|
Jako zklamaný otec, kterému dcera, manekýnka
maskující mrtvičku v koutku pusy, vyčetla mizerné dědičné
dispozice. Tak jsem si připadal po měsíci, v uličce mého
skleníku nacpaného rostlinami z Kanárů. Byly nádherné, to
ano, ale nehybné jako pařezy. A když jsem zjistil, že ty
pařezy mají nahnilé kořeny, dostal jsem vztek. Dal jsem jim,
co jsem mohl, a hniloba je výsledek. Moc jsem zaléval? Málo
větral? Byl jsem zklamán a po jahodovém a hubené ani
nevzdechl. Zničit tolik krásy byla životní prohra. Znovu
jsem všechny rostliny vyjmul ze substrátu, odstřihal shnilé
kořeny a postavil na prázdné květináče.
Pravda, jak byly rostliny seschlé a trny blíže sebe o to
byly kouzelnější. Jenomže pozlátko a bižutérie. Chodil jsem
skleníkem jako Mauzoleem. Ne jako zvědavý turista, ale co by
tajný potomek nemile slavné mumie. Mohl jsem nadávat jen sám
sobě. Živou sbírku jsem vyměnil za pár pařezů. Vzpomínal
jsem na vděčná gymna, na astrofyta, která jsem vypiplal od
semínek. Na žluté kytice marsonérek a oranžových senilisek.
A když vykvetla miska fialových nelinek, narostla mě křídla
motýla. Bylo mě smutno po výsevech, po roubování, po
opylování.
Večer jsem vzpomněl na vyděračku. Má ještě
jahodový gracilis? Zítra zajdu k děcáku. Po půl hodině
čekání na zídce, rozhrnula křoví. „Tak co Jolanko, už tě
omrzel ten červenej?“ Přišourala se k hradbě. „Neomrzel a
neomrzí.“ „A jak se mu žije u tebe?“ „Líp než u vás.“ Tohle
mi řekla ta hubená drzounka. „Ukážeš mi ho?“ „Tak pojďte.“
Velké oči obrátila na hradební špice a rukou mě pobídla ke
vstupu. „To myslíš, že mám přelézt a napíchnout se jako hmyz
do kabinetu?“ „Máte dlouhé nohy. Když se rozběhnete tak se
nenapíchnete.“ „Dlouhé jsou, ale je jim pětatřicet ty
chytrá.“ No, kdyby šlo o dobré chrupky, na strom bych také
vylezl.
Opatrně jsem nakročil na první spoj, přisunul druhou nohu a
první povýšila na druhý spoj. Jak jsem se držel špicí,
palcem jsem ohmatal ostří. „Koukám, jak jste ty špice
vytupili věčným zdrháním.“ Když jsem přehodil nohu přes
ostří, dostal jsem se do polohy ani tam, ani tam. Křečovitě
jsem držel špice a pokoušel se přendat druhou nohu. Najednou
jsem zazmatkoval, ztratil rovnováhu a zůstal vyset za
kalhoty.
Na tisícovku much, se najde vždy jedna smolařka, která se
přilepí na mucholapku obráceně, celou plochou křídel. A v té
poloze jsem zůstal já. Dvě špice mně proklály zadek kalhot a
já se navíc stočil do vodorovné polohy. Rukama jsem se
držel, abych se nepřetočil hlavou dolů. Beznadějný, jako
nástražní rybička na dvojháčku. Alespoň jsem pořádně zaklel
a ta hubená potvora se tak hlasitě smála. Pak se mě snažila
pomoci, ale s těmi ručičkami, nic nezmohla. „Vydržte, přijdu
hned!“ Prolétla křovím a já trnul, aby nepřivedla bandu
chovanců k povyražení. Ostuda a vztek mě tlačily do výkonu,
ale zbytečně. Nebyl jsem schopen se vyháknout.
Zanedlouho křoví vypustilo hubenou a, pro
boha, za ní Chmelnice. Vychovatelka s trčícími chmelovými
copánky. Jednu ruku měla přes pusu, když dobíhala a ve druhé
držela, předpisově dolů, kancelářské nůžky. „Člověče
nešťastný, jak jste to dokázal? A co tu vůbec děláte? Snad
si nechodíte užívat s naší Jolankou?! Co Jolanko, tobě já
věřím.“ „Paní vychovatelko, s dědkem bych o to přijít
nechtěla.“
Mírni se Jolanko. Tak co s vámi pane?“ „Vidím, že máte
nůžky, tak mě rozstříhejte.“ „Ty vaše kalhoty rozstřihám,
ale pořádně se držte.“ Chmelnice se vyhoupla na hradbu a
nůžkami na papír pižlala pevné plátno. Hubená se dole
chechtala a kibicovala. „Abyste mu to neustřihla, paní
vychovatelko.“ Jsou ty fakani z děcáku drzí. Rup! Nastřižené
plátno povolilo, Chmelnice skočila dolů a já spadl s
kalhotami na kolenou vedle ní.
Obě uskočily, chytily se v pase a ječivě se smály. Natáhl
jsem cáry kalhot. „Vidím, že ústavní péče je zde na vysoké
úrovni Jolanko. Viď?“ „Škoda, slušelo vám to. Jako Fričovi
chycenému na skále za Akácii.“ A ty budeš jako Šípková
Růženka.“ Chytil sem jí, vyzvedl a za jatečního ječení s ní
běžel do šipkového křoví. Těsně před ním jsem otočil k domku
a tam ji postavil.
„Tak mi ukaž tu nádheru.“ Za škaredým domkem byla přistavená
nahnilá dřevěná bedna a za pomocí odtrženého hromosvodného
drátu, co by zábradlí, během vteřiny vyhupla hubená na
střechu. Přiběhla i zvědavá Chmelnice a já dával galantně
přednost. „Ale pozor, nahoře fouká. Nepocuchá se vám
jedinečný účes?“ Vtipkoval jsem. „Myslíte tohle?“ Prudce,
jako když odhání na hnojišti mouchy z hlavy vjela do
copánků, jenž se okamžitě vrátily do výchozí polohy. „To by
muselo být Tornádo, pane.“ Vyhupla nahoru trochu pomaleji
než hubená a já je následoval.
Nic z elegance starých střech kostelíků,
kapliček a mlýnů neměla tahle lepenková nádhera. Lepenka
zkrabatěná jako buldočí tváře, prožrané plechy atiky
pouštěly do zdiva každou kapku deště. Z kopečků mechu pod
atikou rostly malé břízky, dobré možná na bonsaje. Ale v
horním rohu atiky, přímo na lepence, malá kaktusová skalka z
černé hrubé zeminy a v ní vysázeny kaktusy, co jsem
vyděračce před nedávnem koupil. Nemohl jsem uvěřit té
proměně u gymnokalycií. A když stáhla igelit z pekařské
přepravky a já uviděl jahodový gracilis napitý a v plné
síle, nové trny na temeni zářily jako na nebi ohňostroj,
podlomily se mi kolena, sedl jsem na bobek, že mě vylezl
celý zadek z kalhot.
„V čem tě to roste, Jolanko?“ „To je speciál pane, to vám
neprozradím.“ Šel jsem zpátky ke skalce, vzal do ruky trochu
substrátu a mnul jej v ruce. Tak lehký byl, větší kusy tak
porézní a mezi tím lehounká čerň s trochou cihel. Když jsem
potom zvedl misku s gracilisem nad
hlavu a z dírek koukaly mladé kořínky, dostal jsem žárlivý
vztek. Před Chmelnicí jsem se krotil, však ona se také
rozplývala nad jahodovým. Potom se omluvila. „Musím už jít,
až půjdete zpátky stavte se v kanceláři, trochu to
zalátáme.“
„Tak co ty uličnice. V čem to pěstuješ!“ Až se chudinka
vylekala, jak hrubě jsem zaútočil. „Neřeknu!“ „Jolanko já
jsem v průseru.“ „To vím.“ „Jak to můžeš vědět?“ Podívala se
do nebe a mlčela. „Tak mě to řekni Jolanko.“ „A co za to?“
Tohle jsem očekával. „Zajdem ke kamarádovi a koupím tě pěkný
gymna. Podívej, jak tě tu jdou.“ „Ne.“ „Tak co chceš, ty
vyděračko.“ Neudržel jsem se. „Jeden chrysacanthus. Ten
první za dveřma, s kudrlinama.“ Rozezleně jsem dal ruce v
bok. „Jak můžeš vědět, že je za dveřma, když jsi tam přes
měsíc nebyla? Snad mi tam nelezeš!“ „Jo, lezla jsem tam do
tý vaší žampionárny. Smrdí vám to tam, jakoby jste tam
pěstoval masáky.“
„Jolanko jsi potvora. Víš to? Tak dobře máš ho mít.“
„Přísahejte.“ „Dobře, přísahám.“ Skočila ze střechy a táhla
mě do křoví. Tím jsme prošli až téměř k zadní, stinné a
ponuré straně budovy ústavu. Ukázala na dlouhý, metr vysoký
kopeček porostlý kopřivami. „Tady to máte.“ „Co tu mám?“ „No
ten zázrak. Počkejte chvíli, skočím do kumbálu.“ Přinesla
zahradní motyku, nejdříve vykopla kus kopřiv a potom zatnula
ostří do kopečku. Každým kopnutím se sypala porézní hmota v
malých i větších kusech. „Tak už víte co je to?“ Konečně mě
trklo. Na dveřích budovy jsem viděl zašlý nápis „Kotelna“.
„Že je to koks?“ „Jo. Je to koks a promíchaný humusem z
kopřiv. Leží tu prý už patnáct let, od doby kdy zavedli
plyn. Musíte ho pohodit na beton, nasadit bagančata a
rozdupat. A když přidáte trochu cihly a budete v tý vaší
žampionárně pořádně větrat, tak ty vaše mrzáky spravíte.“
„Jolanko, jsi drzé stvoření. Ale jestli to zafunguje, máš u
mne odměnu. Na tu copánkovou vychovatelku jsi také tak drzá?
Je moc pěkná.“ „Tu mám moc ráda, ale někdy je moc smutná.“
„Hlavně o tomhle Jolanko nikomu neříkej. Dnes už za ní
nepůjdu, ale zítra koupím kytičku a čokoládu a zajdu za ní,
jestli mě dovolí odvést trochu toho zázraku.“
Sundal jsem košili z trika a zavázal kolem pasu, abych
zamaskoval cáry na zadku. „Doprovodíš mě ven?“ „Pojďte za
mnou.“ Vedla mě na opačnou stranu, od východu. Prošli jsme
ještě hustším křovím až k hradbě. „To nemyslíš vážně Jolanko!“
„Nebojte se.“ Zvedla zednickou podlážku v křoví u zítky a
pobídla mě do průlezu pod zítkou. „A tady jsem nemohl
přijít?“ Ne, tehdy ještě nemohl.“ Zakroutil jsem hlavou.
„Tak ahoj Jolanko.“
Dlouho se dívala, přitisknutá na hradbu.
Přemýšlel jsem o ní. Jak se může v tak krátkém čase ve všem
zorientovat. Jak mohla přijít na koks. Mluvila o Fričovi,
no, je jiná doba. Doba internetu. A když k němu přidala svůj
rozum a touhu, jde jí holt všechno rychleji. A určitě
má ta potvora nějaký talent.
Tulačka - čtení 1 |
čtení 2 |
