|
Že skomírá automobilový průmysl? To mě
nevadí. Že jsou papaláši z ČEZu důkladně zabezpečení? Ani to
mě nevadí. Za to bych se jen styděl před kamarády. Ale až ty
velkobílovické broskve, ty koňské zadky, zmalované jako
nejodvážnější rty a sladké jako prsty včelařek, až ty nikdo
chtít nebude, potom bude pohroma.Takhle jsem smýšlel, chodil
a dodnes chodím po plzeňské kotlině a stejně, jako ten
obyčejný nenasyta, jsem pocítil sevření drápů věřitelových.
Dne 5. 6. jsme pochovali mého kamaráda, nejlepšího kaktusáře
co jsem znal. Tuctová autonehoda. Spěchal. Spěchal opylovat
své nebeské importy. Ano, Tonda byl čurýk, který přivezl,
koupil a propašoval co se jen dalo. Říkával jsem mu: „Jednou
tě vyberou Toníku, uvidíš.“ Trochu jsem mu jeho drzost i
záviděl. Ale když jsem přišel do skleníku a viděl co dokáže,
že ty importy v jeho rukách ještě zkrásněly, smekal jsem.
Moc mě naučil. A já si říkal, to je snad jediný kaktusář,
kterému nezákonné rabování rostlin nelze zazlívat.
Měl bombový skleník. Žádný macrolon a
pěkně na střeše, na vídrholci a výhled na milou sousedku. I
mě jednou hodila broskev. Ne velkobílovickou, jen nesmělou
západočeskou z Koterova, kde jsme
prožívali náš kaktusářský ráj. A nejvíc se mě líbili jeho
roletky, to něžné stínění, jenž tak vzácně zatáhl. Úsměv
sousedky dávno zevšedněl, ale zatahování roletek byla
opravdová vzácnost. Byl tak šikovný, že roletky poslouchaly
jeho příkaz telefonem. Vymačkal číslo a modem spustil malé
motůrky a nerezová lanka opředla vnitřní stranu řídkou
tkaninou. Tak jemnou, že by za ní mohly být oči nevěsty.
Když motůrky zastavily, Tondovi dorazila SMS „stínění
koncová poloha“. Podíval se na nebe, pousmál a zasunul
telefon. Muselo být, aby tuto operaci provedl. Kolikrát
slunce rozehřálo asfalt když jsme spolu jeli na kolech, ale
Tonda byl v klidu. Až když se větřík zarazil a slunce pálilo
jako nejostřejší mexické papričky, vytáhl obřadně aparát. A
když Tonda míchal substráty pro rostliny, byl jako šéfkuchař
z Bristolu. Na stole lavůrky s komponenty, černé olivy bylo
dřevěné uhlí, drcená opuka kostičky ananasu, cihla kandovaná
papája, vápenec kokos, a jeho zázračný kompost flákota z
divočáka. A Tonda míchal a sázel. Tam přidal kokos, tam
papáju, tady ananas, ty rostou na vápencových plošinách. A
těm z Baji trochu žuly a větší flákotu. Bylo mou radostí
pozorovat takového kulináře. Co jsem ho znal, snad porušoval
jen jeden zákon. Za to však důkladně. Po každé cestě mě
zavolal: „Hned přijeď, to musíš vidět.“ Jestli porušil i
pravidla silniční, když uháněl opylovat, to už se nedozvím.
Jinak to byl chlapík jak má být. A stejně, stejně hnal
opylovat kvůli mně. Já to byl, kdo chtěl semena z jeho
klenotů. Kaktusářských přátel moc neměl, protože čím méně
očí, tím větší klid pro Tondu.
Teď stojím před čerstvou, čtyřicetiletou
vdovičkou a šeptám upřímnou soustrast. „Zastav se Jeničku.“
Pošeptala ta ještě hezká černá žena s černými koleny. Celý
týden jsem se chystal zajít, ale neodhadl jsem míru
slušnosti. Žena byla na své vysněné cestě v Himalájích,
ta mi neporadila. Odmala lezla po skalách, až se jednou
dočkala nejvyšší mety a mě k rozhodnutí donutil bezvětrný a
horký červencový den. Na kůži jsem cítil, jak zrovna teď
Tonda vytahuje telefon a zadává číslo. Vyběhl jsem ven a
hnal ke vdovičce. Padla mě kolem krku, přitáhla se a
plakala. „Promiň mi Jeníku, neumím to zastavit.“ Pozvala mě
do zahrady a já šilhal po skleníku, jestli je přistíněno.
Pochopila. „Ty chceš vidět kaktusy viď?“ Vylezl jsem nahoru
a z malé skříňky dal povel k zatažení. Potom jsem se zadíval
na Tondovu práci, na ty vyrabované a jeho rukou zvelebené
skvosty a rukávem utíral vlhké oči. „Nechal jsem zataženo,
hlásí týden veder.“ Řekl jsem dole té smutné ženě. „Víš, já
tam nahoru vůbec namůžu.“ Potom přinesla víno, já jí nechal
vyplakat a trochu jí obveselil těmi nejlepšími vzpomínkami.
Doposud mě ani nenapadlo zmínit se o budoucnosti
Tondovi sbírky. Ale když naznačila, jestli bych měl zájem,
že mě dá vždy přednost, neváhal jsem a vystřelil: „Mám zájem
a moc!“ „Příští týden mají přijít děti na domluvu co dál.
Dám tě hned vědět.“ A já jí za to políbil obě ruce.
Deset dní jsem se topil v představách,
plánoval nový skleník a čekal telefonát od pozůstalých.
Jedenáctý den jsem zašel sám. „Je to špatný Jeníčku. Já jsem
si ani netroufala tě zavolat.“ Zatrnulo mě. „Proč? Děti
kaktusy nedají?“ „To ne, ale víš, tolik jsem já nechtěla.“
„Já je zadarmo taky nechtěl ty blázínku.“ „Já vím, ale přece
jenom děti….“ „Tak kolik?“ „Jeníčku,…… dvě stě tisíc.“ „Hm“
Jenom jsem vytáhl obočí, sklopil koutky rtů a cítil hořící
uši a studený pot na zádech. „Tak já to promyslím a dám
vědět.“ Děti jsem dobře znal od doby, kdy ještě bydlely v
hnízdečku. Přesto jsem za rohem zaklel: „Nenažraní
frackové.“ Vzteklý večer se měnil v mrzutou noc a když jsem
serval propocené pyžamo, začal jsem po půlnoci řešit
školáckou slovní úlohu: Tonda měl 400 vrostlých kaktusů. Z
toho nejméně 200 importů. Celková cena je 200 000 Kč. Kolik
stojí jeden kaktus? Jeden kaktus vyjde na 500Kč. Za některé
importy bych klidně dal tisíce dva. Jsem ale posranej
technik výrobní linky a s pohotovostí dám dohromady 15 000
měsíčně. Co nesežerou poplatky a energie, schlamstne
vytahaný řetěz, sjeté špalíky a pláště. A žena? To
rovnocenné stvoření? Má také rovnocenný plat. A navíc, rok
jsme strádali, aby si dopřála ta pružná hubeňourka Himaláje.
Přijede hladová a vyčerpaná a na dluh mě dětičky kaktusy
nedají. To vše se krylo s představou, že tu nádheru
schlamstne někdo jiný. Po mizerné noci, se představa
naplnila. Do rachotu linky mě dopoledne zazvonil telefon.
„Jeníčku, jenom tě chci říci, že kluk už přivedl nějaké
cizince a ty si kaktusy odvezou. Nezlob se.“ Ještě nikdy
jsem neměl takový nával, byl to přímo nervový zával……. „Ne!
Zastav to Jaruško! Nic neprodávej, peníze dostanete ode
mne!“ Tím bylo rozhodnuto. V 15:30
jsem otevřel dveře peněžního ústavu a procházel honosným
otvorem, stejně jako konzument, který nesnesl nekonečnou
touhu po domácím kinu nebo zachovalé ojetině. Nad kolika
zoufalci, kteří nebyli schopni splácet dluh za voloviny jsem
kroutil hlavou. „Vidíte, vy blbečkové?“ Druhý den jsem
stejně honosným otvorem odnášel 230 000 Korun českých.
Smluvenou částku jsem předával vdovičce. Červenala se a byla
nesvá. „Kdyby bylo podle mě Jeníčku, tolik bych od tebe
nechtěla. Jsi hodnej, žes to po Toníkovi vzal. Měl tě moc
rád.“ Třásla se jí ruka, stejně jako mě před pracovníkem
banky, když jsem obnos přebíral. Ke třiceti tisícům jsem
přidal svých deset a objednal skleník, který jsem měl již
dávno vytypovaný. Blížil se tvarem skleníku Tondovo. Se
ženou jsem o něm mluvil a dostal požehnání. Měl pevnou
konstrukci a já plánoval několik bočních oken. Dvojité
lomení střechy mě dávalo možnost kaktusy umístit těsně pod
sklo, jako u Tondy. Když jsem kopal díry na piloty, myslel
jsem na vdovičku. Jaká byla její role při dohadování o ceně?
Co asi řekla dětem? Do toho telefon od mé horolezkyně.
„Jendo musíme rychle, odsud to stojí moc. Zkazilo se počasí.
Musíme si prodloužit pobyt. Na tu osmičku to asi nebude,
zatím jsme v šesti tisících, ale i to je báječné. Jak se
tobě vede?“ Neměl jsem odvahu říci o mých
problémech. A čím více se blížil její návrat, dále jsem jí
ztrácel.
Po týdnu skleník stál i provizorní stoly
jsem vyrobil a vdovička mě nabídla pomoc dětí při stěhování.
Neodmítl jsem synovo tranzit. I když obě Tondovo děti, bratr
se sestrou měli úctu k otcovým rostlinám, pečlivě mě
pomáhali balit a ukládat, nevěděl jsem jestli mě nemají za
blázna. Někdy se na sebe tak úsměvně podívali, jakoby si
řekli to jsme ho voškubali. „Co zamýšlíte s prázdným
skleníkem?“ Utrousil jsem. Výměna úsměvů a žádná odpověď.
„Zbouráte ho?“ Podívali se na sebe a kroutili hlavami.
„Pojďte.“ A ta dvacetiletá pozůstalá pokynula a odvedla mě i
s bratrem do přízemí domu. Na chodbě ležela dva metry
dlouhá, nízká a úzká okovaná bedna. Otevřela víko a druhou
ruku nasměrovala na překrásný, dokonale naleštěný a vkusně
barevně sladěný předmět, dlouhý přes celou bednu a vyzdobený
páčkami a chromovými kličkami. „Snad ne hvězdářský
dalekohled?“ Rozzářená a s malíčkem v puse pokývala hlavou.
„Budeme mít malou hvězdárnu.“ Prolomil mlčení bratr. Byl to
nádherný stroj a hned mě bylo jasné, že ty peníze ani
nestačily. A já měl radost, že mé oškubání poslouží tak
nekonvenční věci. Když jsem dal najevo své schválení, oba se
živě rozhovořili o nebeské kráse. A já si musel říci, jsou
to dva Tondové.
„Koukám, žes tu opravdu nelenil.
A…..Jendo,…. tys koupil ten skleník?“ Vytřeštila na mě oči
má horolezkyně, když vešla na zahradu. „A neblbni, to jsou
ty po Toníkovi? Oni tě je nechali? Tak to je bomba.“
Posadila se na lavici a mé rozhodnutí sdělit závratnou cifru
bylo pryč. Ne, že by byla zklamaná z cesty, jen trochu
mrzutá. Ani prodloužený pobyt jim pro špatné počasí
nedovolil zdolat vrchol. Položila mi hlavu na rameno a
chytila za ruku. „Je to hezký, přeju tě to Jeníčku, ale
budeme se muset uskromnit. To prodloužení pobytu v Himalájích
je za neplacené volno, moc nepoberu a sponzoring nevyšel,
když jsme jí nezdolaly. Vydržíme to viď.“
Začalo to moc pěkně. První cesta byla za vdovičkou. „Říkala
jsem tě to Jeníku, že je to hodně. Neměl sis to brát. To
víš, že jí to neřeknu když nechceš.“ Druhá cesta byla ke
kaslíku. Odmontoval jsem ho a vyrobil vnitřní přepážku,
nahoře lomenou k otvoru na dopisy. Zvolil jsem stejnou
barvu. Vnitřní prostor jsem přepážkou podélně rozdělil a dno
zadní komory pro jistotu ucpal vyndavací pěnovou gumou.
Efekt byl povedený. Vhozený dopis sjel po zahnutém konci
přepážky do zadní komory a zpředu vypadala schránka prázdná.
Po otevření dna, stačilo vyndat ucpávku a utajený dopis
vypadl. Schránku jsem pravidelně vybíral. Nastal tvrdý
život. První splátku jsem splatil když byla žena na cestě.
Druhou vykryla kaktusářská výstava, kde jsem výhodně prodal
své výpěstky. Při třetí jsem pocítil, jak těžko budu shánět
brigádu. Kamarád mě dohodil, elektroinstalaci rodinného
domu. Chodil jsem domů večer, až mě ta moje litovala. Menší
část peněz jsem jí vždy dal. Jednou ale přišla pohroma.
Zaměstnavatel oznámil odborům, že výroba končí. Pocítil jsem
krutost zprávy, co denně slýchá miliony lidí na světě. A po
týdnu nervování a chození po inzerátech, sobotní telefon od
mé horolezkyňky. „Jendo, trochu jsem se potloukla, ale neboj
je to dobrý.“ Večer jí přivezli s ošklivou zlomeninou nohy.
Pět neděl mizerně placené sádry. Splátku jsem prostě drze
vynechal. Za týden poslali upomínku. Pak další sankční
listinu. Dostal jsem strach jako malý kluk a s prosíkem o
odklad jsem šel do banky.
Bylo tam víc takových. Abych se odlišil, řekl jsem na jakou
ušlechtilou věc jsem si peníze vypůjčil. Měl jsem štěstí.
„Říkáte na tu nejkrásnější sbírku kaktusů?“ Zeptala se
mladičká a moc hezká pracovnice. Zvedla telefon, jako by se
trochu s někým cukrovala a potom jsem zaslechl slova o
nejlepších kaktusech. „Počkejte si chviličku prosím, hned to
bude.“ Za dvě minutky přišel třicetiletý fešák, uklonil se a
vyzval mě k následování. Vyběhli jsme o patro výš, tam kde
byl menežment a vešli do přepychové kanceláře. „Náš ústav si
cení každého klienta a problémy přechodného charakteru
řešíme individuálně. Zaujalo nás, že jste si vypůjčil na ne
zcela běžnou věc. Většinou se klienti zadluží spotřebními
věcmi. Vy jste uvedl, že jste si vypůjčil na jedinečnou
sbírku kaktusů. Mám-li vám ve věci pomoci, musím si prověřit
podklady. Byl by jste ochoten sbírkou se prokázat?“ Trochu
mi ta slova vyvedla z míry, ale milý
usměv budil ve mně důvěru. „Mohu vám zakoupenou sbírku
ukázat hned.“ Výborně, nic nám nebrání, můžeme vyrazit.
Alespoň zase na chvíli budu v jiném světě než je tenhle.“
Rukou ukázal na technické vybavení kanceláře. Luxusním autem
jsme přijeli před dům až jsem se trochu zastyděl. Nikdy
nezapomenu na jeho, doslova vyvalené oči ve dveřích
skleníku. Hned je však ukočíroval a nasadil přívětivý úsměv.
„Mám chalupu v Jižních Čechách. V
Bavořanech. Moc pěkná vesnička. O pár kaktusů se starám.“
Ještě více jsem pookřál a pochlubil se importy. „Tak ano,
máte to hezké, budu se snažit udělat pro vás maximum.“ Až po
měsíci jsem si uvědomil, že ten jeho milý úsměv byl podepřen
shnilými kůly aby se nezhroutil. „Co to bylo Jendo za fešáka?
Snad ne tvůj nový zaměstnavatel?“ „Ale, jeden kaktusář z
vyšších sfér.“ „A našel jsi dneska něco?“ „Ne, nic.“
Přestože jsem byl rád za naději na odklad, když jsem viděl
tu chudinku pajdavku, bylo mě z toho na nic. A byla den ode
dne smutnější. „Jendo, já mám takovej divnej pocit z těch
Tondovo kaktusů.“ „Proč prosím tě?“ „Já nevím, necítím se tu
dobře.“ Takové divné myšlenky měla vždy ve tmě usínání.
„Jendo, já mám asi halucinace. Já vím, je to blbí, ale ty
bys ty Tondovo kaktusy nechtěl prodat? Dalo by to alespoň
třicet tisíc?“ „Ty jsi se zbláznila. Památku po Tondovi
neprodám!“ „Já myslela, že by jsme něco poslali Tomáškovi do
Londýna. Dlouho jsme mu nic neposlali.“ „Je chytrej, bere
tam stýpko a chodí na brigádu. Spi už.“ Tomáš je náš syn na
studiích. O dva dny později mě chytla večer za ruku. „Jendo
spíš?“ „Usínám, co je?“ „Víš, že jsem viděla listonošku, jak
hází dopis do kaslíku a nic tam nebylo? Už po druhé. Já
nevím, jestli se mi ta listonoška jenom nezdá.“ Všechno se
ve mně hnulo. Na tohle jsem nepomyslel, když je teď doma.
Sám jsem kaslík dva dny nevybíral. „Ale nezdá, já jsem ten
dopis vyndal a zapomněl v kapse.“ Hned ráno jsem hnal do
kaslíku a vyndal dva dopisy a prázdný útržek papíru.. Jeden
úřední z banky na mé jméno a druhý od Tomáše. V mém, po
otevření ve sklepě, bylo hořké zklamání. S lítostí mě
oznámili, že banka má ekonomické problémy a není v současné
době možné udělovat výjimky. Ti zmetkové. A nebo ten zmetek?
Začal jsem podezírat bankovního fešáka.
Druhý den jsem pozval ženu na večeři, aby
přišla na jiné myšlenky. Večer kontrola nepřijde. Dopajdali
jsme do té nejbližší hospůdky a místo jídla raději pili jen
pivo. Opila se mi a když jsme byli před vrátky, hledala něco
v kabelce. „Jendo chceš něco vidět? Vhoď to do kaslíku a
budeš čumět. Podala mě malý kalendářík. Vzpouzel jsem se a
tlačil jí do vrátek. Nedala se. „Tak vhodíš to tam nebo ne!“
Nic tam házet nebudu, nemám tu klíček. „Budeš srab, když to
tam nehodíš.“ Pletla jazykem i nohama a zvedla mě ruku ke
kaslíku. Co jsem mohl dělat. Vhodil jsem. Při svitu lucerny
brejlila do spodních dírek. „A je tam prd Jendo. Podívej
se.“ Pak vyndala papírový ubrousek. „Vhoď ho tam!.......To
čumíš co!?“ Prohrával jsem. Je nalitá, zapomene. Pomyslel
jsem si. Ne. Mlela a mlela, že za to můžou Tondovo kaktusy a
nechtěla do vrátek. Přešel jsem do útoku. Vyndal jsem, pro
nás tak vzácnou stokorunu. „Vidíš to?“ „Stovka no?“ Vhodil
jsem jí do kaslíku. Vyndal druhou a vhodil. Chtěl jsem
třetí, ale peněženka prázdná. „To čumíš co?“ Řekl jsem již
úsměvně. „Jendo ty si se zbláznil!“ Nevěřícně brejlila do
dírek. Potom zavrávorala a já jí musel zachytit. „Čáry máry
fuk?“ Otevřel jsem kaslík, bleskově vyndal ucpávku a do
dlaně mi spadly vhozené věci. „Opatření proti zlodějům
holčičko. Rada z televize, aby schránka byla pořád prázdná,
když jsem chodil domů pozdě a tys byla pryč.“ Zamračila se a
zhluboka nadechla. „Ty pitomečku! Já už si myslím třetí den,
že jsem cvok.“ Když se uklidnila, vysvětlil jsem celý
princip.
Před dluhem, jsem musel dát přednost platbě za elektriku a
plyn. Brigádu, která byla jediným zdrojem peněz jsem odsunul
na odpolední hodiny, abych mohl lépe ohlídat kaslík. Ale
nebylo třeba. Místo obsílky, jedno dopoledne zazvonil mrňavý
exekutor. Vyšel jsem ke vrátkům, kde se mi představil,
předložil průkaz a zmocnění. Vyžádal si pozvání. Venku na
stolku otevřel kufřík a začal předčítat. „Výše vašeho dluhu,
který nejste schopen splácet, činí 195 000 Kč. „To není
pravda. Necelých 80 000 a splácím pravidelně!“ Zahlaholil
ženský hlas. Nevšiml jsem si, že ke stolu přibelhala má
horolezkyně. Oba jsme na ní nechápavě civěli. Začala cítit,
že něco zvorala a rozlila si třešňovou červeň do tváří. „Tak
to bude asi nějaká mýlka. Na jaké jméno je váš dluh?“ Chvíli
mlčela, pak se provinile na mě podívala. Na jméno Marie
Boudová.“ Tak to máte štěstí madam. Tahle listina je na
jméno Jan Bouda.“ To ticho bylo husté jako smetana. On se na
nás díval těkavě z jednoho na druhého. „Aha, tak tady je
zřejmě něco moc špatně.“ Najednou žena ztratila barvu a
otočkou kolem sádrové nohy dopadla na lavici. Podepřela si
bradu a jenom se hloupě dívala. Potom ten mrňous chladně
prohlásil. „Nepřísluší mě řešit vaše rodinné problémy i když
bych vám velice rád pomohl. Mohu dát jen radu aby jste se
řídili návrhu ústavu. Mohu tedy pokračovat?“ Pokynul jsem.
„Protože náš ústav bude v budoucnu zřizovat reprezentační
prostory, máme zájem o zakoupení vámi zakoupené sbírky
kaktusů k umístění do proskleného atria.“ Jednoduše mě ten
pacholek složitě navrhl, že když jim nechám sbírku kaktusů
vymažou dluh. Začínalo mi svítat. Dokonce si ten pacholek
udělal podrobné snímky. Já byl tak vyveden z míry, že jsem
nenamítal a pouze vzal čas na rozmyšlenou. Když jsem ho
vyprovodil a vrátil se ke stolu, ještě mlčky seděla.
Najednou zvedla zarudlé oči a promluvila. Myslíš, že ty
Himaláje spravily naše úspory? To bylo tak na cestu. Ale na
ostatní, na poplatky, na služby, na to jsem si vypůjčila 120
000.“ Ale co ty si to Jendo, udělal? Vždyť nás tu zruinuje.
Já to tušila, že Tondovo kaktusy jsou neštěstím.“ Položila
hlavu na stůl a plakala. Já dostal vztek na toho fešáka a
jediná myšlenka byla, vyřídit si to s ním jako chlap s
chlapem. Bavořany, Martin,…Bavořany, Martin. Opakoval jsem,
co by pomstychtivý hrabě Monte Christo. Bavořany, byla
vesnička na mapě a Martin příjmení na dveřích kanceláře.
O jednom víkendu, když měla žena
horolezeckou návštěvu, vyrazil jsem do Jižních Čech. Z vlaku
bylo do Bavořan jen pár kilometrů. A první zastávka
samozřejmě byla v hospodě. „Martin? No, nebydlí tu, ale
jezdí sem na chalupu, aby nadráždil tady Pepu viď?“ „Dej mě
s ním pokoj! Ať zůstane s těma
lichvářema a neleze sem.“ Začali diskutovat štamgasti, když
jsem se zeptal kde fešáka najdu. Hezky tvarovaná paní
hospodská přidala. „Náhodou Martinek je andílek. Nebýt tý
tvý strašidelný ruiny vedle, tak jsme dostali Vesnici roku.
Víš Pepíčku? Až pudete přes náves, mrkněte na kapličku.
Takovou nikde neuvidíte a to je jeho práce.“ „Vy se z něj
jednou poděláte. Snadno může s tý lichvy vopravovat.“
Oponoval štamgast Pepa a z koutu se ozvalo. „Jen kdyby dal
rundu. To bys mlčel jako vždycky co?“ Asi ten nejmoudřejší a
nejstarší host, chtěl uzavřít debatu vysvětlením: „Jo
Martinek, to je anděl i čert v jednom. Ti jejichž ženy ho
udávají za příklad, ti ho mají za čerta. Ti, kteří si cení
památek, mají ho za anděla.“ A ještě jeden, který seděl zády
nevydržel a přidal. „Barák pěkně vopravil, to jo, ale
nechtěl bych vidět co je za vraty.“ „A co by tam jako mělo
bejt?“ namítal další. „Ta jeho panička, ta tam musela udělat
paseku. To kdyby tenkrát viděla komise, tak se zebleje!“ „Já
jsem tam byl. Hovno tam mají. Ani kus plastu ty chytrej.“
Hospodská nevydržela a uzavřela divoké názory. „Všechno
semelou, ale kde bydlí vám neřeknou. Projdete celou náves a
poslední nejhezčí hacienda vlevo, ta je jeho.“ „Jaká
hacienda?“ ozval se podrážděný Pepa. „To ať si říkají za
mořem. Statek je to. Statek po Marjánce Dolejšů, ty chytrá.“
A konečnou tečku za divokou diskusí udělal sám hezký Martin
ve dveřích. S vervou vstoupil. V jedné ruce malovaný džbán a
druhou kynul dlaní ve výši očí. „Nazdar bando vesnická.“
„Nazdar bankéři. Zase si jim fouk?“ Najednou mě uviděl. Jen
tak o mě škrtl očima. Jen krátce, jako když škrtáš zápalku a
hořící utíkal k výčepu za hospodskou.
„Tak bando nazdar, mám dnes dalekou cestu.“ Odcházel krabí
chůzí, aby mě neviděl. To víš a s takovým džbánem. To tě tak
sežeru. Pomyslel jsem si. Hospodská roznášela kořalky. „Proč
jste s ním nemluvil, když tady byl?“ Zeptala se. „Já hledám
jen ten jeho pěkný barák.“ „Pán o něm bude psát paměti že
jo.“ Rýpnul si Pepa. Kořalku jsem dostal i já a někdo vyzval
všechny na zdraví. „To se pije lichvářská kořalka. Co Pepo?“
„Hele, aspoň něco se vrátí z tý jejich zlodějny.“ Nechal
jsem je, zaplatil a vyrazil na náves.
Jak jsem na náves vešel, sháněl jsem
lavičku, protože ta kaplička mě vyrazila dech. Zářila jako
kdyby s ní v noci svítili panu králi na cestu namísto zlaté
lucerny. To nevelké stavení mělo stěny jako ze zlatých
kosočtverečných plátů překládaných přes sebe. Jasně, že
zlato kočičí. Naleštěná dubová okna a dveře měly výplň z
modrého skla a nad tím jasná červeň českých tašek s měděnou
tepanou zvoničkou. Nevěděl jsem jak jí hodnotit, protože mě
ovlivnilo zaujetí proti jejímu mecenáši. Z druhé poloviny
návsi jsem se musel neustále otáčet až jsem s hubou
otevřenou zastavil před posledním stavení levé strany. „Do
prdele, tohle je nádhera.“ Mám rád jednoduchost a eleganci
jihočeských stavení. Vím, že tenkrát majitelé všechno
bílili, ale ty dnešní barvy jsou přece jen kouzelnější. Tak
typické stavení. Dva totožné baráčky s oble vykrájeným
štítem a s výklenkem na svatou sošku, spojené vyzděným
obloukem nad vraty s letopočtem uprostřed. Na střechách a na
oblouku obyčejné, cihlově červené české tašky. Oba domečky
vypadaly ze předu jako dvě spletené, mandlemi sypané
překrojené vánočky a mezi nimi rozpůlený bochánek. Světle
žluté štíty s bílým lemováním, odděloval od spodní kostičky
domků světle šedivý vlnkový pruh, který procházel do oblouku
nad vraty. A dole, pod vlnkovým pruhem, ty obytné kostičky s
okny, byly žluté jako blatouchy. Ostatní stavení na návsi
byla rovněž vkusně vymalována, ale tenhle statek, jak jej
nazval Pepa v hospodě, udával směr.
Pro barvy jsem úplně přehlédl sousední
baráček, pomuchlaný a ušmudlaný jako dětský bryndák. Aha,
ukřičený Pepa. Nedivým se, že má pivku na fešáka. Ostatně, v
tom si rozumíme. A najednou, najednou se ta vrata samočinně
otevírala a jako rakev při obřadu vyjíždělo černé auto.
Poznal jsem fešáka usazeného vedle řidičky. Neváhal jsem
skočit do cesty. Zabrzdili a já stál vprostřed cesty jako
pistolník na americkém západě. Jak dlouho trvaly vzájemné
pohledy nevím. Byl jsem nemožně vynervený, ale z cesty
neustoupil. „Proboha vylez nebo mě objeď, nebo něco udělej
ty mamlasi.“ Povídal jsem si se skousnutými zuby. Nervozita
strmě stoupala, když jsem uslyšel cvaknutí dveří. Jen trochu
je otevřel, aby mě podráždil a po chvíli vystoupil. Rozvážně
se rozhlédl po návsi a pomalu šel ke mně. „Přejete si pane
Boudo?“ Snad za to mohla ta malovaná náves se zlatou
kapličkou, že se mé odhodlání začít políčkem rozpadalo. Až
po chvíli jsem odpověděl. „Přišel jsem se podívat kde by
kaktusy skončily, kdybych byl donucen.“ „To jste ale na
špatném místě. Naše banka ještě nezačala s výstavbou. A
nikdo vás nenutí pane Boudo.“ „Prosím vás, nevoďte mě za
nos.“ Řekl jsem již klidněji. Přistoupil ke dveřím. „Necháme
to na zítra miláčku.“ A černá rakev zajela do otevřených
vrat jako do pece. „Pojďte prosím dál pane Boudo.“ Hrůza mě
jímala, do čeho mě přivede tam za vraty. Ale jak řekl trefně
hlas v hospodě, „hovno tam mají, ani kus plastu“. Pro lidi,
kterým peníze tečou jako náhon do mlýna a pohání kolo
nekonečných a hloupých nákupů, tam opravdu bylo hovno, ale
mě za vraty čekalo velké a milé překvapení. Zatravněný dvůr
se žulovými dlaždicemi nebyl uzavřen protilehlou stodolou
jak to bývá. Na jejím místě spojoval zadní části obou
stavení dlouhý štíhlý oblouk se dvěmi, břečťanem porostlými
pilíři. Ten oblouk byl vstupní branou do nejjednodušší
zahrady plné nádherně nakvetlé nízké travičky. Uprostřed
odrážel oblohu rybníček s jedinou letitou a stříhanou vrbou,
nad koláčkem stulíků. Před rybníčkem masivní dřevěný stůl se
dvěmi lavicemi. A vzadu, na levé straně široký a nízký
skleník. A rybízy. Představte si, já tam viděl řadu
stromkových rybízů. To u bohatých už dávno není zvykem. Na
místo rybízů, umrlčí thuje. „Posaďte se pane Boudo, hned se
vám budeme věnovat.“ Mé poslání rozbít tomu fešákovi hubu,
mizelo jako srpnová mlha.
Chvíli jsem pozoroval eleganci zahrady,
ale oči a celé tělo přitahoval skleník. „Nesu vám něco k
pití pane Boudo.“ Vyrušil mě ženský hlas. Obloukem
procházela žena, v obou rukou velký proutěný koš. Položila
jej na lavici, s úsměvem vydechla a já si pomyslel. Tomuhle
nebývale nádhernému stvoření snad neodmítnu ani teplé kozí
mléko. Kdyby byla v pohádce, řekl bych spanilá. Kdyby byla
hlasatelkou, vizážisté by přicházeli o práci. Nepřinesla
kozinu, ale džbán vody a víno. „Nejste tu autem. Že ne.“ „Je
na mě znát umouněnost z vlaku?“ „Ne to néé, manžel vás
uviděl s chlapama u piva, tak jsme si dovolili tohle.“
Ukázala láhev rulandského. Usedla na lavici proti mně. „Nebo
kdyby jste chtěl raději pivo, je jen kousek od nás a má tak
předpisovou teplotu, dáte si?“ „Máte ho na dně rybníčku?“
„Nemáme ho ne dně, ale těsně nad hladinou. Pojďte se
podívat.“ Kolem rybníčku mě zavedla ke kamenné studánce ze
které čirá voda přetékala po placatém kameni do rybníčku.
„Sáhněte do vody.“ Vytáhla dvě lahvové, sloupla etiketu a
podala mě je. „Já Jižní Čechy miluju.“ „Všichni se hrnou k
moři a já mám nejraději rybníky. Sice jsou někdy jako
hrachová polívka, ale nikdy jsem na těle neměla vyrážku, jak
nás straší.“ Přitom se podívala na paži a já si všiml, že
její kůže je abnormálně hladká, jako kdyby se právě ze staré
vysvlékla. „A jak to tu mám proježděné na kole. Myslím, že
znám úplně všechny kapličky. Nezděsil jste se té naší na
návsi? Četla jsem v místní kronice, že původní záměr byl mít
zlatou kapličku, ale peníze, znáte to. Až teď se dočkala.“
Povídali jsme, já zapomínal na své poslání a topil se v příjemnu.
„A vy jste se s manželem seznámil přes kaktusy?“ „I tak se
to dá říci.“ „Manžel kaktusy miluje. Dokonce natolik, že se
mnou uzavřel dohodu. Každá jeho cesta za kaktusy se rovná
jedna kaplička, kterou necháme opravit. Ovšem ta na návsi,
ta se nepočítá. Jednou jsem ho pumpla o dvě. Jedna chudinka,
na polní cestě, totálně zarostlá křovím a rdesnem a provlhlá
jako houba, ta mě dělá radost největší i když jí jen málokdo
vidí.“ Myslel jsem, že jsem někde v pohádce s tou ženou. Ale
potom mě napadlo, že je to jen hra, že jí fešák na mě
vypustil, aby se ukázal v nejlepším světle a získal mojí
důvěru. „Přišel mezi nás se stejným úsměvem jako tenkrát v
bance a mě zaráželo, že o kaktusech vůbec nepromluvil, že se
řeč příjemně motala kolem jihočeských rybníků, architektuře,
místních lidech. Ta jeho krasotinka, přinesla už třetí láhev
a já zapomínal na čas. I mé pohledy po ní byly drzejší a
začal jsem jí hltat. Pořád jsem nemohl uvěřit, že takováhle
ženská lítá na kole po krajině a shání kapličky k opravení a
ještě ze svého. Buď je opravdu svatá anebo bláznivá. A když
jsem si všiml, že pod těmi letními šatičky, jsou také dvě
kapličky, jen tak, bez ničeho, šlo mě víno do hlavy tou
nejkratší cestou. Pak jsem nemohl odmítnout ořechovci,
kterou fešák donesl. „Nóó, to musíš dnes být hodně dobře
naladěn když si jí vynesl.“ Chválila ho. A já ho také
chválil. Lepší kořaličku si nelze ani představit.
Když jsme se výborně bavili, když v
zapadajícím slunci sem tam padlo už nějaké sprosté slovo i
nějaká důvěrnost, zadívala se k oblouku. “Hele manžílku, kdo
k nám jde na návštěvu.“ Mezi pilíři zadní klenby a před
sluncem, které leželo již nad letopočtem vrat procházely dvě
postavy. Držely se za ruce a jejich obrovité hlavy, jakoby v
záři hořely. Člověk by si pomyslel, přichází dva
věrozvěstové. Když přišli ke stolu jako když osvětlovač na
jevišti přepne zadní světla na přední a osvítí nalíčené
tváře herců, poznal jsem muže a ženu. Oba tak rozevláté
prošedlé vlasy, jen na temeni spoutané malou kšiltovkou.
„Dobrý den ve spolek. Á… copak je dnes za významný svátek,
že na stole je ta nejlepší ořechovice? Velikonoce za námi,
vánoce daleko, poctivé duše už se nerodí,.. pak jedině,…naše
výročí Martičko.“ A stárnoucí pusou ten věrozvěst políbil
stárnoucí věrozvěstku na čelo. Potom vytáhl z kapsy láhev.
„Tak na tvou ořechovci, platí jen moje višňovice!“ Konečně
nechal promluvit krasotinku, která mě je představila jako
své rodiče. Za normálních okolností, bych odešel abych
nerušil, ale za nic to nešlo. Ti příchozí byli tak příjemní,
že jsem musel setrvat. Byla s nimi nádherná zábava, dokavad
jsem v opilosti znovu nepocítil podezření, že jsou mizerové
sehraní, když věrozvěst začal o kaktusech. „A kdy vyrážíš do
Mexika Romane? Ať dostane další kaplička nový kabátek.“
Zeptal se věrozvěst. „Jo, už aby to bylo, už jí mám
vyhlídnutou tam na křižovatce u Spolí!“ Jako pominutá
vykřikla krasotinka a když fešák Roman mlčel, věrozvěst
pokračoval. „Hlavně prosím tě nic nevoz. Včera chytili
nějaké orchideáře, slyšeli jste? Dokonce s titulem. Před
nimi motýlkáře a je opět řada na kaktusáře. Nevím, co z toho
ti lidé mají, takhle rabovat. Vždyť to není žádné umění, a
ty jejich výmluvy, že to domorodci stejně zahubí, jsou
chabé. Hele jak my tu naší krajinu válcujeme. A vůbec, komu
z kaktusářů by se líbilo, kdyby si cizinci jezdili do Bílých
Karpat s lopatičkami na vstavače?
Taky jsem kdysi přivezl jeden import, viď Martičko. To když
jsem dodělal kandidaturu a za odměnu jsem jel na první
služební cestu do Jižní Afriky, odkud jsem přivezl
Pelargonii. Byla to vzácnost mít import a Martička se všem
ženskejm, co měly za okny huňaté muškáty, ty nafouklé
zahradní sparchantěliny, náležitě chlubila. Všechny chtěly
vidět až ta naše vzácnost vykvete. Když konečně vykvetla,
ženský se chodily dívat. Měly nás za blázny, jak viděly
jeden ubohý kvítek. Dokonce tě chvíli přezdívaly Chudokvětka,
viď?“ Věrozvěst zakončil školení otázkou: „A jaký je váš
názor, mladý muži?“ Sehraná čtveřice mě bičovala pohledy.
Čtyři páry bičíků mě mrskaly a doháněly k rezignaci.
Co jsem měl říci? Že to zajisté odsuzuji, že se hanbím za
Tondu? Když jsem slova nenacházel, věrozvěst mě doškolil. „A
dneska ty kontroly. Pánové, já bych se bál něco doma mít.“
„Tak dost!“ Neslušně jsem zakřičel na hostitele. „Já jsem ty
importy koupil od zesnulého kamaráda, nestydím se za to a
budu o ně pečovat, jako o své zdraví.“ Tři páry bičíků
polevily v mrskání a ten jeden jsem úplně odzbrojil. Fešák
sklopil oči a zbarvil tváře podle višňovice na stole. Ticho
překousla až žába z rybníčku. Krasotinka se rozesmála a
věrozvěst se omlouval. „Já jsem to nemyslel na vás mladý
muži. A jestli jste přišel o kamaráda, to je smutné. Já bych
se zachoval jako vy.“ Krasotinka nadechla, až se pod
košilkou objevily obrysy zvoniček. „Teď jste na sebe
prozradil, co jste nechtěl. Neměl jste brát našeho tatínka
tak vážně. Někdy se musí přece obnovit zdegenerovaná
populace. I u lidí to je zapotřebí, ale tam už není kam
sáhnout.“ Fešák se sebral a nasadil bankovní usměv. „Myslím,
že půjdeme okouknout skleník, pane Boudo. Šeří se nám.“
Po cestě jsem si uvědomil, že jsem
přestřelil, že o mých nesnázích věděl jen on. Každý kaktusář
má nějaký styl, nějakou úchylku. Vnitřek skleníku u fešáka,
ale byl tak vyhraněný, že jsem si vzpomněl na film
Knoflíkáři. Byl široký na tři parapety. Prostřední dokonce
dva metry. Krajní, po metru o délce metrů dvanáct. Prvně mě
oslnil bílý vápenec, dokonce miniaturní vápencové pohoří,
které místy přecházelo ve tmavší horninu žlutohnědou. Chvíli
jsem nechápal, ale pohled od dveří byl impozantní. Jako
kdybys vylezl na nejvyšší horu a pozoroval zvrásněnou
krajinu horami i nížinami s kostelíky. I ty kostelíky
doopravdy vykukovaly. Začal jsem prohlídkou levého parapetu.
A když jsem uviděl kostelík a před ním nápis San Luis Potosi
a kolem bílé myriostigmy vsazené do vápencových kamenů, bylo
mi jasné co autor zamýšlel. Šest metrů parapetu jsem se
procházel po San Luis Potosi se všemi jeho druhy kaktusů. A
v dolíku další kostelík s cedulkou Zacatecas. A já se začal
shledávat se svými oblíbenci. Nepoměr rostlin, vůči
krajinným prvkům byl komický. Kousek za kostelíkem rostl
echinoffossulocactus široký jako on sám. Mezi silnicí z
kamínků a skálou seděl horizonthalonius pětkrát širší než
silnice. Na parapetu proti dveřím musel být Nuevo Leon,
protože před kostelíkem stál nápis Monterrey. A všude v
kamenech typické kaktusy. Otočil jsem se na prostřední
parapet a bylo mi jasné, že jsme v Chihuahuavě a Durangu se
všemi jeho skvosty. Pohled na Durango mě připomínal školní
atlas z kapitoly hospodářství zemí, kde byly do mapy zemí
vsazeny hospodářské obrázky, co který stát produkuje a ty
byly proti měřítku mapy mnohokrát větší. A jako ty obrázky
na mě působily osázené rostliny. V Durangu nechyběly ani
nejkrásnější horizonthaloniusy. Ještě dnes mohu říci, že z
tak nádherného díla jsem byl vytřeštěný. Od Duranga jsem se
otočil k Arteaze na posledním parapetu a žasl jsem nad její
rozmanitostí. Tam plastika krajiny končila a dobrých osm
metrů prázdno. Ve hřebenu skleníku, jsem si povšiml
zvláštního profilu, který se táhl od štítu ke štítu a stáčel
se za zadní parapet. A pod ním ukotven svazek měděných
trubiček, jejichž počet postupně s délkou hřebenu ubýval. Po
celou dobu stál fešák ve vchodu. Když jsem chtěl složit mou
poklonu, předešel mě slovy: „Tak jste všechno pochopil?“
Nebyl jsem si jistý, co myslí, ale řekl jsem „ano“. Chtěl
bych se vám za to omluvit. Nevěděl jsem, že máte rostliny
tolik rád. Ale kdyby přece jen, kdyby vám byly na obtíž, rád
je od vás odkoupím za celou vypůjčenou částku včetně úroku.“
Konečně udělal chlapsky ve věci jasno. Nevěděl jsem jestli
mu mám dát ránu do huby, nebo mu padnout kolek krku. „Pojďte
se napít“. Vyzval mě za mé mlčení.
U stolu, kde jsme byli již sami, nalil ořechovci a provoněl
šeření večera. „Víte, tam ve městě, v zajetí ne zrovna
velkosrdcích kolegů a v branži kterou dělám, vás napadne
ledacos. Přijedete sem mezi domorodce, mezi jejich baráčky a
začnete myslet jinak. Ledacos vás zamrzí.“ Nalil další
sklínku. „Tam děláte neplechy a tady dáváte milodary na
kapličky.“ Až po okraj nalil další ořechovici. Povídal,
dokud láhev nevydala poslední kapku. „Hm, tak si dáme
tchánovu višňovičku.“ U té jsme povídali do tmy o kaktusech.
Najednou se rozsvítila světla pod obloukem a hezká paní nám
nesla kafíčko. „Nocleh máte nachystaný.“ Byla tak nádherná
když odcházela pod obloukem. Ještě jednu láhev ořechovce
přinesl a nabídl mě tykání. Šlo mě to. Nebyl typ člověka,
kterému bych tykat nemohl. „Já jsem Roman Martin, ale
nelekej se, všimni si pořadí jména a příjmení. Nejsem
naštěstí ten polostátní pracant.“ Opilectví se na nás
projevilo důvěrnějšími řečmi. „Hezkou ženu mám, to jo, ale
jak ona je rozdávačná. To je pro bankéře neštěstí. Vona by
nejraději zaplatila všem opravu baráků na návsi. Kdyby tak
věděla za kolik jsem musel vykoupit ty importy. Ne kapličku,
ale kostely by chtěla opravovat.“ „Buď za ní rád, kdybys měl
nějakou čůzu, ta by tě to tady akorát zašvíkala volovinama,
že by ses tu nehnul. Za tou tvou alespoň něco pěknýho
zůstane.“ „Ale jo, to já beru. Pojď zajdeme si do Duranga.
Pojď za mnou, budeš čubrnět.“ Cestou do skleníku jsme se v
chabém světle oblouku motali. „Otevřel dveře, nahmatal malou
baterku a koktavě zamumlal. Tak kde chceš bejt. V Arteáze
v Potosí nebo v Durangu?“ „Tak teda v Durangu.“ Sehnul se
pod parapet k rozvaděči. „Sviť mě.“
Na displej namačkal Durango. „Chceš tam bejt ráno nebo v poledne?“
„Co blbneš. Tak třeba dopoledne.“ „A v kolik?“ „Já nevím,
tak třeba v osum.“ Namačkal osmičku a odpálil žlutým
tlačítkem. V alumoniové konstrukci skleníku začalo jemně
ševelit. Naproti dveřím jsem uviděl rudé vycházející slunce.
Pomalu stoupalo a měnilo oranžovou ve žlutou, která nabývala
síly. Vystoupalo do hřebenu skleníku a tam se zastavilo
natočené se svitem na Durango. Pod tímto úhlem vytvářela
plastická krajina Duranga nádherné stínování. „A dáme si
poledne Honzo.“ Slunce přejelo přímo nad kostelík Duranga a
rozzářilo vápencové hory s rostlinami. Pak mě předvedl západ
v Arteaze. „A chceš, aby chcalo v Potosí?“ Nečekal na
odpověď a najednou jsem slyšel jak mě za zády pleskají kapky
o krajinu Potosí. „Ty vole já zapomněl na kostelík.“
Přestalo pršet, slunce se znovu rozzářilo a Roman zvedl
mokrý kostelík. „Ty dělá podle fotek ženuška. Nesmí se jí
rozmočit.“ „Zhasni to světlo a půjči mi baterku. Posvítil
jsem nahoru a uviděl těleso reflektorů, takové jaké bývá na
operačních sálech. „Ty jsi ďábel Romane. Jdeme na
skleničku.“
V opilosti mě vyprávěl jak ho vybrali když vezl nakopané
kytičky, ale cifru, kterou zaplatil aby se vykoupil, odmítl
prozradit. Zařekli jsme se, že kdybychom jeli spolu, nikdy
kopat nebudeme. Najednou jsme uslyšeli směrem od vrat ránu a
řinčící sklo. Hned vyběhla krasotinka. „Romane, někdo nám
rozbíjí okna. Další rána. Vyběhli jsme před vrata, každý na
jednu stranu do temných uliček. V opilosti jsem necítil
překážky a hnal jako honící pes. Najednou pod lucernou vidím
běžící postavu, přidal jsem a podrazil jí nohy. Na zem se
svalil opilý Pepa z hospody. „Co děláš ty vole!“ Zalehl jsem
ho. „A co děláš ty, ty vole!“ Nebránil se. Byl přesvědčen o
dobrém počínání. „Půjdeš se mnou k Martinům. Rozumíš?“
Najednou zvedl hlavu ze země, roztáhl nozdry, přiblížil se
mě k obličeji a jako čmuchací pes zavětřil. „To se to pije
Hroníkojic vořechovice z lichvářema co?“ „Nekecej a vstávej!
Dostaneš taky.“ V opilecké dobré vůli jsem ho přivedl do
vrátek a orodoval za něj. Chvilka nedůvěřivých pohledů, než
ho omilostnili a usadili ke stolu. Když jsem přišel z
odskočení, Pepa sliboval, že když mu půjčí třicet tisíc,
bude do měsíce jeho domek zpředu jako zámek. A milosrdná
paní bankéřová si u ořechovice plácla. Ale ty okna spravíte
zítra na své náklady!“ Přikázala a vyprovodila ho ke
vrátkům. „Tak vidíš, taková je ta moje ženuška.“ Povzdechl
Roman. Dopili jsme láhev, zalehli na lavice a spali. Po
chvilce jsem se probudil, ucítil deku na těle a při svitu
dalekého světýlka z oblouku jsem matně uviděl paní
bankéřovou jak v Evině rouchu vstupuje do chladného
rybníčku.
Stejně tvrdé jako dubová lavice bylo i
moje spaní jenž probudilo kočičí ječení až v devět hodin.
Romanovo místo bylo prázdné, v zahradě nikdo. Čas
střízlivění jsem nechal nočnímu chladu a po ránu jsem měl
trochu strach jestli to naše rychlé seznámení nepozbude
platnosti. To kočičí ječení co mě probudilo, pocházelo z
jiného hrdla než z malé šelmy. Uslyšel jsem jej ze skleníku,
jehož skla byla neprůhledně orosena. Otevřel jsem dveře a
jako v prádelně všechno mokré a nejvíc paní bankéřová,
kterou Roman honil s hadicí kolem parapetu. Oba se tomu
smáli a já jim nechtěně zábavu přerušil. Krasotinka
pozdravila a uličkou běžela proti mně ze skleníku ven. Přes
promáčenou bílou košilku, jsem uviděl kapličky s měděnými
zvoničkami, jak se rychlostí kroků ne rozhoupaly, ale
roztočily a každá, proboha, každá na jinou stranu, jako dva
mlýnské kameny. Zamotala se mi hlava z té
nádhery. Proklouzla ven, jako voňavé mýdlo mezi prsty a já
přihlouple koukal na Romana. „No co koukáš, dělám průplach,
jak jsem tě včera říkal.“ Vzpomněl jsem si, že mě včera
vysvětloval, jak jednou za rok vyplavuje přebytečné
minerály. Položil hadici, navolil déšť do celého skleníku a
z hřebenových trysek stříkala po celé krajině voda. Podíval
jsem se nedůvěřivě na rozvaděč. „No nekoukej, všechno je
provedení do mokra.“ Posadil mě ke stolu a ze studánky
přinesl dvě vychlazené. „Mám pro tebe návrh ty nezbednej
dlužníku. Zařídím tě odklad splácení, na jak dlouho budeš
chtít. Možná i úroky srazíme. Ale z těch tvejch importíků mě
napěstuješ semenáče. Souhlasíš?“ Byl jsem v sedmém nebi. „A
říkal si, že jsi elektrikář, že sis postavil dům, takže umíš
všechno. Od prvního nastoupíš jako technik u nás. Už dávno
prosazuju držet si jednoho všeuměla, než platit za každý prd
předraženým firmám.“ „Já a jít dělat údržbáře do banky?“
„Musíš vydržet. Hold budeš žít dvojím životem jako já.“ Když
jsem odjížděl poloprázdným odpoledním vlakem, byl jsem moc
spokojený. Poznal jsem, že i lidi z kruhů jako je Roman,
nemusí být prasata. Možná díky paní bankéřové a možná i díky
zamilování do kaktusů. V životě jsem potkal jen jednoho
kaktusáře, který mě moc zklamal a se kterým smířit „nedá
se“. Těšil jsem se, až všechno povyprávím své ženě. Všechno,
kromě točících kapliček pod mokrou košilkou. Že se točila
každá na jinou stranu? To je příjemné porušení mechanickým
zákonům, protože kdyby se utvořily dva víry na vpusti do
elektrárny nikdy, nikdy se nebude točit každý na jinou
stranu.
První sobotu v září, když jsem přijel do
Bavořan jako hlavní technik hracího automatu, co měl být na
návsi slavnostně spuštěn při prvním ročníku Bavořanského
bankobraní, svítil Pepovo baráček, jako na malém děvčátku
bleděmodré šatičky s bílými krajkami. To Bavořanské
bankobraní vymyslela paní Martinová. Lidová veselice s
pěknou hudbou a hlavní atrakcí starý hrací automat, který
jsem za pomocí odborníka předělal, že chrlil staré peníze a
hrál budovatelskou hudbou. V jedné bankovní pobočce objevili
v archívu již neplatné kovové mince. Bylo jich na pytle.
Automat byl na návsi a do klání se od rána mohl přihlásit
každý v časovém limitu. Ovšem žral mince platné. Vítězové
měli nádherné ceny, které si jako zakoupili za symbolické
ceny ve starých korunách. A nikdo neprodělal, protože
dobrotivá paní Martinová do pytle starých mincí, jenž jsem
do automatu doplňoval, přisypávala stovky platných, za celý
rok nastřádaných desetikorun. Ach, ta překrásná paní
bankéřová. Celé odpoledne pobíhala kolem automatu, nalévala
burčák a hecovala hráče. Já měl pro tu krasavici velké
překvapení.
Často jsem jezdil létem po Jižních Čechách a nejvíce v okolí
Bavořan zasněný, že potkám u nějaké
kapličky paní bankéřovou. Jednou jsem kousek odtud objevil
na lesní cestě moc starou kapličku. A teď byla šance té
krasavici jí představit. Byl nádherný den a já vyhlásil o chvíli
dříve konec hraní z technických důvodů. „Mám pro vás velké
překvapení Maruško.“ „Honem sem s ním.“ „Sebou ho nemám, ale
na kole jsme tam za dvacet minut.“ Podívala se na mě tak
šibalským úsměvem, že jsem cítil neúspěch. „Tak jedeme,
alespoň si uděláme nové místečko na burčák.“ Na kole jela
moc elegantně a já si říkal, „být na chvilenku sedlem“. Čím
více jsme se blížili, měl jsem strach, že se té ruině
vysměje. Když zarostlá polní cesta přešla v lesní, stála bez
omítky mezi dvěma duby a snad jí i jejich mohutné kořeny
nakláněly. Ve výklenku pro svatý obrázek listí, místo
střechy dehťák zatěžkaný kameny, jen žulový schod zůstal
neporušený. „Tak jsem vás asi nepotěšil, co?“ Nesměle jsem
se ohlédl a uviděl zářivé oči. „Jak to, že jsem jí nenašla?
Vy jste mě jí vyfoukl, vy nezbedníku.“ Chvíli jsme jen
koukali na ten zanedbaný stánek. „Myslíte, že má naději
Maruško?“ „No jasně, už jí vidím v nových šatičkách.“
Přitáhla se ke mně a já ucítil její pevné zařízení. Nevím,
co mě to napadlo, začal jsem si vymýšlet. „A to jsem se
doslechl, že sem chodily hodně ženy. Hlavně ty, které
zůstávaly na ocet. Jeden mnich jim poradil, že když si omyjí
prsa v lesním rybníčku kousek odtud a s obnaženými ňadry
doběhnou ke kapličce, zakleknou na schod a spočítají si
krůpěje, které z prsou neodpadly, tolik dětí v životě
porodí. „Jo? A ten mnich byl za dubem, že jo.“ „To nevím,
ale ten rybníček můžeme najít.“ Věděl jsem, že dvacet metrů
od kapličky je při cestě lesní tůň. Kroutila hlavou, když
jsme jí objevili. U kapličky se na zpáteční cestě zastavila.
„Počkejte. Jděte do lesa a nedívejte se. Zalezl jsem za dub
a pod jedním sukem pokukoval. U rybníčku si dala košilku
kolem pasu a zmizela ve křoví. Najednou skočila na cestu a
velkou rychlostí běžela ke kapličce. Strachy jsem z té krásy
nedýchal. Ta její pevná ňadra se opravdu roztočila proti
sobě, jako dva mlýnské kameny. Potom, když už jsem neměl
odvahu se dívat, musela zakleknout na schod. Po chvilce
ticha jsem uslyšel. „Panečku, to snad ne! Vždyť už jsem dva
haranty porodila. Pane Boudo pojďte se podívat!“ Nemohl jsem
se ani nadechnout. „Pojďte honem než stečou!“ Přišoural jsem
s hlavou do země. Otočila se na mě. „Sedm kapek jako hrách.
Podívejte. To budu na sociálce.“ Pomalu jsem zvedl oči a
díval se na to nejkrásnější zařízení vůbec. A když ze šíje
stékala ještě jedna kapka a nabírala rychlost jako skokan na
lyžařském můstku, aby se zastavila na hnědé zvoničce, řekl
jsem. „Osm paní Martinová.“ Se svůdným pohledem zašeptala.
„Víte, že jste chlípník, pane Boudo? Ale vážený chlípník.“
Na zpáteční cestě jsem byl hrdý, že jsem nepodlehl, že jsem
to nebeské zařízení nechal zakrýt košilkou, že jsem si
vzpomněl na svou ženu, jak vymetá brigády, abychom splatili
dluhy, na Romana, který mě dal dobrou práci a jehož žena,
jak jsem dnes poznal, je opravdu přes míru štědrá a ze všeho
blaha jsem zakřičel: „A přece se točí!“
Povídka byla otištěna s laskavým
svolením Míry Naxery.
Další krásné čtení najdete na adrese
www.horizonthalonius.eu
|
