|
„Jako
kdybych se mamince narodila už velká.“ Přemýšlení vyděračky mě nešlo z
hlavy. Dobře, přišel jsem o milostný akt prvních klíčků se zemí, přišel
jsem o starost s plísní, o pikýrování, o radost z prvních trníků, o
výčet přežití vodnatých kuliček, o první zabarvení trnů.
Ale co dál? Nikdy bych pod chabým sluncem, pod šedí krátkého léta
neudělal tohle. Tak jsem přemítal, když jsem druhý den po návštěvě
vyděračky přišel z práce a pozoroval koupenou, uprostřed oceánu
vymodelovanou a přísným okem vybranou kolekci kaktusů.
Vnořením
do myšlenek, mě chvíli trvalo, než se moje hrdlo stáhlo
zjištěním, že chybí premiant, že chybí jahodový gracilis, ten s ostny
širokými jako domácí nudle. Lítal jsem pominutý v uličce kolem
parapetu. Beznadějně. Hned mě přišla na mysl vyděračka, ale do pátrání
se vloudili Němci, kterým jsem jej vyměnil. Jak by mě ale ti skopčáci
našli? Snadno, podle SPZ. Vztek a beznaděj se mnou cloumaly.
Mezinárodní krádež! Ti hajzlíci, ono jim nestačí, že nás k jejich
nenažranosti schlamstla na léta hladová Moskva, že Gottwald čpěl
alkoholem, když mu mladé jeřábnice, soustružnice a dojičky dávaly
uvědomělé pusinky a ještě mě okradou. Chodil jsem nasuptěný po zahradě
s rukama za zády. Po páru otoček se pátrání zvrtlo. Přestal jsem věřit,
že skopčáci. Doba se změnila, ti by spíše zazvonili a
vyjednávali. Doba se moc změnila. Češi jsou teď baštou zlodějíčků.
Ostatně, nemusel jsem chodit daleko.
Sedl
jsem na autobus a jel deset kilometrů do Strkanic, do známého děcáku.
Ústav je zřízen z panského sídla za vysokou kovanou hradbou s
výhrůžnými špicemi. Z prostorného parku porostlého starými stromy by se
asi moc dobře utíkalo, ale vysoké hradební špice určitě tlumí choutky
otrlých chovanců. Na pilíři kované brány byl zvonek s mluvítkem. Vždyť
ani nevím jak se ta hubená jmenuje. A stejně, ta už jahodového určitě
prodala a mě se vysměje. Od brány vedla široká, jako napnuté lano rovná
cesta ke vchodu do ústavu. Vysoké dveře barokní budovy se
otevřely a vyběhla horda dětí. Rozprchly se po parku, některé na
hřiště, některé obsadily široké schody. Hrstka běžela za křoví báňat.
Jedna samotářka hnala za budovu. Podle postavy jsem věřil, že je
to vyděračka, že peláší někam k tajnému východu. Běžel jsem kolem
hradby, minul první roh, přeběhl dlouhou přehlednou rovinu a za dalším
rohem jsem zbrzdil. Tam se zídka rozpadala a hradbou, jakoby chtěl z
ústavu utéci, prorůstal porost bezinek. Nikde žádná díra ani uličnický
pohyb. Za třetím rohem byl malý palouček a na něm, za neproslulé éry
postavená malá budova. Jako nějaký teplovodní nebo plynový výměník.
Rezovaté plechové dveře, okapy jako od mol prožraný svetr, opadaný
břízolit tvořil zvláštní, měsíční útvary, a na rovné střeše jsem
uviděl sedět vyděračku. Z hlavní budovy sem nebylo vidět pro vzrostlé
křoviny. Seděla a najednou k očím zvedla, panečku, můj jahodový
gracilis. Musel jsem ustoupit za bezinky, protože jej zvedla do výše
očí a zbožně prohlížela. Usmívala se. Když ho položila, dlouho se
dívala na svou kořist. Potom někdo zahvízdal, hubená seskočila a
prodrala se houštím k budově ústavu.
Byl
jsem rád, že jsem ho našel. Ještě k němu najít pohodlnou cestu. Špice
hradby mě naháněly hrůzu. Zbývala jen oficiální cesta branou. Na tu
ruinu se snad dostanu, když tam vyhoupne ta malá. Najednou se z houští
vynořil hubený zadek, potom celá vyděračka a za ní nějaké záhadné
monstrum. Když přišla k ruině, viděl jsem, že je to pekařská přepravka
a na ní, jako plachta na formanském voze do oblouku igelit. Mrskla to
na střechu, vyhoupla se za tím a už jsem viděl jak zvedá kaktus a cpe
jej otevřeným čelem do zastřešené přepravky. Myslím, že jsem tál jako
zmrzlina, když jsem viděl jak je spokojená. Měl jsem jistotu, že tu
jahodovou krásu neprodá.
Druhý
den jsem musel odjet na týdenní služební cestu. Trnul jsem, aby se ta
potvora nevrátila pro další kořist. Po příjezdu se mí ulevilo.
Odpoledne jsem zajel do děcáku, rozhodnut požádat o oficiální vrácení
rostliny. Po zazvonění a představení, zabzučela kovaná branka, a na
schodech mě čekala mladá žena. Vychovatelka ve službě. Moc pohledná. A
ten její účes. To byla hříčka. Desítky malých, černých copánků jí stály
na hlavě jako stovky hřebíky. Mít nad hlavou drátěnou
svatozář, podobala by se její hlava chmelnici, kde každá sazenice
chmelu se pne v pravidelných řadách po svém drátu a dole vznikají
tajemné uličky. Něco tak pracného a ve spaní nepraktického jsem ještě
neviděl. Snad, aby spala v sedě, nebo je každý večer rozplétala. Pěkná,
ale neuvěřitelná pitomost. „Tak vy jste ten záchrance, Jolanka mě
vyprávěla. Přišel jste se na ní podívat?“ Ano a hlavně si chci něco
odnést.“ Soustředění mě narušoval ten její hloupý účes. „Víte Jolanka
je moc hodná holka. Hlavně spravedlivá, ale….je to….je to trochu
tulačka. Někdy se sebere a zmizí na dva dny. Ředitel už uvažuje o
přeložení. Zamykat jí nemůžeme, náš ústav není pasťák. Celý týden
dělala dobrotu, ukazovala mě knihu o kaktusech, kterou si koupila
a do ní se začetla. Jenomže ráno volali až z Liberce, z botanické
zahrady, že jí chytili jak ulamuje rostliny. To se ještě nestalo, vždy
přišla sama. Museli jsme pro ni poslat. No, nevím co na to řekne
ředitel, bude to asi poslední kapka.“ Dala si dlaň na čelo a
potom jí přejela účes. Ty chmelové copánky, se pod dlaní u
temene ohnuly a vrátily se zpátky na své místo, jako by to byla péra.
Jako fotbalisti na pružinách ve stolní hře s cíněnkou. Musel jsem se
smát. „Nesmějte se Liberec je daleko, a my jsme za ní odpovědní každý
den 24 hodin.“ Nevím, jestli to způsobila vychovatelka a její jedinečně
hloupý účes, nebo sama tulačka Jolanka, probudil se ve mně lidumil a o
ukradené rostlině jsem pomlčel. „Tak jí moc netrestejte, oni se jí ty
kaktusy asi moc zalíbily. Já za ní přijdu pozítří.“ Cestou domů, jsem
si hubenou představoval, jak olamuje odnože, nebo semeníky. Pořád
lepší, než kdyby hospodařila u mne. Ale stejně je to hrdinka, takovou
dálku!
Jestli
jsem se v něčem pořádně zmýlil, tak to byly právě kaktusy z Kanárských
ostrovů. Čekal jsem bujný růst, když jsem namíchal takový substrát,
deš’tovku jsem chytal, skla vyčistil, pohnojil, a oni stály jako mrtvé
pařezy. Asi hold je moc brzo, asi se musí aklimatizovat. Tohle jsem si
dlouho namlouval. Týden jsem nechal hubenou kochat se jahodovým
gracilisem a jedno odpoledne jsem vyrazil k hradbě a vyčkával. Po
čtvrté hodině se rozhrnulo křoví a hubená vyskočila na střechu. Dívala
se pod plachtu formanského vozu a usmívala se. „Jolano, potřebuju s
tebou mluvit!“ Tak jsem jí překvapil a vylekal. Postavila se a ze
střechy se na mne dívala s takovým nadhledem, že mě přepadla beznaděj.
Musel jsem zaútočit do slabin. „Pojď sem, mám pro tebe kaktusy, které
kvetou.“ Ne. Stála a koukala. „Kamarád má samé kvetoucí kaktusy na
prodej. Koupím tě je.“ Ne. Skočila ze střechy a zmizela ve křoví. Už
jsem byl na odchodu, když se porost rozhrnul a hubená se šourala k
hradbě. „A co za to.“ Vyjednávala. Já jsem takticky řekl, že nic. „Až
budeš mít vycházku, zajdeme tam.“ „Vycházku mám zrovna teď.“ „No, tak
jdi k bráně a můžeme jít.“ Ustoupila pár kroků. Potom se rozběhla.
Jednou nohou skočila na zítku, druhou o metr výš na kovaný vodorovný
spoj, potom se chytla za špice, nohu zvedla až na další spoj, a celým
tělem skočila přes hradební špice. Neuvěřitelný výkon a risk. Docela se
mi dělalo špatně při představě nepovedeného přeskoku. Kdyby se
zachytila nohavicí, nebo se jí zpříčila noha mezi špicemi, mohla by se
napíchnout. Každé slovo jsem z ní musel páčit, jako rezavé hřebíky ze
starých prken. Mračila se. Čekala, kdy se začnu vyptávat na ukradenou
rostlinu. Když jsem začal mluvit o pěstování kaktusů, jak šla vedle
mne, měla hlavu otočenou a dívala se mě na obličej. „A když není co po
ruce, nejlepší je sebrat krtince na louce, ale musíš vybrat živé
kořínky. Písek se dá nabrat z řeky nebo potoka, ale bez bahna, musíš ho
proprat.“ Najednou sama promluvila. „A co rozbitá cihla? Ta je dobrá,
néé?“ „To máš pravdu, ta je přímo výborná.“ Poskočila a najednou mě
začala sprchovat otázkami.
Cesta
uběhla a kolega ze spolku měl co nabídnout. Vybrala si směsici rodů,
většinou nakvetlých rostlin. Šťastnou jsem jí doprovodil k brance
ústavu. Usoudil jsem, že ještě nebyl čas z ní mámit jahodový
gracilis. Tulačka - čtení 1 |
