|
Jako milovník vína, co po letech vyštrachal
tu bájnou dědovu bednu zašlých lahví a lupou zkoumal
nečitelné viněty, tak jsem byl rozpálený, když jsem
prohrabával nový substrátu podle receptu Jolanky. Přidal
jsem více cihel a zahustil plaveným pískem. Dělal mi radost,
když mě propadával mezi prsty a sjížděl ze dlaní. Různě
velké kousky koksu byly lehounké, ale kousavé a ostré. To
ostří tlumil humus z kopřiv a kulatá zrna labského písku.
Kam se hrabou na Kanárech, kam se hrabou Holanďané s jejich
rašelinou. Byl jsem spokojený. A hlavně, měl jsem
nevyčerpatelné zásoby. Hodná Chmelnice zařídila, že si mohu
postupně vše odvést. Měla radost z kytičky. Dětem jsem
koupil pěkné míče. Jenom Jolanka tak smutně koukala za
každým odváženým přívěsem.
Někdy mi ta holka rozčilovala svými
vědomostmi. Má dva měsíce pár kaktusů a už by mluvila do
všeho. Já jsem přece jen stará škola. Co si neosahám, o tom
mluvit neumím. Jindy mě jí ale bylo líto, když seděla na
lepenkové střeše a dívala se jako někam na jezero Titicaca.
Vlastně žila z knih a internetu. Jednou jsem se zdržel po
práci na pivu a když jsem dorazil před setměním na dvůr,
viděl jsem Jolanku ve spánku nataženou na lavičce a na zemi
pod ní Gymnocalycium baldianum s tolika krvavými květy,
bohužel již zavřenými. „Jolanko.“ Pohladil jsem jí. „Jolanko
probuď se.“ Z leknutí se posadila. „To jste vy? Kde jste byl
tak dlouho. Vidíte už jsou zavřený. Chtěla jsem vám je
ukázat. Byly jako ta největší Pivoňka.“ Tehdy jsem zavolal
Chmelnici, aby neměly starost. Zůstala na noc a ráno jsem jí
odvezl.
Nevydržel jsem do čekacích kořínků a všech
devadesát dva vzrostlých Ferocactusů jsem zasázel do misek.
Neobsypal jsem je křemínky, které držely vlhkost a z přemíry
zalévání, jak řekla Jolanka, smrdělo podhoubí. Substrát byl
sám o sobě pěkný a velice propustný. Zařekl jsem se, že
rostliny měsíc nezaliji, pouze pomlžím. Chyběl mi substrát
pro dvě rostliny. Vzal jsem ruksak a jel autobusem do
děcáku. Cestou jsem se z radosti stavěl v hospodě kousek od
ústavu a divte se, v téměř prázdném lokále, za malým stolkem
pod oknem, seděla zády ke dveřím Chmelnice. Okno prosvětlené
sluncem prosvítilo uličky mezi copánky a zdůraznilo šíji a
rovná ramena a byla tak nehybná, jakoby seděla před božím
soudem.
Dodal jsem si kuráže a postoupil k jejímu
stolu. „Dobrý den, paní vychovatelko. Neruším?“ Trhla sebou
a jen mžikem se na mne podívala a já stačil uvidět přemíru
mokra mezi víčky. Rychle si utřela oči kapesníkem.
„Nerušíte. Mám nějakou alergii, asi na ty bílé keře co
kvetou kolem brány.“ Těžko jsem jí to věřil. „Dejte si se
mnou pivo je prý ze Žateckého.“ Podíval jsem se jí na účes a
musel jsem se smát. „Nebývá zvykem, aby se hosté ptali
jestli pijou ze Žateckého. Jiné by jste nepila?“ „Ale jó,
dneska jó.“ Zadívala se na účtenku a nenápadně ji obrátila.
„Víte, já jsem tím krajem odchovaná.“ Po druhé jsem se usmál
na její účes. „Nezlobte se, ale když jsem vás poprvé uviděl,
hned mě napadlo, že váš účes je jako chmelnice.“ Doširoka na
mě rozevřela oči a šeptla si. „Do prdele, jako v té
pohádce.“ Vyskočila ze židle. „Promiňte.“ Vyběhla ze dveří.
„Tak jsem tomu nasadil korunu.“
Obrátil jsem účtenku kolik budu platit. Tři
čárky za Žatecké to není tak hrozné. Zamyšlený, co jsem to
provedl, jsem nepostřehl, že se vrátila a usedala. „Jste
první člověk, který se dovtípil co mám na hlavě. Tolik
přirovnání už jsem slyšela, tolik podobenství, ani v tom
Žatci nikoho netrklo co nosím na hlavě. Dokonce jsem začala
napovídat, že jsem rozená Žatečanka. Nakonec jsem si řekla
jako v pohádkách, kdo to uhodne, toho si vezmu. Ale nebojte
se, to je jen v pohádce.“ Za tmy a s přemírou Žateckého jsme
se vraceli do domova. Vzala mě na ubytovnu a když jsme
procházeli hospodárně osvětlenou chodbou, jedny pootevřené
dveře zasvítily proužkem. Nakoukl jsem a v učebně seděla
Jolanka, sluchátka na uších a na obrazovce kvetl Ferocactus.
„Nerušte jí, takhle ponocuje pořád. Alespoň už neutíká.“
Ráno, zrovna když zaváželi mléko, jsem cupital s drnivou
hlavou na první autobus.
V duchu jsem jí říkal Chmelnice, ale jinak
se jmenovala Kateřina, Kačka nebo Kačenka. Už jsem ani
nedoufal, že se tak zamiluju, že rozhýbu televizní zadek a
budu myslet na druhého víc než na kaktusy. Možná tomu pomohl
pěstitelský nezdar a zklamání, ale i ten její tématický účes
a nádobky co měla pod košilkou, jako by v nich zrál zlatý
ležák z nedaleké chmelnice. A možná, možná i to, jak pěkně
mluvila o fakanech z domova. Stanovený měsíc beze srážek
utekl v líbánkách a na první zálivku jsem pozval Jolanku. A
když jsme tahali kropáče dešťovky, vyzvídal jsem. Věděla, že
za ní chodím, že jí říkám Chmelnice a já vyzvěděl, že ona
vyrůstala také v děcáku, ale v Žateckém, v tom mile hořkém
kraji.
„A jak vůbec vypadá ta opravdická chmelnice?
Je tak hezká jako ona?“ „Tys ještě nikdy neviděla chmelnici?
Tak víš co? Vyrazíme s Kateřinou, tedy s paní vychovatelkou
na výlet do Žatce. Bereš?“ Nemohla se štěstím ani nadechnout
a mě se do života pomalu vkrádal neprobádaný čtvrtý rozměr
člověčí duše. A když jsem po týdnu zjistil, že epidermis na
většině kaktusů ztrácí stařecké vrásky, že se napíná jak
smějící rty, byl jsem nevýslovně spokojený. Přesto jsem pro
jistotu opatrně vyklepl jeden chrysacanthus. Tam, kde
substrát sám neodpadl, jej držely stovky, jako velké sněhové
vločky, bílé a jemné kořínky, chycené kolem kousků koksu. „Jolanko,
je to zázrak!“ Vykřikl jsem pro sebe. Znovu jsem popadl
kropáč a všechny kaktusy mírně zalil. A ze strachu, že na
vizitu přijde Jolanka jsem naplno větral. A ona opravdu
přišla, ale s nemilou zprávou. „Z parku odváží koks!“ „Co to
povídáš, kdo ho odváží?“ „Nevím kdo. Je tam bagřík a
náklaďák!“ „Ty jsi utekla?“ „Musela jsem.“ „Honem poběž.“
Nasedli jsme do auta a závodní rychlostí
hnali do domova, prolezli dírou a proběhli křovím, zrovna
když nastartoval naložený malý náklaďák. Nestačil jsem
doběhnout. Nejméně dvě třetiny černého zázraku byly pryč. A
najednou, jako někam na betonárku, přijely další dvě auta,
tentokrát osobní s vlekem. Nemohl jsem uvěřit, když ze dveří
prvního vystoupil náš kaktusářský předseda a uvítal mě
slovy. „Nazdar, aby ty jsi u toho nebyl. To je materiál co?
Není to levný, ale prej v tom rostou jako dýně na hnoji. Ty
už máš nahrabáno viď?“ „Prosím tě, kdo tě o tom řek?“
„Správce z děcáku. Tři stovky za fůrku na vlek. Musím makat
než to odvezou tomu zbohatlíkovi do zimní zahrady.“ Ukázal
na bagřík, popadl krumpáč, lopatu a dychtivě nakládal. A ten
druhý? Také člen spolku. Vztek do mě vjel když jsem je
pozoroval. Kterej hajzlík to vyslepičil. Ani jsem si
nevšiml, že Jolanka odběhla. Když ti dva spokojeně
odjížděli, zaslechl jsem syčení jako z papiňáku. Ohlédl jsem
se po zvuku a viděl Jolanku z uzounkým nožem v ruce a za ní
se smutně nakláněl malý bagřík. „Ty jsi mu propíchla gumu?“
„Jo!“ „Jolanko mizíme!“ Znovu už přijížděl malý náklaďák.
Utekli jsme do křoví. Řidič přestoupil do bagříku, který se
s ním podezřele zahoupal. Skočil dolů a hned uviděl prázdnou
pneumatiku. Slyšeli jsme sprosté klení, potom nasedl do auta
a odjel.
Trochu se již šeřilo. „Ten už dneska
nepřijede Jolanko.“ „Ale zejtra bude koukat.“ „Na co ty
lumpice?“ „Až tu nic nebude.“ „Jak to myslíš?“ „Vy jim tohle
chcete nechat?“ Nabrala rozpadlý koks do dlaní. „A co mám
dělat teď na noc?“ „Právě noc je to nejlepší. Převezeme to
jinam. Už jsem domluvila čtyři kluky. Bude vás to něco
stát.“ „Peníze klidně obětuju, ale kam s tím?“ „Tam, za
husté křoví, kde je průlez pod hradbou. Ať má ten vožera
správce vztek.“ Jolanky plán se naplnil. Připravili jsme
cestu k uložišti, po setmění dorazili kluci se dvěma
radvanci a nářadím pro údržbu parku a smlouvali. „Tak co za
to šéfe. Bude to dřina. A noční příplatek, né? Jo. A mlčení
taky něco stojí.“ Jolanka je usměrnila. Vy by jste to
práskli tomu padouchovi? Buďte rádi, že bude mít vztek.“
Nabídl jsem každému stovku. Šéfe, tak stopade, podpořte
těžký život sirotků.“ Plácli jsme si. Musím říci, že se
nadřeli. Dráha jim prodloužila, protože jezdili pro zmatení
stopy velký kus po asfaltu a potom zabočili do trávy a
zpátky do křoví. V jednu hodinu bylo vše převezeno. Zametli
jsme cestu, zamaskovaly průlez ve křoví, kluky jsem vyplatil
a hurá do postele.
Zavřel jsem oči a přemýšlel o té hubené
holce. Co má energie, jak je pohotová. Dělá to pro mě, nebo
pro sebe? Chce se mě nacpat do života? Dostal jsem strach,
že si na sebe přivykneme. Kolikrát mě napadlo vrátit se na
začátek od výsevů, do všeho jí zasvětit, vše jí naučit, ona
má elánu a já bych se radoval, jak jí to jde. A co
Chmelnice? Jsem nesvůj, když jí pár dní nevidím. Zítra má
službu, zajdu.
Tulačka - čtení 1 |
čtení 2 |
čtení 3 |
