ řekl si
pro sebe. Zastavil pod oknem. Musela přes sebe hodit jiné šaty,
v těchhle nevěšela, pomyslel si. V jeho postavení najednou nevěděl
co říct, pozornost obrátil na kaktusy, „víte, já jsem s těmihle
začínal, rád se na ně podívám, dneska mám úplně jiné a člověku se
občas zasteskne“.
Usmála se, „a vidíte, dotáhl jste to s nimi na náměstka, já mám
tyhle také od začátku a skončila jsem u kopírky, ale na dvoře jich
mám ještě šest, s nimi to třeba dotáhnu dál, chacha“.
„A kam byste to chtěla dotáhnout?“
Pokrčila rameny, „já nevím, tak třeba panu náměstkovi jednou uvařit
kafe, dáte si?“
Takhle nezaskočila Drozda doposud ani strast jeho profese. V hlavě
se mu zatemnělo, podíval se nalevo, napravo, krátce do nebe a
vyslovil strohé „dám“.
Usadila jej k zahradnímu stolečku s výhledem na šest zbývajících
apoštolů. Lepší návrat k začátkům si nemohl přát. Notocactus ottonis,
submamulosus, Gymnocalycium monvillei už jej skoro ani nepoznal,
valnicekianum, Acanthocalycium ale jaké ví bůh, Aporocactus ten
nejranější začátek! Vždyť tohle byly lásky, na nichž se vyučil a
dotáhl to až k oné japonské bižuterii, na kterou už sama příroda
nestačí. Turecká káva zavoněla, jak dlouho už pil jen kávy ze
strojů?
„Líbí se vám? Kdysi jsem jich měla víc, tyhle přežily povodeň
i nepovedené manželství.“
„Vidíte, také jsem je měl, ale náročné manželství nepřežily. Tyhle
jsou pěkně rostlé.“
Ostatně jako ty, pomyslel si, když se krátce zadíval na ženiny šaty.
„Dřevnatí, podívejte, teď už bych je neuřízla.“
„A proč byste je řezala?“
„Jako holka, jsem některé řezala, aby pustily mladé a já s nimi
někoho podarovala.“
„Tak tohle už jsem jako kluk řešil výsevy ze semen.“
„Ó, tak to už jste byl náměstkem tenkrát, kdepak bych já, holka od
kopírky, tenkrát semínka sehnala? Nikde v krámu je neprodávali.“
„To ne, ale od kaktusářů se sehnat dala.“
„Na to jsem byla příliš nesmělá.“
„A co že tu máte samé vyzrálé kousky? Nikde nevidím mladou krev.“
„Nejsem kaktusářka, mají stejně starou krev jako já, tyhle sebou
tahám od holčičích let, ale daleko jsem to nedotáhla co? Přijďte
z jara, až pokvetou, to si vždycky myslím, že kvetu s nimi, chacha.“
Pan náměstek Drozd přišel dřív. Za týden. Častěji se objevil i ve
dveřích číslo osmatřicet, aby si domluvil následující kafíčko,
u nějž s dvanácti apoštoly a jednou příjemnou paní od kopírky
prožíval nejen kaktusářské začátky, ale i začátek svého panenského
záletnictví, jelikož paní Sýkorová měla šatník plný krásných
vzpomínkových rób.
