Minulo prvohorní období, kdy jsem miloval
gymnocalycia, do druhohor jsem vstupoval s feráky v náručí a s vůní
myriostigmy, ve třetihorách jsem zplodil parapet zapomenutých
parodií a ve čtvrtohorách jsem docela zarostl lobiviemi. Vyvíjel
jsem se jako ta Zemská matička. Jenomže jsem to převrátil, ty
rozhárané hrozivé lobivie, měly být někde na začátku mezi dinosaury
a já měl teď hýčkat a mazlit se s úhlednou myriostigmou.
 |
Lobivií je plná zahrada a pro opilce je
pohromou. V tom se hlídám! Děti už vylétly a manželka
raději sedává v předzahrádce na opačné straně domu, kam
dolehne hlas sousedky. Ale před tím! To bylo řečí
„představ si Láďo, kdyby někdo vypadl z okna. Tak ho
prošpikujou jako jehla ražniči! To musí bejt na chodníku
kolem domu? Až jednou soused na višních přepadne ze
štaflí, ty se nedoplatíš. Jakmile budou vnoučata, máš
utrum, Ládíku! To sis musel vybrat zrovna takové
potvory? Podívej na tuhle biskupskou čepičku, je milá a
nepíchá“. „Jenomže, Drahuško, od biskupské je jen krůček
ke kacířské.“
Jenom jednou se Drahušky proroctví vyplnilo. To když
noční komando vtrhlo do toho tajuplného stavení, co si
v naší ulici pronajali Vietnamští. Noční akce zburcovala
půl ulice, když ti pinďové proskočili oknem varny a
prchali přes zahrady s komandem a zákonem v patách.
Jeden doskákal až do naší vzdálené zahrady a ta mu byla
osudnou. Spadl na matičku a křik opožděných černooděnců
už byl zbytečný. Lapený lobiviemi nebyl schopen, kromě
bolestivého nářku, ničeho. Tehdy jsem byl v ulici
slavný. Dopadl jsem varmistra fetu! Na tu fakírskou
zahradu se přišel podívat starosta obvodu i se zvědavou
sekretářkou. Přijeli i mladí policejní adepti. Drahuška,
ve své kůži provázela kaktusářské i sousedské návštěvy
„tak tady to bylo, musel zkusit jako čokl, podívejte ty
potvory, polonahej do nich padl po čumáku“.
Já jsem ale uvažoval jinak, co když toho pinďu pustí a
já budu mít peklo? Nebo půjdu od soudu chudší
o bolestné? Když ho odváděli, už tehdy byl nazdobený
jako po neštovicích. Ze soucitu jsem přes něj přehodil
Larisu, tu starou kousavou deku z ropy. Ale co, vařil
fet? Vařil! Trest si zaslouží!
O pár dní později k nám zavítal pan Vít, starý pan
kaktusář. Vyprávěl jsem mu nedávnou historku, zamyslel se a dodal
„ještě že tu nebyly Hlavsovy lobivie, to by ten chudák dopadl rovnou
do krokodýlí tlamy. Nevím, jak to ten člověk dělal, říká se, že
pěstoval kaktusy ve studni, blbost co?“. Hlavsa, to jméno mně bylo
povědomé, ale nevím, jestli v souvislosti s kaktusy „vy ho znáte?“.
„Znám jenom z výstav, vždycky měl nějakou perličku, tedy dá-li se
tak říci rostlinám, co měly trny jako pletací jehly.“ Má touha
poznat rostliny starých kaktusářů vyzrávala věkem a měl jsem jí jako
útěk od dnešní honby za přidělenými vězeňskými čísly každému
kaktusu.
Pan Hlavsa, dle mého pátrání, bydlel v jihočeské vesničce kousek od
Hluboké a podle posledních zpráv se těšil dobrému zdravíčku. Aby ne,
kdo by si dovolil sedět odpoledne v místní hospodě deset minut po
druhé všedního dne? A navíc, do té hospůdky mě s klidem poslala paní
Hlavsová. Malá vesnička, malá hospůdka. Jakoby se v ní čas zastavil.
Skočilo na mě ticho a prázdno, nehrálo rádio, nesvítila televize,
hospodskej byl asi narážet, nebo se šel natáhnout, a jediný host co
seděl v nice okna, byl oproti světlu z venku jako černý nehybný
vojenský terč.
S pozdravem jsem stál před pípou a vychutnával si to odpolední
prázdno. „Venca přijde hned, asi si odskočil na zahrádku pro
petržel“ dal se do řeči nehybný vojenský terč, co nebyl až zas tak
černý, krátký šedostříbrný zástřih se rovnal odstínu létem
osvícených kupovitých mračen v horní polovici okna. „Nevadí, já mám
času dost. Hledám pana Hlavsu.“
Terč se pohnul, jako zásahem střely naklonil stříbrnou hlavu „jak
víš, že máš pana Hlavsu hledat zrovna tady?“. „Poslala mi sem paní
Hlavsová.“ „Aha, Boženka a co zrovna dělá ta paní Hlavsová? Pleje
záhony, věší prádlo nebo seká zahradu?“ „Myslím, že zrovna vyštípává
rajčata.“ „Tak vidíš, jakou já mám zlatou ženu, nedá si pokoj ani po
poledni. Posaď se, jdeš mi nabídnout závěrečnou životní pojistku?
Nedělej to, ústav by prodělal.“ „Nejdu s nabídkou, jdu se žádostí.“
„Žádáme na úřadech.“ „Tak tedy s prosíkem vidět vaše kaktusy.“
„Kaktusy? Kaktusy jsem vyměnil za vnoučata, vnoučata dorostla v rošťáky
a ty jsem vyšmelil zpátky za pravnoučata, kdo tě poslal? Ale abych
tě udělal radost, nedávno jsem koupil od kamarádů na výstavě tři
kaktusy, snad kvůli tomu pravnoučeti, co chodí kolem starých lobivií
jako nezkušený andílek kolem olezlých čertů. Co kdyby se v něm něco
probudilo?“ Jak jsem uslyšel slovo lobivie, vyštěkl jsem „dáte si
ještě jedno?“.
Dal by, jenomže nebylo od koho. „Hospodskej dneska usnul v petrželi,
ždycky si tu dám dvě, Venca přijde, to víš, je mrtvá hodina, chlapi
ze statku se tu staví po třetí, já si poslechnu co je nového a
vypadnu.“ „Už tě to točím!“ Za pokřikem od někudy zdola následovaly
šoupavé kroky, jako do kopečka na lyžích „byl jsem na nákupu. Aha,
ty tu nejsi sám? Čtyři klobásy jsem koupil, ty se mi za týden
scvrknou v lednici a půlka chleba zezelená“. „Nepovídej, Venco,
občas si tu chlapi něco dají, kdybys vyvařoval, nevozili by jídlo do
statku.“ „Jo, v té bleší kuchyňce? To bych musel uřezat ucha hrncům,
abych se s nimi votočil. A co vy si dáte?“
Chtěl jsem se zavděčit „dám si tu klobásu s chlebem a jednu kofolu“.
„No vidíš, chce to jen propagaci!“ „Anebo smilování“ zabručel
hospodskej. Dojedl jsem a jídlo pochválil „moc dobrá klobása,
zauzená“. Pan Hlavsa cucal pivo jako kojenec a já se netrpělivě
zeptal „a vy máte rád lobivie?“. „Míval jsem a mám dodnes rád
většinu kaktusů, ale lobivie se ke mně hodily nejvíc. Máme tak malou
zahrádku a ještě obstavenou hladovými zdmi, co se rozpálí, vzduch se
tam nepohne, nikdy jsem nemohl mít skleník a lobiviím širé nebe
vyhovuje. Zůstaly mi poslední tři a ty musím kvůli neposednému
pravnoučeti věznit za mřížemi.
Takže jsem tě zklamal?“ „Nezklamal, nevyjel jsem najisto, zpátky se
ještě stavím v jedné sbírce, ale kdyby vám to nevadilo, rád se na ty
tři podívám.“ „Počkáš, až tohle pivo vytáhnu? Ono to moje čerpadlo
jede na půl. Když bylo pivo pod vzduchem, to mi to táhlo, tohle
štípe v krku jako sodovka z fabriky. A je to mrtvý pivo. Kompresor
tahal vzduch z ulice, ledaco se tam dostalo. Jak šla kolem oken
hospody Magdička Berků, každý si dal jedno navíc, protože kompresor
vtáhl do piva tu vůni.“
Hospodský si rýpnul „hlavně vůni z podsukně, mladý pane, protože ta
vzduchová násoska byla kousek nad chodníkem, víte? Zato když šla
kolem stará bába, to bylo řečí, že padá pěna.“ Potom se s hospodským
rozvzpomínali na staré časy, jaká byla výtoč tehdy a dnes, kolik
platili pivo od první republiky dodnes, až jsem musel změnit téma
otázkou „slyšel jsem, že jste pěstoval kaktusy ve studni. To je něčí
výmysl?“. A opět jsme se dostali k pivu, protože pan Hlavsa vyprávěl
„ve studni? To jsou povídačky, ale na studni to ano, i když vlastně
tak trochu ve studni.
Když souseda, statkáře kamaráda Bešku, vyvlastnili, vestavěli nám do
hradby druhý kravín a to už naší zahrádku obstavěli od severozápadu
po východ, jako Berlín zdí, mohl bych tam zrichtovat vinici, jak
hřála, jenomže lobiviím pod širým nebem bylo v létě horko. Studna,
ze které jsme napájeli potrubí domu, natáhla močku z kravína,
nehodila se ani na vaření, tenkrát nám narevanž vykopali vodovod.
Jednou jsem pozoroval pivovarský, jak spouští do sklepa létem
rozehřáté sudy, a napadlo mě udělat to samé s lobiviemi.
Rumpál se měl ještě k světu, z modřínových fošen jsem na míru
vyrobil parapet, co zapadl do kulaté kamenné studny, ten jsem
zajistil čtyřmi lany ke karabině rumpálu, a když v té naší obezděné
zahrádce bylo nedýchatelno, rumpálem jsem popustil lobivie, co
rostly na studni, pod úroveň země, kde se chladily jako na horách a
přitom měly plné světlo. Holky vůbec neznaly letní stagnaci, rostly
od jara do podzimu. Jarní mrazíky jsem řešil zrovna tak. Po každém
větším dešti se ta potvora studna plnila, to vlhko nedělalo dobře
trnům, černaly, tak jsem studnu do půlky zavezl štěrkem.
Pak přišly jiné starosti, kaktusy se mi ze života vytrácely. Až
nedávno, když už člověk pomalu všechno předává, mně napadlo probudit
v tom mladém životě pravnoučka něco tak pevného, jakou láska ke
kaktusům bývá. No a od kamarádů občas něco koupím, něco dostanu, ale
stejně prcka nejvíc lákají ti tři čerti.“ Já na tom nebyl jinak,
Hlavsa se zapovídal s chlapy trousícími se ze statku, hladina
druhého piva se zastavila na dvou centimetrech, když probírali
budoucí úrodu, do které jsem nemohl co mluvit. Až dotace na žlutou
řepku, donutila pana Hlavsu spolknout poslední zvětralý hlt.
 |
Zahrada Hlavsových byla opravdu titěrnou
zahrádkou, čela dvou kravínů spojených pod úhlem široké
lodní přídě, odrážela do zahrádky bílé vápenné světlo,
jako z cípu Santiniho hvězdicové kaple. A jen kousek od
spojení obou kravích dómů stála květinami nazdobená
kamenná studna, šindelovou stříškou chránila nový rumpál
se zavěšeným květinovým okovem, trochu kýčovitý, ale
pěkný. Něco málo krátké travičky kolem odpočinkového
sezení, záhonek česneku a řada rajčat.
Sotva jsem se stačil rozkoukat, pan Hlavsa mě chytil za
rameno „podívej, už zase dráždí čerty“. Na konci bílé
zdi jednoho z kravínů, stál asi dvouletý tvoreček,
plenou svěšený zadek, v ruce držel dlouhý klacík a mezi
nízkou hradbičkou z latěk píchal do kožichu naježených
čertů. Zkameněl jsem „tak těm už chybí jenom řetězy a
Mikuláš, pane Hlavso“. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl,
že takto bude vypadat má sbírka lobivií po padesáti
letech, řekl bych „tak do toho nejdu“.
Pan Hlavsa se s pravnoučetem pomazlil „no, nevypadají na
to, že je v nich zarostlá historie od války po dnešek,
spíš by člověk řekl, že v nich to válečné řinčení zbraní
přetrvává, co?“ Nevěděl jsem, co si mám myslet, moje
lobivie byly ještě barevné, byla to omladina, tyhle by
uspokojily snad jen truchlící pozůstalé.
Když jsem nic neříkal, pan Hlavsa mě odvelel na malou
zídku před dům, kde stály kaktusy, jak mají být, svěží,
barevné, s úhlednými jmenovkami „tak tyhle jsou také
našeho tvorečka, jenomže o tom ještě neví. Nechávám mu
vybrat, jestli ta čertiska, nebo tyhle, schválně vybírám
samé beztrnné, aby ženské nejančily. Podívej, od čertů
se nehne, dobře ví, že je to zakázané ovoce. Takhle si
to sichruju z obou stran.
Když jsem na jmenovkách kaktusů na zídce viděl ta
přidělená vězeňská čísla, pošilhával jsem po starých
lobiviích, vyžádal si povolení a fotil ze všech úhlů, co
jen zeď kravína dovolila. Stály mně ochotně jako ty
zbytečné celebrity. Potom nám již od pohledu hodná paní
Hlavsová nabídla kávu a s tou troškou kofeinu co mi
proletěl tělem, jsem se najednou utrhl „kdyby po vás
někdy jeden z těch čertů chtěl dušní úpis, zachráním
vás, klidně si ho odvezu“. Dopili jsme, pan Hlavsa se
dlouze zadíval na tvorečka se svěšenou zadnicí a vybídl
mě „tak pojď, třeba je to dobrý nápad, hned uvidíme“.
Naklonil se přes hradbičku z latěk, opatrně vyzdvihl
prostřední lobivii „jestli o to opravdu stojíš a
postaráš se o ni, tenhle čert ještě nikdy nevykvetl,
zkus štěstí“. Při předávání nespouštěl oči z tvorečka
„podívej, není mu to, je lítostivý, to už poznám“. Sotva
jsem lobivii poponesl, to škvrně se rozeběhlo do domu,
ze kterého po krátké chvíli vyběhla mladá paní „copak
jste mu udělal, dědo?“. Pan Hlavsa zachoval klid „vidíš?
Letěl žalovat, není mu to“. Nebylo to ani mně, uvědomil
jsem si, že tohle je jako svatokrádež „já nevím, pane
Hlavso, tak mi to alespoň pořádně naúčtujte“.
Hlavsa se zamyslel „to chceš, abych tě naúčtoval
všechno? I to, jak jsem kvůli ní málem přišel o ruce? To
se mezi kaktusáři nedělá, vezmi si jí“. „Jak jste mohl
přijít o ruce?“ Hlavsa se zadíval na pravnouče „podívej,
nespustí z tebe oči, hlídá“. Potom mě odvedl ke studni
„polož si jí a zasedni. Pamatuješ, jak jsem tě v hospodě
povídal o téhle studni? Jednou jsem si pořádně zadělal.
To nebyla takhle vyštafírovaná. Hlásili velké deště,
žena odjela k rodičům, já doma vosiřel, chtěl jsem ubrat
trochu vody. Rumpálem jsem vyzvedl modřínovou desku s lobiviemi,
do studně spustil na laně vědro a vytahoval vodu. Bylo
to celkem zbytečné, terén byl nacucaný jako školní
houba. Najednou se rumpál uvolnil, klika se roztočila a
padající kulatá deska s kaktusy mně přirazila hnáty ke
kamenné stěně studně, kde se napevno zaklínila. Ruce
jsem měl jako v utažených poutech. Myslel jsem, že to
zvládnu, že desku uvolním a hnáty vytáhnu, jenomže
v ostrých kamenech se zasekla jako háček do ryby.
Volat o pomoc bylo zbytečné, to už lilo jako ze zahradní
konve, bubnovalo mi do zad za krk do hlavy, nohy brněly
a podchlazené dlaně dřevěněly. Hledal jsem polohu jak si
ulevit, denní světlo mizelo, snažil jsem se z kleku
sednout na zadek, abych mohl volnou nohu přehodit přes
rantl studně a odhrnout kaktusy k jedné straně, změnit
tím těžiště. Byl jsem jogínem, co bezúspěšně vymýšlí
atraktivní figury. A víš co je to pořádná křeč v lejtku
aniž bys mohl tu mizernou bolest tlumit rukama?
Byl jsem vzteklej, proklel jsem kaktusy i komunisty, a
vzteky jsem pravou nohu nasoukal přes rantl, odtlačil
část rostlin a patou bušil do modřínové desky. Ani se
nepohnula. Déšť sílil, košile se mi v té nemožné póze
svezla a odkryla holá záda, začal jsem sebou pajtlovat.
Ruce odumíraly. Pro tmu už jsem nic neviděl a do toho
najednou rána a mě začala obtékat voda, jako bych seděl
v potoce. To už jsem asi zmodral chladem, únavou položil
hlavu na modřínovou desku a usnul nebo omdlel.
Netroufám si říci na jak dlouho, ale když jsem nabyl
vědomí, bezvládné ruce byly volné. Ten příval vody jak
jsem později zjistil, pocházel z utrženého žlabu
kravína, tamhle vidíš? Chytil opačný spád, naplnil
studnu po okraj a proměnil modřínovou desku v plavidlo.
Nechal jsem všechno jak bylo, lokty bral za kliky dveří,
dlaněmi to nešlo a hurá do peřin. Ženě jsem všechno
zatajil a ty krvavé modřiny na rukou svedl na kládu, co
se v lese sesula z ledabylé hromady“.
 |
