Anička Vejvodová a její kronika

Že překotné žití posledních let roztrhlo pytel ženské emancipace? Jasná věc! Šéfuje vám ženská? Zvykejte si, proč by ne „chlapi už neloví, neválčí, nemusí na vojnu, čumí do obrazovky, tak co?“. Jenomže k vedoucím funkcím přibraly ženy bezuzdné pouliční hulení. Budiž, cigárko povznáší, ale vzbuzuje lítost nad těmi mladými nazdobenými ženskými plícemi. Dost možná, že ti dnešní mládenci, co nemusí na vojnu a odmítají se špinit řemeslem, mají krom té honosné výzdoby plíce rovnocenné s udatnými dívkami, co si k cigárku od plic tak kouzelně zanadávají.

Některé ženy vymetou každou dobrodružnou škvíru, skáčou padákem, na gumě z mostů, lezou do jeskyň i na komíny, tetované jsou jak kriminálníci, to panečku je vzrůšo, ale klubům, klubům kaktusářů se obloukem vyhýbají! Tam jsou vzácné a chráněné jako samičky tetřeva. A když se náhodou v nějakém zabydlí, jsou vedeny jako podřadné zelíčkářky „co po schůzi nechodí s námi do hospody! Vůbec neví, že ta pravá schůze je u piva, že tam se dozví jinačí věci než v klubovně!“.

Paní Vejvodová tuhle milou zákonitost znala již deset let. Deset let stíhala jakžtakž obojí, ale kdyby si vedla statistiku, těch hospodských schůzí bylo přece jen víc, když nestíhala klubovnu, neminula hospodu. Vejvodovou seslalo spolku nebe! Kronika, jež se válela v almaře pod nánosem literatury, jejím příchodem ožila a opět se stala jednou z nejznámějších spolkových písemností. Anička Vejvodová, umělkyně od každého kousek, skokanka z malování do poezie, z poezie do plastik, po hlavě do focení a přes návrhy ozdobných tkanin a vajec zpět do malování. Dlouho živily Vejvodovou ubrusy, hlavně omyvatelné, ty milovala „když se někdo nad stolem podřeže, stačí je otřít a můžete servírovat!“. Nejslavnější byly ty pro Třeboňské rybářství, jako kdyby člověk obědval přímo na rybníce a kapři mu skákali do talíře.

Vejvodová cítila barvy jako teplo na kůži, tomu co vybarvila sama příroda, dodávala krapet navíc „protože jen člověk má tu schopnost dle potřeby dobarvit a dochutit, podívejte těch poloh při milování, kam se hrabou netopýři a hejkalové, a maso u řezníka, to staré oschlé maso ve vitríně nasvítí, že je jak živé, člověk se svou laboratoří, pánové, ochutí a udělá poživatelnou i rozemletou cihlu!“ říkala, když obhajovala něžné meruňkové proužky na ostří žeber v kronice čerstvě vymalované myriostigmy. Když tu tlustou, téměř prázdnou knihu od starého kronikáře přebrala, jakoby na městské zábavě vystřídal zmírající dechovku šmrncovní popík.

Všechno to umění to od každého kousek nanášela na stránky jako barokní štukatér. Strohá data a oficiality vystřídaly zážitky, kohoutí zápasy i portréty zasloužilých členů, nechyběly básničky ani kreslené vtípky. Mít portrét v kronice byla velká čest, malovala je přímo v hospodě, ne ale každý Vejvodovou zaujal, když se nabídli ti mladí mlíčňáci, co záhy poznali, že ta pravá schůze je opravdu v hospodě, měla výhrady „co bych na těch vašich hubách malovala? Vždyť jsou jak z igelitu, až se v lásce třikrát zklamete, až popálíte celou sbírku a začnete znovu jako tady pan Kovanda, až dostanete vrásky z exekutora a počůráte se, protože vás pozdě vystřídali na výrobním pásu, potom přijďte a uvidíme!“.

Jeden mladý hezounek byl neodbytný „paní Vejvodová, na podzim letím za kaktusy do Mexika, tak snad budu mít nějaké zásluhy ne?“.
Umělkyně spráskla ruce „prokristapána za co? Že se zvedneš z mamahotýlku, a za tatínkovy peníze přeletíš moře? Nebo sis na to sám vydělal? A co bych na tvém obličejíčku malovala? Vždyť jsi jak Ken, zkazíš nám celou kroniku, Barbíny už nefrčí, hochu!“.

Tu velkou čest měl jiný hošík, sotva osmnáct, ale hospodu nikdy nevynechal, nebyl krasavec, učil se kominíkem a to se Vejvodové líbilo „tak ty budeš kominíček, černý panáček, co vidí ze střech mužské lysiny a pod ženské sukně nedohlédne? Máš být raději puckanálníkem a víš, že mi kominíci nařídili vložku do komína? Co ty na to?“.

Tenkrát chudák učeň nějak vyšetřil materiál, provedl práci a ještě od mistra sehnal revizní štempl. Však si Ken postěžoval „takové malování není fér, paní Vejvodová, to bylo za neúměrnou úplatu“.

Vejvodová se rozesmála na celou hospodu „takové neúměrné úplaty ráda přijímám a co ty umíš? Mám děravé okapy, kape mi na půdu, a hřeje hlavní jistič, do čeho se dáš? Jo ty študuješ ekonomku? Tak to asi umíš hovno, panáčku! Alespoň se nauč natírat, mám rezovatý plot! A vůbec v téhle kronice je na tvoje tvářičky dost hrubej papír, už si prodělal neštovice? Až je dostaneš, tak přijď, zachytíme to“.

Ken, opravdovým jménem Michal Zalabák, drzostí nešetřil „no jo, ale to byste támhle pana Vojíře musela vymalovat na brusnej papír“.

„Pana Vojíře nech na pokoji, miláčku, ten je pomuchlanej tvrdým životem, a co vy dva?“ kantorsky napomenula nové mladé členy, zabrané do prohlížení tabletu „ty veršíky z bible mají pravdu, že svět je placatej, tak pozor ať nepřepadnete přes okraj!“.

Předseda spolku si stoupající návštěvnost hospody nemohl vynachválit „jak ti lidé dochází k rozumu, jak zjišťují, že oficiality nejsou tím pravým životem“. Sám dobře věděl, že v hospodě je pravá diskuse, bez ostychu, tady nejsou čtyři holé stěny klubovny, tady se na řečníka neupírají pohledy, co nosí trému, tady ledacos schová hospodský šum, tady se v hloučcích i hromadně vášnivě diskutuje, tady se klidně plácnou hovadiny, ale i ta největší moudra. Pivo pohání řečníky drát se o slovo, ne jak v mrtvé klubovně!

Při jedné takové návštěvě si vzal nad celým lokálem slovo, „tak, pánové a dámo, zdá se, že dnes jsme dosáhli historického maxima, dnes poprvé návštěvnost hospody přesáhla počet schůzujících, přesněji řečeno pět členů minulo klubovnu, ale neminulo hospodu a to je k zamyšlení! Ale já si myslím, že stejně nic lepšího nevymyslíme! Kdyby tu nechyběli ti dva blbci, tak jsme komplet!“.

Možná ta poslední slova neměl zmínit, neboť díky nim debata poklesla na omšelé téma, jež některé členy pohoršovalo, jiné bavilo a paní Vejvodová protože tak trochu nosila svůj díl viny, jej pro tentokrát zlehčila, „nechte je bejt, snad je to jednou přejde, já také kdysi dělala ostudnou práci, já jsem, miláčkové, motala papírové květy pro světské, na střelnici pro kamarádku kolotočářku, to ale nebyly obyčejné růže na jedné špejli, to byly orchideje na třech, byla čest je vystřelit, nikdo nemířil jinam, dodnes je ta světská s úspěchem motá“.

Pan Vojíř, jemuž po dnešku přiřkl mladý hezoun Zalabák přezdívku „zmuchlaná huba“, ovšem jen mezi svými vrstevníky, Vejvodové oponoval „to je docela něco jinýho, Aničko, každý ví, že střílí na papírové květy, tedy umělé, ale ti dva podvádí, nikomu neříkají, že květy jsou heftnuté lepem a trny nabarvené! A to je podle dnešní terminologie klamání zákazníka, děvenko“. Už kdysi dávno si Vejvodová vyslechla od pana Vojíře tu hanebnou výčitku „to si je naučila pěkné věci, Aničko“ byť nebyla myšlena vážně, umělkyni přece jen zabolela. Nemohla vědět, že její vtip nazdobit do první sametové tomboly kaktusy umělými květy, bude tak zhoubný. To ještě Holanďani věděli prd co je věčně kvetoucí kaktus, to možná okoukali až od Ládi Kročila na městské tržnici, jemuž nápad paní Vejvodové zvedl nehorázně tržby. Zvedl je natolik, že konkurent ze vzdáleného rohu tytéž tržnice chudl, jak divokou privatizací zubožená vlastní zem. A válka z tohohle nešťastného nápadu paní Vejvodové, jenž dle ostatních Láďa Kročil zneužil, byla bez konce. Emil Klaban, rovněž člen mateřského spolku Vejvodové, takové sousto těžko trávil, na kaktusech miloval trny, pomíjivé květy odsouval na druhou kolej, miloval ferocactusy vybavené tou nejhrůznější zbrojí, thelocactusy, šouravé echinocactusy, vybrané echinocereusy prostě seveřan jak má být. Láďa Kročil ten klidný jižan zdobil sbírku květy rebutií, gymnocalycií a Klabanovo ostnaté prvenství doháněl lobiviemi. A drobotinu svých matečních rostlin prodávali na tržnici oba. Každý ve svém sezonně předplaceném rohu co nejdál od sebe, aby se zbytečně netrápili pohledem do úspěšnějšího obchodu. Když ale na tržnici bylo volněji, ta třiceti metrová úhlopříčka z rohu do rohu jejich pohledy chtě nechtě spojila.

Kročil s květy slaměnek poprvé vyrukoval, když Klaban rozložil na stůl své prázdninově červené acanthodesy, jež schovával na dobu vysvědčení, kdy babičky a dědečkové neodbydou vnoučata jedničkáře ba ani ty horší. Kolem vysvědčení je tržba každým rokem veselejší, škoda že pololetky jsou v ročním období kaktusářsky nezajímavém a kdo by s nimi také v únoru stál? Tohle prázdninové období na květy nuzné, krom bicolorů a astrofyt se jen tu a tam nešel kvetoucí opožděnec, Klaban, aby měl navrch, nahrazoval svou pýchou, svými barevnými píchavými ostny. Od rána pár krasavců prodal, ale očekávaný nával jej nějak míjel. Zato na konci úhlopříčky, u Kročilova stolu bylo nějak živo „nějak moc si tam Ládínek vyskakuje, s čímpak asi šmelí, dává snad ke kaktusům vuřty s cibulí?“. Klaban tak dlouho ťapal naprázdno za stolem, až se utrhl a Kročilův stánek prohlédl. Tak trochu maskován a v rychlosti, aby mu nerozebrali opuštěný stůl. Už zpovzdálí zahlédl přes rameno příchozích stánkový pult na tuhle dobu nějak podezřele barevný, vždyť ty jeho jižani, ta gymnocalycia, lobivie a rebutie, mají vymalované období dávno za sebou, že by je nechal někde ve sklepě až do května, aby květenství posunul? Tomu nevěřil, nato znal Kročila moc dobře, bylo by mu líto nechat kaktusy v tmavém chladném sklepu. Nebo se vytasil s barevnými mihanovichii a jinými japončíky? Zvědavost jej svedla prolétnout kolem stánku zčásti zakrytého kupujícími. Přidal do kroku, využil Kročilovy nepozornosti, přes ramena zákazníků nahlédl, a zcela neplánovaně se nemohl hnout z místa. Z míry vyvedené oči kaktusáře těkaly po rostlinách jako po nalezeném pokladu. Jenomže tohle zlato bylo nějak příliš žluté, tohle drahé kamení příliš rudé a umělecké předměty nějak divně umělecké, Klaban nevěděl, která bije, utrhl se, až když jej Kročil zahlédl. Utekl do stánku, kde si v mysli celý ten obraz promítal a hudroval „lobivie, tyhle rostliny jsou přece dávno odkvetlé, jasně viděl, že Kročilovy ne!“.

Pár kupujících obsloužil jako nepříčetný, svíral se mu žaludek a pálila jej žáha, na níž tolik trpěl. Svitlo mu, až když si v myšlenkách vybavil ten obraz z tomboly. Když přišel s manželkou na lednový bál, zatahala jej tehdy za rukáv, „podívej se na ceny, vy už jste tak bohatí, že si necháte na bál přivést kvetoucí kaktusy z druhé polokoule?“.

Také jemu a ne samotnému chvíli trvalo, než tuhle kvetoucí slaměnkovou nádheru prokoukl, než vpovzdálí odhalil úsměv Vejvodové lačné po pochvale. Tehdy jí chválili všichni, bylo to vtipné, hezké a nikdo nebral, že je to podvod a když tak moc milý, protože jej stvořila naše milovaná Anička. Lístky do tomboly šly na dračku. Anička Vejvodová byla oblíbena všemi generacemi, na umělkyni si nehrála, věděla, že je umělecká patlalka, že do života pravých umělců nikdy nevstoupí, ale ke skromnému živobytí její uměníčko stačilo. Byla hezká, i když lehce v letech, a kdyby její srdce uvařili na česneku v kantýně, všem by bez výhrad chutnalo, stejně tak chutnalo to živé, co vyzařovalo porozumění. A když se v její nepřítomnosti debatovalo a hodnotilo, šedesátníci se zasnili „stála by za hřích tahle holčička“ třicátníci byli na vážkách „no, ještě je k nakousnutí“ a ti dvacetiletí drzouni si Vejvodovou jen těžko připouštěli „možná po pěti pivech a kdyby k nim upekla steak, budiž“. Ten největší drzoun, Ken tedy Michal Zalabák prohodil „za portrét do kroniky, bych se klidně obětoval“.

Když Klaban připustil, že Kročilovy květy mohou být umělé, že fronta před Kročilovým stánkem je fronta na podvod, rozčílil se, vyběhl bez výčitek, stánek nechal napospas a upaloval za Kročilem. Nemýlil se, teď jej květy bily do očí, lobivie, gymnocalycia v plném květu, jenomže květy to byly, jako kdyby na psí tělo nasadil kočičí hlavu. Klaban dal před Kročilem ruce v bok „není tě to blbí, Láďo? To si ani nedáš práci, aby to sedělo?“.

Kročil se nenechal vydráždit „víš, že to od naší Aničky nebyl špatnej nápad?“.
„Na Vejvodovou to nesváděj, ta to myslela jinak!“
Klidný Kročil vysvětloval „není to jedno? Teď když nic jinýho nekvete a dělá to lidem radost?“.
Z kamarádova klidu byl Klaban ještě víc rozčílen „a že sis to načasoval zrovna na vysvědčení, není to hloupý zrovna dětem? Kdyby kancelářskejm, budiž!“.

Kročil skočil Klabanovi do kázání „hele, manželku to baví, to víš, já bych to asi nedělal, víš, co nám visí na půdě slaměnek? Konečně si Dáša taky čuchla ke kaktusům“.
Klaban rozhovor zakončil „vy teda jste páreček, nazdar!“.

Čekal na následující den, jestli po jeho výtce Kročila nepoctivost nepřejde, jestli dostatečně zapůsobil, jestli mu stojí pro těch pár peněz šidit děti, když ale viděl, že se na konci úhlopříčky usmívá, s jakým klidem obsluhuje, a když vyndal ten jednoduchý jednooký dalekohled, co si donesl na špiclování a ukrytý na boku stánku pozoroval rozkvetlou louku na Kročilově stolu, zalomcoval s ním vztek. Se vztekem a rozhořčením se ve spolku nikomu netajil, každému hlásil, jaké že je Kročil prase, postěžoval si Aničce, na niž trpěl, ostatně stejně jako Kročil, vždyť oba nastoupili čerstvě do důchodu a tahle žena byla často sama doma mezi uměním, u ní se stavěli na kafíčko či skleničku vína, jí se vykecávali, jí bavili. Nedá se říci, že Klabanova důrazná kritika nezůstala bez odezvy, každý srdcem kaktusář tuhle habaďůru odsoudil, nikdo v tu chvíli ještě netušil, že o rok později vtrhnou se slaměnkami na kaktusech do naší země Holanďané, vtrhnou nemilosrdně jak Osmani do Moravské říše, kde převálcovali opevnění Strážnické a vrhali se do vnitrozemí. Zde Holanďané žádnému opevnění nečelili, s celoročně kvetoucími kaktusy obsadili každý kout České země, čeští kaktusáři se náporu neubránili a stejně jako Klaban proti Kročilovi proti vpádu Holanďanů s povzdáli jen remcali. Ještě než se tak stalo, Klaban i na tržnici trousil jedovaté řeči proti Kročilovi, každému srdcervoucně vykládal jaký je ten v protějším rohu mizera „jen se ho zeptejte, paní, jak vyčaroval to jeho zázračného kvetení, to vám pokvete i v lednici, co v lednici i v mrazáku!“.

Jednou napučenému Klabanovi domlouvala manželka „tak proč tam vůbec chodíš? Vždyť z důchodu vyžijeme, akorát si vzteklej a kazíš si žaludek!“.

Klaban vzteky zaburácel „jenomže von si ten prasák získal věhlas, ne u kaktusářů to teda rozhodně ne, ale na dárečky k narozeninám a na zpestření kancelářského stolu má hlupáků kolik chce. Copak je tohle normální? Já mám vodejít a jeho tam nechat dovádět?!“.

Ve stánku se Klaban dusil vztekem, nebyla chvíle, aby očima nezašmejdil na protější konec úhlopříčky „furt mu tam někdo leze, počkej zjara, až pokvetou vopravdické květy, já tě tu prdel natrhnu, Ládíku“ v takovém stylu si brumlal, jako kdyby v hrdle cedil meditační slabiky. Na první poprázdninové schůzi si zoufalý Klaban vymyslel historku, s níž se přede všemi postavil jako odhodlaný bojovník za spravedlnost. Kročil už dávno věděl, že proti němu Klaban brojí, ale hnulo mu žlučí, když Klaban přede všemi spustil „já teda nevím, děláme kaktusy pro zábavu nebo pro prachy? Jestli pro zábavu, tak ať mi někdo vysvětlí, proč za mnou přišel malej klouček, v ruce držel kaktus a ptal se, nevíte co je tohle za zvláštní kaktus? Já si ho koupil s červeným květem a teď mi vykvetl žlutě a docela jinak, maminka říkala, že je to nějaký nepovedený dvoják“.
Klaban vychutnával to hrobové ticho, ticho, jež neporušil ani překvapený Kročil „tak co jsem měl říct? Že máme mezi sebou jednoho srandistu?! Já mu řekl, ten červený květ utrhni je přilepenej, někdo si z tebe vystřelil a tenhle žlutej, toho si ceň, ten je pravej a vykvetl jen tobě, protože jsi šikovnej, ne jako ten lump co tě podfoukl!“.

Všichni se mlčky dívali na Kročila, ti před ním i ti za ním. S napětím vejrali i mladí, Zalabák se dokonce pobaveně usmíval, Kročil chvíli váhal, potom se postavil a důrazně se poroučel „jestli už dneska nemáte co na práci, pro tohle já tu bejt nemusím“.

Práskl dveřmi ve chvíli, když Vejvodová odpouštěla trochu tlaku z nezdravé atmosféry „kdybych já tehdy věděla, že slaměnkami zamotám hlavu světovým botanikům, ještě že tohle nezažil Darwin nebo Mičurin, nevím, jak by si s tím chudáci poradili“. K jejímu humoru se přihlásil Zalabák „copak Darwin, ale Frič ten by to na Božínce rozjel, určitě by tenhle jev hrdě pojmenoval „Protektorat kaktus“.

Tím nahrál rozzlobenému Klabanovi „za války by možná bylo hrdinství, prodávat tohle Němcům, ale teď je to podvod jako Brno!“.

Pan Václav Svatoš, předseda spolku, nechtěl dál rozvíjet schůzi v načatém stylu, jak Kročilala, tak Klabana vedl jako nejlepší kaktusáře, jejich sbírky dělaly klubu čest, znali se dlouhá desetiletí, bylo mu zatěžko kárat čerstvé pány důchodce, sám se nemohl dočkat, ještě rok a bude tam s nimi, handrkování se bude vyhýbat, dost si podobného užil v práci, proto debatu uzavřel „Emile, tohle je vaše věc, to si musíte vyříkat vy, vyprdni se na tržnici, buď doma s Helenkou a užívej si důchodu“. Klaban měl přece jen poslední slovo „jo, za dvanáct tisíc a se třemi vnoučaty, pěkně děkuju, Vašku“.

Vzápětí jej poslední slova mrzela, dal jimi najevo, jako kdyby na tržnici chodil jen pro peníze, ona měla i jiná kouzla, vůni puketů vázaných květin, jahod a borůvek, jantarové barvy medu, voněla čerstvým pečivem, naleštěnými jablky, chrastila lískovými ořechy a hlavně kvetla rozumnými ženami, jež dávaly přednost domácímu. Voto víc ho sral ten mezulán! Nečekal na konec schůze, bez pozdravu se vytratil a zamířil rovnou do hospody, kde k velkému překvapení seděl Kročil a vítal jej „a helemese, copak že si utekl ze schůze, von se tě nikdo nezastal? Víš, co nesnáším? Když to někdo hraje na city a obzvláště na dětské, ty si myslíš, že se tím dětičky budou trápit? Postaví kaktus na okno v horším případě na psací stůl a bude jim jedno, jestli pokvete až do vánoc, tak se uklidni a dej si pivo“.

„Pivo si dám, ale ne s tebou, čouhají tě slaměnky z bot, ty dovedo!“
¨
Kročila to z míry nevyvedlo „jen si vodsedni, ty spravedlnosti, ty si myslíš, že klobásy co mně nese Anděla, byly v udírně? Prd, jsou akorát natřený kulérem, nebo tyhle palubky na stěně, tobě nevadí, že nejsou dřevěný? Odjakživa přece byly palubky dřevěný“.

Klaban se prosebně podíval na hospodskou „Andělko, vraž mu jednu za mě, když nechce pochopit, že kaktus je živý materiál“. Kročill kolegu přerušil „to je zajímavý, a na umělý ženský kozy čumíš, viď? To by ses vykoukal, to by sis rád šáhnul co? To by se tě líbilo, kdyby byly tvrdý jak….., jak fašistický helmy, viď?“. Klaban se rozesmál „slyšíš to, Andělko? To je básník, to je náš novej Ká Há Mácha, ňadra pevná jak fašistický helmy, to je obrat, slyšelas to? Dej mu jednu štamprli na mě! Pročpak si neřekl rovnou ňadra pevná jak hřídele motorgenerátoru?“. Hospodská Andělka, milá ženská trochu obtěžkaná vesnickým sádlem, už dávno věděla, že to mezi nimi skřípe, takoví kamarádi, oba se těšili na důchod a teď jí tu sedí každý zvlášť „najděte si brigádu, každej na jiným konci města když chcete peníze, ale sem mi šarvátky nenoste“.

Ze schůze Kročil zbaběle utekl, ale tady u piva ustoupit nemohl, „tak mu řekni, Andělo, že tohle pivo co chlemtá, není z poctivýho žateckýho chmele, že je z dovezených granulí, všichni budeme jednou žrát granule, a jemu vadí trochu načančanej kaktus?!“.

„Pleteš si pojmy, Ládíku“ vyjel Klaban „načančanej a falešnej, to je velkej rozdíl!“

Kročil se rozesmál „Holanďani, ty chytrej, už lepí kaktusům vočička, vousy Santa Klauze a kovbojský kloboučky, za chvíli to bude u nás a tobě, citlivko, vadí slaměnky?!“.

Klaban bouchl do stolu „tak mi řekni, ty chytráku, jak by bylo tvému vnoučeti, kdyby si koupilo myriostigmu s fialovými slaměnkami a v knize by tu samou vidělo s velkým žlutým květem! Jak bys mu to vysvětlil?“.

„Moje vnoučata nech na pokoji, ty mají kaktusů plnej skleník!“ Klaban bouchl podruhé „tak vidíš, jakej si, však vono se ti to vrátí, jednou si koupíš tu svojí kořalečku a po ní hovno uvidíš!“.
Od té doby Klaban trpěl. Trpěl představami, jak chudákům napáleným dětem nejde do hlavy, že jejich kaktus ne a ne odkvést, že květ neuvadá jako maminky sváteční květiny, že se neotevírá ani nezavírá, že je netečný jako na dortu ten z marcipánu. Trápila jej představa, jak prvotní dětská radost z květů vyhasíná, jak všední, jak zjišťují, že na takovém květenství nemají pražádné zásluhy, že ten vůl kvete potmě a třeba i pod vodou, nevoní ani nezapráší pyl, akorát chrastí jak seno. Co to mají tyhle rostliny za blbé květenství? Viděl před sebou zklamané holčičky, zklamané zvídavé kloučky, nakonec litoval i rodiče, co v tom své ratolesti nenechávají a marně jim pomáhají v pátrání. A to pátrání, to odhalování Kročilovo podfuku, všem ulehčoval. Sledoval Kročilův stánek, pamatoval si lidi, co nakoupili a když procházeli kolem, pokřikoval „tak jste si koupili ty úžasně kvetoucí kaktusy? A jestlipak jste četli složení? Samá éčka, barviva a esenc! To vám neřekl, že květy jsou umělé? Že když vám kaktus chcípne, tak samou radostí pokvete dál?“.

Pokřikoval tak intenzivně, že už se sousední prodejci styděli. Nejednou byl Klaban ze svých neomalených upozornění zklamán, to když někdo otevřel tašku, kaktus od Kročila rozbalil a ukázal pravý květ. Po celé léto totiž opravdově kvetoucími kaktusy Kročil svůj podfuk prokládal. Jednou byl Klaban zrovna tak zklamaný, ne však dlouho. Tu paní se dvěma vnoučaty, co právě šla kolem, znal od loňských nákupů, dnes si to od Kročila mašírovala se dvěma kloučky, každý si nesl v novinovém papíru svůj zabalený poklad. Před Klabanovým stánkem zastavili, a než ten stačil vyslovit své obligátní varování, paní kloučky vybídla „také hezké kaktusy co říkáte? Škoda, že odkvetlé, ale jestli si nějaký vyberete, koupím vám jej“.
Klaban nevydržel mlčet „no jo, tam naproti je všechno v květu, a jestlipak jste si někdy přivoněla? Voni vám ty umělé květy voní i přes novinový papír, paní!“

Oba kloučkové zabořili nosánky do kornoutu, pokrčili rameny a zadívali se na babičku, jež vysvětlovala „pán to nemyslel tak úplně, kluci, ale že některé kaktusy voní, to vím ze své zkušenosti“.

Klaban se nafoukl „paní, to by ty květy musely být pravé, ale ne atrapy vod naproti, víte?!“.
Paní nedbala výhrůžných slov, mile se podívala na oba kloučky „tak ukažte pánovi ty své poklady“. První hošík vybalil pěknou lobivii se dvěma mohutnými poupaty. Klaban se znovu nafoukl. Druhý hošík odhalil nějakou weinghartii, s fialově křiklavými kvítky na temeni. To byl impulz pro Klabana, to bylo křiku a máchání rukami „tady to máte, neměl jsem pravdu? Tyhle květy jsou falešné, ten čaroděj vás podfoukl!“.
Paní tomu ne a ne uvěřit „co nám to tu povídáte? Proč by to dělal? A takovou práci s tím?“.

Byla emancipovaná, z kabelky vytáhla krabičku cigaret a zapalovač „vždyť já už tu loni nakupovala a kaktusy jsou to pěkné“.

„Jenomže tenkrát ještě nepodváděl, paní, jen si zkuste, jak ty květy šustí, jako celofán, dovolíte?“.
Klaban nečekal na souhlas, nevěřící paní vytáhl z prstů zapalovač, škrtl a plamínek přiložil k temeni weinghartie, fialové kvítky chytily jak hlavičky od sirek. Paní odhodila cigaretu „co to děláte, to nás chcete zapálit?“.

Oba vystrašení kloučci přilnuli k babičce. Klaban vítězoslavně prohlásil „vás ne, vás je mi líto, ale tyhle falešné květy si nic jiného nezaslouží, no schválně, zkusíme zapálit ty na druhém kaktusu, ty jsou totiž pravé!“

Oba kloučci honem zabalili své poklady, přitiskli je na prsa, ten se sežehlými květy měl slzy v očích i sama babička tápala, nevěděla na čem je, kluky utěšovala „nebojte, koupíme jiné, ale vy jste si to mohl odpustit, pane“.

Tehdy sám Klaban nevěděl, jestli už nezašel příliš daleko, omlouval se „víte, mně bolí u srdce, když vidím, jak někdo podvádí, přece i kaktusáři mají mít svou čest! Ať si kluci vyberou nějaké kaktusy, tyhle jsou pěkné i bez květů, mají je gratis“.

V ten den Klaban utekl z tržnice o něco dříve, stavěl se ve stánku za tržnicí, zaklopil dva panáky, s paní prodavačkou zavzpomínal na staré časy, kdy do stánku chodili spolu s Kročilem, někdy i během otevírací doby tržnice, stánky nechali tu chvíli bez dozoru, hlavně že zaklopili a byla legrace, teď by se tu poštěkali jak psi.

Ani po kamarádově silné nevoli, nezměnil Kročil trhoveckou strategii, v době kdy se ke kvetení připravují jen podzimní ariocarpusy jeho stánkový stůl zářil jako vesnický záhon letniček. Klubovnu příští schůzi minul, ale hospodu si nedokázal odepřít, dokonce usedl hodinu před koncem schůze, milovanou hospůdku s příjemnou Andělkou si neodpustí ani kvůli Klabanovým kecům, tu nevynechal ani v nemoci, ani mírná horečka jej nezastavila, vynechat jednou znamenalo dva měsíce nevidět kamarády! Co ale s tím Emilem, kecal na schůzi? Bude kecat tady? Nebál se, dobře věděl, že v hospodě se domluví všichni a v takovéhle klidně i anděl s belzebubem. Švejk to dobře říkal.

„Andělko, až přijde spravedlivej, dej mu hned ve dveřích panáka na mě, ať si zlepší vidění a nešpehuje dalekohledem.“ Hospodská naschvál jako když neslyší „od příštího týdne, budou zavážet dobřanské pivo, tak snad vyléčím pár bláznů, co mi sem chodí“.

„Andělo, od kdy slyšíš jen, co se ti hodí? Dobřanský pivo je moc dobrý, ale v blázinci ho nečepují, tam mají v kastrolu černej čaj s brómem, aby se blázni nemnožili, dáš mu toho panáka na mě?“

„Uvidím, ještě nepřišel.“
Kročil se spokojeně rozvalil, už pro tyhle vysezené hospodské židle se těšil do důchodu, čtyřicetiletá práce v podniku jej přestala těšit, když nastoupil ten dětskej manažer, co k sobě nabral stejné mlíčňáky, nerozeznali bavlnu od chemlonu, nit od lana, ale textilní podnik řídili jak americkou burzu. Na tuhle židli si vydělává svou prací na tržnici a nikdo mu do toho nebude kecat! Dveře hospody otevřel Klaban. Kročil zajásal „hele von už se mi nemůže dočkat, copak Emile, vono už nebylo vo čem klábosit?“

„Kdyby si přišel ty, tak jsme tam přes noc a stejně by tě nikdo nepřesvědčil!“

„Hele nezačínej, ty hvězdáři, kampak si to včera civěl tím kukrem? Ženskejm na lejtka? Pokud vím, tak tam včera žádná k světu nebyla.“

Klaban si povzdechl „Andělko, od kdy tu sedí? To jenom abych věděl, jestli mám dát vědět Dáše, kdy mu má jít s károu naproti.“

„Hele, vánočku z nohou umíš plést akorát ty“ oponoval Kročil. Sotva se Klaban s patřičným distanc dvou židlí usadil, dveře hospůdky otevřela horda kaktusářů, co svírala elegantní Aničku Vejvodovou. Jako by jim chtěla utéci, honem se usadila na onen distanc mezi oba výtečníky a jako věrný pes se na zbývající židli hrnul mladičký hezounek Zalabák. Kročil se otřásl „brr, copak, copak, to mě i v hospodě chce řídit baby manažer?“ Sama Anička byla překvapená, že se Zalabák nahrnul do jejího sousedství „a nemysli si hezounku, že budu malovat tu tvou panenskou kušničku, až tě přes ní někdo flákne, možná“. Zalabák, mladík kolem dvacítky měl zřejmě se svojí hubou snadnou cestu životem, proč zrovna on zvolil cestu kaktusáře místo sukničkáře, bylo samé Vejvodové záhadou, o to víc jej dráždila ta neschůdná pěšina zvěčnění do spolkové kroniky „paní Vejvodová, v neděli jsem se vrátil z Mexika, až vám na přednášce ukážu, kde jsem všude byl, nechcete už si mě alespoň naskicovat?“

„A kde si byl? Zajali tě drogoví mafiáni s kalašnikovem? Ukaž mi tu tvou kušničku?!“

Vojvodová sevřela Zalabákovi tváře, brejlala mu do obličeje jako kožařka „chlapečku, tam není po hrdinství a útrapách ani stopa, děťátko, nezlob se, musíme to o pět či deset let odložit“.

Dva Zalabákovy vrstevníci co se usadili naproti, vyprskli „Michale, asi budeš muset padnout hubou do feráků“.
„Ani zarděnky by nebyly k zahození, chacha.“

Zalabák kamarády zarazil „pánové, mně v Mexiku stačila akácie, ale tu partii těla paní Vejvodová určitě chtít malovat nebude“.

Spojené stoly nazdobené zlatem piva sváděly kaktusáře drát se o slovo, propírali, co se dalo, ti starší život kolem dokola, mladší život kolem kaktusů, i kominíček se nad limonádou pochlubil „podzim je tady, pokvete mně první ariocarpus“.

Jako kdyby Klabanovi nahodil na smeč „a co má bejt? My tu máme jednoho, co je nažene do květu třeba v dubnu!“
Kročil zabraný do hovoru s milou sousedkou, se přes Aničku a Zalabáka vyklonil „říkal tu někdo něco?“

„Nic, jenom že je tu někdo strašně šikovnej“ ozval se Klaban. Vejvodová si povzdechla, natočila se na hezounka Zalabáka a pošeptala do ouška „kdybych já tenkrát věděla, co z těch slaměnek udělají, že se budou takhle handrkovat, zbav mě toho a budeš mít větší zásluhy než náš kominíček“.

„Aj, aj“ zabědoval hezounek „nechcete raději natřít plot, nebo vyměnit ten hlavní jistič?“
„Ne, ne, chlapečku to už by dneska nestačilo.“

A ještě jednou si Klaban rýpl do Kročila. To když k hodině desáté lichotili paní Vejvodové už i ti mladí utřinosové, to se Klaban hned přidal „a co bys řekla tomu, Aničko, kdyby tě nějaký romantik zapěl, že máš ňadra pevná jak fašistický helmy, jako to vymyslel ten básník, co máš po levé ruce“. Vejvodová se rozesmála „fašistický? No kdyby řekl prušácký, ty byly přece nazdobené zlatavými bodci, básnické přirovnání to není špatné, v praxi horší obávám se, že by za chůze příliš harašily“.

Opilý Zalabák se k Vejvodové nějak moc přitiskl, nějak moc si jí předcházel, pro dnešní večer viděli všichni, že dnes byla Anička v obležení mladých.

Michal Zalabák, mladý človíček, co pro sebe z rodičů strhl ten nejhezčí povrch, byl i bojovník, co si zamanul, vybojoval, na tatínkovi cestu do Mexika, na mamince kus zahrady pro skleník a populární lufťáky, pivo mu chutnalo jak hrobníkovi, jenom ty hadry na ty nedbal, jako kdyby andílka oblékli do zednického, však mu jednou Vejvodová řekla, hadrníček s kušničkou jak andělíček. Zalabák tu dlouhou cestu do kroniky nemohl ustát. Kominíka, co cucá kofolu, klidně vymaluje a já mám řešit nějaký mizerný slaměnky? Kdyby jen věděl, co se chudák učeň nadřel, když strouhal zaneřáděný komín, aby jej mohl shora vyfutrovat tou ohebnou rourou, jak riskoval, když jí vynášel z učňáku a to nerezové koleno do příruby kotle co sám potají svařoval, zdál by se mu jeho úkol se slaměnkami přinejmenším zábavný.

„Co po mně ta ženská vlastně chce?“ o handrkování těch dvou dědků věděl, znal tu historii, jak jeden ke slaměnkám přišel, ale o tvrdé realitě věděl prd. S tou se seznámil až v pošmourný podzimní den, to už Klaban na tržnici nestál, to jenom Kročilovi se vyplatilo přešlapovat a nechat se olizovat vlhkem dušiček. „Jak vůbec vypadají ty pitomý slaměnky?“ položil si otázku, když náhodně procházel kolem městské tržnice. Procházel stánky zaplavené rozkvetlými chryzantémy a styděl se zeptat babek, jaké že jsou ty slaměné? Prohlížel tu dušičkovou výzdobu, jež mu doposud byla cizí „stánek jeden jako druhej, jako kuřata v drůbežárně, tvrdá konkurence při stejně nudném tovaru, kdyby měl někdo alespoň dušičkové langoše, klobásy nebo koláče“. Před jedním stánkem jej odchytla stará paní „mladý pane, vy si nic nenesete, copak vy nemáte předky? Rodiče určitě ano, jste mladíček, co takhle babičku, dědečka?“ „V plné síle, paní.“

„Pradědečka, co bojoval na frontě a co by si zasloužil vzpomínku? Jednou ta vaše dušička také bude ráda za malou kytičku“.

Zalabák ač budoucí ekonom se babce neubránil „ale jo, paní, jenomže já sháním slaměnky, ty prej dušičkám vydrží“. Stařenka se nevzdávala „lepší máte chryzantémy, ty prosvítí i tu dušičkovou mlhu, to je sluníčko na hrobeček“.

Zalabák kroutil odmítavě hlavou, stará paní se vyklonila a chytila jej za rukáv „počkejte, mám tu slaměnky, tady na věnečku, podívejte, jak jsou pěkné!“.

Podlehl, odcházel s nejmenším věnečkem, jenž hladil prsty a poslouchal to jemné dušičkové šustění. Zamyšlený a zchudlý o padesát korun „babko, za to by v Mexiku byla pořádná konzerva tuňáka“ se div nevylekal pana Kročila v rohovém stánku, ten si hrál na hloupého, co nepozná ani členy mateřského spolku. Až když se hezounek téměř opřel o pult a pozdravil, překvapeně zareagoval „co ty tady? Ty máš nést kytičku nějaký kočičce a ne se tu promenádovat s dušičkovým věncem“.

Zalabák se vzchopil, vzpomněl si na babku „nesu to na hrob pradědečkovi, zůstal na frontě“ při tom si v rychlosti prohlížel tu záplavu květů na docela hezkých kaktusech. Po návratu z Mexika, byl Zalabák trochu namyšlený, mladíček, jenž viděl kaktusy v divočině, o tom se tomuhle dědkovi ani nezdá „pěkně vám kvetou, pane Kročile, je na to pěkné počasí, viďte?“.

Kročil jej odbyl „hele nezdržuj se, pradědečkova dušička čeká“. Zalabák natáhl ruku a pohladil květy „no jo, šustí si jako ten věneček, jsou vyzrálé, takové nebyly ani na vyprahlých skalách v Mexiku“.

Kročil divoce přišlapával „hele, dej si vodchod ty Mexičane a nezapomeň říkat, jak to Vejvodová pěkně vymyslela!“
Zalabák už byl na koni, viděl jak Kročil je nesvůj, jak se vykrucuje a vinu hází na Vejvodovou, popíchl jej „když Oppenheimer vymyslel atomku, taky to s ní myslel jinak“.
To už Kročil navýšil hlas „jdi už, zacláníš mi tu!“.

„No jo, oni by se vám zavřely květy, to já musím stranou“.
„Hele, nedráždi mi, nebo budeš pít v hospodě kofolu jako kominík, to u Anděly zařídím“. Zalabák zahrál zděšeného „to mi nesmíte udělat, pane Kročile, vždyť já potřebuju kuráž na ty fašistický helmy!“

Kročil popadl jeden pěkný kaktus, strhl z něj žlutou slaměnku, s ním se natáhl přes pult „tumáš a upaluj, nebo tě ho zapíchnu do zadku a ty helmy jsou neprůstřelný, to si zapamatuj!“

Mladý ekonom Zalabák konečně viděl slaměnkovou realitu, budoucí pragmatický ekonom pochopil, jak jednoduše se dá dobrým nápadem znásobit odměna za lopotu. Jenomže on byl seriózní kaktusář, co toužil vmalovat do kroniky, a také čím dál víc jej lákaly helmy, co paní Vejvodová ukrývala pod košilkou.

Zimní tržnice již byla řídká a smutná jak opadaný doubek. Jen v první řadě stánků pár semknutých trhovců předvádělo adventní prácičku, svícny, věnečky, zelené stříbrné i zlaté jmelí, v ruce hrníčky svařeného co do studeného dne čadily jak malé chladící věže. Klabanovi ani Kročilovi už nestálo za to, přešlapovat na studené zemi, dýchat kaktusům na temena a chránit je před chladem i oni respektovali vegetační klid.

Zalabáka, syna úspěšných rodičů zvyklého hojnosti, malůvka do kroniky přitahovala víc a víc. Kvůli ní pochopil a vžíval se do role Klabana, jenž čelil vychytralé konkurenci „ta Vejvodová je neústupná, trápí jí svědomí, jak hloupě to se slaměnkami vymyslela a já to mám žehlit?“.

Před každou schůzí si lámal hlavu jak dědka Kročila přesvědčit, nejednou si připravoval pragmaticky ekonomické školení o tom jaký je pěstování a prodej kaktusů bez patřičné vášně ekonomický paskvil, jen vášnivé pěstování toleruje ten chabý výdělek, vášnivý pěstitel ale neblafuje, je hrdý na svojí práci jako chovatel co poučí plodného bejka. Jenomže ze školy dobře znal historickou sílu peněz, už ve starém Římě podváděli a dávali úplatky, nebylo snad období, kdy se svět nad penězi povznesl, ani ti svatí to neumějí! Netroufl by si říci „a vy jste na ty své slaměnky hrdý, pane Kročile?“ proto raději po každé schůzi při hospodské debatě vyrukoval s nějakým zábavným šlendriánem, co vyslechl od kantorů. Kročil se sice s kamarády zasmál, ale klátící se nad pisoárem vedle hezounka, se jednou ohradil „ty si budeš tak dlouho koledovat, až dostaneš za uši, myslíš, že jsem blbej? Radši mi řekni, jak daleko jsi s helmami, vsadím se, že si ještě nevystřelil, na ty musíš mít tříštivé, hochu!“

Zalabáka ta nedostupná košilka dráždila čím dál víc, snažil se za volným plátnem odhadnout alespoň typ. Visačky, držáky, hlavičky hříbků či hadrový jáhelník? Najednou jej ta vyzrálá žena přitahovala silněji, než v lokále objevené vrstevnice. Na únorové schůzi si uvědomil, že vstupenkou pod košilku je portrét v kronice, a ten bude jen po splnění úkolu. Bylo mrtvé období, nevěděl, s čím Kročil zjara vyrukuje, bylo mu divné, že ti dva kohouti najednou sedávají vedle sebe, samá srandička a štamprlička, že by se v Kročilovi hnulo svědomí? Že by Klabanovi slíbil smír a nechal slaměnky ve váze či na půdě? Jak ale Vejvodové dokáže, že jeho zásluhou? Do hospůdky po únorové schůzi nakouklo ulicí mezi domy chabé div ne na asfaltu se válející večerní slunce, Vejvodová jej zahlédla, pousmála se, dlaně uložila za krk, protáhla se jako líná šelma, poprvé vypjala ňadra pod košilkou a hlasitě vydechla „podívejte, jako krvavý fáč, před měsícem by se do téhle ulice ještě nezakutálelo“.

Hezounek usazený zády k oknu, se na milou výzvu neotočil, civěl na osvícenou košilku, jejíž vyžehlenou tkaninou daly poprvé o sobě vědět. Poprvé uviděl obrys protřelých ňader vyzrálé ženy. Nevylekal se, když jej Vejvodová přistihla, naopak zmužněl, okoukl zdroj rudého světla, podíval se na Kročila a píchl „jaro bude co nevidět a vypadá to, že kaktusové, to nebudou třeba ani slaměnky, co říkáte, pane Kročile?“.

Ten se krátce podíval na Klabana, vzápětí na drzého hezounka „my tu máme meteorologa? Co ty víš, jak bude zjara, každopádně ten nápad tady naší Aničky mám v rezervě, nosí radost v každém počasí, byla by hloupost ho nevyužít. Která hezká ženská už je dneska bez mejkapu? A ty se starej…, však víš vo co!“

Ne ten předchozí Kročilův blábol, nýbrž ta poslední věta Zalabáka odzbrojila, netoužil po tom, aby jí rozvíjel zrovna Kročil, raději se znova otočil na rudou kouli mizející v zemi. Ten předešlý Kročilův blábol ale zamrzel Vejvodovou, vrátila ruce na stůl a již s povadlou košilkou celému osazenstvu sdělila „ten nápad jak všichni víte tedy asi krom pana Kročila, byl myšlen úplně jinak, ale jestli chcete mít v něčem záslužné prvenství, pane Kročile, pak v tom, že na něj honem zapomenete“.

Kročil se vnutil do úsměvu „ty si dneska nějaká přísná Ančičko, kdyby se všechny ženy přestaly líčit, jak by to v ulicích vypadalo? Buďme rádi za to jak je to“.

Zalabák nahonem hledal nějaký lidskoekonomický argument jímž by Kročila vyřídil, nakonec plácl jen hloupý ekonomický „když je to nápad tady paní Vejvodové, tak proč jí neplatíte autorská práva?“.

Osazenstvo spojených stolů zpozornělo, očí zapřelo o Kročila, ten bouchl do stolu „za kolik myslíš, že tam stojím, ty ekonome? Andulko!“ zavolal na hospodskou „tady pro Aničku láhev toho nejlepšího vína a platím!“. Ač Vejvodová odmítala, láhev přistála na stůl jak neznámé letadlo přestože jej letiště z bezpečnostních důvodů odmítlo přijmout. A jakoby vystoupili dva pasažéři, k odchodu se zvedl Kročil v doprovodu Klabana. Naštěstí se osazenstvo spojených stolů rozpovídalo jiným směrem, Vejvodová nechala přinést druhou skleničku, tu přistrčila hezounkovi „co sis objednal, to si taky vypiješ. Nechám se od tebe pozvat. Já bláhová myslela, že budeme alespoň skicovat“.

Březen přál kaktusářům stejně jako Vejvodové. Na schůzi kráčela v jarní sukýnce, čímž odtajnila další tajemství, co na Zalabáka doléhalo. Civěli všichni, doposud byla kalhotová, civěl i kominíček „tak pro tuhle by mi náš mistr vyslal na teplárenskej komín klidně bez zajištění“ slušelo jí to, obzvlášť když pohladila hezounka po tváři „tak jak to vypadá se slaměnkami andělíčku? Bude moje umělecké dílko nadále zdobit městskou tržnici? Nebo ten poslední slib byl zrozen jen z vína?“.

Tím připomněla Zalabákovi poslední schůzi, kdy poručil druhou láhev veltlínského výhradně za sebe a Vejvodovou doprovázel k domovu jak udatný rytíř, co s Kročilem jednou zatočí, určitě to do jara vymyslí! Zalabák se zastyděl, dobře nosil v hlavě, jak před vchodem do domu Vejvodové žadonil, aby mohl projít domovními dveřmi, alespoň dva prstíčky, paní Aničko. Neúspěch zakončil zbrklým políbením a úsměvným úprkem. Ještě teď po měsíci si netroufl vyhodnotit, jestli to zbrklé políbení, jemuž se ostatně nebránila, bylo vstupenkou do říše tykání, zvolil raději opatrnost „vaše dílo zatím tržnici nezdobí, paní Vejvodová“.

První dubnový týden předvádělo slunce, přes jak vysokou laťku již skáče, Zalabák vystěhoval, objevil první poupata, co mu připomněla ten rytířský slib. Stejně v horku skleníku myslel víc než kdy jindy na košilku. A aby měl konečně nějaké zásluhy, vyrazil v sobotu na tržnici. Ještě se mu zdála neduživá, dny české úrody byly daleko, pár stolů zdobilo cizokrajné ovoce o něco více velikonoční kytičky a travička. Nebylo kam se schovat, bez front byl jako beze štítu, zato ta úhlopříčka z rohu do rohu, sotva popošel pár kroků od vchodu, oba měl jak na dlani. Srdce se mu rozbušilo, díval se po velikonočních námětech po kuřátkách v travičce, kohoutkách, vajíčkách, přece mu máma dala úkol něco vybrat, namlouval si. A žlutá kuřátka jej dovedla až před Klabana. Před pult z něhož se div nevylekal, neboť byl nazdoben jak královská hostina. Nebylo možné na první pohled neodhalit odstíny barev, pro něž, pokud by byly pravé, by kaktusáři zvedli vojnu. Hezounek zvedl oči na Klabana „dobrý den, pane Klabane, jsem jak u vytržení, vy jste snad objevil nové kalifornské poklady?“ dodal si kuráže, aby prodejce popíchl, protože ty ostny jeho feráků byly barevné jak paví péra, nejen dlouhé středové nýbrž i některé okrajové, hezounek nečekal na odpověď „to muselo dát fachu, pane Klabane, klobouk dolů“.

Klaban mlčel, skřípal zuby. Zalabák opět píchl „nedáte mezi ty kohoutky nějaké slepičky a kuřátka?“ „Hele ty mi vlez na záda, strarej se vo něco jinýho, slyšel jsem, na co máš pivku!“ vyštěkl Klaban.

Hezounek neslevil „a na co, pane Klabane? Prodáte mi nějaký kaktus? Dám jej místo kytičky, třeba tenhle gracilis? Anebo je to hystrix? To by se poznalo, kdyby se odrbala barva, že jo?“. Hezounek se divil, že jej Klaban nechal tak dlouho útočit, pozoroval pestré ostny a nutno říci, že to nebylo dílko zfušované nemotornými ručičky, tohle nemohl stvořit nekaktusář, naopak zkušený kaktusář, co sled barev má odpozorovaný „tohle vás také naučila paní Vejvodová?“.

Klaban vyjel „upaluj si koupit párek v rohlíku, tady mně nepřekážej, a nemysli si, že jsme neviděli, jak do ní děláš, jenomže vona pro cucáky není stavěná!“.

Zalabák vyhodnotil situaci jako mírně nebezpečnou, na ústupu se zeptal „a pro koho je stavěná, pane Klabane?“.
„Pro faráře, ty chytráku.“
„Hm, tak nashledanou!“

Sotva opustil jedno bojiště, čekalo jej druhé. Ke stánku Kročila se plížil jako uličník, v ruce pomlázku s malovaným vajíčkem, co koupil u stejné stařenky jako tehdy slaměnkový věneček. Kročil postával za pultem, na němž hezounek nemohl přehlédnout náskok jižního klimatického pásma. Na pultu nenašel jediný kaktus neozdobený květem, sotva při pozdravu zvedl oči „vy jste zavezl z Itálie, pane Kročile?“ zeptal se hezounek, zeptal se nejistě, protože posledně byl Kročilův hloupý podfuk do očí bijící, nyní měl co dočinění s podfukem propracovaným, květy nebyly kočičími hlavami na psím těle, hahnianu, spinossisimu zdobily malé fialové kvítky, notocactusy velké žluté, weingartie o něco menší a to na místě jako doopravdy, červené a bílé květy čančaly gymnocalycia, jakoby to všechno ladilo, jenomže Zalabák nebyl jen tak nějaký kaktusář, dobře si všiml, že kalichy gymnocalycií postrádají šupiny, že stavba květů ostatních rodů neodpovídá, okvětní lístky, blizny i pestíky neměly s kaktusovými květy nic společného. Hezounek byl opět na koni, ale seděl na něm mrzutý, protože naděje splnit úkol zadaný Vejvodovou, bral za své.

„Jsi nějak zaraženej, Donchuáne, to víš, už to není jen tak, už je to umění, nebo sis myslel, že jsou pravé? To bych tě nemohl udělat, to bys neměl co na práci.“

Zalabák zklamaně pohladil pár různých květů „hm, umění, ale chrastí stejně jako sláma v kravíně“.

„Jo, je jiná doba, hošánku, lidi chtějí kolem sebe hezké věci, ale na údržbu čas nemají a tohle vyřešila naše Anička, jsou to takové umyvatelné ubrusy, víš?“

Jak si Zalabák vybavil Vejvodové košilku, potlačil úctu ke starším „bezúdržbového manžela bych přál vaší ženě“.

„Hele cos tím myslel?“
„Nic…, třeba umělý zuby, kyčle, kolena a nastřelený vlasy, pane Kročile.“

Kročil přimhouřil oči „hele, co ty jsi vůbec zač, tvůj táta diriguje loretánské zvony, nebo co? Jakpak jsi pochodil naproti u Klabana, nenatrhl tě límeček?“.

„Pan Klaban byl hodnej, říkal, že nejlepší jsou barevné fixy, a laky na nehty.“
„To že říkal?“
„Tak nějak no.“

„Hele, neprovokuj, čtyřicet let mi strhávali na důchod, a kde jsou ty peníze? Prožrali je viď?“
„Neprožrali, pane Kročile, z vašich peněz žili ti, co do důchodu šli dříve než vy, vás budu živit já, až dokončím školu.“ „Prokristapána, to se budu mít jak čuník v žitě, kdypak už tu školičku doděláš?“

„Za dva roky, do té doby vás budou živit jiní, třeba paní Vejvodová.“

„No vidíš, konečně si došel k rozumu, Anička mě vyživuje moc dobře! A teď nezacláněj, mám tu kunčafty.“

Zalabák uvolnil místo rodince se dvěma dětmi, mávajícími pletenou pomlázkou, všichni se nechali unášet kvetoucí krásou „vy jste lepší posel jara než krokusy na naší zahrádce“.

„A hlavně barevnější“ doplnila hlava rodiny, pán, jenž pozoroval rozzářená dětská očička, za něž se manželce přimluvil „neuděláme letos změnu? Kaktusy místo travičky? Co říkáš?“. Žena souhlasila „tak si vyberte, Olinko, Mášo, když tatínek konečně touží po změně“.

Holčičky byly nadšené, stoupaly na špičky, ukazovaly prstíky „ten chlupatý s malými červenými“ „a já tamhle ten kulatý se žlutými“ „anebo ten s oranžovými a kolem dáme kuřátka“.
Obě holčičky prosily očima, dokud hlava rodiny každé dcerunce neposvětila dva kousky a navrch jeden pro maminku. Menší holčička se natáhla přes stůl „mami, tenhle si vezmi, má modré kvítky, to tu jiný nemá“.

Kročil nemusel své zboží vychvalovat, ani nemohl, protože ten drzoun Zalabák civěl na rodinku i jeho samotného jak nějaký vězeňský dozorce. I když to byl mlaďas, Kročil nepotřeboval, aby v hospodě blbě kecal, raději dobrý obchod ukončil „tak zabalím těch pět a děvčátka ještě dostanou slevičku“.

Kročil obratně balil a Zalabákovi se v hlavě formovaly klíčové dotazy, jimiž by Kročila odradil, sám byť spokojený s dosavadním mladým životem, vycítil, že tohle není OK, jakýsi dávno zapomenutý opomíjený sokolský gen mu napověděl, že tohle by organizovaný kaktusář dělat neměl, že tohle je podfuk, podíval se za vzdalující se rodinkou. S kornouty v rukou jak s praženými mandlemi cupitaly holčičky po boku rodičů a Zalabákovi se na andělském obličejíku kolem přimhouřených očí tvarovaly první opravdové mužné vrásky.

„Co tam stojíš a civíš, to se tě tolik panička líbila? Jestli ty budeš takhle na mě dělat, tak mi spadne důchod na pětistovku“ zahudroval Kročil.

Tím klíčové dotazy vzaly za své, hezounek se rozloučil, vyšlápl rovnou k průchodu do tržnice, kde se již ztrácela napálená rodinka. Tu na chodníku doběhl „paní, promiňte, už jste někdy viděla modrý tulipán?“. Paní se rozhlédla po nejbližších „no pokud já vím, ten ještě nikdo nevypěstoval, nebo snad ano?“. Zalabák se usmál „nevypěstoval, to máte pravdu, ale také ještě nikdo neobjevil kaktus, co kvete modrými květy, tak nashledanou“.

Hrdě se rozběhl pronásledován početnýma očima čtyřčlenné rodinky.

I v tom zdařilém vzrušujícím životě, kde hezounek neměl nouzi o spolužačky o radost z kaktusů, našel čas lámat si hlavu jak se protlačit na stránky kroniky, jak pod košilku, jak praštit přes pracky ty dva podfukáře. Ona ta posloupnost jak záhy zjistil, musela být ale opačná, nejdříve rytířský čin, urazit pracky sokům, potom za odměnu do kroniky a nakonec možná pod košilku.

Oficiální dubnovou schůzi, jíž Vejvodová minula, nahradila hospůdkou, do níž přišla jak vrchní sekretářka v nadýchané bílé košilce se žlutým límečkem, hnědé sukni co pokrývala boky jak měděné pláty pravoslavnou báň. S pasem jako aorta opouštějící vypracované srdce, hnala se za hezounkem. Sotva přišoupla židli a uložila nohu přes nohu, překvapený Zalabák si nemohl nevšimnout jak se i v hospodském přítmí zaleskla ta božská silonová tkanina na kolínku a vůbec, jak se zadečkem zasednutá sukýnka povytáhla až po silonový lem a protože Vejvodovou zavalily dotazy kamže v tom ohozu, měl trochu času na vzpamatování se a také na trochu skromnosti, neboť dobře viděl podezíravé pohledy starších kaktusářů „proč zrovna k němu? Má s ní něco?“.

Vzhledem k eleganci po zvláště dlouhém uvítání se Vejvodová obrátila na Zalabáka „já myslela, že jenom kostelní andílci slibují a dohromady hovno nezařídí, oni i ti pozemští jsou k ničemu. Včera jsem nakoukla do tržnice a viděla, že mé veledílko je stále napodobováno, ba co víc zdokonalováno. Oni se nám ti dva kohouti dali dohromady, jeden lepí slaměnky, druhý líčí ostny a já myslela, že tomu uděláš přítrž. Andělíčku, andělíčku, asi si na ně najmu čerta, jenomže dát duši peklu se mi ještě nechce, copak s tím uděláme?“.

Jindy suverénní Zalabák pokrčil rameny „já to viděl a oni mě taky, jenomže to vaše dílko je natolik výnosné, že si ze mě nic nedělají“.

„Tak jsme na tom stejně, andílku.“

Vejvodová už se chtěla odporoučet, přesednout ke starší gardě, v jejímž objetí léta sedávala, ale Zalabák jí pokorně požádal „nechoďte, já to nějak vymyslím“.

Polichocená Vejvodová zůstala, dokonce se usadila svůdněji, znovu nohu přes nohu, horní kolínko zvedla do úrovně desky stolu, pravou rukou chytila vlastní kotníček. Zalabák potajmu pozoroval tu lesklou tkaninu, nebyla tuctová, co nosí jeho nudné nevyzrálé vrstevnice, to levné čínské tkaní, tohle bylo tkaní umělecké, tkaní na kolenou, co si hned tak před někým nekleknou.

I když byl Zalabák při svém mladém věku ženami značně otrkán, Vejvodová vnášela do jeho hlavy napětí, vzrušení ze záhady ale i žárlivost. Mračil se, když se svůdně zadívala na starší kaktusáře hýřící vtipem, tolik let mezi nimi žije, je svobodná, dostal jí někdo? Ví někdo, jak to vypadá pod košilkou? A právě tkanina na jejích kolenou, jíž se v opilosti hřbetem ruky pod stolem dotkl, vnukla mu myšlenku rytířského činu, jenž jej jednou posune až k lemu sukýnky, do kroniky a snad i pod košilku. Zastyděl se, když hřbet ruky co nemohl z kolínka odtrhnout, Vejvodová sama aniž by přerušila hovor s ostatními, vlastní uměleckou rukou odstranila. Styděl se, ale vítězně umělkyni pošeptal „mám to, za žádným čertem nechoďte, byla by škoda se upsat, já si s nimi do léta poradím“.

Rytířský čin připravoval celý měsíc, připravoval jej za pomoci mladšího bráchy, jenž byl docela jiného ražení. Ten pitomeček nevěděl o kaktusech vůbec nic, přehraboval se v elektronice, jakoby přebíral nahnilé brambory.

O jejím životě toho věděl jako hezounek o kaktusech. A právě bráškovo diletantství se hezounkovi hodilo, když mu cpal uspořené peníze a posílal jej na tržnici. „V každým příčným rohu stojí jeden dědek, co prodává kaktusy, voba šidí, jeden barví ostny, víš vůbec, jak vypadají ostny? To jsem rád. Druhej dědek lepí ze slaměnek falešný květy, víš, jak vypadají slaměnky? Prostě chrastí jako sláma. Víš, jak vypadá sláma? To jsem rád. U prvního dědka budeš nakupovat kaktusy s nejbarevnějšími ostny, co tobě padnou do voka, musíš ze sebe dělat blbce, což ty pro tenhle případ dělat nemusíš. U druhého budeš nakupovat kvetoucí kaktusy. Abys to nezvoral, každej nenápadně prozkoumej prstem, ty co nechrastí, jsou mi na nic! Ty ať si dědek nechá! Rozumíš?!“

A mladšímu bráškovi se nakupování moc hodilo, protože za nejlepší skvosty dostával milé diškerecí. Také hezounek byl spokojený, za oranžové trny a modré květy přidal na spropitném, do skleníku zatáhl zahradní stoleček a v půli května postupně nakoupené kaktusy vyskládal do úžasných jesliček. Konec května již byl nebezpečný, to už měl hezounek vítr, aby bráška nenakoupil opravdové květy či nenalíčené ostny.

Ohlášený termín klubové výstavy očekával Zalabák s napětím, barevné jesličky naskládal do dvou přepravek a úmyslně na poslední chvíli odvezl do výstavní místnosti, kde měl od včerejší přípravy rezervován vypočtený štráfek uprostřed expozice. Srdce mu bušilo, když přinesl první přepravku, jíž raději ukryl pod stůl. Naštěstí se kaktusáři věnovali přípravě prodeje, hlavně ti dva podfukáři. Donesl druhou várku a jal se jako poslední skládat ty barevné skvosty na výstavní pult. Všechno měl dopředu promyšlené, pořadí kaktusů zachoval jako doma v jesličkách na zahradním stolečku, kde tolik dní kombinoval a hlavně popisoval. Ke každému kaktusu vytvořil jmenovku s vymyšleným taxonem a pravdivým původem, protože to již byl čas, kdy původ kaktusu byl jako punc prstenu. Skládal je, uchechtával se, ale zároveň se obával, co bude dál. Přece jen byl ve spolku jeden z nejmladších, mezi starými se našla kaktusářská esa, zrovna ti dva podfukáři, jejichž sbírky dotovaly slávu ostatních.

Uložil poslední fialový skvost, zadíval se a uznal, že představa se do puntíku splnila. Ten na dlouhém výstavním stolu jemu vyčleněný záhadný proužek jako by byl na křižovatce dvou ulic, kde spořádaný šedý průvod dával vprostřed délky přednost průvodu travestitů, cvokům co se zmalují a navlečou barevné ženské prádlo, čímž jej poníží na nejhorší harampádí. Přesně tohle hezounek zamýšlel, neboť jmenovky Klabanem dobarvených ferocactusů vyjadřovaly přiléhavé taxony jako „Travestitana echidne, Klaban“. Jmenovky Kročilových slaměnkami načepýřených kaktusů hlásaly „Ammombium trolii, Krocil“. Ammombium zvolil hezounek záměrně, protože jím byl latinský název slaměnek. Krasopisně nazdobených a jedním směrem otočených jmenovek se hezounek vylekal víc než samotných rostlin, do Á zformovanou čtvrtku oznamující expozici obou podfukářů už si netroufl osadit, raději to vezme na sebe.

Díval se na dílo, nad nímž se rozklepal jak vystrašený ratlík, dokud nezahlédl Vejvodovou. Přicházela s tím velkým kaktusem, jenž byl objednán jako pouliční poutač. Zalabák zmužněl, vylétl Vejvodové naproti, jako čokl ucítil tu její krásnou vůni, jíž se odevzdal.

„Andílku, není tak těžkej neboj, nemá v sobě ani gram vody, ale zapíchneme jej spolu do trávy, chceš?“ Zalabák popadl kaktus ten zdařile napodobený asterias s věrným květem „je hezkej, hlavně aby neskončil na zahrádce ve skalce“.

„Nikdo by si nepomohl andílku, jeho životnost v exteriéru je za slunce třicet a za deště pět dní, zabodneme tenhle drát, ty jej slavnostně napíchni a výstava může začít.“

„Už začala“ upozornil ve vstupních dveřích Vejvodovou „vlastně už mi to začalo, podívejte!“

Kdyby neměl po boku ženu, jíž tolik obdivoval, utekl by ze dveří jako uličník. Vedle košilky ale kráčel, jakoby si jí vedl k oltáři a nelekl se ani rozzuřeného Klabana obklopeného shlukem kaktusářů a volajícího na druhého loupežníka „Láďo, pojď se na něco podívat!“

Kročil nechal prodejní instalaci a kvapem dorazil nastejno s Vejvodovou doprovázenou tím drzounem „to je tvoje práce, ekonome?“ vychrlil Klaban. Kročil se s tím pouťovým dílem mlčky seznamoval, ostatní stejně mlčky přihlíželi. Vejvodová přitiskla klouby prstů ke rtům, hezounek rudý jak jahoda vypotil výsměšná slova „pochod travestitů, pane Klabane“.

„Co že je to?“ zeptal se přísně Klaban. Hezounek posílený přítomností obdivované ženy drzé přirovnání zvelebil „pochod travestitů to jsou ti blbci, co se pudrujou, malujou rtěnkama a navlíkají se do ženskejch hadrů“.

Klaban si nakročil „nejsi ty blbej? Co tohle má co společnýho?“ podíval se po šklebících se kolezích i Vejvodová maskovala dlaní výsměch, hezounkovi navíc položila ruku na rameno „no já bych spíš řekla karneval v Riu“.

„Ještě ty se ho zastávej, Anno, vod kohopak jsme to asi vodkoukali?“ hájil se Klaban.
„Že má špenát železa jak v kovošrotu, taky léta opisovali od jednoho, co se utnul“ útočila s usměvavým klidem Vejvodová „vy jste mu navíc dodali kobalt, měď, molybden a antimon“. Jeden doposud nezasvěcený kaktusář prostoupil hloučkem „hele, mi máme ve spolku nějaké Vietnamce?“

Tím rozvázal jazyk vtipálkům „ne, ředitele Jablonecké bižuterie“. „Ládíku, nemáš z těchhle nějaká semena?“
„Vole jak bys chtěl sprášit slámu?“.

Ladislav Kročil doposud nepromluvil, díval se na tu načepýřenou nádheru jak do ohnivého krbu, najednou prsty vysunul jednu jmenovku a četl „Travestitana horrida, Klaban“. „Hm“ zabručel, ledabyle jí pohodil, vysunul druhou „Ammombium baldianum, Krocil“. „Hm, hm“ rozhlédl se po rostlinách kolegů, obrátil se na Zalabáka a přikázal „do deseti minut to zmizí, rozumíš?“.

Hezounek hrdý na rameno pod rukou obdivované ženy odporoval „nezmizí, je to má expozice“.

Klaban hloupě podpořil spojence Kročila „hovno tvá expozice“. „Tak čí tedy?“ zeptala se usměvavá Vejvodová.
Klaban vycítil, že přestřelil „neptej se tak hloupě, Aničko, sama víš, že tohle sem nepatří“.

Když se nikdo ke dvěma vítečníkům nepřidal, Zalabák využil převahy „a na tržnici to patří? Rejžovat na dětičkách, pane Klabane?“.

Takové napomenutí od mladého fracka bylo až příliš odvážné, Klaban se vzteky otočil, napřáhl, a Zalabákovi vlepil jednu výchovnou. Hrdina fyzický trest nečekal, zavrávoral, opět srovnal hrdý postoj a horkou zarudlou tvář natočil k Vejvodové. Žena se na Klabana zle zamračila, ale pohled na hezounkovu nesymetrickou kušničku jí okamžitě vrátil úsměv „tak to bychom měli, kroniku tu bohužel nemám, andílku, tedy honem do ateliéru než nám ta jednostranná rumělka na naběhlé tvářičce zmizí“ vzala Zalabáka pod paždí a odváděla si jej. Kročil za hrdinským párem vyběhl „ty anděly spravedlivej, zastavte ještě na chvilku“.

Poslechli. Ač nerad, vymkl se Zalabák z krásné državy, vrátil se ke Kročilovi, ten nadhodil hlavou „tak kolik si na tržnici za to všechno vyplázl? Nevíš? Tak si to spočti, máš to u mne, ale snad uznáš, že to musí pryč“.

Zalabák vítězně přitakal, Kročil mu prstem píchl do ramene „a teď sypej na ty fašistický helmy, ty spravedlivej anděly“