Kdyby na světě bylo jen pár kaktusů a já bych z té
bídy musel vybrat a kdyby jeden kvetl jako jarní jabloň a druhý měl
trny odpudivé jako aušusové březové koště, skočil bych po něm.
Pivo tehdy dělalo zázraky, když jsem ho pod pokutou pašoval
pivovarskou branou, za níž jsem léta nosil oděv i vercajk sládka. A
když bylo nastřádáno, vyjel jsem po kaktusářích objevovat extremně
otrněné rostliny a tím pivem otevíral majitelům dušičky, aby se
smilovali, aby prodali třeba i s duší. Někdy to šlo jako po másle,
jindy hůřejc a někdy se ložisko zadřelo docela. To ještě nebyli
kanárští dovozci a všichni měli jen to, co sami vypěstovali. Takhle
jsem v krátké době nahromadil sbírku, jenž neměla trnitější
konkurenci. Pořád jsem ale neměl dost, pořád jsem slídil, riskoval a
pašoval pivo. Ve spolku mě říkali Suprák, protože jsem o každém
novém přírůstku básnil, jaká je to super kytka. Ale to bylo ještě v
době, kdy tohle slůvko používali jen kruhy vědecké a já. Dnes, kdy
jej omšeli výrobci a hulvátští moderátoři, už se za něj stydím.
Jednou jsem ve spolku rozpoutal debatu, jak docílit na rostlinách
delší a mohutnější otrnění. To nebyla debata, ale konference. Tolik
názorů, tolik zaručených postupů, od kravinců, nakvašených
slepičinců, ovčinců, vylouhovaných kopřiv, skořápky do substrátu,
speciální hnojiva, více drasla, stopové prvky, málo zalévat, hodně
zalévat, sušit a pod sklem vypékat, hlava mě šla kolem. „A ty
největší trny jsem viděl v Blatné", urval si slovo bývalý předseda,
„člověče, to byly trny, že by z nich mohli vybrušovat nože. Jenomže
ty rostliny byly ušmudlané, jako ten dědek, co je měl. Já mu říkal
dědek Špína. Zahrada samá švestka a pod nimi smetiště a šrotiště, že
Nebylo kam šlápnout. Jak ty švestky trhal, to ví Bůh. A ten smrad,
bejt jeho soused tak tam má hygienu. Já tam byl se starou, ale ta mi
utekla na ulici. Ty trny, to sem jinde neviděl. Nechtěl prozradit,
čím to krmí. Furt mlel, že všechno se musí zužitkovat. Tam by ses
měl jet podívat. Jestli teda nezemřel na otravu špínou“.
Jezdil jsem opíjet dušičky na jih i sever Moravy, proč bych nejel 60
km do Blatné? O týden později jsem podle instrukcí hledal Okouní
ulici. Projel jsem kolem zámku, pak náměstíčkem a na výjezdu jsem se
raději zeptal. „Okouní? Jo. Pořád rovně za nosem a před krematoriem
doleva a to je Okouní.“ Musel jsem se smát. Před léty, když jsme
začínali jezdit na ryby do Buzic, do malé vesničky za Blatnou, také
nás poslali kolem krematoria.
Ta ulice byla nekonečně dlouhá, vystoupil jsem a hledal zahradu
plnou švestek. Viděl jsem samé pěkné baráčky, podle popisu tam přece
má být ruina. Až docela na konci jsem zavětřil. Takovej divnej pach,
jako ze zvěřince. Šel jsem za nosem a najednou uviděl švestkovou
modř. Ale jakou, zrovna jako z katalogu, jenomže když jsem přišel
blíž a viděl to, před čím jsem byl varován, elán božských trnů
vyprchal. Pod řadami švestkových stromů nános, jako po povodni. Ve
sběrném dvoře alespoň mají šrot, dřevo a sklo na hromadě zvlášť, ale
tady? Na pračkách, ždímačkách a lednicích dřevěné palety, demižony,
necky, vaničky o kmeny opřená stará okna a svazek trouchnivých
prken. Jak se na ty nádherné švestky dostane, bylo mi záhadou a měl
jsem po chuti na trny, šedesát kilometrů sem, šedesát zpátky úplně
zbytečně.
Po chodníku přicházela paní se psem. Už jsem jí chtěl oslovit, ona
najednou přešla na protější stranu. Pes ale ne ten se naježil a
bojovně se plížil kolem hradby. Přeběhl jsem a paní oslovil, „prosím
vás, bydlí v téhle zahradě někdo?“. „Myslíte na tom smradlavém
smetišti? Jo, eště toho drbana šlak netrefil. Ale jednou shoří i s
těma potkanama. Raději tam nechoďte. Tam to voní akorát čoklům. Dagu
k noze!“
Chtěl jsem to opravdu zabalit, ale pak jsem objevil vrátka. Bez
zámku, bez kliky, zavřené jen okem z drátu, žádný jmenný štítek,
žádný zvonek. Bál jsem se a před paní se styděl zavolat, ale nakonec
jsem oko nadzvedl a otevřel. Od vrátek vedl, představte si, žulový
chodník někam do hustého bezinkového porostu. Když jsem vstoupil,
viděl jsem, že dlažbou jsou vlastně žulové náhrobky. Sem tam byl
nápis s letopočtem úmrtí. Před bezinkami stála otevřená trouba a v
pečícím prostoru chrápal tlustý kocour.
Když jsem toho povaleče míjel, vyběhl proti mně potkan a po něm v tu
chvíli skočila ze švestky kočka. Potkan ze zoufalství zaběhl do
trouby a kočka za ním. Leknutím jsem vzteky kopl do víka a velká
trouba se zavřela. Nikdo si neumíte představit ten dračí řev v
uzavřené plechové nádobě. Ta trojice bojovala na smrt. Svíralo se mi
hrdlo a strachy jsem se rozhlížel. Najednou se víko trouby rozletělo
a pocuchaná kočka se vykutálela ven. Udělala kotrmelec a proběhla
pod hradbu a pelášila po ulici. Hned za ní se vybelhal potkan. Tahal
za sebou krvavý zadek a v troubě zůstal kocour s nehybným krvavým
hrdlem.
Bylo mi nevolno a do toho jsem slyšel nějaké šoupavé kroky. Ze
zoufalství jsem se přikrčil mezi dvě pračky. Kroky se došoupaly až k
troubě, chvíli bylo blahodárné ticho a potom jsem zaslechl, „tak
pojď ty blbečku, za chyby se draze platí". Když se kroky vzdalovaly,
vykoukl jsem a uviděl strašně vymóděného dědka, jak odnáší za zadní
packy mrtvého kocoura a spolu se mi ztratili v bezinkách. To je
výlet! Kdybych mohl alespoň panáka na kuráž. Otevřel jsem vrátka a
vešel do civilizace. Chtěl jsem obejít zahradu z druhé strany, abych
měl jistotu, že alespoň uvidím skleník, ale tomu bránil nějaký sklad
blatenských rybářů. Nevzdám to! I kdybych měl ve spacáku přespat v
autě.
Našel jsem hospůdku, napil se na kuráž a znovu jsem nadzvedl drátěné
oko a to už otrlejším krokem ťapkal po žulových náhrobcích. Prošel
jsem až k bezinkové stěně, pod níž jsem na konci krvavé stopy uviděl
zdechlého potkana. V bezinkách chodníček zatočil k dědkovu hradu.
Kdyby tak bylo po druhé válce, a já přišel o všechno, možná bych se
tu i zabydlel. Když jsem míjel oprýskaná okna, zavolal jsem, „je tu,
prosím vás, někdo?!“. Odpověď kupodivu pohotová, „né! Šrot už
neberu, slivovici nemám!“, ozval se hlas za rohem.
Popošel jsem. Před domkem z převisu střechy visel za nohy přivázaný
kocour a dědek jej stahoval. Myslím, že jsem byl až dost drzý, když
jsem řekl, „dobrý den ve spolek, něco vám nesu k té pečínce!“.
Podíval se na mě zkoumavým pohledem, a jakoby těžkal na mě namířený
nůž, pokračoval ve stahování. „Všechno se musí zužitkovat, všechno,
byl to pitomec, nechal se zahryznout potkanem, za to ani nemám na
něj moc chuť, neseš mi česnek nebo bazalku?“
Konečně jsem zahlédl skleník. Sundal jsem batoh a na stoleček
vysázel šest exportních dvanácteček. „Tu plzeňskou sračku ke
kocourovi?“ Ztvrdly mě rysy. To se mi ještě nestalo. „Vám tohle pivo
nechutná?“ „Chutnalo, když leželo šedesát nocí ve dřevě. Ale nech to
tu, všechno se musí zužitkovat, všechno. A co chceš ty? Ledničku,
pračku, nebo ždímačku? Klidně si vyber, mám všechny značky.“
Doufal jsem, že si dělá srandu a zeptal jsem se, „slyšel jsem, jak
máte pěkně otrněné kaktusy, proto jsem přišel“. „Jó? A kdo tě to
nakukal? Na kaktusech tu nikdo nebyl nejmíň deset let.“ Sotva to
dořekl, to jeho prapodivně vymóděné tělo nadskočilo a při dopadu
jako jeden sval obrovskou rychlostí máchlo rukou. Ve vzduchu to
krátce zašumělo a dobrých šest metrů od dědka hrozivě zapištěl
potkan proklátý nožem. „Fuj.“ Vydechl jsem. On se jenom pousmál,
„vidíš, nevydržel pitomeček. Navnadil jsem mu kocouří jatýrka“.
Potkana sebral a z nože setřásl do rezavého šrotovače. Točil klikou
a o spodní plech pleskaly cáry masa a rozdrcených potkaních
kostiček. „Všechno se musí zužitkovat, všechno. Nakrmím s tím
kocoura.“ Najednou kliku zastavil, zadíval se na obnažené zvíře a
poprvé se pousmál, „No jo…, ale ten blbeček se nechal zakousnout.
Nevadí. Pojď se na něco podívat“.
Docela vysekaným paloučkem jsme sešli dolů k hradbě, „dívej se“. Z
plechu nabíral krvavé cáry potkaního masa, mrskal je přes hradbu,
aby pleskaly o hladinu obdélníkové nádrže. Voda začala vařit a
stříkat do výšky, „hladoví duháci vidíš? Blateňáci je tu mají
zakomorované“. Když jsme šli zpátky, povídal si, „všechno se musí
zužitkovat, všechno". Odvázal kocoura a odnesl do domu. Čekal jsem
půl hodiny. Potom se vyšoural, naskládal piva do košíku, na stůl
postavil uměleckou karafu a skleničku. „Nalej si“. Zase mě nechal
samotného. Neměl jsem chuť tady něco pozřít, ale skleničku jsem
nalil a po polknutí jsem vzdal hold, „tak tohle je asi ta nejlepší
slivovice na světě“. Za chvíli dědek vykoukl z okna. „Tak jdi na ty
kaktusy, běž. Já musím hlídat troubu.“ Nalil jsem do druhé nohy a
vyrazil.
Jestli jste někdy viděli mumii Ferocactus latispinus, tak nějak
vypadalo asi třicet kaktusů v dědkově skleníku. A ještě k tomu jako
nastříkané černošedým sprejem. Pro člověka, který má rád barvy trnů,
učiněná pohroma. Když jsem se ale zadíval na jednotlivé rostliny,
užasl jsem. Opravdu trny, ze kterých by se daly vybrušovat nože.
Snažil jsem se prostrčit prst ke stonku, jestli jsou vůbec naživu.
Na prstu mě zůstala vrstva prachu. Proboha, kde je ten dědek
skladuje? Foukl jsem do jedné rostliny. Hrůza. Oblak prachu odkryl
alespoň nějaké svěží barvy. Potom jsem drze vzal jednu rostlinu a
hadicí ostříkal. Zatajil se mi dech. Byl to nádherný ferokaktus,
takový jaký nenajdeš snad ani v přírodě. Trny byly ještě zčernalé od
sladkých šťáv, ale jinak excelentní rostlina. A to jsem vzal do ruky
tu méně otrněnou.
Vrátil jsem rostlinu na místo a zkoumal pěstební podmínky. Pominu-li
ten nepořádek, je to stejné jako u mě, zálivka podmokem, rostliny
pod sklem, dobré větrání, jedině do substrátu jsem neviděl. Usedl
jsem do trávy a koukal na tu jeho chatrč. Najednou jsem ucítil
takovou vůni, že jsem nevědomky polykal. Dědek vycházel s pekáčem,
„tak pojď na toho pitomečka, je na česneku“. Přišoural jsem se,
dědek zvedl poklici a já uviděl voňavé kocouří tělo. Nikdy bych
nejedl kočku nebo psa, navíc krmenou a udolanou potkanem. „Moc
děkuju, voní to nádherně, ale já nebudu.“ Nepřemlouval mě. Přiklopil
poklici a zaklel, „ty mě sereš! Pojď za mnou!“.
Došli jsme na pravý bok domu, tam mně podal svazek tučných bambusů.
Pak ze stolu ulomil kůrku chleba, „pojď!“. Sešli jsme paloučkem k
hradbě, „pořádně se rozhlídni, máš lepší oči…, nikdo?“. Vsunul do
sebe tři nestejně silné bambusy a vytvořil asi osmimetrový rybářský
bič. Na špici byl kousek rybářského vlasce s háčkem. Na něj napíchl
kůrku chleba, „jsou hladový, žerou i těsto“. Zbylou kůrku mě podal.
Potom přeručkoval k silnějšímu konci, ten si zapřel o břicho a jako
jeřáb při stavbě výškových domů se otočil s prutem nad pstruží
komoru. Potom jej opřel o hradbu a přes ni prut naklonil špicí k
nádrži. Jen se chleba dotkl hladiny, skočil po něm pstruh. Ani moc
nesekal. Zvedl špici a jako jeřáb s nákladem se otočil, „jdi ho
vyháknout, prašti s ním a napíchni chleba“. Při třetí otočce se
zeptal, „máš dost?“. „Jestli mám sníst všechny tři, tak určitě.“
„Moc vod nich nečekej, jsou to granuláči, kocour je kocour.“
Po lahodné večeři mě vyprávěl, jak začínal kaktusařit, jak byl brzo
středem pozornosti právě pro unikátní otrnění. Ale jak jej docílil,
jsem se nedozvěděl. Na každou mou záludnou otázku jen odpovídal,
„všechno se musí zužitkovat, všechno“. Ráno, když jsem se přišel
rozloučit, zrovna nesl konev s vodou. „Vždyť já jsem ty kytky letos
ani pořádně nezalil.“ Uprosil jsem ho, aby mě alespoň jednu zapůjčil
domů a to se mně povedlo. Byl to také ferokaktus, ale se stovkou
abnormálně širokých trnů. Měl jsem v plánu jej restaurovat. „Tak za
týden nashledanou pane Mládku.“
Restaurování
Kdybychom na to byli tří, každý s kartáčkem z jedné strany a
ucucávali dědkovo slivovici, bylo by to možná zábavné, věděl jsem,
že restaurátorská práce není automatická mycí linka, že je to
zdlouhavé nimrání, ale drbat kartáčkem na zuby každý trn jsem
nevydržel. Nejdříve jsem dědkovo latispinus ostříkal proudem vody,
abych opláchl mour. On ty nádherné kaktusy zimoval ve vlhkém sklepě
na uhlí a ještě razil teorii, že se zaprášené kaktusy nespálí a
nezabydlí se v nich pavouček. Holt mu chybí naše oči estétů. Nejen
mourem, ale plísní byly potaženy ty široké vroubkované trny ty
zámečnické pilníky, po první očistě jsem rozdělal jar a dlouhovlasým
smetáčkem rostlinu drhnul. Kolik chlupů jsem z košťátka vytrhal,
nevím, ale když začala zářit červená, kterou mám na trnech tolik
rád, přitlačil jsem.
Po oschnutí jsem zjistil, že to ještě není ono a kartáčkem na zuby
drhnul trn po trnu. Hlavně u báze, kde plíseň držela jako latex na
stěně. Dlouho jsem to nevydržel, a sáhnul po peroxidu, postříkal
jsem celou rostlinu a pozoroval, jak se ta černá potvora mění v
chomáčky pěny. Rostlina šuměla jako aspirin ve vodě. Opět jsem jí
postříkal hadicí a nechal oschnout. Ještě jsem nebyl spokojen, ještě
chyběl krůček k dokonalosti.
Nakonec jsem se odhodlal k jednomu drsnému přípravku. To jsem ale
rostlinu vyklepl z květináče, kořeny od krčku obalil igelitem a
zajistil provázkem. Znovu jsem jí tím drijákem postříkal. Tentokrát
to bublalo jako pěna pod jezem až jsem dostal strach, rostlinu
naposledy opláchl proudem vody a nechal oschnout na slunci před
domem. Když jsem se vrátil, na betonu zářila, jakoby tam přes
poledne vyrašila pohádková červená muchomůrka s bílými tečkami. S
neporušeným balem jsem jí zasadil do misky, obsypal cihlovou drtí a
postavil venku na stůl.
Když přijela moje družka, má vášnivá rybářka, se kterou se již dva
roky nenudím, mohla na něm oči nechat, „jako když jsem tenkrát, v
Malechovském náhonu, chytila toho zbloudilého potočáka. To byl
nejhezčí pstruh, co jsem kdy viděla“. Všechno jsem jí dopodrobna
vyprávěl. Ani potkani jí neodradili a já musel slíbit, že za týden
pojede se mnou. Je otrlá, když jí vidím v broďácích v proudu pod
jezem říkám si, tohle by jednou měla být paní Rovná? A nosit mé
jméno? Díky ní se k rybařině pomalu navracím a docela dobře snáším,
že na tu divošku nikdy nestačím. Jinak je pohledná a v civilních
šatech, i ve svých pětatřiceti docela svůdná. Ale myslím, že i pod
tím jezem jí to moc sluší.
Na dědka se vyzbrojila zbraní hromadného ničení. Uvařila pravou
svíčkovou s knedlíkem a ke krátké sukni a k nejjemnějším silonkám
obula fialové střevíčky na vysokém. „Neboj, on tě ho nechá. Já to s
ním nějak skoulím.“ I mě rozptylovala v řízení. Naposledy jsem jí
takhle viděl na kaktusářském bále, kde pokladník prohlásil, „tak
tohle je v ranním slunci rozkvetlá marsonerka“. Zajistili jsme si
ubytování nedaleko od dědka. „Vidíš, to je ta trouba, kde se
servali.“ Dělal jsem jí průvodce po náhrobním chodníčku, „a podívej
ty švestky, modré, jako byla svazácká košile, řekni mi, jak je může
v těch krámech trhat?“.
Najednou za zády slyším psí funění a rozezlená slova, „I coury už k
tomu drbanovi chodí. Dagu, k noze!“. Byla to ta vzteklá baba od
naproti, „Toho si nevšímej“, konejšil jsem svou milou. Tak hluboce
se nadechla a rozevřela oči, „Kájo, to bylo jako na mě? A já si
vzala ty nejlepší střevíčky. Aby sumec stáhl tu babiznu pod vodu!“.
Zasmáli jsme se tomu. Jak ty její střevíčky něžně klapaly o
náhrobky, slyšel jsem, jak si povídala, „Oukleji jedna mizerná,
kdyby tě štika drapla".
Vešli jsme do bezinkového porostu a já zavolal, „pane Mládku, jste
doma?“. „Šrot už neberu a slivovici nemám!“ Známá odpověď, ale
odkud? Před domem jsem se rozhlédl a viděl dědka jak krmí ryby.
„Dobrý den, přinesl jsem ten latispinus. Copak, skolil jste dalšího
potkana?“ Neotočil se a krmil dál. Sešel jsem dolů. „Co se ten blbec
nechal zakousnout je mi tu smutno. I ty pstruhy vylovili a vyklopili
sem pár nějakejch potvor, jsou mlsní, nežerou ani ty pomletý
potkany. Tak kde ho máš? Já tě taky něco ukážu.“
Přešli jsme palouček, najednou se zastavil, polkl slinu, jako kdyby
viděl do zlatova upečenou kachnu, tím krvavým plechem od šroťáku
přikryl hrudník plný šlach, „a to má být co?!“. Proměřil Alenu a
podíval se na mě, „nevíš, kde se to tu mohlo vzít?“. Polilo mě
horko. Alenka stála téměř v pozoru, v ruce držela tašku se svíčkovou
a dívala se tak strnule, ale přesto se vzchopila dříve než já, „My
patříme k sobě… jako…“, šibalsky se rozhlédla, „jako štafle ke
švestce“. Dědek se podíval na šlochot pod stromami. „To nevím, kam
bych je asi postavil, chytrá! Nech mě ho na stole, mám ještě práci.“
Otočil se, zahodil plech a šel do skleníku.
Přišoural jsem se k Aleně. „Nezabrala si holka, už si na zdejší
poměry asi staré koště.“ „Ještě ty mě dráždi, napřed baba, potom
dědek a teď ty. Mám tohle za potřebí? Zlatý gumovky pod jezem.“
„Říkal jsem ti, že je to tu kruté.“ „Zvěř možná, ale že lidi, to si
neříkal!“ Pořád držela svíčkovou a mě začalo být Alenky líto. „Zvu
tě na dobrou večeři, pojď.“ Téměř nehybně stála, jenom nadzvedla
tašku, aby mě dala najevo, „na tuhle svíčkovou?". „Nechal jsem vám
ho na stole, pane Mládku. Nashledanou.“
Ani jsem do skleníku nenahlédl a zklamaně odcházel. „Počkej…, pojď
se podívat.“ Jako voják na povel „čelem vzad" jsem se otočil a vlezl
do skleníku. Překvapil mě parapet rozehraný barvami, až jsem se z
toho vylekal, že teď už nic nevyprosím, kaktusy byly čisté a dokonce
k prasknutí napité. I po napití byly trny na rostlinách abnormálně
husté. Začal jsem rostliny poznávat. „Jak jste toho docílil?"
„Koukáš, co? Měkká voda z hadice a ze stříkačky tvrdá slivovice.“ V
tom skleníku jsme se zapovídali, dokud jsem se nevzpomněl, vždyť
jsem jí tam nechal čekat. „Pane Mládku, ta venku, to je moje už dva
roky družka, je blázen do rybařiny a uvařila vám svíčkovou.“,
orodoval jsem. „Tahle a rybářka? A svíčkovou? Já vím, z mizernýho
kuřecího a knedlík z vývařovny. Vona ještě neutekla? Tak ať se
posadí!“
Vyběhl jsem za Alenou, „můžeš se posadit!“. „Děkuju, já postojím,
jen si tam klidně kecejte, já mám na těch jehlách mladé nohy“, běžel
jsem zpátky do skleníku. „Pojďte se, podívat na ten latispinus.“ Moc
se mu nechtělo. Ty jeho kaktusy byly očištěné, ale s plísní si
slivovice moc neporadila, věděl jsem, že ten mnou restaurovaný je ve
vyšší kategorii. Došoural se ke stolu, „a proč se neposadí?“.
Podíval se na mě, jako bych byl tlumočník mezi znepřátelenými
mocnáři. „Máš se posadit, Alenko“, řekl jsem s úsměvem. Latispinus
ale vychvaloval a dokonce donesl karafu se slivovicí a dvě
skleničky. Jako někde před zkušební komisí seděla Alena a já na ni
krčil ramena. Trpěla, když nalil jen „do dvou“. Je to hulvát,
pomyslel jsem si. Sedl si tak, aby Alenku neviděl.
Představit je, bylo nad mé síly a raději jsem zavzpomínal, „vyprávěl
jsem Alence, jak jste mně posledně úspěšně nachytal pstruhy“. „Říkal
jsem tě přece, že už je odlovili. Tak ať si vezme prut a zjistí, co
tam ti koumáci nasypali.“ „Může?“ „Jo, v sobotu sem nikdo nepřijde.“
Zavedl jsem Alenku za dům, ke složenému bambusáku. „Jak mám na dědka
dělat voči, když se na mě ani nepodívá?“, zoufale mně řinčela do
ucha. „Kašli na to, von se jednou chytí.“ Když jsem z hřebíků na
stěně sundal bambusák, pookřála. Hladila tu cizokrajnou kulatinu,
jako by to byl nejjemnější kožich. „Je nádhernej, ještě jsem na
bambus nikdy nechytala.“ „Bodejť, když je poválečnej. Sešli jsme
dolů k plotu a sestavili rybářské bidlo. „A chytá se na potkaní
masíčko, holčičko“, upozornil jsem Alenku. „Nemluv mě do toho!“ „Je
přece mojí povinností seznámit nováčka s místním rybářským řádem,
nemyslíš?“ „Jdi se vykecávat s dědkem, ty instruktore, stejně je to
tu, jako kdybych chytala v akváriu.“
Nechal jsem Alenku samotnou a šel vykecávat k dědkovi. Mládek byl
pryč. Jak jsem se usadil, vyšel v čisté košili a mně se zdálo, že je
dokonce načesán. Posadil se, tentokrát jako v divadle, aby pobral
pořádnou šponu z hlediště, „a na co chce jako chytat?“. „Nebojte,
ona si poradí.“ To už jsme viděli, jak zvedala kamen pod bezinkami.
Potom napíchla nástrahu a ne jako otáčející se jeřáb, ale přes hlavu
sklopila prut do nádrže. Opřela jej o plot a krátký vlasec s
nástrahou spustila pod vodu. Stála nádherná, jen občas musela
přešlápnout, protože jehličky střevíčků zajížděly do vlhké trávy.
„Chytne prd, ale alespoň mně provzdušní trávník.“ Moc jsme
nemluvili, jen hltali tu eleganci. Chvíli vodila nástrahu, potom
bidlo přes hlavu vytáhla a běžela k našemu stolečku. Dědek se
najednou natočil na mne a povídal něco o kaktusech. Alenka sáhla do
tašky, vytáhla koláček knedlíku a nastražila oči na dědka, „vezmu si
tohle, stejně je to asi jen pro potkany“. „Kuřecí svíčkovou nechci“,
zabručel na stranu otočený Mládek, když se vzdalovala. „To vážně
není kuřecí, pane Mládku. Je pravá a knedlík vařila doma na plotně.“
Když Alenka zvedala prut, dědek se natočil zpátky do hlediště a
mlčel. Neuběhla ani minuta od náhozu a já uviděl Alenu, jak divoce
přes hradbu zasekla a páčila tou jednoduchou školáckou pákou
nějakého netvora. Jenomže ve vodě začal tak divoký tanec, že prut
jezdil jako přenoska po ohrané desce. Přitáhla jej více od hradby,
aby zvětšila páku a s tou chodila, jako když ve stoje na korábu
pádluje obrovským veslem. Pak ryba změnila směr, plula kolmo od
hradby, a když byl prut úplně otočen špicí k vodě a Alena měla ruce
už nad hlavou, najednou se svalila na zem a v rukou držela jen dva
díly bambusového prutu. Dědek se rozchechtal a s otevřenou hubou
plácal dlaněmi do kolen.
Bylo mi moc trapně a chtěl jsem Alence běžet na pomoc. Chytil mě za
ruku a silou mě vrátil do židle. Když se Alena postavila na
střevíčky a slyšela ten jeho smích, rozkročila se, co jen sukýnka
dovolila a v bojovném postoji vyplázla na dědka jazyk. Pak se prudce
otočila, vyskočila na hradbu, po dřevěných plaňkách se přetočila a
dopadla na pozemek rybářů. Vykopla střevíčky a běžela k nádrži. Tam
jako torpédo po hladině jezdila zbylá část prutu. Viděli jsme, jak
se natáhla, při tom mě dědek sevřel loket, drapla prut a kolem
nádrže pobíhala za rybou, a co nejvíc zvedala prut, aby tlumil
trhavý rybí odpor. Příliš krátký vlasec zapříčinil, že při jednom
výpadu stáhl mou rybářku do vody. To už se dědek nadzvedl a mě
bolestivě sevřel.
Když se Alena vydrápala na břeh, aby pokračovala v běhání za rybou,
to už dědek nevydržel, zaběhl do domu a po vteřině vylétl ven. Potom
běžel k plotu, který zdolal jako kočka na úprku a doskočil k nádrži.
„Zvedni ho! Zvedni ho!“ Zařval tak, že se Alena zapřela a silou, což
byl obrovský risk, zvedla prut. Rybu zastavila, a když ta chtěla
udělat poslední bojovný výskok, který by už vlasec nevydržel, dědek
máchl rukou a jeho kudla prolétla skřelemi do obrovské rybí hlavy.
To už jsem byl i já u plotu a viděl vyčerpanou Alenu, jak přitahuje
rybu ke břehu, aby jí dědek mohl za kudlu vytáhnout.
Byl to neskutečně velký Amur. Dědek se napřímil a s úsměvem podával
Alence ruku, „gratuluju. A ty nekoukej a přines štafle pro dámu!
Jsou za domem!“. S radostí jsem hnal splnit rozkaz. Když jsem
přiběhl a roztáhl je, vydal další, „uraž ten řetízek a dej je přes
hradbu“. Nepřemýšlel jsem, že mám také nohu a pěstí jsem vší silou
praštil do řetízku. Bolest mně projela zápěstím, ale rozkaz se musí
splnit a až potom bědovat. A já bědoval dlouho. Štafle jsem roztáhl
na obě strany hradby a dědek Alenku vyzval, „prosím, dámo“. Ještě
sebral střevíčky a pak se jen zaujatě díval, jak nahoru stoupá
promočený zadeček nad stehýnky, kde bylo na desítku silonových ok.
Ten Amur měl 95 cm a než se Alena uvnitř domu zrestaurovala,
pošeptal mi, „tý se drž jako klíště, chlapče, to je stroj do
nepohody“. Až později, u dolité karafy jsem pochopil tu jeho
pohádkovou proměnu.
Jasmína
Jako kdyby se přehnala šedivá bouřka, zastavil se vzduch, slunce
vysušilo vlasy, z boudičky na okně z té laické okenní meteorologické
stanice vyběhla panenka a zahlásila vysoký tlak. Zrovna tak vyběhla
z dědkových dveří převlečená Alenka. Dvakrát se zatočila a
vypůjčenou sukýnku zvedla nad kolena. Skládaná z černých a červených
pruhů, z látky, z jaké jsme za mlada mívali pionýrské trenýrky.
Černý pas posetý stovkami třpytivých korálků. „Koukáš, co?“ Houpavým
krokem se nesla, aby někam pověsila tu svou vymáchanou sukni. „Kde
jsi takovou vyštrachala? Moc tě sluší. Takové měly dříve Baráčnice,
ale to ty nemůžeš znát.“ Ze dveří vyskočil dědek a oponoval, „ne,
ne, kdepak Baráčnice, ta k žádnému kroji nepatří, to je pravá
cirkusácká! Jediná na světě! A byla jenom Jasmíny.
A co uděláme s tou vaší velrybou? Maso bude ztučnělé, je to
generačka. Co takhle vyudit? Bukem a švestkou provonět ten váš
rybářský talent?“. Při věšení hluboce vykrojených kalhotek Alenka
odpověděla, „chytat hladové ryby v betonové nádrži bez kořenů,
kamenů a vázek, na to nemusí být talent. A vyhledat je tam? To je
jako kdybyste postavil hledače s detektorem kovů do kovošrotu! Ale
zážitek to byl. To jo, hlavně ta vaše kudla! Ta už musela natropit
neplechy“. Najednou dědek ztratil úsměv a mně se zdálo, že jeho oči
právě předpovídají trvalý déšť. Sedl si, podepřel hlavu a drbal si
rýhy na čele, „v tom máte pravdu ta mizerná kudla i mě rozkuchala
život a kuchá dodnes. A nejhorší je, že její rukojeť drží ženská“,
utlumil hlas, až skoro šeptal, „ta nejkrutější ženská na světě“.
Najednou se zvedl, z dlaní udělal hlásnou troubu a zoufale zařval,
„ta rocna vod naproti, co mě každou noc ve spánku užírá mozek!“.
Zadíval se na Alenu, zasmál se a zmizel v pastoušce. „To jako myslel
mě?“
Sotva jsem stačil do Aleny rýpnout, dědek jí podával třpytivě
červené sáčko. „Oblečte si to a jdeme.“ Nevadilo, že mělo krátké
rukávy, že nešlo dopnout přes prsa, dědek jí chytil a táhl po
náhrobním chodníčku k brance, potom na chodník, přes silnici na
protější chodník, tam jí vzal pod paží a spolu korzovali kolem
hradby sousedky. Tam, zpátky, tam. Slušelo jí to, i dědkovi to
slušelo a já doposud nic nechápal. Ani když se Alenka od srdce
smála, možná dědkovým lichotkám, „ta baba za plotem od naproti, ta
je taky pěkně zvědavá“, pomyslel jsem si, když jsem z bezinek
zahlédl v protější zahradě ženskou, co ráno tak nepěkně na Alenku
vyjela.
Když jí ti dva míjeli, rozklepala se jí brada, skočila k hradbě,
pěsti zarazila mezi plaňky a spustila, „jen se tu vystavuj ty…, ty…,
potkane! Ty myslíš, že mě nasereš, špíno?“. Dědek něco Aleně
pošeptal, zastavili se, ta ho chytla kolem krku, nastavila pusu a
dědek jí líbal, jako by byl v mém zastoupení! Baba vytřeštila oči,
stejně jako já dala ruce v bok, potom se otočila a běžela k domu. Už
jsem chtěl na oba žárlivě zakřičet, když mě baba předešla, „takhle
se to dělá, když mladá fena skřípne prašivýho čokla!“. S hadicí
přišla až těsně k hradbě, zkroutila hubu a proudem vody stříkala na
zakousnutý pár.
Měl jsem radost a fandil jsem jí, jenomže ti dva stáli jako
nejzatvrzelejší demonstranti, co do sebe nechají mlátit vodním
dělem. Až když byly na kůži promočení, až když sukýnka těžce vysela
a baba jim stříkala přímo do líbání, oba se k ní otočili zády,
drželi se v pase a pomalu, poháněni proudem vody jako když se do
zátěže roztáčí naleštěné lopatky Kaplanovy turbíny, hrdě došli až k
bezinkovému porostu z dohledu babice a dostřiku vodního děla.
Já jsem hnal zpátky před pastoušku a v klidu se usadil, jako bych
vůbec nic neviděl. Ti dva přiběhli tak rozesmátí, že se svalili do
trávy a mačkali si hubená břicha. Dodnes nevím, co jí ten dědek
nakukal, že mu byla oddaná jak nevěsta o svatební noci. Dělal jsem
hloupého a kroutil nad nimi hlavou. Nejdříve se do svého převlékla
Alena a potom dědek. „Od kdy si tykáte?“, zpovídal jsem Alenu,
„nabídl mě to. Je to špatně?“. „A co jste dělali venku?“ „Dráždili
tu babu, co mně řekla, že jsem coura. Je to špatně?“
Mlčel jsem a v duchu si říkal, dobře tě tak řekla. Byl jsem mrzutý
do doby, než nám u slivovice Mládek podal napínavé vysvětlení. „Jsi
nějakej zaraženej, chlapče.“ Usadil se naproti nám, a my se
zaposlouchali do jeho vyprávění.
„Už je to pětačtyřicet let a viděla jsi, jak řádila? Tehdy jsem s ní
byl dokonce zesnoubenej! Z vypočítavosti našich rodičů. Chtěli
spojit krámky na náměstí. Ty dva krcálky, naše zelinářství a jejich
drogerii, udělat velkoprodejnu! Kdyby tak viděli dnešní monstra.
Nebyla nehezká, naopak, ale zamilovaný? To jsem nebyl. I když jsem
byl jen novopečený učitel měšťanky, byl jsem romantik. Snadno jsem
zabral na neprobádanou návnadu. A když jsem šel jednou v podvečer
kolem rybníka a uviděl mladičkou ženu zápasit s rybou zrovna jako
ty, byl jsem u vytržení.
Byla taky v šatičkách a na klacíku měla kolečko s vlascem a prsty ho
brzdila, aby zastavila rozjetého kapra, a když se celý vlasec
vytočil, vykopla střevíce jako ty a šla za ním do vody. Nakonec ho
vytáhla, praštila, dala do koše, přiklopila a šla po svém. Já na ní
vybafl, že jsem porybnej. Zdrhala jako závodní chrt. Já jí nadběhl a
chytil. Zacinkalo to jako v tramvaji a mě potkalo to fajnové
zamilování na první pohled. Jmenovala se Jasmína a já jí doprovodil
až domů. Jenomže ten domov byl moc a moc velkej, byl to cirkusový
stan a ona umělecká jezdkyně.
Ten večer to z maringotky vonělo jako z hotelu a my seděli do noci
na schodech. A proč ta kudla? Od mala mě bavilo mrskat s nožem,
jednou jsem se jí pochlubil. Začala básnit, že spolu uděláme nějaké
číslo. Hejbat jsem se uměl, učil jsem i tělocvik a tak jsem tu mou
snoubenku, tu babu vod naproti zanedbával, až to prasklo. To už
znárodňovali a do škol chodily takový hloupý nařízení. Podle řečí
starších učitelů jsem pochopil, že bude zle, že dojde i na náš
krcálek a já se rozhodl, že s tou novou láskou pojedu kamkoliv.
Cirkus nezaberou. Zrušil jsem zasnoubení, utekl z domova i ze školy
a odjel s tou velkou rodinou.
Za týden toho nejlepšího života, pro mě přijela kriminálka a před
všemi mě zatkli. Nebyl čas na obhajobu, na vysvětlení, na
rozloučení. A ještě ten den jsem byl obviněn z úkladné vraždy
politického činitele. A svědek? Moje bývalá snoubenka. V den mého
útěku, přímo na vejboru otevřeným oknem, někdo vrhl z parku kudlu na
komisaře pro správu znárodněného majetku. Přímo do srdce. Ta rocna
se to dozvěděla a šla mě udat, že prý mě viděla. Byla to velká
aféra. Takovou přesnou a tichou zbraň načekali. Proto se jim hodilo,
že mají viníka pro exemplární trest.
Nikdo si neumí představit ten pocit beznaděje a hořkosti. Nikdo na
světě. Bez rozloučení, bez možnosti obhajoby. Věděl jsem, že takhle
s kudlou uměl zacházet jedině uzenář Janda, kterému zabrali živnost,
jenomže ten jim i s rodinou foukl ven. Nikdy jsem nepochopil, proč
ta její zloba dostoupala takových výšin. A je dodnes pomstychtivá.
Celých osm let zoufalého života v kriminále na dole a mezi mordýřema
jsem psal odvolání. Šly do šuplíku. Až po osmi letech, když se
trochu politika oteplila, někdo promluvil, že moje snoubenka, tedy
bývalá, byla v čase mordu ve vlaku do Plzně. Našla se dobrá duše,
která otevřela nový proces, a já byl zproštěn viny.
Rodiče se ještě dočkali, ale za těch osm let hanby a nenávisti k
její rodině onemocněli a brzo odešli. Obchod dávno zabrali a mě po
nich zůstaly jenom ty švestky. Já se o ně začal starat a pálil
slivovici jako divej. Do školy jsem se nikdy nevrátil. Dělal jsem
ledaco, ale do důchodu jsem odcházel…, promiňte, já se nepředstavil:
Libor Mládek, spalovač mrtvol místního krematoria ve výslužbě.“
Uctivě se uklonil, já se podíval na Alenu a pomyslel si, vidíš, s
kým si se líbala? To čumíš, co? Nespustila z něj oči, jen si
ohlodávala nehet na palci a dědek pokračoval.
„Díky věhlasu mojí slivovice, jsem poznal moc dobrých lidí. Herců i
vědců, chtěli vidět, kde se ta dobrota pálí. Až jednou, to už bylo
po sametové, na mě ta rocna vod naproti poslala kontrolu ze
živnosťáku. Musel jsem to zlikvidovat. Vzteky jsem pod švestky
natahal bordel, aby si užila potkanů, když to chtěla. Dlouho jsem to
nevydržel, stýskalo se mi po lidech a dal dohromady novou palírnu,
stojí za to.“ Pokynul rukou a zavedl nás do zadní místnosti
pastoušky. Když otevřel dveře, oba jsme koukali jako na zjevení. V
místnosti čisto jako v operačním sále a na vyleštěné podlaze stál
nádherný stroj z bronzu, mědi a ušlechtilé oceli. Hrdý a nablýskaný,
jako historická auta v muzeu.
Oči jsme nemohli odtrhnout. „Jenomže viděli jste, trhejte v tom
bordelu švestky, připadám si jako tatranský kamzík. Ale má to
výhodu, nelezou mi sem z úřadu, bojí se potkanů. A teď se pojďte
napít.“ Zůstali jsme sami a ještě chvíli prohlíželi nádherný stroj.
Alenka mě chytila za loket, „víš, nezlob se, já na něj jako voči
dělat nemůžu. Musíš si ten kaktus vyprosit sám“. „Tak tě děkuju,
Alenko.“ Když jsme vyšli ven, dědek stál a zase v očích jako po
dešti. „A Jasmína? S tou se propadla zem. Když jsem se vrátil, nikde
jsem jí nenašel…, nějak mě z toho vyhládlo. Co ta vaše svíčková.
Dáme si? Půjdu jí ohřát.“ „A já napařím knedlíky“ hlásila se do
služby Alena. Zůstal jsem u stolu sám a myšlenky na ty dva,
přehlušila hrůzostrašná padesátá léta.
Po večeři jsme společně pozorovali stmívání, tu proměnu nebe, při
níž jsem za vydatné pomoci Alenky z dědka páčil čím kaktusy krmí.
Ani po druhé karafě slivovice, nebylo jiné odpovědi, než že se
všechno musí zužitkovat. Když byla docela tma, na nejbližší švestce
rozsvítil asi pět hřbitovních luceren. Byl spokojený s dnešním dnem,
a když jsme se loučili, potěšil mě, „a ten kaktus, co jsi tak
přeleštil, věnuju tobě, Alenko, za ten dnešní mimořádný výkon“. V
přítmí bezinek jsem viděl, jak na oplátku dostal Aleninu pusu, delší
než by bylo zdrávo, ale já si nevšímavě nesl naježený ferocactus.
Další dvě volné neděle jsme jezdili pomáhat sklízet švestky a
pokaždé jsme za ten artistický výkon odváželi pár rostlin k
restaurování. Ještě zbývala ta největší švestka, trochu pozdní
odrůda, prosil nás, abychom ještě jednou přijeli. Tehdy jsem byl
líný a umluvil Alenu, že pojedeme až za týden.
Po našem opožděném příjezdu byl ale na vrátkách místo drátěného oka
omotaný řetěz se zámkem. Nechápavě jsme se po sobě podívali a
střídavě volali. Ona Libore, já pane Mládku. Mizerný známý hlas za
zády nás zarazil, „na krchov si jdi volat! Tam tě ten potkan možná
uslyší! Tady nám nehulákej, couro!“ Otočili jsme se a za protější
hradbou uviděli nenáviděnou babu. Neměli jsme slov.
Až v hospodě jsme se dozvěděli, že Mládek je opravdu po smrti. Spadl
nešťastně z velké švestky a o to natahané harampádí si zlomil vaz.
Těžko mohu povídat, jak nám tehdy bylo. Někdo poručil slivovici a ti
místní zavzpomínali, „byl to dobrák, ale měl velkou smůlu“. „Vidíš a
ta mrcha vod naproti ho přežila.“ „Jo, po tý jeho slivovici se lidem
moc zasteskne, byl to hospodář, všechno zužitkoval.“ „To jo! Z čeho
myslíš, že měl takový fajnový švestky? Ten nosil domů pod stromy i
přebytečnej popel z krematoria. Z toho je ta vaše báječná
slivovice!“ „Ať je z čeho chce, lepší už tu nebude.“
Ten večer jsme zůstali na noc. Za tmy jsme šli naposledy k jeho
plotu. „Tak vidíš, Alenko, teď to koupí úspěšný mladík, nejspíš z
drobných za státní zakázku, potkanům sebere bytečky, švestky vykácí,
pastoušku srovná se zemí a postaví velký dům s majestátní věžičkou.
To je přínos pro společnost, pro stát. A nevadí, že nikoho v ulici
nepozdraví. A co měla naše vlast z dědka? Zaplatila mu učitelské
studie a on neučil. V kriminále jej osm let vyživovala, potom pálil
na krchově mrtvoly, na tom také nevydělala, načerno pálil slivovici
a moc málo nakupoval, protože všechno do mrtě zužitkoval. Teď se
teprve zhodnotí pozemek s novým majitelem.“
Celou dobu mně Alenka svírala ruku a na konci mého proslovu se
smutně zeptala, „a k čemu nám to bude?“ „Nám dvěma k hovnu…, úplně k
hovnu, Alenko.“ Až druhý den, když jsme ukládali do skleníku
kaktusy, které si už Mládek nestačil převzít, mně záludnou otázkou
vyrazila Alenka dech, „ty, Kájo, myslíš, že náš dědek dával ke
kaktusům, jako ke švestkám taky ten popel z krematoria?“. Chytil
jsem se dlaní za obličej, podíval se na ty abnormální trny a pomalu
rozevřenými prsty sjížděl k hrdlu. Až po chvíli náhlého opocení jsem
ze sebe dostal, „je to možný…, je…, všechno se přece musí
zužitkovat…, všechno, Alenko.“
