Předčasnej děda

Když se tvým sousedem nalevo i napravo stane jeden větší hňup než druhej, zkus jim obětovat nějakej ten kaktus, na něm poznáš, kdo stojí za poklonu.

Nevysychající touha po domku v malebné zahrádce se panu Karlu Heřmanovi splnila hned, jak si namluvil a o ruku požádal Lidušku. Jenže dle dlouhodobé a ve svém nitru dobře utajené statistiky, jejímž podkladem bylo vyzvánění a smuteční hlášení obecního rozhlasu oznamující úmrtí spoluobčanů, měl Lídu minimálně o pět let předejít! Spletl se! Lidka jej zanechala samotného, zrovna když z České země utíkal s rancem přes rameno dnes již slavný český světoběžník a později v daleké Africe za lumpárny odsouzený R. K. Společnou zahrádečku zanechala Heřmanovi načepýřenou, stejně jako brusinkami z karmínu, kopečkem ručně šlehané smetany a náhrdelníkem žlutých knedlíků svojí nenahraditelnou svíčkovou. Tu co se pokoušel po smrti Lidky klohnit Heřman, ta nebyla k žrádlu! Vaření praní a uklízení se Heřmanovi zadíralo jako rezovatý zip. Snad proto nechal volný průběh nabídce bezdětného syna a snachy, nastěhovat se do poloprázdného domku a nechat si vypomáhat s jeho provozem.

Vrátili se jak holubi do malého holubníku na dvorku. Jenže Heřmanovy opravdoví holoubci ti Rakovničtí kotrláci se vracívali s lehkými oranžovými kroužky na nohách, mladí se vrátili obtěžkáni majetkem, přesahující plochu domku i dvorku s holubincem „dědo, je to dočasné, brzy si postavíme“. S hrůzou pan Heřman zjistil, co za majetek to je „proboha, Luďku, kdes vzal toho Superba? Modrej jako hrníček, to stříkali smaltem jen pro tebe?“.

Že byla v synovi rozlitá dědečkova automobilová krev, to věděl dávno. Cvok do aut byl dědek, jenomže ten alespoň se svým veteránem závodil. Luděk drahá auta jen přechovával, snacha, ta vypulérovaná hanbářka, co nosí podměrečné prádýlko, se vozí v Mercedesu s ocelovou hrazdou a Luděček v Hondě! Ale tenhle Superb modrý jak v atlasu Mariánský příkop „Luďku, nebude na tebe vydán zatykač?“.

„Když firma prosperuje, co bych nekupoval, dědo?“
Oba vítečníci a kupodivu oba bývalí učitelé říkali Heřmanovi, dědo. Předčasně, protože o vnoučeti nebyla z jejich strany ani zmínka. Zato ty almary co od soklu po strop obalené molitanem přivezli stěhovači! Drahé dřevo! Ale ty ho z míry nevyvedly, ty znal, častokrát byli s Lidkou pozváni mladým na oběd. Lakomí oni nebyli, zlí také ne a snad to tak bude i tady v domku, jenž by jejich příchodem zasloužil kandelábr s kamerou a kabel rovnou na policejní služebnu, protože Heřmanův pejsek ten mírumilovný labrador tenhle majetek neuhlídá, na tohle aby měl po boku dva vlčáky! Jenom to náčiní v koupelně, ty božské vůně, barvy na hubu, šminky ve vykládané skříňce! A ještě jedno auto tu bylo! Dnes už historická červená Felície s černou stahovací střechou, ta opravdu nemohla stát venku na dešti „dědo, toho tvého rezavého Favorita dáme do šrotu, do garáže Feldu a ty si jezdi na výlety Superbem“.

„To si uhodl, škrábnu to a ty mě zblázníš!“
„Nezblázním, beztoho už mě ta modrá nudí, ale ten holubník na dvorku nepřendáme ho do zahrady?“

Po roce soužití se Heřman cítil v objetí drahý věcí zle. Už tu nebyla zahradní lavička vysezená Liduškou, ohniště z divokých kamenů, zahrada byla najednou obývákem, obývák luxusním hotelem! Ještě že nenechal sáhnout na svůj pokoj. Ale na jídlo a čistotu si nestěžoval, snacha i při své kráse a sražených šatičkách pravidelně vařila, naučila se sbírat slepičí vajíčka, házet zrní holubům a občas ochotně vyvenčila psa Farina. Ani na společenské zahradní dýchánky si nemohl stěžovat. Vždycky dědu vzali mezi sebe, nalili dobré pití, i když se tu scházeli divní lidé, takoví co všechno vokecaj a přesvědčí celý národ, ale běda kdyby jim dal vercajk do ruky! Moc přemýšlel, jak tohle dopadne, kdy bude na obtíž, kdy syna zatknou, protože na tohle se přece nedá vydělat normální prací. Nedalo se říct, že žití v přepychu bylo pro Heřmana nějak výhodné, krom výborné a zdravé stravy, ztrácel um zlatých českých ručiček. Nemusel nic. Nemusel se hrabat ve starém Favoritu, nemusel spravovat domácí spotřebiče, nýtovat ulomené naběračky jako za šetrné Lidušky, nenechali ho ani natírat plot „dědo na to přijedou“. 

Největší odcizení zažil na výstavě holubů, kam pravidelně rád jezdil se svými miláčky. Favorit byl v Pánu, přepravní klec s holoubky naložil do modrého Superbu, strachy jen tak tak zvládal řízení a přemístil se do Dolní Bělé. To bylo pozdvižení a keců od kamarádů, když vykládal klec z té jedinečné modře, z té respekt vzbuzující nádhery „Karle můj auťák má šedesát koní, tvůj se prej počítá na holuby. Jenom čtyři? To je nějakej slabej výkon, nemyslíš? To abys nechal do dolanskýho kopce otevřený dveře a odrážel se jako na koloběžce!“

A horší bylo, když získal potupné deváté místo, poražené holoubky nakládal do káry za půl milionu a kamarádi šoupli šampiona do staré Lady, co kdysi pojmenovali holubí Lejdy. Tenkrát utekl kamarádům z očí a doma si pak v duchu zhodnotil dosavadní soužití „jak dlouho chtějí ti dva vydržet bez dětí? Místo aby jí břicho rostlo, má ho jako kdyby rajtovala na hoblovce. Nebo má strach, že se těhotenstvím zhyzdí? To její zaměstnání je také pochybné, jednou dvě hodiny podruhé šest, někdy deset, že prej v propagaci je doba klouzavá! Ale vždycky navaří na druhý den, vždycky poklidí a je slušná. Ale jalovici bych teda nechtěl! Radši ženskou s celulitidou, co dá potomky, než jalovou krasavici!

Jednou byl Heřman moc potěšený, když za ním snacha přiběhla s prosíkem „dědo, nejde stáčet šňůra u vysavače, nepodíváte se na to?“.

Děda pookřál, jakoby na něj dýchl teplý vánek co vál za Lidušky. Pelášil se strojem do dílničky, rozebral, ale běda, tak složité zařízení a ještě na různé bezpečnostní šrouby, na jednom hvězdička, na jiné hlavičce dvě dírky, hlavně znepříjemnit přístup samozvanému údržbáři. Když překonal různými pomůckami přístup k mechanismu, najednou mu vyskočilo to dlouhé péro, co pohánělo navíjení přívodní šňůry a spolu s ním vyskočily další součástky. Až do večera se mořil, aby tu opravenou bestii hrdě předal. Už tenkrát se měl dovtípit, že něco není v pořádku, když ti dva neodvezli vysavač do opravy, nebo jej rovnou nevyhodili. Druhý stupínek podezření rovněž propásl, to když potřeboval jet na holubářskou soutěž do Manětína „Luďku, zítra bych si půjčil auto, nevadí?“.
„Vezmi si Feldu, dědo, ale zatáhni střechu, kdyby pršelo.“

To bylo něco pro Heřmana. Feldu, to je ono, beztoho měl podezření, že posledně ta honosná modrá kára ovlivnila porotu v jeho neprospěch. Naleštěná stará Felda, to byl jinačí aparát, plátěná černá stahovací střecha, červená kastle a zbytek opravdický chrom! Ze soutěže si odvážel holoubky poctěné třetím místem a obdiv starých kamarádů. Když Feldu uložil, všiml si, že dvůr je prázdný. Superb byl v tahu „copak jeli třemi auty?“.

Od té doby už jej neviděl. A neviděl i jiné věci. Třeba snachy Mercedes, jednou přijela v docela malém autíčku zdrclém jako to její prádélko „kams dala ten svůj obrněný transportér?“. „Pryč, dědo, tímhle autíčkem pohodlně prokličkuju městem, to víte, čas jsou peníze“.

Ztrácely se i jiné věci, z bytu umělecká výzdoba a jednou Heřman otevřel garáž, aby se pokochal leskem chrómu, jenže červená Felda byla pryč!

„Asi špatně hlídáš, pse bídná!“ křikl s úsměvem na svého milovaného labradora Farina. Pohladil ho „něco se děje, chlape, měl bys to vyčmuchat, něco visí ve vzduchu, kamaráde“.

Společná večeře probíhala tišeji než všechny předešlé, i Heřman vybočil z obvyklého humoru „tak se mi zdá, že ten můj pes nějak špatně hlídá, nemyslíte? Budeme si muset pořídit nějakou pořádně votevřenou tlamu, aby pouštěla hrůzu, kdepak labradora na takovou pakáž. A co že sis dal dneska frankovku místo obvyklého portského?“

„To jsou ty různé dárky, dědo, taky se musí jednou vypít.“
„A co ty Soničko? To tvoje auto, je jako z hračkářství.“
„To je možný, ale funguje, dědo, s ním vjedu do každé škvíry a to je důležité, říkala jsem vám, že čas jsou peníze.“
Oba manželé na sebe po každé Heřmanovo otázce mlčky pohlédli.

„Tak co uděláme s tím psem, dětičky, koupíme pořádného halamu?“
„A k čemu nám bude?“
„No aby se tu nekradlo, kam zmizela Felície?“
Dlouho cvakaly kovové příbory, než za manžela promluvila snacha Sonička „prodali jsme jí, dědo“.
„To nemyslíte vážně! A Superba zrovna tak? Obrazy a vázy jakbysmet?“
„Taky prodali, změna je život, dědo“ suverénně odpověděl syn. „Vám prostě došli prachy! Je to tak?“

Znovu to dlouhé cvakání příborů než se syn odhodlal vypovídat. „Vzpomínáš? S mámou jste taky kolikrát žili jak na houpačce. My holt byli nahoře, teď budeme chvíli dole. Každý den přece není posvícení, to si vždycky říkal“.
„Jenomže, ty moulo, vy nejste na houpačce, ale na ruském kole, takovou nádhernou Feldu dát pryč, vždyť tu vyráběli, když jsem ještě řádil s kvérem na vojně!“

Věci mizely z domu jako při povodni, každý den po ránu snacha nebo syn něco nakládaly a co zůstalo na místě, byla jen náhražka, jako třeba ten honosný ruský kávovar, co nahradili čínským šmejdem a mysleli, že to nepozná. Do domu chodila spousta lidí, a někteří neodcházeli s prázdnou. Ostatně byly to věci mladých, zakročí, až sáhnou na okapy. A tehdy to byla zásluha labradora Farina, že odhalil podle jakého klíče kam odchozí návštěvníky zařadit. Když si někdo odnášel nějakou věc, obraz nebo vázu, pes se od dědy nepohnul, když ale šel s prázdnou, pes za ním vyběhl, div jej s vrtícím ocasem nedoprovázel až k vrátkům. Tehdy se potvrdilo Heřmanovo podezření, že někteří pánové si vybírají dluhy odvěkým způsobem. Psa tehdy přivolal „voní tě, ti šmejdi, Farine? Voní tě paničkou, viď? Voní jim panička z rozkroku, co? Tak se na to půjdeme podívat, co říkáš?“.

Tehdy, zatím co se snacha cachtala v koupelně, bez bázně otevřel ložnici mladých. Na rozházené posteli viděl pohozenou pěti tisícovku a vzduchem se nesla vůně, co ženy vypouští ze svých potních žlázek jen při milování. Vůbec se nelekl, vůbec se neomlouval, když za zády uslyšel kroky. Namířil na snachu myslivecký pohled a z té lesklé dvouhlavňovky třeskl výstřel „vyvětrej si ten mrdupuch!“.
„Dědo, já vám to všechno vysvětlím!“
„Nic nevysvětluj a neříkej mi dědo! Jakej já jsem děda?! Jalovej! Zrovna jako ty si jalová máma!“

Pozdě odpoledne, kdy se syn vracíval, šel mu naproti k vrátkům, kde vyrukoval s otázkou „furt si poslední dobou v luftě, víš vůbec co se tu děje? Nebo před tím utíkáš? To jste klesli natolik, že z mého domu děláte nevěstinec? Kolik dlužíte?!“.

Syn se zadíval do prázdného dvorku, kde zůstal už jen holubník „neboj, dědo, všechno se to urovná“.

„A ty mně taky neříkej dědo, když si se nezmohl ani na potomka, jsem pořád tvůj táta a rád bych věděl kolik a za co dlužíš!“

Syn se kroutil jako šroubovice, co semílá mák na koláče „proč se o to staráš, táto, ty o nic nepřijdeš, nejsme tu hlášeni. A jestli chceš, klidně vypadneme“.

„Jo a kam asi půjdeš s tou tvou krasotinkou? Bude šlapat nemytá chodník? To by musela jít s cenou sakra dolů! Jak si to mohl nechat dojít tak daleko? Kdyby viděla máma, že si necháš dělat z manželky konkubínu!“

„Já jí nenutil, táto, rozhodla se sama!“
„Jo, tak to je vysvětlení, voto si větší trouba, nemyslíš?! Ještě že nechováš holuby, ty bys přinutil poštovního holuba pářit se s poštolkou, moulo.“

Na Heřmana přišel krutý čas, štítil se domu, kam si snacha tahá kunčafty, a ještě od ní jíst jídlo a za jedním stolem?! Nepochopil tuhle generaci, s jakou lehkostí ztrácí a nabývá peníze způsobem, za který by se on propadl hanbou. Lidušku by zabil, kdyby si na nerozvážné dluhy vydělávala jako snacha. Nevěřil kecům, že se jednou ruské kolo přetočí a oni budou znovu nahoře, to by muselo smrdět kriminálem. A vyhodit je? S neznámými dluhy? Je to jediný syn, pořád by na něj myslel, kde je a co dělá, neuměl si představit, že by skončili jako bezdomovci. On by možná vydržel, ale co ta jeho krasotinka ve zdrclých šatech? Ta by pod mostem pošla! Tady je má alespoň na očích. Jídlo si může nechat vozit jako kamarád kaktusář Ríša Strejc. A dny může trávit s Farinem v lese, nebo chodit po sbírkách kamarádů kaktusářů. To by se jich ale naotravoval, za chvíli by stejně vyklopil, proč se sám chová jako bezdomovec „abych nepřekážel té konkubíně ve splácení dluhů!“.

Ne, tohle se nesmí nikdo dovědět, to by ztratil kamarády kaktusáře, to už by si netroufl u žádného zazvonit. Představil si své rodiče, jak by se zachovali, kdyby tohle udělal. Jenomže tenkrát takové výkyvy nebyly možné, tenkrát se nepůjčovaly miliony a zaměstnání člověk jen tak neztrácel. A s majetkem si také nemohl vyskakovat, bylo by to soudruhům podezřelé. Co je to za generaci, mají snad virtuální kladivo, pilník, cítí vůbec nějakou bolest? Nemám to vyzkoušet? Položit na kuchyňskou židli nějaký ostnatý kaktus? Možná budou bez hnutí sedět. Exekutor čeká za bukem a ona si s vědomím toho mého blbce vodí klidně do mého domu…, darmo mluvit! Večer, když jej zavolali ke stolu, přišel štítivě do kuchyně a ve stoje udeřil „tak kolik dlužíte a chci to slyšet do poslední koruny!“.

Umrlčím tichem se nesla vůně bramborové kaše a smaženého květáku. Heřman se neposadil, stál ve dveřích a těkal ze snachy na syna „tak kolik, vy hrdinové!“.
Snacha viděla, že je zle, ke studu za nemravnost před starším bezúhonným člověkem se ještě dostavil strach o teplou peřinu. Položila talíř, přitiskla se k manželovi a ten tátovi pokorně sdělil „pět melounů, táto“.

Heřmanovi se zatemnil mozek, rozepřel se v kuchyňských futrech, podíval se na snachu „a to si dovolíš nosit naše jméno? Zaplať pánubohu, že jsi jalová! Ty bys zadlužila ještě chudáky děti“. Tohle bylo moc, snaše vyhrkly slzy, syn si jí přimáčkl k tělu „nesuď nás, táto, když nevíš, o co jde.“

„Že nevím? Myslíš, že jsem blbej, že jsem tuhle dobu neprokoukl? Ty si měl projít vojnou jako já a ty, krasotinko, ty už si měla vodit děti do školky s úplně jinými starostmi! Co z vás tahle doba nadělala?! Nezodpovědný spratky!“.

Heřman zalezl do své neposkvrněné ložnice, a když za ním snacha přišla s večeří, naježil se „dej to Farinovi, ten to možná od tebe sežere!“.

Ještě po půlnoci přemítal „jak se mohou tvářit tak nevinně, smažit si květák s brambůrky, já mít takovej dluh, posral bych se a žral votruby. Na druhé straně se vůbec nezmínili, abych prodal barák nebo zahradu, chovají se tak nevinně, cukrují se jak bábovky, neroztahují se a ta ve zdrclých šatičkách vaří skromně a chutně skoro jako nebožka Liduška. Kdybych měl co prodat, neváhal bych, jsou to jediní potomci, jenomže k hovnu, když jsou jaloví, v jejich věku už měl učit vnouče na kole, rybařit a seznamovat s úžasnými květy kaktusů! Protože on kaktusář je i když jen nižší třídy do padesáti kubíků jako měl ten starý moped. Ale těch padesát kubíků ten malý kaktusový motor mu stačil, aby si našel festovní kamarády kaktusáře, co už dávno nesoutěží s dnešními dravci s nepřistřiženými křídly. O kaktusy pečuje nejen pro radost, ale hlavně pro přátelství.

Následující dny už se nikdo cizí v domě neobjevil, snacha každé ráno pravidelně odjížděla a vracela se kolem čtvrté. „Jestli to dělá v tom autíčku, bude mít za chvíli křivici“ domýšlel si Heřman. Doma se moc nezdržoval, pouze dopoledne a ještě kus po poledni, a když se blížila hodina snachy, to už lítal s Farinem po lese. Polem a lesem se totiž dostal na okraj Plzně, ke Kamennému, Boleveckému a Seneckému rybníku, kde nebyl sám a odtud byl jen kousek na velké Bolevecké sídliště, kde se rád díval, jak chodí ženy oblékané, jak se opalují kolem rybníků, to mu snad Liduška nahoře odpouští.

Chvíli poseděl či postál u piva, zmrzliny nebo klobásy a potom těch osm kilometrů lesem a polem zpátky. Na just nahlásil, že večeřel u stánku! Někdy se zdržel u piva, přišel, až když ti vítečníci spali, když na stole viděl přiklopenou večeři s cedulkou „dědo ohřejte si to“ vyhrkli mu slzy. Měl pocit, že jim ubližuje, prostě se nechali zlákat tím svinským systémem téhle doby. Jemu by tenkrát soudruzi s jejich rovnostářstvím tohle neumožnili, proto se mu to snadno moralizuje! Ale vydělávat si na dluhy šukáním s cizími co je tohle za pořádek?! A ten jeho blbec to trpí, vůbec se neštítí vedle ní ulehat, to aby si jí každý večer drhla solvinou nebo pískem na pekáče! A voni jsou jak hrdličky! Heřmanovi díky pravidelným vycházkám bylo dobře, ráno zaopatřil holuby, slepice nechával povedené snaše, ať má nějakou zodpovědnost když je jalová! Prohlédl kaktusy, pokud jej nepředešel syn, posekal kousek zbytečně velké zahrady, se špatným svědomím snědl oběd, co den před tím navařila a hurá na vycházku. Vždyť kolem rybníků se to jimi jen hemžilo. Byla to vlastně doba smiřování, co oči nevidí, srdce nebolí. Smysl tohohle starého přísloví se Heřmanovi vzápětí potvrdil.

Dobře naladěný se vracel pro dnešek od pošmourných, zešedlých rybníků s kursem na Třemošnou, že navštíví kamaráda Jardu Šklebenýho. Farina dnes nechal doma, a trasu si zkrátil souběžnou lesní cestou s hlavní silnicí na Most. Zrovna myslel na ten zázrak, kdyby snacha otěhotněla, to by dal na splácení dluhu i své úspory a snad určitě s Liduščiným odpuštěním prodal i větší část zahrady, když se najednou zarazil jako o hradbu lesní obory. Na jedné odbočce hlavní silnice v řídkém mlází viděl zaparkované to mrňavé auto jako snachy, alespoň stejný model, stejná barva, Heřmanovi málem vysadil dech, jak se mu našponovaly pocuchané nervy. Když se rozdýchal, přikrčil se, to už naopak dech úzkostí zatajil, přes mlází a malá okna viděl pohyb a vůbec nepochyboval, vo co jde.

„Tak vona si nedá pokoj, dělala by to i na hnoji!“
Nejdřív mněl chuť se rozběhnout, autíčko rozhoupat a než by se ti dva vzpamatovali převrátit jej. Potom si položil otázku, s jakým zbohatlíkem si to asi rozdává? S chuďasem by nešla, to by nebylo ani na denní úrok. Nakonec dostal strach, jak by to špatně dopadlo, kdyby je načapal „a je tam vůbec ona?“ na značku neviděl „ten odstín laku je taky nějakej jinej“ nechal věci, jak byly, a řešil otázku, která jej už několikrát napadla.

Heřmanova zahrada byla dlouhá jako uhelný vlak, co jezdíval ze Sokolovské pánve do nedalekých elektráren, široká jak jez Radbuzy na plzeňském nábřeží, tedy zbytečně dlouhá a široká akorát pro dům stojící uprostřed. Heřmanovy holoubci tu měli pozemský ráj, kolem domu vyzobávali dohasínající záhonky, co Liduška opustila v plné slávě. Na obou křídlech zbytečně dlouhé zahrady, někdy ke vzteku jindy k radosti, překážely stromy starých odrůd, a té trávy, toho sekání, v jednom rohu byl kompost rozměrů, jakoby se svalila vrátnice v nedalekých Ejpovických hrudkovnách, které už dávno ocelářským gigantem nebyly. Po nepovedené těžbě socialistické oceli zbylo jen hluboké jezero, co dnes obsadil golfový klub Golf Park Plzeň.

Heřmana nekonečná tráva střihání a stříkání stromů unavovalo, pro koho? S Liduškou dělali výtečný mošt, dnes by nejraději pil plným hrdlem pivo, protože se nemohl dívat na ten zadlužený bezdětný a nemravný život, vždyť tomu blbci je už čtyřicet a jí? Nevím, u těchhle udržovaných krasotinek se to nepozná, však jednou na údržbu huby nebude mít a vono se ukáže, kolik jí to sype! Lidušce vrásky slušely, uměla s nimi žít, nevyháněla je jak trubce včely!

Na just, ze zoufalství i na protest proti hanebnému životu mladých se Heřman rozhodl prodat! Prodat kus zahrady! A ne jeden, nýbrž dva! Z každého konce uhelného vlaku ubere pár vagonů, lokomotivu přeřadí a dál pojede jen výletním vláčkem! Mladým tuhle novinu oznámil zrovna v den, kdy na Ejpovickém jezeře chytil starý Prokop tu ohromnou štiku, o níž byla zpráva v novinách s datem 17. 6. 2006 a jejíž zubatá hlava je dodnes ozdobou Chrástecké rybářské organizace. Oznámil to stroze, jakoby instalatérský mistr rozdával úkoly „než prodám dvě třetiny zahrady, abych vás mohl vypakovat, ty koukej vydělávat, ať co nejvíc umoříš!“ vzkázal synovi „a ty sypej slepicím, na nic jiného se beztak nehodíš!“ vyštěkl na snachu. Jenomže první večer jej ta slova moc zamrzela, na Heřmana padla nějaká předsmrtná nálada, jak dlouho tu ještě bude? Stojí to všechno za to? Ráno když viděl na lince kastrůlky se vzkazem „dědo, svíčkovou nehřejte v mikrovlnce, ale na sporáku, knedlíky si napařte, brusinky a šlehačka jsou v lednici“ vzpomínal na Lidušku a plakal. Vzpomínky jej prohřívaly jak prsty šikovné masérky „přece se musí jednou život obrátit k dobrému, Liduško, přece nevymřeme!“.

Mladí žili v napětí, viděl to na nich každým coulem, denně čekal, kdy mu k jeho pracovním příkazům položí doplňující otázky „co bude dál? Co dědo, až prodáte? Co bude s námi?“. Odpověď měl připravenou jako lovecký nůž. A po jedné docela povedené večeři jej sám vytasil „zítra jdu podat inzeráty, až prodám, pořídím vám garsonku na Lochotínském sídlišti, nebudete to mít daleko“.

A protože se Heřman nedočkal doplňujících otázek, na jednu odpověděl sám „dluhy vem čert, ale ty až nebudeš jalová, až se tě jen trochu bříško zakulatí, máš tu furt odestláno“.

Bylo to tvrdé a bolestné jak pro mladé tak pro Heřmana, večer se převaloval, bloumal po ložnici, počítal, loučil se s oběma křídly zahrady, z čeho a kdo udělá plot, až zahradu nadvakrát přerazí? A bude stačit ten prostřední díl s domem, až se jednou přiharcují s potomkem? Všichni tři žili v napětí, copak mladí ti na to byli dva, ale Heřman se neměl s kým poradit, nějaké rady jak být neoblomný při prodeji pochytal od kamarádů kaktusářů. První telefonáty očekával každou chvíli, vždyť tohle místo je pro parcelu jak dělané, jenom na ty koleje Plzeň – Praha a na ten železniční násep vysoký skoro jak samotný dům, si člověk chvíli zvykal. Byl od severu, zahradu chránil. Heřman nedal z ruky telefon, v kapsičce modráků, v plátěných vycházkových, v kraťasech, neustále kontroloval, nepřeslechl-li zprávu, pozoroval stav baterie, u společných večeří jej pokládal na stůl, syn už nevydržel nezeptat se „táto, tak jak to vypadá? Chce někdo stavět na demarkační čáře?“

„Co sem taháš demarkační čáru? Jako kdyby byla překážkou, možná po válce, ale dneska už mladí ani nevědí co to je. Ne, nikdo se zatím neozval, jestli tě to zajímá.“
„Zajímá mi to, já dva zájemce mám.“
„Ty? A kdes je sebral?“
„Zmínil jsem se v podniku, jsou to cizinci, táto.“

Heřman se našpulil „no a co? Ty jako myslíš, že skočím z náspu po valutách? Po těch jsem skákal, když si byl capart a chtěl si kazeťák, dneska jsou mi volný! Ne, ne, já si ještě počkám, inzerát vyšel teprve nedávno“.

Při jídle se setkávali jen občas, mladí zařezávali, jalová snacha jak se dověděl, měla dvě zaměstnání, jedno dokonce ve školce, vždy na pozdně odpoledním hlídání „snad už jí ty manýry konkubíny pustily“.

Heřmana neustále překvapovali, jak se měli rádi „i po tom co prováděla a ten můj blbec o tom věděl!“. První telefon Heřman přijal deset dní po podání inzerátu, byl neduživý, strohý, nejistý „a kolik že za metr? Rovných osm set? Tak já si to ještě promyslím, děkuji“.
„Blbec, ani se nepřijde podívat!“

Druhý byl zdlouhavý a nudný „a co studna, je tam? Nevysychá? A jaké je tam podloží? Jíl a kámen? A co náhradní vodovodní řad, má dostatečný tlak? Hlavní silnice je daleko? A mohu vás poprosit o zaslání vzorku z horní vrstvy půdy?“
„Ne!!“ zařval Heřman nejen do telefonu. Jinému odpověděl „ne, ne, na dlouhodobé splátky určitě ne!“. Odmítl výměnu, nepřipustil slevu, zoufal si, až najednou došlo na potupné žebrání otce na synu „tak jak to vypadá s těmi tvými kunčafty? Ještě mají zájem?“
„To nevím, táto, musel bych se zeptat.“
„Tak neváhej, ať máš nějaké zásluhy.“

Přitáhl zájemce tři, jednoho ve svém zuboženém autíčku co červené Feldě ani modrému Superbu nesahalo po pás. Heřman zatahal syna za rukáv „říkal si, že máš dva, já už zahradu víc cetlovat nebudu“.

„Táto, ten manželský párek jsou Američané, to je jako jeden a ta samotinká s batůžkem je Ruska. Všichni žijí tady v Čechách, neboj, nějak se domluví.“

Heřman se v duchu pokřižoval „prokristapána, to jsem se vrátil do osvobození, kdy mi bylo pět let? Před studenou válku, kdy si zrovna tady podávali ruce američtí a sovětští vojáci?“. Ač se tu nenarodil, dobře znal historii svého domu, jenž vyrostl přesně na demarkační čáře, co dělila zásluhy osvobozeneckých vojsk. Znal to od tchána, ten vždycky říkal, že není ničí ani dům ani on, protože dům je přesně na demarkační lajně, a on se může vysrat jak Amíky tak na Rusáky. Bylo to nekonečné hospodské žvanění, hlavně v osmašedesátém a devětaosmdesátém. Kolikrát mu ale co by zeťáček dával za pravdu. Heřman si prohlížel úhledný americký páreček, jsou jak ze škatulky, ona má silonky, tse, ty už tu rozdávali v pětačtyřicátém, copak tenkrát za to asi od našich děvčat chtěli? Ruska přijela s batohem jako tenkrát, copak tam asi má? Komisárek?

Hodinky nemám, ty hlídat nemusím, ale je docela hezká, taková samaritánka protřelá Duklou. Syn spustil oficiality a Heřman si pomyslel „umí to, hubu tu von má, však se s ní také dokonale zadlužil!“. S úsměvem podal Heřman ruku Samovi a Helen Sanders, ruce to byly jemné šestatřicet stupňů, ani horečné ani studené, stisk akorát, ani svěrák ani leklá ryba. Pracička Paši Kolovové se válela kousek nad zemí, výš jí nezvedla, jakoby pod stolem předávala tajnou depeši, div se Heřman nemusel uklánět. Silonky neměla, do těchhle hnědých šněrovacích kotníčkových botiček s pevnou kulatou špičkou patří vlněné ponožky, to dá rozum. Nad nimi se houpaly široké o něco světlejší plátěné kalhoty. Schované v té šířce člověk neodhadl, jaké že nohy nosí tuhle v pase štíhlou ženu, s rameny kostnatými jak sešroubovanými z Merkuru? Trochu vystrašená.

Členů v Nato nás tu bylo víc! Ví, že stojíme zrovna na demarkační lajně? V levém křídle zahrady zásluhy Americké, o pravé se zasloužili Sověti. Heřman nechal jednat syna, pozoroval potenciální sousedy a pomalu si uvědomoval, co vlastně provádí, tuhle půdu obdělávali rodiče Lidušky, ti ji předali jim a on nechce na just předat synovi, jen proto, že snacha je jalová?! Zatímco syn provázel výkladem jak na zámku, Heřman se díval na stromy starých odrůd, vzpomínal lahodná jablíčka i krásná nezkažená jména Čistecké lahůdkové, Hedvábné červené letní, Jadernička moravská, Malinové podzimní, Matčino, Míšenské české, Ovčí hubička, Panenské české, Průsvitné letní, nechají vás žít, nebo padnete za nové majitele? Amíci stromy stříkat nebudou a co tahle Ruska? Nové odrůdy Heřman vysázel kousek od baráku, aby nestínily Lidušce na záhony, držel je zkrátka, jako zlého psa na řetězu. Zatímco staré odrůdy téměř nestříkal, Rosanu, Vandu, Rubinolu, Viktorii, Rajku, Svatavu obskakoval, jako pinkl prachaté hosty.

Heřmanův instinkt napovídal, že americký páreček dávno všechno očíhl, v pravé části zahrady oba šilhali po železničním náspu a v něm nádherně zabudovaném tunýlku ze žulových kvádrů zdobených zašlou patinou ještě z časů, kdy černě kouřící mašiny tahaly válečné vlaky zásobující frontu. Tím jejich šišlavým, blátivým „r“ chválili tunýlek pod dráhou, jenž jim prý dopřeje zkratku na nově budované golfové hřiště, co se roztahovalo po krajině jak zavlečený Bolševník.
¨
Pravého křídla se drželi jak klíšťata, jen ta neforemná hromada starého kompostu jim kazila dojem. Ruská Paša s tvrdým „b“ jak korund, naopak přiložila na hromadu ruku, hřálo to, hluboká vrstva trávy tlela a vydávala hřejivé teplo, když se Heřman ohlédl, viděl Rusku, jak popadla o hradbu opřené vidle, navrstvenou trávu rozhrnula, pod ní se otevřela nádherná černozem tu nabrala do hrsti a přičichla. „To jsou mi móresy“ pomyslel si „tohle vždycky dělal tchán a já to okoukal, ale tahle? Kde ta k tomu přišla?“.

Levé křídlo zahrady, ač bylo totožné jak jedno orlí křídlo s druhým, zájemce nezajímalo, prolétli jím jako nad řekou studenou ranní mlhou. Heřman už si naříkal „tak synáčku, s těchhle kunšaftů nic nekápne“. Stoleček před domem se konečně dočkal cizokrajných hostů, syn je usadil ke kafíčku a pomalu ne už tak nadšeně jak zpočátku výkladu se zeptal „tak se vám to líbí?“

Američan se svým nahnilým, blátivým „r“ položil hrníček „ano, ano, my bereme toto“ ukázal na pravou část, za níž v povzdáli vykukoval železniční žulový tunýlek. V Heřmanovi to hrklo „tak přece jen“. To ale netušil, že Paša z Ruska na stůl vyloží tentýž požadavek, pouze místo hnijícího „r“ zaznělo tvrdé nedozrálé „b“. Heřman se zoufale podíval na syna a pomyslel si „tak a teď se budou jako tenkrát hádat, kdo má větší zásluhy na osvobození“. Překvapený Američan se podíval na syna „my svůj požadavek první, to by nebylo fér“ zaznělo důrazné shnilé „r“. Ruská Paša na Američana pohlédla s opovržením „bývá zvykem nechat první slovo dámě“. Američan s přitaženými rty pokýval hlavou, jako že ano to zvykem bývá, jedna nula pro vás. Američanka prohlížela ruská ženská ramena, pak se šeptajíc naklonila k manželovi. Ten se podíval synovy do očí „rozhodnutí je na vás, od nás transakce peněz proběhnout hned zítra“.

Heřman prosebným pohledem stimuloval syna do akce, ten přesvědčoval Rusku, že obě zahrady jsou podobné jako vejce vejci, stejných rozměrů, polohy, hradba hotová, obě stačí předělit podél a může se stavět. S Ruskou to nepohnulo a trvala na svém, i když si syn zavtipkoval „je tam blíž do hospody, do obchodu, ke kapličce i na úřad pro razítka do bumážky chacha“.

Tentokrát se Heřman na syna podíval s opovržením a sám vytáhl chabé trumfy „jsou tam chutnější jablíčka, dvě hrušně sladké a voňavé jako med, je tam lepší příjem, když se mi nevedlo spojení, vyběhl jsem na zadní zahradu a dovolal se třeba až do Kremlu, ale do Bílého domu to nikdy nešlo chacha“. Byť s úsměvem, kroutila Ruska nesouhlasně hlavou. Americký párek začínal být netrpělivý „hned ráno my vyplatit zálohu“.
Ruska se hájila „záloha není problém“.

Heřman si pomyslel „mohly by vytáhnout alespoň Unru nebo silonky a Rusce je za ústup z bojiště nabídnout“ místo toho sám přihodil další dětinský trumf „dole ve vsi máme letní kino a pozor! Z rohu zadní zahrady je vidět na celé plátno, chacha, ale vážně jenom ze zadní zahrady je vidět požár co se vznítí od večerního slunce, člověk by jej chtěl hasit, ale ví, že nemusí, že na zadní zahradě je v bezpečí a jen se dívá, jak bez dýmu všechno k noci dohořívá“. Syn nevěřil vlastním uším „kruci táto, tys poeta, co kdybychom to uhasili něčím hořlavým?“.

Nečekal na odpověď a odešel do domu. Vrátil se nadšený „hned to bude, já myslím, že bychom na tu zadní zahradu dali malou slevičku, co říkáš, táto?“.

Tak hloupě přede všemi se mi zeptá, pomyslel si Heřman, sám na slevu nikdy nemyslel, cenu přizpůsobil zdejším podmínkám a rozměry zahrad určil, aby se výsledné číslo pěkně kulatilo, jednička a šest nul za jednu parcelu, a tyhle mašinky s šesti kolečky měnit nehodlá. Synovi odpovídat také nehodlal ani nemusel, z domu vyšla snacha ve zdrclých šatičkách, podnos s pitím a zákusky položila na stůl. Kdyby nebyla jalová, řekl si Heřman, byla by to ženská k světu. Američan vyskočil ze židle, přece se nesluší oslovit stojící ženu vsedě. Snacha spustila obdivuhodnou angličtinou její „r“ nebylo sice tak shnilé, ale Američana zaujalo. Dopřála si dlouhý proslov, při němž si napjatý Heřman stačil pomyslet „tohohle by sis měla vzít do parády, do pelíšku, ten můj blbec by to klidně dovolil“.

Když reklamní proslov skončil, páreček se v rodné řeči poradil a vynesl verdikt „my moc děkujeme za nabídku, trváme ale na svém, zadní zahrada ne!“.

Syn pokrčil rameny a oslovil Rusku „tak se nedá nic dělat, na vás v tom případě zbývá opravdu jen ta rovnocenná zadní zahrada“.

Ruska, jež seděla s ruksáčkem na zádech jak utřinos, až jí Heřman politoval, pronesla „Amerika je bohatá mocná zem, ale má jednu nevýhodu, předělává celý svět k obrazu svému“. Američanku tím popudila, naklonila se nad stolem a vyštěkla „vám tu patřilo po roce šedesát osm všechno, tak mlčte!“

Ruska i s ruksakem na zádech se postavila „vážená paní, v době kdy Sověti počali okupovat Československo, vy jste zabíjeli, mučili a znásilňovali Vietnamské ženy, vy jste po celém jejich území rozstřikovali jedovatý Defoliant, abyste zničily celou přírodu, v níž se před zbraněmi schovávali vystrašení lidé, vy jste použili ničivou kyselinu na zničení úrody rýže, aby celý národ vyhladověl! Proč? Nemáme si co vyčítat!“.

Ticho jaké zavládlo, Heřman ve zdejším ještě neslyšel. Honem běžel do baráku, v šuplíku popadl starou, izolepou podlepenou vojenskou mapu, co jako důkaz nedotknutelnosti domu přechovával tchán, tu rozložil na stolečku před schlíplou zostuzenou a poraženou společností, z níž krom nejstaršího Heřmana nikdo pro svou nepřítomnost na světě nemohl chod tak neomaleně zmíněných věcí ovlivnit. Heřman bázlivé ticho zahubil „tahle čára“ ukázal prstem na dvojitou linku, jež dělila žlutě a zeleně podbarvenou část mapy „je čárou demarkační, podívejte, tady to je můj dům, ten máte v zádech, v tomto místě je zadní zahrada a zde přední. Zadní zahrada je v zeleném poli, tu osvobodili američtí vojáci, přední červenou osvobodili Sověti, domluvme se jako oni a věřte, tenkrát šlo o mnohem víc“. Američan pod tíhou ostudy navrhl „tak tedy dobrá, zachováme se jako praví byznysmeni, kdo rychleji převod peněz ten vyhrává“.

Heřman kývl na souhlas, syn se snachou rovněž a Ruska se svorně přidala. Američané se s díkem i opovržením zvedli „tak nebudeme zbytečně ztrácet drahocenný čas a hurá do boje!“. Zvedla se i Ruska, tentokrát se zvadla hrdě jak nezletilá, vládu nastupující carevna, stáhla popruhy z hranatých ramen, otevřela ruksak a na stůl vysypala kompletní obsah. Deset balíčků bankovek po stotisících korun českých. První Heřmanova mašinka s šesti koly se válela na stole jak těsto na vánočku připravené k pletení. Heřmanovi, jalové snaše a synovi zasvítily oči, Američan jimi mhouřil, těkal z jednoho na druhého, prověřoval, potom se zhluboka nadechl „tak tomuhle se po vašem říká vypálit rybník?“.

Překvapený Heřman, se na poraženecký párek usmál „přidejte, Rusové vám šlapou na paty“. Američan odpověděl „teď už spěchat nemusíme, transakce na zadní zahradu do týdne“.

S opovržením zaklínili pohled do vítězného úsměvu i hranatých ramen Paši Kolovové. Heřman si oddechl, pozoroval odcházející poražený párek a v duchu si sumíroval „vojáky mají v každé díře, kokakolu rozlévají po celé zeměkouli, rumplujou světovou bursou a tady jim vypráší kožich ruská batůžkářka“.

Z domu odlétali mladí jak opravdoví holoubci pouze s kroužkem na nožičkách „všechen majetek prosrali, jinak se to ani říct nedá“ pomyslel si Heřman, když je vyprovázel a jenž si ze srdce přál, aby se co nevidět jako dobří holubi vrátili. Jednu mašinku s šesti koly poslal na jejich dluhy, z té druhé předplatil roční nájem v panelákové garsonce, zbytek ponechal jako studenou rezervu. Nějaký čas se ještě trápil, že mladé vypakoval, vlastně obdivoval, jak bez řečí všechno přijali, že při dnešní obludné rozvodovosti ještě zůstávají pohromadě jak dva magnety a přesto, že ona si ze zoufalství hrála na konkubínu, mají se pořád rádi.

Heřman se nenudil, vpravo i vlevo od demarkační čáry to žilo, dělící ploty stály, jako šatičky vypakované snachy se zdrcla prostřední zahrada, v níž si hověl a pozoroval okolní dění. Nejraději by viděl v obou nových plotech vrátka, aby se mohl kdykoli projít po někdejším svém a pozorovat jak se ta půda předků mění, kdo jak jí hněte, protože jen pár dní po prodeji nastal na obou stranách nebetyčný rozdíl. Zatímco zahrada osvobozená západními vojsky a znovu obydlená Američany se stala během týdne srdce rvoucí holinou, přední zahrada osvobozená Sověty a znovu obydlená Rusy, se díky chudobě a zpátečnictví měnila pro Heřmana v dobrém slova smyslu v dojnou krávu. Ruská Pašenka zřejmě s pomocí krajanů porazila všehovšudy pět stromů, ostatní prořezala i když v dobu nevhodnou na jakési úžasné ovocné bonsaje. Heřman zabědoval „vždyť tam má dva Rubíny, ty přece řez nesnáší!“.

Po důkladném zkrácení a prosvětlení korun stromů si Heřman všiml, jak se Ruska ráchá v obrovském zadním kompostu, na dálku viděl, jak strhla velkou horkou puklici letošní a loni posečené trávy a odhalila tu nejčernější černozem, po letech válení dnes v plné síle. Heřman si promítal, co všechno tchán i on za desetiletí do rohu navozili. Kompost co každým rokem přibýval, zrál do nejtemnější černě „je v dobrých rukách“ pochválil se Heřman. Nemýlil se. Černé záhonky přibývaly jak luční krtince, každé odpoledne přijížděla Ruska autobusem a rvala se jako chlap. Najemno krumpáčem nakopala zeminu v kompostu, kolečkem odvezla na místo určené záhonům, jež dávala do lajny jak bojovou techniku na Rudém náměstí. „Na co?“ říkal si Heřman „je červen, nemysli si, že u nás jsou dvě sklizně do roka! To si měla jít někdejším spojencům na Kubu!“.

Zato zadní zahrada, tam rachotily stroje, jakoby doháněly šibeniční termín. Zelená plocha mizela jak deštné pralesy. Ta ohromná základová deska na dům! Vedle domu ta ohromná díra a Američané nikde. Vlastně je od podpisu kupní smlouvy neviděl i pro souhlas ke stavbě poslali posla. Jednou na Rusku Heřman zavolal „pojďte si odpočinout, mladá paní, dát si se mnou sousedskou skleničku!“. Poslechla, odložila nářadí, Heřman jí podal přes plot dřevěnou židli, sám přistrčil svou, okem pletiva podal Rusce skleničku a druhým okem si přiťukli. Mluvili na sebe jak přes vězeňské mříže.

„Co že tu pracujete sama, mladá paní? Rozvést takovou hromadu, to je na mechanizaci, nebo alespoň na chlapa.“
„Můj muž pracuje v cizině, kdyby tu byl, stejně bych mu pomáhala, on musí vydělávat“.
„A co budete sázet? Vlahé jaro uteklo, teď přijde horko a sucho.“
Odpověděla jednoslovně „bylinky“.

Heřman se lekl toho nedozrálého tvrdého „b“ co jinak obstojnou češtinu rozorávalo jak trkač vzdálené bublání potůčku. Nebyla ošklivá, naopak oči přivřené jak dveře do šéfovy kanceláře.
„Tak bylinky, mladá paní? Také nám zdobívaly zahrádku za nebožky manželky, ale tolik záhonů to jsme neměli ani se zeleninou dohromady. Nebudete vařit elixíry zdraví?“
„Budu, to jste uhodl. U nás doma také voněla zem jako ta vaše.“ „Tak vám voní hlína?“

„Ano, ale ne jako uzené, tolik zas ne, maminka vždycky dávala hrst hlíny pod nos. Když se to stalo, říkala, že už to není ono, voněla jí tak nějak divně, říkala, že se tam všechno rozházelo, rozhádalo a zpřevracelo.“
Heřman Rusku nechápal „a víte, že teď nevím, co máte na mysli?“

Přece jen trochu rozevřela oční štěrbiny a Heřman v pootevřené kanceláři zahlédl sedět vedoucího v zeleném vodnickém obleku, ano oči měla zelené jak žabí hřbety.

„A tolik bylinek máte jen pro sebe?“
„Ano, já jsem holka radioaktivní, pane Heřmane.“
„Cože jste?“ podivil se Heřman.
„Holka radioaktivní! Bylo mi deset, když bouchl Černobyl“. Heřman v rychlosti podtrhl výpočet, tak je jí šestatřicet, asi jako snaše.

„Prokristapána a vy jste byla někde nablízku?“.
„Ani daleko ani blízko, před hranicemi s nynějším Běloruskem, ale to bylo tenkrát po větru, soused rybář říkal, že ráno pod splavem viděl na vodě vír, co se točil obráceně, pak jsme se dověděli, co se v noci stalo. Bylo to zvláštní, kohouti ztratili hlas, ryby nebraly a žížaly zalezly hluboko pod zem. Za rok, jak říkala maminka, ztratila půda vůni, voněla jinak, člověk měl strach jí obdělávat. Rodiče umřeli nemocni a já jsem šla za prací do Čech.“

Heřman se nad jejím osudem podivil „to už jste v životě hodně zažila a co děti? Jste bezdětná?“
Dveře kanceláře se téměř dovřely „ano, zatím ano“.

Heřman pozoroval odcházející „tak šestatřicet, zadeček má kulatý, masitý zrovna jako rty cvičené tím tvrdým „b“ ale ramena má samou kost, bezdětná, kvůli jedné jalovici já prodal pozemek druhé jalovici! Chudinka, musela si užít, co když děti mít nemůže? Co když jí to zamořilo vyvíjející se ženské soustrojí? A co ta moje snacha, ta je také zamořená? Ta určitě ne!“. Díval se na ženu, co po zahradě rozvážela hlínu jako po městě pekař kypré koblížky, zatímco na druhé straně vrněl vibrační stroj zhutňující podloží pod dlažbu kolem domu, jenž by pojal pět obilných kombajnů! Do takového domu přivedou Amíci alespoň pět dětí!

Dům Amíků rostl a zrál jako bylinky na záhonech Rusky. Zatímco koncem srpna byla zahrada Paši zelená jak špenát, v té americké přežívala sem tam smetánka, co z přeražených tučných kořenů nasadila chabý oddenek a ušlápnutý kvítek. Tolik profesí pohromadě na jedné zahradě ještě Heřman neviděl. Barevné montérky létali po placu jak fotbalisté, ti od montáže bazénu ve žlutém, červení tesaři, střecha ještě neměla hřebenáče a už zelení mužíci rozváděli vodu, modří elektriku, „neposral já sem to?“ řekl si hemžením zaujatý Heřman „mladé jsem vyhnal do panelákové garsonky a to co mělo být jejich, obsadili spojenci, jedni chudí, druzí bohatí, zrovna tak to bylo v pětačtyřicátém, konečně se tedy dočkali svých zásluh a já jim k tomu dopomohl! Co já! Mladí! Kdyby se nezadlužili, kdyby nepodlehli té nezřízené chamtivosti. A ta jalovice si na dluhy ještě vydělávala rozkrokem! Liduško, asi opravdu vymřeme!“.

Najednou bylo Heřmanovi líto té půdy, co rodila česká jablíčka, „Malinové podzimní, Matčino, Míšenské české, Ovčí hubička, Panenské české to měla Liduška nejradši a jak se nám to pod koruny jabloní válelo, to jsme ještě neměli panickou hrůzu z klíšťat, to jsme ještě byli normální, trávu jsme nevyváželi, ale tu lepší dávali králíkům, horší sušili na podestýlku, to jsme ještě trávníky nehoblovali, před lištovou sekačkou padala tráva jako vlasy u kadeřníka, a všichni cvrčci a berušky stačili vzít nohy na ramena“.
Z hlubokých vzpomínek vytrhli Heřmana Amíci, poprvé od podpisu smlouvy je viděl stát na svém bývalém pozemku, poprvé se přijeli podívat, jak v krátké době kdy ani Míšenská jablíčka ještě nestačila uzrát, proměnili jeho bývalou půdu. Dívali se na veledílo, proti němuž byl Heřmanův domek jako letadélko Káně, co by lehce vzlétlo z travnaté plochy v ústrety vojenskému bombardéru. S doprovodem zřejmě stavebního dozoru udíleli příkazy jak ještě lépe využít té svobodně koupené české půdy, lépe než to umí žížaly, kořeny stromů a ta ubohá Ruska. Heřmana tahle stavba už dávno dusila, zahradu rozdělil, jako se rozdělil svět na majetné, chudé a jejich beznadějné smiřovatele. Tu poslední roli častokrát hrával.

Amíci s tisícerem věcí už byli pod střechou. Jednou skrze plot uslyšel Amiky se shnilým „r“, po druhé skrze plot protější Pašenku s jejím tvrdým „b“. Ta holka se mu líbila „i když má oči zelené jak voda v uranových tyčích, dře jako Liduška“ rád se díval na její bosé nohy ťapající v trávě i záhonech, na kolena od černé hlíny, s chutí pozoroval, jak věší malé svazečky bylin na větve prapodivně prořezaných stromů, jímž v duchu říkal černobylský řez.

Když odcházela na autobus, pokaždé jí vnutil něco na cestu. Hned jak se ztratila z dohledu, zadíval se k movitějším sousedům, usadil se do křesílka pod prodlouženou stříšku nad vchodem a rozjímal „tak snacha je jalová, Paša je jalová a tihle Američani se přiharcovali do domu zrovna tak bez dětí, barák mají, že vidí strojvůdci v mašině na náspu do svačiny, div by mu nemačkali tlačítko bdělosti, garáž jak stodolu s mlatem, ale po kočárku s miminem ani stopa.

Rozesmál se, vždyť je to stejné jak za osvobození, jedni se sem probojovali zubožení, odrbaní a hladoví, druzí vymydlení s čokoládou a silonkami v kapse, obé bez dětí, svými životy nešetřili ani jedni, obojí byli tenkrát opravdoví hrdinové! Vzpomínal, proč vlastně obé mocnosti pelášily do války, jedněm to začalo Pearl Harborem, druhým Leningradem, no a teď se mi tu pěkně sešli potomci ušmudlaných i vymydlených hrdinů. Obé si koupili svými předky osvobozený pozemek za milion. Pašenka jej vysypala z ruksaku jak brambory, zajisté vydřené, poctivě hnojené a přihrnuté, co se ta holka natahá země, nakleká v záhonech, ti druzí zaplatili převodem, určitě peníze z obchodu, Amíci zase vymysleli nějakou blbost, co rozeseli do světa hlupáků, jako ty jejich neforemný přetučnělý hovězí housky.

Po čtrnácti dnech zabydlení se, usazení nekonečného množství věcí, a hned jak vrchní zahradník předal dokonané dílko, se Heřmanovi dostalo od amerických sousedů velké cti, totiž pozvání jak prý v Čechách bývá zvykem na kolaudaci onoho honosného domu „a vyřiďte pozvánku také vaší sousedce, je tam pořád tak sama“.

To se povedlo, pomyslel si Heřman, já mám dělat prostředníka, já si mám hrát na starého Churchilla? S prvními dozrávajícími jablíčky, jež podával Paše přes plot na ochutnání, milé pozvání vyřídil.

„Já mám jít na oslavu a tam? Oni si na mě vzpomněli? Nepletou se? Ale já, pane Heřmane, mám už batůžek prázdný, já už nejsem zajímavá, druhej na stavbu domku, snad vysype manžel, až se vrátí.“
„Ale tohle je pozvání sousedské“ zdůraznil Heřman.
Tu kyvadlovou trasu očí z Heřmana na nový dům a zpátky zakončila slovy „tak já půjdu, ale co já si vezmu na sebe?“.
To už Heřman neřešil, to už bylo mimo jeho stařeckou sílu. Díval se za Ruskou „té by slušely i modráky, no jo, ale co já? Co já si vezmu na sebe?“.

„Kdyby Liduška žila, nažehlila by mě“ přemítal Heřman „a strčila do těchhle kalhot, co dělají penzistu důchodcem, na postel by rozložila tuhle košili tu jako bych chodil zpívat do sboru, kde nesmí žádný hlas vyčnívat, boty snad by mi dala vybrat, ale sako to mám jen jedno, to by nemilosrdně připravila přes opěradlo židle, v tomhle se Liduška nepoučila, neokoukala, že dnešní babky a dědkové jsou jiní, vypadat mladě, aktivně, to je trend, nedat najevo, že navždy podstoupili výrobní prostředky mladším, protože kdo z mladých má ten starý šrot živit?“

Na just si navlékl Heřman Liduškou zatracované plátěné kalhoty s měděnými cvočky kolem medových kapes, oky protáhl široký opasek s olověnou přezkou přes pupek nad přezkou sportovní triko s krátkými jak za mlada, sčesal si mramorovou kštici, zašněroval semišky a vyhlížel Pašu, jež jej včera požádala o doprovod. Vyhlížel smluvený sobotní autobus, co Heřmana zklamal, namísto Paši vylezla stará Baťková, jíž dal ve vystupování přednost vyhnanecký páreček „Luďku co vy tady?“ podivil se Heřman.

„Jsme pozváni na kolaudaci, to víš, můj šéf chce mít i zástupce z lidu a ty, soudím podle oblečení, někoho čekáš? Někoho mladšího?“
„To se ví, že čekám, to bych tu nestál.“
„Snad nemáš nějakou známost? Barák máš prázdnej.“ „Hele, ty dobře víš proč, na známost tu čekám, ale na jinou než si myslíš, tuhle si mi totiž dohodil ty sám, moulo!“
„Táto, uvidíme se přes plot, my už jdeme.“
„Žádný přes plot, jdu s vámi, mám stejné pozvání.“
Luděk se zarazil „tebe ti Amíci taky pozvali?“
„A proč ne? Jsme přece sousedi.“

Ač si Heřman připadal jak v cizokrajné zahradě, kde by ta jeho jablíčka a kapusta zašla na úbytě, protože bůhví kam se poděla všechna ta Liduškou obdělávaná ornice, obdivoval řemeslo. Přece jen naše lidi ještě umí dělat, když jim zaplatí. Stanul na pozemku, jenž byl směsicí marocké, thajské, indiánské a snad i skandinávské architektury, v tom se Heřman nevyznal, zdálo se mu všechno tak složité, barák, altán, pergola, před zavřenou garáží s vraty jak do plavební komory div ne kruhový objezd, samá žula a pískovec, něco travertinu v okolí cizokrajných rostlin, jistě že nezapomněli na koupání v modré nádobě, co tam by se vešlo siláže.

Heřman byl unesen z té řemeslné práce, tohle by si tenkrát nedovolil Husák ani Štrougal, sebrali by jim legitimaci! Dobře že Paša zůstala doma, na tohle by ten její musel vysypat ruksaků deset! Z individuální prohlídky jej vytrhl hostitel „pane Heřmane, nějak se nás straníte, pojďte k tabuli!“. Zamyšlený Heřman se vylekal, vzpomněl si na školní léta, na tu černou placku a gumovou houbu, co o přestávkách létala vzduchem. Jejich tabule mu ukrývala jen jednu rovnici o jedné neznámé „kde na to jen vzali?“. Ten stůl, zajisté s dubovou či kamennou deskou pod ubrusem, protože chudák smrk by se pod tíhou nádobí prohnul, Heřmana udivil. „Kde to vlastně jsem?“ pomyslel si, když očima klouzal po neznámých dobrotách „na Aljašce v Peru či Indii?

Ty všelijaké mořské potvory, co to má nohou a chapadel, jako kdyby se díval v mikroskopu na veš, maso z lososů červené a vyskládané jak tašky na střeše a hřebenáč jim dělala nějaká uzená potvora spoutaná provázkem, jeseter či vyza. Proboha, toho cizokrajného ovoce, proč mu neřekli, dozrály Panenské české, rajčata má na rozdávání i paprikami je mohl zásobit“. Hostitelka Helen si všimla Heřmanova ostychu „pane Heřmane, jak po vašem říkáte. Co hrdlo ráčí!“. Heřman svůj vesnický ostych zamluvil „no jo, ale kde máte ty vaše nadité housky a kokakolu?“.

Společnost kolem mladé paní Helen se rozesmála a hostitelka vysvětlila „drahý pane Heřmane hamburgery a coca-cola jsou pro lidi, co nechtějí být na světě dlouho, my si naopak chceme život prodloužit a vy zajisté s námi, pojďte, vybereme spolu“. Helen popadla talíř, svůdně cupitala před Heřmanem a v kratičkých zastávkách kolem stolu dávala instrukce „tohle jsou plátky divokého lososa uzené na studeném kouři a dřevu granátovníku, tohle nesmíme vynechat, to jsou“ …atd.

Když byl talíř obložen barvami malířské palety, Helen dodala „přílohy se u nás moc nevedou, ale jestli chcete, pro hosty rodilé v Čechách máme překvapení, každou chvíli dorazí a pak dostanete i chléb, tak dobrou chuť a zábavu. A ještě, prosím, vyřídil jste vzkaz vaší východní sousedce? Je s ní počítáno“. Heřman přikývl, poděkoval a jako pes s kostí zalezl do malého altánu v orientálním stylu. Pozoroval hosty, ochutnával, něco mělo nebeskou chuť, něco bylo k blití, nebyl zvyklý na neznámé potvory a už vůbec nebyl naučený jíst bez chleba.

Zatím napočítal dvacet hostů. Než ten stůl vymetou, zkazí se to, je teplo, ta rákosová stínící rohož nic nepomůže. Každou chvíli pokukoval ke vratům, přece to slíbila. Luděk se motá kolem hostitele jako hladovej kolem plotny, no budiž Američan je jeho šéf, ale přehánět to nemusí. Snacha asi září se svou angličtinou, zaslechl, že česky nemluví, kolik je tu asi Čechů na to překvapení?

A chodili další, dvě skupinky po třech a pěti a za nimi jako český slavnostní alegorický vůz vjel do otevřených vrat omšelý osobák s přívěsem vezoucí popelnicový kontejner, ten pozinkovaný s obloukovitě jezdícím víkem. Zaradoval se „tyhle znám, tak prasátko z popelnice je to překvapení pro české rodáky, lépe zvolit nemohli“ pochválil si Heřman. Znal to z bratrových sedmdesátin, zrovna tihle dva, přijeli s napůl udělaným seletem, kontejner roztopili, na žhavých oharcích selátko dopekli, sami odkrajovali a obsluhovali, bylo to moc dobré a bezstarostné. Hostitelka, jíž rozhodná chůze moc slušela, těm dvěma určila místo pro jejich bohulibou činnost.

Heřman s chutí položil načatý talíř a nabídl pomoc při vykládání kontejneru. Bezúspěšně, Helen jej chytila pod paždí „ne, tohle vám nepřísluší, oni jsou za to placeni, vy si semnou, prosím, pojďte dát něco docela jiného“. Zavedla jej za jakousi plentu, snad propůjčující tomuhle pojízdnému baru soukromí, opravdu tu stál mobilní bar, a ten k Heřmanovu překvapení obsluhovala Jituška Mrázků, místní krasavice se třemi křížky, co vždycky měla ráda pití „Jituško, co ty tady? Tu nejzodpovědnější práci tě svěřili?“

„Kdo by ji nevzal, pane Heřmane, vždyť se podívejte“ elegantně rozevřenou dlaní ukázala na nepřeberné jesličky lahví, téměř stejně barevných jako proviantní stůl. Helen vybrala sama. „Proč se nesvěřit zkušené?“ pomyslel si Heřman „vždyť o takovém pití nemám ani ponětí“.

„Tak na to naše dlouholeté sousedství, pane Heřmane“ vyzvala jej Helen, ale napila se jen jako ptáče, skleničku si odnášela za společností kolem stolu. Heřman se olizoval jako po zmrzlině, spiklenecky se podíval „Jituško, dáme si repete, nalej“.
„Dáme, pane Heřmane, kdo by si nedal, ta moc dobře ví co je dobrého.“

Heřman se usmíval na ty krásné nahé paže, co s jistotou vytáhly tu správou láhev a briskně vystříkly obsah skleniček „já správně nesmím, dostala jsem tvrdé instrukce, tak honem, někdo leze“. Heřmanovi najednou bylo dobře, najednou vlastnil dva milé opěrné body, popelnici a Jitušku. Za mladými ani nešel, ti se motali kolem Sama Sanderse hostitele a Luďkova šéfa v jednom. Dodal si odvahy, aby obešel celý dům a ještě jednou v duchu pochválil všechny ty řemeslníky, vždyť za jeho mládí se stavělo jen svépomoci, člověk musel umět všechno, snad proto byly domy strohé architektury, komu by se chtělo stavět svépomoci něco tak složitého jako je tenhle dům?

Obešel jej a zadní cestičkou šup za Jituškou „vždyť vy mě utaháte, pane Heřmane, já musím vydržet do bůhví kdy“. S nasládlými rty se Heřman šoural k popelnici, u baru už diskutující tvořily skupinky, většinou tam zaslechl slovo byznys, nebo obchod, u popelnic to bylo jiné, chlapi si naň upamatovali „tenkrát jsme vám ještě pekli sele z přeštických chovů, tohle je od severních sousedů, hele a co to tam voni pojídaj za svinstvo?“.

Heřman je napomenul „vy se nějak rouháte, chlapi, jenom si prodlužujou život!“.
„Na prodloužení života je tohle“ jeden z prasečí dvojice vytáhl z tašky fernet a podal jej Heřmanovi „a voni jako to naše selátko jíst nebudou?“

Heřman aby neurazil, napil se hnědé tekutiny s tou předešlou nesrovnatelnou „vy jste tu jenom, kdyby náhodou někdo chtěl zajíst chobotničku, pánové!“

Druhý z prasečí dvojice posadil ruce v bok „jo tak my jsme jim přišli zkracovat životy? Véno, slyšíš to? Tohle selátko muší bejt obzvláště fajnový, ať to krácení za to stojí“.

Své rozhodnutí ztvrdili lokem hnědé božkovské tekutiny, k níž přitáhli i Heřmana.
„Ty, kamaráde, tak nám tam odloupni něco, co prodlužuje život, pozejtří jdu našemu obvoďákovi na technickou se srdíčkem, tak ať mi to vyspraví.“

Ač to Heřman považoval od prasečí dvojice za přílišnou troufalost, přece jen se došoural ke stolu a nenápadně nabral porci uzeného lososa.
„Chlapi, ať vás nevidí, to je losos z divočiny uzenej nastudeno granátovníkem, garance prodloužení života tři měsíce.“

Prasečí dvojka usedla za kontejner, Heřman špízoval a po očku se díval jak těm dvěma chutná. Dlouho mlčeli, brady a ohryzky jim nadskakovaly, jak každým soustem tloukli o patro „hm, hm, co k tomu říct, Véno?“
„Abychom to zabalili a včas utekli, ne?“
Podívali se na Heřmana „kolik tam toho mají?“.
„Dost, ale vono se jim to v teple do večera zkazí!“

Teprve teď si Heřman uvědomil, že losos byl v letním vzduchu tuhý, chladný, záhada jej zahnala opět k proviantnímu stolu „vono je to všechno stejný“ pomyslel si „přece nenosí furt čerstvý, to by se hostitelka uštvala“.

Konečně se na rohu stolu potkal se synem „jsi na roztrhání, Luďku, jestlipak alespoň z toho něco budeš mít?“.
„Dědo, je to můj šéf, a já jsem zadluženec z garsonky, nějak to dohánět musím a co ty, líbí se tě tu? Nějak se straníš.“
Dědo zase mi říká dědo, pomyslel si v dobrém rozmaru Heřman „Luďku, radši mi řekni, jak to, že je to furt tak čerstvý?“
Syn se pousmál „aby nebylo, když je to studený, celej stůl pod ubrusem je jedna velká chladící deska, to tě nenapadlo?“.

V tu chvíli se Heřman divil docela něčemu jinému, zadíval se do otevřené náruče brány „Luďku“ popadl syna za loket „podívej, vidíš to co já?“. Pustil jej, nečekal na odpověď, nevěřícně popošel, a jako kdyby zašantročil brýle, prohlížel přicházející krasavici. Přicházela sama prostředkem vrat, jenž jakoby se před tou elegancí, samočinně otevřely. Souměrnost co musí mít každé dobře letící éro, kazil jen těžký kufřík, co vláčela v ruce, kufřík co se šmejkal o stehno zakryto růžovými šaty a jedno holé kolínko mačkal k druhému.

Heřman polykal, jako kdyby mu rýma tekla krkem „Paša to je Paša, holka radioaktivní! No potěš pámbů“. Vybíhat v ústrety nemusel, našli se mladší, svižnější hosté, co si nenechali ujít tenhle krasový útvar, kufřík byl předán, útvar srovnán a Heřman i když se raději vytrácel z dohledu, zahořel plamínkem z Betléma. A nehořel sám, jako skautská lampička zapálila tahle Ruska na potkání každého.

Heřman se přece musel ukázat, chtěl vidět to stvoření zblízka, co si to vlastně dovlékla? Převlečení? Zahraje jim tu divadlo? Naštěstí přiběhl Luděk „dědo ty si jí sem pozval?“.
„Já? Proč bych já? Ti tvoji dobrodinci, co je obrůstáš jako břečťan, já to jenom vyřídil.“
„A kdo to z ní udělal? Snad si jí to nenakázal, abys utlumil chudobu na východ od ráje?“
„Jsi brepta, Luďku, pojď, dáme si skleničku.“

Ve skutečnosti se Heřman chtěl Paše přiblížit, ze zvědavosti zatáhl syna k doposud volné straně proviantního stolu. U té protější stála Paša v doprovodu hostitelky Helen, jež na stole uvolnila místo pro onen kufřík. Heřman si všiml jak je ta holka nádherná, doposud jí vídával nenalíčenou, v pracovním nebo obyčejném cestovním. Za stolem vykukovaly ty nádherně růží šatiček obtažené oblé ženské boky určené ke zrození, oproti fešné hostitelce pas jako Jindřichohradecká úzkokolejka, dál už se Heřman nedostal, první ctitel položil na uvolněné místo stolu obsah kufříku.

Nejen Heřman se synem žasly zvědavostí. Na podélně oválné mramorové míse byla v plovoucí poloze usazena velká zlatá jeseterovitá ryba, jež se v teplém dni na okamžik orosila jak zlatavé pivo, Ruska se zvědavě rozhlédla, dotkla se rybího hřbetu, ryba se rozevřela jako žlutý leknín, jenž odhalil stejně velkou jeseterovitou rybu, tentokrát s průhledným povrchem a zlatavými útrobami. To už Heřman poznal, že je to ztělesněná vyza.

Tím to nekončilo, Ruska se rozhlédla podruhé, připraveným zlatým nožíkem těsně míjejíc hřbetní ploutve prořízla podélně hřbet. Ryba se pootevřela a ukázala útroby plně vycpané žlutým kaviárem, do něj Ruska vložila vyřezávanou dřevěnou lžíci, a pobídla hosty. Potlesk přehlušil Heřmanovu poznámku synovi „vidíš, ty moulo, že na východ od čáry není až taková chudoba?“.

Zahanbená hostitelka pohlédla k uzené vyze nad vyskládanými kousky lososa a v hostitelských očích se zrodila ta pravá ženská žárlivost. Sotva si hosté stačili pobrat vlahé pružné kuličky, zajisté nejpravějšího kaviáru na světě, vyzvala je ke společnému přípitku. Luděk se omluvil „dědo, tak to já musím, vždyť jsem chuďas z garsonky“.

Heřman jej propustil rozjařeným zvoláním „jen běž, a nepřeraz se o demarkační čáru, ty moulo, a neříkej mi dědo, když nemám koho brát na ryby!“.

Heřman osiřel, neměl zapotřebí pít s tou tlupou, počká, až bude volno a připije si s Jituškou Mrázků. Obešel stůl a zkoumal tu záhadnou rybu, tu mramorovou mísu, co jí chladila deska pod ubrusem, mísa předávala chlad rozevřené naleštěné mosazné či pozlacené formě, v níž seděla jako z aspiku ona průhledná vyza plná žlutavých kuliček, ubral na misku dvě lžíce a šněroval si to k popelnici.

„Chlapi tohle jste ještě neměli, tohle jídával car a teď Putin! Pravý ruský kaviár rovnou z rukou carevny, té růžové krasavice co prošla kolem vás!“
„A tenhle jantar vysypala z dekoltu? Járo, máš tu svítící broky na kachny, abys viděl kam tě to lítá!“ zavolal prasečkář na svého kolegu, když Heřman nabízel sluncem rozzářené kuličky. „To je vážně ten pravej? Ruskej? Vždyť ten už se vyvažuje stříbrem!“
„Ale kamaráde, k tomu patří carská vodka, tu nezajistila? A vůbec, co je tu za honoraci?“

Heřman se zbavil sáhodlouhého vysvětlování slovy „stojíme, pánové, pár metrů od demarkační čáry a poletech si tu osvoboditelé konečně podávají ruku od srdce, tak jim to selátko nepřipalte“.

„Moment, říkal si, že je pro rodáky, jestli máme přitáhnout i jiný huby, bude to chtít něco na vylepšenou, vpravit do toho exotiku, nemyslíš?“.

Prasečkáři se na Heřmana žádostivě dívali, že mu jazykem prolétlo několik chutí z Liduščiny kuchyně „mám skočit pro koření, nebo sousedce vyfouknu čerstvé bylinky?“. Jeden prasečkář mávl rukou „kořeního máme na celej prasečák, bylinky by se spálili, něco jiného bys nevymyslel?“ Heřman vyštěkl „pivo, zalévat pivem, pípu taky mají a mám tam známou“.

Prasečkáři konečně seznali, že Heřman je na správné cestě „pivo taky, ale pivo nedá exotiku, musíš přitvrdit, kór když tam máš známou“.
„Tu vodku?“ navrhl Heřman.
„Vodka taky ale ta vylítne do vzduchu a nic po ni nezbude, něco od druhých spojenců.“
„To jako myslíte tu jejich whisky?“
„No jasně, Jack Daniels a ne ledajakou, ať to má barvu, a co nějaký koňáček, Francouzi také byli spojenci, ne?“
„Heřman se postavil proti, byli ale, jak dlouho jim to trvalo, než se to naučili, Hitlerem se nechali obsadit ze dne na den.“
„Tak to je jasný, do toho nebudeme selátko máčet, co Angláni, jejich letadla ho pěkně prohnala.“

„Jasně, co portské na závěr, Angláni mají největší zásluhu, že to s ním Portugalci rozjeli, to bude lepší než lipový med!“ Heřman doposud myslel, že si prasečkáři dělají legraci, ale když viděl, že berou tyhle ingredience jako hotovou věc, diskutovali jak to udělat aby to jen nevyhořelo, neletělo do vzduchu a nic po tom nezbylo „ty vole, to bude nejdražší sele v osvobozené Evropě“ nechtěl jim kazit radost, sám byl na jejich výkon zvědavý, řekl si „kéž by tohle sele zahanbilo celý proviantní stůl i s kaviárem“.

Heřman bral celý ten počin jako válečné dobrodružství, přenést třaskavý materiál od nepřítele k příteli. Oslava už se rozjela jak hospodský orchestrion, diskutující hloučky, hlasité ťukání, šampáňo pěnilo jak voda pod jezem, k tomu hudba stávající ze třech muzikantů a elektronického komba, podle diskusí a vtípků Heřman vysledoval, že je to vlastně firemní oslava, než kolaudace soukromého domu. Moc si přál setkat se s Pašou, aby mu konečně řekla, jaké divadélko na ně narafičila. Jituška Mrázků byla k roztrhání, on také někdo musel umývat sklenice, na to jaksi hostitelé pozapomněli, točit neposedné pivo „Jituš, jsi tu jak černoška v americkém otroctví, hleď si lahviček, já si beru pivo a sklenice“ nabídl Heřman.

Od pípy viděl na taneční parket, a když se trochu vyklonil, zabral i proviantní stůl. Ty světložluté ruské perly mizely z útrob ryby jak slunce za obzorem, uslyšel Pašenku, jak nakázala „hlavně nepoužívat kovová náčiní“ proč se ta holka tady nezastaví, to nic nepije?

Pila, pila jako piškotový svítek skořicové mléko, oni jí to pitíčko nosili ctitelé. Heřman přemítal, jak se ty ženy umí proměnit, kde jsou ta kolínka od hlíny, vytahané ruce, co rozvážely kolečkem odpočatou černozem, Paša byla středem pozornosti, a tenhle střed tenhle růžový střed, na nějž každý mířil, neušel pozornosti hostitelky. Sama si od Jitušky nechala nalít, už nepila jako ptáče, už to klopila jak do popelářského vozu „a co vy, pane Heřmane, vy tu přece nejste na práci! To jste si naše pozvání špatně přebral, vy se máte bavit jako vaše sousedka, není tu snad dost pohledných žen?!“.

Z jejího tónu Heřman nepochopil, je-li to příkaz, doporučení či humor ze zoufalství. Postrašila i Jitku.
„Běžte se bavit, pane Heřman, já to tu nějak zvládnu“.
„Jituško, teď jsme spojenci a ti si musí pomáhat.“
„A proti komu, pane Heřman? Myslíte proti vykořisťovatelům? Do toho já nejdu, pane Heřman, podívejte, jaké výrobní prostředky mně svěřili, o ty přijít nechci“ pobaveně ukázala na jesličky barevných láhví.

„Právě v tom musíme být spojenci, Jituš, počkej, natočím a hned ti to vysvětlím.“
Heřman čepoval pivo s klukovskou radostí „je libo čepičku Dědy Mráze nebo Santa Klause?“.

Viděl, že hosté se polehoučku rozdělují na dva tábory, jedny jako reprezentační závoj vlastnila Ruska, druhé jako zpravodaje CIA hostitelka. Heřman se těšil, kterou dříve kdo vyzve na tanec, obě byly pěkné, ale Paša „jak že to říkala? Já jsem holka radioaktivní, pane Heřmane?“ Paša byla přímo uranová tyč, hbitější, nějak víc svalů zapojila do každého pohybu, zároveň byla elegantnější. Heřman se zasmál, představil si, kolik ctitelů by odpadlo na její špenátové zahrádce s hlínou na kolínkách. Využil chvilku, kdy pípou neprotékalo pivo, neklonil se k Jitce, žadonil, aby dostál svůj plán „Jituško, nikdo to nepozná, jednu láhev vizoura a jedno portské, ať mají kluci pořádnou čalamádu na potírání selátka, nechají tě tu nejlepší porci, kejtičku na whisky, kde tohle dostaneš? Jituško, ať to kluci Amíkům nandají“.

„Pane Heřman, tihle hostitelé přišli ze země CIA, určitě jsou všude kamery, možná se mi teď někdo dívá do výstřihu a vám kontroluje podměrečná piva a možná“ s úsměvem se přitulila k Heřmanovi „možná že někdo slyší vaše kriminální návrhy, podívejte, už si pro vás jdou“.

Ač to byla Jitušky legrace, láhve jen tak dát nechtěla, Heřman stejně na chvíli zapomněl, oč žadonil, dočkal se jiné scenérie, Pašu vyzval nějaký ctitel k tanci. Troufl si jen na ploužák, jen takové pohupování ze strany na stranu, co Pašenku nudilo, neboť z nudy zapojila do tance svaly, jenž s medvědím pohupováním partnera neměly co společného, jely si tak nějak po svém, tak nějak rozhoupala růžový zadeček i ramena rovná jako smontovaná z Merkuru.

Heřman viděl ta nádherná lýtka přitažené achilovkou ke žlutým střevíčkům na vysokém, pozoroval, jak jsou ty partnerem a plouživým rytmem spoutané svaly neposedné a pomyslel si „tohle je nevybuchlý granát v občanské zástavbě“. I muzikanti vycítili, že tohle stvoření by rádo jiný rytmus, k němuž beze všeho dopomohou. A náhlá divočina překvapila další odvážnou dvojici, jež před koncem prvního kousku vstoupila na parket v očekávání houpavého toulání, dvojici, jíž byl sám hostitelský pár. Důstojný Sam objímal rukou manželčin pas, zrovna když muzikanti popustili uzdu letitému rokenrolu.

Paša vystartovala jak překážková běžkyně, ne partner nýbrž ona jeho vedla parketem, ona jemu skákala do náruče, na čtvero jejích variací připadala jedna na partnera, víc by ten nebožák nestačil, skákala, nohy odhazovala jak při kankánu, růžový zadeček dováděl jak splašené kyvadlo obřích pendlovek, Heřman složil ruce na pípu a kroutil hlavou „ty že si holka radioaktivní? Ozářená? A čím, prosím tě?“.

Pro samou skákající krásu, si nevšiml, zahanbeného hostitelského páru, jenž postával na samém okraji parketu jak na ostudném útesu. S prázdným půllitrem se k zasněnému Heřmanu přidružil host se šišlavým „r“ zajisté v Čechách žijící Američan, Heřmana zadržel, když poslepu čepoval „ne teď se nenechte rušit, podívejte, je nádherná, jako kdyby ten šedý dlouhý poválečný čas obešla, člověk si snadno představí paní carského dvora, byla by inspirací, pro Čechova“. Rokenrol dohrál, Pašenka se zklidnila a Heřman se Američana dotázal „a co ta vaše vlast, jaké období by nejraději obešla?“.

„To nevím, Ameriku zrodilo dobývání, tvrdý byznys a na to nejspíš i zanikne, nebýt téhle krásné hudby co do nás nalili černoši…., ale jsme země bohatá, Afrikou proteče víc naší coca-coly, než jsou zásoby její pramenité vody, není snad tohle ohromný úspěch, pane? A co vaše malá vlast, čím ona vyniká?“.

Heřman se zadíval na proviantní stůl, pousmál se, „my? My umíme rožnit ta nejlepší selata na světě, až naši odborníci zacinkají na zvoneček, jděte ochutnat“.

Pozvánka oživila Heřmanův úkol, co mu zadali prasečkáři, honem než se navalí žíznivci „Jituško, všechny kamery CIA jsou obráceny na sluncem ozářenou soudružku carevnu, honem ty dvě lahvičky, nebudeš litovat“.

Tentokrát uspěl, s papírovou krabicí upaloval k prasečkářům „no to je dost, že jdeš, už jsme si mysleli, že to budeme polejvat malinovkou, ukaž! Tys to splnil do puntíku, poslouchej, hrajou Kalinku, to pro tu carevnu s kaviárem?“

Heřman zbystřil sluch „no jo, rozjíždí se to jak parní mašina“ neváhal, předal důležité ingredience a utíkal nazpět. Na baru nebyla žádná fronta, zato taneční parket viděl v obležení. Hudební kombo rozjelo jakousi modernější verzi ruské Kalinky. A jak Heřman záhy zjistil, zařazení této provokující písně do repertoáru nebyla náhoda „sakra jak na taneční soutěži“ řekl si, když na parketu objevil pár, jenž v minulém čísle propadl. Sam a Elen v elegantním postoji zajisté nacvičené choreografie, bezvadné držení by jistě omámilo porotu, kroky zkracující délku měnícím se rytmem Kalinky, pravidelné otočky, několik něžných výskoků, jež nemíjel potlesk.

Překvapený Heřman hledal Pašenku, obecenstvo kolem parketu mělo z téhle zprofanované ruské písně švandu a jak vidno posměšně jí začínal pojímat i taneční pár. Strnulé a ještě strnulejší držení těla, přísně předepsané kroky přecházely do robotického pohybu, obecenstvo tleskalo do stále se měnícího rytmu, i Heřmana trklo, že se vysmívají tomu potupnému svržení cara a nastolení dělnické hrůzovlády. Heřman byl již na odchodu „raději si s Jituškou dáme skleničku, dokud je bar prázdný“ pomyslel si. Tenhle záslužný úmysl však zhatila Paša, co odkudsi vplula na parket jak nádherná plachetnice do zátoky. I když jí chůzi zdobily vysoké žluté podpatky, země se jimi nedotkla.

V růžových šatičkách s pasem staženým černým pruhem látky, cupitala po špičkách, jak to umí jen cvičené baletky, hezký obličej rytmicky překládala z jednoho ramene na druhé, paže a dlaně pluly vzduchem jak v křišťálové vodě starodávné plavuně. „Baletka carského dvora“ pronesl nahlas Heřman, jenž ještě netušil, co přijde. Zrovna když odcupitala na protější kraj parketu, skončila ona rychlá pasáž Kalinky a tam kde by Alexandrovci ohromili nasazením sólového hlasu, Pašenka na špičce jedné nohy zvedla nad hlavu druhou tak, že z nohou vytvořila div ne přímku a v téhle vteřinové poloze odhalila nebetyčnou krásu, pro niž se za Carského Ruska pokládaly životy, komsomolci se potají rvali do krve, dělníci zvyšovali normy, krásu, jež neslyšně a nechtěně rozdrbla růžový rozparek. Když krása zaklapla jak šperkovnice, Ruska, tentokrát na podpatcích, jež určitě musely být zoceleny, prováděla otočky a prapodivné rytmické poskoky, jako porouchaný stroj doskákala zpět k výchozímu místu, zaujala stoj spatný, ruce v bok a do již svižného tempa baletila jako v Opeře.

Heřman se nemohl vynadívat, jako se nemohl vynadívat, když rozvážela někdejší jeho černozem. Byla kouzelná, zpočátku Heřman myslel, že patří k choreografii amerického páru, záhy pochopil, že demarkační čára rozděluje navždy. Nikdo nepochyboval, že tahle Ruska prošla poctivou baletní průpravou, nepochyboval ani taneční pár, co chtěl zesměšnit tu otřepanou píseň, jež přežila tři tvrdá zřízení a nikdy nepoznala tu jejich pravou americkou svobodu. Všichni chlapi včetně Heřmana toužili nahlédnout znovu do nebes, z Paši nespouštěli oči a původní pár se odebral do ústraní.
 

Nebylo dlouho po tanci a ženy od demarkační čáry se opět sešly. Tentokrát stály naproti sobě u proviantního stolu, každá v půlkruhu svých příznivců, kolem Rusky zajisté příznivci krásy, za hostitelkou manželovy zaměstnanci a ctitelé moci. Ženy stály jedna coby pěstěná carevna oproti nejmocnější dámě světa, jež Pašu vyzvala k provokativnímu přípitku „na cara Petra Velikého“ obě ženy pozvedli skleničku a decentně upily. Sotva je vrátily na stůl, Paša přípitek opětovala „na Franklina!“ opět zavlažily rty a hostitelka naschvál připomněla ten neslavný konec Ruské éry výzvou „na Auroru!“.

Ruska se zatvářila zle, přípitek neodmítla, ale úder tvrdě vrátila „na Castera!“ hostitelka si nechala dolít a sokyni vyzvala „na Stalina!“. Paša se napřímila, přimhouřila oči a vyštěkla „na Oppenheimera“ tady už hostitelka přípitek pozdržela, nakonec jej za podpory svých příznivců přijala, ale vzápětí vyřkla dvě nahnilá „r“ „na Brežněva a jeho příkaz obsadit tuhle krásnou zem!“. Rusku nezastrašila, nastavila sklenku, jakýsi ctitel pohotově dolil a Pašenka vykřikla, „na Challenger!“.

Tohle už zaskočilo příznivce na obou stranách, hostitelka nechala skleničku na pokoji, nenávistně se podívala na Rusku, pak se zoufale otočila na své příznivce, z nichž jeden okamžitě podal pomocnou ruku a vykřikl „na Černobyl!“. Heřman vypoulil oči, z překvapené Rusky jimi přejel na onoho udatného rytíře, v němž poznal svého syna Luďka. Heřman zvedl ruku s vyčnívajícím ukazováčkem a synu pohrozil. Prodral se k Jitušce, v rychlosti nechal nalít dvě skleničky, upaloval zpátky, před Pašu položil vodku a doposud oněmělé obecenstvo vyzval „tak a teď na vaše zdraví!“.

Paša s provlhlýma očima se k Heřmanovi přitulila a třesoucím hláskem zašeptala „ale jenom s vámi, sousede“. „Tenhle hloupý zápas dvou mocností nemá vítěze“ pomyslel si Heřman, když sousedku utěšil „zato ten můj blbec, ten se ukázal, jen co je pravda!“. Pašenka měla tak trochu štěstí, nikdo nevěděl, o co jde, jak její ctitelé, tak vyznavači hostitelky se shodli „že, holky to přehnaly, až se z toho obě rozplakaly“. Nikdo krom Heřmana a toho blbce Luďka, nevěděl, že jedna lítostí nad sebou samou, protože tenkrát se něčí nedbalostí i vír pod splavem točil obráceně, půda ztratila vůni domova a malé Pašence, té holce radioaktivní se pocuchalo zrající ženské ústrojí. Vždyť tohle schválně vtloukl Luďkovi do hlavy, aby věděl, co by jiné ženy za těhotenství daly! Druhá plakala vztekem nad drzostí, v tak neomalenou dobu připomínat hrdiny co složili po nepovedeném startu raketoplánu životy k nohám americké vědy a dobývání kosmu. Heřman se konečně dovtípil, prodal hloupě, nad jeho domkem na demarkační čáře, se bude nekonečně pošťuchovat zajíc s mikimausem.

Taneční parket se naplnil, tentokrát tančícími pro radost, Heřman se Jitušce omluvil „jdu zkontrolovat ty dva prasečkáře, jestli to drahý pití nelejí do sebe místo na sele“.

S odklápěcí popelnice se linula vůně, jíž by na celém tom jejich cizokrajném stole nedali dohromady. Vůně možná nezdravá, těžká že by strhla decimálku a odrazila kulku, ale byla česká, byť z nakradených ingrediencí. A to oba prasečkáře těšilo „tohle jsme ještě nedělali“ pochlubili se Heřmanovi „ta whisky měla deset let, a portský tomu dalo boží šmak, neboj žádný sprostý flambování, všechno krom lihu ten ať si táhne komínem, tam zůstalo nedotčený, vždyť my to tím jejich pitím jenom tak lehce odíváme, do takového hebkého erotického prádýlka, silonky připínáme do červených podvazků a teď pojď ochutnat co je pod hedvábnými kalhotkami“.

Prasečkář odklopil víko, popelnici odvětral, zastavil motor a zadíval se na Heřmana „tak co tomu říkáš, neměl jsem pravdu?“.
Heřman brejlil do popelnice „proboha, měli jste tu snad akademického malíře, nebo se mi konečně zjevilo zlaté prasátko? Vždyť je to vybarvené jak podzimní javorové listí, je to vůbec z masa a kostí?“.
„A kdybys přinesl ještě jedno portský, bylo by to jak hrudník květinové Tahiťanky.“

Heřman se nemohl vynadívat, sele bylo jako vyskládaná mozaika z malých barevných kostiček, tak pracně prasečkáři nařezali kůži i maso hluboko pod ní, medově zbarvené kostičky dělily od sebe temně růžové pravoúhlé rýhy. Prasečkáři využili Heřmanův údiv „to víš, tam se toho vejde, máme posledních pár kapek“ jeden prasečkář popadl ruční rozprašovač, pustil motor a na otáčející se sele vystříkal zbytek portského „no a to je konec, přece nechceš, abychom stříkali sprostej fernet, ta slaná dobrůtka musí na jazyku sládnout a přivádět do extáze, jako to zařízení v kalhotkách“.

Prasečkář zastavil motor, co poháněl jehlu se seletem „ochutnej, ale musíme odkrojit zespoda, jinak by to bylo jako na pěkným stehýnku voko na punčoše“.
Odkrojil dvě medové kostičky s kouskem bělostného masa a na papírovém tácku je podával Heřmanovi.
„Ale jenom jednu, druhou vezmi strážkyni ohnivé vody.“

Heřman očichal a jako tabulku čokolády šoupl kostičku do úst. Oba prasečkáři naň hleděli jak na ústavního soudce, co má vynést konečný verdikt. Heřman očekával, že kůže chřupne a svými starými zuby bude prasečkářům pro smích, zmýlil se, kůže zapraskala jak malé sousto flíčků z okraje pekáče, potom se ta voňavá opečeninka poddala docela lehkému stisku, ale ta chuť ta jemná příjemně nasládlá mírně uzená a táborovým ohýnkem navoněná mastnota. Heřman tloukl soustem o patro, čímž rozvíjel vzdálené chutě exotiky, cítil vůni, co zanechalo v popelnici doutnající švestkové a višňové dřevo, zavřel oči, kýval hlavou a zamumlal „ještě máme pár zlatých českých ručiček“.

„Tak vidíš, a kdybys votočil ještě jedno portské…, nakonec, vidíš sám, je to bez tak pro ně. Ať zastíníme kaviár té ruské krasavice!“.

Heřman si vzpomněl na Pašu „tý bych to zrovna moc nepřál, chlapi, ta to chudák schytala, je to má nová sousedka, má holčička radioaktivní!“.
„To jako myslíš, že si v kabelce nosí polonium?“
„Ale že to z ní vyzařuje, to se pozná na první pohled, ona se úplně nadnáší!“

Heřmanovi do vtipu nebylo, vzpomněl si na toho svého blbce, aby se zavděčil, plácne takovou volovinu, připíjet si na Černobyl s ženskou, která to chytila! Blbeček!
„Chlapi, já si srandu nedělám, když byla malá holka, von jí bouchl Černobyl za zadkem, vona ani děti mít nemůže!“ Prasečkáři se na sebe podívali „Černobyl, co blázníš, víš jak je to dávno? A víš, kolik bylo tenkrát na Šumavě hub a kolik se narodilo kanců?“

„No jo, ale pamatuješ, jak jsme předloni pekli tomu pohlavárovi z Temelína šumavského divočáka? To byl rozruch, jen co je pravda“ dal se do hovoru druhý prasečkář „to byl sám Temelínskej papaláš, svému synovi, tak osm let, půjčil dozimetr a ten jako z čisté srandy jím lustroval přicházející hosty, občas s tím zapípal, ale jen tak, jenomže když došel k naší mašině, tedy k popelnici, vono se mu to vopravdu rozhoukalo, kluk běžel za tátou, představ si, bylo to z divočáka, ještě že si ho sami dodali, ale nebylo to nic velkýho, prej bys musel sníst každej den pět kilo, abys svítil, spucli ho na kost!“.

Ani tahle historka Heřmana nepotěšila „jenomže Šumava byla daleko, ale jí to bouchlo za zadkem!“.
„Heleď, pust to z hlavy, Sověti často stříleli do vlastních řad, to je historicky daný!“ zamudroval jeden prasečkář a druhý moudro doplnil „vidíš, obě velmoci poznaly, co to umí, jedni s tím udělali tu hrůznou japonskou dvojtečku za válkou a druzí, tentokrát nechtěně a možná po vodce, zase střelili do vlastních a my jim teď uděláme pečínku, na kterou nezapomenou“. Heřman to jejich moudro nemohl poslouchat „víte co, já radši zajdu pro to portské“.

Cestou si všiml, jak se mění okolní představení, nalevo i napravo se kupily rozjařené hloučky, sem tam už se nějaký párek bez ostychu přitulil, hudba nabírala grády tupé cirkulárky, honem to dořezat, než bude ta úřednická hodina nočního klidu. Heřman starostlivě hledal Pašenku, holčičku radioaktivní, styděl se za toho blbce a přemýšlel jak to napravit. Před obřími vraty garáže neminul hlouček, co obdivoval ten jejich špejchar tu sladovnu naditou vozy. Vzpomněl si na páchnoucí, ale dobře sloužící škodovku i o tu přišel kvůli tomu blbci! Najednou jej z myšlenek vytrhla kombinace barev, jež mu připomněla vlajku Francie, nebo dle pořadí barev vlajku Protektorátu Čechy a Morava anebo lépe trikoloru českou co nosíval přišpendlenou na klopě v roce osmašedesát, vzdorujíc munici i duši Sovětů.

Teď se nevěřícně díval na trikoloru z plechu „prokristapána…, ten blbec“ zaklel, když v obří garáži poznal červenou Feldu v sousedství Superba modrého jak v atlasu Mariánský příkop a elegantně bílé Hanzelkovy Tatřičky se třemi chromovými reflektory! Tak tady skončila autíčka, jimiž se Luděk pyšnil, když byl na výsluní nahoře na Ruském kole, tady je ta pěkná Felicie, do níž nakládal oceněné holoubky, vzteky se rozhlédl a ne nadarmo toho blbce Luďka viděl, jak si to šněroval kousek od garáže, kde civěl fotr. Syn překotně změnil směr, Heřman neváhal, vystartoval, Luďka dohonil, spráskl nad ním ruce a spustil proslov, jenž se ve zdejším nehodil. „Co ty auťáky dělají v garáži týhle haciendy? To mi řekneš, že si s nimi zalátoval kus dluhu? Nebo mi řekneš, že ty miliony dlužíš svýmu šéfu? A to mu ještě voblizuješ zadek?“

Luděk se bránil „nikomu zadek neoblizuju“.
„Ne? A co ten Černobyl? To se tě povedlo, připíjet si se ženskou, kterou to pomordovalo, jenom aby ses zavděčil!“ „Nikomu jsem se nechtěl zavděčit, ten její přípitek na Challenger byl stejně tak blbej, nebo si myslíš, že se jím nějak vytáhla?“

„Neříkám, to ale neznamená, že když já pustil do země Rusáky, že synáček nechá roztáhnout Amerikány s naditou šrajtoflí, aby mu kydali med kolem huby! My je v osmašedesátém pustili nedobrovolně, ty je pouštíš s poklonou až k zemi, na co tě nachytal ten tvůj šéf? To se ještě dozvím, že si je sem přivedl z věčnosti? Že si tou naší parcelou spláchl kus dluhu?“

„Tak to není, táto!“ bránil se Luděk „mohu si za to sám, nikdo mě nenutil brát si úvěr“.
„A na co, ty moulo?“
„Chtěl jsem mít podíl na firmě a rozjet jeden program co nevyšel.“
„Ty bys skočil i do kyseliny, kdyby si to přáli, viď?“
„Táto, já za to nemůžu, že jste s mámou žili jak ušlápnutí, kdyby mi to vyšlo, mohl jsem tohle mít zrovna tak.“

Luděk se zadíval na přeplácanou haciendu a otec jej nadále káral „škoda, že ses narodil zrovna na týhle lajně a nepoučil se, tanky nebo ten jejich kapitál, je to na jedno brdo, vyberou si to nastejno, a ty se ještě od nich necháš zaměstnávat, už si je pozval do garsonky na drink?“

Luděk se bránil „nevysmívej se mi, platí dobře, jinde bych to ani nedostal“.
„No, když myslíš, až u popelnice zazvoní, zajdi si na kus pořádnýho žvance, ty podnikateli.“

Heřman se odšoural, z dálky bolestivě pohlédl na plechovou trikoloru a nechal se unášet rytmem let šedesátých, kdy obdivovaný kapitál byl českému národu zapovězen stejně jako tenhle rytmus, co se linul z parketu. Byl zapovězen, protože byl ze stejných končin jako nestoudný dravý kapitál, holky při něm vyhazovaly nohy do nebeských výšin a stálo za to s ním před zlými soudruhy upalovat z místa na místo. Přidal do kroku, protože nad hlavou čumilů v rytmu rokenrolu míhaly se žluté střevíčky.

Heřman se přidružil k obdivovatelům „podívejme, jak tahle stará hudba, zrozená za studené války teď na demarkační lajně sdružuje“ pomyslel si, když viděl holku radioaktivní tančit se Samem, co zruinoval jeho syna, co koupil pozemek, kde se on léta těšil klidu s Liduškou, Samem co se pyšní plechovou trikolorou, jejíž větší část ještě před nedávnem patřila synovi „ale jo, sluší to oběma, to je vidět na čumilkách, nikdy bych si nepomyslel, že tahle Pašenka, co před nedávnem rozvážela zem černou jak kominický mundůr, si alespoň tancem bude rozumět s člověkem, co byl jejímu mládí soudruhy zapovídán“. Když se následujícím rytmem žluté střevíčky zklidnily, Heřman zašel za barmankou „tohle chce panáka, Jituško, že se na tuhle lajnu vrátí Amíci i Rusové, zatančí spolu starý rokenrol a Kalinku, a ten náš blbec…., ale nic. Darmo mluvit“.

Od popelnic to zacinkalo, zvonění to bylo divoké, ale jaksi se míjelo účinkem, hostům nekručelo v žaludku, raději obléhali muziku a Jituščin bar. Ten Heřman opustil s omluvou a vyšel konejšit prasečkáře od popelnice. Nebýt dobrého pití co jim zajisté klokotalo tělem, smutněli by, neboť i po důrazném rozhoupání zvonce, a již v parádním kuchařském prádle stáli jako vyhnanci.

„Chlapi, kde máte strávníky? Vylili jste na to půl baru a nic? Naložte mi nějakou dobrou porcičku a já vyrazím do propagace! Nakrájejte to na kousky a obložte na tenhle talíř!“.
Heřman podával parádní porcelánový, co sebral z napůl snězené tabule.

„To víš, obrátil se vítr, podívej se na bránu“ řekl Heřmanovi jeden z presečkářů.
Heřman poslechl, zadíval se na kovaná vrata, za nimiž pobíhalo patero místních čoklů.
„No, v nejhorším otevřeme, co říkáte?“
Druhý prasečkář vládl klidem „však se nebojte, chce to svůj čas, ještě se tu poperou“.

Dobrůtka co Heřmanovi předali, by všem tanečníkům převoněla i zpocené podpaždí, jako kadidlo ji nesl rovnou na taneční parket, kde se vetřel k nejdůležitějšímu páru Sama s Pašou, co měli nejeden rokenrol i ploužák za sebou. Když Ruska viděla souseda v roli číšníka, neodolala, vymkla se důležitému partnerovi, prstíky nabrala voňavou dobrůtku, vložila do úst, dlaně přiložila něžně na tvářičky, vychutnávala a očními gesty poňoukala osiřelého partnera. Nedalo práci svést pána domu k chutnému soustu, ten popadl talíř a s plnými ústy obcházel tanečníky. Heřman přebral roli vybízeče a navigátora, kde onu dobrůtku hosté obdrží. Další talíř donesl k baru, kde jej opět převzal pán domu a věhlasně nabízel.

Tím prasečkářům zajistil frontu téměř pro hosty potupnou, stáli jak hladoví vojáci před polní kuchyní, ale ten kdo si odnášel papírový tácek s prasečinou, nelitoval, naopak, leckdo se před polní kuchyň zařadil podruhé, největší labužníci se navzájem vyhledávali a o praseti diskutovali jako o víně či lanýži, paní domu zářila labužnickým středem. Prasečkáři se ráchali ve chvále a před zvědavci obratně tajili nejhlavnější ingredience oné nebeské chuti. I Heřman když viděl, jak to národní zvíře kvapem mizí, se přihlásil o svůj slíbený podíl „jo, máš připravené to nejlepší, odnes si to, než tě to sežerou“ s úsměvem jej varoval prasečkář.

„Tak to já s tím peláším domů, pánové“ pod stolem popadl stydnoucí voňavou flákotu, překryl papírem, prošel branou, protáhl se mírumilovnou psí smečkou, vešel do branky své zahrady a v domku uložit dobrůtku do chladu lednice. Když zamykal zpětně dům, přece jen se mu pod nohami zamotal nějaký ratlík, co opustil smečku „mazej domů, hajzlíku!“ zaklel Heřman. Ratlík jakoby si dělal z Heřmana srandu, poskakoval, točil se kolem dokola „ty si neslyšel? Nic nedostaneš“.

Ratlík zřejmě porozuměl, rozběhl se k hradbě pod železničním náspem, skočil do bezinkového porostu, v němž se hradba ztrácela, neboť Heřman jej ze své strany delší čas zanedbával, v porostu zakňučel, jakoby se chytil za trní. Heřman popošel, rozhrnul bezinkové křoví a křikl „co tady děláš, ty potvoro?!“. I kdyby byl bůhvíjak vetchozraký, nemohl přehlédnout tu slastnou touhu se pářit zvláště u tak velkých tvorů, jakými jsou lidé, i když některé samičky mají štíhlý sotva viditelný pas. A protože Heřmanovy oči žádnou chorobou netrpěly, viděly, co neměly.

Z venkovní strany plotu pod zelenou klenbou uviděly předkloněnou Pašenku, ručkama zapřenou o plaňky jakoby chtěla porazit plot, šatičky shora i zdola shrnuté a jako mlhovinu kolem planetky nachlumcané pod ňadry, zadeček našpulený do Samových kyčlí, nahá prsa chránily hostitelovy dlaně. Samotný Sam stydlivě otočil hlavu a tvář přitiskl Rusce k nahým zádům. Pašenka vylekanou kušničku neskrývala, nad zelenýma očima jen stáhla prosebně obočí.

Neméně překvapený Heřman vykoktal „holka radioaktivní, já jako nic neviděl“. Uvolnil odhrnutou bezinku a celý rozpálený prošel brankou zahrady. Pár minut chodil sem tam, klepal se a přes téměř nehybné rty cedil polohlasné myšlenky „prokristapána, zrovna tady na demarkační lajně po tolika letech studené války se páří Ruska s Amíkem. Jako za války, lepší v bezinkách než v tanku! Jak to hezky vymysleli, lidi nahnali na mezinárodní dobrotu, zadními vrátky proklouzli a v prvním porostu se dvě nesmiřitelné mocnosti spářily“.

V Heřmanově hlavě se rodilo zlé svědomí, že někomu narušil slastnou chvíli, styděl se, bál se jim ukázat na očích, proč do bezinek vůbec lezl? A proč už je dávno nepodřezal? Vzpomněl si, jak s Liduškou trhali na náspu bezinkové květy, sušili na čaj, co někdy voněl jak moravský muškát nebo ten iršai oliver, jak ten měla ráda. Ve smečce psů kam se doploužil, zmerčil i toho ratlíka co za to může, nakopl jej! Kovaná vrata mu najednou byla branou do kasáren, kam se nikdy nikomu nechtělo.

Najednou si vzpomněl na barmanku Jitušku, vždyť za ty její dodané ingredience, co by byly třikrát dražší než celé syrové prase, jí slíbili nejlepší pečínku! Zahodil stud i strach, odehnal smečku, otevřel kovaná vrátka a namířil si to rovnou k prasečkářům. Ti měli splněno, skelet prasátka byl odlehčen, kosti vybělené jako od peroxidu „kam si se nám zatoulal? Tady to bylo, jako když letí burza nahoru, nestačili jsme krájet, paní domu to třikrát votočila“.

Heřman se zarazil, vybavil si bezinkové křoví, paní domu plnila chuťové pohárky, pán domu Pašenku a on neviděl ani ty kozy, protože je měla zakrytý prackama! Heřman bouchl pěstí do popelnice „konečně bude světový mír, pánové, mocnosti se usmiřovaly!“.

Vzápětí si uvědomil, co plácnul, tohle se přece svět nesmí dovědět, z toho by byla třetí válka!
„To si piš, že to naše prasátko sdružuje, usmiřuje, kór když je z nakradených ingrediencí, nebylo by ještě něco za zásluhy?“ připomněl se jeden prasečkář.
Heřman vyrukoval s jinou „a kde máte kejtičku pro slečnu barmanku?“.

Prasečkáři čuměli jeden na druhého, ohrnuli spodní ret „ty vole…., nic nezbylo, proč si to nenahlásil dřív?“
Heřman netajil zklamání „tak to vám tedy děkuju, kuchtíci, teď abych jí pozval Havránkům na párek“.

Nevěděl kam se vrtnout, prasčkáři balili, do baru se mu nechtělo, do taneční divočiny jakbysmet, zatoulal se před obrovitou garáž, před ten jejich špejchar, smrákalo se, to mu šlo k duhu, domů nechtěl, je třeba to prolít! Zadíval se na plechovou trikoloru „hm, hm, Hanzelkova Tatřička T 87 ta chudinka co mezi divochy někde v Africe ani nevěděla, že už je doma znárodněná, znárodnili i lakovnu jejího bílého kabátu, galvanovnu chromových rámečků kolem trojky reflektorů, na něž dnes civíme s údivem jako na hrudník se třemi ňadry, co ta nadělala slávy a tahle Felicie s plátěnou střechou hvězda socialismu na tu se lepily i ty nejuvědomělejší ženy jak na mucholapku, Superb, pro něj jsme si skočili zpátky do kapitalismu, kdo si asi poručil ten hrníčkově modrý smalt? A tuhle trikoloru, na níž jsme mohli být hrdí, schlamstnul Amík. A to není všechno, schlamstnul i můj pozemek, na něm nás krmil českým prasetem a sám si užíval s Pašenkou, holčičkou radioaktivní. Hovno holčička! Mizerná Ruska je to! Najednou si uvědomil, vždyť já mám v ruce provázky mocností, vždyť já na ně něco vím!

Věděl tolik, že Pašu už nenašel, i když hledal na těch nejzazších místech, kontroloval ostrovní hloučky, po Rusce zbyla jen mramorová rybí mísa. Neptal se, kde vězí, neptal se ani paní domu co jejím zmizením pookřála, neboť se v kuse tulila pod křídla mužíčka, milujícího Sama. Heřman a Sam se sobě vzájemně vyhýbali, ani jeden nechtěl dát najevo zvědavost, co bude dál, co si s tím oba počnou, kdo zaútočí nebo naopak nabídne smír, teoreticky to byl Heřman, kdo seděl na koni, ale prošel starou školou Liduščiny dobroty, neuměl řinčet a ani neměl čím, to raději zašel na výpomoc za Jituškou „potřebuju bejt něco platnej, Jituš, vezmu si na starost ten kohout vod piva. Jo a tu slíbenou pečínku máš u mne v lednici“.

A Heřman čepoval, když ne pro hosty tak alespoň po douškách pro sebe. Zahrada prošpikovaná svítilničkami rozsvěcela plné sklenice jak o dušičkách někde na veselém hřbitově. Jituška občas Heřmanovi přistrčila malou skleničku něčeho, co hosté moc chválili. Neodmítal, i když věděl, že ráno poleze jako po zpackané narkóze. Jituška se rovněž veselila, proč ne, nemusela nic počítat, nehledět na míry a přihýbat si co hrdlo ráčilo. Po jedenácté, to už se ozývaly první petardy z jejich slavnostního ohňostroje, se k Heřmanovi přidružil Sam „sousede, taky si spolu musíme připít, přinesl jsem něco z Karibiku, malý ostrůvek, kde vás nymfy svedou, i kdybyste se sebe víc zaříkal. Život je jedna velká past, ale je důležité dostat se z ní ven“.

„Jo jo, to máte pravdu, můj syn se chytil do želez na bizony“ poznamenal Heřman.
„Ale, ale, snad nebude tak zle, pane Heřman, je pracovitý, ale ty nymfy, co jsou kolem nás, to je boj s gravitací, dáte mi za pravdu?“
„Mě přitáhla jen jedna, pane Sandersi ta už je nad námi, ta vidí ten váš ohňostroj z bůhvíjaké výšky.“

„Ale když si spolu dáme do druhé nohy, to pane Heřmane, neuvidí, že ne? A myslím, že by přehlédla i nějakou tu nymfu.“ Heřman pochopil, kam soused směřuje, co nevidět by mu na revanč nějakou dohodil, i kdyby měl narychlo objednat čubku z Rokycan „děkuju, vystačím si se skleničkou“.

Amík se k Heřmanovi naklonil „hm jste moc cnostný, sousede, jak že jste to říkal? Holka radioaktivní? Co jste tím myslel?“ Heřman si Amíka vychutnával „myslel jsem tím to, co jsem řekl, že je holka radioaktivní, byla u toho, když tenkrát bouchl atomový Černobyl, tenkrát i řeky tekly opačně, pane Sandersi, má to furt v sobě“.

„Aha, to jako myslíte že…, že i já bych mohl, jako, jako kontaminován?“
Heřman se překonával „to víte, jak se to vezme, já si držím odstup, víte, že tenkrát i naše lesní zvěř byla radioaktivní? A jak jsme od toho byli daleko“.
„No, pane Heřmane, snad to nebude tak divoké, já se pro jistotu mohu nechat změřit.“

Heřman nevěřil vlastním uším, člověk nejmocnější říše světa byznysu a zbraní, se tak hloupě zeptá a stejně hloupě byť to myslel ve srandě, se zeptal Heřman „mám možnost si půjčit dozimetr, ověříme to?“.

Amík mávl rukou „to nespěchá, sousede, nebudeme si kazit večer, ale pohromadě držet musíme, že?“.
Byl na odchodu. Heřman kroutil hlavou „von to nepochopil, je jak malé dítě, a ten můj blbec mu skočí na špek“.

Na druhý den byl Heřman lehčí o pečínku, tu ještě v noci předal Jitušce a těžší o bolavou hlavu. Hodně špatně se mu vstávalo, nechtěl ani do zahrady, protože co kdyby tam byla Paša, mrskne po něm kedlubnu? Nebo se budeme stydět navzájem? Včera holt si chudé děvče zahrálo na carevnu se vším všudy, zkusila si ruskou ruletu s jednou nábojnicí a vyšlo jí to? Proč to vůbec dělala? Projevily se zbytky carské i komsomolské krve? Kdo koho svedl? Amík Rusku nebo Ruska Amíka? „Dávno jsem měl ty bezinky vymýtit. Anebo mám rozpoutat válku mocností? Jak snadné by bylo houknout přes hradbu, špity, špity „na vlastní voči, paní Elen“. Jenomže to bych tu s nima nevydržel, to bych práskl tradici Českého národa. Vlastně obě mocnosti už jsou vyžilé, své hrdiny mají za sebou, na nové už se nezmohou, z jedné je hybrida cara, komsomolců a vodky tedy dohromady jedno velký hovno, druhá se pasovala na spásu a strážce světa, jak že to myslel ten Amík? Že v Africe nemají kapku vody? Nevadí, my jim dodáme kokakolu, na nás se všichni mohou spolehnout?

Celé dva týdny žil Heřman na zahradě jako opuštěné podsvinče, co se schovává v mlází, neviděl Rusku ani Amíka, záhonky s choulostivějšími bylinkami chřadly suchem, polehávaly jak žito po krupobití. Ještě týden vyčkával, potom přehodil hadici, zvenku přelezl vrátka a zaléval. Nejednou Paše věnoval vodu, když ještě neměla tu z obecního vodovodu, proč ne, studnu měl jak Macochu a tady pod náspem bylo vody dost, vzpomněl si, jak tchán vyprávěl historky z domácích válečných palíren typu lavorovice, pálilo se všechno, dokonce jednou destilovali skopčácký letecký benzin, ochutili a nabídli Němcům na ústupu.

Druhý den byli nepřátelé u Rokycan zubožení jako u Stalingradu, tenkrát jim museli naplnit cisternu vodou s okovu na rumpálu a jako vděk za tu lopotu jim do prázdné skalní studny hodili granát! Kupodivu od té doby jako kdyby tam protékala Punkva. Na Pašu myslel každý den, jak dlouho střádala na tuhle parcelu? Co se nadřela, jednou si tu komsomolka zahrála na carský dvůr, donesla drahý kaviár, neudržela vášně a ze studu někam zalezla. Připomněl si její nádherný balet na Kalinku, ten božský rozkrok při rokenrolu, kam se hrabala Amice, ta byla oproti Pašence nepohyblivá jak čmelák oproti včelce.

Teď měl jedinečnou možnost prohlédnout celou zahradu a najít ty zkušební kaktusy co Paše věnoval, když se seznamovali! Stejně tak je věnoval Amíkům! Tehdy si řekl „sousedi na obě strany za moc nestojí, oba národy převrací svět naruby, alespoň si vyzkouším, kdo z nich je na tom líp“. Když pokusné kaktusy předával, Pašence čtyři gymnocalycia, Samovi a Elen lobivii a mamilárie, dával jasné instrukce, jak o kaktusy pečovat, co nejvíc slunce, čerstvého vzduchu, netopit je v bahně a nejlepší bude v létě s nimi do zahrady! Amíci o kaktusech víc nemluvili, Ruska se po měsíci zeptala na složení zeminy kam s nimi přes zimu, pídila se po jménech, teď se ukáže, kam to ta carská komsomolka dotáhla!

Když Heřman postříkal pár nejsušších bylin, prošmejdil křížem krážem celou zahradu, nikde však nenašel plonkový ostrůvek, kde v černozemi nebyla nějaká bujná vegetace, nenašel ani půl čtverečního metru pouště, všude jen ta úrodná hlína, v níž se i ta plazivá mateřídouška vymykala. Kde nebyly byliny a zelenina, rostla tráva. Ve zkoušce tedy Ruska neobstála „dopadla, jako ti Vlasovci po Pražském povstání“. Litoval, že jí kdy vůbec nějaké kaktusy dal „hraješ si na carevnu, ale máš holej zadek, já tě dám holka radioaktivní! Vy Rusáci se nikdy nezměníte, budete stejní jak před válkou tak po ní. Naletěli jste německému vůdci, procitli jste, až když vám zapíchl bodák do zadku, na nás jste si to po válce vybrali a teď se tu znovu předvádíte s kaviárem z nebohých ryb, co jsou na vymření! A jinak máte pořád holej zadek!“.

Zadíval se na dům Amíků, Elen stála na nejvyšší terase a pozorovala vesnici, pod nohama se jí táhlo ochranné pásmo demarkační čáry, z terasy přehlédla celou obec tak jako Napoleon z návrší Žuráň zubožená a pokořená vojska ruského cara i rakouského císaře, tenkrát se rvali tři cizáčci, ale padali s nimi naše hlavy! Dívala se v cizokrajném oblečku na opravené české střechy, ještě před rokem na jejím místě zrála Matčina jablíčka, Míšenské české, Ovčí hubička, Panenské české „budou za tebe padat naše hlavy? Tomu mému blbci už málem upadla! Jestlipak se ten tvůj nechal přeměřit dozimetrem? A jakpak si asi stojí ty vaše kaktusy, Elenko“?!

Ne že by to Heřman potřeboval vědět hned, ale o jiné hodnocení svých sousedů už nestál, stačilo bezinkové křoví, aby si vyhotovil konečný obrázek.

Jedno odpoledne jej navštívili mladí, byli jak polární záře, snaše to slušelo jako tehdy, když se přiharcovali s někdejším majetkem, co Farin se svou mírumilovnou povahou neuhlídal „tak co ti vaši sousedé dědo? Už se objevila ta ztracená Ruska?“.

Zase mu říká dědo, copak už je těhotná? Pohlédl na bříško „jalovice, vpadlá jalovice, leda kdyby si to nosila pod hrudníkem“ pomyslel si Heřman.
„A nechceš s něčím pomoct, dědo?“
„Posekáno mám a nic jinýho nedělám.“
„Přinesli jsme nějaké zákusky, dědo, skočím pro tác“ nabídla se snacha.

Heřman položil synovi podezíravou otázku „copak se děje, Luďku, nastrojení jste jak v propagaci a ještě mi nesete cumel?!“.
„To jsou věnečky z Chrástu, ty máš rád. Neděje se nic, jenom že se ruské kolo přetáčí, trochu nás to vyneslo nad střechy.“
„Aha, zase nějaký nový podnikatelský záměr?“
„Ne, jenom že máš dobré sousedy.“
„Já? Prosím a kde?“

Luděk se zadíval na dům Amíků „Elen se Samem“.
„A jak si na to přišel? Ukážeš se tu jednou za uherák a děláš znalce okolních duší?“
„Táto, ubrali mi dluh, víš, ta jeho firma, uznal, že tenkrát to byla od něj neuvážená nabídka, abych zainventoval, firma za mě zaplatila třetinu dluhu, takže do dvou let jsme z toho venku, táto, já mám radost.“

Ani Heřman netajil úlevu, i když takovou zdrženlivou, niternou, pohotově se dovtípil čí je to zásluha „nesmiřitelné mocnosti se pářily v bezinkách, kde byly přistihnuty! Jen přihazujte, protože na mechanismu decimálky držím prst já! Jenomže přihazovat může akorát Amík, Rusku zruinoval kaviár! Uzbrojila se!“.

Luďkovi se nezmínil, ještě by svého šéfa vydíral a potom by tu teprve bylo k nevydržení „a mohl by tě přihodit tu červenou Feldu, co říkáš? Favorit je v Pánu, garáž máme prázdnou“.
„Tu on nedá, táto, říká, že historie naší země je v těch nejlepších rukách.“

„Aha a co až se hne burza, prodá ji jak poslední trenýrky, nevím, nevím, už jednou byla naše země v rukou, které jsme líbali. No, já si v hodnocení počkám, jak dopadnou kaktusy.“
„Co tím myslíš, táto?“
„Nic, tomu ty nerozumíš.“

Heřman si jednu chvíli myslel, že pojmenování snacha je od slova snažit, věnečky načančala šlehačkou, jakoby přešly noční chumelenicí, přinesla portské, vzpomněl si na dva prasečkáře, jak z nakradených ingrediencí uvařili prasečí manu, co zachránila českou kuchyni.
„Tak se mi zdá, dětičky, že byste asi rádi přilétly, myslíte, že už je na to vhodná chvíle?“

„Vezměte si věneček, dědo, šlehačka je vopravdická a to portské to je vintáž, přinesla mi ho jedna maminka ze školky, on by ten jejich Tomášek strhal všechny učitelky, jak zlobí, ale já to s ním nějak umím, tuhle si přinesl z domova šroubovák, vypíchl ochranný kryt na zásuvce a strčil ho do dírky, dědo, von se toho držel, von voblizuje všechny baterie jako lízátka, nejraději má devítivoltovou, jestli budeme mít jednou takové….“

„Počkat, počkat, vy mně chcete říct, že budete chovat? Luďku?“
Oba manželé se na sebe podívali, zabředli, Heřman vycítil, že je zaskočil, přesto na odpovědi trval „tak jo, nebo ne?“
„Táto, musíme ještě na nějaké vyšetření, víš, trochu jsme propásli ten správnej čas, ale to se dá do kupy.“
„Co se dá do kupy, kolik je tě? Ty už si měl s klukem vytlouct míčem vokno, máš to snad řídký nebo co? Sedíš furt v kanceláři na vyhřátý židli, nedivil bych se!“

Luděk odmítal tenhle rozhovor „táto, my jsme přijeli na normální návštěvu, ne tohle řešit“.
„No jo, však já vím, konec konců zapadli byste sem, Ruska je neplodná a Amíci taky jak pozoruju, lidi budou říkat, jo ti bydlí támhle ve sterilní čtvrti!“

Snacha vzala syna za ruku, přitulila se „dědo, za to můžu já, trochu mi to podle doktorů zestárlo, ale nic to není to…..“.
„Jó, tak ty si nám přezrála jak ananas, tak to my jsme neznali, za nás by tě říkali stará panna!“
„Táto, podívej, to je vona!“ přerušil Luděk nepříjemný rozhovor, prstem ukazoval za hradbu.
„Kdo?“ ptal se Heřman.
„Ta Ruska, podívej!“

Heřman se otočil na železniční násep, kde nahoře na kolejích zahlédl Pašu „a sakra, taky jedna potvora sterilní, copak tam asi dělá, jde si lehnout pod vlak?“
Snacha se slzy na krajíčku, vyzvala muže k odchodu. Heřman se soustředil na Rusku „snad nechce vykrást poštovní vagon? Nedává vona dynamit pod koleje? Měla by poštovní vůz i s mašinou pěkně v zahradě“.

„Dědo…, hůůů, ty věnečky si dejte do lednice.“
„Jo, jo, dám, hele seběhla na druhou stranu, asi se jako komsomolská carevna jde předvádět na golf.“
„Nezoufej si, táto, na druhé straně máš přece dobré sousedy.“
„To se ještě uvidí, moulo jeden a ta garáž je furt prázdná.“

Když přerostlé dětičky odešly, dlouho se díval na násep. Po setmění se převaloval, myslel na Pašu, na Rusáky, čím ty si vlastně od doby co jsou kapitalisté jako Amíci, získají svět? Žádná kokakola, hamburgery, najednou uslyšel šustění, jakoby pršelo, ale z postele viděl hvězdy, přišoural se k oknu, mžoural do zahrady, šustilo to od Rusky „zalévá, vona zalévá zahradu, vona po nocích kropí“ pochopil, proč ty její byliny jsou při životě „tak vona se bojí ukázat se přes den, že vy jste se takhle nestyděli v osmašedesátém, mizerové“.

Heřman se utápěl, mladí jej zklamali „proč mi říkají dědo, proč? Tak vona přezrála jak hruštička, vyklovaly jí vosy?“ Ani s takovými spolubydlícími to nebude mít lehké, na jedné straně bezdětný blahobyt, na druhé bezdětná bída a uprostřed? Co bude uprostřed? „Von by se ten blbec nejradši nastěhoval šéfovi na voči!“. Rozhodl se vypátrat, jak Amíci dopadli s kaktusy a teprve potom rozhodne, komu bude fandit, protože obě mocnosti si rozeštvat nemůže!

Jako tehdejší pohraničníci hlídal Amícký plot, cachtání ze silážní jámy slyšel, ale nikoho neviděl, protože bazén od jeho strany zakrývala plenta cypřišů. Jeden večer se Sam ukázal, šněroval si to rovnou k plotu „pane Heřmane, pane Heřmane, tak jak se vede? Už jste mluvil se synem?“.
„Mluvil, před nedávnem.“

„Víte, měl byste je vzít zpátky, váš syn má dobré postavení, nesluší se, aby žil v garsonce na sídlišti, brzo už bude všechno zas ókej, uvidíte“.

Heřman si pomyslel „vo co ti jde? Abych byl zticha, nebo aby tě tvůj zaměstnanec nedělal ostudu? Dobře bude, až Felda bude v naší garáži!“

„Víte, my jsme mu trochu pomohli, je to dobrý person, žijeme tu vedle sebe, měli bychom si vypomáhat.“
Heřman si všiml, jak Amík chvílemi koukal dál, odhadoval to na zahradu Rusky, pokýval hlavou „tak já si to ještě promyslím, když je tak dobrej persón a pozdravujte Helen, pane Sandersy“.
„Jo, jo, to já rád, manželství šlape, však vy víte díky čemu, pane Heřmane.“
„Pane Sandersy, ještě jsem zapomněl, jakpak se vede vaším kaktusům?“

Amík koukal divně. „Myslím těm, jak jsem vám věnoval, před půl rokem, docela rád bych je viděl, jestli vám to nevadí.“
„Aha…, aha! Tak počkejte, pane Heřmane, já to prověřím.“
Odešel, Heřman přemítal „tak takhle to je, nejdřív mi zblbneš kluka, aby si vypůjčil na tvůj mizernej projekt a pak mu dobrosrdečně jakože pomůžeš, stejné jako rozlít přeslazenou kokakolu do celého světa a k tomu celému světu prodávat prášky na hubnutí, to je ten váš koloběžnej byznys!“.

Heřman uviděl mihnout se na terase Helen, určitě sbírá kaktusy a dává je do košíčku, přece jen kaktusy jsou jim blíže než Rusce, vlastně se narodili a vyrůstali v sousedství kaktusového ráje. Přicházel Sam, přicházel bez košíčku s nataženou rukou „tak už je jenom jeden, pane Heřmane, to víte, toho času je málo, firma si vybírá svou daň“.

Heřman měl co dělat, aby se mu nad Samovým kaktusem nezkřivil obličej, nad tou mamilárií typu adenium s kaudexem, nebohá rostlinka byla vytažená jak hruška ke stopce se značně nezralým vrcholem „hm, tak já už vás nebudu zdržovat, pane Sandersy, máte krásný výhled na vesnici, až dozrají podzimní jablíčka, dám vám na uskladnění“.

Posadil se pod stříšku, pozoroval špenátovou zahradu „tys tomu vytřela zadek, ale já hraju fér, i za tu schoulu musím připsat body Amíkům, nezlob se komsomolskaja carevno, vono už se to možná rozhodlo v osmašedesátém, já jsem totiž velký pamětník!“.

Bylo to prapodivné rozhodování, posuzovat souseda podle vztahu k darovaným kaktusům, ale ať si to Heřman probíral ze všech stran, tyhle mocnosti stály za vyližprdel obě, odmyslel-li politiku a skladování munice, zůstala kultura, ta americká byla k blití „zkazí i pohádky, z filmů jim stříká krev jak z hasičské hadice, novou ruskou moc neznal, nikdo si jí po zkušenostech z minula netroufal představit. Všechny programy v tý blbý televizi obsadili Amíci! A ten můj blbec mi je sem ještě přistrčí!

Co naplat, naučím se to jejich shnilé „r“, až budou své dětičky volat k obědu, místo Aničko, Pepíčku, holt uslyším, File, Džoržíno a na pejska Džoplínku! Budou mě říkat strejdo nebo ánkle? Měla místo nich zůstat Jadernička moravská, Malinové podzimní, Matčino, Míšenské české, Ovčí hubička, Panenské české, jak to byla sladká jablíčka, takové milé jednuhubky.

Usnul, Heřman usnul jak dítě nad bryndáčkem, jenomže spánek to byl při docela jiném snu, než mívají prckové. Na náspu jezdily nekonečně dlouhé po zuby ozbrojené vojenské vlaky, jednou sovětské podruhé vlajky americké. Jeden zastavil, vojáci sejmuli plátěné obaly, kanony natočili přímo na Heřmanův dům, brada se mu třepala jak pod masážním strojem, prásk ho! Naštěstí jej probudilo houkání nové elektrické mašiny, postavil se, s radostí zamával mírovému vlaku, ale z náspu nad žulovým tunýlkem uviděl sbíhat Pašu „prokristapána, vona se vážně chce nechat přejet a mně tu zbudou jen ti Amíci?! Co bude potom?“.

V noci měl lehké spaní, byl zvědavý, jestli Ruska kropí, napínal sluch, dvakrát či třikrát došel k oknu, po půlnoci vyskočil, ale z okna viděl a slyšel jen opravdový noční déšť. To znamená, že se tu zas nějaký den neukáže. Nešlo mu do hlavy, že by se Ruska tolik styděla, vzpomněl si, jak kdysi do jeho mateřského podniku přijela ruská delegace ospravedlňovat rok osmašedesát, s jakým klidem mluvili o naší záchraně a internacionální pomoci, vůbec se nezastyděli, když jim Tonda Hanák řekl, co si o tom myslí, našinci ho přeřadili do brusírny a ubrali platební třídu.

Stydí se, že si zahrála na carevnu ona s komsomolským původem? Nebo že si to rozdávala se Samem? Říkala, že manžel pracuje v zahraničí, nikdy jsem ho tu neviděl, lže? Nebo to bylo svedení promyšlené? Tančila jak nejotrlejší víla a ten rozkrok! Člověk by nemyslel na nic jiného! Proč se tu teda pachtí s bylinami? Proč není někde na jevišti, nebo u tyče? A co ten Amík, nechal postavit takový dům. Že by kvůli jednomu skoku v bezinkách ohrožoval harmonii manželství? Každý přece může jednou uletět! Vždyť to Rusce slušelo! Ale proč zrovna tady na demarkační čáře?! 

Ráno, poklidil, nakrmil havěť a vyrazil na návštěvu kamarádů kaktusářů. „Nediv se, jak mi jí popisuješ, kdo by nechtěl a ta demarkační čára, to holt bylo pro ně dvojnásob vzrůšo, znal jsem jednoho, vyprávěl mi, jak to doma dělají přes zapnutej vysavač, třeba je to něco podobnýho, třeba si představili tu vítěznou vojenskou vřavu, tehdy se tam asi ti obyčejní objímali od srdce, buď rád, že si je dal dohromady, komupak se tohle od války povedlo?“ konejšil Heřmana kamarád z Třemošné „jenom si na ně neměl tak zhurta a zjistit jaký mají Rusky zařízení“. „Cvoku, já byl vysrašenej víc než kdyby tam stál voják z Wermachtu nebo sám Stalin“.

Odpoledne obešel Heřman Bolevecké rybníky, prohlédl pár posledních otužilých těl, léto končilo, po Svaté Anně voda nocí chladla, u jednoho docela malého rybníčku a nemýlil se, viděl snachu, seděla na písčitém dně po krk ve vodě a dlaněmi vířila hladinu, posadil se na břeh „ještě mám dobré oči, je to ona, copak nepohrdne rybníkem? Rozplynul se sen o domácím vířivém bazénu? Hlavně si nedělej naději, že mi ho vybuduješ před domem!“.

Zaplavala si, kousek od břehu se postavila, nohy si trochu pohrály s pískem a jako kočka do košíčku se uvelebila na deku. Nechtělo se mu, ale neodolal, přišoural se „co ty tady a kde máš Luďka?“

„Dobrý den, dědo a co vy tady? Luděk zařezává, já mám dnes po dlouhé době volno.“
„Tak se otužuješ?“
„Tak nějak, dědo, ve všední den je tu klid, mám toho dost ze školky.“
„A co v tom vašem bytečku, není vám tam těsno?“
„Víte, alespoň se tam nic nevejde, myslím tím zbytečný krámy, život se dá prožít bez nich.“

„Holka, já nevím, až budete na ruském kole zas nahoře, potřebovat je budeš, dokud se to pod jejich vahou znovu nepřetočí.“

„Já už se do ruského kola neposadím, pane Heřmane, vono se mi líp sedí v písku tohohle rybníčku.“
„Hm, tak si tam dej alespoň kuchyňskou židli, ať nenastydneš a ukažte se, tu garsonku přenechejte potřebnějším, v našem domu je místa dost.“

Rozloučil se, bylo mu jí líto „asi už jí zbyla jen ta příroda, aby se jí mezi nohy vrátilo promarněné mládí“ pomyslel si. Večer si sedl do zahrady, bylo tu smutno, neměl chuť dívat se do nudného blahobytu, i když Amíci vyhráli, ta mamilárie byla hrozná, nedokázal překousnout, že tihle sousedi mají být ti praví, zadíval se do špenátové zahrady „už by ses tu také mohla ukázat, komsomolskaja carevno, ještě jednou bych to s tebou zkusil, dal bych ti notocactusy, snad bys je udržela, to víš, na kaviár už nebude“ smrákalo se, nejednou se zadíval na železniční násep, položil sklenici, stoupl si, nemýlil se byla to ona, sousedka z demarkační čáry „Pašenka“ škrábala se na násep, dohopkala nad žulový mostík a jakoby „prokristapána, snad si nelehá na koleje, takovou ostudu si zase neudělala, holka, v osmašedesátém to bylo horší a nikdo z vás si na koleje nelehal, nikdo se ani neomluvil“.

Heřman viděl, že nad mostíkem klečí, kroutil hlavou, kousíček se přemístila, viděl, že v ruce drží cosi žlutého, běžel pro dalekohled, na schodech slyšel houkání vlaku, ten už byl v zatáčce před vesnicí „holka bláznivá“ otočil se, běžel k plotu, sjela po náspu jak po sněhu, zbytečně zařval „bláznivá carevno, co tam lezeš?!“ Vlak jej přehlušil, Paša zmizela v bezinkách pod náspem. „Tohle mi nedělej, ztracená carevno! Nebo máš na krku přednostu z Rokycan!“ zařval do železniční zeleně. Dopil pivo, dlouho se ještě díval na násep, na dávnou dobou zčernalý žulový tunýlek od parních válečných mašin.

Ráno nemohl dospat, dost bylo trestu za smilstvo nesmiřitelných mocností, aby mi tu lezla po čtyřech na kolejích, tolik se zas neprovinila, oblékl se, přece musí zalévat, nebo stříhat a sušit bylinky, byl zvědavý, jestli neleze na násep, aby se ukázala Samovi, jestli tím nedává čoklovi znamení, že fena čeká v bezinkách, vyškrábal se ke kolejím, popošel nad žulový tunýlek, jenž byl shora žlutý jak návěstidlo, sehnul se, mezi železničním kamením pohladil peřinu žlutých kvítků, co mu byly neznámé, snad tařice žlutá, ale ta kvete zjara, téměř poléhavé rostlinky jakoby hořely, tak vona má na železnici plantáž nějakých suchomilných bylinek, tohle určitě Správa železničních cest neví, zadíval se na lesklou dvojkolejku, byla jako dvojité šle na šrafované košili, mezi žlutými ostrůvky se zadíval na něco co marně hledal ve špenátové zahradě, popadal dech, zaklekl „gymnocalycium“ zhluboka se nadechl „holčičko radioaktivní!“.

Bylo to ono, darované gymnocalycium, jež Pašence kdysi svěřil, jenomže jako kdyby rostlo doma v nehostinných argentinských skalách, rozpečené jak vdolek, hrozivé trny si nezavdaly s někdejší podobou, Heřmana tlačilo na hrdle, sotva se vzpamatoval, na další kamenité lysině uviděl druhou rostlinu, jež poznal, nádherná, k pomilování „prokristapána, holčičko radioaktivní, na takovéhle já se nikdy nezmohl, co až tady poleze nádražák s volejničkou, nebo ty latríny ve vagonu? Co až se nějaká trefí?“ Heřman prolezl celý mostík, našel ještě tři unikátní rostliny, dvě neznámé, musela si je opatřit sama, lezl po čtyřech jak pes, zahoukal vlak, roztřesený sjel po náspu jako včera carevna. Oběhl špenátovou zahradu, lomcoval s brankou, zamčeno. Volal „sousedko!“ nikdo neodpověděl „přece musí jednou zalévat, holčička radioaktivní“.

S chutí sekal zahradu, jenom aby se motal kolem sousedčina plotu, večer se usadil ke stolečku, otevřel pivo „tak bitva nám skončila a já musím být porotce, udělit glejt lepšímu sousedu, ač obě mocnosti stojí za hovno, líp si se o kaktusy postarat nemohla, takové místo! Žiju tu padesát let, čumím tam padesát let, ale tohle mě nenapadlo, holčičko má radioaktivní, Amíci možná dobudou Mars, rozprodají pozemky na měsíci, ale kdybys viděla tu jejich mamilárii, ty máš srdíčko i když se tvojí předci do těch našich srdcí moc mizerně zapsali. Došel pro deku, do noci čekal, jestli holčička radioaktivní přijde zalévat svou špenátovou zahradu.