|
Má vlast
Zatím
jsme tu na okraji městské čtvrti, v náruči zlaté pšenice, ale kdo ví,
jak dopadne políčko za námi. Pro radní je zbytečností, pro majitele
žlučníkovým kamenem. A každý jeho vlastník se rád připomene úřednictvu
dárkem, aby navždy vymazal název orná půda z městských listin.
Zatím ještě zaseli a nám je tu dobře. Dědovi, babi, mámě, tátovi a
učenlivé sestřičce a hlavně kaktusům, protože pole otevírá oblohu a
vpouští čerství větřík. Jenom když kombajny sekají, máme pokryté
skleníky lehounkými plevami. Ten největší skleník se starými kvetoucími
grusony, stavěl děda. Těžké zlaté koule už se nedají přenášet, jsou
pevně na místě jako viklany. A kolik že je jim? Děda je pěstuje od
třiceti, 80-30=50. Padesát let jsou v dědově péči. A tak trochu od
prvního zakvetení v péči táty. Nebýt ale květů, hleděl by si táta jen
svých rarit, za kterými se honí, když zbude trochu času ve vědeckém
životě. Ano táta je vědecký pracovník, ale takový co nekouká jen do
grafů vědeckých lejster, má laboratoř, kádinky, tyglíky, kahany, byť k
nepoznání moderní. A vědci přece nemohou vonět astrofyta, rebucie,
notocactusy, to jen dědovi, táta se honí za novinkami, které po prvotní
horečce končí stejně v dědových rukách. A sestřička? Ta kaktus do ruky
nevezme, leda by zkameněl a mohla by jej ta mineraložka vědecky
zkoumat. Bude vědkyně po tátovi. A co bude ze mě? To kdybych věděl.
Tátovo vytrvalý pokus, mít ze syna vědce selhává už několik let. Já měl
odmala rád divadlo, a když jsem po gymnáziu, kde jsme měli divadélko
ochotnické, musel na technický obor, raději jsem utekl na
socialistickou vojnu.
 Půl
roku po oslavě konce mého dvouletého vojančení jsme socialistickou
vlast přeměnili na kapitalistickou. Kasárenská hesla spadla i s tím
nejotřepanějším, „Sloužíme socialistické vlasti“, ale už nikdy vojákům
nerozvěsili, „Sloužíme kapitalistické vlasti“. Vím, že to zní divně,
ale kdybych zůstal tehdy na vojně, komu bych sloužil? Žoldáka na
zakázku bych dělat nemohl. A tak mě táta opět zahnal na technický obor,
kde jsem se mučil a přestupoval ze školy na školu, až jednou táta
dostal nabídku výnosné a zajímavé práce v zahraničí, s maminkou a
sestřičkou zradili kapitalistickou vlast, odjeli a mě tu ve svobodě
nechali.
Odjezd mámy s tátou a učenlivou sestřičkou, a rošťácký
kapitalismus, obojí mi přišlo k duhu. Studium jsem usekl jako
slepičí hlavu, tělo ještě běhalo po školní chodbě, ale odkysličený
mozek ležel na venkovním schodě. „Vědce nevychováš, vědec se musí
zrodit a jenom ho trošku pošťouchat!“ Ale když jsem tu zůstal, rád bych
vědecky sloužil kapitalistické vlasti! Jenomže jak se slouží vlasti
kapitalistické? V socialistické bylo jednoduché, držet hubu a krok. Ale
tady, kde vám zavezou i obyčejnou sychrhajsku do domu když povolí guma
trenýrek? Čím jí proboha mám ještě posloužit? V té malé, zaprášené
pokřivené uličce, do jejíž podzemí jsem chodíval za minulé vlasti na
utajované koncerty, napasovali dva gambler-house a klidně přímo proti
sobě, exchange office, nehtové studio, dancing saloon, sekretariát
strany Zašedlých poutníků, všichni vlasti slouží do roztrhání. I když
bych babi s dědou snadno obalamutil, že pokračuji ve studiích, přiznal
jsem prohru. Babička byla moc mrzutá. „Co tomu řekne táta, víš, že si
mu slíbil. A co chceš dělat Adámku? Gymnasium na vědce nestačí. Víš,
jak si táta na tom zakládá. A co já mu řeknu, až zavolá a ty budeš v
trapu?“ Byla z toho nešťastná. Děda si nezoufal. „No co, tak z tebe
vědec nebude, stejně to nejlepší už vymysleli, ženskejm podvazky, nám
destilaci, a na tu mrchu vlnatku zabral nový preparát, co sehnal táta,
jdi se na ní podívat, jak popadala i s bílou houní.“ A já se tehdy
díval na naše kaktusy více než kdy jindy. Na wigginsie obalené chmýřím
jak mláďata sněžné sovy, na drzý pohled fraileí, staré polyancistrusy
se mně uctivě klaněly, magnificusy a uebelmanie dopnuté jako hradní
stráž, zaklepal jsem na myriostigmu co se rozezněla tónem zralého
melounu, pilosus mi na oplátku bolestivého pohlazení zahrál na
xylofon. Vždyť my tu máme všechno od A do Z, všechny rody, tátovi
vzácnosti, děda vyséval, rouboval a hrnkoval jako by mu bylo třicet a
měl ještě černou hustou kštici co znám z fotografií a já si tehdy řekl.
„Poťouchlé období slaměných kaktusových květů končí, budu sloužit
kapitalistické vlasti kaktusařením!“
Naplno rozjařeného
dědu z mého rozhodnutí jsem naposledy uviděl, před pěti léty, když
Barčuk, to politické zvíře naší ulice, jelo ráno do práce jako vždycky
služebákem a zpátky jako ještě nikdy autobusem a ožralé. Ani svobodně
zpívající Kubišová, ani návrat miláčka Kryla tehdy tolik dědu
nepřesvědčilo, že stará vlast konečně padla. „Tak ty by ses vážně chtěl
živit kaktusy?“ „Zkusil bych to, dědo, alespoň do doby než vymyslím
nějakou nevědátorskou vejšku.“ „Snad bys nechtěl na faráře?“ S tou
školou jsem to řekl jen tak před babičkou, aby neztrácela naději.
Dobře věděla, že děda obětoval kaktusům desetkrát více času než babičce
a jestli to vyvážily penízky, co tržil na trhu, to jsem nevěděl. Já se
tehdy za dědu styděl, když prodával po poutích, vyhnul bych se obloukem
jeho stolečku. Ale dědu to ohromně bavilo. „Kdybys viděl těch pěknejch
ženskejch, co projde kolem, kdybych tak nemusel řídit a měl pod
stolečkem rozmáčený švestky.“ Kolikrát si takhle mimo babičky
postěžoval. Dobře jsem věděl, že se mu stýská, proto jsem s chutí
kývl, když prstem pohrozil. „No jo, kamaráde, ale to si budeš muset
pořídit řidičák a oprášit křápku.“ Křápka, byl dědy škoda forman.
„A taky se musíš připravit na dobu hladovou a hlavně zatloukat berňáku.
Čím víc jim budeš dávat, tím víc budou politici prožírat a brát míň
bohatejm. To si zapamatuj!“ A touhle dědovo moudrou radou začala
má služba kapitalistické vlasti.
 V
květnu, když keře bezinek nazdobilo tisíce řízků a mou kapsu čerstvý
řidičský průkaz jsem s dědou, křápkou a kaktusy vyjel na první
jarní pouť. Křápky jsem se bál víc než berňáku. Dlouhá, hlučná, škytavá
a dědovo rady do řízení, horší než hodina fyziky. „Podívej, co
kvete bezinek. Večer uvidíme, jestli se zejtra nacpeme řízků z vepřový
panenky, nebo kosmatic z navážky.“ Už po poledni jsem věděl, že zítra
budou řízky pravé. Náš živý stůl byl nejbarevnějším stolem pouti.
Rozkvetlé rebutie, žlutě, červeně, oranžově, zlatozelení leninghausii,
bílé myriostigmy, kvetoucí hahniany, nakvetlé bicolory předčily i
stánek žužu a perníkových srdcí. „ Dědo, ještě vonět jako ten chlápek s
klobásama a můžeme zejtra zapíjet řízky portským.“ Děda se za stolečkem
proměnil v kejklíře a herce. Z počátku jsem se styděl a odbíhal,
později jsem jen otočil tělo a přerovnával kaktusy v zásobních
bednách, do kterých jsem odkládal smích z jeho průpovídek. „Slečinko,
haló, vy si jenom tak projdete a nepodíváte se na tu nádheru, pro koho
myslíte, že tady kvetou? Pro mě ne slečinko, mě je osmdesát pro mě
kvete na zahrádce máta na prdy a slaměnky na hrob.“ A jak uměl
vychvalovat a kde všude se dají kaktusy pěstovat, od skleněné skříňky
na hrobu po střechu paneláku. Ale nikdy ne vprostřed cimry, na to
byl děda pedant. „Kaktusy milujou slunce, jako herci aplaus! Bez něj
odumírají!“ Dědovo stříbrná kštice přitahovala nejen babky, ale i děti.
Jednou celé plato krásných bílých ornát přišlo o kořeny, děda si dal
práci, ořezal krčky na zdravé pletivo, nechal zaschnout, ze špejlí a
velkých kovových podložek vyrobil klícky na ježky v kleci, na ten známý
hlavolam, ve kterém bylo zavřeno místo ježka bílé trnité ornátum. Že
většina nešla vytáhnout, s tím si děda hlavu nelámal. Vypadaly hezky a
do jednoho je prodal, za neuvěřitelných sto padesát. Brzo jsem se
otrkal a stihl koukat po ženskejch jako kdysi děda. Pár
krátkých známostí jsem navázal, když nějaká slečinka projevila zájem o
sbírku. Když jsme týden nikam nejeli, byl jsem nervózní, stýskalo se mi
a tak jsem přibral středeční tržnici v našem městě. Dobře se tam
zajíždělo, byla prostorná a poprvé jsem si troufl vyjet bez dědy,
kterému stejně babička nadávala, že si nedá chvíli pokoj. Tržnici
děda oželel. Někdo přece musí hrnkovat, opylovat, psát jmenovky.
Městská tržnice byla o hodně slabší než poutě, výstavy a slavnosti. Do
tržnice chodili lidé účelně s jasným cílem a jen zřídka vydali korunu
navíc. Musel jsem nakládat opravdu ty nejhezčí kaktusy. Samozřejmě, že
si děda rýpnul, že vyžírám to nejlepší a že tím doháním, kde on chybí.
Kvůli školním dětem jsem zůstával až do odpoledne, naučily se chodit
prevíti, vyčmuchaly mě a to bylo dobře. Na klidnou tržnici jsem si
brával roubování a přímo před diváky řezal, někdy i pikýroval. Nějakým
zázrakem si mojí snahu předali jeden druhému a návštěvnost začátečníků
stoupala. Jedno středeční odpoledne jsem rouboval pro sebe do
sbírky větší eriosyce na pasacany. Byl jsem trochu nervózní, to jsem si
mohl přece nechat na doma. To nebylo šmik, šmik, prsk. Podložky byly
tuhé zbytečně vytrněné a mě dalo práci ostny ostříhat. Jenomže kupodivu
bylo čumilů dvakrát více než jindy. Rovněž dotazů. A jak že můžu vědět,
že jsem rouby správně posadil a proč zrovna takhle. Jedné paní jsem
odpověděl. „Vemte si, kdybyste jste ze vzteku uřízla manželovi hlavu a
chtěla jí nasadit zpátky, protože zjistíte, že má před výplatou, taky
byste musela tepnu na tepnu, žílu na žílu, obratel na obratel, jinak ho
budete mít jen na praní ponožek.“ „To mám stejně! Tomu kdybych hlavu
uřízla, otočila nosem dozadu, bude chodit tak!“ „Hahahaha“, tak se
zasmál takový podmalovaný chlápek a drze si přidal. „A co kdyby mu
uřízla, pane péro a přišlo to na ní?“ Svoje přirovnání jsem obhájil a
tu nechutnost odrazil. „Pane, pořádnejm chlapům péro dorůstá, a padavky
ať se nemnoží.“ Tehdy jsem rozesmál celý hlouček. Rozesmál a já se dal
hbitě do práce. A zrovna když jsem ostříhával pasacanu, uslyšel jsem z
hloučku zabědování, takové holčičí, a hned slabé volání. „Martine,
Martine, něco mně vletělo do oka, bolí to, bolí.“ Na okraji jsem uviděl
holku otočenou na toho, podmalovaného chlápka co před chvílí vtipkoval,
žadonila, aby se jí do oka podíval. „Já to nevydržím Martínku, hrozně
moc to bolí.“ Všichni se dívali, všichni chtěli pomoci. Dívčina bolestí
chvíli mačkala spánky, kroutila se, krčila nohy v kolenou, hrbila záda.
„To bude dobrý, neboj!“ Odtáhl dívčinu stranou a ubrouskem pomáhal.
Potom jsem uviděl, že jí položil na pult prázdného stánku a jako ve
vojenském lazaretu operoval. Bylo mně jí líto, ale kdybych tak věděl,
že chlápek za chvíli přijde a spustí. „To je vaše práce, pane,
podívejte! Tohle jsem chudince vytáhl.“ Ten divoch držel mezi nehty
kaktusový trn. „No nekoukejte, já dobře viděl, jak to lítá vod vašich
nůžek!“ Nezmohl jsem se na slova a styděl se. „Pane, my máme před sebou
svatbu, jo slyšíte dobře, nevěsta bude jako pirát, to se vám povedlo!“
Podíval jsem se na holčinu, držela si přes oko dlaň a z druhého
přimhouřeného jsem i na dálku viděl stékat slzy. „Až půjdeme vod
doktora, pane, zastavíme se!“ Nevěděl jsem, jestli je to výhrůžka, nebo
jen případné sdělení o výsledku ošetření, dostal jsem strach a chtěl
dnešek zabalit. Nečekaný nával, mě ale tolik zaměstnal, že jsem
zapomněl na čas. Kde se najednou vylíhlo tolik
koupěchtivých a zvídavých? Až ve čtyři hodiny, když jsem hladový balil,
uviděl jsem v téměř opuštěné uličce mezi zastřešenými stoly tržnice
podivné stvoření. Nebylo pochyb, že je to ona. Šla, jako kdyby pod
narkotiky utekla z operačního sálu. Od jednoho stolu k protějšímu, v
uměle rozervaných džínech a hlavou zafáčovanou jako by měla koupací
čepici. Z ničeho nic vystartovala, nakopla petku se zbytkem limonády
pohozenou mezi stánky, s jedním okem trefa výborná a u stánku
sousedního zastavila, ohnula tělo k prázdnému stolu, ruce za hlavu,
jako kdyby jí přepadlo policejní komando, lokty opřela o stůl a
zadupala. Zrychlil jsem balení, nepotřebuju poslouchat kydy feťačky.
Jenomže ona jako na zavolanou přiběhla rovnou ke mně. „Jo! A vy ste
tady ještě! A vy ste mi dal, podívejte, jak vypadám!“ Z pod fáčů kolem
celé hlavy a protažených přes zraněné oko na mě civěl měsíc. To její
zdravé oko bylo jako kulatý měsíc, co mi kolikrát svítil při lovu
úhořů. „Nechce mě, pane, že tu svatbu ruší!“ „No já bych vás taky
nechtěl, paní, kdo vás takhle obvázal? Pan primář?“ „Nesahejte mi na
hlavu! Mám tam chladící gel a vy máte prsty samou bodlinu!“ Zakřičela
na mě, když jsem jí chtěl plácnout do temene. „Víte co já zkusila?
Propíchl jste mi oční verv, musím si chladit bolavou hlavu. Jo a buďte
rád, že sem vás nenaprášila, jak mi doktor nabádal. Vy už sklízíte?“
„Jo paní, sklízím, sloužím tu kapitalistické vlasti vod rána.“ „Vy
sloužíte vlasti? Vy se akorát kapsujete! Víte, jak já bolestí zkusila?
Mohl byste mi dát odškodný, když jsem vás nenaprášila.“ „Odškodný? Z
čeho? Za kolik myslíte, že jsem prodal? Vezu všechno zpátky, paní!“ To
paní jsem vždy zdůraznil, byla mladší než já určitě o dva roky, rty
měla pěkně vykrájené tmavé jako jelení játra. „Já nechci peníze, pane,
ale kaktus byste mohl za tu bolest dát.“ Nakonec, měla pravdu, mohla se
na mě hojit a já měl na krku bezpečáka, co by nařídil všem
přihlížejícím rozdat ochranné brýle, helmy a vymezit pracoviště. Vrátil
jsem tři bedny na stůl. „Tak si jeden vyberte paní.“ „Jeden? To by mu
bylo smutno, pane. Tenhle, tenhle a ještě tenhle pane, ten je poslední
bylo by mu zase u vás smutno. A co máte v dalších bednách? Víte, jak já
zkusila? To žádnýmu nepřeju!“ Natahovala se přes pult s vyšpulenou
zadnicí, že jsem měl chuť stánek oběhnout a plácnout. „Ten s červenými
trny, ten by se mi hodil k tomuhle. A kdyby vám nevadil ten
v rohu, má vlasy jako náš třídní.“ Já jenom nevěřícně kroutil
hlavou a pochyboval, že do nějaké školy chodí. Ale hezky vypadá ten
její díl kušničky. „Jeden dva tři čtyři pět,… sedm je moje šťastné
číslo, dáte ještě dva? Ale to byste musel nadzvednout horní bednu.
Tyhle už mi nepasujou.“ A já tu bednu zvedl. „Jo, to jsou voni, ty si
vezmu klidně dva stejné, pane, ty za bolest stojí, ale ty větší!“ Tehdy
si vybrala bílé myriostigmy. „Jsou jako sloupnutý z korálovýho útesu,
pane, co? Počkejte, ještě jeden pro pana doktora až pudu na kontrolu
aby mi dřív sundal fáč.“ „Paní, nechcete ještě výpalné po chudém
kaktusáři? A nemám vám skočit do hračkářství pro dřevěného bubeníčka na
kolečkách? A pro šmoulí zmrzlinu?“ Našpulila játrové rty, „Pane, vy
myslíte, že jsem nějaká zlodějka? Zabalíte mi to prosím vás?“ Sáhla do
kapsy, jako padák máchnutím rozevřela igelitku a do ní skládala
kaktusy, které jsem vzteky balil do novin. Už nepromluvila,
popotahovala a měsíc uronil slzu. „Nashledanou, pane.“ Tak tuhle službu
kapitalistické vlasti raději dědovi zamlčím.
Ne,
že bych na to stvoření nemyslel, to bych nedokázal. Dokonce jsem si
představoval, jak asi vypadá bez omotané hlavy, vidět dvě luny na noční
obloze to se žádnému astronomu, pakliže není pod obraz, nepovede. Po
čase jsem ale pro jiná děvčata kolem trhoveckého stolu zapomněl, nebýt
jedné náhodné procházky městem. Cuklo ve mně, když jsem je míjel. „
Podívejme, tak si jí přece jen vzal? Kecala tenkrát, že svatbu zrušil.“
Já se otočil a z přebytku času šel za nimi. Docela rychle pelášili na
spoj ulice Svatojanské a Mostní, kde před rohovou cukrárnou zbrzdili,
rozmlouvali a potom trapem do Svatojanské. Doběhl jsem na roh a díval
se za nimi, jak obchází na širokém chodníku stavební lešení, z něhož
opravovali farní dům. Najednou se ta „ženská“ chytila za hlavu,
zhroutila se na chodník a já si říkal mrtvice! Jo mladistvá mrtvička.
Ten její „postarší mužíček“ k ní přiskočil, pomohl jí do sedu, zvedl
hlavu, křičel a hrozil na zedníky. Pět pracantů vyklonilo těla přes
zábradlí lešení a pozorovali, jak okaté stéká krev po čele.
Postarší mužíček mával na zedníky ulomenou cihlou. Žádná mrtvice,
lezla, kam neměla, jako tenkrát na tržnici, prostě smolařka. Kolik
padlo nadávek nevím, ale po chvíli ze vchodu pod lešením vyšel zednický
mistr na první pohled. Společně pomohly ženské na nohy, postarší utřel
okaté krvavé čelo, jednou rukou jí podpíral, druhou rozhazoval všemi
směry a určitě láteřil, že chodník není označený, dokud mistr nevytáhl
náprsní tašku. Najednou se uklidnil a dlaní naznačil, to jako že v
žádném případě peníze ne. Zakrátko mistr zavolal na zedníky a po chvíli
jeden podával ze dveří postaršímu papírový pytel vápna, nebo štuku. Ten
si jej hodil na rameno a s okatou odešel. Už jenom ze zvědavosti, jak
daleko těžký pytel donesou a taky trochu pro její zaprášenej pěknej
zadeček, jsem pokračoval obloukem kolem lešení se živou zednickou
diskusí. „To by mě zajímalo na co zrovna pytel sádry.“ „Třeba si jí
chce vodlejt, je pěkně vyvinutá!“ „Nebo vona jemu posmrtnou masku!“
Ztratili se za dalším rohem, já popoběhl a uviděl je vcházet do starého
baráku kde místo bývalé hospody vítal zcela jiné klienty nápis „Divadlo
z masa a kostí“ a z otevřeného okna jsem zaslechl radostné zvolání,
„Kosťáci, akce sádra úspěšná! Žitě dva body navrch!“ „Takže, pánové a
dámy! První historický český Viktor může být odlitý a za mimořádné
herecké úspěchy naší Žitě udělený!“ „Hů, hů, Žita na hrad!“ A potlesk a
radostné pištění mě přivedlo na myšlenku, že tahle okatá je asi jenom
nevšední straka.
Myslím, že tenkrát jsem jim záviděl společnou
radost, byl jsem poslední dobou jenom s dědou a babi, vzpomněl
jsem, kolik srandy jsme zažili v našem školním divadle, kolik chytrých
výtržností, ale jestli je pravdou na co myslím, tak mě okatá chytře
sprostě okradla o kaktusy a já bych jí měl chytře naprášit. Nedošel
jsem daleko, v první hospodě jsem u piva obrátil směr a běžel
zpátky před divadlo, kde otevřené okno vyhlašovalo povedené odlití
českého Viktora. Napadl mě ten výborný český herec Viktor Preis, je
dobře, že mají úctu k takovému muži, stokrát lepší než odlévat vopičáka
Schwarzenegera. Strčil jsem do vchodových dveří, dřevěné vyřezávané a
pevné, když přežily desetiletí hospody. O pět schodů výš, co vedly k
širokým dveřím do sálu, jsem pootevřel ty menší na boku pro pány herce
a už na chodbičce na mě vydechlo divadlo tu voňavou zatuchlinu z hadrů
a kulis a nebít strachu, přenesl jsem se do gymnazijních let. Hlučné
dveře na konci chodbičky někdo otevřel a já skočil do nejbližších
pootevřených a vyčkával. A vyčkával jsem v maskérně. Také jsme měli na
škole kumbálek s líčidly s podobnou vůní, co se nezapomíná. Chvíli jsem
nemyslel na strach a vzpomínal. Najednou, jako by mě volali na scénu,
popadl jsem ze stolku hnědavý knírek, nalepil pod nos, před zrcadlem
rozcuchal vlasy, dopnul se jako voják a s hereckou vášní zaklepal na
rozjařené dveře. „Nerušit!“ Nedbal jsem a otevřel.
Asi
z patnácti herců kolem hodovního stolu se stali kabaretní diváci a
od svých skleniček s vínem pozorovali neznámého komika. I v tom
děsu, jenž mi lezl po zádech, jsem si všiml okaté. Jediná stála a
v úrovni prsou držela sádrovou hlavu Viktora. Bleskově jsem si uvědomil
svojí mýlku, když jsem v bystě místo pana Preise poznal Viktora
Koženého. To privatizační dítko, to prasátko, co nedávno nenávratně
fouklo s kufry peněz důvěřivých Čecháčků. Roztopil jsem se jak
rychlovarný plát a spustil. „Nerad ruším panstvo, jsem poručík Pilka z
městské.“ Na dálku jsem mžikem ukázal propadlou studentskou legitimaci
a pokračoval. „Je mi moc líto narušovat vaši oslavu, ale svojí práci
udělat musím. V poslední době se v našem městě rozeběhly zvláštní
nenásilné krádeže, kterými snad ani krádeže nazývat nemůžeme, spíše se
jedná o vyděračství, ale ani to není pravé, řekl bych, že jde
o hereckou výuku, nějaké chmatácké party co se možná připravuje na
velký lup. Naši detektivové jsou jim na stopě.“ Nikdo mi neodporoval,
nevyháněl a já se procházel kolem stolu jako doma a
hovořil. A ještě když jsem na parapetu uviděl svoje
kaktusy, mé herectví nabylo přesvědčení. „Zatím nevíme, kolik lidí čítá
tenhle gang, ale některé jejich akce máme již zdokumentované a
nafocené, například tu na tržnici, kde jistá dáma fingovala zranění a
po chudáčkovi trhovci co si vydělá akorát na pronájem místa, chtěla
vysoké odškodné. A před malou chvílí jsme přijali hlášení ze
Svatojanské ulice, kde vymohli podvodně pytel sádry.“ Znovu jsem sáhl
do kapsičky a tak aby do ní nikdo neviděl, jsem si prohlížel svojí
novou občanku. Potom jsem se rozhlédl po hercích a uviděl, jak okatá
skrývá měsíce za mraky, jak ohýbá hlavu k zemi, jak spouští Viktora na
stůl. „Popis odpovídá tak trochu na vás, slečno!“ Řekl jsem rozhodně a
cítil, jak se můj knírek na jedné straně odlupuje, proto jsem raději
zakončil slovy. „Zatím ty krádeže nejsou tak velké, abychom se s vámi
nedomluvili. Vy toho prostě necháte, nestojí vám to za to a my budeme
dělat potřebnější práci. Panstvo poroučím se!“ Sotva jsem zavřel dveře,
knírek se odlepil a moje oči dopadly na barevně napsaný plakát ve
dřevěném rámu proti dveřím.
Sedmero pravidel získání ceny českého Viktora:
Odškodné za bolest musí dárce vydat dobrovolně a v přesvědčení. Poškozený nikdy nesmí přijmout peníze, nýbrž jen věcný dar. Nikdy nesmí dojít k opravdovému úrazu a dojde-li, poškozený za mizernou práci nesmí přijmout ani dar věcný. V případě odhalení je poškozený povinen dar osobně vrátit a omluvit se! Při akci nesmí dojít k úrazu jiné osoby. Celou operaci provádí poškozený za přítomnosti svědka. Věcné dary slouží pouze ku prospěchu ochotnického divadla „Z masa a kostí“.
Trochu
jsem se zastyděl za nevděčnou roli, že jsem něco přehnal a k tomu za
dveřmi ta tříštivá rána o zem rozbité sádrové bysty a za ní výkřik
„Debil jeden“, to nebyly manželské střepy pro štěstí. Tyhle mně nahnaly
strach a já vyběhl na ulici s pamětí zatěžkanou tím jejich divadelním
sedmerem, hlavně větu o navrácení daru při prozrazení, „Tu si hlavně
vemte k srdci, komedianti!“ Jak jsem od divadla pelášil, zaslechl jsem
posměvačný hlas, „Vod kdypak čmuchalové šmelí na trhu?!“ a v okně
uviděl vykloněnou okatou a hned vedle si přidala další saň, „A kde si
nechal knírek Holmesy?“. A do ženského hlasu mužský, „A připrav si
papíry pro berňák fízle“. Poznali mě a výhrůžkou zaskočili, celou dobu
jsem se řídil dědovo radou, „Čím víc berňáku nasypeš, tím víc budou
politici prožírat“. A je dost možné, že tihle divadelníci při jejich
hereckých schopnostech si budou hrát na komisaře mstitele, kontrolovat
mě, otravovat. Ale nadzvedl jsem je! Jak můžou mít Kožeňáka za maskota?
Děda tomu podvodníku nemůže přijít na jméno. Svěřil mu svoje kupónové
knížky a ještě přemluvil babičku, a když byl slíbený zisk nenávratně
pryč, babi to dědovi nevyčítala, „Vidíš, jak jsem ti oddaná? I do pekla
bych šla za tebou. Jak to ten Viktor na tebe krásně zahrál, tomu
všechna čest!“. I na tyhle babi slova jsem si vzpomněl. „Jak to ten
Viktor krásně zahrál.“ Začalo mi svítat. Žádný Preis, Hrušínský, Voska,
Roden a jiné plevy. Kdo z nich dokázal co Viktor? To byl herec! Ovládl
český lid jako krysař s píšťalkou! Vybavil jsem si okatou, jak držela
za své zlodějské zásluhy Viktorovu bystu z ukradené sádry. Vlastně,
vždyť to nebyla zlodějna, jen odměna za odehranou ochotnickou roli.
Pomalu jsem začal chápat jejich divadelní sedmero.
Od
návštěvy divadla jsem trpěl představou, že se na mě chystají. Buďto si
na berňák zahrají nebo ho pošlou. Rozeznám komedianty od pravejch
úředníků? Ztrapním se, nebo to projedu? Dokonce jsem si založil
účetní knihu a zapisoval každý kaktus koupený podezřelým člověkem. Děda
si mě dobíral, kdy s tím románem půjdu k nakladateli. Také jsem často
myslel, co spolu divadelníci prožívají, představoval jsem si jejich
zkoušky, táhlo mě to k nim, parta, diváci, vymýšlení, potlesk to
všechno jsem zažil před vojnou a stýskalo se mi. Tři neděle trvalo, než
okatá splnila pravidlo sedmera. Ve středu odpoledne se objevila na
tržnici s igelitkou. „Jdu vám je vrátit, už je nechci! Stejně na vokně
překážely.“ V duchu jsem si řekl, „Ne že je nechceš, ty je vrátit
musíš, zrovna jako bys měla vrátit sádru zedníkům. Špatně si hrála,
holčičko“. Dělala jako by nic, ale já si dobře všiml, jak ke mně zvedá
měsíční oči, jak čeká, až řeknu, nechte si je. Zbrzdila vybalování a
nejednou vyštěkla. „Proč jste se do toho sral? Mohla jsem mít Viktora
jako první! Na tu sádru jsme, pane, čekali půl roku!“ „A to si jako
nemůžete dovolit koupit sádru v drogerii?“ „Ne, pane, Viktor musí
být odlitý ze sádry kradené, tedy darované za bolestné, jak jste se
jistě dovtípil.“ „A proč jste si, paní, zvolili zrovna toho podvodníka
Koženého?“ „Mírněte se, pane, komu jste dal kuponovku? Jemu, že jo! Tak
řekněte komu?“ Zastyděl jsem se, opravdu jsem dal obě, na radu dědy
Viktorovi, ale okaté jsem to zapřel. „Kdepak, paní, já to rozstrkal,
abych to měl jistý! Koženýmu bych já… nenaletěl!“ „Tak jste ho
chudáka vokrad, protože nikdo jinej si důvěru nezasloužil! Celej náš
soubor mu dal knížky, když jsme začínali.“ „To vás vzal pěkně na hůl,
paní.“ „Vzal, nevzal, ale je to zlatíčko, něco nás naučil. Viktůrek je
pan herec, pane, I samotný Václav Nejchytřejší mu zatleskal za jeho
umění!“ Přestával jsem tu holku chápat. Hraje to na mě, nebo je s celým
souborem praštěná? Najednou začala být uspěchaná, otáčela se někam k
protějšímu stánku, kde paní Báňská prodávala kuchyňská struhadla a
škrabky a zrovna předváděla nacvičenými pohyby vylepšený „Vé“ krouhač.
„Tak tady jich máte, pane všech sedm, já se ještě podívám naproti.“
Otočila se, něco hledala v kabelce, kterou nesla přes rameno. „Moment,
paní, osm jich má bejt, jeden chybí.“ „Jak to, že chybí? Sedm jste mně
jich daroval, pane, daroval, slyšíte? Stejně jako je moje šťastné
číslo!“ „Sedm pro vás a jeden pro doktora, paní.“ Chvíli zaváhala
a něco žmoulala ve dlani. „A já jsem mu ho nedala? Příště vám ho
přinesu, zůstal na okně!“ Odsekla. Díval jsem se na její zadeček a
přemýšlel, jak se může někomu narodit tak drzé stvoření. Času
na prohlížení jsem měl dost. U protějšího stánku vyčkala, až bude
prázdno, nechala si předvést struhátko a po něm ten slavný „Vé“
krouhač.“ Drzá, ale hezká. Nakonec si krouhač koupí, zkouší ho. Ale
tahle a horlivá do vaření? To mi nesedí. V kuchyni by jí to slušelo,
ale běda tomu kdo by si postěžoval, že něco zpackala. A v hotelové
kuchyni by jí nařídili síťku přes vlasy. Najít takovej černej vlas v
knedlíku, host by si myslel, že už i české knedlíky vaří Tahiťanky. Ale
krouhá s radostí, na paní se usmívá, ještě kroutit zadečkem a podupávat
teniskami, holka nemít tak drzou hubu. Najednou byl konec krásy,
klobouček krouhače jí vylétl z ruky, klepl o stůl, ze stolu o zem, kde
se vykutálela krouhaná cibule, okatá praštila s druhým dílem na stůl,
levou rukou sevřela pravou dlaň a obě spojené ruce strčila mezi kolena.
Paní Báňská oběhla stánek, „Co je vám slečno? Co se stalo? Vy jste se
pořezala?!“. Okatá nemohla pro hluboké oddechování promluvit, jenom
pootevřela dlaň, co byla plná krve. „Kriste pane, slečinko, vy jste se
pořezala, mladý pane, nemáte lékárničku? Slečno, neomdlívejte, proboha,
mladý pane, mladý pane!“ Vyběhl jsem na pomoc, okatá si dřepla na
asfaltovou zem, že to až zadunělo a dívala se nepříčetně před sebe.
„Slečinko, lehněte si na zem, dáme nohy nahoru.“ Přikázala starostlivě
paní Báňská a běžela pro židli. Zvedli jsme jí nohy na sedátko, pod
hlavu prosezený polštářek a já běžel do auta pro lékárničku. Nikdy v
životě jsem neviděl svůdnější pohled, když jsem okaté vysoušel krev z
polootevřené dlaně. Černé řasy zastřely lehce obě jasné luny, jako
půlnoční červencový beránci, hubu nastavila, že by hluchý ze rtů
odposlechl, „miluju tě“, prsy přibývaly jako policejní balonky při
silniční kontrole a já si uvědomil, že tomu nádherně drzému stvoření
asi dělám vola. „Tak co mladý pane je to
hluboko? Slečinko, mluvte, nebo nám tu omdlíte.“ Rychleji, než se ta
silnější paní sehnula, jsem přiložil fáč a dlaň omotával.“ „Asi jí to
paní moc bolí, ale není to hluboko, slečna se uzdraví, nebojte.“ Viděl
jsem, jak se jí rty přešouply do jiné polohy, co by teď asi odposlechl
hluchoněmý? Na zraněnou ruku jsem vytočil celý fáč, a když jsem
zajišťoval náplastí, paní se zděsila, „Mladý pane omdlela, honem
vodu!“. Nad námi bylo pět přihlížejících, a já jí nemohl pošeptat, to
už stačí. Jeden poklekl a raněné vrazil čtyři pleskance na tváře,
„Tohle vždycky pomáhá!“. Přidal ještě dva, než se záchrany vzdal. „Je
to silnější než jsem si myslel.“ I já zaváhal a zkoušel tep na zápěstí.
Paní od krouhačů naklonila láhev a jako z kohoutku lila všechnu
vodu okaté do obličeje. Sevřel jsem jí rty, co byly našpulené akorát na
párek. „Aby, jste jí neutopila.“ Pán přidal ještě dva pleskance,
tentokrát na mokré tváře, to byl jinačí zvuk a z něj se okatá posadila,
nohy svezla ze židle, „Jo, namažu si rohlík s máslem mami!“. Vykřikla,
než se rozhlédla kolem. Pak zvedla raněnou pacičku, „Promiňte, já byla
doma s maminkou“. Děvenko, vy jste mi nahnala strachu, pojďte, pomůžeme
jí.“ Zvedli jsme jí na nohy, opřela se o stoleček s kuchyňskými
nástroji, zadívala se na krouhač, „Ten mně dal prevít, ale jel jako
stroj, jen nebýt tak nešikovná, au, moc to bolí.“ „Tak já vám, slečno,
za tu bolest jeden daruju pro vaši maminku. Vy s ním nesmíte! A
vám děkuju, mladý pane, vemte si ode mne strouhátko, je z nerezu. A
hlavně neříkejte nikomu, co se stalo! Já nakoupila krouhačů na rok, kdo
by je potom chtěl?“ Když jsem okatou vyprovázel, čekal jsem, že se
podělí o zážitek, pochválí snahu pomocníka, na místo toho mě přitáhla
za lokty a procedila, „Ne, abys ceknul, máš nerezový struhadlo. A stav
se někdy v divadle, hrajeme novou hru!“ Díval jsem se za ní, že se
otočí, zamává, usměje. Ne. Nekompromisní krok neúplatné úřednice, s
tvářemi zarudlými od dlaní žárlivého manžela, rovná a tvrdá, hotový
doutník z rákosí. Když jsem se vracel, u mého stolečku bylo
podivně prázdno, paní odnaproti balila a jen jeden človíček stál mezi
stánky. Po zážitku, ze kterého má hlava přetékala, jsem měl v úmyslu
také sbalit a doma jít na pivo. Ten jediný človíček se ale opřel o můj
stůl, „Dobrý den, jsem Martin Douděra z finančního úřadu“.
Naposledy
se mně takovou silou sevřely hýždě ve strážní službě, když jsem z těžké
služby socialistické vlasti usnul za stolečkem vrátnice kasárenské
brány, samopal opřený o rozpálená kamínka a nade mnou půlnoční kontrola
dozorčího útvaru. Jak jsem byl tehdy hloupý a nezkušený, když jsem
kontrolora naložil do auta a vezl domů. Pořád jsem doufal, že je to
pomstychtivá návštěva divadelníka, chtěl jsem ho přehrát, zahrát si na
milionáře s kaktusového good businessu, když si ale vyžádal čistý stůl
v pracovně, otevřel úřednický kufřík a spustil, „Tak si připravte
pokladní výkaz, evidenci zlomů, slev, knihu jízd, inventurní soupis a
vedení skladu“, zrudl jsem jako červený mihanovič a začal zbrkle
pobíhat a vysvětlovat, že začínám, že jsem jen na chvíli přerušil
studium. Běžel jsem do domu alespoň pro výpis zdravotního a sociálního
pojištění, obojí jsem poctivě platil. A když se mi děda zeptal co se
děje, „Dědo jsem v prdeli, je tu z berňáku“. „Cože? A jak se sem
dostal? Ty sis ho přivez až domů?“ „Jo, dědo nezdržuj mě.“ „Babičko, to
je vůl!“ Tehdy roli herce, převzal suverénně děda, když vletěl s
mávající rukou do pracovny. „Pane, my s tím končíme, nenamáhejte se,
kluk jde zpátky na studie, kdopak by se chtěl živit takovou volovinou?
Na to je kluka škoda, nevím, která by ho chtěla s takovou bídou. Víte,
jak dlouho roste tenhle kaktus? Já vám to povím, čtyři roky! A víte, za
kolik ho prodává? Já vám to povím. Za dvacet korun. A kde jsou náklady,
topení, květináč, hlína, poplatek na trhu, benzín, pane, nezbude vám
ani na žrádlo pro psa.“ Sám kontrolor byl tehdy z dědy překvapený. „Já
vám to věřím, pane, ale musíte to doložit!“ Já se omlouval, že dám
všechno do pořádku a byl jsem rád, když se děda zdvořile zeptal, „Máte
jistě malé děti, vemte si tohle“ a podal úředníkovi bedýnku nádherných
kaktusů. Viděl jsem, jak se ten chlap usmál a znovu jsem byl
podezíravý, že je to mizera divadelník. Když ale vytáhl prázdné
evidenční knihy, včetně knihy jízd, „Vezměte si tohle a dejte to do
pořádku“, podezření jsem zavrhl a odvezl jej domů. „Tak vidíš, tak na
ně musíš!“ Chlubil se děda po mém návratu. Pokračování příště
Další povídky Miroslava Naxery:
Tulačka - díl 1. |
2. |
3. |
4. |
5. |
6. |
Soudkyně|
MOP
|
