|
„Oldo, ty kdybys začal malovat, věděl bys o malířství
všechno i kolik Ženíšek s Alšem vychlastali, když zdobili
Národní. Věděl bys jakej štětec na co, znal vlnové délky
barev, ale nevím, dáš dohromady pěknou ženskou? Ty bys totiž
narovnal hubu i Ransdorfovi a Alence Zárybnické z počasí,
pěkné ženské boky zhranatěl.“ Tak tohle si dovolil říci
kaktusář kaktusáři, kolega kolegovi, soused sousedovi v jeho
vlastním skleníku nad sbírkou jeho vlastních kaktusů! A
kolega kaktusář a soused pan Oldřich Devátý se vůbec
neurazil, naopak pohotově odpověděl „odjakživa mě živila
huba, nebudu to měnit ani teď na odpočinku“. A kdo že byl
ten troufalý kolega kaktusář, soused a stejně tak zasloužilý
důchodce, který si dovolil přirovnat kamaráda kaktusáře
k malířskému packalovi? Málomluvný človíček, co mu žena
odešla tragickou smrtí, po níž ztrácel řeč i zdraví žaludku,
protože Věruška Kohoutová byla zlatíčko, celý život kaktusy
nejen trpěla, ona kaktusům pomáhala, pikýrovala, sázela, a
v městské tržnici o sobotách prodávala, aby mladejm
z Havlovské generace, co jí kaktusy jen píchají, trochu
přilepšila. Byl jím vdovec pan Slavomír Kohout. Pryč byly
časy, kdy Věrka voněla jahodovou či rybízovou marmeládou,
když se vracívala z nedalekého podniku, dnes už jen na
výrobu džemů, protože slovíčko marmeláda dle unijních
požadavků je pro jahody, maliny a rybíz nevhodné. Jednou pan
Kohout zrovna sahal po štětečku, aby sprášil po dvaceti
letech poprvé rozkvetlý Echinocactus polycephalus, zazvonil
telefon a vedoucí provozu oznámil tu hroznou zprávu, že na
varně praskl litinový kotel s vroucí marmeládou a chudák
Věrka byla natolik zasažena, že po převozu do nemocnice
podlehla. Vždycky si přál umřít dřív než Věruška, protože
ona je vnoučatová, on morous, když přijedou ti divoši a
dělají po sklenících nepořádek.
Tenkrát, když se dostal z nejhoršího, pootvíral všechny
marmelády z komory, naplnil jimi dvoukolák a v lese zvrhl do
zarostlé rokle. Kutálely se dolů do lopuchů, ty řídké
nechávaly za sebou červené kydance, husté byly rychlejší,
leckterá Věruškou pečlivě popsaná sklenice se rozbila
o kamení a vypustila měkký váleček, který se obalil jehličím
jako řízek strouhankou a ztratil se pod listím lopuchu. A
kdyby mohl, zařval by do té hudby střepů jméno pitomce, co
za to může, jenomže ten vysloužilý litinový kotel si
v podniku prosadila sama Věruška na babiččiny marmelády,
které šly tolik na odbyt. A opravdu chutnaly nějak jinak než
ty od sousedního moderního a hospodárného kotle. Místo řvaní
sdělil mravencům „udělejte si tu nákladní železnici a to
svinstvo do mrtě rozvezte a sežerte“. S prázdnou károu
odjížděl jako zaměstnanec transfuzní stanice, kterému
vedoucí nařídil na černo zlikvidovat infikovanou krev. Doma
už nesnesl ani kečup co mu připomínal vroucí marmeládu.
Většinu kaktusů rozprodal či rozdal a pro sebe si nechal jen
ty nejlepší, jen ty, co nejvíc hřály pochroumanou duši a ty
oprašoval v jediném skleníku na střeše kůlny, kde sklízel
upřímná ocenění. Jenomže člověk by musel říci desetkrát, že
jeho kaktusy jsou prostě bomba, aby z něj vypadlo slůvko
skromnosti.
Pan Kohout totiž tím nečekaným vdovstvím ztrácel chuť
mluvit. Už i ve spolku si říkali „proč sem ten Slávek vůbec
chodí, vypáčit z něj slovo to je stejný umění jako přivést
do květu Carnegie“. Ani kaktusářské návštěvy nepotěšil
žvaněním a málokdo jej přiměl semlít alespoň desetinu toho,
co semlel kolega kaktusář a soused pan Devátý. Ten vždycky
zachránil situaci, když si chtěli kaktusáři pokecat. Stačilo
jen přejít ulici. Pan Devátý byl opak Kohouta. Malíř packal,
co má v malíčku teorii malování, ale nesvede opajcovat ani
krtka v kalhotkách. Kaktusy měl moc rád, ale jaksi neviděl,
že jeho pěstitelský zápas nemá konce. Patřil k těm šťastným,
kteří se nestyděli za vlastní schouly, naopak, láskou se
rozplýval a nedostatky vždycky zamluvil „no to se ví, že
tenhle je asi v nebi, nejspíš přišel o kořeny. Víte, k čemu
jsou kaktusu kořeny? No aby hnily. Kdyby měly kořeny netečné
jak černý bez, koho by to bavilo? Slávek Kohout takové má, a
nad nimi se nudí, ale třeba tahle rebucie to je poklad, tu
jsem si přivezl z Mongolska, dovedete si to představit?
V malé osadě u řeky, kde jsme byli s cestovkou na rybách na
řece Selenga, mě praštila do očí na malém okně hliněného
domku. To bylo jako vidět za komunistů v Dolním Kácově
červené Ferrari. Zamordoval jsem dva tajmeny a klečel s nimi
před paní domu na kolenou“. Pan Devátý pobavil každého
kaktusáře a za to mu nepěkný pohled na rostliny odpustili.
V jedné vesnici tak byla dvě odlišná místa. Dokonalý
hotelový pokoj se vším komfortem ticha, ale také nudy a přes
ulici pastuška, kde lidé našli útočiště před bouřkou, vzali
za vděk rozvrzanými lavicemi, protože vládla výborná nálada,
dokud se obloha neroztrhala jak cukrářský trhanec. U Kohouta
potěšili oči, u Devátého uši i huby.
Vůbec to naznamenalo, že by se ti dva, kaktusový pedant s tlučhubou,
neměli rádi. Kaktusáři se těšili na oba. Jednoho bez
druhého, navštívit nechtěli. Za léta si oba na sebe zvykli,
chodili spolu do hospody za roh a Devátý ho nevypekl ani po
smrti Věrušky, kdy Kohout držel nekonečně nudný smutek. Už
to nebyla jen sranda u piva jako za života Věrky, kdy do
sebe rýpali „Oldo, hlavně ať si u tebe kaktusy nikdo nefotí
a když, tak jen zvukové video, protože jak ty roztahuješ
hubu žvaněním, roztahujou se do šířky i ty tvoje vytažené
kaktusy, to je takovej filmovej trik, víš?“. „Hele, co já si
za život vydělal hubou, na to ty ses rukama nikdy nezmohl,
konec konců to je trik těch slavnejch předváděček, nemyslíš?
Peřiny hřejou víc, vysavač vysává víc, když se k tomu žvaní,
doma jsou k hovnu.“ Pan Devátý dokázal odbavit anglicky
i německy mluvící návštěvníky. Jednou ale nastal kratičký
zlom. Deštivé a chladné jaro se nekonečně protahovalo, bylo
jarem spíš hospodským než kaktusovým. Málo květů, málo
návštěv, moc vody a chladu. Kohoutovi už se stýskalo po
nějaké té návštěvě, pochvala skvostných kaktusů, i když to
nedával najevo, byla přece jen tím nejpevnějším spojením se
světem a jedinou radostí.
A zrovna v tu hloupou dobu přijela návštěva z Maďarska.
Copak u Kohouta to ještě šlo, pochvala a poklona se dá
vyjádřit posunky, ale u Devátého to bylo fiasko. Neměl
Maďary rád už pro pohnutou historii. Babička pana Devátého
pocházela z jižního Slovenska z malého území Tokajského
vína. Znal dobře babiččiny nářky nad sedm století trvající
maďarskou porobou, hádky o licenci výroby Tokajského a ta
nenáviděná řeč, neměla logiku, protože se vymykala celé
Evropě. Přijeli tři. Od Kohouta se přiřítili nadšení, jeden
malej a vypasenej jako pan Labuda a ty dvě dlouhé tyčky za
ním, jako by mu z ruksaku čouhaly dva uheráky, zářili jako
zapálené sirky. První do skleníku vešel malej, pan Devátý
okamžitě, ale bez odezvy zkoušel znalost řečí, zbytečně,
byly to Maďaři jako poleno. Malej se chystal vstoupit do
uličky, ale když přehlédl schouly, strachoval se o břicho,
aby se nechytil za poléhavé háčkovité mamilárie, otočil se
na dvě pohasínající zápalky za sebou a spustil tou
nenáviděnou maďarštinou. Všichni tři se rozesmáli. Malej,
jako nějakej cikánskej baron přehlédl obsah skleníku,
opovržlivě se ušklíbl a jako by odstrčil nechutné jídlo, dal
oběma uherákům pokyn k odchodu, aniž by se vůbec podíval na
zklamaného pana Devátého. Po poradě před vrátky s chladným
pozdravem opustili pozemek. Chudák pan majitel, za celou
dobu nevykoktal ani slovo. Když nasedli do auta, rozčílený
Devátý zavolal „kurvy Maďarský, myslíte, že jste lepší
kaktusáři než Češi a Moravané?“ Zalezl na zahradu a ve stínu
ořechu si poprvé uvědomil, že jeho zboží má bez doprovodného
žvanění nulovou hodnotu. Jako když si přinesou domů ti
napálení chudáci cetky z předváděček.
Večer viděli oba po dlouhém čase protrhanou oblohu a
s příznivou předpovědí meteorologů zašli do hospody. Bylo to
poprvé, kdy pan Devátý nebral ohled na neutuchající smutek
kamaráda „tos mi tam nasral pěknou návštěvu, děkuju!“.
„Copak, ty sis nepokecal?“ „Ne! Ani anglicky ani německy,
myslí, že jsou mistři světa!“ „Hm a kaktusy se jim líbily?“
„Chceš do mě rejpat?“ „Nechci do tebe rejpat, ale už bys
konečně mohl uřezat všechny ty plazivky a vršky zakořenit,
trochu to zušlechtit, Oldo.“ „A co mám zušlechťovat,
Mammiliarii vildii? Je to chcíplá chobotnice, to vím, ale
kdo jí dneska má? Ty by ses s ní neobtěžoval. A víš vůbec,
jak jsem k ní přišel? Na střelnici, Slávo, na komediantské
střelnici! Byl to vůbec první suchej zip, co jsem poznal. Na
dvě špejle. Když si jí vystřelil, mohls jí házet po
ženskejch, na které se přichytila, byla tě souzená. To
vymyslela jedna světská ve vsi, kde jsem bydlel. Někde z vokna
sebrala trs mammillárie, rozřezala, a špalky pověsila na
špejle. Vidíš a z jednoho špalíku jí mám. Náramná sranda,
kluci je mrskali po holkách, já trefil Jitku, a mám jí
dodnes. Tenkrát mi dala, byly zároveň dožínky, ona v kroji!
Když jí vyprostila z krajek, mrskla jí po mně, a já chodil
celou zábavu se špalkem kaktusu. Doma jsem ho položil na
almaru a představ si, z toho špalku vystrčila kořínky. Byla
mým prvním kaktusem.“ „A že jsi mi tohle nikdy nepověděl?
Jak dlouho tu bydlíš?“ „Nemusíš vědět všechno! Ty mně prostě
chceš dokázat, že bez huby jsou moje ruce k hovnu, co? Tak
si to tu v klidu dopij, já pro dnešek končím!“ „Počkej,
neblbni, Oldo, zastavíme u mě na uherák a tokajský, co tam
nechali Tataři.“ Děkuju, dneska mně to nebere, Slávku, a vod
Maďarů nic! Nazdar!“ Devátý to opravdu zalomil a Kohout si
pomyslel „tak si jdi, Oldo, stejně si větší tlučhuba než
jsem myslel“.
Tahle první ješitná roztržka, přinesla pěkné počasí.
Vzhledem k černému jaru až moc pěkné. Přebytečná energie
vyslala do našich končin africký vzduch. Ze dne na den
sahala teplota nad třicítku a oblohou nepřešel mráček. Tehdy
se Devátý podíval oknem do Kohoutovy zahrady „natáhl už
stínící síť?“. Z domu viděl na štít střechy Slávkova
skleníku. Překvapením zůstal v okně nezvykle dlouho, nejenže
neviděl stínící plachtu, divil se nad zavřenými střešními
okny, jako kdyby to deštivé jaro neustávalo „no, je desátá,
snad si to ten moula otevře, asi vyspává po tokajském vod
Maďarů“. Byl to den, jenž rozpálil kabřinec domu Devátých,
že pálil do lýtek už na dálku vnučkova dudlíku, den co
konečně požehnal krasotinkám vytouženou skoronahotu, den,
kterému technická náhoda vesmírného soustrojí poslala
Marokem rozpálený vzácný jižní vánek, který v našich
končinách zdobí větrnou růžici meteorologů jen dvěma
panašovanými lístky. Den stejně tak špatný pro kaktusáře
jako pro kardiaky. Den, co se kaktusářům rovnal vpádu
Rusáků. Kdo měl trvale zastíněno, byl poplatný režimu a
přežil. Kdo se nestačil přizpůsobit, splakal nad výdělkem.
Třicetileté mazlení mohlo skončit nepotřebným odpadem, ač
bio, nehodícího se ani do kompostu na zahrádce.
Před obědem znovu pan Devátý zkontroloval podkrovním oknem
skleník kamaráda „zavřený jak stará rexovka, ten blázen snad
vokoukal tu napařovací metodu, co jsme viděli v Berouně.
Křišťálově čistý skla zrovna jako Grossovo zbohatnutí,
všechno zabedněný, vlhko jako v Amazonským pralese a kaktusy
napité jako sudy a pak že v hicech co nejvíc větrat!“. Třetí
hodina už byla po tolikerém slunečním půstu nesnesitelná
„pětatřicet ve stínu a ten blázen to takhle pokouší, no,
myslím Slávo, že ti Maďaři už se u mě tolik ušklíbat
nebudou, až příště přijdou od tebe“. Tohle s trochou
škodolibosti, ale i studu řekl si soused a kamarád kaktusář
pan Devátý v podkrovním okně vlastního, letním horkem
rozpáleného domu. A na druhý ještě o stupínek žhavější den
si konečně poručil „jdu se na toho blázna podívat“. Nejenže
soused a kamarád kaktusář neotevíral, nebral ani telefon. Až
pozdě večer pan Devátý uviděl z podkrovního okna sousedův
skleník pootvíraný „no konečně, ty blázne, mně sotva stačila
stínící plachta a ty si jel na vostro!“.
Od té doby byl dům pana Kohouta nedobytný a telefon jakoby
utopil ve studni. Až po týdnu se oba kamarádi potkali
v krámku potravin. A kdyby tenhle krámek nebyl zastaralou
pultovkou, Kohout by se před kamarádem schovával mezi regály
jako partyzán. „Copak, Slávo, žízeň tě na pivo nevyžene, ale
hlad je větší prevít co? Že ses tak na hradu zabednil!“
Kohout se sotva na kamaráda otočil „mám nějak moc práce.
Ještě dvě krupice, paní Dvořáčková a je to všechno“. Mumlal
docela tiše a zpomaleně jako by byl po mrtvičce. Devátý
honem nakoupil, ale kamaráda nedohonil, na malém náměstíčku
se asi Sláva propadl do radničních sklepů. Po týdnu, to už
se počasí vracelo k českému standardu, zavolal Devátému
kolega z klubu kaktusářů „nasoukej se do houbařskýho, za
chvíli jsem u tebe, něco tě ukážu!“. Cestou do lesa se
Devátý nic nedozvěděl, kolega Blažek se jen vyptával co je
s Kohoutem, nebere nikomu telefon, má přijet ten zájezd, to
jsem zvědav, co jim ukážeme. „Co si děláš hlavu, až
přijedou, budeme v ulici troubit, dokud neotevře!“ „Toho se,
Oldo obávám.“ Blažek, přestože byl vášnivý houbař, táhl
kamaráda jen na jedno jediné místo. Ke kamenné rokli, jejíž
dno bylo porostlé kolonií lopuchu s listy jako dětská
paraplata.
Když se před strží zastavili, Blažek vzal Oldu za rameno
„tak se podívej a neříkej, že jsou tu odjakživa“. Kdyby
člověk napnul lano od jednoho břehu k druhému, od lana
k lopuchům by naměřil asi deset metrů, nebyla to hloubka
bůhvíjaká, ale scenérie strmých spoře osluněných kamenitých
břehů s občasnými křivolakými nálety a dnem posetým lopuchem
to všechno pod vysokou klenbou vzrostlých listnatých stromů
působila jako v pohádce. Devátý, přestože byl připraven
uzřít pohádkové hřiby, nebyl chvíli schopen slova. „Ty vole,
kde se tu vzaly? Na tohle jsem si bral košíček?“ „Podívej se
pořádně, Oldo! Ten gruson co čumí dole z lopuchu má semeníky
i poupata a komu ve spolku kvete?! Mudrovi a Kohoutovi, ale
Mudrovo není, to tě můžu ujistit!“ „Chceš říct, že je
Kohoutovo? A co ten ferák tamhle u doubku?“ „Slez dolů,
podívej se pod lopuchy a nebudeš spekulovat! A možná uvidíš,
proč to udělal. A dej pozor, je to tam samej střep, jako
někde v bejvalé sklárně!“ Tehdy se oba i s kamennou sutí
pomalu sunuli dolů na dno strže. „Tak už je poznáváš?“
Zeptal se Blažek, když se oba sehnuli do šera pod lopuchem.
Tam byly kaktusy zakutáleny jako věřící v nějakém barmském
chrámu plném sloupových podpěr rozlehlé střechy. „Podívej,
spálil to, spálil jako Homolková řízky, není to vůl?“
Teprve teď si pan Devátý uvědomil, co se stalo. „Co dělal
ten pitomec? Furt je doma a jednou, když je třeba, tak to
posere.“ Pod střechou z lopuchu lezli oba po čtyřech jako ti
nejvášnivější houbaři a prohlíželi poraněné kaktusy. Devátý
je dobře znal „podívej, tenhle přece nemusel, ten by se
ještě spravil, tenhle jakbysmet“. „Přece ho znáš, vzal to
šmahem, trápil by se nad pár zdravejma, a komu by se v jeho
věku chtělo začít znovu?“ Šeřilo se, pod lopuchem bylo sotva
vidět „zítra vezmeme káru, přebereme to a co půjde zachránit
odvezeme, souhlasíš, Jiří?“ A Jirka Blažek samozřejmě
souhlasil. A právě ve stinném, chladném a vlhkém lopuchovém
háji, aniž by si to oba uvědomili, nastal léčebný proces
rostlin, které neměly docela spálené epidermis, které jen
vykazovaly ze strany oslunění nehezkou změnu barvy někam ke
žlutozelené až žluté. Takové rostliny přece dáváme pod
parapety nebo ven do stínu a víme, že leckteré poranění
ustoupí.
Pan Devátý neměl hezkou noc. Myslel na to, jak z podkrovního
okna civěl na zavřený skleník a nic nepodnikl. Naopak,
chvílemi se nahoře radoval, že Sláva taky jednou něco
posere, to kvůli těm mizernejm Maďarům, co se mu
pošklebovali. Ale teď vem čert Maďary. Tu noc si dal do
vínku „co půjde, pro Slávu zachráním“. A tu noc také pocítil
zvláštní bolestivou zodpovědnost. Už to nebude vokecávání
jeho lenosti a pěstitelských přehmatů, tak jako naposledy
vokecal rozplihlou Mammillarii vildii.
Ráno, jak bylo domluveno, vytáhl Blažek z kůlny čtyřkoláček,
co s ním kdysi jezdil otec na soušky, zavolal Devátému, ten
měl za úkol připravit deku, natrhat staré kartony a vyrazili
na záchrannou akci. Nebylo lehké kaktusy tahat po strmé
kamenité stráni, zejména tři velké echinocactusy grusonii,
ale zaplať Pánubohu za ty tři, čtvrtý, co měl z jedné strany
epidermis bílé jak mouka, zakutáleli do útrob lopuchu. A
nebyl sám, vzal si k sobě dobrou polovinu Kohoutovy sbírky.
Za hodinu byl úkol splněn. Malý žebřiňáček naložený po okraj
kaktusy proloženými papírem z kartonu a zakrytý dekou, táhli
kamarádi svorně jako dva valaši. A nebýt té zvědavé ženské,
co s chlapama cvičí jak se spartakiádním kruhem, té urostlé
ukecané Dáši, kterou potkali s košíkem na lesní cestě
„prokristapána, takovejch hub, to abych se zrovna vobrátila
a šla zpátky, nebo jste mi tam něco nechali? Ukažte vy
nenažranci“. Drze zvedla deku a zkoprněla. „Proboha, takovej
poklad, kdepak se otevřela ruka Páně? To jsou samé píchavky,
že jo?“ Vytěžila z toho, museli jí slíbit zaplacený účet
v cukrárně, aby to neroztroubila.
Když zvědavou Dášu odbyli, dohodli se, že kaktusy zavezou
zadní brankou na zahradu Devátých, kde je také vyléčí. Pan
Devátý se svým pohnutým svědomím o to moc stál. Na své
zahradě do předem posekané trávy také zatloukl kůly, na
které nainstaloval stínící síťovinu a pod ní kaktusy
rozložil. Byla to hra o čas, Kohout na tom musel být moc
špatně, nikomu neotevíral, nebral telefon a na následující
klubovou schůzi samozřejmě nepřišel. Zato Devátý si vzal
první slovo a všechny seznámil se svým dobře promyšleným
plánem. Všichni už věděli, co se stalo jejich premiantovi,
dokonce že v tu mizernou dobu ležel na nemocniční lůžku
s podezřením na prasklý žaludeční vřed. Pan Devátý
promlouval kolegům do srdce „není pro kaktusáře smutnější
pohled než na spálenou letitou kaktusovou sbírku, navíc tak
nádhernou jako měl Sláva. Sami dobře víte, jakej Sláva je a
co ho před nedávnem potkalo, jak si všechno bere a vono
začínat znovu, na to musí bejt nátura. Tady s Jirkou jsme ty
poničené kaktusy našli. Nebudu říkat kde, je to pietní
místo. Některé mamilárie dokonce i gymna přežily bez úhony,
ostatní, co nebyly úplně zničeny, se pokusíme tady s Jirkou
zachránit. Bude to slabší půlka Slávovy sbírky a tak jsem
myslel, že by každý z nás mohl dát nějakého toho svého
fajnšmekra do placu, tedy asi jak víte kromě mě. Za sebe to
zařídím jinak. Prostě bych navrhoval, abychom to, co zbylo
ze Slávovy sbírky, doplnili milodary, nic víc. Ale jde
o čas!“.
A bylo ticho, nikdo se neměl k odpovědi, nikdo neslíbil
milodar, protože ledajaký kaktus by pan Devátý asi do
Slávovy sbírky nevložil. A dávat to nejlepší se nikomu
nechtělo. I sám Devátý byl chvíli zticha, než se rozohnil
„slyšel jsem, že se českej národ umí stmelit, když jde do
tuhého, tak se ukaž, národe! Chlapi, vážně, vy ho v tom
chcete nechat? Já se nedivím, že mu praskly nervy a vzal to
šmahem! Vono, pánové, spálenej letitej kaktus, to je jako
ženská politá vitriolem!“. „Co to plácáš, Oldo, ty bys
vyvezl starou na smeťák, kdyby tě padla hubou na plotnu?“
Uvolnil napjatou atmosféru předseda. „Moulo, starej bych
nechal udělat plastiku. Ale co s kaktusem? Čekat dalších
padesát let až to vodroste? To po nikom nemůžeme chtít!“
Slovo si vzal pan Bláha „víte, Sláva byl chloubou spolku, na
výstavy dával to nejlepší, co mohl, hlavně kvůli němu jezdí
zájezdy, já navrhuju to co Olda a ty předsedo nechej
hlasovat“. A český národ se opět stmelil, do týdne byly
v zahradě ty nejlepší kousky, o které sám pan Devátý tvrdě
smlouval. Jenomže co s tím Slávou, jak v něm probudit znovu
zájem, to Devátému nedalo spát. Nocí si promítal, co všechno
za poslední dobu prožil, jak ho tíží svědomí, jak tahali
kaktusy ze strže a tady najednou vzpomínku zastavil.
Najednou uviděl v té kamenné suti nad lopuchy, v tom chabém
slunečním záření kvetoucí kaktusy. Zrodil se nový plán,
k němuž mu dopomůže urostlá Dáša, které ostatně ještě
dlužili účet v cukrárně. Pan Oldřich Devátý zorganizoval
jednu z nejpěknějších akcí, co klub pamatuje. Akci se
stoprocentní účastí!
V půl desáté sobotního červnového rána zazvonila na pana
Kohouta svůdná Dáša. Na to, že se přiřítila z hub, měla až
moc napasované tříčtvrťáky a dekolt jako z pomerančů.
Poučena, že Sláva nepovolaným neotevírá, zazvonila a
s prosíkem sepjatých rukou běžela před okna. Nejprve viděla
Slávu za záclonou a tam jej také viděl za svojí záclonou
schovaný pan Devátý. Dáša lamentovala sepjatýma rukama jako
o život, dokud Sláva neotevřel okno. „Slávku. Něco moc
důležitého tě musím říct, ale jenom mezi čtyřma očima,
prosím!“ Když Kohout odemkl branku, přivítala ho štípanou
„Slávku, zrovna běžím z hub celá zadejchaná rovnou k tobě,
nemáš frťánka, ať se uklidním?“ To už visela Kohoutovi na
krku. „V tomhle se chodí na houby? Ukaž, jak se vohneš pro
hřiby do mlází.“ „To tě ukážu až v lese, teď mi dej jednoho
na cestu!“ Kohout opravdu nalil sobě i Dáše do jedné i druhé
nohy. „Tak co mi chceš nabulíkovat?“ „Slávečku, víš, že ta
naše roklička na kraji lesa rozkvetla? Rozkvetly v ní
kaktusy, jako někde v Kalifornii, honem jsem tě to běžela
říct. To je nádhera, zrovna jak v tý Nevadský poušti!“
Předepsaný scénář sehrála Dáša výborně, protože zvědavý
Kohout se nejprve podezíravě podíval na dům Devátých, nalil
ještě do třetí a čtvrté nohy a nechal se vléct Dášou ulicí.
A to byl podnět pro další příkaz, jenž udělil Devátý čtyřem
kolegům čekajícím v pohotovosti před lesem nedaleko strže.
Až kamarád zavolá, honem vyndají kaktusy z káry přehozené
igelitem, aby nahromaděné teplo pod ním otevřelo barevné
květy. Rostliny nandali do košů a tašek a hnali je
nainstalovat do sutě rokličky. Potom se schovali do
nedalekého mlází. A ještě jeden příkaz vydal pan Devátý,
dalších deset členů započalo divoké stěhování uzdravených
Kohoutových kaktusů spolu s krásnými milodary do jeho
vlastního skleníku na kůlně. Dáša cestu zdržovala, jak to
jen šlo, zatáhla Kohouta do cukrárny potom na pivo, než to
konečně nasměrovala k lesu.
Před lesem se Kohout začal vzpouzet jako nemocný čokl před
veterinářem. Před léty tam pohřbil všechny marmelády po
Věrušce, nedávno nejmilejší kaktusy a květy kaktusů jsou
přece pomíjivé, co s popálenou schoulou až odkvete? Najednou
popadl Dášu a začal jí líbat. Vyškubla se „Slávku, ty
divočáku, další bude až ve strži“. A přičtěme k dobru
alkoholu, že tenkrát šel a viděl ten zvláštní úkaz dobrého
lidského srdce, kvetoucí kaktusy na tom nejblbějším místě.
I když poznal v kvetoucí stráni tři své kousky, okamžitě ho
trklo, že tohle je pekelná past kamarádů, kteří jej sevřou a
nepustí. Nemýlil se, když za zády uslyšel otevírání pěti
lahváčů od čtyř kolegů, dojetím vykoktal „volové, tohle jste
neměli, co já teď mám dělat?“. To už se ujala slova Dáša
„nic, já si tě přivedla, tebe si zas odvedu, voni ať se
postarají“. Vzrušením se Kohout ani nezajímal, kde jsou
všechny spálené rostliny, co tu pohřbil. Dáša jej táhla
z lesa ven, upíjela mu pivo a stáčela řeč úplně někam jinam.
Odchod na základnu opět protáhla přes sladkou cukrárnu,
tentokrát už jen na panáka griotky.
V ulici čekalo Kohouta další překvapení. Na hradbách
rodinných domků nepřehlédl oranžové šipky s nápisem „směr
výstavy“, které směřovaly do Kohoutových vrátek, z vrátek ke
kůlně a nakonec na schodiště skleníku. Těžko popsat
rozrušení i dojetí když se postavil ve skleníku a přehlížel
tu pěknou práci kamaráda Oldy, co se snažil na milodarech
vyškemrat a zde rozmístit samé pěkné rostliny, tak jak si je
pamatoval ze zdravé Slávovy sbírky. Dáša se přišourala do
dveří „doufám, že až si to přebereš, doprovodíš mě do
hospody“. Dlouho stál Kohout jako pasáček co počítá ovečky a
snad nad nimi i plakal. Do hospody Dášu doprovodil a tam
také zůstal s celou tlupou do půlnoci. A ještě po půlnoci se
kamarád Olda pochlubil „no jo, byl to včera taky takovej
Kulovej blesk!“. A na počest dvou kamarádů pojmenoval
majitel hospody o půl roku později své první pivo z malého
pivovárku „Devátý kohout“.
|
