|
Rád jsem poslouchal kolegy z klubu
kaktusářů. Rád jsem se učil nové pěstitelské metody, rád
jsem poslouchal kaktusářské historky. Ale o své sbírce, o
svých kaktusářských trablech jsem mlčel. Musel jsem mlčet a
všechny dotazy kolem sbírky do ztracena zaonačit a ponechat
jí ve skleníku za domem utajenou. Bál jsem se. Bál jsem se,
že bych byl označen za snoba. Bál jsem se, že by leckomu má
sbírka upíjela krev. Bál jsem se, že by mě kolegové
vyobcovali z jejich světa. Bál jsem se jejich pomluv a slov,
„To není žádné umění“. Jenomže ono to umění bylo, udržet ty
nejkrásnější rostliny, ty výběry z výběrů v nádheře, jakou
měly tam na ďábelských ostrovech, kde rostou v řadách jako
řípa na poli, kde je slunce celý rok kropí teplem a světlem,
zahradník vodou a větřík od moře jim chladí horké hlavy.
Tak ano. Jsem snobík, který má celou sbírku
z Kanárských ostrovů. Před lety můj kamarád rozšířil
zahradnické služby o prodej dovezených kaktusů a já byl
první zákazník, kterého rostliny očarovaly. Celou dosavadní
sbírku jsem bezhlavě vyměnil za deset ferocactusů jež tehdy
neměly konkurenci v žádném českém skleníku. Pro další várku
jsem si zajistil přednostní právo prvního výběru a kamarád
zjistil, že mám to správné oko, že umím na první pohled
vybrat rostlinu s přednostmi. Po čase mě s sebou vzal do
Holandska na nákup. V obrovských sklenících jsem uplatnil
svůj talent a z velkého množství během chvíle vybral úžasné
rostliny. Doma se po krasavcích jen zaprášilo a já povýšil
na samostatného nákupčího. Neodmítal jsem a z každé cesty
pro sebe vybral perly. Sebou jsem vozil kapalné všimné, pět
baleníček ležáčku pro hlavního zahradníka. Poznal co lahodí
mému oku a nejlepší rostliny pro mě poschovával. Jednou jsem
dostal zprávu, že přišla excelentní várka gracilisů a
chrysacanthusů. Umluvil jsem kamaráda, nahlásil dovolenou a
operativně vyjel na nákup. Ta jeho dodávka s plachtou
pelášila jako nikdy. Jak mě zahradník uviděl, přiložil
sevřený palec s ukazováčkem ke rtům a obloukem s doprovodem
mlaskajících rtů odtrhl. To gesto pro něco vyjímečného mě
vjelo do nervů. Když jsem pak uviděl žlutý a temně rudý
parapet, sprásknutím dlaní jsem jeho gesto dotvrdil.
Tentokrát, bylo vybírání obtížné. Rostliny byly ještě
nezasazené. Barvy, šíře trnů stočených jako lokny na hezkých
ženách mě hrály dlouho svatební polonézu a já nebyl schopen
vybrat jedinou nevěstu. Oči mě skákaly jako v pekařství
hledající nejvypečenější chleba, dokud se neotevřely dveře a
nevešli dva zákazníci s přepravním vozíkem. To ve mně
najednou hrklo. Můj vozík nikde. Honem jsem alespoň deset
rostlin položil pod parapet a hnal pro tratar. Po návratu
měli ti ničemové půl plaťáku naloženo. Pracoval jsem rychle
a soustředěně, jako pilot hledající nouzové přistání. A když
jsem pohledem v jejich vozíku objevil gracilis s červení
zralých jahod a trny širokými jako domácí nudle, žárlil jsem
na ty ničemy, kteří mě předběhli. Nemohl jsem se soustředit
na práci. Mluvili německy a když se otočili popadl jsem ten
zázrak a hodil pod parapet. Pak jsem se vrhnul na
chrysacanthusy a druhé patro vozíku jimi naplnil. Ale čím
více jsem pokukoval po přebraných rostlinách, objevoval jsem
další krasavce a některé ještě vyměnil. Němec láteřil a
hledal rostlinu. Oba prohlíželi parapet, potom můj naplněný
vozík a když se jeden sehnul a zvedl jahodovou rostlinu a s
úsměvem mě pokynul, díval jsem se lítostně jako na hořící
dům. Ještě jednou jsem provedl tu hanebnou operaci. Když po
zaplacení zaparkovali tratar ke svému autu, když
připravovali úložný prostor, já mžikem vyměnil rostliny.
Pelášil jsem ke své dodávce, rostliny uložil, stáhl plachtu
a jak jí připínám, vidím přicházet Němce. Všeho jsem nechal,
nasedl do auta a ujížděl. „No, jseš pěknej hajzlík“. Řekl
jsem si za branou podniku.
Cesta pod oblačným nebem a s takovým
nákladem ubíhala dobře a když v Čechách vysvitlo podvečerní
slunce myslel jsem na zázrak. Ten poslední pár kilometrů,
ale změnil mojí radost, moje představy mé plány. Už jsem
viděl opravenou kapličku v zatáčce na okraji lesa zalitou
sluncem, už jsem vjížděl do známé lesní zatáčky, když kousek
před kapličkou vyjel vůz. Oslněný nebo nachlastaný šofér jel
téměř v protisměru. Najel jsem až na krajnici a v té chvíli
za kapličkou, skočil do vozovky člověk. Před ním jsem strhl
volant a práskl do svaté budky. Náraz vymrštil zadek auta po
směru jízdy. Chvíli jsem nemohl popadnout dech od tlaku
záchranného pásu. Pak jsem vyběhl za ujíždějícím vozem, ale
proti nízkému slunci jsem byl bezbranný. Značka i vůz byly k
nepoznání. Otočil jsem se k rozbité dodávce a uviděl
příšernou scenérii. Plachta, kterou jsem tak ledabyle
zajistil byla uvolněna a všechny kaktusy nárazem vyskočily
na vozovku jako melouny a mezi nimi ležela žena. Ne žena,
ale mladá holka. Dnes, když vím, jak všechno dopadlo, mluví
se mi lehčeji. Ale tenkrát, kdyby jel kolem pohřebák a
vystoupil černý funebrák, „Pane, my vám pomůžeme, všechno
odklidíme, za půl melounu stopy zahladíme“ a kdyby za ním
čekal lichvář, „Pane, na dvě sta procent půl melounu na
ruku“, v tu chvíli bych si plácl. Přiskočil jsem k dívence a
podle předpisu, jak jsem byl vyškolen v energetice prohlédl
její stav. Děvče mělo citelný puls, ale nedýchalo. Podložil
jsem jí vyryté drny z krajnice pod záda zaklonil hlavu,
vytáhl jazyk, zmáčkl nos a dýchal z úst do úst. Hrudníček se
zvedal a když jsem po pár minutách zjistil, že sám, začala
mi skákat brada a utíral jsem slzy. Běžel jsem pro telefon,
volal záchranku a policii. Pak jsem se otočil k tomu
prazvláštnímu obrazu. Dívka měla zvednutou hlavu, pozorovala
okolí a myslím, myslím, že se usmívala když natahovala ruku
k barevným trnům, jejichž krásu násobilo zapadající slunce.
Snad si myslela, že je v posmrtném ráji. Přiběhl jsem a
zařval. „Udělalas to schválně?!“ Najednou otočila oči k
nebi, zvrátila hlavu a odpověď jsem nedostal. Znovu jsem
zkoušel srdíčko i dech, obojí rychlé a pravidelné. Čekal
jsem v kleče a pozoroval ten barevný ráj, tu míchanici žluté
červeně na českém asfaltu, pocuchanou bílou kapličku,
popadané zlatonosné obrázky svatých. Viděl jsem v
představách, jak to mladé stvoření pode mnou odhodil zadek
auta na silnici, chtěla tam skočit, nebo mě přehlédla, co mě
čeká za trable, co řekne kamarád, co policie. Jeden blbec mě
rozoral život. Po milé pochvale zdravotníka za oživení, po
sepsání protokolu, po oznámení, že případ je otevřen do
výpovědi zraněné, jsem zavolal kamarádovi. „No, tys tomu
vytřel zadek. Ale nezoufej, já tu kraksnu stejně chtěl
odepsat. Alespoň z toho něco bude. A náklad je pojištěnej.
Nafocený to mám, vezmeme je k tobě a přeber si je.“ Takhle
férově se zachoval, když mě viděl ve sračkách. Zavolal
odtahovku, kaktusy jsme naložili a převezli ke mě domů.
Ráno zazvonil telefon od policie. „Ulehčil
jste práci kolegům. To děvče je z dětského domova, věčná
tulačka. Už je v pořádku, zítra vás předvoláme.“ Co jsem si
měl myslet. Nějaká feťačka z děcáku, bude se na mě chtít
zahojit. Nebylo mi do zpěvu, ani kaktusy na dvoře jsem
neprohlédl. Nakonec jsem to šel utopit v pivu. Jenomže pivo
bylo dneska tak husté, jako Mrtvé moře. Co jsem tam naházel,
plavalo na povrchu jako nepotopitelný vor a já ho musel
vypít. Co si ta káča na mě může vymyslet. Že mě stopla, já
jí znásilnil a potom nahrál bouračku, že šla na správné
straně po bílé čáře a já jí přehlédl a ještě okradl o
peníze?
Druhý den, po zavolání, jsem cupital na
služebnu. „Svědkyně s vámi chce mluvit, pane Rando. Nenechte
se ale vydírat. Ti z děcáků jsou na to stavění.“ „To vy jste
mě porazil a potom zachraňoval?“ První slova hezounké, ale
uličnické dívenky, zněla slibně. „Proč jste mě tam nenechal,
proč jste na mě zařval.“ „A měl jsem tě nechat ležet na
asfaltu umřít?“ „Já jsem neumírala, byla jsem za babičkou a
vy jste to zničil.“ „Nebyla jsi za babičkou! Ležela si bez
dechu na silnici!“ „A co ty její barevné záhony a její
skalka?“ Dělala si ze mě srandu? „To nebyly záhony, ale
kaktusy.“ „Kaktusy tu nerostou, nedělejte ze mě krávu.“
Říkám tě, že to byly kaktusy vyklopené z auta, před které
jsi skočila. Ostatně, můžeš vidět fotografie.“ „Tak mě tak
barevné kaktusy ukažte!“ „Ukážu, ale až řekneš vyšetřovateli
jak to bylo.“ „A co mi dáte když to řeknu? Dáte mě na vlak?“
Tak přece z ní leze vypočítavost. Aby nemohla více
spekulovat, řekl jsem, ano dám. S úlevou jsem podepsal
protokol, ve kterém uvedla, že za kapličkou skočila přes
příkop a nechtěně vběhla do vozovky. Ze služebny jsem
vykličkoval jako tajný agent, aby mě ta vyděračka neviděla a
hnal domů, přebrat poraněné kaktusy.
Zasedl jsem na zadním dvoře na stoličku a
přebíral je, jako brambory na uskladnění. Široké, stočené
trny se při dopadu chovaly jako tvrdé pružiny a chránily
tělo rytířským brněním. Jenom dva byly potlučené tak, že
jsem je odmítl zachránit. Nakonec jsem na tom ještě vydělal.
Všechny ty nádhery mě zůstaly, vyděračce se nic nestalo a
kamarád se nezlobil. Některé měly již čekací kořínky a já
šel na druhý týden koupit misky, namíchal luxusní substrát a
všechny zasázel a obsypal bílými křemínky. A celý nový
skleník byl plný. Do starého byl hřích je umístit. Když jsem
dílo dokonal, když slunce bylo nízko, jako tehdy při
bouračce, když jsem tu barevnou nádheru ještě namlžil,
neuměl jsem si představit lepší vjem pro kaktusářské oči.
Snad jenom neobyčejná žena mě mohla odloudit. „Dobrý den.
Viděla jsem vás v zahradě tak jsem přeskočila branku.“ Z
kaktusářského předení mě vytrhla jen malá, obyčejná
vyděračka. Do háje, jak mě mohla ta potvora vyčmuchat. Honem
jsem zavřel dveře skleníku. „To jseš teda drzá. A neříkej,
že tě dali v děcáku večerní vycházku.“ Stála hubená, že by
jí člověk ukrojil chleba a neodpovídala. „Něco jste mě
slíbil pane.“ Dívala se mi do očí. „Měla jsi přijít dřív, já
už na to zapomněl.“ Nespustila mě z očí a ty její pěstičky
se svíraly jako kanárčí drápky kolem bidýlka. „A co ty
kaktusy, kde máte ty kaktusy.“ Řekla až panovačně. „Podívej,
já nemám čas. Musím se připravit do práce.“ Oči jí přejely
na čelo skleníku, kde přes čiré sklo zářily osvícené
rostliny. Popošla až ke sklu a jako pejsek z páníčka na
řemínek, z řemínku na páníčka, dívala se na mě, na dveře, na
mě. Proti své vůli jsem dveře otevřel. Pomalu vešla, jako by
nechtěla vyplašit divoké zvíře, zastoupila vchod a
pozorovala zářivě žluté a červené kudrliny. Ustoupila.
„Babička měla ve skalce taky kaktusy, ale nebyly barevné,
byly placaté jako utržená podrážka.“ Vešla dál do uličky a
prohlížela prostřední parapet. Má pěkně vykrojené rty, mohla
by prodávat rtěnky. „Jenomže babičce ty podrážky kvetly. Vám
nekvete ani jeden.“ Kolik jí tak může být? Dvanáct, čtrnáct?
„Kdyby ste měl střelnici, moch by ste je dát mezi růže
klidně na pět špejlí.“ Snad to nemyslela vážně. Nevypadá
hloupě, naopak. Ale potom je teda pěkně drzá. „A vám nikdy
nevykvetou?“ To byla otázka, na kterou jsem sám sobě neuměl
odpovědět. Dočkám se vůbec někdy květů od těchhle rostlin,
po celý rok hýčkaných teplem a sluncem? „Z těch trnů bych
mohla dělat háčky na ryby.“ „Ty už jsi někdy chytala ryby?“
„Pche, víte co je na Růžáku kaprů?“ No to je pěkný.
Spratkové z děcáku si klidně zajdou na chovnej Růžák pro
svačinku. „A kde máte nějaký mláďata?“ „Žádný nemám, jak
vidíš, koupil jsem si samé dospěláky.“ Hm, to je divný. Jako
kdyby mě maminka porodila už velkou.“ Ta mi dává. Pomyslel
jsem si. „A co že strašíš v děcáku, když máš maminku?“
Vrátil jsem jí nepříjemnou otázku. „Dávno není na živu. Ani
babička. Nikdo. A proč máte tolik stejnejch?“ Už se mi
nechtělo odpovídat, už jsem jí chtěl vypakovat. „Podívej se,
některejm chlapům taky nestačí jedna ženská, musí jich mít
deset.“ Hloupě jsem odpověděl. Tak hloupě, že se otočila a
vyběhla ze skleníku. „Tak mi dejte na vlak a já půjdu.“
„Dostaneš jenom na autobus do domova. Bůh ví, co by sis za
to koupila.“ Šel jsem domů, namazal dvě housky máslem, dal
do pytlíku, vyštrachal čokoládu a s dvackou jsem jí podal.
„To jste se teda nepředal. A otec měl jenom maminku.
Nashledanou.“
Prošla brankou, ani se neotočila. Vrátil
jsem se do skleníku vydechnout. Slunce už zapadalo za
sousedovu kůlnu. Jak to říkal ten spratek. „Jako kdybych se
mamince narodila už velká“. Tak ať si to zkusí vypěstovat
tohle ze semen, tady v tom marastu. Ani na důchod bych se
takových nedočkal. A vůbec, jede jí ještě nějaký autobus?
Když jsem zalehl, vzpomněl jsem na její vejžmol. „Mohl by
jste je dát na střelnici klidně na pět špejlí mezi růže“.
Nikdo ze spolku mi sem nesmí. Přemohl mě spánek. Doufám,….
že už je ta drzounka za branou domova. |
