Pan Ulmánek

Árie Verdiho, Pucciniho, Smetany, zvládala paní Tereza Ulmánková se srdcem v hrdle. Snad proto ta korpulentnější šíje a zpředu chybějící, nikoli však tukem naplněná krční jamka napovídala, že tenhle krk není obyčejný, že si svojí korpulentnější ochranu zaslouží, že je soběstačný, i když jej život potáhl kůži o stupínek tučnější, než krček jiných slavných dam. Tenhle krk nosil ústa, jejichž rty při zpěvu vytvářely prapodivné obrazce a každý při pohledu na ně vycítil, že na takový krk exekutor nikdy nedosáhne. Paní Ulmánková byla bohatá. Která žena vlastnila tolik diplomů a uznání za pouhé hrdlo? Všechny diplomy úhledně visely na hudební stěně v domku, ve kterém se Tereza narodila, za svobodna zdědila, v něm porodila dceru Alžbětu a přechovávala manžela pana Pavla Ulmánka. Přechovávala a léta převychovávala. Jenomže to byla práce sisyfovská, pracnější nežli v italštině nadřít Pucciniho Toscu!

Tenhle, v dobrém slova smyslu „vandrák od narození“ přece jen ustoupil převýchově a pochopil, že k neobyčejné ženě patří ovace, jako k sádlu škvarky. Naučil se svojí choť doprovázet na premiéry, kde jeho atraktivní huba zapadla do divadelní exotiky stejně jako maso do guláše. Jen to jeho hrdlo do divadla nesmělo! Patřilo výhradně kytaře a ohýnku a v divadle přece zahořet nesmí! „Třetí oheň v Národním! Proboha ne!“ v tom nejvyšším stánku paní Ulmánková již několikrát hostovala. Přesto jednou nadělil život manželskému páru příjemný kompromis. Pan Ulmánek se rovněž radoval ze své slávy, aniž byla věhlasná, aniž plnila hlediště divadel a prováněla foajé, spokojil se slávou kaktusářskou a po zmíněném kompromisu z nové funkce muže v domácnosti, jež měla nebeskou výhodu. Za údržbu domu, občasné vaření a úklid, dostal od své divy celičkou zahradu! Od Červeného pole až po Kubovu louku. „Jen na dům nalepený altán musel být bez jediné smítky, setřený prach z krokvic a dřevěné podlahy“. Takto nastrojený jej paní Tereza Ulmánková ponechala výhradně svému hrdlu. „Takže ten vysněný vytápěný skleník, raději posunu od domu dále, jinak bude sklo v ohrožení jako kdysi čáslavské výlohy při startu stíhaček?“ zeptal se novopečený muž v domácnosti, když svojí divu seznamoval s novými plány. Seznámil ale jen částečně, jen tak na oko, paní Ulmánková tehdy ještě netušila, že za tři roky bude zasklená větší půlka zahrady.

A za ty tři roky si pan Ulmánek vybudoval svůj kaktusový ráj, který si vydělával nejen na sebe, ale uhradil údržbu domu a plnil lednici. Byly to nádherné časy, jako když svobodný pracoval v komunálním zahradnictví, jehož produkce stačila vykrýt téměř každé pražské květinářství. Moc se v komunálu naučil a do manželství, když novopečená paní Ulmánková začínala hvězdnou dráhu, si přinesl hotovou sbírku. Nikdy ale nedostal v zahradě tolik prostoru jako teď po bolestném odchodu paní matinky, která lpěla na záhonech zeleniny, aby Terezce nezoxidovalo hrdlo, na rozlehlém trávníčku, aby po náročných vystoupeních mohla Terezka odpočívat. Žena to byla starostlivá a hodná, ale co na plat, svému zeti na dlouhá léta povolila jen jediný skleník! A to bylo na pana Ulmánka málo, kaktusařil od dětství a život prchal! Teď si všechno vynahradil, dcera Alžběta odjela na studie a paní Ulmánková dostala trvalé angažmá do vysněné Státní opery. Všechno ostatní šlo najednou divě stranou, už jen ta dálka do opery, padesát kilometrů tam a padesát zpátky. Kolikrát Ulmánek navařil, poklidil a ještě po nocích kočíroval se slavnou divou.

Nikdy si ale nepostěžoval, protože za to vlastnil doživotní volnost pro své milované kaktusy. Po zahradě se roztáhl jako voda při povodni. Co si doposud odepíral, vysel za jediný rok. Lobivie, parodie, notokaktusy, mamilárie, ze své sbírky založil tolik potomků, že stačil objíždět trhy, výstavy, větší poutě a dokázal, že když přijde za zákazníkem odborně znalý, vtipný a milosrdný, neodchází s prázdnou. Stal se nezávislým na penězích z Národního stánku. Jenomže tenhle božský život, to nádherné vstávání do ráje, byť častokrát v pět před kohoutem, najednou narušilo podivné myšlení slavné divy. „Kdybys ty viděl, jak cesta do divadla zmáhá, jenom než prokličkuju Prahou. Té Praze by měli naordinovat projímadla. Co bys řekl…, kdybychom se přestěhovali někam blíž opeře?“ Tehdy si Ulmánek nepřipustil, že by nemohlo jít o žert. „Tak já tě budu vozit, co bych pro tebe neudělal?“ A pan Ulmánek opravdu divu kyvadlově vyvážel a přivážel, jenomže nepříjemné povzdechy tím nekončily. „Chcíp tu pes Pavle! i v tý Praze je na člověka víc čoklů než tady. Až chcípne Kubovejm vlčák, zůstane tu už jen Červenejch kravka.“ V tom měla paní Ulmánková pravdu, narodila se a žila v té nejmenší vesničce, která nikdy nic neměla. Nevlastnila hospodu, kapličku, obchod ani starostu. Za vším museli jezdit do nedaleké mateřské obce, co byla chlebodárkyní těch pěti osamělých baráčků. A jeden z nich už byl Pražákům jen lufťáčkem.

„Pavle, tobě se nezdá, že tu krníme? Ty obzvlášť, hrabeš se v kaktusech jako v archívu, je z tebe trhovec, kdy ses mi naposled zeptal, co hrajeme? Víš to vůbec?“ „Terezko, přece Aidu, včera sis broukala Aidu.“ „Jo? Tak já si broukám? Nechceš říct, že si sykám? To nebyla Aida, ale Nabucco a kdo nezná árie z Nabucca je u mě barbar. Takhle to dopadá, když nevystrčíš paty ze skleníku! A ty báby z trhu tě taky nepřidají! Jednou mě řekneš, že si broukám techno!“ Tehdy už Ulmánek větřil horší časy, přidal na výkonnosti, vařil jídla, co si zaslouží opravdu jen slavné divy, obsluhoval s květinami na stole, vymaloval kuchyni, na severní okna nakupil barevné begonie, a za rezervní peníze a to byla pecka tady na samotě, objednal dálkově ovládaná zahradní vrata, kdyby náhodou sám nekočíroval, aby Terezka nemusela vystupovat z vozu a on z ráje, který mu za jeho nadstandardní snahu dopřála jen necelý měsíc.

„Všímáš si ty vůbec, jak jsem nešťastná, unavená z´věčného dojíždění a Pavle, kdy si naposledy řekl, že půjdeme do kina, nebo někam na výstavu? Kolegyně z opery pořád chodí za kulturou, užívají si, o čem si s nimi já asi mám povídat? Že jsem s tebou stála na trhu?! Já už tady s liškami žít nebudu. Ty vůbec nevíš, co má Praha zajímavostí a já si je, Pavle, ujít nenechám!“ Při takových slovech se už Ulmánkovi svíral zadek strachy. Na ženu nezabíral žádný argument ani ten nejsilnější. „Proč myslíš, že máš tak nádhernej hlas? Myslíš, že bys měla takovej, kdybys vyrůstala v Praze? Maminka tě vod mládí krmila zeleninou z týhle zahrady, abys nezoxidovala, Kuba tě dodnes dává na tvůj hlas ty nejlepší jablka a jahody, Červenejch čerstvý mlíko, kde najdeš takový sousedy? Myslíš, že v posraný Praze? Tam tě akorát budou všichni ždímat! A co já? Já tam budu chodit krmit kachničky na Vltavu?“ Bylo to pro Ulmánka moc špatné období, a ještě horší přišlo, když slavná diva předložila manželovi lékařskou zprávu o stavu její duše i těla. To už Ulmánek věděl, že prohrává, že je hnán z ráje svinským krokem. „Podle toho co tu píšou, tak smíš akorát zpívat v Opeře, je to tak?“ „Ale nepřekrucuj, a přečti si to pořádně! Já opravdu nemůžu trávit skoro tři hodiny v autě, mám už z toho fobii, ani nemůžu žít tady s jednou liškou, já mám, Pavle, deprese a ty si toho samozřejmě nevšímáš! Nedávno si kňučel, jak všichni tvojí kamarádi jezdí do Mexika, až to tu prodám, pojedeš s nima!“ Na tohle už Ulmánek odpovědět nedokázal, hroutil se mu život. Mexiko, to je to poslední co by si dopřál. Spláchnou všechno jednou cestou za moře a potom s pěticí kaktusů na parapetu do konce života smrdět v Praze?!

Praha byla Ulmánkovi nepříjemná, jako závislému ta nejpřísnější prohibice, jako trofejní rybě vana. Jenom blbec mohl vyměnit nádherná kaktusová rána za pražská, vyměnit Gaiguina za protekční mazanici, vůni za smrad, ticho za hluk, krásu za hnus. O co víc byla šťastnější diva ve Státní opeře a v novém prostorném pražském bytě, o to více se topil Ulmánek. Měl za sebou mizerné období loučení, všechny kaktusy rozprodal nebo rozdal, jen ty nejmilejší uložil do skleníků soucitných kamarádů. Sám, aniž by musel, našel si ohavné zaměstnání jen proto, aby se s ženou co nejvíce míjel. Karta se obrátila, ona si jej začala hýčkat, do práce manžela nehonila, vydělávala přece dost na to, aby spolu konečně začali žít kulturně, tak jako žijí její divadelní kolegyně. Jenomže v Praze se v Ulmánkovi probudil dávný vandrák, odmítl podporu, svoje ošuntělé auto, toho starého kombíka, co s ním jezdil po trhách, naložil nejmilejšími věcmi a bloumal po kamarádech, jednou přespal tam, po druhé jinde, hlavně když uviděl kaktusy, co mu v životě tolik chyběly.

Jednou ale do Pražského bytu přijel zvědavej, to když diva poslala zprávu, že mu našla brigádu u kaktusáře a velkého mecenáše Národního divadla. Volala, aby vyspravila tu vážnou trhlinu v jejich soužití a něčím se zavděčila. Když Ulmánek pelášil na udanou adresu, hned jej napadlo, že v téhle čtvrti, nemůže žít normální kaktusář. A vysoká, neprodyšná zeď domněnku stvrdila, tohle rozhodně nebude Jarda Červenkových nebo Honza Zeman, tohle bude Mostecká uhelná nebo OKD. Už první pohled přes litinový masiv brány odpuzoval, ale současně přitahoval velkými uměleckými nádobami osázenými jukami a vzrostlými agávemi lemující příjezdovou cestu vyskládanou z nažloutlých žulových kostiček, na jejímž konci stál dům, co musel strašit nejen pražské architekty. A když Ulmánek prostrčil hlavu mezi litinovou mříží u samých pravých pantů brány a ještě si stoupl na špičky bot, uviděl pod cibulovými věžičkami, podobnými věžičkám kremelským, rozlehlý zasklený areál, který se táhl po celé jedné straně domu až ha roh, šila s ním zvědavost. „Jestli je stejný nevkus i uvnitř, to teda bude mazec.“ Zvědavost Ulmánkovi nakázala „zazvoň“.

Člověk co doprovázel zvědavého Ulmánka od litinových vrat ke svému zámku byl majitelem nejen napodobenin kremelských věžiček, ale celého domu včetně zasklené části kam Ulmánek vstoupil jako do sochařské dílny. Na první pohled nevěřil, že tyhle obrovité kaktusy nejsou sériové napodobeniny. Nikdy neviděl tolik sloupovitých kaktusů pohromadě. Jeden vedle druhého stály v zástupu ve volné půdě záhonů po obou stranách úzké klikaté uličky. A obrubníkem téhle nažloutlé uličce byly po obou stranách pásy grusonů, vesměs květuschopných a hned za nimi hrozivě černě ostnaté, asi metr vysoké Stetsonia coryne. A v hloubi záhonu směska vzrostlých pasacan, modrých pilosocereusů, vlasatých cephalocereusů, neobuxbaumií i pro protřelého kaktusáře nevšední podívaná.

„Tak tohle, pane, si asi nemůže dovolit žádná botanická zahrada světa.“ Sdělil svému prapodivnému doprovodu Ulmánek. Muž to byl statný, kolem pětatřiceti, s nenáviděným přízvukem azbuky a černou, pirátskou náušnicí v pravém uchu, jinak ženám asi fešák, i když jeho obličej by Ulmánek přisoudil dohazovači než kaktusáři. A jeho myšlení Ulmánkovu domněnku potvrdilo. „To víte, bejvávalo tu líp, když se mi vo to staral zahradník, ten najednou beze stopy zmizel a jinému se do toho nechtělo, vlastně už rok tu nikdo nebyl a ty kandelábry nějak ztratily glanc, nezdá se vám? Jste prej odborník, vaše paní je úžasná pěvkyně.“ To co neodhalil překvapený Ulmánek prvním pohled, odhalil druhým. Ty nádherné kaktusy, beze sporu rostlé někde daleko v exotických pěstírnách, byly tak zasviněný vlnatkou, že místy vytékající sladké výkaly barvily epidermis dohněda.

„Máte tu, pane, hodně vlhko, tady se dobře daří škůdcům, vy tu máte nějaké zvlhčování nebo mlžení?“ „Nevím o ničem, ale jestli myslíte to vlhko ve vzduchu, to jde tam odtud, pojďte.“ Za rohem téhle prosklené zahrady narazili na velký bazén, který rovněž lemovaly ze třech stran kaktusy oddělené jen úzkou uličkou. Kratšímu čelu bazénu předsedaly masivní nerezové dveře do domu. Jen stěží vzal Ulmánek práci od člověka, který si lebedí v nevkusu a navíc kaktusům vůbec nerozumí. Jak mohl připustit bazén, umělé vlnobití a kaktusy pod jednu střechu!? To je jako společná domácnost kočky s myší a psem. Nakonec i za cenu, že rozhodně tady svojí odbornost neuplatní, práci přijal. Byl na tom jako sadař co nemůže rozsadit vzrostlé stromy, kam by chtěl, Ulmánek je navíc nemohl ani odborně ostříhat. Práce se mu zúžila na obrání chomáčů vlnatky, následný postřik a konečné čištění od výkalů mizerného parazita. Ale i tak si lebedil, tyhle kandelábry, jak je pojmenoval pan majitel, vzbuzovaly v Ulmánkovi úctu.

Objevil tu i hageoereusy, Cephalocereus chrysacacnthus, dokonce vatrikánie, květuschopné oreocereusy, nádherně rostlé kytičky, jejichž stáří si netroufal odhadnout. A zapudil i odhad kolik ten člověk za tohle musel vypláznout. Tenhle prapodivný člověk, ten pirát Ulmánkovi důvěřoval, když mu půjčil jakousi kartu ke vstupu do objektu i do zaskleného prostoru, který si mohl přiložením ke štítku otevřít. Nejednou se mu zastesklo po obyčejných klíčích od bývalého domu, své skleníky nikdy nezamykal, tam byly jen obyčejné lígre jako do králíkárny a práce docela jiná, ranní květy rebutií, dopolední mamilárie, k poledni otevíraly květy astrofyta, thelokaktusy, k večeru echinopsis, tam mohl vzít rostliny do rukou, přesadit, přeroubovat, spravit kořeny, dekorativně obsypat kamínky a cítit vůni substrátu. Tady bylo jako ve staré centrální prádelně. Občas se vzduch vyměnil nějakým hromadným odsáváním, ale vlhko zůstávalo.

Jednou zažil nevšední podívanou. Zrovna štětečkem sbíral rozbujelou vlnatku z nádherně modrého azureocereusu, když předsednickými dveřmi na krátké straně bazénu vstoupila rozvážně ženská. Vstoupila v dlouhém bílém županu, jako bílá jeptiška, ten najednou beze studu odhodila a jako prsty s čokoládovou pralinkou do mlsné huby, vstupovala docela nahá do modré vody. Nádherné tělíčko, zrovna jako tenhle azureocereus s malým černým poupátkem uprostřed. Ulmánek nevěděl, jestli vzít nohy na ramena, nebo zůstat v poloze klečícího střelce a jako obírat chomáčky vlnatky. Třikrát to nádherné stvoření obeplulo modrou nádrž, potom stejně pomalu a rozvážně vystoupilo na souš, nejdříve ukázalo rovná záda, na nich jako závin na cukrářském vále přilepený pramenitý chomáč vlasů a pod ním rozdvojené tělíčko oroseného lithopsu. Ulmánkovi v tom prádelním vedru přeběhl mráz po zádech. Ty její nádherné klidné a rozvážné pohyby Ulmánka uhranuly. Ne, nic neviděla, neotočila se na hrbatého dělníka, přehodila svůj župánek a stejně rozvážně odešla. Ulmánek si vydechl „tak tomuhle se říká dobře placená robota“. Jako chlápkovi, který už dlouho neviděl takovej parádní kousek, nešla práce od ruky a raději šel na jedno. Ještě další dvě odpoledne prováděl očistu kandelábrů s nadějí na další prémii, avšak bezvýsledně.

Když na sobotním nebi nebyla jediná modrá dírka, rozhodl se k prvnímu postřiku proti nenáviděné vlnatce. Litinová brána nevkusného sídla byla otevřená a hlahol ze zahrady hlásil nějakou sešlost, tedy pro zdejší poměry „zahradní párty“. Rovněž dveře do proskleného prostoru otevřely náruč a z úzké uličky mezi kaktusy jimi zrovna vyběhly dvě ženy v lehkých šatičkách. Ulmánek položil postřikovač do trávy, prošel dveřmi a za podivného zvuku došel k rohu, kde prosklený prostor lámal záhony kaktusů k modré nádrži, v jejíchž vlnách skotačila veselá společnost jako v mořském příboji. Dnes tu akorát překážel, protože uličkou se do vln hrnula další partička. Ulmánek překročil obrubník z grusonů, chvíli se díval na bezstarostné lidičky a když neviděl krasavici z předešlých dnů, otočil se k odchodu „až vy se nachlastáte a skončíte na těchhle vobrubníčkách s trnečkama v zadku to bude bědováníčko“.

Když Ulmánek upouštěl dusný poklop, potkal se ve dveřích s panem majitelem, ten do nich vběhl s ženskou v náručí, černá náušnice se mu rozhoupala, jak prudce brzdil. Byl to ale lehký náklad, co úprkem přenášel, kolínka jako kostlivec, nahé prstíky na nohou štíhlé jako má kanárek na bidýlku „pane Ulmánku, dobrý den, dneska si dejte pohov, tady byste akorát kazil morálku“. Ulmánek se díval, jak ten dobrotivý pirát kličkoval s ječícím nákladem mezi ježatými obrubníčky k nádrži s vlnobitím. „Jo, tak tohle je život, tohle je souhra manželská, nosit si tu svojí mezi kaktusy a vědět vo nich prd!“ Najednou mu bylo tak smutno, vzpomněl si na dřívější domov, na skleníky, na sousedy. Jen letmo nahlédl za dům, kde uviděl venkovní bar, před ním pikolík potíral prase před boční rožní, rozpálenou jako večerní červánky. I tady za domem byly v nádobách velké hrozivé agáve. Ulmánek se skoro nevědomky dal do obírání odumřelých suchých listů. Že se na ně ještě nikdo nenabodl.

Z auta si donesl velký nůž a chystal se odřezat ty nejspodnější nehezké a nejnebezpečnější listy, když za sebou uslyšel „co to děláte, pane Ulmánku? Tohle jsme si nedomluvili!“ Sám pan majitel k němu rozčíleně dobíhal. Ulmánek smířlivě vysvětloval „taky jsem měl jednu takovou krasavici, ale když byla dcera malá, byly ty spodní listy dost nebezpečné, vy se o ratolesti nebojíte?“. Muž s pirátskou náušnicí zpřísnil pohled „tohle není vaše starost, tím svojí hlavu nezatěžujte!“ Moc smutně tehdy Ulmánek odcházel, v otevřené bráně se s postřikovačem na zádech otočil „co tohle je za lidi? To nebudou svářeči nebo soustružníci, natož kaktusáři“. Jak usedl mezi harampádí za svůj odřený volant, před otevřenou litinovou branou zastavil taxík. Nemohl nepřehlédnout, že přivezl Ulmánkovou spolu s pražskou divadelní přítelkyní, její milovanou Štěpkou co divu po nástupu do Opery od samého začátku blbla. A ještě s nimi ten divadelní kapelník! Přimáčkly se k němu každá z jedné strany a bezesporu při jeho vtípcích se nechaly vést mezi vyzbrojenými agávemi.

„Tak tohle tě chybělo, po tom si toužila? Ne, sedět na samotě při ohýnku se dvěma sousedy a s kravkou v maštali? Chudinko, jak ty si život probendila, jak jsi se semnou trápila.“ Ulmánek se za nimi díval, semkli se, jakoby je agáve bodaly do stehen.

Jenom kvůli své ženě se Ulmánek vrátil do téhle hýřivé domácnosti, jenom kvůli mecenášství pána s černou náušnicí. Bylo pod mrakem, když tahal z auta naplněný desetilitrový postřikovač, co určitě nebude jeden, ale na tak zaneřáděné a vlasaté kaktusy podle odhadu alespoň tři. Bylo úterní dopoledne nikde ani noha, alespoň, že tak. Otevřel dveře do skleníku, nasadil krátkou pláštěnku, pod kulicha podsunul ochranné brýle, co používají brusiči. V holínkách už šlapal od auta. Vypadal, jako kdyby po chemickém útoku dezinfikoval bojovou techniku, přes nos a ústa si navíc zavázal šátek, protože některé ošetřované kaktusy sahaly až do výše prsou a kdo má jed v tak hloupě uzavřeném prostoru dýchat? Prošel až k nádrži, jejíž hladina byla dnes klidná jako víno co leží netečně v hlubokém sklepě. Napumpoval vzduch a začal postřikovat záhon při pravé straně bazénu. „Jak mohl ten člověk nechat zhotovit takovou hloupost, kaktusy vedle koupací nádrže, to může jenom blbec. Ale jinak, nebýt té mizerné vlnatky a možná ve společné domácnosti se sviluškou, jsou to rostliny par excelence.“

Když položil postřikovač na zem, kde jej dofoukl, i přes brusičské brýle a kulicha uslyšel a v zápětí uviděl otevírat v čele nádrže předsednické nerezové dveře a jako tenkrát v dlouhém bílém županu, jako bílá jeptiška, rozvážně vstoupila jemu ne neznámá žena. Zadek se mu sevřel, jakoby se nabodl na černé trny stetsonie. Ještěže tenhle přípravek nesmrdí, jako ty staré dryáky. Nevěděl co dál, každým pohybem by zašustila pláštěnka, nechtěl se prozradit, ani ženu vyplašit, stál jako strašák v zelí, jako zmrzlý dělník ve staré chemičce. Žena odložila župan a pomalu scházela po schůdkách do půlkruhu vlnek, tělíčko jako nádherná Tahiťanka. Ta její rozvaha Ulmánka dráždila jako pod pláštěnkou blechy. Minulé noci na ni myslel a nechal si o ní zdát. Nesměl se pohnout. Kdyby viděla toho hastroše, tak se určitě utopí.

Z Ulmánka lilo, div mu nečvachtalo v holínkách, když přenášel váhu na nohu, která ještě nebrněla. Pot mu stékal z čela na brejle, ona jako tehdy, obeplula třikrát nádrž a pak Ulmánkovi ukázala vytříbený rub, rozvážně oblékla bílý župánek a v tom se to stalo. Ulmánek v křečích zavadil o přetlakový ventil postřikovače. Tssss! Jako papiňák s ovarem! Žena se otočila, chvíli tápala, potom jí zakmitaly nozdry, snad přece jen zachytila pach postřiku „je tu někdo?“ Zoufale hledala nějaký cíl, potom zvýšila hlas „tak je tu někdo?“. V tu chvíli vystrašený Ulmánek pochopil, že je slepá jak patrona. Toho strašáka v kaktusech by přece nepřehlédla. Žena, tak jako filmová náměsíčná, dala ruce před sebe a směrem odkud zaslechla syčení a možná jemným sluchem i zašustění pláštěnky kráčela drobnými krůčky. Kráčela instinktivně nahými kotníčky těsně kolem zlých obrubníků a jen kousek od Ulmánka, jenž pro samý slaný pot v očích viděl jako přes zamlžené sklo. „Tak je tu někdo? Ozvěte se. Nebo vás poslal mě špehovat? Má tu přece všude ty jeho kamery!“ Jak tápající žena zesilovala hlas, narazila holou nohou do vytrčeného echinokaktusu, ucukla dozadu, potom se předklonila a hlasem silnějším než Ulmánkova diva vydala příšerný zvířecí zvuk, nadechla se a v té samé tónině ještě silněji zopakovala. Ulmánek strhl brusičské brejle i kulicha, překročil zlý obrubník a spontánně se zeptal „co je vám, paní?!“. „Tak přece mě nechává špehovat, jděte pryč! Táhněte!“ Žena začala rukama zoufale kolem sebe rozhánět vzduch. „Já nešpehuju, jsem tu jen zahradníkem!“ „Cože, vy jste se vrátil? Vy ještě máte odvahu? Sloužíte bláznu, vypadněte!“ Jaká zloba se najednou v té rozvážné ženě zrodila, otočila se k odchodu, jenomže první nerozvážný krok jí zavedl opět do náruče echinokaktusu, tentokrát natolik bolestivě, že se musela chytit za zkrvavenou nohu.

Ulmánek přiskočil, aby ženu odvedl na bezpečné místo, ta se mu vytrhla „nestojím o soucit, ten si strčte někam! Proč to děláte?! Vám to před dvěma lety nestačilo?“ Ulmánek byl v situaci, která si zasloužila vysvětlení „já jsem tu poprvé, mladá paní a čistě jen pracovně, za účelem ošetření napadených kaktusů!“. „Vy blázne, tak vy jste mu taky skočil na špek, že je velký kaktusář, že je miluje jako vlastní život? Seberte se a jděte pryč!“ Ulmánek začínal konečně chápat situaci, nemělo cenu dál se ženou jednat, přes rameno přehodil postřikovač. „Mladá paní, tu ránu si hned umyjte, neshledanou!“. „Už jsem vám říkala, že nestojím o soucit, blázne!“ Na bezpečném místě se žena naposledy otočila, „Ale jestli chceš v životě udělat dobrej skutek, ty blázne, potom vezmi pilu a všechno tady rozřež, ať mám konečně pokoj!“.

Ulmánek dlouho nemohl nastartovat, seděl v autě jako po mrtvici a civěl na kremelské věžičky. „Tak tohle je mecenáš našeho Národního divadla, naší Státní opery? Vy jste si uměli vybrat. A cože platíte z jeho peněz? Snad ne krejčovou co udržuje kostým Mařenky z Prodané? Bedřichu, kdybys to viděl.“ Ještě večer cítil neštěstí té ženy, tu její zlobu z nenávisti, nakonec zavolal své divě. „Prosím tě, mohla bys mi říci, co je zač ten váš velkorysý mecenáš? Ten kaktusář tělem i duší?“ A z hovoru se dozvídal, že si před léty vzal slepou ženu, ovšem i když bohatou, určitě ne pro peníze, ale ze soucitu, pečuje o ni, jak může, teď se mu navíc psychicky hroutí, nechce chodit do společnosti a on si ještě najde čas na divadlo, nešetří na darech, za každou premiéru herce pohostí. „Je to citlivý a vzdělaný člověk a miluje kaktusy, Pavle“.

Po tomhle hovoru měl Ulmánek v ustarané hlavě jasno. Ta krasotinka s kanárčími prstíky na nohou, co se nechala přenášet mecenášem do příboje, nebyla manželka, jak si myslel, byla jen domácím rozptýlením, proč by ne, když ta pravá vydojená žena nic nevidí. To se to žije, hoduje a daruje. Nikdy, ani ve snu Ulmánka nenapadlo, že by se kaktusy daly zneužít v tak ohavnou věc, znepříjemnit jimi slepému člověku život a zajistit pro sebe volnost. Pochopil, proč jsou všude po zahradě agáve s přízemními bodavými listy. „Tenhle člověk je hyena. A takový má podporovat umění v Národním stánku?!“ Celou noc a následující den přemýšlel o vztahu těch dvou lidí, jaký je, jaký asi byl, než se vzali, byla ta žena hodná nebo zlá? Jak mohl mecenáš přijít na tenhle způsob trápení? Snadno, kaktusy přece miluje nade vše, a to se každému odůvodní, třeba i policii. A tam měl z počátku Ulmánek cestu, jenomže s bohatými je těžké, zdlouhavé a někdy neřešitelné pořízení.

Nakonec v jeho duši uzrálo docela jiné řešení. To nejhorší co kaktusář může spáchat. Na druhý den koupil ze zálohy od mecenáše docela jiný postřik. Slunce už bylo vysoko, když pod kremelskými věžičkami rozmíchával koňskou dávku proslulého Roundupu a chvílemi pod brýlemi s pravými slzami v očích ostříkával kandelábry i zlé obrubníky. Nakonec v zahradě neminul ani ty všechny velké agáve. Hodinu po poledni, bylo dílo dokonáno. Venku na svobodě vsunul vstupní kartu do připravené obálky, ve které měl již od rána zprávu „Svojí práci, vážený pane, jsem dokončil, doufám, že ke spokojenosti Vaší drahé nevidomé manželky! S úctou Ulmánek Pavel“.

Teprve u piva se probudily v Ulmánkovi silné emoce. Viděl pomalý funus modrých pilosocereusů, cephalocereusů, uvědomil si, co řekne diva, až si mecenáš postěžuje, co provedl. „To bude moje definitiva.“ Cítil, že neslavně završil lepší část života a co bude teď? Když se ráno probral z kocoviny, zajel do pražského bytu, nabral nezbytné věci a na rozloučenou s kaktusářskou érou, jedinou rostlinu, co si s sebou přivezl do Prahy. Krásně vločkovaný asterias z importních semen, v přirozené kráse porážející všechny ty umělé japončíky. Jeho vyklepl z květináče, odrolil hlínu a jako šoféři na přední sklo auta věší různé maskoty Ulmánek za kořeny oběsil právě jej. A to bylo vzpurné završení kaktusářské kariéry.

Předvídané události neměly velké zpoždění, když diva konečně sehnala nedostupného manžela. „Cos to provedl, Pavle, za to tě všichni v divadle pěkně děkujou! Myslela jsem, že si jinej kádr, to bylo ze závisti nebo co? Anebo si tak blbej a neumíš to? Víš, že ten člověk na tebe může podat žalobu? Ani bych se mu nedivila! A kde vůbec spíš a co děláš?“ V jednom si byl Ulmánek jistý, tenhle člověk na něj žalobu rozhodně nepodá, moc dobře ví, o co kráčí a už vůbec nebude chtít, aby promluvila jeho vydojená nevidomá manželka. To ale byla slabá náplast na bloumání životem. Kaktusářům nemohl jít na oči, vyslepičil by, co udělal.

Až jednou nepatrná událost změnila smutný děj. Se svým rozhozeným autem zastavil v malé vesničce za Prahou, aby nakoupil proviant na cestu ke kamarádu. Když vyšel z obchůdku, za volantem zjistil, že oběšený asterias je fuč. Někdo s ním otevřeným okýnkem drbnul, jako s nedozrálou hruškou. Provaz byl přetrženej a rozstřapenej. „Kterej zmetek našel tu drzost?“ Rozhlédl se kolem, nikde nikdo, naproti přes ulici viděl otevřené dveře do malé hospůdky, dvě pootevřená okna v sousedství a jinak v celé ulici ani noha. „Nakonec, milej zlatej, skončilo tvoje trápení a budeš na tom líp než na týhle šibenici.“

Za čtrnáct dní projížděl stejnou vesničkou a ve zmíněné hospůdce zabrzdil na kafe. Čisté stoly bez hostů, jako reservace na zásnubní hostinu, ale výčep dlouho bez výčepního. Zaťukal na pult „haló, Pražáci přijeli!“. A měl úspěch, ze dveří se vyloupla docela pohledná žena, ale zrovna jakoby jí zazvonil budík. „Ó, dobrý den, jednoho turka, prosím! A nemám si to raději vzít přes ulici, mladá paní?“ „Jestli máte prázdnou termosku, pro mě za mě?“ „Termosku ne, ale prázdnou nádrž.“ „Pane, sedněte si.“ Hned jak přinesla hrníček, zmizela jako plíseň pod savem. Ulmánek klepal jazykem o patro, aby se ujistil, že kafe je cítit zatuchlinou. „Proč mě tak trestáš, pane bože“ říkal si později na WC, kam jej zahnala extra močopudná káva a kde v otevřeném okénku uviděl na malém dvorku nevšední úkaz.

Hospodská vsunutá v křesílku jako špína v nehtech, nohy na dřevěném sudu a okolo jako letka výsadkářů, postávaly vysloužilé hliníkové sudy, navrchu s rozevřenými dětskými igelitovými paraplíčky, potištěnými kačery a pod nimi v květináčích kaktusy. Ulmánek se opřel o slanou stěnu, aby přenesl sílu do špiček nohou. Mezi kaktusy na jednom sudu objevil elegantně zasazený a kamínky obsypaný svůj nedávno oběšený asterias. „Zatuchlé kafe, ještě tohle a vona si tu hoví.“ Vrátil se k dávno dopitému hrníčku a hospodskou asi zvedla voda z pisoáru. „Už jsem myslel, že vám uteču s pokladnou, mladá paní.“ „Nejsem mladá a tady všude je kamerovej systém, hned za rohem by vás chytili.“ Ulmánek se rozhlédl, pochopil vtip „tak to bych nerad, já totiž mám podmínku, ukradl jsem Státní opeře jednoho mecenáše, víte?“ „Hm, to jste si polepšil, za to kafe dostanu dvacku.“ Ulmánek podával ženě tisícovku. „Pane, to si musíte naproti rozměnit, jste první.“ Ulmánek se k ženě přitiskl „tak víte co? Já si to vyberu v naturáliích“.

„Vy jste se zbláznil, kdo myslíte, že jsem? Dejte sem tu tisícovku, skočím tam sama!“ „Já nemyslel naturálie tyhle, ale tamty, pojďte!“ Ulmánek nedbal protestů, hrnul se do dveří dvorku a rovnou ke svému asteriasu. Sehnul se pod paraplíčko „tuhle naturálii jsem myslel, tuhle!“. Přistrčil rostlinu ženě k obličeji. Ta kroutila hlavou „jak jste to tady objevil? A co vy jste vůbec zač? Ten je stejně neprodejnej, ten jsem zachránila ze šibenice!“. Tohle stejné přirovnání Ulmánka potěšilo a s hospodskou si pohrával „kaktusy se nevěší jako Jánošíci, mladá paní, ani nestřílí jako zběhové, kaktusům se domlouvá, vysvětluje. Ale také svěřuje“. „Vy jste asi nějakej poeta, jenomže von ten život není tak jednoduchej, von umí pořádně nakopat do holýho zadku. A ten asterias vraťte, kafe máte gratis.“ „A to zase ne, mladá paní, tenhle jedinej si šibenici zaslouží, s tím jsem si tolik napovídal a stejně jsem dopadl jak sedláci u Chlumce.“

Žena chvíli těkala mezi asteriasem a usměvavým Ulmánkem „tak to byl váš v tý herce? A proč jste to udělal?“. „Už jsem vám říkal, že jsem okradl Státní operu o mecenáše a tohle je důsledek.“ „Mluvíte v hádankách, pane, ale jestli jste kaktusář, pojďte mě něco poradit, já zabouchnu hospodu a hned jsem tady!“ Žena zavedla Ulmánka přes dvůr do zahrady, kde vytřeštil oči jako dítě před ohňostrojem. V zahradě za tunelem bezinek, stálo pět kopřivami a bezinkami zarůstajících skleníků. Žena jej zavedla do druhého, boky spojeného s prvním a třetím a světe div se, tam Ulmánek uviděl zřejmě jen pozůstatky sbírky kaktusů. Už na první pohled poznal, že je zle. „Pane, podívejte, znáte tohle? Nemůžu se toho zbavit.“ Ani nemusela z temene jednoho kaktusu jmenovkou nabírat bílé chomáčky. „Tak tohle, mladá paní, znám velice dobře a jak jste k tomu přišla? Vždyť je to jak první sníh na Martina.“ „Tohle je pozůstatek po manželovi, zůstal mi ve vlnách Lipna, rybář, víte? Měli jsme malé zahradnictví k tomu nabitou hospodu a vidíte to teď. Ale já se vám tu nebudu svěřovat.“

Ještě ten den rozdělal Ulmánek Confidor, co zbyl od mecenáše a důkladně všechno postříkal. „Ty na sudech, pane nemusíte, tam nevylezla, na ty se chodím dívat, když je hospoda prázdná, nebo když tu sedí pár místních, voni totiž pijou pomalejc, než tyhle kaktusy rostou.“ Ulmánek tehdy vlnatku do poslední vyhnal a na její místo se namačkal s milým svolení hospodské sám. Byla to pracovitá žena a spolu do dvou let otevřeli malé, přívětivé zahradnictví, a byť jen kousek od Prahy, i s pravou vesnickou hospodou.